„Bah!“ Škubl jsem sebou a upustil vykulený latexový obličej na deku.

„Můžeš jí říkat Rút,“ dloubl do mě loktem.

Je mi 31.

Maminka mi dala k narozeninám tlakovou pistoli na čištění odpadu a kolegové z kanclu se složili na nafukovací pannu.

A když si navíc objednáte World of Warcraft, zkompletujete celou loser sadu a dostanete tričko I ❤ CELIBÁT zdarma.

„Dej to pryč!“ křičel jsem šeptem, abych nevyplašil zbytek koupaliště. „Nafukovací panny mě děsej!“ zakryl jsem němou tvář tubou opalovacího krému. „Vypadaj, jako… by se staly svědky něčeho nadpozemsky zrůdného a navěky strnuly v pozici nevyslovitelné hrůzy.“

„Třeba… se jenom divěj,“ Pixel ukousl špičku tvarohového Míši. „Always stay curious, znáš to.“

Kolem proběhla holčička s nafukovacím kruhem a srovnatelným výrazem. Pixel se zamračil a přihodil mi do krabice balíček prezervativů.

„Myslím, že jsi nepochopil celou ideu dávaní dárků. Cílem je udělat obdarovanému RADOST. Ne si z něj dělat prdel.“

„Nedělám si z tebe prdel,“ ukřivděně si schoval do batůžku ozdobnou mašli pro další použití. „Viděl jsem na internetu figuríny, co si jsou lidi doma schopní vyrobit, aby měli s kým mít sex. Strašidelný, kámo,“ zvedl závažně obočí. „Kostlivci z bižule, ruličky toaletního papíru. To nechceš vidět,“ začal vytahovat z boční kapsy tablet.

„Tak mi to neukazuj!“ zastrkával jsem ho zpátky.

„Nechci, abys souložil s paňácou, co má obličej namalovanej na medicimbál a místo pánve rouru od vysavače zatlučenou v čelním skle trabantu.“

„To je od tebe fakt šlechetný. Děkuju. Posunuls můj sexuální život na nový level.“

Pixel se zatvářil jako Nicholas Winton a velkodušným rozpažením mě pozval na svou kudrnatou hruď. Popadl jsem víko a začal ho mlátit kartonem přes hlavu.

„To si fakt myslíš, že jsem takovej zoufalec?!“

Narozeniny mě nepřestanou překvapovat svou nápaditostí, jak být vždycky ještě příšernější než loni. K dvaatřicetinám dostanu pásový opar.

„Tak… nejdřív jsem myslel, že seš takovej ten běžnej nepíchač, jaký potkáš v obchodech s hlavolamama a stolníma hrama, ale pak sis začal vymýšlet imaginární přítelkyně, a to jsem věděl, že je zle.“

„Rút byla opravdická!“

„Jasněěě,“ Pixel si lehnul na záda a přes tvář si položil tričko. „Atraktivní DVACÍTKA na SEZNAMCE. Která si mezi všema vybere zrovna TEBE. A druhej den po prvním rande se ti přizná, že má přítele, se kterým se sice pořád hádají, ale bojí se ho opustit, protože má strach, že ji nikdo jiný nebude schopný doopravdy milovat, protože její rodiče jsou studení čumáci, kteří jí nikdy nedali najevo kouska citu. A tobě nevěří, že to s ní myslíš vážně, protože jsi copywriter, takže medový řečičky jsou tvoje práce.“

„Přesně tak… to bylo.“

„A Magnesii Literu v kategorii Červená kniHOVNA získává… Michal Chliewegh!“ začal sarkasticky aplaudovat.

„Ty nejdivnější příběhy píše život.“

„A LSD.“

„No schválně. Kdybys byl literární postavou, uvěřil bys v sebe? Nebo by sis myslel, že seš přitaženej za vlasy?“

„To už je na mě moc meta.“ Vybalil Andulu. „Jdu se koupat.“ Desetkrát jí zhluboka fouknul do zátylku, vzal ji do podpaží a vydal se k plaveckým drahám.

U dětského brouzdaliště se k němu připojil ramenatý plavčík. Chytil Pixela za loket a doprovodil ho ven z areálu.

Zul jsem si boty, pověsil sako a pohodil pannu a odpadní pistoli na fatboye. Odšťavnil jsem si 4 pomeranče a sedl si k počítači.

Pustil jsem si na YouTubu Videotape. A otevřel složku Photos:

Rút v národním kroji. A její komiksové obočí.

Hanka… úšklebkem not impressed hodnotí rozkrok odlitku jedné z pompejských obětí.

Sylva na fotce z Vánoc 2013 brečí do punče, protože její homosexuální přítel „omylem“ rozšlápl dětskou chůvičku, kterou preventivně koupila, protože „byla v akci“.

Táta mě učí střílet ze vzduchovky do plakátu Kelly Family.

V životě nemáte nic pod kontrolou. Nic. I to, že se zítra probudíte, je jenom domněnka. Můžete si plánovat cokoli. Ale když to bude v rozporu s tím, co si naplánovala vaše rakovina varlat, sexuální orientace vašeho partnera nebo třeba Vesuv, máte po ptákách.

Sečteno a podtrženo se nedá dělat nic jiného, než se každý den SNAŽIT a nechat se překvapit, co se bude dít.

Neproměněné lásky. Poztrácení přátelé. Vyprchané okamžiky. Mrtví psi. 2 hodiny jsem surfoval minulostí, poháněn sebelítostí a Radiohead, až se pomalu setmělo.

Když jsem se zakusoval do předposledního korbáčiku, mobil zatančil na desce stolu 2vteřinový mikrotaneček.

GMAIL. Máte 1 novou zprávu:

‚Sorry, kámo. Kamikaze už nechce blog. Vybrali si levnější variantu kampaně, která zahrnuje jenom sranda posty na Facebooku.‘

Celou Karma Police jsem jenom zíral na displej. Z úst mi visela sýrová nit.

Těknul jsem očima k plastové Rút. Vypadala překvapeně.

Za oknem zaštěkal pes. Vstal jsem a stalkersky zamžoural skrz žaluzie. Byla to naše sousedka. Sotva 25letá holka. Bez nohy. Končí jí nad kolenem. A stejně jde každý den 2× na procházku se psem. Znova a znova před sebe klade pár berlí a levou nohu, zatímco pravou drží ve vzduchu. Obejít blok jí trvá skoro hodinu. A vořech vesele skotačí kolem a vůbec si nedělá hlavu s tím, že není čistokrevný.

Podíval jsem se zpátky na Rút. Ale její výraz se změnil. Teď byl… smutně vyčítavý. Zamrazilo mě.

Se znepokojením jsem si uvědomil, že co jsme přišli domů, trávíme večer oba stejně. Kecli jsme si na zadek, dali ruce od sebe a čumíme jak puci. Akorát já na monitor, zatímco ona na rozmázlého komára na protější zdi. Což má rozhodně větší meditační potenciál. Kristova… noho. Jak se můžu divit, že se mi všechno dojebe, když je moje míra aktivity na úrovni nafukovací panny?

U obrubníku zastavilo auto. Vystoupil jednonožčin boyfriend, objali se, políbili a začali usměvavě konverzovat.

Tak to by stačilo.

Chci být panna? Dřepět doma na gauči a pasivně čekat, než mi naposledy ujde ventil. Nebo budu orel? Napnu křídla, vyrazím do neznáma a cestou třeba chytím i pár zajíců.

Popadnul jsem klíče a sako a prásknul dveřmi. Naskočil do tramvaje. Stavil se do papírnictví. Pak do kanclu. Vyjel jsem výtahem do našeho patra. Postavil doprostřed openspacu stativ se zrcadlovkou a zmáčknul tlačítko RECORD.

Pokračování ESC blogu podpoříte na www.patreon.com/iwrite.

Druhá sezóna začíná na www.iwrite.cz.

„Berete si zde přítomnou Emílii Harcubovou, slibujete, že s ní budete v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i chudobě, dokud vás smrt nerozdělí?“

„Ano.“

Jak originální.

„Prohlašuji vás za muže a ženu. Můžete políbit nevěstu.“

Už zase do ní strká jazyk. Udav se.

Jejími růžovými rty a hlaďounkou tváří…

Polibek neustával. Podíval jsem se na ciferník na mobilu. OMG. Get a room!

Odněkud přiletěla kytice a narazila mi do obličeje. Přišlo mi, jako by ani nebyl můj.

Moje gymnaziální láska a hlavní hvězda masturbačních fantazií od tercie do septimy se v sobotu vdala.

Ostatně jako snad všichni kolem. „Prý má být o víkendu pěkně. Co budem dělat?“ „Nevim. Vezmeme se?“ „Mmm… ok.“

Známe se na chlup 20 let. Chvilku jsme spolu něco měli. Je nám spolu příjemně, uvolněně. Byli jsme si oporou při nejtěžších rozchodech. Můžeme se klidně 3 roky nevidět a plynule navázat, kde jsme skončili. A ona… si po svém posledním brake-upu založí profil na internetové seznamce, najde si tam týpka s modrým špičatým autem a rádiem zabudovaným ve sprchovém koutu a dneska, ani ne po roce, si ho bere.

„Proč si nevezmeš mě?“ zatahal jsem ji za vlečku mezi jednohubkami a bujabézou.

Polichoceně, trochu omluvně, ale ani trochu překvapeně se na mě usmála přes poloprůsvitný závoj. „Já potřebuju opravdickýho chlapa, Michale. Někoho, kdo přijde do restaurace, luskne a všichni se můžou přetrhnout. Ty jsi hrozně roztržitej. Pořád ti padaj věci. Jsi jak Chandler Bing.“

„Jak jako pořád?“ sebral jsem ze stolu talířek vanilkových svatebních koláčků a velmi schopně ho držel. „Umím luskat! A vždyť Chandler je nejlepší! Pa-dam-pam-pšš! Neznáte se ani rok.“

Všimli jste si taky, jak lidi, kterým se rozpadne mnohaletý vztah, hned skáčou do dalšího, kde se okamžitě berou a oplodňují? Jako by už nechtěli nečinně přihlížet tomu, jak se jim zase zákonitě vystřílejí hormony, tak si toho druhého co nejrychleji okroužkují štemplem a harantama.

„Pozor pozor, důležité hlášení. Prosíme mou spanilou ženu nechť se dostaví na odčepčení,“ burácel ženich do mikrofonu. Odčepčení je sadistická slovenská tradice, kdy se nevěsta rozhoduje, jestli odhalí závoj, nebo si nechá uříznout hlavu a dát ji do hrnce. „Závoj sňať, nebo hlavu sťať.“ Mmm, dilema. Můžu se poradit se svým právníkem? Jaké že byly ty možnosti?

Jak jsem demonstrativně luskal, přivábil jsem Fífu – patrně křížence mezi jezevčíkem a labradorem. I když svatební noc těchhle dvou plemen nepochybně vyžadovala invenci a asistenci. Vyskočila a vrazila zespod čumákem do talíře. Dvě vteřiny jsem neúspěšně žongloval, načež jsem vyklopil tři tucty svatebních koláčků do česnekového dipu.

Emílie mi věnovala výmluvný pohled, chytla všechny svoje volánky, krajky, spodničky, živůtky a další cancoury, otočila se a jako bílá paní se svítáním zmizela v kotli podnapilých svatebčanů.

Nebe potemnělo, vítr hrál šachy s plastovým zahradním nábytkem a z průtrže mračen se spustily špagáty vody. Jako by i bohové proti tomu sňatku něco namítali.

Oblékl jsem si pod sako dva svetry a s ultrabookem podpaží se posadil pod zahradní altánek.

Otevřel jsem prohlížeč a napsal do adresního řádku eDarling.cz.

Vždycky jsem si myslel, že internetové seznamky jsou pro zoufalce v teplácích, které někdo poprvé políbil ve třiceti a kteří sbírají do zavařovacích sklenic svoje žmolky z pupíku.

Ale loni se tam dala ulovit Emílie. A odvést k oltáři. Co když jsou ve skutečnosti plné pružných nadržených marketérek v přiléhavých kostýmcích, které nemají pro samé vaření a pilates čas najít někoho, kdo je obejme před spaním?

‚Přihlaste se zdarma a najděte svou životní lásku.‘ To je moje nejoblíbenější cena. No dobře, proč ne. Až se budou děti ptát, jak jsme se s maminkou seznámili, nebude to úplně na celovečerák. Ale jinak se třeba nebude ptát nikdo.

‚Není nic hezčího, než se dělit o své zážitky s někým, kdo je pro vás důležitý.‘ K mírně prošedivělému, ale stále vitálnímu vousáčovi na ilustrační fotografii se vinula rozdováděná MILFka v rudé blůze.

‚Vyplňte test, abychom vám mohli najít vysněný protějšek.

Do jaké míry se shodují následující popisy s vaším vzhledem?

Sexy. □ zcela souhlasí

Atletický. □ převážně souhlasí

Ke kterým etnickým skupinám smí patřit navržené partnerky?‘

Nevim. K jakékoli. Slyšel jsem, že Asiatky mají užší a tak nějak rafinovaněji zakroucené vagíny.

‚Často nechávám nepořádek ve svém pokoji.

Mé výroky mnohdy zvýší kvalitu rozhovoru.

Jste: dobrosrdečný, popudlivý, poddajný, prospěchářský, spirituální…

Máte rád: přátelství, astrologii, nákupy, lov…‘

Šmarjá. Než tenhle test skončí, nebudu už hledat partnerku, ale ošetřovatelku.

Konečně jsem zaklikl, že smí moje polovička kouřit nanejvýš několikrát do roka – cigarety pochopitelně – a prokousal se na konec.

‚Hledáme vám vhodné partnerky.‘

V horní části stránky se efektně roztočil válec s ženskými křestními jmény jako na hracím automatu: Tereza, Hana, Eliška, Kateřina, Petra, Pavla…

A ta-dá! Prvních 5 návrhů mých femme fatale zaplavilo LCD displej. Ani u jedné nebyla fotka. Co t–

‚Chcete-li si neomezeně prohlížet fotografie, staňte se VIP členem! Za pouhých 699 Kč na měsíc. Nebo si předplaťte celý rok už od 269 Kč na měsíc!‘

Ty voleee. Vytáhl jsem z peněženky platební kartu a začal z ní znásilněně opisovat 16místný kód.

Platba okamžitě odešla a kvintet mých osudových žen získal tváře. Nevěřícně jsem na ně zamžoural. U čísla 4 jsem sebou dokonce poděšeně trhl. Zdálo se, že se seznamka porouchala a místo partnerek mi nabízí rovnou tchýně.

Chvilku jsem hledal tlačítko pro nahlášení nevhodného obsahu, ale pak jsem si všiml věku všech pěti tet: 28, 31, 27. Poč– Tohle jsou opravdu moje vrstevnice? Svatá dobroto. Tak to jsem tu za pět minut dvanáct.

Rozklikával jsem postupně jednotlivé profily v pořadí od nejmenšího počtu brad.

‚Alena: Jsem normální trochu trhlá holka. Mám ráda výlety do přírody. Ráda si pustím dobrý film/seriál.‘

Po prvních třech větách se o mě pokoušela narkolepsie. Děvče nešťastný. Tohle je to nejpoutavější, co o sobě dokážeš napsat? O čem si budeme vyprávět za 10 let? O počasí a o konzistenci másla?

‚Hledám fajn kluka pro sdílení společných chv–‘

Kdybych šéfoval Al-Káidě, zařadím čtení seznamkových profilů do výcviku sebevražedných atentátníků.

Lidi nechápou, že seznamka je trh jako každý jiný. Jste produkt. Dneska si na jednom webu vyberete byt, na druhém auto a na třetím partnera. A když napíšete, že jste trochu trhlí, máte rádi nákupy a budete na všech fotkách se psem, jste pro mě předražená garsonka, ve které to zvláštně smrdí.

Musíte si uvědomit, že ve skutečnosti nepíšete o sobě. Píšete o tom, co můžete nabídnout tomu druhému. A jestli je vaším hlavním benefitem, že jste „normální“, prosím, nerozmnožujte se.

Další děvče – Dita (27) – už princip volného trhu chápalo lépe. Sázelo hodně na fotografie. Její profil jich obsahoval hned 40. Bohužel měla po levé straně obličeje odpudivý ekzém připomínající kustovnici čínskou. Proto na všech fotografiích přenechala hlavní roli svému gigantickému dekoltu a tvář se jen jako takový přílepek krčila vždy někde v rohu. Na čtyřech fotkách dokonce chyběla úplně. Kompozice napovídala, že měla zřejmě i nějaké fotografické vzdělání, protože pravá bradavka se nacházela s železnou pravidelností přesně ve zlatém řezu.

Blesklo mi před očima, jak by asi vypadal eDarling, kdyby nebyl vytapetovaný blazeovanými modely a modelkami, ale skutečnými uživateli a na homepagi by mě lákal k registraci obří banner s Ditou bez hlavy.

Vysvobodil jsem si z klopy myrtu a rozčarovaně dloubal špendlíkem do dřevěného stolu. Vtom jsem si všiml pod pěticí mých životních lásek malé šipečky. Počkat, to nejsou všechny. Ještě– Klikl jsem a spatřil jsem JI.

‚Rút, 21 let. Praha – Nové město. Studentka. Zájmy: alternativní medicína, literatura, divadlo.‘

Měla v očích zvláštní smutný půvab a nad nimi zvídavé komiksové obočí. Mezi zbylým menü působila jako zjevení. Věkem, vizáží i důvtipem při odpovídání na banální profilové otázky.

‚Kdyby si Rút mohla splnit jedno přání, chtěla by:

Bezednou láhev kyselých okurek.

Co by o mně měl partner vědět:

Že jsem:

• oduševnělá společnice
• pozorná milenka
• a koušu‘

Poplach. Musím jí napsat, než se na ni všichni obšourníci sesypou jak vosy na bonbón!

‚Psát zprávy smějí pouze členové úrovně VIP Plus. Stačí si připlatit pouhých 300 Kč měsíčně.‘

Aaaaghh!!

Nervózně jsem přešlapoval v předsálí planetária s růžovou gerberou a sklenicí nakládaček a prohlížel si drátěný model sluneční soustavy.

Od pokladny ke mně hravým krokem přicupitala drobná dívka v transparentní pláštěnce.

„Michal?“

„Rút?“

Usmála se.

„Takže ty jsi homeopička.“

„Homeopatka.“

Došlo mi, že jsem právě zahájil rande tím, že jsem protistranu nazval genitálem. Hrklo ve mně a ulomil jsem Saturn. Schoval jsem planetu do kapsy a vytáhl zavařovačku.

„P-řines‘ jsem ti okurky.“

„Jé!“ zatleskala.

Dvě hodiny nato jsme se k sobě choulili v parku Winstona Churchilla na Rútině pláštěnce a dopíjeli lák.

„Bylo to husté, že? Co když jsou kruhy v obilí něco jako sprejerství?“ prohlížela si pokroucené stromy přes dno zavařovací sklenice. „Mimozemští floutci se k nám pod rouškou noci přilétají podepsat do kukuřice, aby udělali dojem na holky.“

Dal jsem jí pramínek vlasů za ucho a mlčky se na ni díval.

„Co?“

„Proč je takové kuře jako ty na seznamce? Musí se ti přece dvořit kotel spolužáků.“

„Hledám někoho,“ pohrávala si s kapkami na cípu pláštěnky, „s kým… je to napořád. Kdo… už ví, co chce. Má to srovnané. Ve třiceti to máš srovnané, ne?“ Zničehonic vypadala jako holčička, která se ptá, jestli existuje Ježíšek.

Nasadil jsem svůj nejostřílenější výraz a mohutně zakýval hlavou všemi směry. Nemůžu jí přece říct, že čím je člověk starší, tím míň toho ví.

„Chceš… abych to byl já?“

Svraštila zasmužile své komiksové obočí a našpulila rty přemýšlivě stranou. Přisunula se ještě blíž a přiložila svoje čelo k mému. Dívali jsme se na sebe a těkali od jednoho oka k druhému. Cítil jsem, jak mě její řasy lechtají na kořeni nosu.

„Musíš,“ přiblížila svoje rty k mým, „si mě ochočit,“ laškovně mi olízla horní ret.

Chytil jsem ji za její jedinou bradu a začal ji neurvale líbat. Rozbušilo se mi srdce a mozek zaplavil kýbl dopaminu.

Já věděl, že když spolu dokázali založit rodinu jezevčík a labrador, to by v tom byl čert, abych i já nenašel svoji Moniku Gellerovou.

„Jenom… je tu jedna věc,“ vyvlékla se najednou z jazykového pletence. „Jsem… chráním si své soukromí. Můj osobní život je jenom můj. Je to něco posvátného.“

„Rozumím,“ zakýval jsem rozhodně. „Takže žádné cukrblikování na Facebooku. Žádní ňuníci a přítulky. Žádné instagramy ze záchodu.“

„To taky, ale hlavně… jestli se mnou chceš být,“ ztěžka se nadechla, „chci, abys skončil s ESC blogem.“

„Pr–“

„Mrzí mě to. Ale dlouho jsem o tom přemýšlela a…“ podívala se na mě nejzávažněji za celý večer, „nechci, aby moje karikatura byla pro smích lidem na internetu. Nechci, aby nám kdokoli viděl do životů. O všem bych přemýšlela, že o tom pak napíšeš a… líbíš se mi, ale nechci, aby byl náš vztah literární sitcom.“

„Mm-ohl bych tě vylíčit jako největší bohyni,“ zkoušel jsem smlouvat.

„Promiň,“ sklopila oči. „Buď blog, nebo já,“ pustila moji ruku. „Sám si spočítej, co tě udělá šťastnějším.“

Zíral jsem netečně před sebe. Před necelým rokem jsem začal psát tenhle blog. Prakticky okamžitě nato jsem dostal kopačky. A teď musím dát kopačky jemu, abych zase mohl mít vztah.

„Pozor pozor, důležité hlášení. Prosíme našeho úzkostného blogera nechť se dostaví na odblogení.“ Mmm, dilema. Můžu se poradit se svým právníkem? Jaké že byly ty možnosti?

58 hodin. Vestoje. Bez hnutí. Bez zraku. Bez jídla a pití. Bez záchodu.

Hodně si toho uvědomíte. A když si nedáte pozor, může se to stát i vám.

Všechno se to semlelo v pátek.

„Dobrou chuť.“

Drobná servírka s modrým copánkem a piercingem v obočí před nás položila dvě pizzy. Otočila se, a jak se vzdalovala, její půlky se s každým krokem odhodlaně přetlačovaly v upnuté aréně bílých džín. Když zmizela za tabulí s NABÍDKOU DNE, byl stav nerozhodný. Doufám, že se bude nastavovat.

Pixel držel už dobrých 20 vteřin nad pizzou lahvičku tabasca, ale to ne a ne začít téct. „No do pyt–“ začal s ní zuřivě třepat nahoru a dolů. Okamžitě mi před očima probliklo 5 posledních videí z kategorie Handjob, kterou už měsíc používám místo Večerníčku.

Abych tu představu setřásl, těkl jsem očima k vedlejšímu stolu, kde si znuděný byznysmen listoval Forbesem, zatímco se před ním pomalu roztékal zmrzlinový pohár. Nevěřícně jsem zamžoural na mražené kopečky.

„Zdá se mi to, nebo má ta zmrzlina bradavky?“

Pixel mi nevěnoval pozornost. Místo toho kopuloval párátkem do plastového zobáčku tabasco omáčky.

„Musíš to dělat na veřejnosti?!“ plácl jsem ho pohoršeně přes ruce.

„Co je to s tebou?“ posbíral si dotčeně trosky párátka.

„Myslím, že… se pot-řebuju pomilovat,“ zašeptal jsem a bezděčně jsem penetroval ukazovákem hrdlo láhve zázvorového tonicu.

Pixel znejistěl: „Já myslel, že jdeme jenom na oběd.“

„Naposledy jsem to dělal se Sylvou. Na Mikuláše.“

„To zní dobře! Co je to za polohu? Ne ne, neříkej mi to!“ zasnil se. „Klekne si před tebe, řekne nějakou nemravnou básničku. Ty se zeptáš, jestli byla hodná holčička. Když ne, naplácáš jí. Když ano, dostane lízátk–“

„5. prosince.“

„O-ou,“ snažil se zakrýt své zděšení. „To bylo naposled?!“

„I poprvé. A jediným vyvrcholením bylo, že tam vběhla čtyřicetiletá paní a vychrstla nám do obličeje ústní vodu.“

Odmlčeli jsme se.

„Oukej. Tohle je vážný. Pomůžu ti. Prozradím ti svoji tajnou techniku, která během pár dnů odhalí veškerý ŠP, který skrývá tvoje okolí.“

„ŠP?“ zamračil jsem se.

„Šuk-potenciál,“ vytáhl propisku a začal kreslit vzoreček na papírový obrousek. „Šuk-potenciál rovná se tvůj sex-appeal plus hodnota tvého majetku na druhou krát počet holek, co znáš lomeno… I když…“ zarazil se v půli, „tobě může bejt vlastně úplně fuk, jak se to počítá,“ zase rovnici zmuchlal. „Tahle technika ho vytěží VŠECHEN. Nestojí to žádnej čas, žádný peníze. Funguje to na počkání. Nic neriskuješ. A – což se tobě obzvlášť hodí – můžeš být srab!“ rozpažil nadšeně.

„Co to teda je?“ zaujalo mě to tolik, že jsem se zapomněl urazit.

„Říkám tomu: kobercovej nálet,“ pantomimicky před sebe umístil obě slova do vzduchu jako palcový titulek. „Což je sofistikovanej dvojsmysl, kterej tě coby mistra slova jistě nenechá chladným. Naznačuje totiž nejenom masovost metody, ale…“ aby vytvořil dramatickou pauzu, přerušil přednášku třemi rozvážnými loky z Birella, „zároveň naráží na to, že dobýváš jejich… koberce, jestli mi rozumíš,“ podržel si vedle obličeje trojúhelník pizzy Al Tono špičkou dolů a lascivně se do ní zespod zakousl.

„Páni,“ uznale jsem našpulil rty. „Nejdřív bratři Čapkové a jejich ROBOT a sto let nato… tohle! Pozveš mě, až ti budou v Ústavu pro jazyk český odhalovat bustu?“

„Chceš si mě dobírat, nebo si chceš vrznout?“

Nic jsem neříkal, tak Pixel se zadostiučiněním pokračoval:

„Takže:

1. Přijdeš na Facebook a vybereš si z přátel všechny holky, do kterejch bys šel. Pro přehlednost si z nich můžeš udělat friend list.

2. Každé z nich napíšeš zprávu, ve které jim nabídneš sex. Ale tak nějak vzletně. Téměř romanticky. Aby pochopila, že nepíšeš proto, že jsi nadrženec, ale proto, že je ona tak jedinečná. Takže třeba:

‚Ahoj. Nemůžu Tě už asi půl roku dostat z hlavy a pořád se to stupňuje. Jsi asi nejvíc okouzlující stvoření, které se mi zatoulalo do života. Je mi to hloupé a nikdy jsem o to nikoho nežádal, ale už to prostě nevydržím: nechtěla bys se mnou strávit noc? Budu nejšťastnější muž na světě. Bla bla kecy prdy…‘

Musí to být univerzální zpráva. Bez oslovení. Bez jakékoli personalizace.

3. Čekáš na odpovědi. Ve většině z nich bude, že jsi prase. Ale některé budou smířlivější. Polichocené. V těchhle konverzacích budeš pokračovat. A to by v tom byl čert, aby aspoň jedna neskončila zásunem. Uděláš si vlastně průzkum, kdo všechno je ochotnej s tebou spát, a zároveň se vyslovíš ty. To zboří stěny na obou stranách a rázem se s tím jinak pracuje. K nezaplacení!“

„Ale co ty, co tím pohorším?“ zakroužil jsem tázavě vidličkou.

„Na ty nebudeš reagovat. Jenom jim jednou denně pošleš náhodný SPAM.

‚Miláček zákazník. Já být nigerie ministr a mám pro ty požadavek na transakce pomoc.‘ Znáš to.

No a za týden jim akorát napíšeš: ‚Promiň. Hackli mi účet. Už jsem ho získal zpátky. Ale doufám, že jste neklikli na žádný odkaz, co jsem vám poslal.‘ Ta-dá! A… jsi z obliga! Hackeři jsou prasata, ne ty.“

„No já nevim,“ ošíval jsem se. „Je to dost průhledný a… nevim, jestli jsem takovej zoufalec.“

„Ale kalendář to ví, brácho,“ zabrouzdal v Google Calendaru o 6 měsíců zpátky. „Pátýho prosince?! To byl ještě naživu Přemek Podlaha. Sex by měl bejt častějš než slunovrat, ty vole.“

Seděl jsem jako každý večer před Mozillou Firefox. Jako každý večer jsem vytáhl balení papírových kapesníků a jako každý večer jsem napsal do adresního řádku „f“, ale tentokrát jsem nepokračoval –reevideo.cz, nýbrž –acebook.com.

Zjistil jsem, že mám v přátelích 72 děvčat, od kterých bych si dal říct. Všechny jsem je seskupil do seznamu, který jsem nazval HOT. Bývalé spolužačky z vejšky i z gymplu, kolegyně z práce, až po kamarádku kamarádky, se kterou jsme se viděli jednou na výstavě lustrů z PET lahví.

‚…budu nejšťastnější muž na světě.‘ ENTER.

CTRL+C. CTRL+V. ENTER.

CTRL+C. CTRL+V. ENTER.

CTRL+C. CTRL+V…

Rozsvítila se bublinka s červenou jedničkou. Byla to Hančina blond spolubydlící z dob, kdy ještě bydlela na kolejích. Markéta.

‚Michale, seš nechutnej. Myslíš, že ti dám, když si řekneš?! Sex je pro mě něco důvěrnýho. Vždyť jsme se viděli všehovšudy 3×. Zajdi si do bordelu. Nazdar.‘

‚Miláček zákazník. Já být nigerie ministr.‘

Bublinka se rozsvítila znovu.

‚To mi lichotí, Míšo :)‘ Byla to moje logopedka Simona, k níž jsem si v prvním pololetí 2014 chodil napravovat sykavky, které jsem měl onehdy zhruba na úrovni 7 na škále Františka Ringo Čecha. ‚Taky mi připadáš roztomilý, takže myslím, že by to šlo zařídit.‘

!!

‚Vlastně… co třeba hned? Tuhle noc mám čas ;-)) Mládeže 13. Třetí patro. Čekám.‘

!!!

Zásah. Potopená. Ten dredatej vykuk je génius!

Já věděl, že se na mě dívá tak zvláštně zálibně, když mi dává ty jazykolamy! A samé nestydaté: Pes nese kost. Na míse máme maso. V kleci jsou ptáci. Micka má bílé packy. Proto po mně chtěla, abych si pořád dával špičku jazyka na nos. Ve skutečnosti si představovala, že ji dávám úúúplně jinam.

Zakopl jsem o zpola oblečené džíny a poslední tři schody překonal parakotoulem.

Sesedl jsem celý udýchaný z elektrokola, ledabyle ho přivázal k plotu, nedočkavě vyběhl do třetího poschodí a zabušil na dveře.

Otevřela mi Simona v tmavě modrém negližé. Polkl jsem a vykulil oči. Zatáhla mě dovnitř a přitiskla mě ňadry k radiátoru.

„Řekni mi něco necudného. A ať je v tom hodně sykavek, ať vím, že jsem odvedla dobrou práci.“

„Os–“ zakoktal jsem se, „voboď svoje… cecky, obscénní couro?“

„Mmmhh,“ dala mi facku a zakousla se mi do klíční kosti.

„Au.“

Drapla mě za rozkrok a odtáhla mě do ložnice. Povalila mě na postel a rozkročmo si na mě sedla.

„Řekni: sex.“

„Sex.“

„Ne, špatně,“ hryzla mě káravě do rtu. „Jazyk se nesmí dotýkat dásní. Sykavka vzniká, jak vzduch proudí tou štěrbinou.“

Vytáhla z nočního stolku obal od prezervativu a roztrhla ho zuby. Vzala kondom do úst, začala couvat a blížit se k mému klínu.

„Š–těrbinou.“

Vtom v zámku zarachotil klíč.

„Co to je?“ vyjekl jsem a opřel se o lokty.

„To…“ vykulila oči „bude můj manžel,“ vyběhla na chodbu, popadla klíče z věšáku a jedním pohybem je neslyšně vsunula do zámku zevnitř. Dvakrát se otřásla, shodila negližé na podlahu a kopla ho pod skříň. Sebrala z šuplíku kraťásky a přehodila přes sebe flanelovou košili. Pootevřela okno a vyplivla z něj kondom.

„Manžel?! Ty jsi vdaná?!!“ křičel jsem a šeptal zároveň.

„Jo. Nedělej, že to nevíš, ty lilie. Mám to i jako stav na Facebooku.“

„Nemáš!“

„Mám.“ Zvedla mě za ruce a snažila se mě natlačit zase do úplně nové místnosti. Tentokrát o poznání méně rozměrné a pohodlné.

„Nemáš!“

Ukázala mi na telefonu svůj profil. Stálo tam: ❤ V manželství – Karel Sedlár.

„Máš nastavené soukromí! Vidíš to jenom ty!“

„Ah. Ups,“ pokrčila omluvně rameny. „Promiň. Nevím, co tu dělá. Měl být na programátorském maratonu.“ Napěchovala mě do komory. „Buď jako myška. Nebo nás zabije.“

„Haló, troubelínku. Zase jsi nechala klíče v zámku!“

„Počkej…“ zarazil jsem se ještě. „Jak dlouho tady budu?“

„To… nevím,“ přiznala. „Jde do práce až v pondělí a je to docela domácký typ.“ Dala mi pusu na čelo, udělala gesto, jakože mi drží palce, a zavřela za mnou dveře.

Osaměl jsem v absolutní tmě. Zavadil jsem o masivní látkový válec.

Byl to koberec.

„Tři, dva, jedna… TEĎ!“

Sylva navigovala: „Doprava. Doprava. Doprava. Dopravaaa…“

Ucítil jsem vlhko kolem kotníků, pak křupnutí a smrduté slizko na obličeji. Rozvázal jsem rukávy. Stál jsem i se svými novými converskami po kotníky v brčále a po čele mi stékal žloutek.

„Tak tys mě nejdřív nechtěl a teď, když mám jiného, mě zase CHCEŠ?!“ vytrhla mi lžíci a začala mě s ní bodat do žeber.

„Jj-áhh…“ snažil jsem se zmuchlanou mikinou vykrýt její výpady, vymrkal jsem ovulaci alespoň z jednoho oka a intuitivně se rozeběhl směrem k umývárnám. V cílové rovince jsem se přitom čelně srazil s favorizovaným Patrikem a oba jsme padli naznak do písku. „Hhhh–“

„Tohle je cvičení na důvěru,“ slabikoval šéf z teambuildingové brožurky s názvem JAKO NAMAZANÝ STROJ. „Každý jste vyfasovali číslo od jedné do osmi. Když ho vykřiknu, začnete bezvládně padat k zemi. Úkolem ostatních je…“ otočil stránku, „…vás chytit! No vida. Nemusíte se ničeho bát. Prostě se jen svěřte do rukou kolegů.“

Nervózně jsem těkl očima k Sylvě. Levou pěstí točila dopředu, jako když navíjí rybářský prut. Na pravé se jí přitom pomalu stavěl prostředníček.

„Nechte těch vopiček!“ okřikl nás šéf. „Držte zobáky a… choďte. Zaplňujte prostor.“

Chvíli jsme mlčky křižovali polovinu beachvolejbalového hřiště.

„Sedum!“

Ozvala se tupá rána.

Účetní spadla ze stoje obličejem na outovou čáru.

Šéf plácl zklamaně dlaněmi o chlupatá stehna. „Vy vůbec neumíte spolupracovat! OMG. Divím se, že nám ten kancl ještě neexplodoval!“ Zalistoval v brožurce o padesát stran zpátky. „Budeme muset začít s něčím jednodušším. Při čem nehrozej zlomeminy.“

Seděli jsme na lavičkách z rozpůlených kmenů kolem vyhaslého ohniště.

„Taakže. Budeme postupně po kolečku vyprávět příběh,“ předčítal šéf cvičení ze strany 2. „Každý jed– ticho tam!“ napomenul účetní, která zaúpěla poté, co jí Buzík přiložil na odřeninu na nose tampón napuštěný kysličníkem. Tlumeně se rozplakala do ohbí lokte. „Každý jednu dvě věty. Účelem je… navazovat na sebe. Být předvídatelný. Dávat kolegovi po levici nakousnutý koláč. Kapišto? Já začnu: Žil byl kdysi vitální padesátník. Neměl vlasy, ale to mu jen přidávalo na sex-appealu.“

O příběh, který následoval, svedou jednou Spielberg, Fincher a Scorsese zápas v bahně.

PATRIK: „Ob– lékal se vkusně. Vůbec ne upjatě. Měl… rád víno, ženy a… Excel.“

BUZÍK: „Poměrně brzy si však uvědomil, že konzumerismus a uspokojování vlastních potřeb nevedou k pocitu naplnění. A proto se rozhodl, že zasvětí svůj život vyššímu dobru.“

PIXEL: „Ale ještě předtím si koupil Xbox a marihuanovou plantáž.“

ALFONS: „Chrrrrr.“

SYLVA: „Jednoho krásného dne ukradl krev těhotné holce, aby jí mohl dát košem. Když si pak někoho našla a mohla být konečně zase šťastná, připlazil se ten hajzl zpátky s prosíkem.“

PEPÉ: „A s čurokapem. Chtěl jí totiž ukázat, že močit na sebe při sexu už dávno není tabu.“

ÚČETNÍ: „Já chci domůů-ůůů. Myslím, že mám otřes mozku.“ (Usedavý pláč. Zvracení.)

JÁ: „A… b– jestli neumřeli, tak… jsou… spolu dodnes? Teď vypněte nás prosím, ať nebolí vás hlova,“ rozmáchl jsem tázavě rukama na dotaz, jestli má moje replika příběh zakončovat.

Šéf postupně absolvoval kroužek nevěřícných očních kontaktů, nadechl se, pak pusu zase zavřel, hodil JAKO NAMAZANÝ STROJ do hromádky popela a odešel se namazat do nedalekého baru.

Team building končil diskotékou na pláži. Seděli jsme s Pixelem opodál na dětském kolotoči. Pixel mi barvitě vyprávěl, jak Mácha pical Lori u kamen. Já neuroticky přežvykoval brčko z pátého Mojita a sledoval, jak se k sobě Buzík a Sylva tisknou za melodického bědování mániček z Nazarethu. Jeho ruce sklouzly z jejích beder a bez skrupulí pevně objaly její půlky.

„Zkusil jsem ji několikráte fikat. Dvakrát to vyšlo, dvakrát jí, pravila, to lechtalo. Dobrý, ne?“ předčítal Pixel z telefonu.

„Love is just a lie. Made to make you blue. Love hurts. Ooh. Ooh.“

Chlapci ze Skotska dofňukali. Buzík si odskočil na toaletu a Sylva osaměla pod diskokoulí, kterou tu věšeli snad ještě soudruzi.

Exnul jsem zbytek Mojita, rozkousal dvě ledové kostky a vyrazil za ní.

Zkontroloval jsem, jestli u sebe nemá příbor, a poklepal jí na rameno. Otočila se a okamžitě nasadila bojovný výraz.

„Ty za mnou vůbec–“ popadla slunečník a napřáhla se.

Naštěstí začalo hrát Someone Like You od Adele. Song, který uvrhne do letargie i zasloužilého wrestlera, natožpak těhotnou třicítku. Svěsila slunečník podél těla.

„Promiň. Byl jsem… sobeckej idiot. Jak jsem tě nechal… samotnou,“ zadrhával jsem a pohrával si se šňůrkou na šusťákové bundě. „Ale teď tě vidím a… chci s tebou mít společnou Clubcard. Chci, abychom byli neporazitelný tým v Aktivitách.“ Všiml jsem si, jak sevřela rty. „Nevím, jestli je to tím, čím jsme si prošli, nebos začala vylučovat nějaký nový feromony, ale je to…“

„Chceš mě jenom proto, že mě má někdo jinej. Je to jenom souboj eg. Nemáš mě doopravdy rád.“

„Jak to můžeš vědět?“

„A jak ty?“

Půl minuty jsme se na sebe dívali.

„Tenhle vlak ti ujel, Michale. Mohls mít rodinu. Dost možná milující,“ ztěžka se nadechla a vydechla. „Ale když šlo do tuhého, prásknuls do bot. Tohle bylo… MOJE cvičení na důvěru,“ začala nepatrně vrtět hlavou. „Neprošels.“

Buzík se vrátil ze záchodu s origami labutí poskládanou z obalu od toaletního papíru. Ťuknul s ní Sylvu do nosu. Usmála se. Chytli se za ruce a bez jediného ohlédnutí odkráčeli k jezeru.

Zůstal jsem stát pod pravidelně se střídajícím červeným, zeleným a bílým světlem.

„Osm,“ zašeptal jsem, zavřel oči a začal bezvládně padat k zemi.

Nikdo mě nechytil.

Věnovali jsme mu přezíravý pohled módní policie.

„Co je? Casual tuesday. Varlata musej dejchat,“ prohrábl si Myšpulína. „Dneska přijde slečna Horowitzová. Říkám slečna, ale pamatuje ještě Masaryka, když měl obě oči.“

„Žižku,“ opravil ho Patrik.

„Podébr,“ šéf, který nebyl nikdy silný v angličtině, pokrčil rameny. „Je trochu neortodontní. Nikdo ji nikdy neviděl se ani pousmát. Říká se jí Kudlanka. Každopádně… je to velký zvíře v plastovym… průmyslu,“ šéf začal sám sobě držet palce. „Můžem se stát výhradními dodavateli potisků na létající talíře.“

„Reklama na UFU!?“ Pixelovi zasvítily oči. „To je geniální!“

Představil jsem si závěrečnou scénu z Blízkých setkání třetího druhu, kde mimozemšťanům zahrajeme na uvítanou melodii XXX Lutz tata-tata. Jestli tohle není návod na intergalaktickou válku, tak už nic.

Patrik zamával Pixelovi před obličejem frisbeem. Ten si zklamaně povzdechl.

„Potřebuju na to našeho nejvíc okouzlujícího muže. Michale?“

Instinktivně jsem se postavil.

Šéf se na mě překvapeně ohlédl, načež propukl v hurónský smích. Opřel se o zeď a chechtal se asi 20 vteřin.

„Ty seš komik!“ otřel si slzy. „Myslel jsem pochopitelně tady Majka,“ stoupl si za Buzíka, prohnětl mu trapézové svaly, podrbal se na Fifince a zmizel zpátky v kukani.

Buzík se Sylvou postávali u nástěnky. Učil ji klávesové zkratky a na papírovém pytlíku z Panerie jí ukazoval, jak má dýchat, až přijdou kontrakce.

Trapák.

Otevřely se dveře výtahu a vystoupil z nich afghánský chrt následovaný snad ještě štíhlejší postavou v krémových šatech ke kotníkům. Vypadala nanejvýš na 50, ale měla úplně bílé vlasy do drdolu a v něm zabodnutou pletací jehlici s monádou.

„Co dobrého jsi vykonal?“ spustila bez pozdravu tichým, ale rázným hlasem. „Ty,“ ukázala na Patrika.

„Jak-ko… dneska?“ zvedl oči od excelové tabulky.

„Jako v životě.“

Patrik vyjeveně koukal před sebe. Třikrát se naprázdno nadechl. Načež zpanikařil a začal odpověď googlit.

„Působivé,“ ušklíbla se, vytáhla dlouhý plastový držák na cigaretu a připálila si.

Buzík rychle vstal, a aby zabránil dalším existenciálním faux-pas, odvedl Kudlanku do zasedačky.

Pustil jsem si soundtrack k Čelistem, vytáhl z šuplíku křupky a natočil si židli tak, abych co nejlépe viděl, jak mu ukousne hlavu.

Za 10 minut se zasedačka otřásala srdečným Kudlančiným smíchem. Buzík mával nad hlavou piškotem. A chrt mu olizoval pravý boltec. Neuroticky jsem hryzal frisbee a hypnotizoval Sylvin zadek, který právě přinášel na jednání karafu vody.

„Nechtěls jí, pamatuješ?“ objevil se nade mnou Pixel s hrnkem kafe. „Hodněs jí nechtěl. Ukradli jsme jí krev, aby ses z toho moh‘ vyvlíknout.“

„Buzík ji chce.“ A Buzík je cool. „Co když jsem udělal chybu?“

Uvědomil jsem si, že jsem jako ten čokl. Dokud se létající talíř válí vedle mě na trávníku a čeká se mnou dítě, je mi ukradenej. Ale jakmile ho začne očuchávat druhej pes… musí bejt můj. Doufal jsem, že jsem se od doby, kdy jsme si s bráchou hráli s angličáky, mentálně trochu vyvinul. Chm. No co se dá dělat. Příště.

Civěl jsem do Buzíkova zátylku. Všichni ho milujou. Dostává nejlepší klienty. Přebral mi místo. Přebral mi holku. Jak by řekl Michael Scott: „Kdybych byl v místnosti s Hitlerem, Bin Ládinem a Buzíkem a měl jenom dva náboje, střelím Buzíka dvakrát.“

Přitáhl si Sylvu za pánev k sobě a políbil ji na břicho. Zatmělo se mi před očima. Tak to by stačilo!

Sebral jsem ze stolu fotku jeho ženy a dcery z Matějské pouti a opřel se dlaní do dveří zasedačky.

„Není to jeho!“ vpadl jsem dovnitř.

„Co?“ všichni tři se unisono zamračili.

„Dítě,“ ukázal jsem rámečkem na Sylvin buben. „Hraje si tady před váma na šťastnou rodinku, aby si získal vaše sympatie.“

„Neříkal, že je to jeho,“ Kudlanka sklidila piškoty a její tvář se vrátila do formálního režimu. „Vy jste od konkurence?“

„Obluzuje tady těhotnou holku, zatímco má doma ženu s dítětem,“ podržel jsem dramaticky vedle hlavy fotografii z řetízkáče, jako by to byl důkaz, že je na Marsu život. „No. Co by na to asi říkala paní… Buzíková?“

Chvíli se na mě díval a pak nepatrně zavrtěl hlavou: „Nic.“

„To je tak tolerantní?“

„To ani ne. Je… mrtvá,“ pronesl do bzučení zářivek.

Polkl jsem.

„Rakovina děložního čípku.“

Buzík je vdovec samoživitel. No ovšem! Divím se, že mě to ještě překvapuje. Včera ve zprávách říkali, že se povedlo zachránit kriticky ohrožený druh jesetera. Vsadím se, že to udělal Buzík, když šel nakoupit. Bože.

„Já s–“

Kudlanka mi vzala rámeček z ruky. „Vy jste zůstal sám s dcerkou?“

Mávl rukou, jako že to nestojí za řeč.

„Máte z toho kontraktu provizi?“

Pokýval.

Kudlanka vytáhla z drdolu jehlici, rozevřela monádu, vyňala z ní rtěnku a rudým klikyhákem podepsala smlouvu. Chytla vodítko a i s chrtem během pěti vteřin bez rozloučení zmizeli ve výtahu.

Sylva a Buzík na mě hleděli, aniž by napnuli jediný mimický sval.

