„Co se–“ Sylva upustila konývku s vodou, přiskočila, odpásala mimino a vzala ho do náruče.

„M–mladá se nečekaně vrátila o den dřív z kurzu grafomanie.“

„Grafologie,“ opravil ho Patrik.

„A načapala mě, jak brousim naši feng šuej konzultantku.“

„Feng šukej,“ opravil ho Pixel.

„Vyhodila mě z baráku. A Arnolda mi dala s sebou,“ zhroutil se na okraj květináče. „To přece není normální!“ chytil se za spánky. „Je to jeho matka! Copak jsem ňákej babybox?“ Arnold ho začal plácat pěstičkou po hlavě. Sundal mu tupé a strčil si ho do pusy.

Buzík se zhrozil a vyskočil ze židle: „Skalpovala vás!?“

Pixel zavrtěl hlavou a stáhl ho za rameno zpátky do sedáku.

„Fuj je to,“ Sylva kštici zabavila a položila ji k fakturám do nejvrchnější poličky. „Se vší úctou,“ nadechla se, jako by vůně miminkovské lebky uvolnila všechny výčitky, které se v ní po léta kupily, „to, že osouložíte všechno, co se pohne, to JE normální?“

Šéf vzhlédl a zkrabatil čelo až k temeni. „Pochopitelně že JE!“ rozpřáhl samozřejmě rukama. „Jsem muž. Je to moje mise. Kdybych tady byl proto, abych… zalejval kytičky, nemám každý ráno mezi nohama hučící kládu, ale konývku s vodou,“ ukázal na tu překocenou na koberci.

„Ale jste ženatý! To vám nevadí, že tím ubližujete svým nejbližším?“ předpažila mu před chřípí Arnolda. „Nemůžete se trochu socializovat? Aspoň kvůli nim? Nejsme přece zvířata.“

„Říká ta,“ snažil se vyhnout očnímu kontaktu s pokračovatelem rodu, „co si musela nechat udělat test otcovství, aby zjistila, kdo ji vlastně zbouchnul.“ Vstal, nahmatal v kapse miniaturní flaštičku Metaxy a namířil ji na nás. „Popravdě už toho mám plný zuby!“ Čekal jsem, jestli jí půlku neurazí o hranu stolu a nepropukne hospodská rvačička. „Všichni jste pokrytci. Soudíte, protože závidíte.“

Rozvázal se mu pásek, župan se rozevřel a světla zářivek dopadla na jeho zmuchlané nádobíčko. Celý kancl vydal dávivý zvuk a synchronizovaně zkřivil obličeje.

„JÁ jsem monogamii nevymyslel! Nevím, proč bych měl podle ní hrát.“ Konsternovaně jsme sledovali odvážné performance za mužské libido. „Kdybyste byli se svými sexuálními životy spokojení, nezajímáte se o ten můj.“

Patrik hbitě přiskočil a zakryl šéfovo ohanbí tabletem. Nevšiml si, že je v režimu fotoaparátu, takže jediné, čeho docílil, bylo, že jsme teď šéfův penis viděli zazoomovaný a ve Full HD. Dokřivili jsme tváře úměrně tomu.

„Připište si všichni do kvartálních cílů další bod: Postarat se mi o dítě.“

„Huh!“ Patrik si všiml na retina displeji genitálního nadělení, polekal se a upustil ho na zem.

„Já du na hokej,“ šéf vylovil z druhé kapsy českou vlaječku, otočil se a i se svou pubickou rozhalenkou zmizel zpátky ve výtahu.

„Nemáte někdo číslo na tu feng šuej konzultantku?“ pronesl Pixel do ticha. „Potřebuju trochu prošťouchnout čchi.“

Stáli jsme se Sylvou, Pixelem a Buzíkem nad krabicí od toneru, kterou jsme vystlali skartovanými manuály, jak přežít Y2K, a Arnolda do ní uložili.

Buzík se díval do vykulené miminí tvářičky jako na svatý obrázek. „Není to úžasný?“ pošimral Arnolda ukazovákem na nose. „Děti jsou naši největší učitelé. Učí nás, jak být plně přítomni. Zcela v okamžiku.“

„Tím, že nepočkaj na nočník a vykaděj se teď a tady,“ přitakal Pixel. „Takovej kurz si nechám ujít. Děkuju pěkně.“

Sylva nahrnula větší množství drti do horní části krabice a podložila nemluvněti hlavičku.

