Za 80 000 Kč ho koupil Svět hraček.

Zatímco si nechal tetovat mezi oči kostku Lega a plyšového medvěda, Karel se do svého tatéra Dušana Tittlebacha zamiloval a opojeni reklamním byznysem společně založili agenturu Krak&Tit. Ta dnes zaměstnává na 550 nebožáků. Včetně mě.
Naše firma nedatuje svůj vznik ke dni zapsání do obchodního rejstříku, nýbrž ke dni, kdy Karel Krákora dostal ten geniální nápad znetvořit si obličej.

V naší firmě totiž víme, že dobrý nápad je zlatý důl.

Na každém záchodě je hned vedle zásobníku na toaletní papír velká kartonová krabice se světáckým nápisem IDEA BOX a vysvětlivkou v Comic Sans: „Milý zaměstnanče. Vždy když vyměšuješ, je tvůj mozek v intuitivně-kreativní hladině alfa. Nemrhej s ní. Věříme, že z tebe dnes vypadne něco nejen do mísy.“

Když slaví výročí jiné firmy, uspořádají narozeninový večírek, kde se všichni opijí a porůznu se spolu vyspí a – ti, kdo si to pamatují – mají zas do příštích narozenin co řešit. Když máme výročí my, každý zaměstnanec odprezentuje před ostatními své nejlepší nápady – které si po celý rok pečlivě zapisoval – na téma Jak posunout firmu dál.

Nejlepší nápad se zrealizuje; celé oddělení, z něhož vzešel, jede na 10 dnů na Rhodos; a samotný autor si smí na celý rok hrdě vystavit na svém pracovním stole plyšový mozek.

Místo narozenin slavíme Napadeniny.

„Tak,“ šéf žmoulal uprostřed zasedačky natěšeně opalovací krém. „Už jsem si udělal preventivně brazilskou epilaci, takže ukažte, co ve vás je. Kdo jde první?“

Přihlásil se Patrik, vzal podpaží dva šanony a vydal se k řečnickému pultíku.

„Děkuji za slovo. Já myslím, že tahle společnost funguje jako dobře namazaný stroj. Přesto tu vidím jisté rezervy. Především v oddanosti své práci, v míře projevu úcty k nadřízenému a jistě by neuškodilo navýšení pracovní doby z 8 na 9 hodin.“

„Fuuuj!“ na Patrika se snesla smršť papírových kelímků.

„Jako…“ vrtěl hlavou šéf, „tohle je i na mě moc. Nesoutěžíme tu o plyšový konečník. Máš tam něco neřiťolezního?“

Patrik zběžně zalistoval eurofóliemi a zase se posadil.

„Kdo dál?“

Sylva nesměle předstoupila, dvakrát klikla na svou prezentaci a za jejími zády se objevilo velké růžové srdce.

„Mě teď kamarádka vzala na Čtyři dohody a já si myslím, že to nejlepší, co pro sebe tahle firma může udělat, je: konečně si uvědomit, že všechno ve vesmíru tvoří láska.“ Vytáhla z dekoltu tibetskou mísu. „Když se narodíme, jsme božská stvoření a jsme naprosto autentičtí.“ Rozezněla ji sešívačkou. „Ale pak naši hlavu ovládne soudce. Umlčte svého soudce a vrátíte se do ráje.“ Sylva začala v záři projektoru cvičit Pozdrav slunci.

„Ou… keeej,“ šéf si něco poznačil do notýsku, „zmíním se o tom na poradě vedení.“ Pak pokynul k senior account manažerovi Alfonsovi. Ten se s obtížemi zdvihl ze židle a vyrazil na anabázi k pultíku.

Alfons je vetchý stařík s flekatou kůží, řídkým bílým knírem a artrózou. Nikdo nevíme, kolik mu je, ale jednou nám vyprávěl, jak ho vytočilo, když mu Marii Skłodowskou přebral ten parchant Curie.