Rozpačitě jsem zvedl pravou ruku a přiškrceně zamumlal: „Háj-fáj..?“

Buzík přehnul smlouvu v půli a beze slova mě obešel.

„Dream tea–“

Sylva ho následovala.

„Sylv–“ položil jsem jí dva prsty na rameno. Podívala se na mě a ucukla.

Pusť! Fuj je to. Hodný.

Poslala mi do Prahy v krabici od banánů všechno z mého dětství, co stálo za řeč: mokré vysvědčení; Dostihy a sázky; maturitní šerpu; první a jedinou kapitolu mého přelomového románu o levitujícím huskym; a… můj deníček z roku 1995.

Lidi, co si píšou deník, častěji páchají sebevraždu. Neví se, jestli je to příčina nebo následek. Jestli je to tím, jak pořád dokola přežvykují svoje myšlenky. Nebo jsou prostě od podstaty citlivější.

A i když se přímo nezabijou, jsou to přinejmenším podivíni. Bridget Jonesová. Anna Franková. Ten chytroprd z Cesty do pravěku. Nechtěli byste s nima sedět v lavici.

Pokud se ještě zabíjet nechcete, určitě si nedělejte exkurzi do pravěku svého dětství. Nikdo vám nevmete do tváře rozdíl mezi životem, jak jste si ho malovali, a trpkou realitou tak nekompromisně jako vy sami, když vám bylo 10.

Podíváte se do rohu a tam stojí vaše 10leté já. Mlčí a tváří se, jako byste mu rozdupali všechny hračky.

–„Kde je naše Katka Michelová?“

–„Eh… pf-podle Facebooku… jela po škole dělat au pair na Mallorcu. A už tam zůstala.“

–„Tak proč tam nejsme s ní?“

– …

–„Já TŘI DNY nejed’! Cos udělal ty?“

–„Doma jsi snad normálně jed’, ne? Zas ze sebe nedělej mučedníka.“

–„Moc jsi mě zklamal.“

– „Byl jsem talentovanej. Pročs to dál nerozvíjel?“

–„UmÝstila? Really?“

–„Vyhrával jsem soutěže.“

–„Wow! Tvejm rivalům bylo devět. Seš fakt borec! Podepíšeš se mi na prsa?“

–„Proč už píšeš tak málo?“

–„Protože už nemám navaříno, maminka mi neutírá zadek a mojí největší starostí není, jestli stihnu Chipa a Dala.“

Spratek.

Když je vám 10, všechno je úplně jasný. Milujete Katku z první lavice. Vezmete se. Budete mít 2 děti a huskyho. A budete spisovatel.

Když je vám 30, víte, že zamilovanost je krátkodobej dopaminovej trip, abyste se rozmnožili. 2 děti znamenají výdaj bezmála 6 milionů korun. Spisovatel není zaměstnání. A dokonce i husky je tak trochu gay plemeno.

„Co se–“ Sylva upustila konývku s vodou, přiskočila, odpásala mimino a vzala ho do náruče.

„M–mladá se nečekaně vrátila o den dřív z kurzu grafomanie.“

„Grafologie,“ opravil ho Patrik.

„A načapala mě, jak brousim naši feng šuej konzultantku.“

„Feng šukej,“ opravil ho Pixel.

„Vyhodila mě z baráku. A Arnolda mi dala s sebou,“ zhroutil se na okraj květináče. „To přece není normální!“ chytil se za spánky. „Je to jeho matka! Copak jsem ňákej babybox?“ Arnold ho začal plácat pěstičkou po hlavě. Sundal mu tupé a strčil si ho do pusy.

Buzík se zhrozil a vyskočil ze židle: „Skalpovala vás!?“

Pixel zavrtěl hlavou a stáhl ho za rameno zpátky do sedáku.

„Fuj je to,“ Sylva kštici zabavila a položila ji k fakturám do nejvrchnější poličky. „Se vší úctou,“ nadechla se, jako by vůně miminkovské lebky uvolnila všechny výčitky, které se v ní po léta kupily, „to, že osouložíte všechno, co se pohne, to JE normální?“

Šéf vzhlédl a zkrabatil čelo až k temeni. „Pochopitelně že JE!“ rozpřáhl samozřejmě rukama. „Jsem muž. Je to moje mise. Kdybych tady byl proto, abych… zalejval kytičky, nemám každý ráno mezi nohama hučící kládu, ale konývku s vodou,“ ukázal na tu překocenou na koberci.

„Ale jste ženatý! To vám nevadí, že tím ubližujete svým nejbližším?“ předpažila mu před chřípí Arnolda. „Nemůžete se trochu socializovat? Aspoň kvůli nim? Nejsme přece zvířata.“

„Říká ta,“ snažil se vyhnout očnímu kontaktu s pokračovatelem rodu, „co si musela nechat udělat test otcovství, aby zjistila, kdo ji vlastně zbouchnul.“ Vstal, nahmatal v kapse miniaturní flaštičku Metaxy a namířil ji na nás. „Popravdě už toho mám plný zuby!“ Čekal jsem, jestli jí půlku neurazí o hranu stolu a nepropukne hospodská rvačička. „Všichni jste pokrytci. Soudíte, protože závidíte.“

Rozvázal se mu pásek, župan se rozevřel a světla zářivek dopadla na jeho zmuchlané nádobíčko. Celý kancl vydal dávivý zvuk a synchronizovaně zkřivil obličeje.

„JÁ jsem monogamii nevymyslel! Nevím, proč bych měl podle ní hrát.“ Konsternovaně jsme sledovali odvážné performance za mužské libido. „Kdybyste byli se svými sexuálními životy spokojení, nezajímáte se o ten můj.“

Patrik hbitě přiskočil a zakryl šéfovo ohanbí tabletem. Nevšiml si, že je v režimu fotoaparátu, takže jediné, čeho docílil, bylo, že jsme teď šéfův penis viděli zazoomovaný a ve Full HD. Dokřivili jsme tváře úměrně tomu.

„Připište si všichni do kvartálních cílů další bod: Postarat se mi o dítě.“

„Huh!“ Patrik si všiml na retina displeji genitálního nadělení, polekal se a upustil ho na zem.

„Já du na hokej,“ šéf vylovil z druhé kapsy českou vlaječku, otočil se a i se svou pubickou rozhalenkou zmizel zpátky ve výtahu.

„Nemáte někdo číslo na tu feng šuej konzultantku?“ pronesl Pixel do ticha. „Potřebuju trochu prošťouchnout čchi.“

Stáli jsme se Sylvou, Pixelem a Buzíkem nad krabicí od toneru, kterou jsme vystlali skartovanými manuály, jak přežít Y2K, a Arnolda do ní uložili.

Buzík se díval do vykulené miminí tvářičky jako na svatý obrázek. „Není to úžasný?“ pošimral Arnolda ukazovákem na nose. „Děti jsou naši největší učitelé. Učí nás, jak být plně přítomni. Zcela v okamžiku.“

„Tím, že nepočkaj na nočník a vykaděj se teď a tady,“ přitakal Pixel. „Takovej kurz si nechám ujít. Děkuju pěkně.“

Sylva nahrnula větší množství drti do horní části krabice a podložila nemluvněti hlavičku.

Buzík ho přikryl plátěnou nákupní taškou. „Bude to znít divně,“ začal opatrně, „ale určitým způsobem má šéf pravdu. Osho někde píše, že kdybychom odložili svá ega, stud, strach z odmítnutí a předsudky vůbec, můžeme detabuizovat sexualitu, daleko otevřeněji o tom mluvit, daleko víc souložit a daleko víc si to užívat. Prostě… bychom toho druhého o sex požádali. A on by řekl buď ano, nebo ne. No hard feelings.“

„No jasně,“ luskl Pixel prsty, „jako na Hololodi! Pokud nemáte příliš na spěch, pane Rimmere, mohli bychom si v mé kajutě pár hodin zasouložit. Viděli jste Trpaslíka, ne?“

Buzík pokýval. „Všichni bychom byli daleko vyrovnanější. A méně deprivovaní. Jednou jsem byl dokonce na semináři tantry, kde lektor poukazoval na paradox: že je úplně normální, když se studenti na maturitním večírku zlejou tak, až si zvracej na šerpy… ale kdyby si místo toho společně zamasturbovali… to by bylo nepřijatelné. Sodoma Gomora. Přitom je to: příjemnější, zdravější, důvěrnější, přirozenější,“ vypočítával na prstech.

„Ty jo,“ Sylvu to zaujalo, „možná… má tahle společnost opravdu k sexu nezdravý vztah.“

„Neměli bychom ho zabavit něčím jiným než řečma o smilstvu?“ ukázal jsem na vykuka v krabici. „Navíc dětem plyne čas pomaleji než nám. Nám se zdá, že tady leží 20 minut, ale jemu to přijde, jako by se celej den kopal do zadku.“

Pixel položil vedle Arnolda do papírových hoblin starého gameboye a pexeso. Velký úspěch to nesklidilo.

„Chm,“ vydechl zklamaně. Ale pak se mu rozsvítily oči: „Do ZADKU! No jasně!“ Čapnul Arnolda podpaží a pelášil s ním ke kopírce.

„Tohle se ti bude líbit!“ funěl nedočkavě. „Sleduj! Chah!“ Položil kojence na skenovací plochu. Hned jak se jeho zádíčka dotkla chladného skla, začalo mimino řvát jako protržené. „Ne, počkej, vole. Je to fakt sranda! Prvních 14 dnů, co jsem tu pracoval, jsem nedělal nic jinýho!“

Natěšeně se chichotal do Arnoldova řevu, pod kterým zatím líně putovala světelná čára.

Po půlminutě sebral z přihrádky šedivý papír se dvěma rozpláclými bílými půlkami a tmavou škvírou mezi nimi a podržel ho Arnoldovi před nosem. Vůbec ho to nerozveselilo.

Pixel nám věnoval závažný pohled, jako by právě odhalil smrtelnou diagnózu: „Nemá smysl pro humor.“

Rozrazily se dveře a objevila se v nich šéfova žena Eliška, jen dnes výjimečně vypadala, jako by utekla z hororového muzikálu. Zoufalý škleb a oční stíny rozpité přes půl obličeje. Přeskočila nůžkami turniket, probourala naše shromáždění kolem kopírky a svinula Arnolda do náruče. „Co to tady s ním vyvádíte?!“ vyštěkla na nás. „Jsi v pořádku, koblížku?“ začala mu pusinkovat lebku.

„B– Děláme… záložní kopii. Pro případ, že by se mu něco stalo,“ koktal Pixel.

Eliška mu přiskřípla prsty do zásobníku na papíry.

„Jááá-ssss–“

Odkráčela do šéfovy kukaně. Posadila se na židli, vytáhla ňadro a začala malého kojit.

Chvíli jsme mlčky stáli a koukali se kamkoli, jen ne tam. Kromě Pixela, který hypnotizovaně zíral přesně na místo, kde rty objímaly bradavku.

„Líbíš se mi,“ řekla Sylva najednou. „Chci s tebou jít dnes večer na večeři.“ Všichni tři jsme se na ni otočili. „A… když to půjde dobře,“ dívala se upřeně na Buzíka, „můžeme jít ke mně. Mám to…“ na chvilku zaváhala, „ráda z boku. A pak… usnout zaklesnutí do sebe, jako lžičky.“

Sledoval jsem to s otevřenou pusou.

„Nikdy jsem neměla vaginální orgasmus. Jenom klitoridální,“ přiznala, aniž sklopila oči.

„Na tom… by se dalo zapracovat,“ usmál se Buzík nesměle. „Úplně vzadu nahoře, u děložního hrdla, je takzvaná AFE zóna. Když takhle ohneš prsty…“

Nabídl jí rámě a odešli společně do kuchyňky.

Zůstal jsem stát jako opařený. Myslel jsem, že– je těhotná. A on… má rodinu. T–

Když Pixel viděl, jak se tvářím, zvedl A4ku s Arnoldovými rozpláclými hýžděmi.

Nerozveselilo mě to.

Buzík postával vedle kávovaru a srkal svoje malé capuccino s mlékem. Přišel jsem k němu, přezíravě jsem si s ním přiťukl svým kríglem espressa a půlku vyexoval, dokud jsem se nezačal dávit.

Mírně rozkročený Buzík se chystal vyprázdnit. Přiskočil jsem k sousední mušli a vší silou zatnul močový měchýř. Vytáhl jsem post-it lísteček, napsal na něj: „7 VTEŘIN, in your face!“, přilípl ho před Buzíka na kachličky do úrovně očí a vítězně pootočil splachovadlem.

Četl si ho, zatímco poklidně močil. Pak se na mě podíval: „Mám pocit, že ve mně cítíš soupeře.“

„Pffff,“ nechal jsem ledabyle rozvlnit rty proudem vzduchu, aby viděl, že mi nestojí ani za artikulaci.

„Ale plýtváš silami ve špatném směru. K čemu ti bude, že umíš plivat na cíl a vyčůrat se do 7 vteřin?“

Zamyslel jsem se, v kterém odvětví bych tím mohl zabodovat. Žádné mě nenapadlo. Možná jsem předběhl svou dobu.

„Vím, že chceš psát. Četl jsem tvůj blog.“

Pomalu jsem na něj otočil hlavu s pohledem, který křičel jedno velké tázavé: „A?“

„Kvalita kolísá. Ale je tam potenciál.“

Odmlčel jsem se.

„Mám…“ polkl jsem, „z toho úzkost. Všichni čekaj, že to bude největší prča,“ zadíval jsem se nepřítomně na fialový osvěžovač vzduchu. „Sedim nad tím hodiny a… bolí to. Ohejbám si realitu tak, aby… nebyla k pláči, ale k smíchu. Není sranda bejt vtipnej. Nebejt těch milejch komentářů, možná už jsem to zabalil.“

Zavrtěl hlavou. „Na očekávání kašli. Sedni. A piš. Pro sebe. Nestylizuj se. A čtenáři, co ti zbydou, TO jsou tví čtenáři. Musí to těšit hlavně tebe.“

Znejistěl jsem. „Takže ty… víš, že ti říkám buzík.“

„To z tebe jen hovoří tvůj strach,“ pronesl smířlivě. „Jestli chceš, zůstaň tu po práci. Vycvičím tě.“

„Vycvi-“

„Bonsoár pisoár, Majklové,“ vešel Pixel a obsadil poslední mušli. „Taky chcete svrhnout holčičí monopol společného chození na záchod? Je to diskriminace! Proč nemůžem taky? Někdy…“ položil mi ruku na rameno, „je mi tu smutno. Jen mušle a já.“

Buzík a já jsme synchronizovaně zapli poklopce a odešli si umýt ruce. Pixel zhrzeně našpulil spodní ret a opřel čelo o kachličky.

Hodiny ukazovaly přesně 18.00. Seděli jsme s Buzíkem se zavřenýma očima na kancelářských stolech, nohy zkroucené do tureckých sedů.

„Všechno je v hlavě,“ odříkával tiše. „Jak pravil Henry Ford: ‚Ať už si myslíš, že něco dokážeš, nebo nedokážeš, v obou případech máš pravdu.‘“

„A pak zavedl pásovou výrobu, kde dělníci vykonávali celý den ten samý rutinní úkon, dokud jim nešiblo.“

„Ale dokázal to,“ nenechal se Buzík vykolejit. „Osekej svůj život, Michale. Na kost. Nemilosrdně. Jenom na lidi a činnosti, co tě opravdu naplňujou. Tvůj čas tady je omezený. Nedávej ho šaškům na internetu. Netrav ho sebelitováním. Čti. Žij. Piš. Drž pevně kormidlo svého života. Jedině tak dopluješ tam, kam chceš.“

Chvíli jsem měl pocit, že opravdu slyším mořský příboj, dokud mě nepraštila do nosu vůně saponátu.

Otevřel jsem oči. Klečela přede mnou prošedivělá uklízečka a máčela hadr v kýblu bublin.

„To jste godní, chlapci, že mi takhle uhéjbáte, ale já bych to vytřela i tak.“

„My neuhýbáme,“ usmál se Buzík vřele. „Přehazujeme výhybku k lepšímu životu.“

Za minutu už tu byly turecké sedy tři.

„Možná vas to překvápi,“ svěřila se nám Svitlana. „Ale nechtělá sem byt vždycky uboršica.“

Ne? Vážně?

„Světo, představte si, jak se váš mop…“ začal Buzík přeříkávat vizualizaci. „…mění- Čím jste chtěla být?“

„Zpěváčka.“

„…na mikrofon. A záchodky jsou Broadway.“

Když se chytli za ruce a začali společně broukat ukrajinskou verzi Cell Block Tanga, začal jsem se ošívat.

„Hm. Tak já se ještě vyčůrám do orchestřiště a asi už pudu,“ seskočil jsem ze stolu.

„Vydej knihu,“ zaševelil Buzík sugestivním batmanovským hlasem.

„Díky za tip, ale… žádnou jsem nenapsal,“ balil jsem si banán.

„A co ESC blog?“

Pop. Six. Squish. Uh uh…

Pravé obočí mi pomalu vystoupalo do půlky čela. „Ty myslíš…“ zůstal jsem stát jako přimražený, „že by si… to někdo koupil?“

–„Ano?“ –„Ano?“

„Myslela jsem…“ Sylva pokynula rozpačitě k mému blazeovanému nástupci, „Michala… Mm-Michala,“ vytáhla bílou tubu s růžovými okraji. „Je to ono?“

„Přesně!“ přisvědčil. „Tím si maž pupendo každej večer,“ předvedl krouživý pohyb kolem solaru plexu, „a řekni: Ádiééé striééé!“

Sylva se rozesmála, až si muselo mimino několikrát narazit hlavu o její žebra.

Michal #2 se ke mně otočil a hollywoodsky se zaculil: „Jestli chceš, klidně buď Michal ty,“ mávl blahosklonně rukou. „Já budu Miško, ať se to neplete.“

Křečovitě jsem se zašklebil a schoval obličej za LCD monitor. „Já… chci být i Miško,“ procedil jsem tlumeně skrz zuby a drtil v dlani děrovačku.

Slyšel mě. „Tak já nevím… ještě můžu být Míša. Nebo… máte nějaké nápady?“

Kotel. Co třeba: falešný Michal? Michal navíc. Zlé dvojče. Michal Napodobenina. Michal Sežral jsem Šalamounovo hovno a zapil to fouňovským smoothie. Nebo prostě: buzík. V jednoduchosti je síla.

„Anebo…“ lusknul, „na vejšce mi říkali Majk!“ vítězoslavně na mě namířil ukazovák.

Do pytle! MAJK je nejlepší. To je ale vyčůránek.

Michal Laubendorf byl 28letý account manager, který přišel ze Slevomatu. Byl mi trochu podobný. Jen o něco vyšší, měl hustší a tmavší vlasy, které mu opticky zužovaly obličej, strniště, pronikavější pohled, širší ramena a neměl mezeru mezi předními zuby.

Dostal moje místo, můj stůl, moje telefonní číslo, moje klienty…

Vlastně se zdálo, jako by vyfasoval sofistikovanější verzi mého života, ve které šlo všechno jako po másle. Jako bych byl tester, co žije jenom prototyp a má za úkol zjišťovat, co se v něm může podělat – a jsem v tom zatraceně dobrej. Všechno jsem mu předpřipravil a on pak už jen slíznul Život 2.0, kde se všechno jen třpytí a voní, a kam se hnete, tam se podává láska, úspěch a cupcaky.

„No jasně že můžeš počítat s buňkama v rámci celýho sešitu,“ Buzík stál za Patrikovým ramenem a kloval do jeho notebooku. „Prostě před tu buňku napíšeš do apostrofů název listu a vykřičník.“

„Ty jo! Díky, Majku,“ Patrik spráskl ruce a samým vděkem mu vytekly vaječníky.

„Nemáš zač, Hattricku.“

Pixel zbystřil, vstal a položil před Buzíka svůj tablet.

„Moje armáda. Je smutná. Co mám dělat?“

Buzík zaostřil na retina displej. „Stačí mít v tlupě jednoho nemrtvého a hned to sníží morálku všem,“ ukázal varovně na kostěného draka.

„Jo jasně! Tak proto! Seš nejlepší, Majku!“ Vytáhl z kapsy mobil a začal se mu chlubit fotkami svoji šíši.

„Pech, co?“ nenuceně jsem se přimotal k Buzíkovu stolu a kumpánsky se opřel o roh. „Bejt takhle schopnej, a zkejsnout na místě, kde prodáváš reklamu,“ zahájil jsem konverzaci, která měla nahlodat trámy jeho pozitivního myšlení.

„Mm… ne. Proč?“ podíval se na mě pohledem králíčátka na MDMA. „Reklama je super. Pomáhá spotřebitelům orientovat se v nepřeberné nabídce produktů. A pro kreativního člověka je to bezvadnej tvůrčí kout, kam se ukrýt v bouři kapitalismu.“

Chvíli jsem se na něj díval a cukal mi koutek levého oka.

„Počkej. Vždyť… tys dělal to samý,“ zarazil se. „Proč jsi nedělal něco jinýho, když o tom mluvíš tak pohrdavě?“ Ukázal na svoje tričko s žirafou a nápisem DO WHAT YOU LOVE. LOVE WHAT YOU DO.

Popadl jsem kelímek s psacími potřebami a vrazil mu do zátylku mikrotužku.

No dobře, nevrazil.

Zabloudil jsem očima k rámečku na stole. Na řetízkáči tam seděla rozdováděná černovláska, která vypadala trochu jako vyphotoshopovaná Hanka, a snažila se udusit šilhajícího haranta chuchvalcem cukrové vaty.

Ten člověk má všechno.

Zvedl se a z diplomatky mu přitom vypadla tyrkysová knížečka.

„Co čteš?“ Když už nic, třeba má aspoň blbej vkus.

Skromně se usmál a zastrčil ji zpátky do tašky. „Tuhle nečtu. Tu jsem napsal.“

„Tys napsal knížku?!“ přeskočil mi hlas, jako bych vdechl balónek helia.

„Zatím jenom tři. Nic velkýho. Když malá usne, je trochu času… dát svoje myšlenky na papír.“ Pokrčil rameny a odešel do kuchyňky.

Osmkrát jsem se zhluboka nadechl a počítal do třiceti.

Když vám vesmír přihraje do cesty takového člověka, může se z něj stát váš největší učitel. Váš Michal Navíc je vaší každodenní připomínkou, že máte… na víc. Můžete ho sledovat, co dělá jinak, a korigovat podle toho svoje chování. Konverzuje místo vysedávání na Facebooku s kolegy? Bere úkoly ne jako hrozbu, ale jako výzvu? Místo aby sjížděl porno, napíše pokaždé před usnutím aspoň 4 000 úhozů svého románu? Usmívá se, udržuje oční kontakt a každého zdraví s takovou intonací, že se zdá, že ho rád vidí?

Může to být ta nejcennější lekce, jakou dostanete.

Ale vydrželi byste se na to každý den koukat?

Vrátil se z kuchyňky. V bílém hrnku s nápisem MICHAL, toho bych píchal měl kohoutkovou vodu s plátkem citronu.

„To je můj hrníček,“ osočil jsem se na něj.

„No tak,“ krotila mě od tiskárny Sylva. „Nikdy jsi ho nepoužil. Byla na něm ještě cenovka! Dali jsme ho Majkovi na uvítanou.“

„To-je-můj HRNÍČEK!!“

V blogu nemůžou být dva lidi stejného jména. To by se vám pletlo. Buzík musí jít.

„Proto se budete v následujících letech den co den hrbit nad klávesnicí, ničit si zrak a páteř a odevzdávat to jediné, co máte: svůj čas na tomto světě. Výměnou za virtuální číslíčka, která už dávno nic neznamenají a mají hodnotu jen proto, že věříme, že ji budou mít i zítra.“

Pustil do reproduktorů Creep od Radiohead a promítl za sebe GIF, ve kterém v rychlém sledu problikával ciferník hodin, deformovaná kostra a nákupní vozík. Dokázal bych si představit i vhodnějšího průvodce úvodním školením.

I wish I was special…

„Pak umřete. Tady máte stravenky.“

Seděl jsem na požárních schodech, jakoby ve vnitrobloku, odkud jste měli díky skleněnému průhledu náš kancl jako na dlani, a snídal jsem banán. Všechno tam vypadalo na chlup stejně, jako když jsem odešel. Jen zevnitř nade dveřmi byl nalepený jakýsi transpa–

No ne. Nebude to náhodou VÍTEJ ZPÁTKY, MICHALE?

Že oni mi přichystali comeback party! Ty jo. Tak přece jen si tady nejsme úplně cizí. Jsem zvědav, jestli si pamatují moji slabost pro Scrubs a nevypustí třeba záplavu červených balónků za zvuků 99 Lufbtallons. To by mě dojalo.

Zahodil jsem slupku do odpadkového koše, opřel se dlaní do dveří a srazil se se senior accountem Alfonsem. Hned na mě udeřil:

„Už 14 dní čekám na ten produktový list k jo-jům! To mi neumíš ani odpovědět na e-mail?“

„Ehh… já js– em tady teď 8 týdnů nepracoval.“

Probodl mě inkvizitorským pohledem. „A to tě hanba nefackuje?!“ vyčítavě mu zavlálo chřípí. „Jistěže ne. To jsou ty mladý. Ničeho si nevážej. Celej den na Tůtůbu. Válku na vás!“ nasupeně odkráčel a praštil mě přitom berlí do Achillovy šlachy.

Vzhlédl jsem nahoru k narozeninovému transparentu. Bylo na něm napsáno: V ÚTERÝ SE BUDOU NA TOMTO PATŘE INSTALOVAT VNITŘNÍ ŽALUZIE.

Dokulhal jsem na svoje místo.

„A-hoj. Tak jsem zpátky,“ položil jsem zklamaně diplomatku na desku stolu.

„Hola,“ hlesl Patrik, aniž zdvihl oči od ovládání kopírky, aby zjistil, kdo jsem.

Pixel měl sluchátka a snažil se přeskákat s archeoložkou Larou na protější kamennou terasu. Jak ho ale rozptyloval její zadek, neustále padal do žhavého magmatu. Vůbec si mě nevšiml.

Sylva tu pro jistotu nebyla vůbec.

Jediný šéf, hned jak mě zmerčil, rozrazil dveře svojí kukaně a běžel mi v ústrety.

„Tak prr, quittere. Tady už nesedíš,“ vyklopil mě ze židle. „Tady sedí Michal.“

„Já JSEM Michal.“

„Jinej Michal. Ekaunt. Co jsme vzali místo tebe. Myslels, že ti to tady budem oprašovat a zalejvat kytičky, dokud se nevrátíš?“

Mlčel jsem. Řečnickou otázku poznám.

„Ještě úplně nevíme, kam s tebou. Zatím si kecni místo Pepého. Je na 14 dnů na dovče v Thajsku,“ ukázal do kubiklu v koutě, plného plakátů z Lea a zmuchlaných papírových kapesníků. Dva jsem shrnul ze sedáku a posadil se.

Hýbnul jsem myší a z plochy na mě vybafl stencil art s obří chobotnicí znásilňující na měsíci čtyři japonské školačky.

Mm. Tak… než mi zprovozní e-mail a přístup do systémů, napíšu zatím… Sylvě na Facebooku. Zeptám se, jak se má. Určitě je na kontrole s bubnem.

Pustil jsem Chrome, klikl jsem do adresního řádku a klovl do „f“. Okamžitě na mě vyskočila monotematická záplava návrhů 18+:

freevideo.cz
fuckmefrombehind.com
footfetish.com
freeteenporn.com
femdom.net
fistingparty.com
frndy.cz
fuckmycrippleduncle.eu…

Dobřeee. Radši jí… napíšu SMSku.

‚Jak je? Co cekatel?‘

Sylva 20 minut neodpovídala. Já se bál znovu sáhnout na Pepého ulepenou klávesnici. A tak jsem jen dřepěl a díval se kolem.

Vůbec nic se tu nezměnilo.

Lidi seděj.

8 hodin denně.

A civěj do monitorů.

Z toho 2 hodiny řešej administrativní hovadiny, další 2 pomáhaj klientům zasírat svět reklamníma bullshitama a zbylý 4 je sami konzumujou na Facebooku, iDNESu a všude, kam se hnou, když utíkaj před svejma smutnejma životama.

Jsme tu jako jedna velká nešťastná rodina, kterou když někdo náhle opustí, za týden už nikdo neví, že existoval.

No nic. Pozitivní myšlení. Vybalím si.

Vyndal jsem z diplomatky kalkulačku a plánovací kalendář, otevřel šuplík a vykoukl na mě… joint, vanilkový rohlíček a čtyři konfety.

Za necelé tři roky, co jsem nedával pozor, se trh práce proměnil k nepoznání. Především: firmy začaly místo zaměstnanců hledat Avengery.

SEO guru, Java killer, RTB mág, Python master, Captain PPC…

Chyběli už jen Wrátný Wizard a Überüklízečka a tahle korporace mohla z fleku zachránit Zemi před zbloudilým asteroidem.

Já se ucházel o místo Copy ninji. Začínal jsem mít tísnivý pocit, že pokud mě v dětství nepokousal radioaktivní pavouk nebo při sebemenším rozrušení nenabydu na objemu a nezezelenám, nemám dostatečnou kvalifikaci.

„Co čumíš?“ ozvalo se mi za zády. Otočil jsem se a spatřil něco, co mě ještě po půl roce pravidelně budí ze sna: bojovně namířený červeno-bílý kšilt. „Ale ale. Hošánek chce bejt kopyvřiťr. Tam tě můžu nakopat hned,“ Zedníček dole ze skladu vyzývavě obkroužil knírem hrdlo pivní láhve. „Můžeš to rovnou zabalit, prde. Narazils na tvojí demesis.“

Dem- esis? … To je… dementní nemesis? Ten člověk to se slovy vážně umí. Vystihl se přesně.

„Nevěděl jsem…“ udělal jsem krok vzad, protože se mi začala motat hlava z braníkových výparů, „že píšete.“

Věnoval mi pohled raněné srny. „Možná že brácha neumí psát. No a co?!! Neber si mýho bráchu do huby!“ Rozzuřeně metl kšiltovku proti plazmě a začal si kasat rukávy.

To… bych nerad.

„Ale mě nepodceňuj, prde. Mě nikdy nepodceňuj!“ Vylovil z náprsní kapsy montérek červenou pastelku a obal od čokolády, napsal na něj NEJOBHOSPAŘOVÁTELNĚJŠÍ a podržel mi ho před obličejem.

Zdálo se, že čeká na reakci. „Sssuper,“ poplácal jsem ho pochvalně po rameni.

Otevřely se dveře a vynořila se z nich Monika z HR.

„Jé, čau!“ pozdravil jsem ji.

„Dobrý den,“ opáčila mi s vřelostí Google Translatoru.

„Co blbneš? To jsem já, Michal. Sedávali jsme vedle sebe na obědech.“ Nedalo se u toho jíst, jak sis to tam vždycky div nerozdala se svým snoubencem.

„Žádný kamarádšofty,“ odbyla mě. „Jsem profesionál, pane Michaeli. Dnes vám budu měřit všem stejným metrem. Jste pro mě uchazeči A, B, C.“

„Nejsem Michael. Jsem Michal.“

Pokynula k Zedníčkovi: „Pojďte dál, pane Alexeji.“

Začal jsem se uculovat a Zedníček mi vrazil záhlavec: „Drž hubu!“

„A to je jenom interní výběrko?“ rozhlédl jsem se kolem stolu, kde jsme pořád seděli jen my tři.

„Ne. Veřejné. Poslední dobou se hlásí stále méně lidí. I proto potřebujeme copywritera. Aby nám pracovní inzeráty zatraktivnil.“

Jestli to nebude tím, že už jsou TAK atraktivní, že z nich člověk nepozná, na co se to vlastně hlásí. Nedivil bych se, kdyby se sem spousta lidí ostýchala poslat životopis jen proto, že neumějí protočit mezi nohama nunčaky a usmrtit člověka hvězdicí.

Takže moje jediná konkurence je on? Podíval jsem se úkosem na Zedníčka, který se právě pokoušel vydloubnout si zadním krytem své Nokie 3310 z podrážky holubinec. Chm, ušklíbl jsem se, tak to bude fakt o prsa.

„Přátelé, promiňte, že jdu pozdě.“ Ve dveřích se objevilo pohlednější dvojče Davida Duchovnyho. „Jedna slepá paní potřebovala pomoct s nástupem na eskalátor, tak jsem ji dovedl až domů, nakoupil a umyl psa a okna.“ Mulder pověsil na věšák černý kabát a odhalil výstavní bicepsy a kravatu s logem UNICEFu. „Vím, že je to zpoždění neomluvitelné, ale abyste se zlobili méně, koupil jsem vám každému makronku. Moje jméno je Štefan. A vaše?“

Ku*va. „Těší mě.“

„První část je kolektivní,“ ohlásila Monika, když jsme všichni domlsali. „Vaším společným úkolem je postavit co nejvyšší věž, jen za pomoci syrových špaget a izolepy.“ Vyndala z šuplíku stavební materiál. „Výšku změříme podle toho, jak vysoko na ni dokážete umístit… tenhle kousek žužu.“

OMG. Kde to zase jsem? Na přijímacím řízení do jeslí? Kdo bude můj šéf? Méďa Pusík?

„Máte na to 10 minut. Já se budu dívat,“ odstartovala cvaknutím propisky.

No dobře. Je to cvičení na schopnost kooperace a leadershipu. Musím ukázat, že nejsem uťáplý introvert, co se bojí projevit, ale přirozený vůdce.

Napasoval jsem se mezi Muldera a Zedníčka, abych byl uprostřed, stoupl jsem si na balík papírů, položil svým chráněncům ruce na ramena, odkašlal si a začal je úkolovat.

„Tak Sašo, co kdybys z těch špaget udělal vždycky tlustší snopy, na obou krajích a uprostřed je přelepil a to budou naše základy.“

„Vyhul mi,“ Zedníček za sebe prudce vytrčil loket, aby mě setřásl. Trefil mě přímo na solar. Zřítil jsem se ze svého papírového stupínku někam mezi kočkolit a radiátor a vyrazil si dech.

„Co kdybychom použili kolínka?“ zaskuhral jsem z podlahy, abych ukázal, že umím i v krizových situacích myslet out of the box.

„Vstávej, brácho.“ Štefan se ke mně sehnul, podal mi pravici a pomohl mi na nohy. „Podle mě je bezpředmětné stavět vratké těstovinové věže. Dočasná provizoria,“ vstoupil rozvážným medovým témbrem do diskuse. „Ten kousek sladké hmoty musí někdo spolehlivý držet pevně ve vzduchu,“ uchopil žužu mezi palec a ukazovák a předpažil, „dokud nepřijdou skutečná řešení. Skutečné cíle. Skutečné vztahy. Skutečný sex.“ Monika na něj fascinovaně hleděla s mírně pootevřenou pusou. „A všechno… do sebe…“ vložil jí žužu do úst, „nezapadne,“ jemným pohybem zespod brady jí zavřel čelist. Polkla. „Je vůbec možné,“ usmál se všeobjímajícně, „dostat se v životě někam výš než do sedmého nebe? Do ženy.“ Něžně vložil naší HR seniorce tři prsty mezi rty, pak je zase vyndal a posadil se.

Co–

Co to bylo? Cítím se křehce a mám trochu erekci. To je konec. Tenhle týpek si mě dá k večeři.

Monika si otřela slzy. Pohyb její propisovací tužky prozradil, že udělala na papíře dva škrtance, nakreslila jedno velké srdce a začala ho stínovat. „Druhý úkol… je písemný. Chci po vás, abyste každý zkusili za 30 minut přetextovat homepage Krak&Titu.“

„Homopič? To nechápu,“ zamračil se Zedníček. „Tak snad buď homo, anebo pič. A jak jako písemný? K čemu potřebuje obsluha kopírky psát homopíči?“ Zamyslel se. „Jakože lesby?“

„Copywriter je reklamní textař,“ poznamenala Monika otřeseně a snažila se vytěsnit všechno, co právě slyšela.

„Ty vole!“ Zedníček vyvalil oči. „Tak to dělat nechci!“ znechuceně sebou trhl. „Psaní, čtení, počty. Nic takovýho. 8 let stačilo.“ Sebral z tiskárny lahváče a namířil na mě hrdlo: „S tebou jsem ještě neskončil, prde.“ Prošel kolem Štefana a namířil i na něj: „A s tebou… jsem ještě nezačal.“ Pomalu vycouval z místnosti a snažil se při tom se všemi udržet výhružný oční kontakt.

„Mmm… Blahopřeju!“ přerušila Monika 15vteřinové rozpačité mlčení. „Postupujete do druhého kola!“

Seděl jsem sám v zasedačce a šudlal si pár textíků. Pak jsem chvilku kreslil Rampu McKvaka, vzpomínal na Hanku, jak dělala v hotelovém bazénu na Kósu, že je delfín, a já ji krmil sušenkama. Měl jsem pocit, že na tom nezáleží. Štefan je už teď vítěz. Dostane ten job. A dost možná ještě blowjob k tomu.

To jsem fakt takovej loser, že se nedokážu dostat ani do práce, do který nechci? Kde se to zvrtlo? Proč přede mě jako malého postavili psací stroj a ne třeba urychlovač částic?

Dřepěli jsme se Štefanem na polstrovaných židlích pod plazmovou televizí a čekali na verdikt.

„Držím palce, brácho,“ poplácal mě povzbudivě po zátylku, culil se a voněl po levanduli.

Otevřely se dveře a vešla Monika s pracovní smlouvou. Neobtěžovala se budováním jakéhokoli napětí. Rovnou přistoupila ke Štefanovi a podala mu pero. „Gratuluju. Byl jsi nejlepší,“ pošeptala mu a koketně při tom zavadila nosem o jeho ušní boltec.

Štefan se pousmál, skromně zavrtěl hlavou a pero jí vrátil. „To mi lichotí. Ale nemůžu tu práci přijmout.“

Co? Ach Bože. On mi to snad kolegiálně přenechá! To mi nikdo neuvěří. Potkal jsem archanděla.

„Proč ne?!“ zakňučela Monika.

„Jsem egomaniak,“ pokrčil smířeně rameny. „Nechodím na pohovory, protože mám o ty pozice skutečný zájem. Krmím se vaším obdivem a náklonností. Vzrušuje mě, když mě zbožňujete,“ rozevřel diář a udělal si vedle Krak&Titu červenou fajfku. „Skutečně JSEM nejlepší,“ dogmaticky pokýval, políbil Moniku na čelo, přivolal si výtah, nastoupil a zamával nám.

Zůstali jsme ještě půl minuty mlčky stát.

„B–“ Monika vytáhla z kapsy šňůrku s mojí starou zaměstnaneckou kartičkou, kterou ještě nestihli skartovat, „–lahopřeju, Michale,“ pověsila mi ji kolem krku. „Seš fakt šikovnej.“

Naposledy jsem jedl před 40 hodinami.

Abych si napravil reputaci po brukvovém debaklu, hecnul jsem se a přibral si ke klystýru ještě třídenní jarní půst.

Od rána se cítím malátný. A zhruba před hodinou se mi začaly před očima míhat krokety.

Přesto jsem – poté, co se včera použití starého Hančina Tantum Rosa ukázalo příliš bolestivé – vyrazil do obchodu pro irigátor určený skutečně na zažívací partie.

Sáhl jsem po papírovém ručníku, otřel si biskupa a nastavil dlaně proti sušícímu fukaru. Jakmile mě udeřil do tváře horký vzduch, zatmělo se mi před očima, zavrávoral jsem a paraplegickou piruetu završil tupý naráz.

Probudil mě ženský vzlykot a úporná bolest hlavy. Škvírkou pravého oka jsem spatřil pěstičky s fialově nalakovanými nehty, jak freneticky buší do hrudi s nápisem YES WE CAN NABIS.

„Všechno je tvoje vina!“

„Moje?! Neposlal jsem ho dělat válečného zpravodaje do Pásma Gazy! Dohodil jsem mu časopis o zelenině!“ Hlas se zarazil. „Ještěže jsem mu neřekl o tom e-zinu pro modeláře. To už by asi nebyl mezi živejma.“

Zašátral jsem před sebou pravačkou. Okamžitě ji uchopily zpocené dlaně. „Michale!“

„Kde… to jsem?“

„Válíš se na hajzlech v nákupáku s otřesem mozku a máš u sebe jenom doklady a střevní sprchu. Jak si to máme vysvětlit?“ Pixel zapálil jointa a přiložil mi ho k palci u nohy čouhajícímu zpod peřiny.

„Jháááúú!!“

„Dobrý. Neni ochrnutej,“ diagnostikoval mě a vetknul mi ho tentokrát mezi rty. „Pro léčebné účely,“ poplácal mě mateřsky po tváři.

Sylva brko zase vzala a típla ho o plechový noční stolek. Druhou rukou mě pořád nepřestala držet.

„Jak dlouho jsem…“

„Nevíme. Ale byli jsme tu do 30 minut, co nám zavolala sestřička.“ Sylviny líce ještě nezaschly. „Prý to není poprvé, co jsi vzhůru, ale stejně jsme se báli.“ Úžlabinou nad horním rtem jí tekla nudle z lesknoucího se růžového nosu. „Co se stalo? Někdo tě přepad’?“

„Půst.“

Všiml jsem si, že mi na matraci a pravé stehno tlačí její břicho. Už se zakulacovalo. Podíval jsem se jí na pupík, pak do očí a pak ještě jednou.

„Promiň,“ vydechl jsem.

Neznatelně zavrtěla hlavou.

„Čí to je?“

„Andrého,“ otřela si nozdry do rukávu. „Zdá se, že nedokázal zadržet VŠECHNY orgasmy.“

„A budete spolu, nebo…“ pokrčil jsem rameny a ostře mě přitom zabolela krční páteř.

Promnula si oko a pokývala. „Nastěhoval se zpátky ke mně. Chceme, aby mělo oba rodiče.“

„Kdo bude máma?“ rýpl si Pixel.

Najednou se přihlásil o slovo můj jícen. Jako by mu někdo nakukal, že je ve skutečnosti srdce, začal divoce pulzovat. Rozhodl se, že mi vypumpuje žaludek. Popadl jsem červený kýbl připravený u postele. Jak ale nebylo co zvracet, jenom jsem se dávil a vyluzoval do kbelíku cosi, co připomínalo nepříliš nápaditý trash metalový refrén.

„To má šťávu,“ Pixel začal uznale pokyvovat hlavou a podupávat nohou do rytmu.

„Musíme ho dostat zpátky do kanclu,“ odtáhla ho Sylva za loket stranou. „Tam byl sice nešťastnej, ale aspoň pod dohledem! Podívej, jak to vypadá, když se snaží postavit na vlastní nohy!“

„Ehh…“ zaduněl jsem z kýble, „já vás slyším.“

„To je dobře!“ přisvědčila Sylva. Sebrala mi kyblík a položila ho na zem. „Krak&Tit hledá copywritera. Chtěla jsem ti to zavolat, ale byla jsem na tebe uražená.“

Nic jsem na to neřekl.

„Možná bude dokonce spadat do našeho oddělení.“

„Nemůžu se tam vrátit. Jak to bude…“ podrbal jsem se na hlavě a až teď si všiml, že ji mám zafačovanou, „vypadat?“

„Nebude to prohra na celé čáře. Chceš přece psát.“

„Ale ne o zastřihovačích chloupků v nose a penisovejch fleškách,“ začal jsem si hrát s přezkou na levém spánku.

„Ve volnym čase si piš pro mě za mě o Gilgamešovi. Ale musíš si nějak vydělávat, ty vole!“ Pixel už se vytočil. „Tahle společnost si prostě po večerech nelistuje sonetama, ale zastřihává si u YouTubu chlupy v nosech. Deal with it!“

Do pokoje vešla drobná sestřička se zdravotní kartou. „Majer? Michal Majer?“

„Ano?“

Znepokojeně se podívala do svých záznamů a nasadila soustrastný výraz. „Pane Majere,“ řekla pohřebně. Krve by se ve mně nedořezal. „Jménem celé nemocnice se vám omlouvám, ale kvůli administrativní chybě jsme vám odebrali pravé varle.“

„COŽE?!!“ odkopl jsem peřinu na druhou stranu místnosti. „Bože můj!!“ začal jsem si divoce prohmatávat klín.

Teprve po 15 vteřinách smrtelné paniky jsem si všiml, že mě Sylva fotí na iPhone. Pixel brečí smíchy, objímá něčí kapačku, aby nešel do kolen, a dává sestřičce 500 korun.

„Jsme si kvit,“ Sylva mě políbila na gázu. „Casting je ve čtvrtek. CVčko jsem poslala.“

(Z technických důvodů reportáž nedoplňují fotografie)

Co se vám vybaví, když se řekne zelenina? Zřejmě hnusná rozvařená brokolice, kterou vám soudružky učitelky cpaly v jídelně do krku. Takové vnímání je špatné! Zelenina je totiž zábavná, vzrušující a nečekaná! Přesvědčil jsem se o tom na výstavě Kedluben 2015, kam jsem zavítal minulý týden.Všichni vystavující se plně soustředili na své produkty. Není divu, že k mluvení se nikdo moc neměl. Podle letáčků informujících o nové přírodní technice čištění zubů pomocí stroužků česneku to bylo asi i dobře. A co jsme měli možnost spatřit?

Mrkev. Kedluben. Okurky. Dýně. Brokolici. Ředkvičky. Celer. Rajčata. Papriku. Lilek. Sortiment všech barev duhy, které vás oslní.

A co nám k výstavě řekl její organizátor Salát?

„Vystavujem zeleninu. Vyhrává ten nejlepší. Ale o tom už dávno rozhodl Ježíš.“

Tou poslední větou tento starší muž žijící v souladu s přírodou vystihl dokonale celý smysl výstavy Kedluben 2015. Těšíme se na další nabitý ročník.

Zavřel jsem GRAW. Moje „reportáž“ původně naplánovaná na tři strany se nakonec vešla do postranního sloupce vedle článku o přírodních receptech proti nadýmání. Fotograf – požírač holubů nedodal fotky, protože ve foťáku neměl paměťovou kartu.

„Víc jsi toho nenapsal?“ podíval se na mě před pár dny zklamaně rachitický dredař s přezdívkou Rocky, kterému na obličeji rašil ošklivě vypadající ekzém.

„Bohužel, snažil jsem se získat víc materiálu, ale splet‘ sem si pohlaví a Salát nekomunikoval,“ vysvětlil jsem mu popravdě.

„Dobře. Příště to bude třeba lepší.“

Měl jsem pocit, že moje kariéra reportéra hippie časopisu se už hůř vyvíjet nemůže.

Ale to jsem se pletl.

„Ahoj Michale, prosímtě, mám pro tebe další práci. Ale bude to chtít menší rešerši a možná i nějakej osobní prožitek, aby to bylo autentický, rozumíš,“ objevila se za mnou Půlnoční bouře, která si zrovna zapalovačem opalovala nově přidělané dredy.

„Je to článek o přírodních cestách detoxikace,“ pokračovala a nonšalantně třídila shnilé potraviny z beden, co její kamarádi nabrali u popelnic za Kauflandem.

„Jedním z nejúčinnějších způsobů detoxikace je klystýr.“ Po slově klystýr se Bouři v ruce rozteklo shnilé rajče a ona ho zavřela do šuplíku nejbližšího stolu.

„Kompost,“ dodala na vysvětlenou a já si vzpomněl na Pixela a báječná léta v korporaci, kde se při obědě nemusíte bát, kdo všechno vaše jídlo už žvýkal před vámi.