Buzík ho přikryl plátěnou nákupní taškou. „Bude to znít divně,“ začal opatrně, „ale určitým způsobem má šéf pravdu. Osho někde píše, že kdybychom odložili svá ega, stud, strach z odmítnutí a předsudky vůbec, můžeme detabuizovat sexualitu, daleko otevřeněji o tom mluvit, daleko víc souložit a daleko víc si to užívat. Prostě… bychom toho druhého o sex požádali. A on by řekl buď ano, nebo ne. No hard feelings.“

„No jasně,“ luskl Pixel prsty, „jako na Hololodi! Pokud nemáte příliš na spěch, pane Rimmere, mohli bychom si v mé kajutě pár hodin zasouložit. Viděli jste Trpaslíka, ne?“

Buzík pokýval. „Všichni bychom byli daleko vyrovnanější. A méně deprivovaní. Jednou jsem byl dokonce na semináři tantry, kde lektor poukazoval na paradox: že je úplně normální, když se studenti na maturitním večírku zlejou tak, až si zvracej na šerpy… ale kdyby si místo toho společně zamasturbovali… to by bylo nepřijatelné. Sodoma Gomora. Přitom je to: příjemnější, zdravější, důvěrnější, přirozenější,“ vypočítával na prstech.

„Ty jo,“ Sylvu to zaujalo, „možná… má tahle společnost opravdu k sexu nezdravý vztah.“

„Neměli bychom ho zabavit něčím jiným než řečma o smilstvu?“ ukázal jsem na vykuka v krabici. „Navíc dětem plyne čas pomaleji než nám. Nám se zdá, že tady leží 20 minut, ale jemu to přijde, jako by se celej den kopal do zadku.“

Pixel položil vedle Arnolda do papírových hoblin starého gameboye a pexeso. Velký úspěch to nesklidilo.

„Chm,“ vydechl zklamaně. Ale pak se mu rozsvítily oči: „Do ZADKU! No jasně!“ Čapnul Arnolda podpaží a pelášil s ním ke kopírce.

„Tohle se ti bude líbit!“ funěl nedočkavě. „Sleduj! Chah!“ Položil kojence na skenovací plochu. Hned jak se jeho zádíčka dotkla chladného skla, začalo mimino řvát jako protržené. „Ne, počkej, vole. Je to fakt sranda! Prvních 14 dnů, co jsem tu pracoval, jsem nedělal nic jinýho!“

Natěšeně se chichotal do Arnoldova řevu, pod kterým zatím líně putovala světelná čára.

Po půlminutě sebral z přihrádky šedivý papír se dvěma rozpláclými bílými půlkami a tmavou škvírou mezi nimi a podržel ho Arnoldovi před nosem. Vůbec ho to nerozveselilo.

Pixel nám věnoval závažný pohled, jako by právě odhalil smrtelnou diagnózu: „Nemá smysl pro humor.“

Rozrazily se dveře a objevila se v nich šéfova žena Eliška, jen dnes výjimečně vypadala, jako by utekla z hororového muzikálu. Zoufalý škleb a oční stíny rozpité přes půl obličeje. Přeskočila nůžkami turniket, probourala naše shromáždění kolem kopírky a svinula Arnolda do náruče. „Co to tady s ním vyvádíte?!“ vyštěkla na nás. „Jsi v pořádku, koblížku?“ začala mu pusinkovat lebku.

„B– Děláme… záložní kopii. Pro případ, že by se mu něco stalo,“ koktal Pixel.

Eliška mu přiskřípla prsty do zásobníku na papíry.

„Jááá-ssss–“

Odkráčela do šéfovy kukaně. Posadila se na židli, vytáhla ňadro a začala malého kojit.

Chvíli jsme mlčky stáli a koukali se kamkoli, jen ne tam. Kromě Pixela, který hypnotizovaně zíral přesně na místo, kde rty objímaly bradavku.

„Líbíš se mi,“ řekla Sylva najednou. „Chci s tebou jít dnes večer na večeři.“ Všichni tři jsme se na ni otočili. „A… když to půjde dobře,“ dívala se upřeně na Buzíka, „můžeme jít ke mně. Mám to…“ na chvilku zaváhala, „ráda z boku. A pak… usnout zaklesnutí do sebe, jako lžičky.“

Sledoval jsem to s otevřenou pusou.

