Kdykoli jdu kolem jejího stolu, začne současně pít, telefonovat a skartovat.

Když jsme do sebe narazili v kuchyňce, zpanikařila, strčila hlavu do lednice a snažila se za sebou zavřít.

Ve středu už mi to nedalo. Využil jsem toho, že firma na týden pronajala kus parkoviště kolotočářům. A když šla Sylva z práce, vyskočil jsem na ni zpoza Kamenožroutova hradu.

„Aho–“

Sylva vyjekla a vytasila pěnový pepřový sprej. Oranžová čára těsně lízla můj levý ušní boltec. 5 vteřin jsme na sebe jen vyjeveně koukali.

„Pro–miň,“ vyšlo z nás zároveň.

„Prosím tě, k tomu pátku…“ vzpamatoval jsem se.

„Jo, promiň,“ nervózně těkala očima všude jinde, jen ne do mého obličeje. „Nevím, co to do mě vjelo.“

„To… jsem… byl já. Ale…“ začalo mě pálit ucho, „nechci, aby to mezi náma bylo divný. Můžeme si o tom–“

Z Kamenožroutova hradu se ozvalo cosi mezi hrozivým řevem a říhnutím.

„Už 10 let jsem nebyla na pouti.“

Nastoupili jsme do kačera Donalda. Otrávený kolotočář s piercingem, nadváhou a beranicí před námi beze slova zaklapl kovovou zábranu. Kačer – jediný naložený – se spolu s prázdnými labutěmi, letadly a autíčky vznesl k noční obloze.

„Chtěl bych ti–“ „Mám tady…“ sáhl jsem do klopy a Sylva současně zalovila v kabelce.

„Prosím, ať to není milostná básnička,“ zašeptala nezřetelně.

Proboha, ať to není těhotenský test.

„Ne. Je to…“ rozsvítil jsem displej smartphonu. Objevil se první slajd powerpointové prezentace LÁSKA. Sylva se znepokojeně zamračila.

„Chci ti…“ odkašlal jsem si a posadil hlas, jak nás to učili na prezentačních dovednostech. „Od té doby, co jsem v červenci dostal kopačky, jsem se začal zajímat o lásku a… zjistil jsem, že… je to pěkný svinstvo. Začíná to zamilovaností, což… ani není cit,“ potáhl jsem na druhý slajd s fotografií belgických pralinek. „Je to spíš pnutí, svrbění. Touha. Jako když si saháš pro čokoládu.“

Sylva s úlevou pokývala: „A všichni na tom ujížděj, protože se ti v hlavě uvolňuje dopamin, jako když si šňupneš kokain.“

Překvapeně jsem se na ni podíval. Vytáhla z kabelky Válku spermií a Anatomii lásky a pokračovala: „Jenže to trvá nanejvýš rok a půl – dost na to, abyste zadělali na potomka – a pak…“

„…už tvůj partner přestane být…“

„…dealer,“ od úst jí šla pára.

„Ty to znáš.“  

„Taky jsem si po nocích, když jsem nemohla spát, googlila lásku a zjišťovala, co jsem udělala špatně,“ otřásla se. „Zdá se mi to, nebo je tu fakt zima?“ O něco víc jsme se k sobě přitiskli a každý jsme si hřáli jednu dlaň o Sylvin vychládající kelímek s horkou čokoládou. „Už chápu, proč jsme tu sami. To byl ale blbej nápad.“

„Takže asi víš, že láska má 3 složky…“

„Chtíč, romantickou lásku a závazek, které ani nemusí jít ruku v ruce,“ trošku nadzvedla zadek a začala mávat na obsluhu kolotoče. „Haló! Můžete nás sundat? My už nechcem. Je tady hrozná kosa!“

Týpek v beranici přežvykoval klobásu s hořčicí. Nevzrušeně se na nás podíval a taky nám zamával.

Sylva si sedla zpátky. Chytil jsem její ruce do svých a chvilku jsem na ně dýchal.

„Měl jsi těžkej rozchod?“

„Tak… lehčí než ty,“ pokrčil jsem rameny. „Měli jsme se sestěhovávat. Pak jsme tam byli rušit nájemní smlouvu a vysvětlovat, že jsme se rozešli. Bylo to takový…“

Oba jsme se na minutu odmlčeli a dívali se na noční oblohu. Světelný smog ji vybarvil do okrově žluté.

„Jste si nejblíž. Je první, komu voláš, když se ti něco podaří nebo je ti ouvej. Vyprávíte si o panických atakách i kolonošortkách. Strkáte do sebe genitálie. Koukáš na ni, jak spí. S návlekem od polštáře na hlavě, protože si zapomněla klapku,“ pobaveně jsem vydechl nosem. „A najednou, ze dne na den, se k sobě máte jako dva uživatelé na Aukru. A píše ti, jen když chce zpátky větrák. Už… to nechci,“ zadíval jsem se nepřítomně do Donaldova zátylku. „Už to nechci.“

„Beztak jsi taky gay. Tak divně chodíš.“

„Díky.“

„Ale co labutě? Ty… jsou přece monogamní.“

„Chm,“ ušklíbl jsem se a potáhl o čtyři slajdy dopředu na fotografii kopulujících vrubozobých. „Nejsou. Hnízdí sice s jedním partnerem. Ale páří se i s jinýma.“

„Vy děvkyy!“ Sylva metla naštvaně po labuti před námi prázdný kelímek od čokolády.

„Nezamilováváme se, abychom byli šťastní. Zamilováváme se, abychom se rozmnožili.“

Při těch slovech sebou Donald trhnul a začal pomalu klesat.

„Díkybohu.“

Stáli jsme naproti sobě na chodníku a dívali se jeden na druhého.

„Já jdu na tramvaj,“ ukázala k obchodnímu centru. „A ty?“

„Tady… na metro.“

Sylva se ke mně maličko naklonila, ale já zůstal nehnutě stát, tak se zase stáhla. Rozevřel jsem nepatrně paže, ale asi si toho nevšimla. Nakonec jen zvedla ruku a zamávala. „Tak… se drž. Zítra,“ usmála se.

„Zítra.“

U turniketů jsem se otočil. A zahlédl její tři poslední kroky, než zmizela za rohem.