Dobelhal se v rekordním čase 2.38, vytáhl z kapsy zmuchlaný papírek a pomalu z něj četl skřehotavým hlasem: „Chtěl bych, aby na telefonu byl zase ciferník. Nebo aspoň knoflíky. K čemu je mi takovej bazmek bez ovládání?!“ upustil rozhořčeně na zem svůj iPhone a rozdupl mu displej holí. „Chtěl bych, aby v relaxační zóně hrála dechovk–“

„A kde máš PowerPoint, dědo?“ ukázal šéf na prázdné plátno.

„Pau…?“

„Příště mi to přineseš na hliněnejch destičkách, ne?“ pustil se do něj. „Nebo to se k tobě taky ještě nedostalo? Nebudu muset chodit kontrolovat tvůj výkaz práce do Altamiry? Doveďte ho někdo do nejbližšího hospicu. Další!“

Perverzák Pepé si ulízl umaštěné vlasy a otřel si čelo do papírového kapesníku: „Přicházím s revoluční metodou, která zlepšuje náladu a soustředěnost a snižuje pracovní stres a riziko rakoviny prostaty,“ olízl si rty.

„Poslouchám,“ rozklikl šéf propisku.

„Pokud budeme v práci všichni společně alespoň 2× denně masturbovat…“

Šéf se konsternovaně rozhlédl po zasedačce s výrazem „Bože, za co mě trestáš“ a luskl na Pixela.

Ten vytlačil Pepého a promítl za sebe fotku Baracka Obamy.

„Mám jenom tři body: Xbox room, whirlpool, ganja. Volte Pixela. Yes, we can!“

Zvednul dva prsty a uvolnil místo Pavlíně.

Pavlína před nás předstoupila s naprosto kamenným výrazem. Bez jediného slova pustila PowerPoint, dívala se upřeně před sebe a v 5vteřinových intervalech mačkala pravý kurzor.

Postupně se před našimi zraky vystřídala série slajdů, z nichž jsem většinu vytěsnil. Bohužel mi uvízlo:

• šéfova fotka z maturitního tabla, když ještě neměl přišité uši
• černobílá fotografie hocha předškolního věku klečícího na dvorku a pojídajícího slepičí trus
• šéfovo naskenované vysvědčení se sedmi čtyřkami
• světová mapa velikostí penisů v různých zemích, s extra státem „Pidižvínie (6 cm)“ exkluzivně pro šéfa
• a jako třešinka na dortu video: rozesmátý šéf vyjíždí z tobogánu, ale cestou ztratil plavky

Hned po dvou snímcích Pavlíniny prezentace šéf zděšeně vyskočil ze židle, stoupnul si před plátno a epilepticky máchal rukama, jako když řídí křižovatku. Nakonec vytrhl Alfonsovi vycházkovou hůl a zneškodnil s ní stropní projektor.

Pixel uznale našpulil rty: „Letos fakt inspirativní. Díky.“

Dva dny nato jsme se napjatě shromáždily kolem šéfova stolu. V rukou slavnostně třímal zapečetěnou obálku. Odkašlal si: „Lejdýz end džentlmen…“

Patrik nasadil obličej Michala Nesvadby a začal napodobovat virbl. Šéf ho zpražil pohledem a Patrik se schoval za fíkus.

Šéf rozlepil obálku a četl: „Vzhledem k tomu, že jediným realizovatelným nápadem z vašeho oddělení byla onanie na pracovišti, rozhodli jsme se z morálních a hygienických důvodů dát přednost jiným. Děkujeme za pochopení.“

Hrábnul jsem po něm poslepu a spadnul na zem pod postel.

Jsou čtyři hodiny ráno. Co když je to Pavlína?

Co když se ji právě někdo pokouší znásilňovat ve sklepě a moje číslo na mobil bylo to jediné, na co si byla schopna vzpomenout a ve vypjaté situaci násilníkovi navzdory schopná na dotykáči bez chyby vyťukat?

Mobil stále vibroval.