„Tak doufám, že ti to bude sedět víc než report z výstavy,“ usmála se, zakousla se do knäckebrotu a odešla vyvenčit Athose s Porthosem.

Z Pepy Klímy zeleninových výstav se stává Radek John proplachování střev.

Hurá.

Jo, tahle akce vejde do dějin lidstva. U vchodu jsem se měl sejít s fotografem, kterého jsem ještě osobně neviděl. Myslím, že podle popisu „takovej týpek s vlasama v keckách“ ho tady bezpečně najdu.

Hlavně ať to není ten hulič s holubama.

Po deseti minutách čekání u brány se samozřejmě ukázalo, že můj fotograf JE ten hulič s holubama.

„Skoba.“ Podal mi ruku.

„Eeee… Michal. Skoba je tvý jméno?“

„Jo.“ Zahodil jointa, poškrábal se v rozkroku a vyndal foťák. To bylo naposledy, co jsem ho ten den viděl.

Dobře, Michale, soustřeď se. Buď trochu investigativní. Vytáhni z těch lidí všechno. Jejich nejniternější tužby. Strachy. Hluboké lidské příběhy. Buď Pepa Klíma zeleninových výstav. Nakonec jsem se vyhecoval k oslovení jedné dredaté osoby stojící u bedýnek s mrkví.

„Promiňte, slečno. Jsem reportér z časopisu GRAW. Věnovala byste mi chvilku?“ Osoba se na mě otočila. „Aaaah, promiňte. Já myslel, že jste žena,“ vyhrknul jsem omluvně, když jsem si prohlédl obličej toho člověka.

„Ale já jsem žena!“

Může se někdo živit jako reportér, když ani nepozná, jakého pohlaví je jeho spoluobčan?!

„Michale, tady, heeeeej!“ Otočil jsem se. Mezi bedničkami s kedlubnami stál Pixel a chroupal mrkev. „Tak co, jak se ti tady líbí? Nátěr, co? Hele, tahleta mrkev je fakt vostrá, vochutnej. Zemitá, pěstovaná na balkoně. Úlet, co?!“

Spolknul jsem poznámku o tom, co v normálním světě pro lidi znamená slovo úlet a ochutnal mrkev. „Je fakt… mrkvovitá.“

„Přesně!!“ Pixel natáhnul ruku, abychom si tento gurmánský zážitek stvrdili plácnutím.

„Hele, neporadíš mi, koho tady oslovit, abych měl co napsat?“

„Jasně, támhleto je Salát, organizátor toho všeho. Běž za nim, poví ti.“

Salát byl padesátiletý vychrtlý vousatý hippík zabalený v prostěradle. Na nohou měl kristusky.

„Dobrý den, jsem z časopisu GRAW a rád bych se s vámi pobavil o této akci.“

„Von nemluví, dneska medituje,“ odpověděla mi za něj jeho matka. Nebo dcera. Nebo babička. Věk je u těhle lidí velkou neznámou.

„Aaaaha. A nedala byste mi na něj číslo, že bych mu třeba zavolal zítra a sešli bychom se k rozhovoru?“

„On nemá telefon.“

Stál jsem uprostřed hradeb bedýnek zeleniny a zoufale se rozhlížel okolo sebe. Moje kariéra zeleninového Pepy Klímy šla do kytek. V kapse mi zavibroval telefon. Byla to SMSka od Půlnoční bouře. AHOJ, TAK JAK TO JDE? NECHCES PO VYSTAVE SKOCIT DO CAJOVNY?

Možná nakonec tenhle den nebude úplně na prd.

27.

To sedí.

Proč probůh vypadá redakce Graw, jako by ji vybombardovalo luftwaffe? Překročil jsem hromadu suti ozdobenou několika pneumatikami a kostrou dětského kočárku. Ti si příště setsakra rozmyslí nedat sauerkrautu pět hvězdiček z pěti.

Postavil jsem se před to, co tak na 50 % býval kdysi vchod. Ale nešlo zazvonit ani zaklepat. Místo zvonku trčel ze skuliny mezi cihlami jen roztřepený drát a vrata, vytržená z pantů, se válela opodál. Nechtělo se mi jen tak drze vejít, tak jsem sebral ze země dvířka mikrovlnné trouby a zabušil s nimi na střep bidetu. Zpoza rohu se přiřítili tři retrívři a zakrslé prasátko.

„Athosi! Portho–“ volala za nimi Půlnoční bouře, dokud si mě nevšimla. „Áh. Brýtro, šmoulo,“ usmála se koketně. „Jdeš na redakční radu?“ Přišla až ke mně, vzala do ruky dred a pošimrala mě s ním na špičce nosu.

„Jdu. Ale čekal jsem… je to tu... Nevím, jestli jsem v interiéru nebo exteriéru,“ zmateně jsem se rozhlédl.

„Chtěls vypadnout z kanclu? Chtěl. Tohle je teprv openspaaaace!“ rozpřáhla paže, zaklonila hlavu k nebi a začala se točit kolem své osy, dokud neztratila rovnováhu a nespadla do krabice od bio banánů. „Pojď. Představím tě ostatním.“

„Mía, Draky, Rocky, Derek, Kulich, Sanny, Viola, Šotek, Grizzly, Rita, Evžen, Infinity.“

Uprostřed kuchyně, která vypadala, jako by ji designoval nepříčetný indián z Přeletu nad kukaččím hnízdem, různě postávalo, posedávalo a pokuřovalo tucet dredatých existencí. Tři z nich byli určitě muži, protože měli vousy. Jedna měla ňadra. Pohlaví zbytku zůstávalo víceméně hádankou.

„A-hoj,“ bázlivě jsem zamával. „Tak vy… všichni tady… píšete do časáku.“ Zvednul jsem povzbudivě palec pravé ruky: „Cool cool. Pecičkaa. Cajk. Lajk.“ Použil jsem záměrně takový slovník, abych zastřel, že jsem tu zřejmě nejstarší.

„Ne. My tady jenom bydlíme,“ utrousil druhý zleva, sebral z kredence motyčku a kočku a prošel dírou ve zdi na záhon s cherry rajčaty.

Věnoval jsem Bouři tázavý pohled.

„Do Graw píšeme jen tři,“ vysvětlila. „Ostatní dělají zas jiné věci. Ale žijeme tady spolu. Co-housing.“

„Ko-ho…?“

„Nevěříme, že můžeš dostat spoustu věcí od jednoho člověka.“ Z vedlejší místnosti přicupitala další osoba s prsy a začala od všech vybírat svršky do prádelního koše. Snad každého při tom políbila. Některé i jazykem. Jeden z Rumcajsů do toho začal servírovat mističky s guacamole.

„Kapitalismus nás chce udržet nanejvýš ve dvou. Mezi čtyřmi stěnami.“ „Izolované. Bezmocné.“ Klubko dredů za sebe dokončovalo věty tak plynule, že ani nešlo poznat, kdo zrovna hovoří. „Aby si každej koupil vlastní plazmu, pračku a vysavač.“ „Dva lidi se rychle omrzej. Zapomenou si dávat. A pak už jen mlčky seděj a poslouchaj bullshity z médií. Tak se jim to líbí.“

„No dobře, ale–“ zprava jsem vyfásl svoji mističku. Zleva francouzák a štípnutí do zadku. „Ehh… děkuju.“

„Pojď,“ Bouře mě chytla za poutko u riflí. „Seznámím tě s Garpem. To je šéfredaktor. Vysvětlí ti, vo co gou. Trochu to prožívá, tak se nelekni.“

Vešli jsme do ruin další neurčité místnosti. Na židli ukradené ze zahrádky McDonaldu seděl zavalitý proplešlý týpek v mikině ZZ top a kloval do psacího stroje položeného na nočním stolku. Přestože mu zbývaly vlasy už jen na týle, nezapomněl si z nich uplést poslední tři smutné dredy. Aby měl soukromí, vytvořil si kubikl tak, že psal čelem do spíže.

„Vy to píšete na psacím stroji?“ špitl jsem směrem k Bouři.

„Jenom když nám dojdou baterky v noteboocích,“ pokrčila rameny. „Nemáme tady elektřinu. Šotek to pak chodí přepisovat do městské knihovny. Garpe,“ zaklepala mu na rameno a vytrhla ho z flow. „Zasvěť, prosím tě, tady šmoulu.“

Garp se prudce otočil s židlí, zadíval se mi zpříma do očí a spustil sugestivním tónem: „Raw je živá strava. Chceš být NAŽIVU?!“ vybafl, praštil u toho dlaní do zdi a odsekl kus omítky.

Mlčel jsem v domnění, že jde o řečnickou otázku. Když bylo už 15 vteřin ticho, nepřesvědčivě jsem pokýval.

„NEVAAAŘ!“ Když máte slabou pointu, nezbývá než ji aspoň vykřiknout. „Vařením se znehodnocuje většina enzymů, vitamínů a dalších výživných látek. Když si uvaříš, jíš už jenom mrtvou hmotu. Jediný hrnec, ve kterém by se mělo jídlo vařit, je lidské tělo.“

Z kuchyně přiběhlo zakrslé prasátko a začalo Garpovi přežvykovat nohavici. „D’Artagnane, fuj!“

„Baví vás tahle práce?“ zajímal jsem se.

„Pochopitelně! Je to poslání!“ zahřímal vzrušeně. „Žurnalistika je hlas doby. Hlídací pes demokracie! Klávesnice je mocnější než meč.“

„I když píšete o brokolici?“

„Víc než o čem jiném!“ gestikuloval rozvášněně rukama ve vzduchu. „Jsme to, co jíme! Není daleko doba, kdy první food blogger získá Pulitzerovu cenu!“

Možná puding-celerovou.

„Dost řečí. Mám tady pro tebe lahůdku, aby ses mohl předvést,“ sehnul se a ponořil se mezi lejstra do spodní přihrádky porouchané ledničky. „Je to akce, na kterou se už týdny upírají oči veřejnosti. Nevracej se bez sólokapra. Chci exkluzivní fotky. Chci palcové titulky, které vyprodají náklad. Chci emoce. Kontroverzi. Zvraty.“

Podal mi černobílý A5kový letáček s klipartem sluníčka a nápisem v Comic Sans:

KEDLUBEN 2015: Výstava brukví.

Seděl jsem ve svém dětském pokojíku na gymnastickém míči s tykadly a chroupal čokoládové kuličky s mlékem.

„Vypadals tak sebevědomě, kdyžs dával tu výpověď! Myslel jsem, že máš něco v rukávu. Ale tys byl jenom na koksu nebo nevim.“

„Na kok– Nebyl,“ zamračil jsem se. „Měl jsem prostě jenom… pocit, že… mám druhou šanci. Že žiju jenom jednou. Nechal jsem se unést okamžikem.“

„Ty vole, vy jste všichni zblblí tím skřítkem Tollem.“ Pixel se na 30 vteřin odmlčel a jen se připitoměle usmíval. „Hh. Plné vědomí. Hhh-hh.“ Další půl minuta ticha a culení. „Jakym okamžikem?! Přítomnost ani neexistuje. Než ji zavnímáme, už je 80 milisekund po ní. Technicky vzato existuje jenom minulost. A té nezbývá než litovat.“

Stmívalo se. Rozsvítil jsem plastový glóbus. A pohladil Pacifik. „Jak se má Sylva?“

„Veverka,“ zavrtěl Pixel nechápavě hlavou a evidentně mě přeslechl. „Tomu nerozumim.“ Zarazil se. „Jo… ledaže bys chtěl sbalit Gadgetku. To pak jo.“

„Už za mě máte v práci náhradu?“

„Gadgetka je kusanec. Naplácal bych jí tím jejím francouzským klíčem. Pak bych jí sundal montérky, popadnul šroubovák a rukojetí…“

„Pixele!“

„Promiiiň! Nejsem zvyklej si na videochatu povídat. Jestli mi rozumíš,“ spiklenecky na mě mrknul. „Touhle dobou už sprintuju za třetím orgasmem. Popravdě už mě vzrušuje jenom ta skypová ikonka. Všim’ sis, že má bradavky?“ vypoulil oči a nadšeně pokýval.

„Tvoje ruce,“ přikázal jsem. „Chci na ně vidět.“

Pixel dal ruce před sebe, pak za hlavu a začal vsedě tančit Makarenu. „Ne fakt, kámo. Jsi v rejži. Jsi veverka, kempíš u mámy a dlabeš kuličky Nesquik. Tohle je nejsmutnější vykročení za svým snem, jaký jsem kdy viděl.“

Vyměnil jsem si rozpačitý pohled se svým plyšovým krokodýlem.

„Já vim, že všechny ty self-help knížky a semináře říkaj: ‚Sekněte s prací, která vás nenaplňuje.‘“ Pixel si zapálil další brko. „Ale neříkaj: ‚A pak se nechte zapnout do kostýmu hlodavce.‘ Než dáš vale korporaci, musíš mít rozmyšlený, co chceš dělat. V čem jsi dobrej.“    

„Chci se živit psaním.“ Uvědomil jsem si, že se poprvé slyším říct to nahlas. A bylo to vzrušující i hrozivé zároveň. „Ale ne o dildech a masturbačních vajíčcích. Chci psát něco zábavnýho. Nebo aspoň užitečnýho. Něco, při čem bude… lidem… líp.“ Zadíval jsem se z okna na starou lípu na zahradě, na kterou jsme s rodiči vždycky na silvestra házeli zapálené prskavky a doufali, že zůstanou viset v koruně. „Na chvíli… líp.“

„Jakože beletrii,“ ušklíbl se Pixel. „A třeba poezii bys ještě nechtěl?“

„Hmm… tak…“ začal jsem o tom uvažovat.

„Tím se NEDÁ živit, ty vole!“ vykřikl mi Pixel do headsetu, až se mi roztočily kovadlinky. „Leda bys psal porno pro submisivní maminy nebo o tom, jak vyrobit sushi z okurky a toastovýho chleba. Prober se.“

Každý spisovatel by měl mít svého Pixela. Hemingway by se zastřelil už na základce. A Kafka by psal romány rovnou na PEPO.

„Ale hele…“ ukázal na mě významně zeleninových chipsem, „ta jedna moje buchta dělá redaktorku v ňákejch raw novinách. Nebo… serveru. Nebo časopise. Nebo… možná jenom prodává na farmářskym trhu,“ podrbal se zmateně na týle. „Vyprávěla mi to při kunilingu. Moc si toho nepamatuju. Každopádně říkala, že tam pořád někoho hledaj. Navíc je to prakticky přes ulici. Mohli bysme chodit na obědy. Ha. Hele. Je on-line! Přizvu jí.“

Z repráčků se ozvalo skajpí tůtání. Voláte uživateli midnight_storm.

Po minutě už to vypadalo beznadějně, když vtom na mě z obrazovky vybafl uslintaný Usáma bin Ládin. „Hah!“ Trhl jsem sebou a polil se zbytkem polotučného mléka.

Trvalo asi půl vteřiny, než jsem si uvědomil, že se nedívám do tváře zesnulého teroristy, ale do nesmlouvavě přírodního ženského klína.

„Eeh… bobulko?“ odkašlal si Pixel. „Prosím tě, nejsme tu sami.“

„Dobrý večer,“ zamával jsem.

Genitálie vystřídal zmatený pihovatý obličej dredaté brunetky s ostny v kořeni nosu. „Co to má bejt?“ rozladěně a hbitě vklouzla do kraťásků. „Swingers videokonference?“

„Neboj, všechno bude,“ usadil ji Pixel. „Prosím tě, tys říkala, že píšeš o jídle do…“

„Časopisu.“

„Jak se jmenuje?“

„Graw.“

„Nepotřebujete posilu?“ pokynul hlavou směrem, kde se na obrazovce nacházelo moje video. „Má bohaté zkušenosti s rostlinnou stravou. Je veverka.“

„No já nevim,“ změřila si mě přezíravým pohledem. „Budu ho muset pozvat do assessment centra. Zavřít ho do místnosti s dvaceti dalšíma, dát termostat na 40 stupňů a nechat na stole jenom jednu sklenici s vodou.“

„No… dobře. To už si pak nějak vyřešte…“ Pixel si začal netrpělivě rozepínat pásek.

„Dělám si srandu. Blahopřeju, šmoulo. Ta práce je tvoje!“ poslala mi vzdušný polibek. „Tak… můžeme postoupit k dalšímu programu?“ naštelovala si webkameru zpátky na kraťásky. „Chceš se dívat?“ mrkla na mě ještě.

„Nechce,“ rozhodl za mě Pixel.

„Tak dobrou, šmoulo.“

Zavěsili mě.

Rozhlédl jsem se po pokojíku a podrbal se na nose.

Taky máte někdy pocit, že se vám život jenom tak… děje?

„Tak si jí přece můžeš sundat!“ opáčila matka logicky. „Ne, to bych si nadrobil do trupu,“ odbyl jsem ji vzápětí a přibouchnul si ocas do dveří.

Rozjíždím slibnou kariéru.

K nové práci jsem dostal seznam velice jasných pokynů. Jsem veverka prodávající lidem na ulici pojištění a za každou uzavřenou pojistku dostávám prémie. Řídit se mám následujícím desaterem, které by se klidně mohlo přejmenovat na „Jak v deseti krocích přijít o vlastní důstojnost“:

1. Nasaďte si hlavu veverky tak, aby otvory na oči byly v úrovni vašich očí.

2. V kostýmu není povoleno močit nebo jinak vyměšovat.

3. Jakékoliv poškození kostýmu bude trestáno pokutou ve výši aktuální ceny kostýmu veverky na trhu.

4. Na děti, které se budou chtít s veverkou vyfotit, pro jistotu nesahejte.

5. Za jakékoliv přestupky způsobené v kostýmu veverky nenese naše pojišťovna žádnou právní zodpovědnost.

6. Podnapilé veverky a veverky pod vlivem drog budou exemplárně potrestány na firemním meetingu.

7. Jste veverka, nikoliv liška nebo bobr. Za šíření poplašné zprávy a poškozování dobrého jména naší pojišťovny nesete plnou trestní odpovědnost.

8. Po skončení směny je zakázáno zůstávat v kostýmu veverky a zneužívat ho k soukromým účelům.

9. Používejte deodorant, zvláště v letních měsících. Je zakázáno oblékat kostým na nahé tělo.

10.  Pozor na zip.

Po čtyřech hodinách „práce“ byla moje bilance následující: čtyřikrát naražené koleno o odpadkový koš, osm zakopnutí o obrubník, jedna ztráta rovnováhy při pokusu nepřišlápnout si ocas a tři fotografie s malými dětmi, které mě považovaly za pana Lišku ze Stavební spořitelny. Pojištění jsem neprodal žádné.

„Dobrý den, mohu vás na chvíli zastavit a říct vám o skvělém–“ „Běž do prdele, šašku.“

Až budete někdy nespokojeni se svou prací u počítače, doporučuju prodej čehokoliv v převleku za zvíře. Docela vám to přehází žebříček hodnot.

„Dobrý den. Jsem veverka čiperka z pojišťovny Alfa. Znáte naše produkty?“ Sakra, potí se mi zadek. „Ne, nezlobte se, já nemám čas,“ opáčila mi starší dáma a přidala do kroku.

Snažil jsem se jí stačit a protože nejsem vycvičený v běhu v obřích plyšových tlapách, po pár krocích jsem se přerazil. Dopadl jsem na chodník a obří veverčí hlava se odkutálela opodál.

„Michale??“

U chodníku přibrzdilo BMW. Z něj vykouknul Hovňous. Spolužák ze základky, co vždycky smrděl na pět kilometrů, neuměl běhat a propadal z vlastivědy. Vypadá to, že se konečně umyl a… asi se neživí vlastivědou.

„Hovň– totiž… eee… ahoj!“

„Co tady děláš?“ 

„Veverku.“

Snažil jsem se ležet na chodníku a vypadat u toho nenuceně.

„A seš v pohodě? Nepotřebuješ někam odvézt?“

„Nene, díky. To jsou kožený sedačky, viď? Ty mi nedělaj dobře na… srst.“

„Ouká, jak myslíš, kámo. Kdyby ses chtěl někdy vidět, tady.“

Hovňous mi podal vizitku. Ha! Jmenuje se Pavel. A dělá generálního ředitele pobočky nadnárodní firmy. Karma je svině.

Sebral jsem hlavu z chodníku, ocas si vzal pro jistotu do ruky a šel na oběd do nádoru.

V přízemí se linul smrad přepáleného oleje, piva, cigaret a měsíce nepraných riflí. ZÁCHODY POUZE PRO ZÁKAZNÍKY HOSPODY U FRANTY! stálo na ceduli. Svět je jeden velkej pisoár! dopsal pod to kdosi propiskou.

Existence vlhké skvrny v rohu byla náhle jasnější. Hned pod výhružným nápisem se skvěla další informační tabulka. ÚŘAD PR CE – 1.patro.

Vzhledem k tomu, že jsem si za několik let života v Praze nebyl schopen převést trvalý bydliště, registrace na pracáku pro mě znamenala výlet domů.

„Já věděla, že tě do tý Prahy nemám pouštět!“

„Mami, je mi třicet.“

„No právě! Seš dospělej, a nic nemáš! Seš jak Forrest Gump!“ vykřikla a začala se jí klepat brada. „Začíná to tímhle, za chvíli nebudeš mít na nájem, začneš přespávat na lavičce, píchat si marihuanu a nakonec mě zavraždíš kvůli dvacetikoruně!“

„Neměla bys tolik koukat na ty americký seriály,“ snažil jsem se ji uklidnit, ale uvnitř se mě zmocňovala panika.

Teď sedím před dveřmi v nádoru a čekám, že mě nějaká úřednice s trvalou a nulovým zájmem o okolní svět kromě dění v seriálu Ulice, spasí.

„Dobrý den. Michal Majer. Já se jdu zaregistrovat kvůli podpoře.“ Baba si na chvilku přestala zaškrtávat v televizním programu.

„Majer.“ Hlemýždím tempem ťukala asi deset minut do počítače. „Jak se to píše?“

„Majer. M-A-J-E-R. Tak, jak to slyšíte. Foneticky,“ snažil jsem se zamachrovat cizím slovem, jako by mi to snad pomohlo dostat lepší pracovní nabídku v místě, kde jeden můj spolužák ze základky dělá OVB poradce a zbytek třídy na srazu na něj obdivně hledí, protože MÁ VIZITKY.

„Vy ste ňákej chytrej,“ změřila si mě baba skrz jogurtová skla svých brýlí. „Majer, už to mám. Tak mladej pane, na vás tady mám udání, že pracujete načerno pro… nějakou pornografickou společnost, a tudíž nemáte na podporu nárok.“

„Ale já… Počkejte, a máte tam napsáno, kdo mě udal?“

„To vám říct nemůžu. Ale pokud točíte porno za peníze, tak vám nedáme podporu.“

Při slovech točíte porno za peníze se dokonce na chvíli utišil i hádající se pár romských spoluobčanů sedící u vedlejší přepážky.

„Já– já netočim porno. Já jsem pouze překládal texty pro…“

„Mě nezajímá, jak jste to točil. Je mi líto, my vám nepomůžeme.“

„Aha, díky, tak nashledanou.“

Je to v hajzlu. Buď hned teď nastoupim do McDonalds a smyslem mého života bude nezapomenout na okurku, anebo začnu spát pod mostem a pak zavraždim mámu kvůli dvacetikoruně.

Z přemýšlení nad krutým osudem nezaměstnaného mě vytrhnul inzerát na prosklených dveřích nádoru:

HLEDÁME SPOLEHLIVÉHO BRIGÁDNÍKA DO KOSTÝMU VEVERKY. PENÍZE IHNED.

Utrhnul jsem si lísteček s telefonním číslem a vydal se vstříc kariéře hlodavce.

Nervózně jsem poposedl na trosce čekárenské sedačky a tázavě se zadíval do jeho popelníků: „Čísla.“

Pokýval vědoucně hlavou, „Blahopřeju,“ a potřásl mi pravicí: „Nejsi otec. Jsi jen… nekňuba, co šel zrovna kolem.“

Zastavilo se mi srdce. Na ten moment nikdy nezapomenu. Bylo to, jako když se do vašeho příběhu spustí komínem zpustlý zrzavý bratr Santy Clause a nedaruje vám ponožky a antiperspirant, ale… 40 let života. S kterými můžete naložit, jak chcete VY.

Chytil jsem ho za obličej, políbil na nos a pohnětl mu tváře, jako když se mazlíte se šarpejem. „Už NIKDY nesundám kondom!!“ Lehl jsem si na záda do hromádky odrolené molitanové drti a za zpěvu Bird is the Word máchal rukama a nohama ve snaze obtisknout do ní andělíčka. Nakonec jsem se převalil na bok, schoulil se do klubíčka a tiše se rozplakal.

V pondělí jsem dorazil do práce až na jedenáctou.

Hned u turniketů na mě vystartovala Sylva: „Co to mělo v pátek znam–“

„Nejsem otec.“

Sylvě spadla brada.

„Buď jsi spala ještě s někým,“ zaklapl jsem jí sanici zpátky do pantů, „nebo je to Andrého.“

Z kukaně vyběhl polohysterický šéf: „Á, tak pán se uráčil! Mám snad příště nejdřív rozvinout červený kober–“

„Dávám výpověď,“ odevzdal jsem mu telefon a notebook a narovnal tupé. „Mám toho tady plný kecky.“

„Výp–“

Přimotal se zoufalý Patrik: „Neviděli jste můj hrníček?“

Položil jsem mu ruku na rameno. „Napij se z kohoutku.“

Přivolal jsem výtah, svezl se do přízemí a vyšel z budovy.

Hned vedle vjezdu do garáží je neudržované dětské hřiště.

Lehl jsem si na hranu pískoviště a čtvrt hodiny se jen díval na oblohu a vzpomínal, jak odlišně plynul čas v době, kdy byl tohle můj způsob, jak trávit odpoledne.

Když začalo být únorové slunce moc dotěrné, vytáhl jsem z peněženky vizitku a zastínil ho.

Michal MAJER. account manager. Krak&Tit

To nejcennější, co máte, je váš čas a pozornost. Jen si to neuvědomíte, dokud se vám po nich nezačne sápat rakovina nebo vřeštící kojenec.

Dostali jste je darem. Při narození. A já znova před týdnem.

Nedají se přikoupit. Nedají se půjčit.

A záleží jen na vás:

• Jak svůj čas využijete.
• A na co si svým kuželem pozornosti posvítíte.

A kam se hnete, všude se o vaši pozornost svádí boj. Všichni se snaží napasovat do vašeho zorného pole, aby vám mohli říct, že potřebujete tohle nebo tohle. A měli byste to a to.

Proto v Krak&Titu tiskneme hovadiny na každej deštník, klíčenku i létající talíř. Chceme vám ukrást kousek vaší pozornosti a nakukat vám, že potřebujete zrovna tyhle plíny a tenhle křovinořez.

Nepotřebujete.

Potřebujete si jenom uvědomit, že to nejcennější celou dobu máte.

Čas a pozornost.

Věnujte je tomu, co vám dává smysl, a těm, na kterých vám záleží.

A nenechte si je zasírat nesmyslama, co vám chtějí prodat na každém rohu.

Nebuďte spotřebitel. Buďte tvůrce.

Uplácal jsem retardovanou bábovičku, švihácky jí vetkl „za ucho“ vizitku a šel se zapsat na úřad práce.

„CO ŘÍKÁŠ NA TU NOVOU KOČKU NA MZDOVÝM? OD TÝ BYCH SI NECHAL VYPLATIT, JESTLI VÍŠ, CO TÍM MYSLÍM!“

„SE SKOŘICÍ!“

„COŽE?!“

Hned vedle vede čtyřproudovka, takže si ne vždy rozumíme.

Z věty, která měla přijít, jsem ale chytil každou hlásku. Pixel si balil cigaretu, když vtom jako by mu něco docvaklo, jazyk i s cigaretovým papírkem mu zajel mezi rty jako roleta, zakuckal se a vytrčil ke mně paži: „TY ČEKÁŠ DÍTĚ!!“

Vypoulil jsem oči, přeběhl diagonálu parkoviště v čase, za který by se nemusel stydět ani Usain Bolt, a nasadil jsem Pixelovi kravatu. „Ššš! Drž hubu. Jak to víš? To je blbost!“

„No jasně! Proto jste teď se Sylvou jak bratři v triku!“

Snažil jsem se mu zacpat pusu, jako by to tím, že ho umlčím, byla míň pravda.

„Proto vždycky když uvidíš na stole moji klíčenku s taťkou Šmoulou, přestaneš mluvit.“ Pixel začal ze všech střípků skládat velké táta-puzzle. „Proto když jsem si včera v kuchyňce broukal Tatu od Buty, přetáhnuls mě po hlavě pórkem! Proto tě rozbrečel Návrat Jediho,“ zhluboka nadechoval a vydechoval do mojí rukavice. „Jsem tvůj otec, Luku!“

Uvolnil jsem sevření a rezignovaně jsem se zhroutil na ytongovou tvárnici.

„Kdys…“

„Na Mikuláše,“ opřel jsem bradu do dlaní.

„Ty vogo, Mišelíne! Tě nechám chvíli bez dozoru, a ty se hned rozmnožíš?! Ty seš jak mol šatní.“ Sedl si vedle mě do stejné pozice. „Je to vůbec tvoje?“

„Asi jo.“

„ASI?! Ty VOLE!“ sundal mi kulicha a plácl mě s ním do obličeje. „Nejdřív se snad ptám: ‚Jsem táta?‘ A až pak: ‚Pampers nebo Huggies?‘ Každej desátej táta vůbec není táta!“

„A jak to asi poznám?“ šťouchnul jsem do něj zpátky nepřesvědčivě bambulí. „Stejně musím počkat, až se narodí a bude to černoch.“

Dal oči v sloup a hluboce si povzdechl. „Otcovství,“ vytáhnul smartphone a začal něco ťukat, „se dá určit ještě před porodem.“

„Ve Star Treku.“

„Prdlačky,“ ukázal mi displej. „Po 12. týdnu těhotenství podle DNA plodu cirkulující v krvi matky.“

Nevěřícně jsem zamžoural. „Jak… tohle všechno víš?“

„Volná láska není pro lamy, kámo. Lidi si myslej, že stačí na mejdanu popadnout nejbližší tělo a zkontrolovat, jestli má správný genitálie. Ale…“ zpomalil a nasadil edukační tón, „s bezuzdnym sexem přichází zodpovědnost. Tabulky neplodnejch dnů. Pohmaty nitroděložních tělísek. Ejakulační sebeovládání. Když v tom neumíš chodit…“ rozpřáhl výmluvně pažemi mým směrem.

„Takže…“ nadechl jsem se.

Pixel dramaticky zvedl obočí a závažně pokýval: „…potřebujeme Sylvinu krev.“

Vykukovali jsme nenápadně zpoza svých monitorů a pozorovali Sylvu, jak skartuje dva roky staré letáky.

„A jak to jako uděláme?“ šeptal jsem půlkou úst. „To budeme čekat, dokud se jí nespustí z nosu a pak nepozorovaně přiskočíme se štamprlí?“

Mohutně jsme se zamysleli. Po dvou minutách Pixel vítězoslavně vykřikl: „Menstruační krev!“

Otočil jsem hlavu jeho směrem. „Menstruační krev. Geniální. Zkus nad tím ještě podumat,“ poplácal jsem ho po rameni.

„Cssss!“ Sylva se píchla o sponku sešívačky. Bříško ukazováčku jí svlažila rudá krůpěj. Zatajili jsme dech a nadzdvihli zadky ze sedáků. Stolní lampa vrhla naše stíny na protější zeď. Nikdy jsem si nevšiml, že máme tak špičaté uši. Dala si prst do pusy, jednou cucla a bylo po nadílce.

„Kdyby jí tak zůstala ruka ve skartovačce…“ zasnil se Pixel.

„Mmmhh…“ zaostřil jsem na Sylvinu krkavici a přejel si jazykem po horních špičácích.

Sylva se se mnou střetla pohledem, zamávala mi a usmála se. Vzpamatoval jsem se. „Ty vole. Co to tady vymejšlíme? Copak jde někomu… sebrat krev?“

„Mám nápad!“ vyhrkl Pixel. „Mám známýho v nemocnici. Je to teda očař. Ale má kámoše v laborce…“

Pixel vyrobil ve Photoshopu během 10 minut átrojkový profesionálně působící plakát s rozjuchanou červenou krvinkou ponoukající k darování krve. Jakmile po něm chcete něco, co nespadá do jeho náplně práce, je z něj rekordně rychlý grafický virtuóz.

Počkali jsme, až půjde Sylva na záchod, pověsili plakát a stoupli si každý z jedné strany.

„Tě péro, Sylvo,“ utrousil jsem nenuceně. „Jdeme po práci s Pixelem darovat krev. Jdeš taky?“

Znejistěla: „Já někde četla, že těhotné ženy nemůžou darovat krev.“

„Vůůůůbec!“ máchnul Pixel rukou. „Naopak! Těhotná krev je nejlepší!“

Bylo ticho. Sylva si uvědomila, že právě prořekla svoji graviditu. Pixel si uvědomil, že zapomněl být překvapený.

Každý si – spíš z povinnosti – odbyl svůj part.

„Ty jsi těhotná?“

„Ne.“

„Pp– řesně taaak,“ pokusil jsem se znovu roztlačit konverzaci. Jakoby nic. „Je plná kmenových buněk a… blahodárných mi… mískofágů, které bojují proti leukémii.“

Pixel zasvěceně přisvědčil. „A parchantocytů.“

Sylva se zamračila.

„A smradolázy.“

Šťouchnul jsem Pixela loktem do žeber, aby toho nechal.

„Hm,“ pokrčila Sylva odevzdaně rameny. „Tak jo. Stejně potřebuju načechrat karmu.“

Zaklepali jsme na dveře ordinace. Vykoukla vyjukaná vousatá hlava zrzavého týpka v bílém plášti, s popelníky místo brýlí. „Tak jako první… pánové,“ pozval nás přiškrceným hláskem dál.

Nahrnuli jsme se s Pixelem dovnitř.

„Michal. Krtek. Krtek. Michal.“

Viditelně roztřesený Krtek se opřel o skleněnou vitrínu s kontaktními čočkami: „Ty vole, Pixoši, ses posral v biografu, ne? Já neumim brát krev! Já umim jenom… ukazovat… ukazovátkem na písmena.“

„Na tom nic neni.“ Pixel vytáhl z diplomatky další A3 erytrocyt a přelepil s ním oční tabulku. „Pít brčkem umíš? Umíš. To je stejný.“ Vrazil mu do ruky ampulku a jehlu a otevřel dveře do čekárny: „Další!“

„Dobrý den.“

Krtek si otřel úplně zpocené čelo do gumového zaškrcovadla a pak jím podvázal Sylvě levou paži. Ruka, v které třímal jehlu, se třásla jak pudl v prosinci.

Naklonil jsem se k Pixelovi: „Hele, jako plán dobrej. Ale ten odběr by skoulel líp i Michael J. Fox.“

Když se jehla potřetí zapíchla do Sylvina svetru, nevydržela to: „Je vám dobře? Já… si to můžu napíchnout sama. Jehel se nebojím. Starala jsem se o nemohoucí babičku s diabetem.“

„Prosíím!“ zaskuhral Krtek a políbil Sylvu na čelo.

Sylva utáhla zaškrcovadlo zuby, čtyřikrát ohnula ruku v lokti, zabodla jehlu do nejvystouplejší žíly a hbitě pod ní přiložila ampuli. To jsme to mohli udělat rovnou v kanclu. Za 12 vteřin bylo v ampulce po okraj. Pixel ji drapnul, démonicky se rozesmál a vyběhl do chodby, se mnou a s Krtkem v patách. Jak práskly dveře, slyšel jsem ještě spadnout na podlahu krvinkový plakát.

Dojeli jsme výtahem před laborku.

„Tak. Ještě ty,“ Pixel mi podal mou osobní jehlu a kelímek ze Starbucksu. „Ampuli už nemám.“

„Ale já s–“

„Hele, zvládla to holka. Nebuď bábovka.“

„B–“

„Chceš si pustit žilou jednou dneska, nebo každej den po zbytek života?“ zatlačil mě na pánské záchody a zavřel za mnou.

Vyšel jsem za 25 minut, bílý jako křída, s předloktím jako cedník a s riflemi rozpáranými na stehně. Podal jsem Krtkovi svoje dráku-latte a zkoušel si tipnout, kdo z nás omdlí jako první.

Dal si ho za záda, aby se na něj nemusel dívat, a snažil se dýchat bránicí: „Dob–řee. Výsledky bývají do týdne. Že jste to vy, může to být za 5 hodin. Běžte domů. Zavol–“

„Počkám tady,“ posadil jsem se na okousanou čekárenskou sedačku.

Sledoval jsem svůj odraz v prosklených dveřích a drolil kousky molitanu.

Týpci za sklem se podívají na moji šroubovici a řeknou, jaký bude zbytek mého života.

Jaké mám vůbec v téhle těhotenské ruletě šance? Červená – holka. Černá – kluk. Zelená – nula?

Neupínám se k poslední falešné naději?

A nechci už to dítě vlastně? Věk na to mám.

…

Za 3 hodiny jsem odrolil tři čtvrtě sedačky a zůstal sedět jen na kovové konstrukci, nad hromádkou molitanových kuliček.

Probudilo mě cvaknutí kliky. Utřel jsem si slinu z koutku. Tyčil se přede mnou Krtek. Přes tlustá skla brýlí a zrzavý plnovous jsem nedovedl odečíst jeho výraz.

Přidřepl ke mně, položil mi ruku na rameno a olízl si rty…

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.

‚Dela se mi poranu strasne blbe. Neudrzim v sobe ani vodu. Nechapu, ze jsem tohle kdy dobrovolne chtela!‘

SMSka od Sylvy. Panebože, ona umírá!!!

Přiběhl jsem do práce a uvědomil si, že mám svetr natažený přes vršek od pyžama.

„Čau Michale, co tu děláš? Ty už nemáš chřipku?“ zeptal se mě podezřívavě Patrik a přejížděl si límeček žehličkou na vlasy.

„Mám. Totiž nemám. Zabral mi na to ten prášek, jak na něj dělá reklamu Vašut. Nebo Bohdalová. Neviděli jste Sylvu?“

„Je v kuchyňce. Dneska se k ní nepřibližuj. Je jí nějak blbě.“

Sylva si v kuchyňce vařila čaj. „Michale, co tady děláš, dyť máš ležet doma v posteli…“

Pokleknul jsem před ní.

„Co blbneš? Já si tě nechci brát. To, že se mi uvolnilo vajíčko a tys do mě předčasně ejakuloval, nestačí k tomu, abychom společně budovali rodinu, sdíleli majetek a emocionálně koexistovali!“

„Já si tě neberu. Chci ti namasírovat kotníky. Na internetu psali, že těhotnejm otejkaj a masáž jim uleví od toho, aby pro ně každý krok byl utrpením!“

„Michale, vstaň.“ 

„A tady jsem ti přines‘ těhotenskej čaj. Má to v sobě nějaký bylinky, aby ti líp fungovaly střeva a líp odcházely… větry. Pomohl i Jessice Simpson.“

Cestou zpátky ke stolu do mě vrazil Pixel.

„Hele kámo, všim‘ sis jak má Sylva teďka velký kozy? Začínám přemejšlet, jesi do toho nejít. Ale musela by přestat používat ty šampony s parabenama. Myslíš, že by byla ochotná mejt si hlavu octem?“

Na obědě jsem si přisednul k Sylvě. Netvářila se šťastně.

„Potřebuju od tebe odpověď na pár otázek.“

Vyndal jsem si dlouhý seznam.

„Zaprvé: Jak dlouho už trvají tvoje ranní nevolnosti? Zadruhé: Zpozorovala jsi, že bys měla nějak výrazně zvětšený až oteklý děložní čípek? Co sekrece z bradavek? Jak často chodíš na záchod? Nepálí tě při čůrání? Jak jste na tom v rodině se žlučníkem? Moje máma měla žlučový kameny celý těhotenství se mnou a nikdo na to nepřišel! Už jsi prodělala neštovice? Jak jsi na tom s aplikací intravenózních drog? Jaký máš vztah k alkoholu? Máte v rodině nějaké případy těhotenské cukrovky? Jak často pojídáš syrové ryby? Co ty a plíseň?

„Michale, dost. Máš horečku, měl by sis jít lehnout. Vždyť já ještě ani nejsem ve třetím měsíci. Ani nemám těhotenskou průkazku!“

„Jo, vidíš. Předtím než ji budeš mít, se musíš registrovat v porodnici! Je tam strašnej nával. Takže teď sice můžeš každou minutou spontánně potratit, ale už musíš vědět, kde budeš za 8 měsíců rodit. Ironie, co?“

„Nejseš ty tak trochu hypochondr? Víš toho o těhotenství a porodu víc než Radim Uzel.“

„Nejsem! Jen mám rád informace. A často si hledám na internetu něco o zdraví. Hodně se tam dozvíš. Lidi ti rádi poradí, když máš problém. Že v pátek občas místo chození na pivo sedim a nahrávám fotku svojí vyrážky do elektronický poradny, neznamená, že jsem divnej.“

„Neměl bys bejt tak přehnaně starostlivej, nebo se z toho zblázníš.“ 

„Ale ty jako budoucí matka mýho dítěte musíš dávat pozor na to, co se sebou děláš! A brát tyhlecty vitamíny.“

Vytáhnul jsem igelitku z batohu a vyskládal Sylvě na stůl osm různých tubiček. Farmaceutická lobby dobře ví, kam mířit. Z těhotenství se ještě nikdo nikdy nevyléčil.

„Ještě je třeba probrat si možnosti porodu. Dneska se rodí většinou vleže, ale to je absolutně špatná poloha pro matku i dítě. Viděl jsem dokonce na YouTube video, kdy ženská rodí do řeky a její děti pobíhaj kolem a… kam jdeš? Ještě jsme neprobrali nástřih hráze!“

Sylva se zvedla a odnášela tác.

„Jedna operní pěvkyně kvůli nástřihu nemůže zpívat, protože moc hlasitě prdí!“ volal jsem na ni přes jídelnu. Vrátila se.

„Jdu na kick box, potřebuju se trochu odreagovat. K těm možnostem porodu – žádný nejsou. Hodlám porodit spodem. Bude mě to bolet. Zatim čau.“

„To je otec dítěte,“ prohodila směrem ke mně Sylva tónem, kterým lidé obvykle představují své mentálně retardované mladší sourozence.

Doktor se na ni soustrastně podíval a začal jí takovou myší od počítače jezdit po břiše. Chvíli kroužil a pak k nám otočil obrazovku. Píchnul prstem doprostřed změti šedivých ploch.

„Tohle je plod.“

„Noné, má oči po mámě,“ vykřiknul jsem, když jsem spatřil tu věc, připomínající fazoli. Nikdo se nezasmál.

„A vy se budete brát?“ zeptal se doktor Sylvy.

„Ne.“ 

Dostali jsme fotku našeho třícentimetrového potomka a šli.

Před kanclem se Sylva zarazila. „Počkej, nemůžeme tam přijít najednou!! Co si lidi budou myslet?“ 

„No určitě hned všechny napadne, hmm, oni vešli najednou do dveří, to spolu určitě čekaj dítě!!“

Změřila mě takovým nabroušeným těhotenským pohledem a vešla do dveří.

Dneska jsem bůh humoru.

Sylvě jsem to sice nepřiznal, ale fotka fazole uprostřed šedé mlhy mě dojala. Je fascinující, že člověk má tu moc vyrobit si dalšího člověka.

Je to můj výrobek a můžu si s ním dělat, co chci. Rozhodně nebude pracovat v korporaci. Bude to prezident. Prezident Zeměkoule. Chytrý po otci a krásný po matce. Nebo tatramatce. Hahaha.

„Co to prohlížíš, čulibrku?“

Šéf se mi vynořil za zády, zrovna když jsem se dojatě chystal políbit fazoli na čelíčko.

„To je tvůj parchant? Notyvole!!“

„Né, to jsem našel! Leželo to na zemi. Našel jsem to na zemi u kopírky. Chci říct, v úplně jiné firmě. Ne tady. Tak si to prohlížím. Co to vlastně je?! Hm hm hm, asi fazole!“

„Je to ultrazvuk, je to tam napsaný.“

„Aha, no vida, to jsem si ani… nevšimnul.“ 

„Hele, a proč u toho bulíš, když to neni tvoje?“

„No, mně je líto člověka, co to ztratil…“

„Aha. Tak to píchni na nástěnku s tim, že to bylo nalezeno v jídelně. Lidi to vyděsí. Tady kámen šuká cihlu, nikdo si nebude jistej sám sebou!“

Šéf se zasmál a odkráčel.

„Pojď se mnou na chodbu!“ syknul jsem o deset minut později na Sylvu.

„Michale, jestli jsi zas vymyslel nějakej fór na téma fazole v mlze, tak už mě to nezajímá.“

„Ne, nevymyslel, tohle je vážný. Ačkoliv, napadlo mě, že za stvoření našeho dítěte může otec, matka a tatramatka!“

Sylva se nezasmála. Vyšla na chodbu.

„Tak co se děje?“

„Šéf mě viděl s ultrazvukem. Já nevim, jestli to ututláme. Ale musíme to ututlat.“

„A proč? Tak to prostě řeknem. Na mně to stejně začne za chvíli bejt vidět.“

„To nevadí, tak řekneš, že seš prostě jen tlustá!“

„A nebude jim trochu divný, že budu čím dál tlustší a najednou ze dne na den prostě přestanu bejt tlustá a objeví se dítě?!“ 

„Ne…“ vyhrknul jsem. „Dyť takovej Pixel si třeba dodneška nevšim’, že nám zrušili píchačky a dvakrát denně přikládá kartičku k zásuvce.

Bylo ticho.

„Dobře, řeknem jim to. Ale teď ještě ne.“ Vrátil jsem se ke stolu, vyndal ultrazvukovou fotku zpod klávesnice a šoupnul ji do zadní kapsy kalhot.

Zazvonil telefon.

„Michale, máš tady na recepci návštěvu, nějaká slečna.“

Slečna? To mi tak scházelo.

Na recepci stála Hanka.

„Ahoj, šla jsem tady kolem, a tak mě napadlo se na chvilku stavit na kafe. Jak se máš? Po tom divným telefonátu nedávno jsem se cejtila blbě.“

„Ahoj, do-dobrý, ta-tak pojď, dáme si kafe. Přivezli nám teď do kávovaru nový fazole, totiž chci říct zrna. Bude ti chutnat.“

„Promiňte, slečno, ještě se mi tu zapište do knihy návštěv,“ křikla recepční a podávala Hance propisku. Hance propiska vyklouzla z ruky na zem.

Automaticky a zbrkle jsem se pro ni ohnul a podával Hance zpátky.

„Co ti to vypadlo z kapsy? To je fotka z ultrazvuku??“

„No, asi jo, čoveče. To je divný, jak se to tam vzalo?“

„Michale, to je tvoje?“

„Ne, to jsem jen našel!“ 

„A proč je na zadní straně tužkou tvym rukopisem napsáno Majer Junior?“

„No, víš, já jsem tu fotku našel na zemi a pak jsem si ji prohlížel u stolu a zřejmě jsem upadnul do nějakýho zvláštního spánku a v náměsíčným stavu tam prostě tohle napsal a… z toho se asi nevykecám, viď.“

„Hm. Ne. Tak ahoj.“

Ob místo vedle nás se k sobě na jediné židli tiskli Roman a Monika, čerstvě zasnoubený pár z HR. Vzájemně se krmili, lechtali a častovali přezdívkami, které vás připraví o 40 bodů IQ a zbytky libida.