„Nikdy jsem neměla vaginální orgasmus. Jenom klitoridální,“ přiznala, aniž sklopila oči.

„Na tom… by se dalo zapracovat,“ usmál se Buzík nesměle. „Úplně vzadu nahoře, u děložního hrdla, je takzvaná AFE zóna. Když takhle ohneš prsty…“

Nabídl jí rámě a odešli společně do kuchyňky.

Zůstal jsem stát jako opařený. Myslel jsem, že– je těhotná. A on… má rodinu. T–

Když Pixel viděl, jak se tvářím, zvedl A4ku s Arnoldovými rozpláclými hýžděmi.

Nerozveselilo mě to.

Hurá! Vlezu pod peřinu a budu celej den koukat na True Detective a jíst u toho nudle. Vítejte ve světě nezadaných třicátníků s kreditem na Dámejídlo a Uložto.

Jenže po minutě přistál další mail s předmětem SVATBA. A v něm stálo: Čulibrci, v pondělí si beru starou (máme děcko, tak už je stará, haha) na radnici na Praze 9. Pláknem si u obřadu a pak se přežerem a vožerem. Nikoho nenutim přijít. Ale kdo nepřijde, ten mě nasere.

A tak jsme se všichni v pondělí sešli ve svátečním před radnicí. Pixel měl na sobě rejoicky a pončo.

„Ty vole, nebudu nosit kravatu, kterou vyráběly nějaký slepý děti na Srí Lance. Nejsem debil.“

Obřad byl dlouhý. Oddávající očividně neměl v životě moc štěstí na vztahy.

„Milí snoubenci, užijte si svého manželství, které vzhledem k rozvodovým statistikám zřejmě nebude mít dlouhého trvání. Je mezi vámi velký věkový rozdíl. To by mohlo dělat problémy za pár let, až se žena o muže bude muset starat. Stařecká inkontinence není zrovna terno.“

Jeho zasvěcený výklad o úniku moči přerušoval jen řev malého Arnolda, který od rána stihnul nevěstu už pětkrát pozvracet.

Po obřadu se nekonal žádný oběd s rodiči. Jak tak bývá zvykem, všichni jsme se rovnou přesunuli do hospody hned za rohem. „Poďte čulibrci, tadyhle já strávil mládí!“ vedl celou výpravu šéf v saku, co na něm plandalo, a v tupé, co mu nedrželo na šešulce.

Hospoda „U Tří koziček“ byla ten typ podniků, kam vlezete a pamatujete si to ještě 16 let, protože ten smrad cigaret, přepáleného oleje, piva, zvratek a utopenců ze sebe prostě nesmejete.

„Tak čulibrci a dáme si rundu na zdraví!“ Na stole nám všem přistály rumy.

„Tohle já nepiju. V tom může bejt ten toluen, jak po něm oslepneš,“ odmítla kategoricky Sylva a objednala si víno.

Patrik do sebe panáka naklopil, vstal, cestou na záchod svými kroky opsal ležatou osmičku a od té doby ho nikdo neviděl.

„Hele Michale, škyt, já sem ti chtěl, škyt, říct vole, škyt, že tě miluju skoro jako sóju, vole, škyt.“

Pixel se šéfem už v sobě měli celou láhev.

Novomanželka celý výjev sledovala v rohu namáčklá na svou tetu Marušku, která zabírala v podstatě celý zbytek stolu. Radši jsem nepřemýšlel, co se nevěstě honí hlavou.

„Jdu si smejt ty Arnoldovy zvratky,“ byla v podstatě jediná věta, kterou za celý svůj nejšťastnější den v životě pronesla.

Po pár hodinách už byli Pixel se šéfem pod stolem. Sylva po dvou deci vína rozsypaně štkala na klíně tety Marušky, že nikdy nebude mít děti. A já jsem po pár panácích vstal a vydal se směrem k toaletě.

Ten nakládanej hermelín nebyl dobrej nápad.

Zakopl jsem u mušle o Patrika v bezvědomí a tak tak se trefil do mísy.

Ale je to v pohodě, zvracel jsem v barvách svatební kytice.