V naší firmě se jednou týdně koná velká porada.
Má se tam zhodnotit uplynulý týden, rychle prolítnout, jak si na tom stojíme se zakázkami, vyřešit problémy a říct si, co se bude dělat příští týden.
Na tenhle bláhový vzorový program vzpomínám zasněně při každé poradě, která se od počátečního „Nazdaaaaar čulibrci,“ našeho šéfa plynule přesune k tomu, že nám na flipchart kreslí fixou schéma svého chrupu a vyznačuje, kde si nechal včera u zubaře udělat korunku. „A bolelo to jako svině, musim říct,“ a přidal k tomu útrpný výraz.
Kdybys to netáhnul s tou dvacetiletou buchtou, moh sis nechat starý zuby, pomyslel jsem si. Na druhou stranu, když jeho nový zuby září víc než Fukušima, možná to trochu odvede pozornost od toho tupé, co si denně lepí na pleš zadkem dopředu. Druhá míza není sranda.
Než jsem stihnul v duchu podrobit kritice i další kožní deriváty toho George Clooneyho chudých, ozval se Pixel. „Hele už ste viděli to boží video, jak ten cápek jede ve výtahu?“
Určitě neviděli, protože míra naší prokrastinace dosahuje jen asi tak miliontiny prokrastinace Pixela. Dělá u nás grafika a kvůli sledování videí s ruskými sebevrahy, twerkujícími jednorožci, studování žebříčků typu 18 věcí, které jste nevěděli o pudinku, v podstatě nemá čas se práci věnovat.
„Hele kámo, sorry nestíhačka,“ prohodí vždy tak pohodově, až se mu z jeho hipsterského kníru začnou sypat zbytky veggie oběda. „To ňák zmákneš v Malování.“
Až jednou lidstvu vyjevím, co všechno už jsem splácal za pět minut v Malování, dostanu Nobelovu cenu.
„Hele tak ten cápek jel normálně výtahem a ten výtah se zbláznil a vylít a nešel zastavit a cápek se vo něj rozbil.“ Pixel si právě rozbaluje sojovou tyčinku a poučuje Sylvu o tom, jak se sojové boby lisují.
A já už se bál, že tahle porada bude k ničemu.
„No, tak já myslím, že je to pro dnešek všechno,“ balí šéf flipchart s nákresem svého chrupu, který si zřejmě vylepí doma na záchodě.
Skvěle, takže během dnešní hodinové porady jsem se dozvěděl, že předělání keramického chrupu bolí trochu míň než slepák („Děcka, to sem se tehdá málem posral, tohle bylo jen na pochcání,“), že jeden nešťastník na druhém konci světa si rozbil hlavu o strop výtahu a že „Sojové boby talíř ozdobí.“ (Sylva se v návalu lásky k sojové tyčince bez kalorií, kterou jí Pixel odprezentoval, rozhodla vymyslet vlastní reklamní slogan).
Množství nově nabytých znalostí je větší než při poradě minulý týden, kdy šéf odbíhal ze zasedačky tokat do chodby se svojí dvacetiletou milenkou o tom, kde v Praze se provádí depilace zad (na Žižkově a ve Vysočanech).
A co teprve porada předminulý týden, kterou přerušovalo Sylvino vzlykání, patrně navazující na její předchozí telefonický rozhovor s přítelem fotbalistou o hustotě jejího hlenu a fázích ovulace. Možná, že matka příroda přece jen existuje, když se těmhle dvěma zatím nepodařilo zplodit potomka.
Dnešek zatím překonává všechno – Pixel se zasekl na Youtube a zbytek kanceláře kolem něj stojí v hloučku.
„Pusť tam takový to Ganga Stajl. Ukazovala mi to mladá tuhle,“ říká šéf tónem odborníka na korejský pop nápadně připomínající indickou řeku.
„Nebo to s těma miminkama, jak papaj kyselý! Tuhle sem u toho brečela smíchy,“ řekne Sylva rozjařeně, aby si záhy zase vzpomněla na neposlušný hlen a se vzlykem odběhla.
Mám dojem, že kdybych se přímo uprostřed zasedačky rituálně oběsil na Pixelově dredu, nevšimne si toho ani on.