„Ty jsi stejně ta nejvypečenější buchtička,“ cvrnknul ji čajovou lžičkou do pihovatého nosu a jen pomocí rtů ji začal kousat do krkavice. „Mmhaammm-mm-mm!“

Vyměnili jsme si se Sylvou pohled bez zapojení jediného mimického svalu.

„Nej-buch-tič-ko-va-těj-ší!“ Rozhodl se, že jí zkonzumuje dekolt. Rozchichotala se, pak se stydlivě rozhlédla a zašeptala: „A ty máš ze všech chlapů to nejsladší šodó.“

Zastavil jsem čelist v půlce sousta, s hlasitým zavrzáním se postavil a položil téměř netknutý talíř do špinavého nádobí.

Sylva zůstala na místě a posmutněle skládala handicapovanou origami žábu z papírového ubrousku.

„…a proto je Hra o trůny významnější literární milník než Don Quijot,“ dokreslil Pixel čtyřstránkové schéma na flipchartu.

Tak to by pro dnešek stačilo. Padla. Zaklapl jsem notebook a měl se k odchodu, když tu se otevřely dveře zasedačky, ženská ruka mě vtáhla za kravatu dovnitř a zase za mnou zabouchla.

V přítmí zasedačky se mihotalo jen světlo lávové lampy. Na stole seděla Sylva v upnutém kostýmku s výstřihem, v ruce ovladač od projektoru. „Rozhodla jsem se, že se budeme milovat,“ řekla rezolutně.

„No…“ pokrčil jsem smířeně rameny, „tak teď už… je to celkem jedno,“ začal jsem si rozepínat pásek.

„Ne takhle!“ okřikla mě, sebrala z parapetu rozprašovač vody a zchladila mi klín. „Zamilujeme se do sebe.“

„Zami– Jak?“

„Potřebuju otce svých dětí milovat.“

„Na tos… možná měla myslet dřív, než ses nechala zbouchnout Mikulášem na tatramatce.“

„Uděláme to zpětně.“

„Zpět–“

Posadila mě do židle a spustila powerpointovou prezentaci. Na plátně se objevil plešatý týpek v brýlích.

„Před více než 20 lety doktor Arthur Aron experimentoval s láskou,“ spustila Sylva hlasem z dokumentárního filmu. „Při jeho pokusech vešli do laboratoře heterosexuální muž a žena, kteří se nikdy neviděli. Společně odpověděli na 36 otázek, 4 minuty se dívali do očí a za půl roku se vzali. Otázka č. 1…“ vytáhla iPad.

„Tak prrr! Já… nevím, jestli se chci zamilovat!“ zaprotestoval jsem.

„Já zase nechtěla otěhotnět.“

„Ale chtěla!“

„Ticho. Otázka č. 1: Kdybys mohl kohokoli na světě pozvat na večeři, kdo by to byl? Můžeš i ty, co nejsou naživu.“

Mohutně jsem se zamyslel. „Asi… Oskar Petr.“

Sylva se zamračila. „Kdo to kurňa je?“

„Ten napsal Hříšná těla, křídla motýlí.“

„To tu písničku tak zbožňuješ?“

„Ne. Ale vždycky jsem se ho chtěl zeptat, co znamená: …do kapsy svý džípem si pádí. WTF?“ rozhodil jsem tázavě rukama.

Sylva zavrtěla hlavou. „Takže ne Dalajláma, Ježíš, tvůj zesnulý otec, ale… džíp… v kapse. Dobřee… Jo, abych nezapomněla, zatímco odpovídáš, dívej se mi do výstřihu.“

„To v té laboratoři dělali taky?“ otočil jsem se podezíravě k plátnu.

„Ne. Ale já moc dobře vim, jak se chlapi zamilovávaj. Tak dál. Chtěl by ses proslavit? A jak?“

„Chtěl bych…“ zasnil jsem se, „vyšlechtit psa, kterého není potřeba venčit.“

Sylva nevěřícně zdvihla obočí. „A jak by to asi fungovalo?“

„Jenom bys mu… vyměnila pytlík. Jako ve vysavači.“

„To… je tvůj sen,“ změřila si mě přezíravým pohledem. „A vypěstovat muffinovník třeba nechceš?“

Dotčeně jsem vydechl nosem. „Myslím, že už jsem prokoukl tu techniku. Jeden člověk odhaluje svoje nitro a druhej mu říká, že je úplně blbej. Tak dlouho, dokud nepřeskočí jiskra,“ vstal jsem a měl se k odchodu.

„Ne, promiň promiň,“ stáhla mě zpátky za rukáv. „Tak… Jak… vypadá tvůj perfektní den?“

„Co jsme spolu, hodně mi to otevřelo oči,“ zamyslel jsem se. „Cením si teď každýho dne…“ Sylva dojatě povytáhla koutky, „…kdy nikoho neoplodnim.“ Koutky se protočily zpátky k podlaze.

Odmlčeli jsme se.

„Tak… zbytek otázek si… necháme na později,“ Sylva uspala iPad. „Můžeme zkusit to koukání do očí. U toho se nemluví.“ Přisunula si ke mně židli.

„Ty jo, nikdy jsem si toho nevšim’…“ po půl minutě jsem se naklonil ještě o kus blíž. „Víš, že máš jedno oko větší než druhý?“

Sylvino menší oko se dalo do pláče. „No taak.“ Sylva už brečí v každé epizodě.

„Proč tohle děláš?“ chytil jsem ji za ruce. „Nemusíme přece soutěžit s Romanem a Monikou. Myslíš, že k sobě cítí něco hlubšího kvůli tomu, že si při obědě ohlodávaj dekolty a říkají svému ejakulátu šodó? Jenom si jedou svůj dopaminovej trip. Za půl roku budou zpátky na dlažbě reality a zhořkne jim nejenom sperma.“

Sylva se na mě přes slzy usmála.

„Hormony jsou jenom nástroj, aby si sebe ty lidi všimli a chtěli do sebe strkat genitálie. My už máme napečeno. Teď už záleží jenom na nás, co se nám povede vybudov–“

Přerušilo mě zvonění mobilního telefonu. Byla to HANKA.

Zdvihl jsem ukazovák: „Momentík,“ a poodstoupil stranou.

„Ano?“

„Michale? … Chybíš mi.“

„Ch– b– Což–?“

Možná kdybych… všiml jsem si na stole krabičky kancelářských sponek. Ujistil jsem se, že mě nikdo nevidí, rozepnul si dva knoflíčky u košile a nasadil sponku na levou bradavku. „Hnnh!“ To bolí… A nepomáhá.

Vtom jsem zaslechl pípnutí zaměstnanecké kartičky. Byla to Sylva. A moje dítě uvnitř ní. Přistoupil jsem k prosklené stěně kukaně a sledoval, jak procházejí turniketem. Jednosměrným. Do mého života.

Naše pohledy se střetly ještě přes sklo. Sylva pokrčila rameny. Já se rozpačitě usmál.

Otevřel jsem dveře do openspacu. „Sylvo, mohla bys na chvilku? Kvůli… vyhodnocení uplynulého trimest–“ zarazil jsem se, „…khkkvartálu?”

Sylva vešla. Zavřel jsem a zatáhl žaluzie.

–„Ahoj.“ –„Ahoj.“

Chvíli jsme na sebe mlčky civěli. Říkal jsem si, jestli ji nemám políbit na tvář, ale nakonec jsem jen neohrabaně pokynul k židli. Posadila se. A já naproti.

„Nejdřív…“ odkašlal jsem si, „bych se chtěl se zeptat… Je… to… vůbec moje?“

PLESK!

Vrazila mi facku.

„Tos… dobřee. Takže… můžeme postoupit dál,“ vytáhl jsem z šuplíku šanon s nápisem DÍTĚ. „Googlil jsem si výchovu dětí a… měli bychom na něj mluvit už odmalička jako na dospělého. Se všemi cizími termíny. Impedance. Reciprocita. Anektovat. Hlavně žádný paci paci pacičky.“ Otočil jsem list. „První rok ho musíš nosit všude s sebou. Na těle. V šátku. Jako indiáni. Nesmíš mu říkat: NEŠLAP do té kaluže! Ale: OBEJDI tu kaluž. A…!“ vytáhl jsem svůj smartphone, vykasal Sylvě blůzu a strčil jí do pupíku jedno peckové sluchátko. „Pouštěj mu Beethovena. Lepší je to teda s těma traktoristickejma, ale ty zatím–“

„Máš strach?“ přerušila mě.

10 vteřin jsem se na ni díval. „Ano,“ zašeptal jsem přiškrceně. „Za celý život jsem se staral jenom o jedno tamagoči. … A spadlo mi do záchodu.“

„Taky se bojím,“ řekla tiše. „Přemýšlela jsem, co by nás mohlo uklidnit. A napadlo mě, že bychom si mohli koupit králíčka.“

Nechápavě jsem se zakabonil. „Jakože… je hebounkej.“

„Ne. Abychom viděli, že se dokážeme postarat o živého tvora. Že dovedeme fungovat jako tým.“

„Já nemůžu nic chlupatýho. Jsem alergik.“

„Tak prostě cokoli,“ rozpřáhla Sylva rukama. „Cokoli, co nám týden nespadne do záchodu, nás posíl–“ znepokojeně zaostřila na moji hruď. „Mhh–“ kousnul jsem se do rtu. Strhla mi z bradavky kancelářskou sponku.

Dveře zverimexu narazily do měděného zvonečku.

„Dobrý den. Chtěl bych nejodolnější zvíře, co tady máte. A ať je s ním co nejmíň práce.“

Potetovaná Góthka s uroborosem v nose a morčecími náušnicemi vyfoukla a praskla žvýkačkovou bublinu. „Nejodolnější nevim. Ale tady živorodky duhový prej vydržej všecko,“ ukázala do akvária na oranžové rybky s vějířovitým ocasem větším než ony samy.

„Skvělý. Jednu si vezmu.“

Podala mi účtenku a rybku v plastovém sáčku. Našpulil jsem rty do O a po kaprovsku na ni dvakrát mlasknul. „Budu ti říkat Štístko.“

Vyšel jsem se svým novým svěřencem na ulici. Starší pár kolem mě zrovna dobíhal tramvaj. Jak paní kvapně skládala deštník, jedním z drátů probodla můj pytlík. Půl litru vody i se Štístkem osprchovalo vajgly na dlažbě. Pán, aby nenechal nic náhodě, na něj dupnul. Chvíli jsem zaraženě sledoval, jak rozpláclý Štístko na starcově podrážce nastupuje do tramvaje číslo 9.

Otočil jsem se o 180 stupňů a opřel se do dveří.

„Dobrý den,“ můj pozdrav zanikl ve zvuku zvonečku. „Chci druhé nejodolnější zvíře.“

Držel jsem podpaží želvu stepní a v zrcadle výtahu přesvědčoval sám sebe: To se… nepočítá. Dítě přece nedostanem v igeliťáku s vodou.

Seděli jsme se Sylvou naproti sobě u kulatého stolu v kuchyňce. Mezi námi na stole ležela želva a okusovala kus kedlubny.

„Tak… nevim, jestli je to úplně věrná simulace,“ posunul jsem želvu trochu víc do středu, aby nespadla. „Dokážu si představit i intenzivnější kurzy otcovství.“

„Jak máme asi něco natrénovat,“ zkřížila Sylva ruce na prsou, „když se v přítomnosti každého savce začneš dusit?“

Minutu jsme vyčítavě mlčeli.

„Víš, jak se říká, že si děti vybírají svoje rodiče?“ ušklíbl jsem se. „Nás asi vyfasuje ten, kdo si vytáhne nejkratší sirku.“

Sylvě se rozvlnily rty a začala jí vibrovat brada. „To má bejt jako vtipný?“ Vstala. „Jsi ubohej.“ Přeteklo jí pravé oko a odkráčela na dámy.

Želva se na mě podívala jako na vraha. „Ty moc nečum, Donatello.“ Otočil jsem ho hlavou k terase.

Ty to máš stejně lážový. Když se něco podělá, prostě se schováš do krunýře. Nikam nepospícháš. Nemůžeš si vylámat zuby. Máš jenom takovej divnej zoban. Ale nemysli si. Dobře vim, že když sežereš na pláži igelitovej pytlík, nafoukne se ti v břiše, myslíš si, že jsi najedenej a umřeš hlady. Takže… každej máme ještě na čem pracovat.

Do kuchyňky se přišoural Pixel. Místo pozdravu jenom vyfouknul nosem. Měl zarudlé bulvy a v dredech zamotané žužu a Opencard. Nikdy jsem ho neviděl takhle přejetého. Otevřel lednici a nalil si sklenici normálního kravského mléka. Jasná známka toho, že už mu nezáleží na životě.

„Co je? Někdo umřel?“

„Kéž by,“ dopadl vedle mě na židli a utřel si bílý knír do rukávu. „Zrušili mi účet v Travianu!“ zaúpěl. „Přišli na to, že netěžim a neválčim ručně, ale naprogramoval jsem si roboty.“

Zamračil jsem se. „No ale… to asi fakt není fér. Vždyť tam se bijou nějací… sedláci, ne? Jakou můžou mít šanci proti robotům?“ Představil jsem si pěstní souboj: Terminátor vs. Pandrhola.

„Co teď budu dělat? Travian byl můj život,“ smutně si balil brko a vypadalo to, že dnešní série plačících spolustolovníků nebude mít konce.

„Ále. Travian je zabíjení času pro losery. Nemyslíš, že máš na víc?“

Olízl papírek a bázlivě ke mně vzhlédl. „Myslíš na Clash of Clans?“

„Jsi chytrej kluk. Nepotřebuješ nějakou hru, aby ses zabavil.“

„Michal má pravdu,“ Sylva položila ruce na moje opěradlo. „Navíc tady pro tebe vždycky budem,“ vytáhla zapalovač a připálila mu.

„Na,“ sebral jsem ze stolu krunýř a hodil ho Pixelovi do klína. „Tady máš želvu.“

„Heej, želvák!“ rozzářil se. „Pecičkaaa!“

„Tak vidíš. Bude to zas dobrý,“ Sylva pohladila Pixela po Opencard.

„Běž si hrát,“ ponoukl jsem ho.

Pixel vzal Donatella do jedné ruky a začal s ním provádět nálety na kuchyňskou linku a bombardovat nádobí ve dřezu. „Džž! Bchchchch!!“

Sylva se na mě usmála a položila mi ruku kolem ramen.

O mě nejde, já si v pohodě vystačím po večerech s jídlem á la co mrazák dal (tuhle jsem si uvařil vynikající omáčku z malin, hřibů a housky), ale až budu platit dítě, už to taková sranda nebude.

Jo, čtete správně. Řeším, jak uživím dítě. Sylva má první tejden v práci ještě volno, takže náš kontakt nadále probíhá po smskách a vlastně je to dobře, protože se bojím ji potkat.

Někde jsem četl, že ženy, které otěhotní nechtěně, nenávidí muže, který to zapříčinil. Následující měsíce budou vypadat jako cisterna, prsa si časem skřípnou do gumy od tepláků a na konci toho všeho ze sebe budou muset vytlačit dalšího člověka. A to bude teprve začátek.

Ale rozhodl jsem se, že ať už to mezi námi bude jakkoliv, přistoupím k tomu zodpovědně. Najdu si druhou práci. To je mimochodem vysvětlení toho, proč teď z nedostatku času budu aktualizovat tenhle blog jen jednou tejdně.

Nabídka brigád na internetu byla vskutku omračující. V podstatě ze všeho, na co jsem kliknul, napsal nebo zavolal, se vyklubalo finanční poradenství.

„Ale vždyť máte v inzerátu napsáno, že jde o kreativní psaní vtipných článků na web!“

„Nojo, dyť jinak by se nám nikdo nevozval. Máte kolem sebe přátele, kteří potřebují poradit s financemi?“

Achbože.

‚Ahoj. Hele sem s penezma trochu v troube. Potreboval bych si privydelat. nevis o necem?‘

Neřeknu Pixelovi proč, ale třeba mi dohodí něco zajímavýho.

‚Cus kamo. Poptal jsem sem se a mam pro tebe dzob, co ti zmeni zivot. Budes denne nekolik hodin stat pred divadlem v kostymu kvetiny a na pozadani pantomimicky vykvetes.‘

Jdu zavolat Sylvě, že naše dítě umře hlady.

Když jsem se už asi pátý den beznadějně probíral inzeráty, praštil mě do očí jeden zajímavý.

Sháníme schopného překladatele z angličtiny do češtiny, náplní práce je srozumitelně přeložit několik desítek návodů k použití. Cena za stranu překladu je 500 Kč. Pracovní doba 4hodiny denně, vše flexibilní.

Než jsem se nadál, jel jsem na pohovor.

Na inkriminované adrese se nacházela vila s obrovským nápisem Erotic Pleasures s.r.o. No, aspoň to není finanční poradenství.

Na recepci seděla slečna, která očividně právě dotočila svůj jubilejní pětistý pornofilm.

„Co sháníš?“ potykala mi s takovou samozřejmostí, až mě to vytrhlo z dlouhého zamyšlení při pohledu na její silikony.

„M-m-m-mám tady pohovor.“

„Aha. Ty budeš Michal, žejo? Tak tudy za mnou.“

Buď si zapomněla vzít kalhoty, anebo jsem se právě stal fanouškem místního dresscodu.

„Zaklepej a běž.“ Pokynula ke dveřím, odhodila napletený blond pramen a jemně si rukou přejela po těle. Jestli se z překladů vyklube točení porna, jdu do toho. Hned.

Za stolem seděl obtloustlý kudrnatý chlápek ve věku okolo padesáti let, vypadal jako Ron Jeremy chudých. Na každém prstě měl zlatý prsten s obřím kamenem a na stole měl vystavené umělohmotné poprsí s nápisem Happy Boobday.

„Posaď se, mladej.“ Koukám, že v pornu si prostě všichni rovnou tykáme.

 „Je to naprosto jednoduchý. Jsme výhradní distributor erotických hraček jedný značky a potřebujem k nim český návody. Aktuální nejprodávanější novinka je světelnej meč ve tvaru penisu inspirovanej Star Wars, kterej se menuje Cum Wars – Light Penis. Na tom tě votestuju, jak bys přeložil Cum Wars?“

„Neřestné války?“

„Dobrý, dobrý, já myslim, že to pude. Chápeš vo co nám de? Hlavně zachovat tu porno poetiku. Víš co, aby to nedopadlo jako na Hradě. Z pussy se stane kunda sem tam a kouzlo je v hajzlu, rozumíš.“

„Rozumim.“

Vylezl jsem z vily. Pípla mi smska od Sylvy. ‚Tak co, uz si to nejak vstrebal? Musime si promluvit, az budu v praci.‘

‚Jasne, je to v pohode. Staci par umelejch penisu a mame na kocarek.‘

Díky vám, České dráhy, že jste mi umožnily jít ve sněhových závějích pět kilometrů pěšky na druhý konec našeho velkoměsta s krosnou na zádech narvanou zbytky ryby a salátu.

„Míšo, já ti toho kapra na česneku zabalim do krabičky a do sáčku, to nebude cejtit!“ vybavil se mi mámin starostlivý hlas ve chvíli, kdy kolem mě prošla dvojice a zatvářili se, jako by se ocitli na party pražských bezdomovců a milovníků pomočování.

Sotva jsem dosednul ve vlaku na vrzající lepivou sedačku a pomocí otevřené krosny odehnal několik zájemců o sdílení kupé, pípla mi SMSka.

‚Furt jsem to nedostala. Zkusim sehnat test, ale v tyhle prdeli je to asi mission impossible.‘

Sylva je na Vánoce u svých rodičů někde na vesnici. Možná je v tom. Ona, která si byla schopná dělat ovulační a těhotenské testy uprostřed porady, oběda nebo soulože, najednou nemá po ruce ani jeden, protože po rozchodu všechny ve vzteku vyhodila.

‚Vy tam nemate nejakou drogerii?‘

‚Haha! Tady teprv predevcirem zavedli elektrinu!‘

Super. Já možná budu mít dítě. Vyvětrám vůbec ten smrad ze svýho oblečení za devět měsíců?

Neřeš kraviny, Michale. Dítě. Zodpovědnost. Peníze. Spousta peněz. A spousta vyměšování.

Sylvě se prsa potkaj s kolenama. Jednou jsem viděl dokument na Prima ZOOM a bradavky kojící matky vypadaly jako gumy od TIRáku.

Bude muset procpat něco velikosti melounu něčím velikosti citronu a já se na to budu muset dívat a tvářit se statečně.

Už nikdy nebudu souložit. Už nikdy nebudu spát. Budu do smrti vzhůru, odevzdávat pětitisícovky a čuchat smrad z krosny.

„Maminko, tenhle pán jede sám. On ho nikdo nemá rád?“

Do kupé si během mojí duševní nepřítomnosti přisedla nějaká ženská s tak pětiletou dcerou.

„On určitě za někým právě jede, aby nebyl sám, víš, Natálko.“

„Je smutnej. Asi mu Ježíšek nic nepřines’.“

Ježíšek ne, ale jedna soulož na pračce možná zařídila, že už nikdy v životě nebudu sám.

Ještě na smrtelný posteli mě někdo bude otravovat. Budu slintající dementní dědek a budu muset odpovídat na dotazy jako „A jak se jmenuje to prázdný místo uprostřed lžíce?“ nebo „A tati, jak se rodí děti?“

Nakonec mě zavřou do ústavu a budou si chodit vybírat můj směšnej důchod. A pak mi na pohřbu nezahrajou, co jsem chtěl. Rozmnožování je super. Začíná to mikulášskou šukačkou a končí to nevyneseným bažantem ve starobinci.

„Už pána nech a sbal si batůžek. Přesedneme si. Něco tu šíleně smrdí.“

Hurá. Pípla mi další zpráva.

‚Nedostanu se ani do Jednoty. Cela vesnice je zapadana.‘

‚To tam nemate nekoho, kdo to prohrnuje?‘

Deset minut bylo ticho.

‚Mame, ale je to muj bejvalej. S tim nepojedu.‘

Super. Takže Sylvě nějaký sto let starý sex zabraňuje zjistit, co zapříčinil sex před pár týdny. Kdyby Alanis Morissette věděla, co je ironie, složí o tom píseň.

Když jsem dorazil z nádraží domů a krosnu vyhodil za dveře na balkon, pustil jsem si rezignovaně televizi. Dávali S čerty nejsou žerty. Lepší než třeba Zbouchnutá nebo Tři muži a nemluvně.

Sakra, proč jsem si nevzal kondom?

„Je to rebel!!!“

Teď jsem se mohl v klidu přežírat cukrovím a přemýšlet, jestli ty peníze k Vánocům utratim za Playstation nebo Xbox.

„Kam čert nemůže, tam nastrčí bábu!!“

Jojo, v naší situaci to byl Mikuláš a nastrčil úplně něco jinýho.

‚Mam to! Beru si na nohy bezky a dojedu k benzince!“

Sylva se prostě rozhodla, že náš problém dneska vyřeší.

„A teď, páni muzikanti, kvapík!“ „Dorotko, pojďme si raději sednout.“ „A proč? Snad nechceš, abych šla tancovat s někým jiným?“ „Ne, to ne.“

Jo, to jsou přesně ženský. Uměj jen vydírat, naznačovat, vykrucovat se a nakonec dycky chlapa dotlačit tam, kam vlastně vůbec nechtěl. Vždyť já jsem ani neměl orgasmus! Člověk si pořád čte o kapičkách štěstí a myslí si, že to je urban legend, a najednou utrácí měsíční výplatu za plíny a sunar.

‚Mam ho! Jdu ho pocurat. Hned se ozvu. Katerina Neumannova‘

Uff. Za chvíli nastane moment pravdy. Je mi zle. Na Ducha svatýho to asi nesvedu.

Telefon po minutě začal zvonit. Sylva. Volá. To je zlý.

„Tak co???“

„Jsme v tom.“

„Jsme v tom…“ zopakoval jsem po ní tu osudnou větu a zamotala se mi hlava.

Tupě jsem zíral na obrazovku a absolutně netušil, jestli se ještě někdy v životě pohnu.

„Ať už peklo bylo, nebo nebylo, vymyšleno bylo dobře.“

Šťastný nový rok.

 
Nikdy jsem tu o svém otci nemluvil.

Byl to trochu záměr. Chtěl jsem, aby byl tenhle blog zábava. Jak to mají lidi rádi.

Ale kdy jindy potemnět, když ne na Vánoce?

Můj táta byl zeměměřič. V pětačtyřiceti mu diagnostikovali rakovinu varlete. I když mu ho vzali, bylo už pozdě. Řekli mu, že má rok života. Tak začal lítat na rogalu a za holkama. Přišel o vlasy i o pocit, že má nějaké závazky, vybral si penzijní připojištění a odjel s o 20 let mladší zeměměřičkou na Island. Máma – porodní asistentka – někdy vtipkuje, že ji pomáhala rodit. Ale nesměje se u toho.

Od té doby se o nás maminka přehnaně bojí a každá druhá konverzace je o varlatech.

„A co tvoje…“ maminka vzala z krmelce dvě scvrklá jablka a potěžkala je v rukou. „Kontroluješ si je?“

„Prosím tě, mam–“Zachránilo mě zvonění telefonu. Byl to brácha.

„Čau brašule. V kolik dorazíš?“

„Hele, já… to asi nedám.“

„Jak jako?“ pokusil jsem se současně zvýšit i ztlumit hlas a odběhl pár kroků stranou k malému svahu. Ani letos na něm nebyla ani vločka.

„Máme s hasičárnou nějaký mecheche. A je tady jedna dispečerka, ze který mi hučí v hadici.“ Můj bratr trpěl profesní deformací, která se projevovala tak, že už nebyl schopen mluvit o sexu jinak než v požárnických metaforách. „Myslím, že ji dneska pokropim, kámo.“

„Já ti taky pokropim. Koukej naklusat.“  

„Tys ji neviděl, brácha,“ rozvášnil se. „Vypadá jako Keira Knightley s prsama! Fakt se mi z ní vysouvá žebřík.“

„To mě tady necháš s mámou samotnýho?“ vyslal jsem proti jeho tisícihlavé profesionální armádě PUDŮ s překrvenými obušky svoje tři dezorientované hipísácké demonstranty s potrhaným transparentem s nápisem CITY.

„Hele, co je důležitější? Jedny Vánoce? A nebo to, že dám třeba mámě vnoučata?“ kontroval.

„Zapomeň!“ už jsem se fakt vytočil. „Nemysli si, že z toho vybruslíš.“

„Co je? Co se děje?“ vykoukla maminka zpoza krmelce jako vystrašená srnka. „Něco s varlátkama?“

„Tak trochu.“

Seděl jsem naproti své matce u štědrovečerní večeře. Ticho protínalo jen pravidelné tikání starožitných nástěnných hodin a z hi-fi věže na prahu slyšitelnosti Hapkova Bude mi lehká zem.

Uprostřed stolu stál opřený o svícen můj iPad. A na něm brácha.

Maminka se nahnula až úplně k němu: „Takže ty musíš být nakonec na Štědrý večer v práci?!“ křičela do retina displeje, jako by to byla přepážka na poště.

„Jo. Museli jsme posílit službu,“ sklopil brácha provinile zrak. „Lidem… zaskakujou kosti v krku a…“

„…vyndavaj jim je hasiči,“ utrousil jsem cynicky.

„Radši bych byl s váma, to se ví, ale… lidi na nás spolíhaj.“ Bráchovi dal někdo do ruky panáka Jacka Danielse a praštil ho po hlavě nafukovací pannou.

„A pořád se tam spouštíte obkročmo na té tyči? To nemůže být zdravé,“ maminka přinesla dvě porce kapra s bramborovým salátem. Jednu postavila přede mě, druhou před bráchu.

„Mně to, mami, nemusíš–“ ozval se.

„Nemel a jez!“

Když jsme dojedli, přesunuli jsme se jako každý rok do koupelny. Pouštět svíčky ve skořápkách z vlašských ořechů. To je z celých Vánoc vždycky největší trága. Vzal jsem bráchu do podpaží, aby o to nepřišel.

Přestože byl 12 let po smrti, trvala máma na tom, že budeme dál pouštět svíčku i za tátu. Kdykoli se k jeho skořápce přiblíží některá naše, začne natahovat moldánky, protože to znamená, že ji taky opustíme. Ať už to bude do věčných lovišť, nebo na Island. Jakmile se tátova skořápka s kýmkoli dotkne, sedne si na sušičku a rozpláče se.

Už pár let se snažím vymyslet, jak to udělat, aby se skořápka nářků ani nehla a zůstala bezpečně přikovaná k okraji hladiny. Nefunguje lepidlo. Nefunguje žvýkačka. Nefungují olejové skvrny. Všechno končí v slzách.

Protože je naše vana zvenku zčásti kovová, zalil jsem letos do vosku pod všechny svíčky malý magnet, který by je měl udržet přesně tam, kam je umístím.

„Taaak,“ zapálil jsem první svíčku, „tohle jsem já,“ a opatrně ji položil na hladinu.

Okamžitě klesla ke dnu.

Maminka vytřeštila oči a propukla v hysterický pláč.

„Ne, ne! Nebreč, mami! To jsem…“ hladil jsem ji po vlasech. „Brácha, vyp– rávěj… jak někdo uhořel a jak jsme na tom dobře,“ zvedl jsem iPad.

Místo s bráchou jsem si skypoval se zadní kapsou džín Keiry Kneightley s prsama.

Vtom se ozval z kuchyně telefon.

Tančil na kuchyňské lince a svítilo na něm SYLVA.

„Šťastné, veselé, hou,“ pronesl jsem pohřebním hlasem.

„Michale? Já tě nechci nějak, ale… N– Nedostala jsem to.“

„C–“

… … …

Svět se zastavil, jako video na YouTube, které se nestihlo načíst.

10 vteřin jsem civěl mlčky před sebe.

Nepřítomně jsem odložil telefon do náhodné mísy s cukrovím.

„Michale?“

Otočil jsem se doprava. Přitiskl rozkrok na dvířka mikrovlnky a zmáčkl ON.

Pecka. Ukousl jsem další sousto langoše se sýrem a kečupem.

Nic proti. Je to od něj milý.

Ale kdybyste chodili s Ježíšem na gympl, je to ta podivínská mánička, co sedí sama v poslední lavici, omotáváte jí penál izolepou a střílíte po ní nasliněné papírové kuličky flusátkem z verzatilky. A nikdy byste se s ním nedávali do řeči, aby vás taky nezačali šikanovat.

„Ty kráso, Báro. Ježíš mě prej miluje!“ vyprávěly by si holky o přestávce na topení při lakování nehtů.

„No neke!” vyfoukne Bára růžovou žvýkačkovou bublinu. „Mě prej taky!“

„No, ten by šel s každou. Se na něj koukni.“

„OMG. Jestli mě pozve na maturiťák, tak fakt nevim.“

„A slyšelas? Prej se narodil ve chlívě.“

„To mě nepřekvapuje.“

„Socka.“

„Přijměte Boha. Můžete být šťastní! Všechno je Bůh! Vy jste Bůh!“

Otřel jsem si umaštěné ruce a pár hoblinek eidamu z koutku.

Vím, že je to všechno otázka optiky.

Štěstí nenajdete venku. Musíte se pro něj rozhodnout vevnitř. Není prča přiznat si, že když jste nešťastní, vybrali jste si to sami. Ale jsou takové záblesky, kdy si to uvědomíte.

Mně hodně pomáhá potkat v metru slepce, který se snaží vyjet nahoru po eskalátoru, který jede dolů, nebo si pustit na YouTube to video s rozjuchaným dvounohým boxerem. (Jakože psem. Normální boxeři nebývají tak veselí. Možná kdyby měli jenom jednu nohu…?)

A úplně nejvíc super jsou děti s rakovinou. Čtvrt hoďky na dětské onkologii a víte, že nemáte ŽÁDNÝ PROBLÉM. Kdyby se tam o Vánocích pořádaly zájezdy, spokojenost obyvatel stoupne přinejmenším o dvacet procentních bodů. Podezíravě jsem se rozhlédl, vytáhl z náprsní kapsy Moleskine a poznamenal si nápad na start-up.

„Nemáte drobáček, mladej pane?“

Zavrtěl jsem hlavou.

Upřímně. Kdybyste si na celém světě mohli vybrat kohokoli, že vás bude milovat, vybrali byste si Ježíše? Sotva. Vybrali byste si někoho, kdo má prsa a je prokazatelně naživu.

Já bych si vybral Hanku. Patrik Sylvu. Sylva Andrého. Pixel… někoho, kdo na technoparty leží nejblíž.

A stejně jsme všichni na Vánoce sami.

Jen šéf, který ošustí, co chodí, popíjí na Zélandu Piña Coladu s dvacetiletou buchtou a synkem, kterého mu povila. A dost možná v pauzách na kojení brousí pokojskou.

Nás ostatní miluje Ježíš.

Veselé Vánoce.

Šéf si vylezl na kancelářskou židli a skočil z ní na zem. U toho zařval „Čum, hele, telemark!“ a celé vystoupení ukončil větou „To sem nacvičoval včera celý odpoledne.“

Všichni znuděně projížděli Facebook na mobilu, Patrik proaktivně zatleskal.

„Ale abych se vrátil. Svolal sem vás, abych vám řek’, že jedu na dovolenou. Do Vánoc mě tu neuvidíte a vracim se až po Novym roce. Kterej debil by taky v tomhle období pracoval, žejo,“ pokračoval dál. „Jo a sorry, ta vaše žádost o celofiremní vánoční volno neprošla.“

Bezva. Takže moje Vánoce proběhnou následovně – 23. 12. večer pojedu narvaným přetopeným vlakem domů, tam zodpovím 35 628 otázek na téma Proč ještě nemám manželku, dítě, vlastní byt, auto, proč nenosím čepici, šálu, rukavice a teplejší bundu, proč jsem tak hubenej a jestli vůbec jím (ne mami, nejím už dva roky, protože je mi teprve 30 a ještě jsem nepochopil koncept nakupování v potravinách) a pak se přežeru, dostanu novej svetr a pojedu zase tím narvaným vlakem zpátky, abych mohl co nejdřív do práce.

„…a zastupovat mě bude tadyhle Majkl!!“

„Cože?!!?“ vzpamatoval jsem se na chvíli z myšlenek na Vánoce s rodinou.

„Hele, nikdo jinej to nedá. A ty seš jedinej aspoň trochu podobnej kanec jako já!“

Šéf se zachechtal, šoupnul si tupé na šešulce, poškrábal se v rozkroku a šel nacvičovat telemark.

„Ahoj Sylvo, prosím tě, mohla bys rozeslat ty maily, co jsme včera řešili?“ Přišel jsem druhý den ke stolu Sylvy a snažil se nechovat jako šéf.

Sylva si začala okázale pilovat nehty. Otočila se ke mně zády.

„Pavlí, co si objednáme k obědu?“

Výborně. Ydá se, že tu mám zhruba stejnou autoritu jako dveře od kuchyňky. Sylva s Pavlínou se se mnou od fackovačky na záchodě nebaví a uzavřely podivný holčičí pakt.

Fakt, že holky, co se předtím neměly moc rády, se stanou kamarádkami na život a na smrt jen proto, že jim oběma strčil jazyk do krku tentýž „hajzl“ mě silně znepokojuje.

Ty dvě si spolu špitají v kuchyňce, objednávají si obědy, píšou si na chatu a neustále se hihňají.

„Pavlíno, mohla bys mi prosím pomoct s těma mailama? Je to fakt urgentní,“ otočil jsem se zoufale k Pavlíně.

„Tak já nevim, Sylvi. Dáme si třeba ten stejk s bramborama?“ zněla reakce.

Dobře, kašlu na to. Zavřel jsem se do šéfovy kukaně. Dneska jsem teprve podesáté zkusil zavolat Hance. Nebrala to. Nahrál jsem jí desátý vzkaz.

„Ahoj, hele… já vim, že už jsem to říkal, ale… víš, všechno se dá vysvětlit! Dobře, všechno ne. Třeba holocaust byl fakt průser a nikdo to neomluví. I když jsou třeba lidi, co ho popíraj, ale to je blbost. No a já jsem sice vůl, ale Hitler byl horší, a Eva Braunová mu taky určitě zvedala telefon. Jestli teda měli nějakej telefon. No to je jedno, už jsou stejně mrtvý, no a.. zavolej mi. Dík.“

Ve chvíli, kdy jsem přemýšlel, jestli bych s rozběhem proskočil sklo šéfova kanclu a dopadnul tak, aby moje zranění byla neslučitelná se životem, přišla do kanclu Pavlína.

„Já věděl, že dostaneš rozum, jsem rád, žes přišla.“

„Tohle je moje výpověď.“

„Co-cože? Ale Pavlíno, vždyť všechno se dá vyřešit. Podívej se na Hitlera!“ vykřiknul jsem zoufale.

„Někdy se fakt chováš jak Pixel,“ řekla znechuceně. „Neodcházím kvůli tobě, dostala jsem lepší nabídku a stěhuju se do Brna. Dlouho jsem to zvažovala. Teď mě Sylvinka přesvědčila, ať do toho jdu. Jseš zastupující šéf, tak to podepiš.“

„Ne, já nesouhlasim, budeš nám tu chybět a…“ začal mi zvonit telefon.

„Dělej, podepiš to. A opovaž se to zvednout a tý chudince dál blbnout hlavu!“ vykřikla Pavlína lehce hystericky, když na telefonu zahlídla jméno Hanka.

Podepsal jsem ten papír. Pak jsem se vrhnul po telefonu.

Zavěsila.

Nevadí, mám toho o Hitlerovi na srdci ještě spoustu.

Paradoxně mě mnohem víc trápila Pavlínina výpověď. Jak to vysvětlím šéfovi? Jsem na jeho místě půl dne a už máme o zaměstnance míň. Za tři dny tu nebude nikdo.

Do kanclu přišla Sylva. Super, jde to rychlejc, než jsem si vypočítal.

„Seš v pohodě?“ zeptala se.

„Ale jo, dej sem ten papír. Já to podepíšu,“ říkám rezignovaně.

„Co? Papír? Jakej papír? Jako výpověď? Já nechci dávat výpověď! Ty mě tu nechceš?! Sakra Michale, já se přišla usmířit. Je to dětinský, takhle tě ignorovat a navíc, když Pavlína odejde, nebudu se tu mít s kým bavit. Ale vopovaž se, ještě někdy ze mě udělat krávu!“

Mlčky jsem ji pozoroval a vůbec netušil, co odpovědět.

Mrskla mi na stůl umělohmotnou krabičku ovázanou mašlí.

„Vanilkový rohlíčky. Pro tebe, ty blbečku.“

„Proč nemáme tu party někde v centru?“ ptal jsem se v kanclu zoufale, když jsem si do prohlížeče zadal název podniku a vyjel mi odkaz na web, jehož poslední aktualizace proběhla v roce 96. „Vítáme vás na internetu naší restaurace“, stálo v záhlaví.

„Zapomněli jsme rezervovat flek a tohle bylo jediný volný z celý Prahy,“ zareagovala Sylva. Bylo to poprvé od Kačera Donalda, co na mě promluvila.

„Bo neni čas pyčo!!!“ To byl šéf. Byl před týdnem na služebce v Ostravě a od té doby na nás mluví jen rádoby ostravským dialektem a zpívá Nohavicu.

Dorazil jsem do cíle. Podle cedule na restauraci mi bylo hned jasné, že poslední aktualizace v roce 96 neproběhla jenom na webu.

Vevnitř jsem se nasáčkoval ke stolu pro šest, kde seděla celá naše firma včetně finančního oddělení, uklízeček a třech směn vrátných.

„Funguje tu nějaká obsluha? A už se sem doneslo, že vznikly peníze?“ ptal jsem se trochu zoufale Pixela a rozhlížel se okolo.

A pak jsem ji uviděl. Hanku.

Moje expřítelkyně seděla na druhém konci hospody u stolu s nějakým chlapem. Ačkoliv jsem mu neviděl do tváře, okamžitě mi bylo jasné, že je to ten nejnechutnější hajzl vůbec, pravděpodobně bratranec Miloše Zemana.

„Jdu na bar!“

Objednal jsem si dvojitý rum. Barman, ne nepodobný Daliboru Jandovi před dvaceti kily, vytáhnul láhev s nápisem RUM. Dobrý, takže dneska umřu.

Kopnul jsem to do sebe. Najednou se objevila vedle mě.

„Ahoj Michale, co tady děláš?“ 

„Máme tu firemní večírek,“ mávnul jsem ke stolku, kde to vypadalo jako v asijském metru.

„Aha. Já jsem tu s… Petrem.“

„Mhhhm. Takhle zezadu vypadá jako bratranec Miloše Zemana.“

„Hele Michale, víš… já jsem se ti bála napsat nebo zavolat, ublížila jsem ti. a ještě ti sebrala větrák.“ 

„To je v pohodě. Koupil jsem si vějíř.“

„Ne, vážně. Víš, mně se po tobě občas stejská. Chtěla sem ti psát na Vánoce, jestli nezajdem na punč.“

Oněměl jsem. Rychle jsem se snažil vymyslet nějakou cool reakci, ze které nebude poznat, že se mi fakt chce na velkou a že mám tak trochu erekci a že někde uvnitř mě radostně skáče malej Michal na trampolíně a zpívá si něco od Taylor Swift.

„Máš drobek na bradě,“ vypáčil jsem ze sebe nakonec.

Hanka se usmála a odešla.

Než jsem stačil vstřebat, co se právě odehrálo, na baru se objevila Sylva. Byla trochu přiopilá.

„Tak hele, já vim, co sme si řekli v tom ptákovi, ale já sem teď sama a potřebuju sex. Bez otázek. Bez odpovědí. Bez oblečení. Klasickej pohlavní styk, jestli mi rozumíš. Soulož, zásun, já si lehnu a ty si lehneš na mě a pak…“

„Nekřič,“ uklidnil jsem ji, když na nás začali zírat všichni místní padesátníci, co právě házeli sociální dávky do Daytony.

„Ještě si o tom promluvíme.“

„Na to neni čas, pyčo!!“ vykřikla na mě Sylva, začala se hystericky smát a odpotácela se ke stolu.

K baru se blížila Pavlína. Panebože, to to dneska neskončí??

„Ahoj Míšo,“ řekla mi rádoby svůdným hlasem. „Víš, přemýšlela jsem o tom, co se mezi námi stalo.  Myslím na tebe. Chtěla bych víc. Co kdybys mě někdy pozval na rande? Víš, romantika, mohli bychom zkusit, co to s námi udělá…“

„Musim na záchod,“ zastavil jsem její něžné vyznání a doběhl na WC.

Místnost měla 2×3 metry, z toho dvě třetiny zabírala kabinka. Zaklepal jsem.

„Sorry kámo, právě ukládám biologickej odpad,“ uchechtnul se zevnitř Pixel.

Sakra, sakra, co budu dělat? Není čas na hrdinství.

Vlítnul jsem na dámy. Zavřel jsem se v první kabince. Sakra, nejde zamknout. Dveře toalet se otevřely. A po chvíli podruhé.

„Ahoj Sylvi. Tak co? Jak se bavíš?“

„Na nic. Vypadá to, že už mě nikdo nechce ani jen na sex.“

Sylva s Pavlínou si povídají u umyvadla. Asi mám infarkt.

„Kdo tě nechce na sex? To je blázen, vždyť seš kus!“

„Michal. Měli jsme spolu něco na Mikuláše, a teď už nechce. Jestli vono ho nerajcovalo, že jsme byli v kostýmech.“

„Michal? Náš Michal??“ vykřikla Pavlína. „Tak jestli tě můžu uklidnit, nejseš tu jediná zneužitá!!“

Dveře se opět otevřely. Dovnitř přišel někdo třetí. Ten šel ale rovnou ke kabinkám. Vzal za kliku té mojí.

Byla to Hanka. Než stačila cokoliv říct, zatáhl jsem ji dovnitř a zuřivě zagestikuloval, ať nic neříká.

„Takže mi chceš říct, že ten prasák Michal to nejdřív zkoušel na tebe a pak to zkoušel na mě?!“ ozvala se rozčílená Sylva.

„Vypadá to tak. To se ale těžce zmýlil, frajer.“

Hanka se na mě prudce otočila a vyvalila oči. Pokrčil jsem rameny.

Během vteřiny mi vrazila facku, rozrazila dveře kabinky a odešla.

Před kabinkou najednou stály i Sylva s Pavlínou. Seděl jsem před nimi s kalhotami na půl žerdi a přemýšlel o možnostech úniku. Po dvouvteřinové analýze mi došlo, že se můžu leda spláchnout.

Dostal jsem další dvě facky.

Veselé Vánoce.

Kdykoli jdu kolem jejího stolu, začne současně pít, telefonovat a skartovat.

Když jsme do sebe narazili v kuchyňce, zpanikařila, strčila hlavu do lednice a snažila se za sebou zavřít.

Ve středu už mi to nedalo. Využil jsem toho, že firma na týden pronajala kus parkoviště kolotočářům. A když šla Sylva z práce, vyskočil jsem na ni zpoza Kamenožroutova hradu.

„Aho–“

Sylva vyjekla a vytasila pěnový pepřový sprej. Oranžová čára těsně lízla můj levý ušní boltec. 5 vteřin jsme na sebe jen vyjeveně koukali.

„Pro–miň,“ vyšlo z nás zároveň.

„Prosím tě, k tomu pátku…“ vzpamatoval jsem se.

„Jo, promiň,“ nervózně těkala očima všude jinde, jen ne do mého obličeje. „Nevím, co to do mě vjelo.“

„To… jsem… byl já. Ale…“ začalo mě pálit ucho, „nechci, aby to mezi náma bylo divný. Můžeme si o tom–“

Z Kamenožroutova hradu se ozvalo cosi mezi hrozivým řevem a říhnutím.

„Už 10 let jsem nebyla na pouti.“

Nastoupili jsme do kačera Donalda. Otrávený kolotočář s piercingem, nadváhou a beranicí před námi beze slova zaklapl kovovou zábranu. Kačer – jediný naložený – se spolu s prázdnými labutěmi, letadly a autíčky vznesl k noční obloze.

„Chtěl bych ti–“ „Mám tady…“ sáhl jsem do klopy a Sylva současně zalovila v kabelce.

„Prosím, ať to není milostná básnička,“ zašeptala nezřetelně.

Proboha, ať to není těhotenský test.

„Ne. Je to…“ rozsvítil jsem displej smartphonu. Objevil se první slajd powerpointové prezentace LÁSKA. Sylva se znepokojeně zamračila.

„Chci ti…“ odkašlal jsem si a posadil hlas, jak nás to učili na prezentačních dovednostech. „Od té doby, co jsem v červenci dostal kopačky, jsem se začal zajímat o lásku a… zjistil jsem, že… je to pěkný svinstvo. Začíná to zamilovaností, což… ani není cit,“ potáhl jsem na druhý slajd s fotografií belgických pralinek. „Je to spíš pnutí, svrbění. Touha. Jako když si saháš pro čokoládu.“

Sylva s úlevou pokývala: „A všichni na tom ujížděj, protože se ti v hlavě uvolňuje dopamin, jako když si šňupneš kokain.“

Překvapeně jsem se na ni podíval. Vytáhla z kabelky Válku spermií a Anatomii lásky a pokračovala: „Jenže to trvá nanejvýš rok a půl – dost na to, abyste zadělali na potomka – a pak…“

„…už tvůj partner přestane být…“

„…dealer,“ od úst jí šla pára.