Zvednu to a zachráním jí život a jednou tuhle historku budu vyprávět našim vnoučatům na padesátiletém výročí naší svatby.

Vrhnul jsem se parakotoulem pod postel a hrábnul po telefonu. Cestou jsem si vykloubil rameno, odloupnul nehet a natrhnul pyžamo v rozkroku.

„HALÓ?!“

„Nazdaaar kámo, to sem rád, že nespíš! Hele prosimtě, jak si mi posílal před půlrokem to zadání potisku na kšiltovky, mělo to bejt spíš modrá jako námořnická nebo taková azurová?“

„Azuro… co?“

„Azurová, vole, prober se, nemám čas!“

Pixel začal pracovat. Blíží se roční hodnocení.

V naší firmě probíhá na konci listopadu roční hodnocení, které určí výši vánočních prémií.

Celoroční selanka, hádky o plesnivý chleba v kuchyňce, mezistolní války s papírovými kuličkami, mailová bitva o správnou teplotu klimatizace a nekonečné rozmýšlení, co si objednat z Dámejídlo, vystřídala soustředěná práce.

V kanclu je totální ticho. Hodiny tikají, kohoutek kape.

Sylva si stěžuje do telefonu, že ze stresu přestala ovulovat.

„NEMÁM ČAS!“ zařval Patrik na uklízečku, která mu podávala vynesený odpadkový koš, a nacpal si do pusy další list guarany.

Ve dveřích se objevila Pavlína. Pixel během pěti vteřin vytasil z baťohu banán a začal ho před ní ostentativně pojídat. Po pár soustech se začal strašně smát vlastní vtipnosti, banán mu zaskočil a začal se dusit. Pavlína znechuceně odešla.

„Nazdár čulibrci,“ šéf přitančil do kanclu stylem splašeného jelena s umělými kyčelními klouby.

„Tak co, jak to frčí, děcka? Hodnocení se blíží. Letos mám pro vás suprpecku. Makejte makejte, to nejlepší ze sebe vydejte! Chachá!“ Šéf udělal klikací zvuk pusou, namířil na mě ukazováčkem a pusou vystřelil: „Pif paf!“ Následně se mambo krokem přemístil k sobě a na poslední chvíli vykouknul ze dveří: „Za pět minut všichni v zasedačce.“

Hurá, dozvíme se, v jakých relacích budou letošní bonusy. Snad aspoň tak velký jako jeden plat.

„Takže děcka. Je krize, všichni víme. Dřem tady každej bídu s nouzí a nemůžem si moc dovolit, všichni to víme, že jo.“

 „Máte nový kabrio…“ 

„To sem nepleť, Michale.“

„Takže dřeme bídu s nouzí, v dnešní době by si jen blázen vyhazoval z kopejtka, natož zakládal rodinu, že jo.“

„Narodilo se vám dítě.“

„To je něco jinýho. No hele stručně, prostě na bonusy nejsou prachy, ale protože všichni makáte jak fretky, tak sem vám vydupal náhradu, co oceníte mnohem víc.“

Šéf vytáhnul paklík kartiček.

„Poukazy na depilaci těla. Sleva 5 procent při depilaci nad 60 procent tělního porostu!!!“

Bylo ticho.

„Pět procent!! To je až 140 korun!“

Pixel se zvednul a odešel. Za chvíli se za dveřmi ozval známý zvuk střílejících Angry Birds.

Sylva šla telefonicky zrušit objednání na umělé oplodnění.

Patrik s nepřítomným skelným pohledem přežvykoval guaranu.

„Ahoj mami. Jak jsem říkal, že na Vánoce jedu k moři, tak nejedu. Přijedu k vám. … Ne. Sám. Bez Hanky. A bez ochlupení.“

Ať přijdu do kanclu v kteroukoliv hodinu, Patrik už tam sedí.

Taky jsem ho nikdy neviděl odcházet domů.

Nedivil bych se, kdyby ve svojí proaktivní kožené aktovce nosil nafukovací lehátko a sprchoval se jarem ve dřezu v kuchyňce.