„Ty to znáš.“  

„Taky jsem si po nocích, když jsem nemohla spát, googlila lásku a zjišťovala, co jsem udělala špatně,“ otřásla se. „Zdá se mi to, nebo je tu fakt zima?“ O něco víc jsme se k sobě přitiskli a každý jsme si hřáli jednu dlaň o Sylvin vychládající kelímek s horkou čokoládou. „Už chápu, proč jsme tu sami. To byl ale blbej nápad.“

„Takže asi víš, že láska má 3 složky…“

„Chtíč, romantickou lásku a závazek, které ani nemusí jít ruku v ruce,“ trošku nadzvedla zadek a začala mávat na obsluhu kolotoče. „Haló! Můžete nás sundat? My už nechcem. Je tady hrozná kosa!“

Týpek v beranici přežvykoval klobásu s hořčicí. Nevzrušeně se na nás podíval a taky nám zamával.

Sylva si sedla zpátky. Chytil jsem její ruce do svých a chvilku jsem na ně dýchal.

„Měl jsi těžkej rozchod?“

„Tak… lehčí než ty,“ pokrčil jsem rameny. „Měli jsme se sestěhovávat. Pak jsme tam byli rušit nájemní smlouvu a vysvětlovat, že jsme se rozešli. Bylo to takový…“

Oba jsme se na minutu odmlčeli a dívali se na noční oblohu. Světelný smog ji vybarvil do okrově žluté.

„Jste si nejblíž. Je první, komu voláš, když se ti něco podaří nebo je ti ouvej. Vyprávíte si o panických atakách i kolonošortkách. Strkáte do sebe genitálie. Koukáš na ni, jak spí. S návlekem od polštáře na hlavě, protože si zapomněla klapku,“ pobaveně jsem vydechl nosem. „A najednou, ze dne na den, se k sobě máte jako dva uživatelé na Aukru. A píše ti, jen když chce zpátky větrák. Už… to nechci,“ zadíval jsem se nepřítomně do Donaldova zátylku. „Už to nechci.“

„Beztak jsi taky gay. Tak divně chodíš.“

„Díky.“

„Ale co labutě? Ty… jsou přece monogamní.“

„Chm,“ ušklíbl jsem se a potáhl o čtyři slajdy dopředu na fotografii kopulujících vrubozobých. „Nejsou. Hnízdí sice s jedním partnerem. Ale páří se i s jinýma.“

„Vy děvkyy!“ Sylva metla naštvaně po labuti před námi prázdný kelímek od čokolády.

„Nezamilováváme se, abychom byli šťastní. Zamilováváme se, abychom se rozmnožili.“

Při těch slovech sebou Donald trhnul a začal pomalu klesat.

„Díkybohu.“

Stáli jsme naproti sobě na chodníku a dívali se jeden na druhého.

„Já jdu na tramvaj,“ ukázala k obchodnímu centru. „A ty?“

„Tady… na metro.“

Sylva se ke mně maličko naklonila, ale já zůstal nehnutě stát, tak se zase stáhla. Rozevřel jsem nepatrně paže, ale asi si toho nevšimla. Nakonec jen zvedla ruku a zamávala. „Tak… se drž. Zítra,“ usmála se.

„Zítra.“

U turniketů jsem se otočil. A zahlédl její tři poslední kroky, než zmizela za rohem.

„Si děláš prdel,“ hlesl jsem přes vatový plnovous.

„Nedělám. Ale trochu mi kouká,“ přiznal Pixel.

„Ty vole.“

„Stěžuj si v dopravním podniku,“ poradil mi alibisticky.

Zavěsil jsem.

„Co je?“ okřídlená Sylva se svatozáří se opírala o kandelábr a zapalovala si bílou camelku.

„Jsme bez čerta. Pixelovi… uskřípli… zadek.“

„Jak bez čerta?“ zakabonila se. „Bez čerta to nejde. Chybí tomu ten výchovný prvek.“ Rozladěně si narovnala gloriolu. „Nechceš mi říct, že jsem se takhle strojila zbytečně?“

Sundal jsem si mikulášskou čepici a promnul si obličej. „To nějak uděláme, ježiši. Vždyť dneska se daj čerti v ulicích přehazovat vidlema. To by v tom byl čert… A nekuř furt! Budeš mít rakovinu.“

Sylva se ušklíbla a naschvál mi vydechla jeden obláček přímo do obličeje.

„A povislý prsa,“ přisadil jsem něco, co by na ni mohlo fungovat víc.

Podívala se nejistě na svůj hrudník zatížený konstrukcí s křídly. „A to by ti vadilo?“

„Promiňte, vy JSTE čert, viďte?“ zeptal jsem se o poznání opatrněji poté, co jsem rozplakal dva bezdomovce. Sázel jsem na to, že když tenhle týpek stojí ve frontě na bankomat, mohl by to tentokrát být kostým.

„Kdo se ptá?“ otočil se na nás podezíravě.

„Mikuláš,“ opáčila Sylva.

„Ne, poslyšte,“ stáhl jsem si plnovous na ohryzek. „Kolegyně v práci nás poprosila, jestli bychom jí neudělali mikulášskou tlupu pro jejího caparta. Tak jsme si řekli, proč ne. Může to být sranda a… něco si třeba i přivyděláme. Ale čerta nám rozpůlilo metro, takže… nechcete být náš čert? Šábnem se na třetiny.“

Oba si nás ještě jednou změřil pohledem, podrbal se na nose pytlíkem křupek a neznatelně pokýval.

Porovnal jsem poznámku v Google Keep s cedulkou na paneláku. Lodžská 12. „Tady je to.“

„Mmm,“ Sylva se zarazila nad bohatou nabídkou zvonků. „jak se vlastně jmenuje naše účetní?“

Naše trojice si poslala několikrát tam a zpátky mexickou vlnu bezradných kukučů.

„OMG, tebe ještě nechám něco organizovat!“ Sylva o mě bez větší námahy přerazila berli a rezignovaně si dřepla na zápraží.

Vtom se otevřely vchodové dveře a vykoukla z nich drobná paní v pleteném svetru a kostkovaných papučích: „Vás mi posílá samo nebe,“ začala si s námi potřásat rukama. „Uděláte mi Mikuláše pro ty moje dva nezbedy? Sladkosti pro ně mám. Jen to nápravné divadýlko bych potřebovala.“ Vložila mi do dlaně tři sta korun a seznam asi pěti bodů, na kterých by měly ratolesti zapracovat.

„Hou hou hou. Ne, vlastně ne. Počkat,“ máchal jsem zmateně dvěma půlkami celofánové berle.

Uprostřed obýváku stáli dva identičtí obrýlení předškoláci, jeden v zeleném a druhý v červeném pyžamu s Teletubbies, a hypnotizovali nás pohledem.

Sylva si klekla k tomu červenému a pohladila ho po tváři. „Jestlipak jste byli celý rok hodní?“

Oba synchronizovaně pokývali hlavou.

„Nooo ale…“ vytáhl jsem zlobi-seznam. „Co stlaní postele? Mám tady zprávu z pekla, že tady je co zlepšovat.“

Dvojčata si vyměnila rychlý vystrašený pohled.

„Nemám pravdu, Belzebube?“

Belzebub unaveně zarachotil řetězem a na koberec z něho vypadl sáček s bílým práškem.

„Co to je?“ zašeptal jsem koutkem úst.

„Peří,“ odvětil nevzrušeně.

„Cože?!“ vyhrkl jsem sípavým polokřikem, kopl jsem balíček pervitinu pod almaru a začal pochybovat, že náš čert bude tím nejlepším výchovným prvkem.

„Pppp… řesně tak, děti,“ navázal jsem. „Čert chce říct: Nechlubte se cizím peřím.“

Sylva se na nás otočila a měla úplně podlité a rudé pravé oko. „Myslím, že… jsem si tam… zanesla třpytky. Pálí to… mohla bych…“ ukázala na dveře do koupelny.

„Nemni si to!“ pláclo ji přes ruku zelené dvojče.

Zavřel jsem za námi dveře do koupelny.

„Myslím, že náš čert je narkoman,“ pravil jsem hlasem z filmového traileru a posadil se na bidet.

„No ježiš,“ Sylva se snažila dostat oko pod kohoutek. „To ještě neznamená, že nás všechny zavraždí. Prosím tě, mohl bys… Já tam…“

Naklonila se ke mně tak blízko, až jsem ucítil, jak jí voní tvář a vlasy. Ve vnitřním koutku pravého oka měla zaseknutou jednu stříbrnou a jednu zlatou hvězdičku. Uchopil jsem ji jemně za bradu a ukazovákem druhé ruky nežádoucí souhvězdí postupně opatrně vylovil. „Tak. A je to.“

Nepřestávala se na mě dívat. Cítil jsem na rtech teplý dech z jejích nosních dírek. Pomalu otočila hlavou doprava, dokud nezavadila špičkou nosu o špičku mého. 30 vteřin jsme se jen dotýkali nosy a hleděli jeden na druhého. Stáhl jsem plnovous a přiblížil se ještě o pár centimetrů. Dotkli jsme se rty. Sylva mě lehounce kousla do horního a začali jsme se líbat.

Nejprve něžně, ale s každým jazykovým výpadem čím dál vášnivěji.

Vzala moji ruku a položila si ji na ňadro.

Vysadil jsem ji na pračku. Rozepnula mi džíny, odhrnula si stranou kalhotky, zavedla si mě a objala mě nohama.

Chytl jsem ji za levé křídlo. Dívali jsme se navzájem do očí, nikdo neuhnul, a za přerušovaného dýchání jsme si společně vychutnávali režim ždímání.

Asi po 2 minutách přerušila oční kontakt. „Můžu mít otázku?“ zašeptala mi uličnicky do ucha. „Pořád ještě platí ten zákaz kouře–“ vyjekla a ukázala prstem ke dveřím.

Ohlédl jsem se. Stáli tam pyžamoví bratři: „Dobrý den.“

Instinktivně jsem udělal úkrok stranou. A odkryl tak Sylvin klín.

Čuk a Gek vypoulili rozptylky.

Jako bumerang jsem se vrátil zpátky mezi stehna.

„Ehh… To je v pí…ořádku, hoši,“ mentorsky jsem si odkašlal a zahájil přednášku, zády k publiku. „I andělé… aby… mohli létat… potřebují občas natankovat. A to právě… – to se málo ví – dělají… Mikulášové.“ Sylva se na mě podívala, napůl znechuceně, napůl vyděšeně. „Takže… nechcete nám… říct nějakou básničku?“

Chlapci nepřestávali upřeně civět na místo, kde před okamžikem zahlédli Sylvinu… svatyňku, a jako v transu unisono recitovali: „Mikuláš ztratil plášť. Mikuláška sukni.“

„Venoušku, vždyť ty máš kartáček–“ ve dveřích přibyla maminka. Když spatřila koupelnovou scenérii, zůstala stát jako opařená. Instinktivně strhla z háčku dvě osušky a s gryfem Spidermana je rozhodila synům po hlavách. Levou rukou popadla ústní vodu a vychrstla jí Sylvě do obličeje, pravou se neobratně křižovala.

Sylvin křik přehlušilo hlasité zapraskání z obýváku. Všichni jsme se ohlédli.

Chodbou se prohnal čert s LCD televizí.

Sousloví vánoční prémie mě probralo z polospánku. „Co je s nima? Zase je pošlete v dubnu jako naposled?“

„Chcete vánoční večírek?“ 

„Chceme!“ křikly jednohlasně Sylva s Pavlínou.

„No vidíte, je to otázka priorit. Takže vám nebude vadit, když na to padnou ty prémie.“

„Ale to nemůžete! My jako zaměstnanci máme právo dostat odměnu za celoroční tvrdou práci, kterou odvádíme podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí a pro firmu dýcháme a nikdy bychom nezradili značku a vždy k sobě přistupujeme s úctou…“ rozjel jsem svůj monolog a připadal jsem si jako Martin Luther King.

 „Líbal ses s kolegyní, rozbil sklad a málem mi rozbil rodinu,“ poznamenal šéf a vystřihoval u toho papírovou vločku z ubrousku.

„Takže večírek! Mám několik návrhů,“ pokračoval jakoby nic. „Zaprvý, přemenujem to na večůrek. Lidi se poserou smíchy.“

V kanclu zavládlo ticho, Patrik začal po deseti vteřinách tleskat. Pixel mu chytnul ruce a stáhnul je násilím pod stůl.

„Téma je jasný – aby to nebyla nuda, dal bych to vo mrtvolách. Víte co, zombíci. Přijdem všichni v převleku, prostě smrt, kam se podiváš. Ježíš taky na Vánoce umřel.“

„On se na Vánoce narodil…“

„Tim spíš! Nebudem aspoň trapnej mainstream. Mohli bysme to udělat fakt temný a někde poházet kusy mrtvol a vydlabat pár dýní.“

„To se dělá na Halloween..“

„Dobře, dobře, dobře! Takže vy to chcete nudný! Neni problém. Téma letošního vánočního večírku bude „Astrofyzika, pletení a problémy s prostatou“!! Na starosti to dostává tadyhle naše bojovnice za lidský práva Lejla Michal Abbasová, hahaha.“

Šéf odešel ze zasedačky.

Astrofyzika, pletení a problémy s prostatou. Astrofyzika. Rozvěsíme tam hvězdy. Pletení. Rozvěsíme tam vlnu. Problémy s prostatou. Pozveme Marka Vašuta. A pak ho tam rozvěsíme.

Přišla za mnou Pavlína.

„Tak co, jak to jde, chceš nějak pomoct?“

„Jo, prosimtě, mohla bys vzít tuhletu klávesnici do ruky a mlátit mě s ní po hlavě, dokud se nepřestanu hejbat?“

„Ty seš roztomilej.“ Pohladila mě po hlavě a odešla. V kalhotách sem začal mít trochu těsno. Odešel jsem na záchod, tam totiž většinou přicházejí ty nejlepší myšlenky.

Na záchodě mi jely v hlavě asociace. Přerušované močení. Pletení. Astrofyzika. Interstellar. Matthew McConaughey. Přemek Podlaha. Marek Vašut. Seriály. Kutilové. Jirka Babica. Láďa Hruška. Cha!!!

Předstoupil jsem před kancl.

„Takže, protože téma vánočního večírku je Astrofyzika, pletení a problémy s prostatou, což je podobně nesmyslnej mix jako recepty Ládi Hrušky – na vánočním večírku bude zábava – budem vařit nesmysly!!“

Bylo ticho asi půl minuty. Nikdo nezatleskal.

„Hele, teďka ta Sparta, to bylo. Já sem si v druhý třetině říkala, že ten Panenka to už asi nedá!“

Další fází byla fáze hněvu a agrese – věčně přiopilá Sylva si často vybíjela vztek na naší tiskárně, která už tak sloužila minimálně od pruskorakouské války a po incidentu s flipcharty a rozdíly mezi muži a ženami se v podstatě odmítala vzdálit od svého stolu, obličej si myla vodou z květináče a zuby si čistila nad odpadkovým košem.

To ale není to nejhorší.

Další, kdo si procházel rozličnými fázemi, byl Patrik. Vycítil, že jeho láska k Sylvě by konečně mohla být opětována. A tak zkoušel různé balící techniky, které vyčetl v jednom z Cosmopolitanů poskládaných do komínků na záchodě.

Nejdřív tu byla fáze zájmu.

„Ahoj Sylvo!“ zařval Patrik na celý kancl, kdykoliv se vzdaloval na záchod nastudovat další postupy.

„Jak se máš? Už je ti líp? Já jdu teďka na záchod. Co je novýho?“

Rozcuchaná Sylva s kruhy pod očima vždy pouze práskla pěstí do stolu a odplivla si do odpadkáče.

„Ahoj Sylvo. Hele, podívej, ráno jsem náhodou narazil na zahradu plnou růží, tak jsem ti natrhal.“

 „Je listopad, debile.“

Zkoušel to i přes kulturu.

„Ahoj Sylvo. Hele, co kdybychom si zašli do kina? Dávaj teď nějakej film o fotbalistech, co–„

Sylva po něm hodila klávesnici a odplivla si do odpadkáče.

Pixel si ho vzal stranou. „Hele kámo, takhle fakt ne. Musíš pochopit jednu zásadní věc – ženský nechtěj, aby o ně chlap měl zájem. Oni chtěj nejvíc ty, co si jich nevšímaj rozumíš?! Znáš nějakýho slepýho chlápka, co kolem sebe nemá baby? Neznáš! Je slepej, nevidí je a vony se můžou posrat. Takovej Stephen Hawking bude souložit i na smrtelný posteli.“

„Ale Stephen vidí. On nemůže chodit.“

„To sem nepleť. Ty musíš zahájit strategii nezájmu. Nevšímej si jí. Vůbec. Uvidíš, že přileze.“

Pixel se zatvářil jako Slávek Boura v pořadu Rande a odkráčel s tajuplným výrazem kompostovat zbytky od oběda.

Patrik okázale prošel kolem Sylvy. Koukal přitom do stropu a přerazil se o kabely od počítače. Tohle bude zábava.

Druhý den to ještě vylepšil.

„Ahoj Michale, Pixele, Pavlíno, paní účetní. Dobrý den paní uklízečko!“ pozdravil druhý den ráno všechny kromě Sylvy.

„AHOJ!!!“ gestikuloval do skleněné kukaně na šéfa. Ten mu ukázal paroháče.

„Jdu si teď něco okopírovat!!“ zařval Patrik na celý kancl, a aby Sylva zmizela z jeho zorného pole, musel jít ke kopírce pozadu.

Šéf vylezl z kukaně a zamířil k Sylvě.

„Hele ty nádhero, už se na tebe nemůžu dívat, jak tu hniješ. Tady máš číslo na mýho kámoše, je to solidní partie. Říkáme mu Pyčus. Ber nebo nech bejt.“

Sylva hrábla po vizitce a schovala si ji do kapsy.

Patrik se skleněnýma očima vběhnul pozpátku na záchod.

„Nechceš si vzít radši dovolenou?“ podíval jsem se na ni empaticky.

„Žádnou už nemám.“ Se stoupající hladinou promile bylo pro Sylvu čím dál obtížnější přechytračit červený proužek čouhající z alobalu. „Všechnu jsem vyčerpala, když jsem se 14 dnů starala o Andrého potom, co si na fotbale narazil kostrč.“

„Si?“ ušklíbl se Pixel. „Spíš někdo jemu, ne? Ve sprchách.“

Sylva nejdřív nereagovala, pak se rozesmála hurónským smíchem, který se po dvou nádeších zlomil do hysterického pláče.

Z výtahu vypochodoval Patrik. Místo košile s naškrobeným límečkem měl síťované tílko, kožené kalhoty a na rameni vytetováno CASUAL SEX.

Čtvrt minuty jsme se na něj dívali.

Pixel k němu přistoupil: „To je ze žvejkaček, ne?“ naslinil si palec a začal kérku rozmazávat. Patrik se ho snažil neúspěšně odrazit bodáním iPhonem do žeber, ale i tak mu po krátké strkanici zbylo na rameni jen pár šmouh a AS S.

S koženým zaskřípěním přiklekl k Sylvě a vylovil z diplomatky bonboniéru ve tvaru srdce. I LOVE Milka. Sylva si utřela nudli. „Máš pravdu. Byla jsem kráva.“

„Ne, to jsem tím…“ Patrik sáhl do zadní kapsy, vytáhl 2 lístky na Helenu Vondráčkovou v Lucerně a laškovně na Sylvu mrkl. „Myslíš na to, co já?“

„Myslím na to, že bych všem chlapům uřezala ptáky a zašila zadky.“

Patrik otevřel pusu a zase ji zavřel.

Pavlína přiskočila a plácla si se Sylvou high-five. „Držela bych ti jehelníček.“

„Ale,“ ozval se Pixel. „Hlavně že ženský jsou úplní andílci.“

„Určitě lepší než chlapi,“ odplivla si Pavlína.

„V čem jako?“

Za 10 minut to vypadalo v našem kanclu jako na tanečních. U zdi muži. U oken ženy. Kromě jednoho přeběhlíka: 5letého syna naší seniorní účetní, který se ale příliš nezapojoval, protože hned jak Sylva začala vyzývat k amputaci genitálií, dostal tablet a sluchátka a díval se na Příšerky s. r. o.

Pixel stál s lihovým fixem před flipchartem nadepsaným ŽENY a plnil ho důvody, proč jsou ženy zavrženíhodná stvoření.

Pavlína kompletovala obdobný seznam na flipchartu nadepsaném HAJZLOVÉ.

Oba pohlavní tábory se o překot překřikovaly.

– „Jste necitliví.“

– „Vydíráte sexem.“

– „Nepomáháte doma.“

– „Utrácíte za hovadiny.“

– „Nedáváte dolů prkýnko.“

– „Jste zlatokopky.“

– „Vy nás podvádíte.“

– „Hm. Aha. A s kým asi?“

„Odkládáte děti do babyboxů!“ uhodil na ženy Pixel.

„No a?“ ohradila se Pavlína. „Kdybyste si dovedli nějaké porodit, děláte to taky.“

„Jste špindíry,“ osočil se na ně Pepé. „Na záchodech poházené vložky zakrvavené. Všude. To je hrozný.“

„Jak víš, jak to vypadá u nás na záchodě?“ zamračila se Sylva.

Pepé se na 10 vteřin zadíval z okna, pak zpátky na Sylvu. „Mmm…. cože?“

„Chlapi jsou citově daleko plošší. Myslí pérem,“ ulevila si Pavlína. „Naslibují vám hory doly. Klidně vám roztrhají srdce na kusy, jen aby si vrzli.“

„Ženský vás kojej až do dvanácti a tvrdí vám, že je to normální,“ šeptal pomalu Patrik, zatímco civěl nepřítomně před sebe. „Vy to pak řeknete ve škole a všichni se vám posmívají a říkají vám Cecek.“

Kancl utichl.

„To…“ Pixel se podrbal fixem na hlavě, „…tam asi psát nebudu. Promiň, Cecku.“

„Za největší zlo prostě můžou chlapi. Tečka,“ pronesla dogmaticky Pavlína.

„Jak tečka?“ ušklíbl jsem se. „Dvojtečka. Uveď příklady.“

„2. světová válka!“ namířila na nás Sylva vítězně zobáček krabičáku.

„Dívčí válka!“ kontroval Alfons.

„Válka s mloky!“ vykřikl Pixel. Pak se zarazil. „Jo, ne. Za tu mohli mloci, sorry.“ Zvážněl. „Mloci jsou taky svině.“

„Jo, a jste násilníci!“ obořila se na nás Pavlína.

„Co to je za krávovinu?“ naštval se Pixel. „To je trochu zobecňování, ne?“

„Ne, není,“ trvala na svém. „Máte to v krvi,“ otevřela fix.

„Co… To tam nenapíšeš.“

„Napíšu.“

Pixel k ní přiskočil a začali se přetahovat o modrou lihovku. Pavlína se bránila a čmárla Pixela přes tričko.

„Ty blbko!“ vyjekl. „To je hand-made z fashion marketu! Já tě…“ strčil do Pavlíny, ta vrazila bokem do tiskárny a spadla na zem. „Prom– miň.“

Fixa se překutálela po koberci k nohám 5letého účetního juniora.

Ten ji zvedl. Přicupital k flipchartu s nápisem HAJZLOVÉ a úplně dolů, kam dosáhl, si začal kreslit. Mlčky jsme sledovali každý jeho tah.

Nejdřív nakreslil panáčka. Čáru po čáře. A pak vedle něho holčičku, jak se drží za ruce.

Sylvě se zaleskly oči. „To je tak smutný.“ Odložila víno a vydrápala se z fatboye. Dřepla si ke klučinovi a objala ho. „Příští rok jde do školy a vůbec neumí kreslit.“

Šesté podlaží.

„Chápu, že chcete podchytit svoji cílovku co nejdřííííííííí…“ vykročil jsem ze dveří, zakopl o šňůru barevných žároviček a parakotoulem přistál pod stromečkem v hromadě plyšových sobů a prázdných dárkových krabic.

Zmateně jsem si zkontroloval datum na hodinkách. Dvacet… čtyři…? To už je Štědrý den? Vzpomínám si, že když jsem byl dítě, víc… se to vleklo. Nebo jsem… zmáčknul čudlík do jiného času? Popleteně jsem dovrávoral na své místo. Nad hlavou mi blikala neonová kometa. Na stole se válela pochybná koule z jehličí.

Z kukaně vyběhl šéf v santovské čepici s plnovousem:  „Hou hou hou, čulibrci!“

„Tys to s tím Movemberem krapet přepísk’, dědo,“ zaševelila jedovatě Pavlína.

„Veselé Vánoce!“

„Je listopad,“ řekl suše Pixel, omotaný vánočním řetězem.

„Nebuď škarohlíd!“ zacpal mu šéf pusu třemi vosími hnízdy. „Kdo má rád Vánoce?“

„Já!“ přihlásila se Sylva. „Miluju vanilkové rohlíčky.“

„Hue hiuvtopad,“ trval na svém Pixel.

„Opravdu?“ Šéf spustil na Spotify nekonečnou smyčku Půjdem spolu do Betléma.

„Ano!“

„Tahle výzdoba stála osmdesát táců! Takže se z ní budete radovat až do února, jasný?“ Přicucnul mi k monitoru strašidelnou gumovou figurku ukřižovaného kojence.

Trhl jsem sebou. „Mm– myslel jsem, že Ježíše přibili na kříž až ve třiatřiceti.“

„Tys tam byl, nebo co?“ ukřižoval mě pohledem. „Duch Vánoc vás přiměje myslet na své blízké. A pilněji pracovat, abyste jim mohli na Štědrý večer nakoupit nesmysly. O Vánocích je navíc celý kolektiv prodchnutý lásk–“

„Je listopad.“

„Krucifix. Drž už–“ šéf hodil po Pixelovi nafukovací pannu Marii v životní velikosti z obzvlášť bizarního manga betlému.

„A týmy, ve kterých panuje láska, podávají daleko lepší výkony. Proč myslíte, že spolu řečtí válečníci souložili?“

„Protože… to byly buzny?“ Pixel dostal do čela nafukovacím manga oslem.

„Ehm ehm,“ o turniket se opíral statný jinoch s orlím nosem a jižanskými rysy. Hned jak si ho Sylva všimla, přiběhla ho vysvobodit zaměstnaneckou kartičkou a přivítat polibkem.

„Tohle je André. Můj fotbalista,“ pověsila se mu majetnicky kolem krku. „Asi se dozvěděl, že nám tu rozvěsili jmelí, tak mě přišel radši zkontrolovat. Hrozně žárlí. Viď, ňuníku?“

„Tak určitěěě.“

Celý kancl ztichl.

„To byl vtip,“ usmál se americky. Ženská část kanclu se začala chichotat. Ha ha, to je toho.

K Sylvě se zezadu přikradla Pavlína: „Fotbal je asi jeho velká vášeň, když si ani nesundává suspenzor,“ pokynula k Andrého slabinám.

„To NENÍ suspenzor,“ usmála se pyšně Sylva. Pavlína vykulila oči a začala Sylvě gratulovat. Všichni jsme si dotčeně zrevidovali své klíny.

„Potřebuju s tebou mluvit, světluško,“ osmělil se adonis.

„Tak… dobře,“ přitakala Sylva nejistě. „Jen jsem slíbila HR, že jim tam donesu tyhle papíry. Mmm…“ rozhlédla se po openspacu. Začal jsem neznatelně vrtět hlavou. „Michal tě zatím zabaví v zasedačce.“

Vstal jsem a důvěrně se k ní naklonil: „Prosim tě… já ne. Znáš mě, já… já… si neumim povídat se sportovcema! Kromě šachistů. Paralyzujou mě. Nemáme… vůbec nic společnýho. Jsou pro mě jako… svalnatí negramotní mimozemšťani.“

Sylva mě se smíchem cvrnkla do nosu. „Hned jsem zpátky, vy ťunťové.“ Zavřela za námi prosklené dveře.

Seděli jsme mlčky v zasedačce ověšené chundelatými stříbrnými řetězy. V rohu nazdobená borovice, na stole tři čokoládoví Mikulášové a z ultrabooku největší vypalovačka: Slyšte, slyšte, pastuškové.

Já fascinovaně studoval svoji propisku. André střídavě nafukoval a praskal žvýkačkovou bublinu a hrál si s chlupy na předloktí.

No nic. Je čas na odvážnou ledolamku.

„Tohle je zasedačka.“

„Aha.“

Tak. To šlo dobře.

Teď nějaký zasvěcený dotaz, aby okamžitě pochopil, že jsem sportovní znalec.

„Máš… rád… góly?“

„Ehh… jo.“

No vida! A hned jsme na jedné vlně. Není divu, že jsem na Kurzu komunikačních dovedností dostal čtyři šmouly.

Nadešla chvíle zabrousit do osobnějších vod. Lidi nejvíc spojuje to nejosobnější. Čím autentičtější a upřímnější v komunikaci s druhými jste, tím víc vás chápou a snáz se vám otevřou.

„Mám hemeroidy,“ řekl jsem.

V Andrém hrklo, vyplivl žvýkačku a sestřelil dva ze tří Mikulášů.

To bylo možná moc. Couvej.

Dej mu prostor vyniknout! Opřel jsem lokty o stůl a bradu do dlaní. „André, co je to vlastně ten fotbal?“

Sylva vzala za kliku a mně spadl kámen ze srdce. Otřel jsem si zpocené čelo a měl se k odchodu: „Tak se tu mějte, já… zas…“

Sedla si ke svému šamstrovi přes roh stolu. Ten vzal její ruce do svých a začali si špitat.

„Cože jsi?!“ vyhrkla najednou Sylva dvakrát tak nahlas.

„Nashle, André!“ zamával jsem ještě mezi dveřmi a kdovíproč při tom napodobil volejbalové podání.

„Michale,“ aniž by se na mě podívala, ukázala Sylva přísně na židli vedle sebe, „sednout.“

„Michale, už vás nebudeme zdržovat,“ usmál se omluvně Beckham.

Sylva vstala, přijela ke mně s kolečkovou židlí, nabrala mě do sedáku a přivezla zpátky ke stolu. „Když to můžeš říkat mně, může to slyšet i Michal, ne?“ Překřížila ruce na prsou. „Tak do toho.“

André nervózně polkl. Díval se Sylvě upřeně do očí a střídavě těkal do mých. Pak se nadechl.

„Musím tě opustit. Jsem… Zamiloval jsem se do Honzy, našeho brankáře. Přitahují mě muži.“

A ty, Janku, na píšťalku dudli, tudli, dudli, dá!

„Aha,“ Sylva zesinala a cukal jí vnější koutek levého oka. „Myslela jsem, že se mnou chceš mít dítě.“

„To… jsem chtěl.“ André se pokusil pohladit Sylvu po tváři, ale ta ho praštila přes hřbet ruky Mikulášem. „Jenže… po půl roce jsem si uvědomil, že si jenom něco nalhávám. Nemůžu svůj život strávit se ženou. Není to nic osobního. Promiň.“

„Po půl roce? O malého se snažíme už rok.“

Zarazil se. Sylvina hlava se s každou vteřinou výhružně natáčela o jeden tázavý stupeň doprava.

„Já… s… se… snažil jenom půl roku,“ zašeptal provinile.

„Co to znamená?“ zeptala se Sylva, aniž pohnula jediným svalem v obličeji.

„Posledních 6 měsíců předstírám orgasmy.“ André se na mě podíval jako na náhodného spolucestujícího v metru, kterému začnete zničehonic vyprávět o svých ejakulacích.

Vytáhl jsem telefon a začal hrát Tetris.

„Předs– Děláš si ze mě KOZAČKY?!!“ Sylvě se začaly třást rty. „Takže nemám hyperabsorpční vagínu?!“

Á! Dlouhá. Tu přesně potřebuju. Čtyři řady naráz!

„Ty teplej parchante,“ slabikovala Sylva a přeteklo jí jedno oko. „Ty mě tady necháš KAŽ-DEJ DEN močit na papírový proužky. A těšit se, až z nás dvou…“ zalykala se „…bude… život.“ Dvě slzy ukáply na stůl.

…že se lidem narodilo… děťátko.

André jí položil ruku na pravé rameno, já na levé. „NEŠAHEJTE NA MĚ!!!“ setřásla nás. „Proč jsi se mnou vůbec byl?“

Sklopil zrak do země, odmlčel se a pak vzhlédl. „Připomínáš mi Fandu, co se mi líbil na střední.“

To už jsem skočil pod stůl.

Sylva vstala, popadla vánoční strom těžší než ona sama a hodila ho po své polovičce. André zmizel pod borovicí i se židlí.

Sylva strhla z projektoru stříbrný vánoční řetěz, omotala si jeho konce několikrát kolem dlaní, zkusila jeho pevnost a vydala se mezi větve.

Někdy možná není potřeba být až tak upřímný.

André se na poslední chvíli vyprostil zpod jehličnanu, vystřelil dveřmi jako lubrikovaný blesk a přeskočil turniket.

„Veselý Vánoce, ty homokládo!“ ječela přes celý openspace a metala po svém ex spršku náhodných betlémů. „A šťastnou novou řiť!!“ Zhroutila se do tureckého sedu, jen dva kroky od jmelí, a propukla v tlumený pláč.

Klekl jsem si k ní, beze slova ji objal a vetkl jí mezi zkřivené rty kousek vanilkového rohlíčku.

Sakra, už jde. Dopíšu to pak.

…

Zedníček vrazil do kukaně a dělal, že mě nevidí. Posadil se ke stolu a zapnul svůj stoletý zaprášený počítač. Dvacet minut jsme seděli v naprostém tichu.

Pak Windows 95 najel.

Zedníček otevřel na ploše excelovou tabulku. Otočil se na mě a zabodnul prst do obrazovky.

„To sou statistiky. Jasný čísla. Matika, rozumíš. Deset let bez nehody. A pak sem dorazí kancelářskej hovňous jako ty a je to v kelu.“

„Byla to nehoda.“

„Myslíš si, že seš něco víc než já?!“

„Ne, já jsem omylem vrazil ještěrkou do regálu a fyzikální zákony jsou neúprosný, takže…“

„Nemachruj tady na mě s nějakou fyzikou! Co na mě čumíš tak blbě? Připadám ti malej?! Odteď mi děláš osobního asistenta. Do odvolání.“

JE TO V PRDELI. ZEDNICEK ME TRESTA A CHCE, ABYCH MU DELAL SLUHU. CO MAM DELAT?

Pixel se zjevně dobře vyspal. Za minutu mi přišla odpověď: HELE KAMO, VY TAM DOLE VE SKLADU MATE SIGNAL, JO? HUSTY. VCERA JSEM SBALIL SUPR BABU. PLETE SI SUKNE Z PSENICE A JMENUJE SE PULNOCNI BOURE.

Díky, Pixele.

Druhý den na mě v šest ráno „mistr“ naházel hromadu svých montérek a džínových bund pošitých nápisy AC/DC a MÄSTÜRBÄTÖRR, abych mu je vyčistil.

Co vám budu vykládat, pracovní směna mi utekla skoro stejně rychle, jako ta, když nám šéf do kanclu pozval šamana, co nám měl odblokovat astrální čakry, a my se pět hodin dívali na to, jak hypnotizuje květináč, aby z něj vyklíčila transcendentální fazole.

Ach, kancl nahoře. Ne, Michale, nebudeš brečet.

Na konci směny jsem ve svojí skříňce našel obálku. Cha, Pavlína zřejmě na tu naší líbačku nemůže zapomenout. Ale mohla mi napsat smsku, dopisy jsou takové staromódní. Ale je to romantické gesto. Možná bude vonět po ní.

Z obálky vypadl lístek a dvě fotky. Na lístku stálo:

Nechť ti pomůžou na tvé další cestě. Kerýsek

Na fotkách jsem taktak rozeznal dvě postavy. Bylo to focené ve skladu, fotograf se očividně ukryl mezi krabice. Počkat, to je přece… šéf seshora! Líbá nějakou holku. Moment, nejen líbá, on ji…

Vrazil jsem do kanclu. Čas se zpomalil.

Všichni vzhlédli. Pixelovi vypadlo sousto tofu z pusy. Sylva upustila na zem mobil. Patrik si leknutím zlomil svůj naškrobený límeček.

Přes kancl se překutálel balík slámy.

Dobře, nepřekutálel.

Vrazil jsem k šéfovi. Na stůl jsem plácnul dvě fotky. Zblednul.

„Kdy nastupuju zpátky?!“

„Hned.“

Díky, Kerýsku.

Poloretardovaný Hulk chodí jíst do kantýny a stráví tam minimálně hodinu (buď se furt učí s příborem, nebo mu dělá problém strávit tu kuchařku s knírem, co sežral po bazénu guláše) a Zedníček se zavírá v prosklený kukani.

Asi si onduluje muleta.

Jak si tak žvýkám kousky rozemletých, hormonálně vyživených kuřecích pařátků obalených ve strouhance, mám náhle pocit, že mě někdo upřeně sleduje.

Ne, tentokrát to není Pergnerky klitoris. Rychle vzhlédnu. Zedníček stojí za regálem a pozoruje mě skrz škvíru mezi bednami.

Zíráme na sebe asi minutu v naprostém tichu.

„Mistře?“ 

Ticho.

„Já vim, že na mě koukáte. Trochu mě to děsí.“

Po další minutě se ozval. Jeho hlas byl podivně zastřený, něco jako když zkřížíte Darth Vadera a Aťku Janouškovou.

„Dneska začneš s ještěrkou. Pokyny dostaneš u regálu G3.“

„Ale já…“ 

„Nezájem. Jak řek‘ jednou Rocky: Tak dlouho chodíš s dřívím do lesa, až se ucho utrhne.“

A odešel.

Spolknul jsem poslední sousto bagety a vydal se k regálu G3. Byl až úplně v nejzadnější části skladu. Nebylo to osvětlené a podivně to tam páchlo.

Už jsem jen čekal, kdy se zjeví Saurunovo oko a zpoza rohu vyběhne nějaký hobit, co mi dá přes hubu.

Hobit nevyběhnul. Zato jsem o něco zakopnul. To něco se začalo pohybovat a já náhle v přítmí poznal obrysy lidské postavy.

„Do–do–dobrý den, vy vy jste tady od nás?“

„Já jsem, který jsem.“

„Bože?“

„Jsem Kerýsek. Starám se o ještěrky.“

Ne, nejsem v hobitíně, jsem uprostřed dobrodružství z knih Terryho Prachetta.

„Já si tu mám vyzvednout ještěrku a pokyny k tomu, jak ji ovládat.“

Muž se na mě dlouze zadíval a pak jemně pokynul pravou rukou za sebe.

„Starej se o ni dobře, mládenče, neboť ona je tou, která jednoho dne tento sklad ke spáse dovede.“

Oukej, už si fakt budu muset pořídit ten radar na mentály.

„A jak se teda do toho…“

Chlápek zmizel. Výborně.

Zemřel v ještěrce. To budu mít na náhrobku. Na pohřbu bude Pixel, kterej mě bude chtít hned zkompostovat. Šéf, co mi pochčije rakev. Zedníček, co objedná černošskej gospel a píseň Oh happy day. A ten mistr Tříska tadyhle od regálu G3.

Popojel jsem s ještěrkou. No vida, možná nakonec neumřu. Zkusil jsem se dostat mezi regály na začátek skladu. Cha. Tahle páčka asi bude na zvedání.

Po chvilce tréninku jsem nabíral bedny like a boss. Ještě hodinku a budu je šoupat do regálu jedna báseň. Jen trochu couvnu a…

Zkrátím to.

Najel jsem ještěrkou do regálu. Ten spadnul a shodil regál za ním. Ten spadnul a shodil regál za ním. Celý sklad se sesypal jako domino.

Zedníček vylezl z kukaně.

Spletl jsem se. Na náhrobku budu mít nápis „Uškrcen knírem.“

Sbohem.

Poslední zářivka byla natolik zpuchřelá, že zničehonic praskla, vysypala se mi do vlasů a za ní celá rodinka stínek obecných.

„Ááááágnhhhh!“ Jednou rukou jsem se držel lešení, druhou si epilepticky oprašoval temeno a mrskal sebou jako pole dancer na hromosvodu. Kopl jsem přitom do menší dřevěné bedny, která se zřítila ze 6 metrů a s tupým žuchnutím, ale neporušená dopadla na betonovou podlahu.

Bylo na ní velkými tmavě rudými písmeny napsáno OTEVŘETE V ROCE 2020.

Dolistoval jsem až na závěrečnou stranu inventáře skladových zásob. Nic. Ta bedna neexistovala.

„Mistře?“ zaskřípal jsem zuby. Zedníček trval na tom, že ho musím oslovovat mistře. Nesl jsem to těžce, protože uznávám jenom dva mistry: Jana Husa a Yodu. „Viděl jste někdy tuhle bednu? OTEVŘETE V ROCE 2020.“

„Víš co, prde? Zavři kušnu. A otevři ji taky až v roce 2020.“

Přísahám bohu, že tohohle člověka jednou udusím skelnou vatou. Ne. Ne. Dívej se na něj očima lásky. Zlo je jenom nezralé dobro. Určitě musí být nějaký důvod, proč je takový píčus. „Proč jste takový?“ přemohl jsem se. „Stalo se něco?“ věnoval jsem mu pohled plný porozumění.

Na moment se zarazil. Pak se mi zadíval tklivě do očí a rozvlnily se mu rty: „Když jsem byl… ještě kluk, zneužívali mě prarodiče. Dělali mi…“ začal natahovat. Chlácholivě jsem ho poplácal otevřenou dlaní po sešívaném kšiltu. Rozevřel náruč, jako by mě chtěl obejmout, ale místo toho mi přiložil dlaně ze stran hlavy a začal mi rolovat ušní boltce.

„Jáááuu!“

„Ty seš fakt pošahanec, prde. Zneužívat? MĚ?! To by si moh’ někdo zkusit! Vyšukal bych mu mozek z hlavy!“

Ou–kej.

Mezi železnými vraty se objevila Sylva s talířkem višňových čokopiškotů. Už jen ten obraz mě dojal. Připadalo mi, jako by mě přišel někdo navštívit do vězení. Jen jsem byl po týdnu ve skladu mírně zaskočený z toho, že se mi nesnaží vecpat do zorného pole své zevní pohlavní orgány. Ale když mě objala, odpustil jsem jí to.

„Co to je?“ Sylva si přečetla inkriminovanou bednu.

„Nemám tušení,“ pokrčil jsem rameny.

Zvědavě ji obešla ze všech stran. „Musíme ji otevřít. Může to být nějaký důležitý odkaz budoucím generacím.“

„Ale… ještě není čas,“ poklepal jsem zodpovědně čokopiškotem na kulatý letopočet.

„Ale je! Copak to necítíš? Jsme na počátku věku šestého slunce,“ Sylva měla výraz holčičky, která už od října prohledává šatní skříně rodičů, aby našla vánoční dárky. „Nevidíš, jak se lidstvo mění? Jak se postupně vracíme ke své vnitřní moudrosti?“

Ohlédl jsem se na Jabbu, který si čistil ucho šroubovákem.

„Jsme připraveni,“ zašeptala Sylva sugestivně.

„Ále. Já bych z toho nedělal takové haló.“

Za 30 minut se kolem bedny tísnilo přes sto zaměstnanců. Fotili si s ní selfíčka, postovali je na sociální sítě s hashtagem #mysterybox2020 a rozvíjeli divoké teorie.

„To bude určitě nějaký lup!“ zatnul vzrušeně pěsti Patrik, který si ode mě minulý týden půjčil Kmotra a od té doby je pro něj každý, kdo má klobouk nebo housle, mafián. „Banda mafiánů vykrade banku. Schovají peníze do zapadlého skladu, než se vody uklidní. A mezitím se snaží navzájem odkráglovat, aby tak zvětšili svůj podíl!“

Sylva dala oči v sloup: „Vůůůbec. Bude tam návod na osvícení! Tak dlouho jsme čekali.“

„Tohle jsem viděl v Největších kriminálních případech 20. století,“ zaševelil ponuře Pixel. „Týpek shodí svoji manželku do výtahové šachty. Pak ji rozřeže na kousky a ty poschovává různě po kufrech a krabicích. Vsaďte se, že tam bude… stehno, hýždě nebo tak něco.“

„Co to dát i na firemní facebookový profil?“ zašeptal Patrik šplhounsky do zvukovodu mého – v tuhle chvíli jen papírového – šéfa.

„Co to dát do televize?“ zasípal Alfons, který neví, co je to facebookový profil.

Šéfovi se rozsvítily oči: „Nova, nebo Prima?“

„Co ČT?“ přisadil Patrik.

„Máš pravdu, Petře!“ zakýval závažně šéf. „Tohle je událost veřejnoprávního významu. Otevřeme tu bednu před kamerami a ovládneme večerní zpravodajství!“ Luskl na Sylvu.

Ta vyběhla ven za lepším signálem, a než jste stihli zazpívat „Pěstní klíny do každý rodiny s televizí“ byla zpátky: „Budou tu v půl druhé.“

Šéf si vyhrnul rukávy a sáhl pro páčidlo.

„…to budou beztak nějaké tajné dokumenty z 2. světové válk–“

Do haly nakráčeli asi 12letý blonďatý klučík s ještě o něco mladší holčičkou v puntíkatých šatečkách, která mi trochu připomínala Leontýnku z Ať žijí duchové. Za ruce docupitali až k šéfovi.

Ten si je změřil jedovatým pohledem. „Nechci! Nechci kytičku proti rakovině. Nechci bílou pastelku! Podruhé už mě nenapálíte. Víte, jak hovadsky se s ní píše?“

„My jsme z ČT Déčko,“ představil se kluk hláskem, který byste přiřadili spíš jeho kolegyni.

Šéf schoval hlavu do dlaní. „To si ze mě dělaj na Kavkách kozy. Za tohle platím koncesionářský poplatky? OMG…“

„Drbu vrbu drbu vrbu drbu vrbu. Jsme uprostřed skladiště společnosti Krak&Tit. Co skrývá tajemná bedna s nápisem OTEVŘETE V ROCE 2020?“ odříkávala dramaticky nezletilá reportérka a zápasila při tom s rovnátky.

Vedle ní stál otrávený šéf a opíral se o páčidlo.

Chlapec to celé natáčel na iPad. Šéf k němu přiskočil a vlepil mu pohlavek: „Pořádně to drž, krucinál!“

„To zjistíme už za pár vteřin,“ nenechala se vykolejit zpravodajka.

Šéf zaklínil páčidlo do rohu bedny a zapřel se.

Všichni jsme zatajili dech.

Dřevo zaskřípalo.

Přední strana bedny povolila a na podlahu se vysypal pytel kalendáříků na rok 2021.

Bázlivě jsem si odkašlal do ticha haly: „Dobré… jitro?“

„Jitro? Jitro? Jitro?“ opáčila ozvěna odrážející se od stěn skladiště.

Mezi regály se cosi pohnulo. V kuchyňském koutě sedělo pohlednější dvojče Jabby Hutta v montérkách, ze kterých by šel ušít menší cirkusový stan. Zrovna se zakusoval do svého sendviče: podélně rozříznutého pecnu chleba, ze kterého čouhal celý králík.

Celý sklad působil hodně sterilně a uvědomil jsem si, že tu není o moc tepleji než venku. Jediné, co to tu trochu zútulňovalo, byla výzdoba v podobě plakátů: absurdně přetuněné motocykly se střídaly s děvčaty z prostředních dvojstran časopisu LEO, rozjařeně rozhrnujícími stydké pysky. Nikdy dřív jsem neviděl pohromadě tolik výfuků a vagín.

„Ale ale…“ ozvalo se mi za zády. Otočil jsem se a střetl se pohledem se 150centimetrovým týpkem ve slávistické kšiltovce s knírem a maniakálním výrazem. Výhružně si stoupl do bezprostřední blízkosti a se zakloněnou hlavou mi hypnotizoval bradu.

„Koukej Ctibore, hošíček od počítačů se vypravil mezi skutečný chlapy. KLIK!!!“ zařval zničehonic, až jsem sebou trhl. To mu udělalo radost. „Víš, jakej je mezi náma rozdíl? Já dělám klik takhle!“ zahodil kšiltovku a šusťákovou bundu, vykasal si rukávy a klesl k zemi. S námahou udělal jeden holčičí klik. Pak vstal. „Kdežto ty… takhle,“ ohnul poslední článek ukazováčku.

Pokýval jsem hlavou. „Chápu. Využil jste synonymie toho slova. Povedené.“

10 vteřin se na mě díval. Pak vykřikl: „Drž hubu!“

Napadlo mě, jestli nemá Touretteův syndrom.

„Jak se ti u nás líbí?“

„Trochu mě rozptylujou všechny ty… poštěváčky. Mám radši, když je… prostor pro fantazii,“ přiznal jsem.

„Tady ti na fantazírování sere pes!“

Jabba se zasmál a zaskočila mu králičí noha.

„Jak se jmenuješ?“

„Michal.“

„Budu ti říkat prde.“

„Ou–kejjj.“

„Myslíš si, že jsi lepší než já?!“

„Mmm… ne?“

„Takže myslíš, že já jsem lepší.“

Přimhouřil jsem oči a olízl si rty. Na obličeji mi přistály montérky.

Vykoukl jsem stydlivě z převlékárny: „Ty kaťata mají díru na zadku.“

„Vrilantní postřeh, prde,“ zazubil se knírač.

V–rilantní?

„Montérky bez díry si musíš zasloužit.“

„Ale máte tady asi 15 stupňů. Budu mít hemoroidy!“

„Sám si homoroj!“ Jabba vyprskl smíchy a zavlažil podlahu v třímetrovém rádiu.

„Přeskládej tamtěch 30 palet děrovaček. Tady máš rukavici. Tu druhou si zasloužíš, když namasíruješ Ctiborovi záda.“

Do polední pauzy jsem si stihl zadřít víc třísek než za celý život, vyhodit plotýnku, narazit kostrč, a i když nevím, jestli je to fyzicky možné, uhnat si čtyři kýly.

„Já tady zhebnu, kámo. Takhle mě šikanovali naposled ve 2. třídě. Jenže to jsem měl fakt směšný brejle.“

Řekl jsem jim, že si jdu koupit do trafiky bagetu, ale místo toho jsem volal Pixelovi.

„Jsem zavřenej v pornohale s Otesánkem a Pavlem Zedníčkem, kterej má každej komplex, o kterým jsi kdy slyšel. Každej.“

„Pruda. Jsem s tebou,“ utrousil nepřítomně Pixel a hned se rozesmál. „Haha, ten Barney je číslo!“ Zaslechl jsem znělku HIMYM.

„Prosím tě, tys viděl víc seriálů, než vůbec natočili. Tohle je přece klasická šablona! Zelenáč přijde do nového prostředí, kde jím pohrdají. Co mám udělat, abych si získal jejich respekt a přestali se po mně vozit?“

„Hmmm,“ Pixel konečně stopnul VLC player – software, který v práci používá nejvíc – a věnoval mi plnou pozornost. „Jsou v zásadě 4 možnosti, Míchačko:

1. Ukážeš jim, že jsi opravdovej überskladník. Paletový virtuóz. Princ regálů.
2. Zachráníš jim život.
3. Nadřízenej je bude chtít vyhodit. A ty to zvrátíš.
4. Ukáže se, že hraješ za Slávii.

Jednička a čtyřka jsou bez šance. Viděl jsem tě čutat i stěhovat. Sorry, seš fakt levej. Trojka taky. Nejsi moc pohotovej a seš docela srab. Takže jim musíš zachránit život. Good luck!“

„Počkej, počkej. A co ta trojka? Když mi zahraješ nadřízeného…“

„Ty vole, Mišelíne, nevíš, jak dopadaj ty naše RPGčka?“

„Hele, brácho, jde mi o kejhák,“ zlomil se mi hlas. „Šéfuje mi Begbie z Trainspottingu. Úplně to nechápu – a o to je to strašidelnější – ale zdá se, že Jabba chce, abych ho namasíroval. A mám na sobě kolonomontérky! Udělej to pro mě.“

„Jak by vůbec mohli uvěřit, že jsem jejich nadřízenej?“

„Už jste to slyšeli? Naši centrálu přesunuli na Jamajku!“ prohodil jsem mezi řečí, když jsem se vracel pro osmou krabici zvýrazňovačů.

„Nemachruj na nás se zeměpisem, prde,“vytočil se knírač. „Já vim, kde je Jamajka, jasný?“

„Prý se tu dnes možná zastaví i někdo z vedení.“

Zarachotila vrata a vešel Pixel v Sylviných brýlích a Patrikově kravatě. „Hi guys!“

Jabba se schoval za Zedníčka, který zkoumavě naklonil hlavu.

Když Pixel spatřil naši nesourodou trojici, zarazil se ve svém odhodlaném kroku a rozhodl se raději zůstat u brány. Tam nesměle zahájil lámanou jamajskou angličtinou svůj part: „I really appreciate what you do here, guys… but times are hard so…“ nasadil soustrastný výraz, „unfortunately… we must dismiss you. I’m very sorry.“

„Co řikal?“ otočil se na mě knírač. „Já to samozřejmě vim, ale tady pro Ctibora.“

„Ty jo, chlapi, nemůžu tomu věřit,“ položil jsem jim ruce na ramena a vzhledem k jejich odlišným výškám jsem u toho vypadal, jako když řídím křižovatku. „Chtějí vás propustit.“

Zedníčkův knír se přemístil na jedinou stranu jeho obličeje.

„Ale já to tak nenechám!“ zatnul jsem vzdorovitě ruku v pěst. „I kdybych se měl vzdát části platu. Jeden skladník za vš–“

Halu rozřízl Jabbův godzillí řev. V amoku popadl krabici a hodil ji 10 metrů přes skladiště. Pixel se taktak sehnul. Krabice se rozmáčkla o železná vrata a na konsternovaného jamajského CEO se s plastovým klopotem snesl déšť růžových a žlutých zvýrazňovačů.

Otřesený Pixel se vyjukaně rozhlížel. Chvíli jen naprázdno klapal čelistí, až se prokoktal do mateřštiny. „To b–bbyl mistejk. Já… sssorry… fffvvv… šichni dostanete přidáno. Good job!“ zvedl oba palce. „I love you.“ Vstal z hromádky zvýrazňovačů a zmateně odvrávoral do chladného listopadu.

Čtvrt minuty jsme jen tak stáli a přehrávali si, co se zrovna stalo.

„Dobře Ctibooor!“ poplácal Zedníček Jabbu po zádech. „To si zaslouží odměnu! Prde,“ lusknul na mě a podal ze skříňky masážní olej.

A tak vám sem hážu takovej pohled zpátky do minulosti. Přesně před dvěma lety jsem nastoupil do firmy a tohle psal mámě v mailu. Jak by řekl Leoš Mareš, dneeees se podíváme zpátky do minulosti na toooo, jak byl Michal naivní debil.

Mám novou práci!!

OD: michalrambo367@seznam.cz

KOMU: vera.m@seznam.cz

POSLÁNO: 6. 11. 2012, 21:04:39

Ahoj mami.

Díky za SMSky. Až k vám přijedu na Vánoce, připomeň mi, abych tě naučil vypínat automatickou korekci textu, protože už nechci trávit hodiny a hodiny přemejšlením nad tim, proč ode mě chceš poslat moje rodný čistidlo a proč si začala brát prase na tlak.

Nejdřív odpovědi na tvoje otázky: Ano, vim, že venku už je zima. Hanka mi koupila takovej set čepice – šála – rukavice. Nevypadám v tom jako debil, tak si to občas vezmu na sebe.

Ne, zatím se nechystáme bydlet spolu. Vždyť spolu chodíme teprve půl roku.

Ne, na Vánoce ji nepřivezu. Jede za svejma rodičema a pak na lyže. Nedělej z nás pár po dvaceti letech manželství, mami.

A teď to nejdůležitější – ano, už jsem si sehnal práci! A mám z toho výbornej pocit. Vypadá to, že to bude skvělý.

Je to firma, která vyrábí reklamní předměty, což se mi zdá super, protože těch existuje nepřeberný množství a tak nehrozí, že bych se nudil. Denně budu řešit hodně rozličný úkoly. Takže se ze mě určitě nestane ten klasickej zpruzelej týpek sedící u počítače a hypnotizující hodiny, aby moh‘ už konečně vypadnout domu.

Šéf vypadá navíc jako velkej pohodář, je mu sice asi 50, ale vůbec to není ten klasickej zaprdlej blb, co neví co s krizí středního věku. Je hodně moderní, fakt vtipnej a takovej žoviální. Říká mi Čulibrku, což mi přijde celkem vtipný a takový rodinný.

Kolegové se zdaj taky v pohodě. Zvlášť ten jeden, grafik – říká se mu Pixel – je trochu ujetej, má dredy a je to takovej sluníčkář. Ale do tý práce je zažranej. Celou dobu, co jsem tam byl, nezved‘ hlavu od počítače. Ale pak v kuchyňce mě objal na přivítanou a daroval mi takový batikovaný triko. Říkal něco o kompostu v šuplíku, ale to byl zřejmě fór.

Zatim se zaučuju, tak je to takový nezáživný, ale jsem přesvědčenej, že až se to rozjede, bude to paráda.

To je zatim asi tak všechno. Pozdravuj bráchu a čekejte mě na Vánoce.

Zdraví Michal

PS: Telefonní číslo na Hanku ti nedám, volala bys jí.

Leknutím jsem upustil klávesnici. Hlína byla rázem venku.

„To je hlína, haha!“ křiknul Pixel a dostal ze své dvojsmyslné hlášky záchvat smíchu.

„Do zasedačky, všichni, hned.“ Takový tón měl šéf naposledy, když asi měsíc po zhlédnutí Ďábel nosí Pradu napodoboval Meryl Streepovou.

V zasedačce byla tma. Z šéfova notebooku hrál potichu soundtrack z Inception. Když jsme si sedli, spustil promítačku. Dramatická hudba začala najednou hrát hlasitěji.

Byl to záznam z kamery.

V záběru byla šéfova kancelář.

„Moment, my tady máme někde průmyslový kamery?“ zeptala se Sylva s hrůzou v hlasu.

Hans Zimmer burácel tak, že se třásly okenní tabulky.

V záběru se náhle zjevila Pavlína. Rozhlédla se okolo sebe a doběhla k šéfovu stolu.

SAKRA. SAKRA. SAKRA.

Zbytek příběhu už znáte. Moment, kdy se s Pavlínou líbáme, pustil šéf 16×.

Video pauznul v momentu, kdy jsem jí sjel rukou po zadku.

„Tak čulibrci, co říkáte na mojí novou kameru? Vostrej vobraz, co? VOSTREJ!“

Patrik leknutím nadskočil.

Z notebooku náhle začalo hrát Requiem od Mozarta.

Snažil jsem se periferně dohlédnout na Pavlínu, ale výhled mi zastiňoval Pixel, který si pauznutý výjev naší líbačky právě fotil mobilem.

„To je hlína!“

„Tu kameru sem si tam dal původně proto, abych moh doma analyzovat, z jakejch úhlů na sobě eště musim zamakat. Teď ale vidim, že od makání sou tady jiný!“

Šéf se prudce otočil směrem ke mně, v tu samou chvíli rozsvítil světlo a přísahal bych, že zároveň k tomu zahrála melodie z YouTube videa Dramatic Chipmunk.

„No… já… sem, ehm, my sme… teda Pavlína měla něco mezi zubama a já sem… kolegiálně… zubaři sou drahý a… kdy mám podepsat výpov–“

Neodvážil jsem se podívat Pavlíniným směrem.

„Hele čulibrku, tyhlecty zubní prohlídky já dobře znám, to je v pohodě. Mně to vůbec nevadí. Je to naprosto v pohodě. Sem úplně v klidu a nevadí mi to.“

Během poslední věty šéf mimoděk rozlomil v ruce ovladač od projektoru.

„Jen sem vás zavolal, abych vám oznámil, že Michal bude od zejtřka přesunutej na nějakej čas do skladu. Sorry, maj málo lidí a já se za tebe zaručil. Začínáš v pět ráno.“

To je hlína.

Hej, to bych moh’. A taky mu dát vědět, že jsem nevybuchnul.

– „Mezinárodní ústav pro slinění bradavek. Haló?“

– „Pixele?“

– „Čau míchačko. Jak je?“

– „Hele, jsem v budově. Bomba tu není. Narafičila to Pavlína, aby se nabourala šéfovi do kontaktů. Chce říct jeho ženě, že jí zahejbal. A asi mě chce ojet.“

– „Dobře ty! Počkej. Proč mi teda voláš? Chceš, abych vás u toho poslouchal?“

– „Zzz… panikařil jsem! Utekl jsem na záchod a… uspořádal na internetu všelidové hlasování.“

– (15 vteřin ticha.) „No… to… je… typická začátečnická chyba. (…) „Heleď, možná by sis měl dát na nějakej čas digitální detox. Zadek si utíráš zpaměti, nebo si předtím hledáš videonávody na YouTube?“

– „Když já nevím, jestli po mně vyjela proto, že má těžké životní období, nebo chce jenom telefon na šéfovu ženu.“

– „A co teda radí tvoji facebookoví experti?“

– „NEbonzovat. Ošustit.“

– „Amen. Ty jo, ta demokracie možná neni zas takovej úlet.“

– „Ale co když–“

– „Prdlačku co když. Udělej všechno, co ti řeknu:

1. Přepiš si v telefonu PIXEL na ŠÉFOVA ŽENA.
2. Vrať se za tou kozandou. Polituj jí. Řekni jí, že má ve všem pravdu. A navažte, kde jste skončili.
3. Za každou cenu se pokus nejdřív spářit! Až pak volat. Kdyby blafovala. Cajk? Jsou to mršky.
4. Když to bude chtít mermomocí naopak, jsem připravenej na drátě. Pohlaví nepozná. Obden si ve sprše zpívám Modern Talking.“

A neposer to, Mišelíne. Jestli tohle vyjde, bude to tvůj životní zářez! Budeš o tom vyprávět vnoučatům! Nebo… (krátké zamyšlení) radši… jenom vnukům.“

Stál jsem u skleněné stěny šéfova kanclu a díval se skrz. Pavlína už vzdala prohledávání kontaktů v Gmailu. Místo toho seděla na parapetu, klela v hanáckém nářečí a vyhazovala nad hlavu eurofólie z náhodného šanonu jako Večerníček.

Zaostřil jsem na svůj odraz ve skle. Věnoval mi povzbudivý pohled. „Seš frajer.“ Zkontroloval jsem prezervativ v náprsní kapse, nadechl se a odhodlaně vstoupil.

„Promiň, musel jsem… jít darovat krev. Kkde jsme to…“ napasoval jsem se zpátky mezi její stehna. „Myslím, žes měla ruku tady a jazyk na mé levé horní stoličce.“ Zkusil jsem ji znovu políbit.

„Chci číslo,“ řekla nekompromisně.

„To… já taky,“ souhlasil jsem. „Možná i dvě, když si budu moct mezitím tak 20 minut odfrknout.“

„Jestli ti na mně záleží, tak pomstíš moje zostuzení,“ začala zničehonic mluvit jako válečník z historického dramatu. „Zavoláš jí a řekneš jí, že si její manžílek za jejími zády venčí pytel,“ přešla plynule do německé teenagerské komedie.

„A… nenecháme to… na potom? Mně se stejně vybíjí mobil. Tak že bych ho mezitím strč–“

Dala ruce v bok a kolena k sobě.

„Přece nemůžu volat ze svýho telefonu!“ zkusil jsem ještě. „Vždyť na mě přijdou!“

„Napiš před to *31* a zůstaneš skrytý.“

Začínala mě děsit.

„Prosím?“ ozval se na druhém konci Pixel překvapivě věrohodnou fistulí. Čtyři roky sopránu v pěveckém sboru se konečně zúročily.

„Ehh… dobrý… den,“ mumlal jsem. „Nerad vám to říkám, ale váš muž je… vám nevěrný.“

„Pardon?“

Pavlína mi vytrhla telefon, dala ho na hlasitý odposlech a položila na stůl.

„No tedy?“ dělal Pixel překvapeného. „Ten darebník!“

Chytil jsem se za spánky. Zapomněl jsem, že když Pixel lže, tak moc se soustředí na to, co říká, až hovoří knižně. Až archaicky. Když mi naposledy odůvodňoval, proč mi nemůže půjčit Xbox, bylo to, jako bych mluvil s Barunkou ze Starého bělidla.

„Já mu vyčiním!“

„To je všechno?!“ přestala se Pavlína kontrolovat a rozčíleně se vmísila do hovoru. „Nejste z toho v šoku?“

„Jsem krajně konsternována!“ zhodnotil Pixel a zdálo se, že u toho svačí.

Pavlína se na mě podezíravě podívala. „Vás… to vůbec nepřekvapuje. A ani se nezajímáte, kdo vám volá…“

„Ehh… s kým mám tu čest hovořiti?“ zachraňoval Pixel.

Pavlína sebrala telefon ze stolu a zabrousila do historie volání. Jen za říjen: 14 hovorů se ŠÉFOVOU ŽENOU.

„Vy…“ namířila na mě ukazovák a doširoka otevřela pusu a oči: „…spolu spít–!“

Rozrazily se dveře a do patra vpadla tlupa osmi pyrotechniků.

Takže… vám děkuju pěkně.

obvkle to pisu vecer pred spanim v pyzamu, mazlim se s tim a nedatlim to na prvni dobrou na zachode na tabletu primo do wordpressu, ale..

jsem v rejzi. potrebuju pichnout. mam (m)oralni dilema

abych vas uvedl do situace:

pondeli. rano jeste dobry.jedu do prace. posloucham v aute alchymistu

coelho je typek

uz kdyz byl malej, vedel, ze chce byt spisovatel. jenze rodice chteli, aby byl pravnik, pac neverili,ze ho psani uzivi. tak ho brali na elektrosoky, aby mu to vytloukli z hlavy. dneska je nejrodavanejsim portugalsky pisicim spisovatelem vsech dob.

kdyz jsem byl maly ja, chtel sem byt taky spisovatel (nebo batman). ale prtoze jsem eletrosoky nedostaval, nevyslo to. takze… kde jsem to…? kurna, michale, soutred se!

prijdu do prace. zadnim vchodem. nikde nikdo

jenom v sefove kukani pavlina. prehrabuje se mu ve stole jako zbesila.

pak mi pride sms od pixela:

ups.

klepu na sklo: hej, musime vypadnout.

pavlina nereaguje a dal jako v transu prehrabava sefovy supliky

co tady vubec delas?

hldam cislo na sefovu manhelku. reknu ji, ze ji zahyba

na to kasli, je tu bomba!

podiva se na me jako na stredoskolaka, co veri, ze deti nosi cap

…

to je vsechno kvuli te fotce? jenom se uklik. nechces nad tim uz mavnout rukou?

mavnout rukou?! MAVNOUT RUKOU?!! hodi proti stene sefuv zastrihovac nosnich chloupku. nekdo tu fotku povesil na internet. ve VSECH rozlisenich! jako tapetu pro monitory, tablety, telefony. i FOTORAMECKY! pokazde kdyz vejdu do budovy, zacne si ostraha ostentativne olizovat obusky! uz 3 tydny dostavam v kantyne ke vsemu klobasu zdarma!

tak super. bilkoviny se… vzdycky… hodej.

pavlina se zhrouti do drepu a zacne plakat. prijdu k ni a hladim ji po vlasech. no taak. pssss. kazdy mel nekdy v puse penis. co je na tom?

prudce vstane a vrazi mi facku.

au.

chvili se na me diva.

pockej, vy jste s Eliskou jednou telefonovali, ne? kdyz si ten blb narazil na bowlingu kostrc a potrboval odvoz

pritlaci me nadry k tiskarne a zacne me vasnive libat.

dobrou minutu se pretlacujeme jazyky

podvadi svoji zenu. ty chces, aby mu to jen tak proslo?

pulka te nevery jsi byla ty. chces jim rozbit i rodinu?

ma takova rodina smysl?

jeji prsty mi zamiri vzhuru po stehne.

hhhhn! musim… jit… vysmeknu se. suk.. stukovat… garaz… vecer… ti… zavolam

utikam o patro niz. beru tablet a zaviram se na zachode

a ted jsem tady

mam erekci

a v ruce vizitku psiho kadernictvi. s mobilnim telefonem na sefovu zenu

a muj moralni kompas tancuje jako splaseny.

co by udelal coelho?

a batman?

co byste na mem miste delali vy?

poradte, pls!

Hurá! Vlezu pod peřinu a budu celej den koukat na True Detective a jíst u toho nudle. Vítejte ve světě nezadaných třicátníků s kreditem na Dámejídlo a Uložto.

Jenže po minutě přistál další mail s předmětem SVATBA. A v něm stálo: Čulibrci, v pondělí si beru starou (máme děcko, tak už je stará, haha) na radnici na Praze 9. Pláknem si u obřadu a pak se přežerem a vožerem. Nikoho nenutim přijít. Ale kdo nepřijde, ten mě nasere.

A tak jsme se všichni v pondělí sešli ve svátečním před radnicí. Pixel měl na sobě rejoicky a pončo.

„Ty vole, nebudu nosit kravatu, kterou vyráběly nějaký slepý děti na Srí Lance. Nejsem debil.“

Obřad byl dlouhý. Oddávající očividně neměl v životě moc štěstí na vztahy.

„Milí snoubenci, užijte si svého manželství, které vzhledem k rozvodovým statistikám zřejmě nebude mít dlouhého trvání. Je mezi vámi velký věkový rozdíl. To by mohlo dělat problémy za pár let, až se žena o muže bude muset starat. Stařecká inkontinence není zrovna terno.“

Jeho zasvěcený výklad o úniku moči přerušoval jen řev malého Arnolda, který od rána stihnul nevěstu už pětkrát pozvracet.

Po obřadu se nekonal žádný oběd s rodiči. Jak tak bývá zvykem, všichni jsme se rovnou přesunuli do hospody hned za rohem. „Poďte čulibrci, tadyhle já strávil mládí!“ vedl celou výpravu šéf v saku, co na něm plandalo, a v tupé, co mu nedrželo na šešulce.

Hospoda „U Tří koziček“ byla ten typ podniků, kam vlezete a pamatujete si to ještě 16 let, protože ten smrad cigaret, přepáleného oleje, piva, zvratek a utopenců ze sebe prostě nesmejete.

„Tak čulibrci a dáme si rundu na zdraví!“ Na stole nám všem přistály rumy.

„Tohle já nepiju. V tom může bejt ten toluen, jak po něm oslepneš,“ odmítla kategoricky Sylva a objednala si víno.

Patrik do sebe panáka naklopil, vstal, cestou na záchod svými kroky opsal ležatou osmičku a od té doby ho nikdo neviděl.

„Hele Michale, škyt, já sem ti chtěl, škyt, říct vole, škyt, že tě miluju skoro jako sóju, vole, škyt.“

Pixel se šéfem už v sobě měli celou láhev.

Novomanželka celý výjev sledovala v rohu namáčklá na svou tetu Marušku, která zabírala v podstatě celý zbytek stolu. Radši jsem nepřemýšlel, co se nevěstě honí hlavou.

„Jdu si smejt ty Arnoldovy zvratky,“ byla v podstatě jediná věta, kterou za celý svůj nejšťastnější den v životě pronesla.

Po pár hodinách už byli Pixel se šéfem pod stolem. Sylva po dvou deci vína rozsypaně štkala na klíně tety Marušky, že nikdy nebude mít děti. A já jsem po pár panácích vstal a vydal se směrem k toaletě.

Ten nakládanej hermelín nebyl dobrej nápad.

Zakopl jsem u mušle o Patrika v bezvědomí a tak tak se trefil do mísy.

Ale je to v pohodě, zvracel jsem v barvách svatební kytice.

367 přístupů na Redtube.com. 19× do Googlu zadaná otázka Jak překonat rozchod, 15× Jak překonat rozchod muži, 10× Jak zaujmout kolegyni v práci, 5× Vyrážka po citrusech a 3× Jak přežít kolegu aktivistu (asi myslí Patrika.)

No a pak sem narazil na tenhle blog!

Takže ten geneticky modifikovanej tuřín píše na net kecy o našem kanclu. Je to samozřejmě z 99 procent celý vymyšlený a hned vám řeknu proč.

Tak zaprvé: Moje trika sou výhradně z těch popelnic, kam lidi hází svoje použitý hadry. Ze stoprocentní biobavlny mám akorát trenyrky.

Zadruhé: Angry Birds už sem dávno dohrál.

Zatřetí: Co je špatnýho na tom, že volim Zelený sakra?

Zbytek je tak ňák pravda.

A teď něco o Michalovi.

Celý dny dřepí za stolem a hnípe si špínu za nehtama. Poslouchá Taylor Swift, ačkoliv si myslí, že je nenápadnej, a v kuchyňce žvaní něco o novym albu Radiohead.

Ale já nejsem debil, Taylor Swift poznám na dálku, protože… ji poslouchá moje neteř. Mám neteř. Fakt.

Michal se před x měsícema rozešel s holkou a vod tý doby se tváří, jak když mu někdo přejel psa. Vůbec nechápe principy volný lásky.

Prostě festiválky, rozumíš, neřešim, pařim, žiju a pěstuju na balkóně domácí bazalku. Měl by se trochu uvolnit.

Šéf taky říkal, že na něm vidí, že je ve strašný křeči, když sme spolu byli onehdá v sauně a já mu masíroval zablokovanej obratel.

A ze mě tam dělá blbečka a přitom, jak vidíte, sem natolik chytrej, že sem se mu naboural do psaní blogu a teď to publikuju.

Až to zjistí, dostanu od něj přednášku o narušování soukromí, ale to je koncept, co já neuznávám, protože na světě sou mnohem zásadnější věci k řešení. Maj snad černoušci v Africe nějaký soukromí? Ne. Maj hlad.

A pak sou eště jiný věci, který sou důležitý. A to je podstatný.

Za hrubky sorry.

Tofu zdar!!

Pixel

Za 80 000 Kč ho koupil Svět hraček.

Zatímco si nechal tetovat mezi oči kostku Lega a plyšového medvěda, Karel se do svého tatéra Dušana Tittlebacha zamiloval a opojeni reklamním byznysem společně založili agenturu Krak&Tit. Ta dnes zaměstnává na 550 nebožáků. Včetně mě.
Naše firma nedatuje svůj vznik ke dni zapsání do obchodního rejstříku, nýbrž ke dni, kdy Karel Krákora dostal ten geniální nápad znetvořit si obličej.

V naší firmě totiž víme, že dobrý nápad je zlatý důl.

Na každém záchodě je hned vedle zásobníku na toaletní papír velká kartonová krabice se světáckým nápisem IDEA BOX a vysvětlivkou v Comic Sans: „Milý zaměstnanče. Vždy když vyměšuješ, je tvůj mozek v intuitivně-kreativní hladině alfa. Nemrhej s ní. Věříme, že z tebe dnes vypadne něco nejen do mísy.“

Když slaví výročí jiné firmy, uspořádají narozeninový večírek, kde se všichni opijí a porůznu se spolu vyspí a – ti, kdo si to pamatují – mají zas do příštích narozenin co řešit. Když máme výročí my, každý zaměstnanec odprezentuje před ostatními své nejlepší nápady – které si po celý rok pečlivě zapisoval – na téma Jak posunout firmu dál.

Nejlepší nápad se zrealizuje; celé oddělení, z něhož vzešel, jede na 10 dnů na Rhodos; a samotný autor si smí na celý rok hrdě vystavit na svém pracovním stole plyšový mozek.

Místo narozenin slavíme Napadeniny.

„Tak,“ šéf žmoulal uprostřed zasedačky natěšeně opalovací krém. „Už jsem si udělal preventivně brazilskou epilaci, takže ukažte, co ve vás je. Kdo jde první?“

Přihlásil se Patrik, vzal podpaží dva šanony a vydal se k řečnickému pultíku.

„Děkuji za slovo. Já myslím, že tahle společnost funguje jako dobře namazaný stroj. Přesto tu vidím jisté rezervy. Především v oddanosti své práci, v míře projevu úcty k nadřízenému a jistě by neuškodilo navýšení pracovní doby z 8 na 9 hodin.“

„Fuuuj!“ na Patrika se snesla smršť papírových kelímků.

„Jako…“ vrtěl hlavou šéf, „tohle je i na mě moc. Nesoutěžíme tu o plyšový konečník. Máš tam něco neřiťolezního?“

Patrik zběžně zalistoval eurofóliemi a zase se posadil.

„Kdo dál?“

Sylva nesměle předstoupila, dvakrát klikla na svou prezentaci a za jejími zády se objevilo velké růžové srdce.

„Mě teď kamarádka vzala na Čtyři dohody a já si myslím, že to nejlepší, co pro sebe tahle firma může udělat, je: konečně si uvědomit, že všechno ve vesmíru tvoří láska.“ Vytáhla z dekoltu tibetskou mísu. „Když se narodíme, jsme božská stvoření a jsme naprosto autentičtí.“ Rozezněla ji sešívačkou. „Ale pak naši hlavu ovládne soudce. Umlčte svého soudce a vrátíte se do ráje.“ Sylva začala v záři projektoru cvičit Pozdrav slunci.

„Ou… keeej,“ šéf si něco poznačil do notýsku, „zmíním se o tom na poradě vedení.“ Pak pokynul k senior account manažerovi Alfonsovi. Ten se s obtížemi zdvihl ze židle a vyrazil na anabázi k pultíku.

Alfons je vetchý stařík s flekatou kůží, řídkým bílým knírem a artrózou. Nikdo nevíme, kolik mu je, ale jednou nám vyprávěl, jak ho vytočilo, když mu Marii Skłodowskou přebral ten parchant Curie.

Dobelhal se v rekordním čase 2.38, vytáhl z kapsy zmuchlaný papírek a pomalu z něj četl skřehotavým hlasem: „Chtěl bych, aby na telefonu byl zase ciferník. Nebo aspoň knoflíky. K čemu je mi takovej bazmek bez ovládání?!“ upustil rozhořčeně na zem svůj iPhone a rozdupl mu displej holí. „Chtěl bych, aby v relaxační zóně hrála dechovk–“

„A kde máš PowerPoint, dědo?“ ukázal šéf na prázdné plátno.

„Pau…?“

„Příště mi to přineseš na hliněnejch destičkách, ne?“ pustil se do něj. „Nebo to se k tobě taky ještě nedostalo? Nebudu muset chodit kontrolovat tvůj výkaz práce do Altamiry? Doveďte ho někdo do nejbližšího hospicu. Další!“

Perverzák Pepé si ulízl umaštěné vlasy a otřel si čelo do papírového kapesníku: „Přicházím s revoluční metodou, která zlepšuje náladu a soustředěnost a snižuje pracovní stres a riziko rakoviny prostaty,“ olízl si rty.

„Poslouchám,“ rozklikl šéf propisku.

„Pokud budeme v práci všichni společně alespoň 2× denně masturbovat…“

Šéf se konsternovaně rozhlédl po zasedačce s výrazem „Bože, za co mě trestáš“ a luskl na Pixela.

Ten vytlačil Pepého a promítl za sebe fotku Baracka Obamy.

„Mám jenom tři body: Xbox room, whirlpool, ganja. Volte Pixela. Yes, we can!“

Zvednul dva prsty a uvolnil místo Pavlíně.

Pavlína před nás předstoupila s naprosto kamenným výrazem. Bez jediného slova pustila PowerPoint, dívala se upřeně před sebe a v 5vteřinových intervalech mačkala pravý kurzor.

Postupně se před našimi zraky vystřídala série slajdů, z nichž jsem většinu vytěsnil. Bohužel mi uvízlo:

• šéfova fotka z maturitního tabla, když ještě neměl přišité uši
• černobílá fotografie hocha předškolního věku klečícího na dvorku a pojídajícího slepičí trus
• šéfovo naskenované vysvědčení se sedmi čtyřkami
• světová mapa velikostí penisů v různých zemích, s extra státem „Pidižvínie (6 cm)“ exkluzivně pro šéfa
• a jako třešinka na dortu video: rozesmátý šéf vyjíždí z tobogánu, ale cestou ztratil plavky

Hned po dvou snímcích Pavlíniny prezentace šéf zděšeně vyskočil ze židle, stoupnul si před plátno a epilepticky máchal rukama, jako když řídí křižovatku. Nakonec vytrhl Alfonsovi vycházkovou hůl a zneškodnil s ní stropní projektor.

Pixel uznale našpulil rty: „Letos fakt inspirativní. Díky.“

Dva dny nato jsme se napjatě shromáždily kolem šéfova stolu. V rukou slavnostně třímal zapečetěnou obálku. Odkašlal si: „Lejdýz end džentlmen…“

Patrik nasadil obličej Michala Nesvadby a začal napodobovat virbl. Šéf ho zpražil pohledem a Patrik se schoval za fíkus.

Šéf rozlepil obálku a četl: „Vzhledem k tomu, že jediným realizovatelným nápadem z vašeho oddělení byla onanie na pracovišti, rozhodli jsme se z morálních a hygienických důvodů dát přednost jiným. Děkujeme za pochopení.“

Hrábnul jsem po něm poslepu a spadnul na zem pod postel.

Jsou čtyři hodiny ráno. Co když je to Pavlína?

Co když se ji právě někdo pokouší znásilňovat ve sklepě a moje číslo na mobil bylo to jediné, na co si byla schopna vzpomenout a ve vypjaté situaci násilníkovi navzdory schopná na dotykáči bez chyby vyťukat?

Mobil stále vibroval.

Zvednu to a zachráním jí život a jednou tuhle historku budu vyprávět našim vnoučatům na padesátiletém výročí naší svatby.

Vrhnul jsem se parakotoulem pod postel a hrábnul po telefonu. Cestou jsem si vykloubil rameno, odloupnul nehet a natrhnul pyžamo v rozkroku.

„HALÓ?!“

„Nazdaaar kámo, to sem rád, že nespíš! Hele prosimtě, jak si mi posílal před půlrokem to zadání potisku na kšiltovky, mělo to bejt spíš modrá jako námořnická nebo taková azurová?“

„Azuro… co?“

„Azurová, vole, prober se, nemám čas!“

Pixel začal pracovat. Blíží se roční hodnocení.

V naší firmě probíhá na konci listopadu roční hodnocení, které určí výši vánočních prémií.

Celoroční selanka, hádky o plesnivý chleba v kuchyňce, mezistolní války s papírovými kuličkami, mailová bitva o správnou teplotu klimatizace a nekonečné rozmýšlení, co si objednat z Dámejídlo, vystřídala soustředěná práce.

V kanclu je totální ticho. Hodiny tikají, kohoutek kape.

Sylva si stěžuje do telefonu, že ze stresu přestala ovulovat.

„NEMÁM ČAS!“ zařval Patrik na uklízečku, která mu podávala vynesený odpadkový koš, a nacpal si do pusy další list guarany.

Ve dveřích se objevila Pavlína. Pixel během pěti vteřin vytasil z baťohu banán a začal ho před ní ostentativně pojídat. Po pár soustech se začal strašně smát vlastní vtipnosti, banán mu zaskočil a začal se dusit. Pavlína znechuceně odešla.

„Nazdár čulibrci,“ šéf přitančil do kanclu stylem splašeného jelena s umělými kyčelními klouby.

„Tak co, jak to frčí, děcka? Hodnocení se blíží. Letos mám pro vás suprpecku. Makejte makejte, to nejlepší ze sebe vydejte! Chachá!“ Šéf udělal klikací zvuk pusou, namířil na mě ukazováčkem a pusou vystřelil: „Pif paf!“ Následně se mambo krokem přemístil k sobě a na poslední chvíli vykouknul ze dveří: „Za pět minut všichni v zasedačce.“

Hurá, dozvíme se, v jakých relacích budou letošní bonusy. Snad aspoň tak velký jako jeden plat.

„Takže děcka. Je krize, všichni víme. Dřem tady každej bídu s nouzí a nemůžem si moc dovolit, všichni to víme, že jo.“

 „Máte nový kabrio…“ 

„To sem nepleť, Michale.“

„Takže dřeme bídu s nouzí, v dnešní době by si jen blázen vyhazoval z kopejtka, natož zakládal rodinu, že jo.“

„Narodilo se vám dítě.“

„To je něco jinýho. No hele stručně, prostě na bonusy nejsou prachy, ale protože všichni makáte jak fretky, tak sem vám vydupal náhradu, co oceníte mnohem víc.“

Šéf vytáhnul paklík kartiček.

„Poukazy na depilaci těla. Sleva 5 procent při depilaci nad 60 procent tělního porostu!!!“

Bylo ticho.

„Pět procent!! To je až 140 korun!“

Pixel se zvednul a odešel. Za chvíli se za dveřmi ozval známý zvuk střílejících Angry Birds.

Sylva šla telefonicky zrušit objednání na umělé oplodnění.

Patrik s nepřítomným skelným pohledem přežvykoval guaranu.

„Ahoj mami. Jak jsem říkal, že na Vánoce jedu k moři, tak nejedu. Přijedu k vám. … Ne. Sám. Bez Hanky. A bez ochlupení.“

Ach jo, brzy budou volby.

Týden před každými volbami se v Pixelově hlavě rozpoutá imaginární válka proti konzumu a boj za recyklaci. Jako fanatický volič Strany zelených vymění toaleťák za šmirgl papír a nutí nás místo mikrovlnky ohřívat obědy na solárním panelu.

„Zastavme nadvládu chemických šamponů, antikoncepce, co tráví ryby, jaderných elektráren a korporací!“

„Pixele, ty pracuješ v korporaci.“

„Víš, kolik stromů padlo, abys tady moh‘ bejt?!“

„Předpokládám, že nula.“

„Stovky!“ Pixel na mě hodil dramatický pohled, který jsem u něj naposledy viděl, když se snažil dohrát osmý level Angry Birds.

V tu chvíli do kanclu vkročila Sylva. Pixel k ní přiskočil a jedním dramatickým gestem jí po obličeji rozmáznul rtěnku.

„TESTOVÁNO NA ZVÍŘATECH!“

Sylva připomínající Jokera vyběhla na záchod a ve dveřích se srazila se šéfem, který měl kalhoty u kolen.

„Čulibrci, kdo zas dal na hajzl ten jednovrstvej pilník na prdel?!“

„To já! Nevážíte si životního prostředí okolo sebe. Řítíme se do ekologický katastrofy a vy nedokážete obětovat kousek svého pohodlí a utírat si zadek centimetrem čtverečním recyklovaných novin a jezdit do práce na kole!“

„Kolem baráku vede magistrála.“

„Nebo si na zahradě vyrobit vlastní hnojnej reaktor.“

 „Bydlíme všichni v paneláku.“

„A to nemluvim o tom, že topit v kamnech doma byste měli biomasou.“

„Máme ústřední topení.“

 „Jste ignoranti a jednou, až bude vaše ekologická stopa na týhle planetě tak hluboká, že do ní zapadnete, já vám to konopný lano nehodim!“

Vzdal jsem tuhle hlubokomyslnou konverzaci a usadil se k počítači. Bude se mi skvěle pracovat, když mám přes celý monitor nálepku Strana zelených.

„Pixele, sakra, já potřebuju prac…“ ohlédnul jsem se na kolegu a ten si právě vybaloval ze svého hippie baťohu obrovský řetěz.

„Co to je?“

„To je řetěz, dneska odpoledne se jím přivážu k chladicí věži Temelína. Pojedeš se mnou?“

„Ne, promiň, mám zrovna… nějakou jinou demonstraci.“

„Jasný brácho, důležitý je hlavně nebejt lhostejnej k tomu okolí!“

Pixel mě poplácal po zádech, prokopnul klimatizaci a z batohu vytáhnul živou slepici.

„Tak, ta tu teď s náma bude žít, poskytovat nám potravu a stmelí kolektiv. Jmenuje se Ondřej Liška.“

Ondřej Liška se rozběhla a udělala několik hoven napříč kanclem.

Pixel je posbíral a hodil je do šuplíku.

„Výsuvnej kompost,“ dodal na vysvětlenou.

Šel jsem si ohřát oběd na solárním panelu.

Práce, bla bla. Uzavřete si docházku. Nigerijský milionář chce, abych mu poslal číslo účtu. 18–22 výpadek intranetu. Pixel posílá znělku My z Kačerova s opravdovými kachnami. Team building. Skartace. Vykulená Pavlína má v puse penis. Stravenk–

Pokropil jsem celý monitor kofeinovou sprchou.

„Musím si odskočit!“ bouchly dveře na záchod, po Pixelovi zůstala jen roztočená židle a k podlaze se snesly dva papírové kapesníky.

Z kukaně vyběhl úplně brunátný šéf, prohnal se kolem nás jako udýchaná střela a každému vytrhl z notebooku napájecí kabel.

„Ehh… ty počítače mají baterii,“ poznamenal Patrik. „Ááááhnnnn!“ Šéf mu víkem ultrabooku přiskřípl obě ruce.

Cinknul výtah a vystoupila Pavlína: „Dobré jitro!“

Všichni jsme na ni zkoprněle civěli.

Pixel vyšel ze záchodu a zapínal si kalhoty: „Ty vole, kámo, rekord…“ Vtom si všimnul Pavlíny. „Jé! Dobré ranko! Jak se máme? Dobře naladěná? Vidím… pusa od ucha k uchu!“

„Mám se… dobře,“ usmála se Pavlína nervózně, zaskočená vší tou pozorností. „Dneska jdu na školení Heliosu. Těším se. Mám spoustu otázek.“

„To je správné,“ přisvědčila Sylva. „Líná huba, holé neštěstí.“

„No nic,“ vydechl Pixel, „já jdu zas něco dělat. Ať nežiju jenom z ruky do pusy.“ Sednul si zpátky na místo, oloupal banán, obkroužil ho rty a pustil na YouTube Ach synku, synku od 0.46.

Pavlína zamířila ke svému počítači. Šéf zpanikařil a podrazil jí nohu.

„…kolečko se-e mi polámalooo…“

Předběhl ji a vytrhl její laptop ze zdi i s dokovací stanicí.

„Dneska se… mu- musíš obejít bez počítače…“ koktal.

„Proč?“ zmateně si mnula naražené koleno.

„Je… Mezi… národní den bez počítačů,“ šéf si poklepal na hodinky. „Pořádá Občanské sdružení… nepřátel karpálního tunelu.“ Věnoval celému openspacu přísný pohled. Synchronizovaně jsme zaklapli notebooky a položili je na klín. Pixel zavřel Photoshop a vytáhl z šuplíku voskovky. Já si ještě nestihl koupit nové post-it lístečky, tak jsem pokračoval v přípravě byznys plánu na rubové straně účtenky z Tesca.

„Co to je za ptákovinu?“ Pavlína už začala být dopálená. „To se mám jako učit v Heliosu s pérem a kalamářem?“

„S pérem ti to pude,“ uklidnil ji Pixel a těsně uskočil před letící dokynou. Z klína mu přitom spadl notebook a rozevřel se na podlaze.

Oči všech spočinuly na jeho novém wallpaperu: Pavlíně s plnou pusou.

„Om… louvám se,“ hlesl Pixel z koberce. „Nestihl jsem vyretušovat červené zorničky.“

Pavlína zrudla, začala hlasitě dýchat nosem a házet po šéfovi, co jí přišlo pod ruku: šanon, skener, smoothie. Přistoupila k němu a vší silou ho kopla pohmožděným kolenem do rozkroku: „Ty necitelnej zkurvysynu!“ S brekem proběhla turniketem.

Šéf se chytl za genitál a beze slova se sesul na zem.

Pixel se pohoršeně rozhlédl po ostatních: „Tss. Že jí huba nebolí.“

„Jak se máme…“ vytáhl z kapsy sešit v kroužkové vazbě. Na každé stránce bylo 9 pasových fotografií zaměstnanců z našeho patra. Studoval jednu po druhé a střídavě mi hleděl do obličeje, dokud se nezastavil na páté straně, „…Michale?“

„Zzz… zaskočeně?“ vymačkal jsem si do sklenice limetu.

„Víš, že za mnou můžeš kdykoli přijít. Svěřit se,“ chytil mě za rámě, dovedl na pracovní místo a nastavil mi výšku židle tak, aby moje kolena i lokty svíraly pravý úhel.

„Dobřeee…“ nechápavě jsem se podíval na Pixela, který měl nohy ponořené v masážním lavoru a za zády zpocenou Thajku, která se marně, ale statečně pokoušela rozhníst jeho trapézový sval. Jen se usmál a pokynul hlavou ke kalendáři.

„Tak,“ tlesknul šéf asi o 2 vteřiny dřív, než mně samotnému svitlo. „Ještě než vás pozvu do zasedačky na sushi raut, rád bych vám rozdal takové krátké dotazníky.“ Oběhl nás a před každého položil okopírovanou A4ku. „Je to každoroční formalita. Nařízená vedením. Hodnocení vašeho nadřízeného. Nijak nad tím nebádejte. Rychle to prolítněte, ať vám nevystydnou krevetové špízy.“

„Nemá to být elektronicky?“ přihlásila se Sylva zpoza zbrusu nového akvária se závojnatkami, které dostala ráno od šéfa jako pozornost. „A anonymní?“

„Letos to uděláme na papíře,“ trval šéf na svém. „To je furt samej ajped a kundl, a k čemu jsou pak teda stromy?“ ukázal soucitně na náš fíkus. „Musej si připadat úplně zbytečně.“

„Dávají nám kyslík,“ špitl Patrik.

„Ticho,“ šéf po něm hodil krevetový špíz. „A anonymní to je. Se nepodepisujte. Kdo nechcete.“

„A co když to i tak poznáte?“ zeptala se Pavlína.

„No, ty se tak boj. Však s ním šu–“ zapomněl se Pixel, ale hned to v něm trhlo. „Šu–“ Otočil se na Thajku v zádech. „Šu-nžu? Můžeš ještě trochu přitlačit tady pod lopatkou?“

„Copak jsem nějaký grafolog?“ zasmál se šéf, aniž zvedl koutky.

„Kam vůbec zmizely všechny naše post-it lístečky?“ rozhlížel jsem se po pracovních stolech.

„U… klízečka… je…“ šéf si stlačil pravou kapsu saka, „…musela vyhodit. Kvůli bezpečnosti práce. Mohli jste se o ně pořezat. Nebo je vdechnout.“

„Vdechnout,“ zopakoval jsem.

„To víte,“ pokrčil výmluvně rameny, „EU.“

Senior account Alfons se chytil za hrudní kost a svalil se na koberec.

„Vidíte?“ pokýval šéf káravě hlavou. „Vdechnul ho.“

„Jestli to nebude spíš tím,“ odtušil Pixel, „že Alfons měl na tom lístečku napsáno, kdy má brát léky na srdce.“

Alfons cosi chroptěl a cukající nohou kopal do odpadkového koše. Šéf mu hodil pod stůl štangli uheráku.

„Proč mám tady dole v rohu napsáno slabě tužkou AVLYS?“ zeptala se Sylva.

„Tak už ticho, třído. Otočte papíry. Je čtvrt na deset. Máte na to 15 minut,“ šéf zapálil vonné svíčky, pustil Bobbyho McFerrina a zmizel ve výtahu.

Otočil jsem papír.

To, co jsem uviděl, jsem musel naskenovat, abych to zachoval pro příští generace.

Celým openspacem se šířila vlna nevěřícných pohledů.

„Spiderman?“ vrtěla Sylva nechápavě hlavou.

Patrik si odkašlal: „To mi připomíná jeden TED talk behaviorálního ekonoma Dana Arielyho o iracionálním chování…“

Pixel zalomil hlavu do záklonu a začal ostentativně chrápat. Jenže když Patrikovi něco připomene TED talk, už není cesty zpět. Zhluboka se nadechne a s dikcí Saskie Burešové spustí:

„Ariely se podivuje nad tím, proč je v polovině zemí Evropy ochotno darovat po smrti své orgány téměř 100 % lidí, a v druhé půlce je ochota naopak mizivá: deset, dvanáct procent. Odlišným kulturním klimatem to být nemůže, protože propastný rozdíl je třeba i mezi velmi podobnými, dokonce sousedícími státy. Švédsko: 86 % dárců. Dánsko: 4 %.“

„Tak… kdo by taky chtěl dánský játra?“ neodpustil si Pixel.

„Nakonec se ukáže,“ ignoroval ho Patrik, „že za to může způsob, jakým je postavený dotazník. V Dánsku: CHCETE darovat orgány? Zaškrtněte kolonku. Ve Švédsku zaškrtáváte kolonku, když orgány darovat NECHCETE. A protože většina lidí nezaškrtne nic… bingo!“ Patrik simultánně luskl prsty v dramatickém odhalení. „Myslím, že šéf postavil ten dotazník tak, aby nás vmanipuloval do odpovědí, které se mu hodí.“

„No neke!“ obrátil jsem ruce dlaněmi vzhůru a nasadil grimasu kapitána Obviouse.

„Ale co teď s tím?“ zarazila se Sylva.

„Já tuhle šaškárnu vyplňovat nebudu,“ postavil jsem si hlavu. „Napíšu z druhé strany upřímné slovní hodnocení, co si o tom člověku myslím. Profesně i osobně. Hezky od plic.“

„Já taky.“ „I já.“ „364 dnů se chová nesnesitelně a pak si myslí, že si nás koupí!“ Jeden kancelník po druhém začali otáčet papíry zase lícem dolů. Až na jednoho.

„Co ty, Patriku?“

„Když…“ vykrucoval se, „já už mám slibně rozepsané to haiku.“

„Ty vole, Posertriko,“ ulevil si Pixel, „napiš si do Švédska, ať ti darujou koule.“

„Aha aha! Tak proč píšeš najednou levou, ty hrdino?“ kontroval Patrik.

„Aspoň nejsem řiťolezec! Vylez’s ty vůbec na svět stejnou dírou jako my, nebos to vzal zadem?“

Patrik s Pixelem se začali pod stolem kopat do vnějších kotníků.

V 9.32 se otevřely dveře výtahu a vystoupil obří pytel cukrové vaty.

„Tak slaďoušové,“ ozval se zpoza něho šéfův baryton. „Posledních pár komplimentů a… budete ve vatě!“ Lusknul na Patrika.

Patrik vstal a mlčky od nás sesbíral všechny papíry s prvním upřímným hodnocením za všechny ty roky.

Několikrát s nimi poklepal o stůl, aby se zarovnaly, a za hrobového ticha s nimi mířil k šéfovi.

Ten se zoufale snažil tvářit nenuceně, ale hluboko v jeho zorničkách se zračil strach. Neuroticky hltal trsy cukrové vaty a křečovitě se bodal do stehna krevetovým špízem.

Patrik zachytil šéfův bázlivý pohled, nepřesvědčivě klopýtl o vlastní pantofli, zabrzdil o Sylvin stůl a upustil všech 40 dotazníků mezi závojnatky.

Ať přijdu do kanclu v kteroukoliv hodinu, Patrik už tam sedí.

Taky jsem ho nikdy neviděl odcházet domů.

Nedivil bych se, kdyby ve svojí proaktivní kožené aktovce nosil nafukovací lehátko a sprchoval se jarem ve dřezu v kuchyňce.

„Dobrý ránko, krásný den,“ pozdraví každýho každej den s kukučem naspeedovaného křečka, který do toho běhacího kolečka naskočil už před šesti hodinami a dalších dvanáct z něj nevyskočí.

A je úplně jedno, že je venku dvacet pod nulou, zrovna mu umřela babička, odkopla ho holka, kamion mu přejel kočku, volby vyhráli komunisti a kávovar nefunguje.

Patrik nikdy nemá špatnou náladu.

Nástěnku u počítače má celou polepenou motivačními citáty.

„Hurá, další přírůstek do rodinky,“ řekne si pro sebe zpěvně, když mu tiskárna vyplivne další variaci na „Nikdy se nevzdávej, prohraješ až ve chvíli, kdy se vzdáš.“

Když se Patrika zeptáte, jak se má, řekne vám, že skvěle, protože konečně dotáhnul jeden projekt.

Když se ho zeptáte na osobní život, vypráví vám, jak včera do noci dotahoval projekt.

Těžko říct, co v jeho případě slovo projekt znamená, když u nás dělá junior accounta a jeho práce spočívá hlavně v kontrolování tabulek s jednotlivými zakázkami.

Občas tam najde hrubku.

To pak přitáhne k mému stolu flipchart a s vážným výrazem „odpálí brainstorming.“

Na flipchart nakreslí graficky znázorněná pravidla českého pravopisu a energicky různobarevně vyznačuje shodu podmětu s přísudkem.

Naposledy jsem si během jeho přednášky stačil sníst svačinu, dojít si na velkou, dohrát Angry birds, sbalit se a odejít.

Mluvil i poté, co jsem zhasnul a zabouchnul dveře.

Patrik rád nosí košile s vyšitým monogramem a naškrobeným límečkem. Přes ně má vždy svetřík s výstřihem do V.

Na barevnou kombinaci košil a svetru si v excelu vyvinul algoritmus.

Na kalhotách má nažehlené puky a nikdy v životě by se nedotknul Pixela bez chirurgických rukavic.

Jediné, co o Patrikově osobním životě víme, je, že byl bezhlavě zamilovaný do Sylvy.

„Ahoj Sylvo, vytiskla bys mi tabulky?“

Dál se jejich milostná konverzace nikdy nedostala.

Už takhle u toho Patrik propotil košili i svetřík.

„Někdy mám pocit, že mi ženy vůbec nerozumí,“ svěřil se mi tuhle u pisoáru, kdy si jednou rukou přidržoval přirození a tou druhou datloval něco do tabulky na notebooku opřeném o moje rameno.

„Taky nechápu,“ odvětil jsem a všiml si, že Patrik čůrá do tvaru rovnostranných trojúhelníků.

„To je super. A je to kluk, nebo holka?“ zareagoval Pixel nepřítomně s očima přilepenýma na monitor během soustředěného sázení jahod vedle ohrádky s ovečkou.

„Je to chlapák po mně a jmenuje se Arnold.“

No ovšem, jak jinak by se mohl jmenovat potomek chodícího obtloustlého napoleonského komplexu se špatně nasazeným tupé a holky, která před půl rokem odmaturovala.

Děti ve školce budou rády, že si mají do čeho kopnout.

„A co porod, jak to probíhalo?“ vyhrkla Sylva, u které nebylo v ten moment jasné, jestli se jí chce brečet nebo umřít.

„Budete si pořizovat scrap book? Na e-miminu mají takovou aplikaci, kde si můžete fotky mimíska nainstalovat třeba mezi dýně, až bude Halloween..“

„Ale vždyť tady Halloween neslavíme,“ právě jsem Sylvě nabořil její představy o ideálních kojeneckých fotkách.

„No tak třeba k Santa Clausovi no!“

Neměl jsem to srdce své neplodné kolegyni vysvětlovat, že ani Santa Claus není ryze český symbol, vedle kterého by bylo záhodno klíčovat fotku svého právě narozeného dítěte.

Přerušil nás šéf.

 „Hele, porod brnkačka. Stáli sme zrovna u výtahu v baráku, já vyprávěl fór, jo. Hele schválně: Víš, proč ženská nemůže dělat kominíka? Protože nenosí štěstí! Haha. No a koukám na mladou a říkám: ‚Hele ty ses pochcala smíchy‘, a vona že ne, že praskla voda. Tak sem mrknul na trubky a nic. A pak mi to došlo. V porodnici to bylo raz dva. Byl sem u toho. No masakr ve Srebrenici hele, krve jak z vola, pak jí to tam nastříhli…“ 

Patrik si právě ublinknul na čerstvě převlečenou košili.

„No nic, děcka, jdem to zapít.“

Šéf vytáhnul z lednice láhev Pixelovy Bio vodky. Všem rozlil trochu do hrnků a sám si pětkrát silně loknul.

Cestou k sobě do kanclu netrefil futra a zbytek odpoledne mi od něj chodily maily s odkazy na blokované pornostránky na střídačku s motivačními citáty o dětech.

„Hele kámo, já sem vymyslel skvělou věc.“

Pixel už si dal několik panáků a přimělo ho to zvednout se od počítače.

„Já se tady na to totiž můžu vykašlat! Tady mě nikdo neocení! Já mám totiž na víc!“

„Jo, všichni tu akorát dřeme do úmoru za směšnou almužnu!“ přidala se k němu Sylva, která si opilá snažila nalakovat nehet.

„ZASTÁVKA! ZASTÁVKA!“

„Myslíte stávka?“

„JO!“ zvolali ti dva jednohlasně a Pixel si krknul.

„My se totiž už nebojíme vykořisťovatelů a kapitalistů a týhle demokratický otrokářský nesvobody!!!“

„Ale to nedává smys–“

„Ticho, Michale! My nebudem do smrti sedět u klávesnice a snít o životě tam venku. My ho půjdeme žít!“

Sylva otevřela okno a ukázala na protější teplárnu, aby názorně předvedla život tam venku.

„Jdem ze šéfem!“ Pixel se zvednul ze židle, zavrávoral a přerazil se o odpadkový koš.

Sylva ho zvedla.

„Otevři! Otevři dveře, ty lstivý vrahu!!!“ bušil Pixel na dveře šéfova kanclu, zatímco Sylva si balila svoje věci ze stolu. Nonšalantně přihodila do kabelky i květináč.

Dveře kanclu se neotvíraly.

„Vyrazíme je!“ zařvala Sylva a než se stačila rozběhnout, přiskočil jsem, vzal za kliku a dveře k šéfovi otevřel.

Šéf seděl na židli, s hlavou na klávesnici a tvrdě spal.

Na monitoru před sebou měl rozdělanou scrapbookovou koláž na e-miminu.

Snažil se namontovat svoji hlavu do obrovské dýně.

Pod tím byl nápis „Arnoldovi táta“.

Sylva se rozbrečela a šla si z kabelky vybalit květináč.

–„Ee… dobrý den, máte na mě chviličku?“ –„Dobrý den, mohu vám nabídnout…“ –„V zájmu zkvalitňování služeb může být váš hovor monitorován.“ –„Ne? A mohu zavolat později?“

Ve třetině potemnělé místnosti se pod blikající zářivkou tísnilo šest bledých postav se sluchátky a mikrofony a jedna přes druhou brebentily. Zbytek prostoru zabírala jakási vysloužilá… turbína či co. U stropu se vinula prádelní šňůra, ke které bylo kolíčky připnuto několik A4ek s velkými černými nulami. Rytmické kapání vody přerušovalo monotónní hukot přenosných přímotopů.

Protože jsem se při maňáskovém divadle opřel do šéfova cizoložství, suspendoval mě do telesalesu.

„Ahoj vespolek,“ pozdravil jsem. „To je divná výzdoba, ne?“ ukázal jsem na šňůru. „Nebylo by víc motivující pověsit si tam, že jste jedničky?“

Musím tady tvrdnout tak dlouho, dokud neuzavřu po drátě deset obchodů.

Zpoza turbíny vyskočil naspeedovaný blonďák ve fialovém saku, s úsměvem větším než jeho hlava. „Hola hola Míšo,“ přispěchal ke mně a zvedl pravou ruku. Nejdřív jsem myslel, že hajluje, ale pak mi došlo, že čeká na high-five. Plácnul jsem ho nemotorně do dlaně.

„Už jsme se na tebe těšili, posaď se, nezdržuj se.“ Chytil mě za rámě a dovedl na místo. „To není, že jsme nuly, protože nejsme.“ Nasadil mi headset. „Na šňůře počítáme, kolikrát kdo SKÓROVAL!“ Při slově skóroval lusknul prsty, opsal pánví kružnici a vytrčil kolmo vzhůru pravačku s nataženým ukazovákem. „Všichni začínáme jako housenky a končíme jako motýli.“ Připnul mi nad hlavu mou osobní nulu.

„Ehh… děkuju?“

„Není zač.“ Přikutálel růžovou hula hoop obruč. „Kdykoli SKÓRUJEŠ!“ zopakoval pohybovou etudu Freddieho Mercuryho po autonehodě, „zvedneš si číslo, zavlníš se za odměnu vítězným hula hula a vyběhneš si s každým plácnout při triumfálním high-five kolečku! Tebe to motivuje, tým to utužuje. Tele- tele- tele- saaales!“ Třemi skoky zmizel zpátky za turbínou.

Chvilku jsem přemýšlel, jestli se mi ten člověk nezdál. Pak jsem si uvědomil, že ani nevím, co prodávám. Otočil jsem se ke kolegyňce napravo: „Pardon. Co tu vlastně…“

„Slyším hlasy!“ Rozcuchaná čtyřicátnice svírala vší silou v dlaních svoji lebku a demolovala si trvalou. „Ale nikoho nevidím! Nevidím!!“

„Eeh… to je proto, že…“ ukázal jsem na její headset, „máte sluchátka.“

„Ty hlasy… říkají… říkají mi věci. Strašné věci. Musím… být poslušná.“

Otevřel jsem pusu a v půlce nádechu se otočil nalevo. Tam seděl korpulentní obrýlený mladík a hypnotizoval před sebou připíchnutý papír s bezmála stopoložkovým seznamem nadávek, psaných červeným fixem: OSINO V ZADKU, MAŠŤÁKU, BUZERANTE, MAMRDE, PÍČUSI a horší.

„Co to je?“ zaostřil jsem. „Tím se jako… negativně… hecuješ?“

„To je výčet všech oslovení, kterými mě při telefonátech častují,“ odslabikoval odevzdaně.

„A neměl by sis radši psát to hezký?“

Ukázal na druhý papír. Bylo na něm zeleně napsáno: CHYTROPRDE.

„Ppff… rosimtě. Co tady prodáváme?“

„Jak kdy,“ pokrčil apaticky rameny. „Tenhle týden třeba…“ rozklikl sdílenou excelovou tabulku, „reklamní předměty. Ty, co nám klienti vrátili; nebo nakonec nezaplatili; nebo jsou nějak vadný; nebo firmy úplně zkrachovaly…“

„Počkej, takže prodáváme něco, co ostatní rozdávají zadarmo? A ještě je něco z toho vadný?“ zamračil jsem se. „A… jak to jde?“

Chlapík si přiložil k ústům papírový pytlík a začal dýchat hluboko do břicha, aby zahnal panickou ataku.

Vytočil jsem první číslo ze svého seznamu.

„Dobré jitro. Michal Majer, společnost Krak&Tit. Neruším?“

„Dejte mi už chvilku pokoj, vy hovada! Běžte chcípnout do houští fakt už! Já na vás už vopravdu pošlu poli–“

Zavěsil jsem a otočil se znovu na kolegu: „Jak velkou máme databázi kontaktů?“

„81 lidí,“ zahuhňal do pytlíku.

Vtom jsem za sebou zaslechl zlověstný zrychlený dech. Posvítil jsem vyplašeně mobilem do rohu místnosti. A střetl se pohledem se zesinalým zbědovaným stvořením s prořídlými šedivými vlasy a vypoulenýma očima. „Co to je?!“ zašeptal jsem o oktávu výš, vystřihl jsem na židli vyplašenou piruetu a otočil se tak, abych si udělal štít z opěradla.

„Klid. To je Franta,“ mávnul rukou tlouštík. „Je tu služebně nejstarší. Jmenuje se Kuhn. Ale my mu říkáme Glum. Haha, vtipný.“

Otřel jsem si orosené čelo do kravaty a roztřesenou rukou vylovil z náprsní kapsy mobil.

„Pixele? Kup ode mě 10 nafukovacích žiraf. Prosím. Pak to zatáhnu.“

„Heej! Žirafy! Pecička!“

Sundal jsem si sluchátka, navlékl obruč, oběhl vítězné high-five kolečko a zmizel dírou ve zdi.

Před mým pracovním stolem stála dvě identická děvčátka v modrých šatech, s mašlemi ve vlasech a kamennými výrazy ve tvářích.

Periferně jsem kmitl očima k výtahu, jestli dveřmi neprosakují čůrky krve nebo na ně neklepe sekyrou maniakální Jack Nicholson.

„Vi– vidíš je taky?“ šťouchl jsem vyplašeně Pixela do sluchátek.

Pixel ke mně pomalu otočil hlavu a zachroptěl: „Vidím mrtvé lidi…“ Pak se zasmál a uloupl si trochu z ostatků mé koblihy. „Ne, vole, asi,“ poplácal levou holčičku po lebce.

„Co to má bejt?“ chytil jsem se za hrudník, abych srdci naznačil, ať ustane v trysku a začne vyklusávat.

„Ve firemní školce našli azbest. Tak než to tam pofackujou, máme tyhle malý satany na krku,“ pokynul rozmáchlým gestem po zbytku openspacu.

To už jsem si všiml, že je celý kancl zamořen malými lidmi. Jeden omotával účetní toaletním papírem. Další se snažil přicvaknout ke koberci ocas šéfova psa. Někteří prostě jen stáli na místě a krátili si chvíli hysterickým křikem.

Uprostřed dětského reje stála s mučednickým výrazem a skelnýma očima Sylva, když tu k ní přicupitala malá blonďatá holčička: „Budeš si se mnou plést copánky?“ Sylva jí vytrhla hřeben, hodila ho na zem, rozdupala a s brekem odběhla potřetí počůrat tentýž proužek těhotenského testu.

Nikdy jsem nepochopil, proč jsou děti tak populární. Nejdřív to jenom řve, kadí a strká ruce do zásuvek; 6 let vás to má rádo; pak se to potetuje, začne brát drogy a vodit domů lidi, které když potkáte na ulici, přecházíte na druhý chodník. Když jde všechno dobře, před dvacítkou se ratolest odstěhuje a už se k vám moc nehlásí. A celá tahle sranda vás přijde na 3 miliony. To už je rozumnější skoupit v internetových aukcích všechno pubické ochlupení Eltona Johna.

Pavlína se sehnula k plačící holčičce, pohladila ji po tváři a podala jí trosky hřebene. Kolem šel zrovna šéf, plácnul Pavlínu po jejím antickém zadku a labužnicky mlasknul.

Zaskřípal jsem zuby. „Ty jo, chápeš to? Jeho ženě praská voda, a on tady jede po každý sukni? To přece není… normální. Ať nechá taky něco ostatním!“ s krajním rozhořčením jsem si ořezával tužku.

„Tydyngggg,“ Pixel napodobil zápasnický gong. „Vítej v genovym ringu! Rozmnožování NENÍ fér. Chlapi stříkaj do pléna, co to dá, a doufaj, že toho co nejvíc ulpí. Když to navíc pak nemusej živit: zásah, potopená! A ženský jsou vypočítavý bestie, co chtěj šukat a plodit s nejsvalnatějšíma a nechat se financovat nejbohatšíma.“

Kubrickova dvojčata vrhla na Pixela rozladěný kukuč. Ten jim chtěl instinktivně zacpat uši, ale než si uvědomil, že mají čtyři, máchal zmateně ve vzduchu rukama a nakonec jim jen srazil hlavy k sobě.

„Brýden,“ vedle mého hrnku se zjevil ošklivý ušatý kluk s rovnátky. „Kdy máte tělocvik?“

„Co? My tady… nemáme tělocvik,“ zavrtěl jsem hlavou.

„A co tady teda děláte?“

Otázka, kterou si kladu každý večer před usnutím, zněla z toho ohyzdného bezelstného obličeje ještě bodavěji.

„To tady celý den jenom tak sedíte a… čučíte?“ zamračil se chlapeček nedůvěřivě. „A baví vás to?“

Začalo se mi lesknout levé oko a vlnit spodní ret. Otočil jsem se o 180 stupňů a sáhl na stůl k programátorům. „Kluku. Tady máš knížku Programujeme pro Android. Už si v tom začni pomalu listovat. Bude se ti hodit. Hlavně nikdy nedělej umění, rozumíš? Nepiš, nekresli, na nic nehraj a proboha netancuj! Za 10 let mi poděkuješ.“

Zvukovodem mi proletěl proud ledové vody. „Džžž! Džžž! Mrtveej!“ obézní pihovatý zrzoun mě střelil ze 3 metrů do spánku fosforově růžovým vodním samopalem.

Ty vole, co když jsem fakt mrtvej?

Ze záchodu vyběhlo dalších pět ozbrojenců a začalo kropit kancl kanonádou kohoutkové vody. Jeden výstřel se rozprskl o prosklenou stěnu šéfovy kukaně. Šéf vyběhl ven a vrazil zrzkovi záhlavec á la Helena Růžičková. „Dej to sem, ty rezavej potrate, vole!“ Šéf bude táta roku. „Jestli mi to tady zmáčíte, tak vás pověsim do průvanu za ty vaše nesestouplý koule!“ Možná ho uvedou i do síně slávy. „Já tady nebudu kvůli vám stavět Noemovu archu, mamrdi.“

Oběhl všechny pistolníky a zabavil jim plastový arzenál. Gang se rozplakal.

„Boooože,“ šéf si hluboce povzdechl. „Zabavte ten potěr nějak.“

„Jak?“ zeptala se Pavlína, které mezitím na hlavě vyrostly tři nesouměrné culíky.

„Nevim. Dejte jim pornočasák. Uspěte je injekcí. Zahrajte jim maňásky. Hlavně ať už držej zobák.“

Kolem Pixela se zatím utvořilo druhé epicentrum řvoucích dětí, protože si vyndal ze šuplíku volant, hrál Need for Speed, ale nechtěl se nechat vystřídat.

„Maňásci jsou popravdě skvělý nápad!“ zaplesala Pavlína. Hm. Skvělý nevím, ale z šéfovy nabídky to byl i můj favorit.

„A kde tady asi – kur… jejda! –,“ Pixel obrátil korvetu na střechu, „vemem maňásky?“

„Ochochó, jsem pan Sešívačka a jsem opravdu zvědav, co se mi dneska přihodí,“ krčili jsme se s Pixelem za prostěradlem nataženým mezi tyčkou od fíkusu a klikou na okně.

Čichal jsem ke košíčku Pavlíniny podprsenky, kterou nám po chvilce přemlouvání věnovala místo napínacího špagátu, který jsme tvrdili, že nemůžeme najít.

„Už vím!“ zaradoval se Pixel. „Budu si hrát se svým nejlepším kamarádem… panem… Nůž… ky… m!“

Zvedl jsem nad hlavu svoje nůžky a řekl: „Ahoj. Ehh… Jsem fakt… vostrej.“

Mezi nůžkami a sešívačkou začal líně stoupat ke stropu cigaretový kouř, protože Pixel trval na tom, že si zapálí, jelikož stavbě jeviště obětoval kuřáckou pauzu.

Z publika se k nám po čtyřech připlazil Patrik a vetřel se zprava na scénu se svým lepidlem.

„Dobrý den, děti! Jestlipak víte, jak dělá kravička?“ snažil se obohatit naši hru o vzdělávací rozměr.

„Ach, toho si nevšímejte, děti,“ řekla sešívačka. „To je pan Lepidlo. Místní blázen.“

„Nejsem blázen!“ protestovalo lepidlo.

Otevřely se dveře, do zasedačky nakoukl šéf a přidřepl k Pavlíně, která seděla s ostatními caparty na koberci.

„Děti, neberte drogy a čistěte si zuby 2× denně,“ moralizovalo lepidlo.

Šéf začal hladit Pavlínu po stehně.

„Ale ne zubní pastou!“ doplnila ho sešívačka. „Protože přes fluor ovládá vláda vaše myšlenky!“

Úlisně se usmíval a mířil k tříslům. Tak a dost!! Zuřivě jsem zamával nad hlavou čepelemi.

„Připadá vám to normální?“ obořil jsem se na pana Sešívačku. „Sešívat, na co přijdete, když máte doma paní… Sešívku, která čeká malé… sponky?“

Šéf zpozorněl.

„Ty vole, co blbneš?“ šeptal poděšeně Pixel. „Vždyť ti udělá ze života peklo.“

„Hlavně že teď je to úplnej Disneyland,“ opáčil jsem skrz zuby a pokračoval znovu nahlas: „Jak takhle chcete jednou vytvořit pevný fungující… sešit?“

Šéf nasupeně vstal a namířil si to ke stagi.

„To si nemůžete prostě vybrat jednu sešívačku na celý život?!“

Přišel ke mně a snažil se mi vytrhnout pana Nůžkyho. „Dej to…“ chvíli jsme se přetahovali, „sem…“ Překotil se a spadl na nás i s prostěradlem.

Účetní se probudila a začala zmateně tleskat.

„Áááááhg!!“ prostěradlo se vzňalo od Pixelovy cigarety a zasedačku osvítily plameny.

Rozhoukal se požární hlásič a ze stropu se spustil hustý déšť.

Děti pištěly a běhaly sem a tam po čvachtajícím koberci. My seděli v mokrém doutnajícím prostěradlovém klubku a hleděli nepřítomně před sebe, dokud liják nepřešel v mírné poprchávání.

„Tfff…“ Pixel vyplivl vlhké kusy zuhelnatělého mikrovlákna.

Vypasený zrzek s obtížemi zvedl ruku ztěžklou úplně nacucaným svetrem: „Můžeme už dostat zpátky ty pistole?“

Nová kolegyně Pavlína v koženém overalu práskla bičem. Poslušně jsem si sundal všechno kromě trenek.

„Teď ty,“ kníkl jsem nesměle.

„Ty tady nebudeš rozkazovat!“

Znovu práskla bičem. Zavázala mi oči a položila mě na postel.

Připoutala mi ruce. Po chvíli mi sundala šátek z očí. Stále nade mnou nahá.

Počkat, moment, co to má mezi nohama? Pavlíno??

„A teď si spolu užijeme rodeo,“ řekl ten babochlap hlubokým hlasem.

„Chachachachacha…“

„…a tomu se, čulibrci, říká nástřih hráze,“ škubnul jsem sebou leknutím ze spánku právě ve chvíli, kdy se porada se šéfem proměnila v gynekologicko-porodnickou ordinaci.

Pavlínka seděla naproti. Už týden se ji snažím pozvat na rande.

Už týden mám noční můry a už týden nenápadně vcházím do kuchyňky pět vteřin poté, co tam vejde ona.

Odehrávají se tam legendární dialogy, podle kterých někdo natočí Titanic 2.

– „Ahoj.“

– „Ahoj.“

– „Koukám, vaříš si kafe.“

– „Jo.“

– „Já si asi uvařim čaj.“

– „Dobře.“

– „Mám u čaje takovej trik. Když vyndáš mokrej sáček, položíš ho na lžičku, obmotáš okolo tu šňůrku a tim ho vlastně vyždímeš. Nikde pak nekape.“

… 

– „Nemáš pak pokapanej stůl, klávesnici… kalhoty… podlahu…“

Odešla.

„Hele kámo, to je jasný, ženský nechtěj sraby, rozumíš. Ty seš ten alfasamec a ty si to prostě musíš vzít,“ radil mi zkušeně Pixel a na počítači mezitím virtuálně pročesával duhovou hřívu animovanému poníkovi.

 „Na ty zženštilý blbce nikdo neni zvědavej. Ty prostě musíš přijít, zavelet: Jdeme na večeři! a vodtáhnout ji tam klidně za vlasy, hele.“ Pixel začal poníkovi oblékat šatičky.

Dobře. Budu muž. Přijdu za ní a řeknu jí, že půjdeme na večeři. Nebudu se ptát, prostě to oznámím. Udělám to asertivně, aby měla pocit, že celý život přesně vím, co chci.

„Ahoj, Pa–Pavlíno. Hele, můžu se tě na něco zeptat? Ale jestli nemáš čas, tak nevadí, přijdu jindy.“

„Ahoj, jasně. Ty mi chceš dopovědět ten příběh s čajovým sáčkem, viď? Promiň, musela jsem jít za šéfem do kanclu.“

„V pohodě. Já se chci na něco zeptat. Nechtěla bys se mnou jít na večeři? Samozřejmě pokud ne, tak to pochopim a nikam nemusíš. K ničemu tě nenutim, jen se ptám. Nezávazně. Jsem v pohodě.“

Vteřiny ticha.

„Jé, já bych šla ráda, ale dneska musim za babičkou do nemocnice. Je mi líto. Půjdem jindy!“

Ach, ona je tak úžasná, stará se o svoji nemocnou babičku.

Na odchodu z kanclu mě zastavil šéf. Ukázal na Pavlínu.

„Dneska bude finální strike, čulibrku. Beru tuhle mladou kozatici na véču. Moje mladá vo tom neví, ta už skoro rodí. Drž mi palce, kámo!“

Šel jsem si vyždímat sáček.

„BOŽE!! PROČ JSI NÁM JI VZAL?!?! BYLA PRO MĚ JAKO DRUHÁ MATKA!!!!“ křičel Pixel na kolenou do stropní klimatizace, když ta nečekaná zpráva o její smrti přišla.

Pak rozbalil její parte. „Jo, vona se jmenovala příjmením Suchá, jo?“ 

Paní Milada byla stará účetní, která celý den v kanclu luštila křížovky. Nosila si je v tašce na kolečkách.

Teď její stůl zel prázdnotou, zejména proto, že si okamžitě po oznámení její smrti kolegové rozebrali její novou klávesnici, myš, kalendář a organizér na vizitky. Zmizela i tři dny stará nedojedená houska.

Den nato Sylva s kamarádkou po telefonu už dvě hodiny intenzivně řešila, co si na sebe vezme na pohřeb.

„Já nic černýho nemám, na Omlazení.cz totiž holky psaly, že to zanáší těhotenskou čakru.“

A Pixel se zabýval etickou stránkou zpopelnění: „Víš, kolik emisí vypustí do vzduchu kouř z krematoria?! A navíc je to prostě brutální. CHA! TEĎ SEM TU SVINI ROZSTŘÍLEL,“ mávnul směrem ke hře na počítači.

Najednou se kanclem roznesl těžký odér kolínské. Pak se dlouho nedělo nic a pak přikráčel šéf.

Tupé měl dnes neobvykle správně nasazené. Místo trička „Fuck you you fucking fuck“ měl na sobě košili.

Něco není v pořádku.

Objasnilo se to vzápětí. Za šéfem přikráčela dlouhonohá prsatá blondýna s trochu stydlivým výrazem. „Čulibrci, to je Pavlínka. Bude nám tady dělat účetní. Nastoupí za paní Miladu, která nám všem velice chybí a jejíž smrt nás obrovsky zasáhla.“

Přísahal bych, že po slově účetní Pavlínku štípnul do zadku a kopnul pod stůl Miladinu tašku, aby mu nepřekážela v cestě.

Nová kolegyně se nejistě rozhlížela po kanclu. Pixel na mě gestikuloval, že má erekci.

Náhle se ke mně přiřítil šéf i celý jeho oblak smradu provozovatele velkého řetízkáče.

„Dělej čulibrku, směj se, ať to vypadá, že sem vtipnej!!“

„Chachachachacha.“

Pavlínka k nám se zájmem přistoupila. Pixel stál teď přímo za ní a simuloval soulož.

„Vyprávim tady čulibrkovi fóry a tipy, jak balit ženský, že jo?“ řekl šéf důležitě.

„Jojo, to mi připomíná, co miminko, kdy se to narodí?“

Šéf na mě hodil vražedný pohled, otočil se a beze slova se zabouchnul v kanclu.

„Ahoj, já jsem Pavlína.“ To andělské stvoření s poprsím Kate Upton mi podalo ruku. Zamotala se mi hlava. Z kolínské to nebylo.

„A..a..a..aaaaahoj, Michal.“  Vteřiny ticha. Minuty ticha. Hodiny ticha. Snažil jsem se během nich nenápadně slíznout ze svojí tváře čůrek potu a tvářit se u toho jako Clint Eastwood.

„Jseš v pohodě?“

„Jasně!“ Dělej, řekni jí něco, cokoliv, hlavně nemlč a nečum. Teď. Už musíš něco říct.

„Hele, kdybys byla mrtvá, chtěla bys radši zakopat rovnou, nebo nejdřív spálit?“

Já bych chtěl zakopat zaživa právě teď.

„Asi tu blbou. Aby to mělo nějakou logiku,“ přihlásil se Patrik, okresní přeborník v odpovídání na řečnické otázky.

„Nasadili jsme vám do počítačů sledovací software, ať víme, co v práci děláte.“

„Neeeeeee!“ Pixel prudce vstal, popadl svou židli a metl s ní po diagonále do opačného rohu openspacu.

Ozvalo se odtamtud rozladěné zakašlání.

„To si děláte prdel, ne?!“ Pixel se zhroutil na kolena a spílal rukama ke klimatizaci. „Copak jsme nevolníci? Nepřivážete nám ještě na rameno červený fáborky, aby se vědělo, kdo zrovna menstruuje a smí častějš na záchod?!“

„Mixele, klídek,“ poplácal ho šéf mateřsky po temeni. „Kdo dělá, co má, nemusí se ničeho bát.“

Pixel naprázdno polkl.

„No, a tím se elegantně dostávám ke zprávě číslo dva. Na konci dne vyhodnotíme, kdo je pro nás nejméně přínosný, a s tím se rozloučíme,“ laškovně na každého namířil ukazovák. „Jo, a za hodinu si vás začnu volat a povíte mi, co jste za poslední rok firmě přinesli,“ neohrabaným moonwalkem zacouval zpátky do doupěte, zabouchl a zatáhl žaluzie.

V kanclu byste slyšeli spadnout kancelářskou sponku. Umlkla vyprsknutí u nejnovější epizody Big Bang Theory, zběsilá facebooková chatování, lakování nehtů, dokonce i sténání od stolu perverzáka Pepého. Všichni jsme jen zkoprněle civěli na své notebooky, jako by nám právě někdo vyměnil iPhone za kalkulačku.

Když jsem přišel Sylvu požádat o děrovačku, rozplakala se.

„Ššš. Nebul,“ konejšil jsem ji empaticky.

„Asi mám ADHD,“ podívala se na mě zoufale svými řasenkovými loužemi. „Nedokážu pracovat, aniž bych si neodskakovala na Facebook.“

„Prosim tě, však to je normální. Nemůžeš jet pořád na plný plyn. Hlava musí odpočívat.“

„Co 40 vteřin?!“ pláč se zlomil v nefalšovanou hysterii. „Navíc je jasný, že jsem první na ráně! Vědí, že jdu na mateřskou. Nebudou si mě tu držet!“

„Vždyť ještě ani nejsi těhotná,“ namítl jsem.

Sylva vstala, dala mi facku a s kňučením odběhla. Sylva by měla tenhle týden rozhodně nosit červenou fáborku.

„Ss-ss,“ Pixel pokynul ukazovákem, ať jdu k němu. „Hele, na něco jsem přišel. Když si otevřeš třeba Excel, zmenšíš ho, šoupneš ho do pravého horního rohu, ale necháš ho jakože aktivní, můžeš pod ním klidně sledovat, jak se daří tvýmu kmeni v Travianu.“

„Mýmu kme-“

„Michal Majer,“ šéf vykoukl ze dveří s vytištěným seznamem jmen.

„Michale, co nejcennějšího jsi přinesl firmě v posledním roce? Proč bychom si tě tu měli nechat? … Jo!“ šéf zatnul radostně ruku v pěst, protože hned jeho druhý rozzlobený pták zbořil poslední tři pilíře prasečí pevnosti.

Vážně jsem se nad tím zamyslel.

Díky mně zaplavily v srpnu svět dva tisíce falických flešek.

Minulý týden jsem způsobil celému oddělení masový průjem.

Díval jsem se dobrou minutu před sebe a mlčel. Pak jsem vstal a položil na stůl zaměstnaneckou kartičku: „Dávám výpověď.“

Šel jsem ke svému stolu, sebral ultrabook a vydal se na střechu budovy.

Sedl jsem si na výpusť klimatizace. Trochu hřála. Sledoval jsem shora malé lidičky, jak spěchají ulicemi s kufříky a nákupními taškami. Kličkují mezi billboardy a výlohami. Do práce, pak do Tesca. Den za dnem.

Otevřel jsem Word. Nazval nový dokument Moje kniha.docx, zhluboka se nadechl a prokřupl si klouby na rukou.

Podle prvních slov se pozná, jestli má cenu knihu vůbec číst. Musejí vtáhnout a nepustit.

30 minut jsem zíral na blikající kurzor.

Zaklapl jsem notebook a vrátil se do kanclu.

„Dále.“

Šéf pořád seděl tak, jak jsem ho opustil, jen o 9 levelů Angry Birds dál.

Sebral jsem zaměstnaneckou kartičku a vrátil se ke svému stolu.

„Taaaaaaak,“ šéf uprostřed openspacu neumě napodoboval virbl. „A máme vítěze!“

Vedle něho stál podsaditý plešatějící čtyřicátník v bílé košili, držel krabici se zarámovanou fotkou své rodiny, hrnkem NEJLEPŠÍ TÁTA, figurkou Chewbaccy a dalšími osobními věcmi a trochu se potil.

„Nebo… takhle jsem to říct nechtěl,“ zařadil šéf na chvilku zpátečku. „I když… teď už to jedno. Běž bejt zbytečnej někam jinam, prde. Čágo.“

„Bylo to krásných 6 let. Díky,“ týpek se na nás srdečně usmál a zmizel ve výtahu.

„Zlom vaz, bejku!“ křičel za ním Pixel, aniž zvedl oči od monitoru.

„Kdo to byl?“ zeptala se Sylva.

Pixel pokrčil rameny a napadl sousední vesnici.

Ať už si do ní schováte jogurt, mungo klíčky nebo prasečí hlavu, když se pro ně příště vrátíte, už tam nejsou. Jediné, co v lednici najdete, je světlo. Protože to – na rozdíl od vaší svačiny – má dostatečnou rychlost na to, aby uniklo z horizontu událostí.

Výsledkem tohoto nepříjemného astronomicky-gastronomického fenoménu je, že už si téměř nikdo nedáváme jídlo do lednice.

Naše pracovní stoly jsou plné paštik, plesnivých sýrů (včetně těch, co plesnivět nemají), zelenajícího se poličanu… a co chvíli si někdo rozřízne nohu o konzervu lunch meatu.

Minulý týden přišla účetní s luxusním stracciatelovým dortem, který chtěla dát večer synovi k pátým narozeninám. Až na místě si uvědomila, že když ho dá do mrazáku, už nikdy se s ním neshledá. Zbytek dne ho měla vedle kalkulátoru, plakala a příležitostně z něho upíjela.

Když už začalo naše patro opravdu zavánět a Sylvu museli odvézt na pohotovost, protože vdechla obzvláště husté hejno octomilek, rozhodla se firma uspořádat školení, jak zabránit ztrátám potravin v lednici.

Za PowerPoem na plátně svítila fotografie čtyř nožiček párků. Do jedné z nich byla zabodnutá cedulka s nápisem „VIKTOROVY PÁRKY. NEDOTÝKAT SE!“

„Takhle ne,“ poučil nás PowerPoe svým nezaměnitelným hlasem uspávače hyperaktivních hadů.

Zprava se přiloudal další slajd, se stejnými párky, ovšem s cedulkou „VŠECHNY JSEM JE OLÍZNUL.“

„Takhle ano.“

PowerPoe vylovil z kapsy manšestrového saka průhledný, ovšem místy puntíkatý, plastový obal. „V žertovných potřebách koupíte toto pouzdro na sendvič potištěné skvrnami imitujícími bujení plísně. Tím odradíte potenciální hladové nenechavce.“

Patrik se nesměle přihlásil: „Eh, promiňte.“ PowerPoe mu okamžitě namířil do očí laserovým ukazovátkem, ale laser se rozptýlil o skla slunečních brýlí. Patrik se učil rychle. „Jaký smysl má tohle školení, když ti potravinoví rabovači jsou z našich řad, sedí tu s námi a o všech těchhle tricích se dozvědí taky?“

PowerPoe se na 2 vteřiny zamyslel, pak zhasl projektor, sesbíral od nás všechny materiály a beze slova opustil místnost.

„Ty vole, já už tomu nebudu přihlížet. Na jídlo, na zadek a na Travian mi nikdo šahat nebude,“ kopl na kuřácké pauze Pixel naštvaně do stojanu s popelníkem. „Já toho parchanta najdu! Vyřeším to jako soudce Ooky.“

„Kdo?“ přeslechl jsem se.

„To byla moje oblíbená pohádka, když jsem byl malej. Hraje tam Donutil. Je to jakože z Japonska. Všichni tam maj takový buznovský plešky a všechno je z papundeklu,“ vzpomínal Pixel s láskou. „No a někdo tam něco ukradne nebo co a Donutil donutí všechny podezřelý, aby přísahali na nějakou mísu, že to neudělali. A tvrdí jim, že když se jí dotkne pachatel, tak mísa začne znít.“

„A začne?“ Úplně mě ten příběh pohltil.

„Nezačne. Protože on ji jenom namazal nějakým sajrajtem.“ Pixel byl rozený vypravěč formátu Karla Hegera. „Takže mu všichni ukážou pracky a jedinej zloděj je má čistý. Protože byl posranej až za ušima.“

„Aha. No to je chytrý,“ našpulil jsem uznale rty.

„No,“ potáhl Pixel ze zlaté marlborky. „Takže přimíchám do jídla jed na krysy a ten, kdo umře, ten to byl.“

Chvilku jsem se na něj díval. „To sis z toho odnesl?“

Kývl a típl.

„A co radši… projímadlo?“ pokusil jsem se zabránit vraždě.

„Nebo tak.“

Pixel se rozhodl, že zůstane v práci až do šesti, pak skákne do Tesca, nakoupí jogurt, bramborový salát, tlačenku, hořické trubičky… vlastně dost štědrou hostinu a celou ji dochutí „tajemstvím šéfkuchaře“.

Nechtělo se mi, ale raději jsem zůstal taky, abych se ujistil, že onou ingrediencí bude skutečně projímadlo a ne třeba antrax.

Všechno jsme úhledně vyskládali do lednice. Mně se trochu sbíhaly sliny, Pixel si neodpustil několikaminutový démonický smích.

Druhý den ráno jsem jel z domu rovnou ke klientovi, takže jsem dorazil do práce až na desátou.

Když jsem vešel, v kanclu bylo pusto prázdno. Jediný Pixel seděl na svém místě, s vyjukaným výrazem a prádelním kolíčkem na nose.

„Ty seš tu sám?“ podivil jsem se a položil na stůl notebook. „A kde… mám tu zprávu, na které jsem včera celý den dělal? Kde jsou…“ rozhlédl jsem se, „všechny papíry? Pixele, kde jsou všichni?!“

„Nnn,“ Pixel kníkl nosovým hlasem: „Kaděj.“

„Co tady hulákáš, ty kryple? Nejseš tady sám, do hajzlu kurva!“ vyštěkl na mě zpoza Sylvina stolu zesinalý rozcuchaný přízrak s propadlými tvářemi a takovými pytli pod očima, že by se v nich vyspal celý skautský oddíl. Načež se chytnul za spánky a s nelidským křikem vyběhl z místnosti.

Krve by se ve mně nedořezal.

Z kuchyňky se začal blížit Pixel. Opravdu jen začal. Jeden krok mu trval asi 7 vteřin. Na cestu se díval sotva milimetrovou škvírkou v levém oku, něco nesrozumitelně mumlal a před sebou držel hrnek obrácený dnem vzhůru. Za fíkusem ztratil orientaci a vrazil čelem do zdi, ovšem dál pokračoval v chůzi na místě, připomínaje postavičku z počítačové hry.

Otočil jsem se poděšeně doleva k šéfově kanclu. Šéf seděl v křesle, s hlavou v nepřirozeném záklonu, zavřené oči, pusu dokořán. Zdálo se, že je mrtvý.

To už jsem začal panikařit. Přiskočil jsem k účetní a začal s ní třást v ramenou: „Co se tu stalo, účetní?“ (Nemám dobrou paměť na jména.) „Odpověz mi! Účetní!“ Účetní jen civěla nepřítomně před sebe a nejevila víc známek života než Karel Schwarzenberg. Ostatně jako celý kancl.

Skoro to vypadalo, jako by někdo rozfoukal do klimatizace nějaký paralyzující plyn. Zavětřil jsem a opravdu ucítil jemný, ale krajně nepříjemný pach. Rozbušilo se mi srdce. Zakryl jsem si nos a ústa kvartálním hodnocením. Po chvilce pátrání jsem zjistil, že je to Pixelův salát z červené řepy.

„Mmhhhhh… hh…“ U kopírky mručela vysoká postava s poloprůsvitnou kůží a opakovaně bušila do tlačítka „START“. Ovšem neměla s sebou nic na kopírování a ani nezavřela kryt. Takže světlo skeneru ozařovalo jen její zkrabacený obličej tam a zpátky, jako projíždějící auta.

Najednou mi došlo, co celá situace připomíná ze všeho nejvíc: zombie apokalypsu! Plíživý útok nemrtvých. Jako by celé naše oddělení bylo infikované. A kdo ví, co zbytek firmy. Zbytek Prahy… Já věděl, že se to může stát.

Představil jsem si, jak běhám po budově do půl těla, s brokovnicí. V každém patře rozkopnu dveře a všechny ty plesnivý všiváky pokropím pořádnou dávkou. Broky letí openspacem a tříští LCD monitory jako krekry. Někoho trefím do břicha. Někomu se rozprskne mozek po magnetické tabuli. (Fakt je, že jsem si totéž představoval i minulé pondělí, středu a čtvrtek.)

Pixel se konečně otočil ode zdi, sesul se do tureckého sedu, pořád dokola si autisticky drmolil pod fousy: „To nejde… to nejde… to jinak nejde…“ a začal si na koberci rýsovat zaměstnaneckou kartičkou čáru koksu. „Nedáváš mi na výběr, Nespresso!“

Zaslechl jsem slabé vzlykání. Patrik seděl pod stolem a plakal do hrnku s mlékem.

„Patriku! Co se tady probůh děje?“

Pomalu ke mně otočil svou tvář zkřivenou zoufalstvím: „Rozbil se nám kávovar.“

Do práce můžeme vodit psy.

Účastníme se porad, kde se půl hodiny zapojuje projektor, pět minut prezentuje tabulka v excelu a další hodinu se řeší barva triček, která se nakoupí na firemní teambuilding.

Pojedeme na kraj Prahy a tam budem hrát Živý stolní fotbálek.

„Chcete si zahrát stolní fotbálek a nemáte desetikorunu? Můžete skočit na hřiště a zapojit se do hry přímo na tyči,“ stojí pod nadpisem Popis atrakce.

Zapojit se do hry na tyči je asi ještě lepší než naposledy, když jsme měli teambuilding na paintballu, šéf mě trefil pistolí do varlat a já jsem si od té doby jistý svou neplodností.

„Ahoj,“ pozdravil jsem sexy uvolněným casual tónem sedmdesátiletou uklízečku ve výtahu. Odpověděla mi něco ukrajinsky. Jojo, takhle přesně se lidi v korporacích sbližujou.

Hned, jak jsem dorazil do kanclu, praštil mě do obličeje podivný smrad. Ne, nebyl to Pixel v záchvatu protestu proti detergentům v pracích prášcích, který mu naposledy vydržel dva měsíce a my všichni poznali kouzlo homeofficu a Brise one touch.

Nebyl to šéf po návratu z fitka.

Nebyla to Sylva a její vonné tyčinky harmonizující ženský menstruační cyklus. Byl to… najednou ke mně přiběhlo něco, co vypadalo jako smeták. Očuchalo mi to nohu a štěklo to. Já tak pochopil, že to není dlouhosrsté morče, ale pes. V tu chvíli se vyřítil šéf.

„Hele, čulibrku, seznam se, to je Rocky!“

Ten malý štěkající hlodavec mi začal souložit chodidlo.

„Hele, a čum jak poslouchá! Rocky, nechoď ke mně!!“

Pes skutečně bohužel nikam neodešel.

Následně jsem se dozvěděl, že nákup psa byl samozřejmě nápadem šéfovy těhotné přítelkyně, která si chce péčí o štěně nacvičit péči o novorozeně. Jestli bude jejich dítě zapáchat stejně, tak potěšpámbu.

Usadil jsem se ke stolu a snažil se soustředit. Malý smeták mi ale pořád běhal pod nohama. Stačil by jeden pohyb a bylo by po něm.

Abyste rozuměli, já mám psy rád, ale od chvíle, co mě moje holka kopla do zadku, je nemůžu vystát, protože si vždycky vzpomenu na to, že jsme si spolu taky měli jednoho pořídit.

Teď jsem sám a jediné zvíře, které chovám, je pavouk ve špajzu. Nesnáším pavouky.

Hanka se jich nebála.

Když jsem začal přemýšlet nad tím, jestli jsem nezapomněl barvu jejích očí, začalo mi být podivně teplo od nohou. Že by začala topná sezona? Ne.

Rocky s nonšalantně zvedlou nožičkou právě vykonával svoji potřebu. Za chvíli přiběhla ukrajinská uklízečka.

„Ahoj!“ říkám. „Prosímtě, mohla bys tady umejt ten koberec?“

Podívala se na mě a naštvaně mi hodila kus mokrého hadru na obličej.

Snažil jsem se vymyslet, jak slogan „Jsme zapáleni pro vaše podlahové krytiny“ vtěsnat na krabičku sirek.

Když jste totiž pro něco zapáleni, musíte lidem rozdávat sirky. Klient z firmy na podlahové krytiny mi ten vtip vysvětloval poslední týden tolikrát, až jsem podvědomě z mozku vytěsnil jeho jméno. Asi posttraumatický syndrom.

Klientovi proto soukromě říkám Jiří Krytinář.

Snad se nikdy nesetkáme osobně.

Moji intenzivní kreativní dvouminutovku vystřídalo asi půlhodinové zaujetí faktem, že tikání hodin zkombinované s kapajícím kohoutkem v kuchyňce vytváří rytmus písně Another one bites the dust.

A tak jsem si potichoučku pobrukoval.

Tutututututumtum, another one bites the– mého vnitřního Freddieho náhle přerušilo něco naprosto nečekaného.

K mému stolu přiběhnul Pixel. V patách měl Sylvu. Než jsem se stačil zeptat, jestli mu přestalo fungovat YouTube anebo Sylvě začaly fungovat vaječníky, Pixel zvedl kýbl s vodou a vylil mi ho na hlavu.

„Šťastnou AIDS baget čelindž!“ zakřičela Sylva.

„A teď musíš darovat 100 dolarů lidem s roztroušenou sklerózou, cha!“ zakřičel Pixel.

Zatímco se z mojí klávesnice stával Titanic a moje bradavky prosvítaly skrz tričko víc, než by se na casual friday slušelo, přemýšlel jsem, jestli bude lepší vlézt si pod stůl, bodat se do čela kružítkem a hystericky brečet, anebo se rovnou zabít.

„Jmenuje se to Ice Bucket Challenge. Na hlavu si to má vylejt každej sám,“ zaprotestoval jsem nejprve.

„My víme, že bys to neudělal, a tohle navíc byla sranda. Patrik to natočil na mobil a už to nahrává na Facebook,“ řekla Sylva. V duchu jsem si představil Hanku, jak s pytlíkem popcornu sleduje tu potupu v HD.

„To nemá být sranda, to je–“

„Už jsem tě tam tagnul!“ zařval Patrik.

„Vůbec tomu nerozumíš. Je to pro dobrou věc. Už to na sebe vylil Bill Gates i Karel Gott!“

„Karel ne. Ivana.“

„Kdo je Ivana?“

„Manželka Karla Gotta, teď Gottová, předtím Macháčková. Měla dřív hnusnej nos, ale nechala si ho přeoperovat a má jinej melír a dost se vylepšila.“

„Ta, jak mu natočila video k narozkám? To sem viděl na YouTube. Hlína.“

„Ona je skvělá a všestranná. Uvádí VIP Zprávy a teď dostudovala bakaláře na UJAK a má ty krásný dcery a dala jim strašně kreativní jména: Ella Fitzgerald a Nelly Batole.“

Během tohoto dialogu Pixela a Sylvy jsem si náhle uvědomil, že lidem s neurologickými poruchami, kteří občas nic nevidí a neslyší, docela závidím.

„Pixele, nemáš tady nějaký náhradní suchý triko?“ vzdal jsem veškerou snahu o charitativní osvětu.

„Jasně, kámo. Zrovna dneska mi přišlo nový. Bio bavlna z ekofarmy Haré Krišna a nápisem Spása – krása. Batikovaný. Nádhera.“

Ve chvíli, kdy jsem si na sebe oblékl ten kus látky, jež vznikla tkaním z vlny ovce, kterou při stříhání někdo hladil po zadku, křiknul na mě Patrik:

„Hele, už máš první lajk a koment! Nějaká Hanka píše: Tys byl vždycky takovej ťunťa. Ani si to na tu hlavu nevyleješ sám. A velkej smajlík!“

Vběhnul jsem do koupelny a strčil hlavu pod proud ledové vody.

Té, která před čtyřmi lety skončila základní školu.

Pokračoval by ve výčtu budoucích zářezů toho alfa embrya zřejmě ještě dál, kdyby jeho monolog nepřerušil můj záchvat dávivého kašle.

Sylva v tu chvíli jedním pohybem ve stylu želva nindža má střevní potíže odskočila na druhý konec místnosti a vypálila na mě triumfální obvinění:

„Ty kašleš!“

„Hmm, jo.“

Na asistentku je jí s takhle průzračnou logikou škoda.

„Tak co tady děláš? Chceš nás všechny nakazit??! Chceš, abych byla nemocná a promarodila tak další ovulaci, takže mi jich do pětatřiceti už bude zbývat jen 60? Víš, co je 60 pokusů na to zplodit dítě?“

Co bych za ně během posledních pár měsíců komorní onanie kombinované s teskným pláčem po Hance dal.

„Slyšíš ten zvuk? To jsou moje vajíčka! A tečou pryč!“ 

Šéfův mimísek na ultrazvuku. O otcovství není pochyb

Moje láska mi odnesla větrák. Přijít v tropických vedrech o větrák je snad ještě horší než přijít o přítelkyni. Otevřel jsem si na noc okno. Zrovna klesla teplota na deset stupňů.

Vzbudil jsem se s hlasem Jirky Bartošky se zánětem mandlí.

„Hele, a nemáš ebolu?“ zahlaholil Pixel od hledání min. „Teď na netu psali, že už je v Evropě a že na to umřel nějakej misionář.“

Jo, dělal bych to s Hankou i na misionáře.

„Píšou tu, že první příznaky jsou vysoká horečka a kašel. Pak ti začne krvácet z hlavy a seš vyřízenej.“

Celý kancl v tu ránu upřeně hypnotizoval mou hlavu čekaje, z kterého otvoru mi asi začne vytékat krev.

„Ty vole a prej to má někdo v Berlíně, takže tam teď nemůžu jet nakoupit ty nový bio trička s nápisem Nejsem hipster,“ uzavřel Pixel celý svůj monolog o ebole a šel zase hledat miny.

„Teď hned si přestěhuješ počítač do chodby. Vytvoříme tam karanténu. Nebudeme riskovat,“ řekla Sylva rozhodně a já neměl to srdce jí vysvětlovat, že karanténa nespočívá v tom, že někoho posadíte za roh místnosti, která nemá dveře, a musíte ho překračovat, když jdete na záchod.

Než jsem se nadál, seděl jsem s laptopem na zemi vedle záchoda.

„Takže vaše objednávka obsahuje 170 triček s potiskem průřezu penisu. Dodáte svůj vlastní grafický návrh, nebo ho budete chtít od nás?“ 

Přemýšlel jsem, jak se asi kreslí průřez penisu v Malování.

„Máte svůj vlastní penis? Tak to je skvělé.“

V tu chvíli mě šéf praštil do hlavy dveřmi od záchodu.

„Co tu dřepíš na zemi jak houmles?“

„Mám ebolu.“

„Hele čulibrku, jesi umřeš jo, tak my toho mladýho pojmenujem po tobě. Jako na počest. Dyť sme ho taky upekli na tvým stole, žejo. Bude to Pavel.“

Já se ale jmenuju Michal.

Hned jak jsem se objevil ve dveřích, Sylva přeskočila recepci, dojatě ke mně přiběhla, položila mi hlavu na hrudní kost a dobré dvě minuty mě objímala. Nechtěl jsem vypadat nezdvořile, tak jsem se křečovitě usmíval a otcovsky ji plácal po lopatkách.

Po 110 vteřinách mě rozbrnělo rameno. Přidušeně jsem gestikuloval směrem k Pixelovi, ať mi zavolá a vysvobodí mě. To už mě ale Sylva pustila sama. Načež mě chytla za lícní torby a tklivě se mi zadívala do očí.

„Dobré… ráno?“ pozdravil jsem.

„Ty žiješ!“  vykřikla nadšeně.

Otevřel jsem pusu a zase ji zavřel.

„Na Náměstí Míru někdo skočil pod metro. Mysleli jsme, žes to byl ty!“  Sylva mě nostalgicky vískala ve vlasech.

„Proč já?“  podíval jsem se nechápavě po všech kolem. „Tak moment… proč… vy si myslíte, že se chci zabít?“

Ticho.

„Proč?!“

„No…“ začala Sylva nesměle, „je ti 30. Odkopla tě holka. Nenávidíš svoji práci. Nemáš kamarády.“

Myslel jsem si, že když sdílíte několik let se stejnými lidmi 40 hodin týdně pár metrů čtverečních a skoro vás neznají, je to smutné. Teď mi došlo, že když vás znají, může to být ještě smutnější.

„Já se nechci zabít!“  křičel jsem uprostřed openspacu a byl už trochu nazlobený.

„Fakt ne?“ divila se Sylva. „No počkej, o Vánocích budeš mluvit jinak. To musí bejt hrozný.“

„Ve skutečnosti…“ ozval se od kopírky Patrik, „o Vánocích není víc sebevražd. To je vžitý omyl. Nejvíc sebevražd je na jaře. Lidi věří, že se jim spolu s počasím zlepší i nálada, ale to se nestane, a tak si to hoděj.“

„Hele, Patriku, a nechceš se zabít už teď v srpnu?“ popíchl ho Pixel. „Budeš největší hipster.“

„To je hrozný, jak teď vlastní rukou odcházej samý skvělý lidi,“ posteskla si Sylva. „Iveta Bartošová. Robbie Williams.“

Nalistoval jsem v mobilu Novinky.cz. „Vždyť tady píšou, že ten sebevrah byl úplně nahý až na baletní sukýnku a koupací čepici.“               

„No,“ přisvědčil Pixel. „Přesně tvůj styl.“

„Skok do kolejiště je neomalenost,“ ulevil si Patrik. „Zdržíš dopravu, zaprasíš vagón. Viděj to maminky s dětma. Ukaž trochu taktu a radši se oběs na lustru.“

„Já bejt tebou,“ naklonil se ke mně Pixel důvěrně, „naplním si pusu vodou a střelím se zespoda do hlavy. To je tutovka.“

„Přestaňte mi radit, jak se mám zabít!“  slabikoval jsem vytočeně.

„Tý jo,“ hlesla z recepce Sylva. „Dneska jsou asi nějaký skvrny na slunci nebo co. Další to zabalil. Skočil pod autobus. V… Tróji.“

Všichni jsme synchronizovaně otočili hlavy doprava.

Bylo 9.50 a šéf tu ještě nebyl.

Když jdete na první schůzku s bejvalkou, musíte nějak vypadat.

„Co tady blbneš, ty Šebrle?“ pomohl mi Pixel hned po dveřním knock-outu vstát a posadil mě na prkýnko. Trochu se mi chtělo upadnout do bezvědomí, ale jen dokud si Pixel nezačal rozepínat kalhoty.

„Co děláš?!“ přišel jsem k sobě rychleji, než řeknete poklopec.

„Pro jistotu ti to pomočim.“

„Proč?!“ vytřeštil jsem oči na jeho trenkoslipy s Angry Birds.

„Zabrání to infekci.“

„Když tě žahne medúza!“

„Počkej, jak medúza?“ Pixel se zarazil a před očima se mu promítly stovky odřenin, říznutí o papír a kousnutí do jazyka, na které si celý život svědomitě a zbytečně močil. „No nic. A ty teď trénuješ na hajzlíku na Mr. Americu, jo?“

„Večer se mám vidět s Hankou.“ Zatlačil jsem čelem proti kachličkám na zdi, abych trochu zamáčkl bouli. „Tak jsem… chtěl drobet… přifouknout muskulaturu.“

„A jéje. První schůzka s ex,“ zahlaholil Pixel dramaticky, utrhl dva kousky toaleťáku a začal z nich balit jointa. „Ta je klíčová, to asi víš. Musíš jí ukázat, že život bez ní je jeden velkej Disneyland plnej řachandy a sexu. A že teprve rozchod ti konečně umožnil být sám sebou: a čirou náhodou týpkem, jakýho vždycky chtěla.“ Zapálil hajzlpapírové brko, ale to jen blaflo a zmizelo. „Nee!“

„Jak?“

„Zahlť ji lavinou svejch úspěchů, novejch kreativních koníčků, šlechetnejch skutků, postelovejch dobrodružství, nečekanejch příjmů… Udělej jí díru do hlavy šarmem, co jí rozvibruje vaječníky,“ Pixel se rozvášnil a byl přesvědčivější než absolvent kurzů Adolfa Hitlera a Carrie Bradshawové.

„Co tam děláte, vy bukvice?“ zalomcoval šéf klikou.

Touhle ulicí jsem si Hanku vedl aspoň tisíckrát. Teď místo jejích lopatek šimrám lopatky větráku.

Prozvonil jsem ji, aby za mnou seběhla dolů. Tak jako vždycky. Když se objevila ve dveřích, 2 vteřiny jsem měl pocit, jako bychom se nikdy nerozešli.

„Co se ti stalo?“ vykulila svoje mandlové oči na moji nepravidelnou lebku. „Jsi v pořádku?“

„Úplně. Nejvíc nejdál. Začal jsem hrát na kytaru. Psát román. Zachránil jsem tonoucí batole.“ Chybíš mi. „V práci mi přidali, takže teď přispívám na charitu. Hodně souložím.“ Miluju tě. „Naučil jsem se flambovat, žehlit a francouzsky.“ Vrať se ke mně.

„Na jakou charitu?“ zabodla Hanka náhodně prst do mého repertoáru fiktivních úspěchů a zastihla mě nepřipraveného. Začal jsem nervózně těkat pohledem a zastavil se na jejím tričku na siluetě Mickeyho Mouse.

„Naaa… myši! Adoptoval jsem myš.“

„Cože?“

„Vlastně krysu. Bydlí v Kambodži. A hledá miny, protože… pes by vybuch’. Pes je moc velkej. Pštros… je ještě větší.“ Nevěděl jsem, jestli jsem zamilovaný, mám úpal nebo krvácení do mozku. „Posílají mi její fotky, jak… zneškodňuje. Nebo jak… má volno a je doma.“

„Zdá se mi to, nebo je tu fakt vedro?“ Sundal jsem si košili, zůstal do půl těla a snažil se nenápadně zatnout bicepsy.

„Určitě jsi v pořádku?“ zahleděla se na mě starostlivě.

„Jako nikdy. A co ty? Jak se máš?“

„Dobře.“

Když jsem si všiml, že už 50 % mého zorného pole okupují mžitky, rozhodl jsem se neotálet a hrát vabank. „No tak,“ položil jsem jí chlácholivě ruku na rameno. „Oba přece víme, žes mě nechtěla vidět kvůli větráku.“

Překvapeně se na mě podívala: „Jak to víš?“

„Prostě to vím.“

Do očí jí vyhrkly slzy a vrhla se mi kolem krku: „Ten měsíc bez tebe byl peklo,“ vzlykala. „Chybí mi tvoje ruce. Byla jsem hloupá. Můžeš mi to odpustit?“

Z protějšího vchodu vyběhl fosforeskující jednorožec. Z popelnice se vynořil John Lennon a začal brnkat All You Need Is Love na zrezivělý sušák. Vyskočili jsme s Hankou do sedla a odcválali do stracciatelových hor.

„Ano, ano!“ šeptal jsem dojatě a trochu se divil, proč zničehonic sedím na obrubníku a Hanka mě křísí sprškou minerálky.

„Super. Já věděla, že to pochopíš. Tak ty fotky z toho telefonu teda smaž, prosím tě. Tady přede mnou. A nejenom ty nahatý,“ začervenala se, „ale i ty, jak jsem za tu zrzku z Pátýho elementu.“

Kdepak. Zlomené srdce není žahnutí medúzy. To nepřečůráš. Na to se musíš prostě vys***.

Existuje rozdíl mezi Delete a SHIFT+Delete

Je to pro mě ještě horší životní období než ty 3 roky na střední škole mezi prvním a druhým sexem.

Zatímco všichni na Facebooku nadšeně sdílí hromady fotek z dovolených, rozluček se svobodou, svateb a porodů, já sedím doma u větráku a gůglím si příznaky rakoviny.

Rozešla se se mnou holka. A protože život není jako pohádka s voiceoverem Zdeňka Svěráka, od té chvíle se neozvala.

Kecám, jednou jo. To když se jí omylem zmáčklo moje číslo v jednu ráno.

Mám k jejímu kontaktu nastavenou zvláštní melodii. Když jsem ji uslyšel, vyběhnul jsem do obýváku tak rychle, že jsem zakopl o šňůru od vysavače a rozbil si koleno.

Následně jsem 20 minut hovořil s její kapsou.

Nevadí, ještě že mám tak skvělou a naplňující práci.

„Rozbila se klimoška,“ ohlásil mi Pixel ráno mezi dveřmi do kanclu a demonstrativně si sundal havajskou košili a hodil mi ji na obličej. „Čum, čistá bio fairtrade bavlna.“

Náš openspace se proměnil v koncentrační tábor. Akorát že tady jste v plynové komoře 8 hodin v kuse 5 dní v týdnu.

Zápach, který se line z vašich potících se spolupracovníků je tak intenzivní a nesnesitelný, že máte chuť hodit doprostřed kanclu granát a zabouchnout za sebou dveře. Což teď bohužel nejde, protože se smradem zkroutily.

Nechybí samozřejmě ani velice výživné humusácké kulturní vložky, jako například šéf, který se při poradě neustále hrabe v rozkroku a celý meeting ukončí slovy: „Nic, děcka, já jdu. Koule se mi přilepily k noze. V těhle vopnutejch džínách budu mít vlka jak hovado.“

Když jsem se snažil vypáčit z klávesnice zaseknutý SHIFT a nepřemýšlet nad tím, jak se tam asi zaseknul, přišla ke mně Sylva ostentativně se ovívající letákem s nápisem „Potiskneme vše, co je pro vás důležité“ a fotkou muže držícího dítě, které je celé potištěno slovem DÍTĚ. (Tehdy při výrobě letáku jsem měl dovolenou a celou záležitost vytvořil šéf v Malování.)

„Já už si vlastně ani nemusim dělat ty těhotenský testy, protože z tohohle smradu bych se jako těhotná tutově poblila,“ vyhrkla Sylva, načež se hystericky zasmála a to se postupně změnilo v pláč.

Než jsem stačil cokoliv říct, zazvonil mi telefon. Byla to TA melodie. Kapky potu, co mě doteď štípaly v očích spolu se zápachem levelu 16 olomouckých syrečkáren, mě najednou štípat přestaly.

Třesoucí se rukou jsem zmáčknul zelené tlačítko.

„Ahoj.“

„Ahoj. Prosím tě, potřebovala bych si vzít z bytu ten větrák, jak jsme si kupovali. V tomhle vedru to bez něj nedám. Stav se s ním dneska večer. Díky!“ ozvalo se tam.

Nenávidím letošní léto.

Sylva se snaží otěhotnět. Tráví proto zhruba 90 % pracovní doby na několika webových serverech, kde diskutuje.

Její rádkyně jsou 35leté ženy s laktační psychózou.

Debatují o správné hustotě hlenu, prstíčkové metodě, správné rychlosti tření příťova (příťa je ekvivalent přítele, jenž je prvotní fází manži) pindíka a mnoha dalších věcech, které normálního člověka s vyřešenou sexualitou donutí stát se kastrátem a vstoupit do církve Ježíš vás miluje.

„Hele Sylvo, a proč si teď říkáš složenka?“ zeptal se dalšího odpoledne naivně Patrik, jehož láska k naší asistentce je zřejmě tak silná, že na překonání dávivého reflexu z příběhů o jejím hlenu mu stačilo pouhých 24 hodin.

„Snažilka!“ opravila ho Sylva. „Tak si říkáme všechny, co se snažíme mít mimíska.“

Než jsem se stačil zeptat, který sémantický Hitler oblažil svět slovem mimísek, přiřítil se šéf.

„Tak co čulibrci, co se dneska řeší?“ usmál se od ucha k uchu a prohrábnul si tupé.

„Sylva je smaženka a má řídkej hlen, tak si tam strká prst, aby měla Cipíska,“ opáčil mu lakonicky Pixel, aniž by pohnul hlavou od sázení mrkví ve Farmville. „Jo, děcka. No hele, Sylvo, je to jasný. Nejlepší je to prostě dělat furt. My do toho s mladou bušíme, co to dá, a už máme zaděláno.“

„Vy čekáte dítě?“ zeptal jsem se překvapeně, zatímco jsem na monitoru vybíral ten nejvhodnější motiv na vonné stromečky do auta od firmy ToiToi. Vyhrál toaletní papír.

„No jasně. Hele a mám dokonce takovýho tucha, že se to urodilo přímo na tvym stole, když mladá tuhle dorazila a já na ni celej říčnej vlítnul mezi dveřma.“

Záhada zaseknutého pravého SHIFTu na mojí klávesnici se náhle vyřešila.

Sylva omdlela.

„Nehýbete se. Vaše meziobratlové ploténky vysychají. Lymfa stagnuje. Toxiny se hromadí,“ odříkával pomalu, aniž pohyboval rty.

Byl to trenér PowerPoe (PowerPoint + Poe. Tak mu říkám jenom já. Nikdy nám neřekl své jméno. Prý je to fuk).

Trenéři mají ve firmě za úkol školit, motivovat, koučovat, vlévat krev do žil.

Trenér PowerPoe postrádá mimiku i intonaci, vypadá trochu jako Edgar Allan Poe na barbiturátech a po jeho kurzech se chcete zabít.

Po školení prezentačních dovedností odcházíte s vědomím, že je zbytečné na kohokoli byť jen promluvit, protože stejně není nikomu možné nic sdělit tak, aby pochopil, jak to myslíte. Každý žijeme ve svém vlastním pokřiveném snu a každý je v něm úplně sám.

Snad i proto proběhlo celodenní školení time managementu zcela beze slov.

Abychom si uvědomili, jak nám život protéká mezi prsty a jak s tím vůbec nic neděláme, 420 minut jsme se na projektoru dívali na animovaný GIF přesýpacích hodin.

Požární ochranu odmítá PowerPoe školit úplně, protože beztak všichni shoříme v pekle.

Asi si říkáte: „Jak mohl tenhle člověk získat tuhle práci?“

PowerPoe trpí maniodepresivní psychózou.

Při přijímacím řízení byl zrovna v mánii. Připravil si školení BOZP jako veršovaný komiks, pokreslil čtyři flipcharty, použil stroboskop a stínové divadlo a sám sebe simultánně tlumočil do němčiny.

Teď už je půl roku v depresi, takže nedokáže ani otevřít fixu.

„Cévy se ucpávají. Infarkt myokardu je nevyhnutelný.“

Dnes máme seminář o zdravém sezení.

„Já ale sedím zdravě. Na gymnastickém míči!“ pochlubil se naivně snaživý account manager junior Patrik, který je tu nový a netuší, že kdykoli PowerPoa přerušíte, po celou dobu své odpovědi vám souvisle svítí laserovým ukazovátkem do sítnice.

„Prospěšnost sezení na balančním míči je marketingový mýtus,“ recitoval PowerPoe apaticky. „Dochází k přetěžování stabilizačního systému, které vede ke svalovým horečkám, zvýšení agresivity, poruchám koncentrac–“

„Ééééééhnnnn!“ Patrik se s křikem chytil za levé oko, rozeběhl se ke dveřím, klopýtl o bezvládnou Sylvu a zřítil se do květináče.

PowerPoeovy přednášky vás prostě zvednou ze židle.

A to je zdravé.

„Ano. Našemu šéfovi to připadá vtipné.“

Kolik je vašemu šéfovi? Dvanáct?

„Věří, že si nás díky tomu lidé zapamatují.“

„No… “ promnul jsem si spánky,  „to je možné. A co že to děláte? Provozujete porno server? Prodáváte viagru? On-line seznamka? Muzeum sexu? Rychlorande?“

„Jsme čistírna.“

„Chm.“ Je tady nějaká souvislost, na kterou nemůžu kápnout. „Jo… počkejte, jasně!“ svitlo mi. „Vy jste ti… Šourek a syn!“

„Ne. Říha.“

20 vteřin jsem čekal na pointu a pak jsem zavěsil.

Zatahal jsem Pixela za dred. Polekal se, škubl sebou, vytrhl kabel od sluchátek a na celý kancl začala vyhrávat znělka Hry o trůny.

„Prosím tě, umíš i 3D objekty?“ zajímal jsem se.

Pixel se zatvářil, jako že jsem ho skoro urazil. „Pff. Co bys řek’? Mě Photoshopem kojili, kámo. Dívej.“ Zvednul levou ruku: „Kapátko.“ Zvednul pravou: „Kouzelná hůlka. A v kalhotách…“ chytil se za rozkrok, „…magnetický laso! Jíhhááá!“ několikrát zatočil smyčkou ve vzduchu a předstíral, že s ním ulovil naši účetní.

„Tak to se ti teď bude hodit. Potřebuju vymodelovat 3D návrh penisový flešky,“ upřesnil jsem misi.

„To skoulíš v Malování, ne?“ odsekl už po třísetčtyřicátésedmé a zase si nasadil sluchátka.

Můj malovací pohár přetekl. Zkoušel jsem počítat do deseti, ale nedostal jsem se dál než do tří a vybuchl na celý openspace: „Neskoulím, do hajzlu!“ strhl jsem mu z uší sluchátka a zahodil je do akvária. „Viděls vůbec někdy Malování, ty vole?!“ procedil jsem vytočeně skrz zuby a začal mu ho pouštět, abych mu ukázal, že tam stěží narýsuje úsečku.

„Já ale nevim zpaměti, jak vypadá penis,“ vykrucoval se teď už trochu vyděšeně Pixel.

„Co co?“ Sylva zaslechla slovo penis a vykoukla zpoza recepce jako ovulující surikata.

„Šmarjá. Vždyť… s penisem se… potkáváš několikrát denně, ne?“ vrtěl jsem nechápavě hlavou.

To už vykoukl z kanclu i šéf. Zavalitý padesátník, kterému život nadělil všechno krom vlasů a společenského taktu. „Mluvíte o mně?“

„Bavíme se o penisech,“ informovala Sylva.

„No dobře, potkávám,“ uznal Pixel. „Ale to je z takový… blbý perspektivy. Chápeš.“

„Tak si ho vygooglete, ne?“ navrhl šéf podezřele zkušeně.

„To těžko,“ oponoval Pixel. „Máme blokovanej explicitní obsah.“ A aby nám to dokázal, napsal do Googlu „kunda“.

Půl minuty jsme se na to dívali.

„Ty vole, to je smutnej svět,“ posteskl si Pixel po chvilce.

„To je divný,“ podrbal se šéf zmateně na týle. „U mě v kanclu to normálně…“ zarazil se, „teda… chci říct… no, tak to jsme nahraný. Kruciš.“

Posadil jsem se rezignovaně zpátky do židle. A civěl nepřítomně na svoji plochu. A na svůj život.

Dělám ekaunta v oddělení, které zajišťuje reklamní předměty.

Moje máma je porodní asistentka. Můj brácha je hasič. Když mají dobrý den, přivedou na svět trojčata nebo vystříhají chlapa ze zmuchlané felicie. Když mám dobrý den já, stane se z vaší flešky penis.

Někdy zakloním hlavu a třeba 20× za sebou mačkám klávesu Escape a představuju si, jak se odklápí strop. Beton se drolí, zářivky pukají. V rozšklebenině se objevuje modré nebe. Moje kancelářská židle se začne freneticky třást, z koleček vyšlehnou plameny a katapultují mě do oblak. Pryč od všech línejch grafiků, e-mailových notifikací, aktualizací Javy a pinďourovejch flešek.

Ze snění mě vytrhl úder záchodových dveří o zeď. Z toalety vyběhl šéf s polodopnutým poklopcem, míří směrem ke mně a mává nad hlavou rozjařeně iPhonem: „Vy mě nemít, čulibrci, tak nevím!“

Esc, Esc, Esc, Esc, Esc, Esc, Esc… Esc!

Vždycky než vypne motor, třikrát prošlápne plyn, aby se každý dozvěděl, že přijel v novém cabriu.

Po prvním dni, kdy skutečně každý ve firmě (kromě Pixela, co zrovna sledoval na videu twerkující koťátka) přiběhnul k oknu a obdivně pozoroval, jak šéf neumí podélně zaparkovat na místě, kam by se vešla i Costa Concordia, se reakce na vrrrrrrnvrrrrrrrnvrrrrrrrrrrrn změnily na: „Panebože, Sylvo, běž mu to prosimtě zaparkovat.“

Jak už jsem psal, druhá míza není sranda. Zvlášť když prostě vaše vzezření pro nějakej remake nemá předpoklady.

Šéf měří 160 cm a váží tak 90 kg. Vypadá, jako když přefouknete hustilkou zahradního trpaslíka. Jeho červené naducané tvářičky dobrého vojáka Švejka můžou rajcovat maximálně… ne, nikoho.

Bláhově se domnívá, že jeho dvacetiletá kočička s ním je proto, že vždycky toužila skončit po boku špatné kopie Dannyho DeVitta s prostatickými problémy a zálibou v hraní sudoku. S její láskou nemá vůbec nic společného jeho šestimístné konto, které zčásti vydělal a zčásti zdědil. Není mu divné, že od doby, co si kvůli ní začal lepit na hlavu příčesek z koňských žíní, se ona neustále snaží jeho vzhled od základů změnit. Koupila mu za jeho peníze permici do fitka, do solárka a nutí ho chodit na pedikúru. Zakázala mu jíst pečivo a pít pivo a na slevomatu mu pořídila – za jeho peníze – poukaz na depilaci s 50% slevou. Ten koberec na zádech prostě musí dolů.

To, že šéf všechny tyto procedury absolvuje, mě nijak zvlášť neobtěžuje, pominu-li fakt, že na mě spadla veškerá jeho práce a v jeho kanclu to smrdí jako na záchodě v luxusní restauraci.

Nejhorší je, že nám o tom rád vypráví.

„Hele čulibrci, já byl teďka na pedikúře, to ste neviděli. Bych nevěřil, jakýho bordelu může mít člověk za nehtama na nohou. Chudák ta šikmovoká, pachtila se tam půlhoďku s plísní, a když skončila, ukázal sem jí druhou. Takovou tragédii Japončíci nezažili vod Hirošimy, hahaha!“ smál se a cenil na nás svůj keramický chrup barvy White Sensation, zatímco já jsem neměl daleko k tomu blinknout si do pusy.

„Nic děcka, tak já zas letim. Mám od dvou fitko,“ zahlaholil ten blazeovanej Jirka Krytinář a odešel. Dobře, takže dneska zase makám za dva lidi. Vlastně za tři, Pixel mi měl dodat jeden návrh, takže předpokládám, že Malování to opět jistí.

„Ne, vůbec není problém potisknout vaše kšiltovky tančícími kozami,“ vysvětloval jsem klientovi důležitě do telefonu a vnitřně jsem umíral.

Před očima jsem si promítal svůj život.

Nadějný mladý spisovatel, budoucí laureát ceny Ferdinanda Peroutky, skončil na místě account manažera ve firmě, která tiskne tančící kozy na kšiltovky. Než jsem se stačil sebelítostivě rozbrečet, u stolu se objevil Patrik.

„Čau, hele prosimtě, hoří mi tady jeden klioš, potřebuju tě rychle nabrífovat, abychom nebyli ouvrpromising a splnili dedlajn, rozumíš. Jo bajdvej, nemáš u sebe nějaký love? Sem uplně vykešovanej a chci snickersku z matu.“

Znáte to, jak vždycky čtete inzeráty na jobs.cz, kde shánějí mladé, proaktivní, dynamické, intuitivní, pozitivní a zapálené lidi, a přemýšlíte, jak takový člověk asi vypadá.

Já už to vím.

Vypadá jako Patrik.

Mladej snaživej junior account v košili s límečkem naškrobeným tak, že by s nim nakrájel chleba. Nemá holku a miluje Sylvu.

Tajně si přeju, aby se už konečně vdala, porodila dítě a on definitivně ztratil naději a stal se z něho cynickej, životem nasranej a zklamanej týpek bez budoucnosti, co dřepí celý dny v kanclu a poslouchá od nadřízenýho vyprávění o plísni na nohou. Čili takovej druhej já.

Má se tam zhodnotit uplynulý týden, rychle prolítnout, jak si na tom stojíme se zakázkami, vyřešit problémy a říct si, co se bude dělat příští týden.

Na tenhle bláhový vzorový program vzpomínám zasněně při každé poradě, která se od počátečního „Nazdaaaaar čulibrci,“ našeho šéfa plynule přesune k tomu, že nám na flipchart kreslí fixou schéma svého chrupu a vyznačuje, kde si nechal včera u zubaře udělat korunku. „A bolelo to jako svině, musim říct,“ a přidal k tomu útrpný výraz.

Kdybys to netáhnul s tou dvacetiletou buchtou, moh sis nechat starý zuby, pomyslel jsem si. Na druhou stranu, když jeho nový zuby září víc než Fukušima, možná to trochu odvede pozornost od toho tupé, co si denně lepí na pleš zadkem dopředu. Druhá míza není sranda.

Než jsem stihnul v duchu podrobit kritice i další kožní deriváty toho George Clooneyho chudých, ozval se Pixel. „Hele už ste viděli to boží video, jak ten cápek jede ve výtahu?“

Určitě neviděli, protože míra naší prokrastinace dosahuje jen asi tak miliontiny prokrastinace Pixela. Dělá u nás grafika a kvůli sledování videí s ruskými sebevrahy, twerkujícími jednorožci, studování žebříčků typu 18 věcí, které jste nevěděli o pudinku, v podstatě nemá čas se práci věnovat.

„Hele kámo, sorry nestíhačka,“ prohodí vždy tak pohodově, až se mu z jeho hipsterského kníru začnou sypat zbytky veggie oběda. „To ňák zmákneš v Malování.“

Až jednou lidstvu vyjevím, co všechno už jsem splácal za pět minut v Malování, dostanu Nobelovu cenu.

„Hele tak ten cápek jel normálně výtahem a ten výtah se zbláznil a vylít a nešel zastavit a cápek se vo něj rozbil.“ Pixel si právě rozbaluje sojovou tyčinku a poučuje Sylvu o tom, jak se sojové boby lisují.

A já už se bál, že tahle porada bude k ničemu.

„No, tak já myslím, že je to pro dnešek všechno,“ balí šéf flipchart s nákresem svého chrupu, který si zřejmě vylepí doma na záchodě.

Skvěle, takže během dnešní hodinové porady jsem se dozvěděl, že předělání keramického chrupu bolí trochu míň než slepák („Děcka, to sem se tehdá málem posral, tohle bylo jen na pochcání,“), že jeden nešťastník na druhém konci světa si rozbil hlavu o strop výtahu a že „Sojové boby talíř ozdobí.“ (Sylva se v návalu lásky k sojové tyčince bez kalorií, kterou jí Pixel odprezentoval, rozhodla vymyslet vlastní reklamní slogan).

Množství nově nabytých znalostí je větší než při poradě minulý týden, kdy šéf odbíhal ze zasedačky tokat do chodby se svojí dvacetiletou milenkou o tom, kde v Praze se provádí depilace zad (na Žižkově a ve Vysočanech).

A co teprve porada předminulý týden, kterou přerušovalo Sylvino vzlykání, patrně navazující na její předchozí telefonický rozhovor s přítelem fotbalistou o hustotě jejího hlenu a fázích ovulace. Možná, že matka příroda přece jen existuje, když se těmhle dvěma zatím nepodařilo zplodit potomka.

Dnešek zatím překonává všechno – Pixel se zasekl na Youtube a zbytek kanceláře kolem něj stojí v hloučku.

„Pusť tam takový to Ganga Stajl. Ukazovala mi to mladá tuhle,“ říká šéf tónem odborníka na korejský pop nápadně připomínající indickou řeku.

„Nebo to s těma miminkama, jak papaj kyselý! Tuhle sem u toho brečela smíchy,“ řekne Sylva rozjařeně, aby si záhy zase vzpomněla na neposlušný hlen a se vzlykem odběhla.

Mám dojem, že kdybych se přímo uprostřed zasedačky rituálně oběsil na Pixelově dredu, nevšimne si toho ani on.

Třicet.

Nedůvěřivě a krapet odcizeně jsem studoval odraz své tváře v prosklených dveřích metra. Dobře, vlasy už to možná trochu balí (zase o to víc se daří těm v uších, v nose a na zádech), ale jinak… Určitě bych se ještě dostal do divadla na studentské vstupné.

Z gerontologických úvah mě vytrhl laškovný pohled zrzky ve fialovém kostýmku a rajcovních podkolenkách. Tak vida, a-ha! Pořád mě ještě nestáhli z genového trhu!

„Příští stanice: Anděl.“

Opětoval jsem jí jemný úsměv a připojil nonšalantní pozvednutí obočí ve stylu agenta s povolením zabíjet. Neodolala. Vstala a přitahována neviditelným magnetem libida zamířila přímo ke mně.

„Nechcete se posadit?“

V práci proběhl klasický rituál ofrňování se nad narozeninovým dortem.

„Ne, děkuju. Držím si linii,“ zavrtěla hlavou účetní a její čtyři brady o sebe zapleskaly cosi, co až překvapivě připomínalo úvodní tóny znělky Beverly Hills 902 10.

„Cukr je nejzákeřnější droga,“ pokárala mě Sylva a začal mi mávat před obličejem DVDčkem s Kateřinou Cajthamlovou.

„Tak promiň. Aby to nebylo tak hrozný, příště ti upeču pervitinovej cupcake s toluenovym krémem.“ Náno.

Když dali všichni dostatečně na odiv, že jsou bio raw vegani, co jedí jenom lněná semínka marinovaná v práně, začala hlavní narozeninová taškařice: skupinové, nenápadně pokoutné vymýšlení narozeninového dárku. Které skončí vždycky debaklem. Vždycky. Dostanete škrabadlo jen proto, že máte na ploše kocoura v botách. Suspenzor, protože vaši kolegové po 2 měsících! nepoznali, že jste žena. A vrcholem všeho bylo, když Radovan, který byl albín, dostal permanentku do solária. Zatím asi nejlepší dárek byl prdicí pytlík, a to i přesto, že měla dotyčná rakovinu tlustého střeva.

To nejpitomější nadělení mě dnes ale mělo zastihnout ze zálohy. Obědvali jsme s Hankou v Potrefené huse.

„Takže smlouva je podepsaná. Od srpna bydlíme spolu!“ chytil jsem Hančiny dlaně nadšeně do svých.

Chvilku mlčela a pak se odhodlaně nadechla: „Víš… já si teď nějak nemyslím, že je to dobrý nápad.“

„Jak to? Vždyť ten byt je super! Vyfoukli jsme ho v nelítostném vyřazovacím pavouku dvaceti jinejm párům! Protože jsme nejlepší!“ zvedl jsem ruku v očekávání partnerského high-five.

„To už…“ útrpně se usmála,„si právě nejsem tak jistá,“ nervózně cinkala nehtem o skleněnou karafu.

Položil jsem ruku zpátky na stůl a zadíval se do jejích lasagní, které se začaly pomalu rozmlžovat.

„líto“, „pauzu“, „nejsem šťastná“, „někdo se mi líbí“, „nebuď smutný“, „zaplatíme“, „dohromady?“, „zvlášť“

Do kanclu jsem se vrátil jako nadopovaný. Klesl jsem do židle a nepřítomně civěl na spořič obrazovky. Možná 20 minut. Možná hodinu.

Když mi někdo zaklepal na rameno, ani jsem nezpozoroval, že se kolem mě srotil chumel gratulantů.

„Hodně štěstí. Zdraví. Lásky.“

Na každého jsem se snažil zdvihnout aspoň jeden koutek. Ale tvářil jsem se spíš jako tehdy na farmářském trhu, když jsem kousnul do sušeného zázvoru v domnění, že je to ananas.

Poslední blahopřející ve frontě mi podal tvrdý placatý obdélník v dárkovém papíře převázaný stuhou. Ach Bože, co to bude? Past na krtky? Anální kolík? Mein Kampf? Vzal jsem nůžky a ostražitě ustřihl okraj balíčku. Vyjela na mě dřevěná tabulka:

„Zaslech‘ jsem jeden tvůj telefonát. Prej se sestěhováváš s mladou,“ poplácal mě po rameni Pixel. „Tak blahopřejem’ a tohle máte nade dveře.“

Polknul jsem a přeteklo mi levé oko. „Hezký.“ Potáhl jsem nosem. „Ne, fakt. Je to hezký. Trumflo to prdicí pytlík.“

„Hele hele, je dojatej,“ řekl kdosi a oslnil mě bleskem.

Když se mi vrátil zrak, byla už narozeninová delegace zpátky u svých soustruhů.

Vzal jsem keramickou tabulku a rámeček s Hančinou fotkou a nenápadně je pod stolem položil do odpadkového koše.

Vysmrkal jsem se, zhluboka se nadechl a vydechl a otevřel Outlook.

1. Náhodou se zapomenete doma přezout a přijdete v papučích s králíčkama. Shit happens, right?
2. Usnete u přijímacího pohovoru. A je jedno, na které straně stolu sedíte.
3. Prezentujete strategii s nezapnutným poklopcem. Tomu se říká otevřenost ke klientovi.
4. Omdlíte na klientově prezentaci. 350 slajdů je prostě 350 slajdů a to není radno avizovat předem.
5. Spletete si ikonku na záchodech. No Bóóóže!
6. Do telefonu se představíte jménem spolčenosti předchozího zaměstnavatele.  Jau!
7. Neúmyslně oslovíte šéfa zdrobnělým jménem … protože se jmenuje stejně jako Váš kocour

Když máte u nás v práci narozeniny, jste to vy, kdo musí přinést dort.

Sotva se objevíte ve dveřích s podnosem, rozezní se openspacem série rozladěných mlasknutí a tlumených „ty voleee“, protože všichni vědí, že budou muset zbytek dne chtě nechtě řešit, co vám koupí. A navíc to můžou řešit jen tehdy, když jdete zrovna čůrat, telefonovat, masturbovat nebo hypnotizovat bublinky v dávkovači vody.

Když sedíte na svém místě, je hrobové ticho. Všichni vás po očku sledují, ale na kohokoli se podíváte, okamžitě uhne. Pro lepší představu, jak to vypadá, stačí navštívit patro programátorů nebo se jít vyzvracet do tramvaje.

Atmosféra postupně graduje, až začnete mít kolem třetí hodiny neodbytný pocit, že se na vás všichni co nevidět s bojovým pokřikem synchronizovaně vrhnou a umlátí vás k smrti svými LCD monitory. V ten moment se u vašeho stolu začne tvořit fronta mírně apatických gratulantů. První dva se většinou sladkobolně usmívají, jiní nervózně podupávají a každých 20 vteřin se ostentativně dívají na hodinky, další počítá stravenky nebo krmí v telefonu takovou tu věc, co vypadá jako trojúhelníkové hovínko.

Jeden po druhém k vám přistoupí, stisknou ruku a oblaží vás co možná nejbanálnějšími přáními jako „všechno nejlepší“, „ať se ti splní všechno, co si přeješ“, „hodně štěstíčka, zdravíčka“. Asi půlka z nich vás osloví „chlape“, „oslavenče“ nebo „bejku“, protože si nejsou jistí, jak se jmenujete.

Ten poslední má pak za zády schovaný výsledek celodenního urputného brainstormingu: dárek tak absolutně mimo mísu, že kdybyste si zavázali oči a vjeli na splašeném oslu do instalatérských potřeb, zamotá se vám do vlasů něco, z čeho budete mít větší radost.

Třeba loni.

Vrátil jsem se z oběda a vedle židle stála ohyzdná třípatrová chlupatá konstrukce.

– „Co to proboha je?“

– „Škrabadlo.“

– „Šk…? Ale… mě nic nesvědí.“

– „Pro kočku.“

– „Pro jakou kočku?“

– „Pro tvoji kočku. … Bejku.“

– „Já… nemám kočku.“

– (Zaraženě) „Ale… dyť… Sylva říkala, že máš její fotku na ploše.“

– „To je kocour ze Shreka.“

Takže teď mám hodně hipsterskou knihovnu.

Co asi dostanu letos? Nemůžu dospat.