„Dobrý ránko, krásný den,“ pozdraví každýho každej den s kukučem naspeedovaného křečka, který do toho běhacího kolečka naskočil už před šesti hodinami a dalších dvanáct z něj nevyskočí.

A je úplně jedno, že je venku dvacet pod nulou, zrovna mu umřela babička, odkopla ho holka, kamion mu přejel kočku, volby vyhráli komunisti a kávovar nefunguje.

Patrik nikdy nemá špatnou náladu.

Nástěnku u počítače má celou polepenou motivačními citáty.

„Hurá, další přírůstek do rodinky,“ řekne si pro sebe zpěvně, když mu tiskárna vyplivne další variaci na „Nikdy se nevzdávej, prohraješ až ve chvíli, kdy se vzdáš.“

Když se Patrika zeptáte, jak se má, řekne vám, že skvěle, protože konečně dotáhnul jeden projekt.

Když se ho zeptáte na osobní život, vypráví vám, jak včera do noci dotahoval projekt.

Těžko říct, co v jeho případě slovo projekt znamená, když u nás dělá junior accounta a jeho práce spočívá hlavně v kontrolování tabulek s jednotlivými zakázkami.

Občas tam najde hrubku.

To pak přitáhne k mému stolu flipchart a s vážným výrazem „odpálí brainstorming.“

Na flipchart nakreslí graficky znázorněná pravidla českého pravopisu a energicky různobarevně vyznačuje shodu podmětu s přísudkem.

Naposledy jsem si během jeho přednášky stačil sníst svačinu, dojít si na velkou, dohrát Angry birds, sbalit se a odejít.

Mluvil i poté, co jsem zhasnul a zabouchnul dveře.

Patrik rád nosí košile s vyšitým monogramem a naškrobeným límečkem. Přes ně má vždy svetřík s výstřihem do V.

Na barevnou kombinaci košil a svetru si v excelu vyvinul algoritmus.

Na kalhotách má nažehlené puky a nikdy v životě by se nedotknul Pixela bez chirurgických rukavic.

Jediné, co o Patrikově osobním životě víme, je, že byl bezhlavě zamilovaný do Sylvy.

„Ahoj Sylvo, vytiskla bys mi tabulky?“

Dál se jejich milostná konverzace nikdy nedostala.

Už takhle u toho Patrik propotil košili i svetřík.

„Někdy mám pocit, že mi ženy vůbec nerozumí,“ svěřil se mi tuhle u pisoáru, kdy si jednou rukou přidržoval přirození a tou druhou datloval něco do tabulky na notebooku opřeném o moje rameno.

„Taky nechápu,“ odvětil jsem a všiml si, že Patrik čůrá do tvaru rovnostranných trojúhelníků.

Nová kolegyně Pavlína v koženém overalu práskla bičem. Poslušně jsem si sundal všechno kromě trenek.

„Teď ty,“ kníkl jsem nesměle.

„Ty tady nebudeš rozkazovat!“

Znovu práskla bičem. Zavázala mi oči a položila mě na postel.

Připoutala mi ruce. Po chvíli mi sundala šátek z očí. Stále nade mnou nahá.

Počkat, moment, co to má mezi nohama? Pavlíno??

„A teď si spolu užijeme rodeo,“ řekl ten babochlap hlubokým hlasem.

„Chachachachacha…“

„…a tomu se, čulibrci, říká nástřih hráze,“ škubnul jsem sebou leknutím ze spánku právě ve chvíli, kdy se porada se šéfem proměnila v gynekologicko-porodnickou ordinaci.

Pavlínka seděla naproti. Už týden se ji snažím pozvat na rande.

Už týden mám noční můry a už týden nenápadně vcházím do kuchyňky pět vteřin poté, co tam vejde ona.

Odehrávají se tam legendární dialogy, podle kterých někdo natočí Titanic 2.

– „Ahoj.“

– „Ahoj.“

– „Koukám, vaříš si kafe.“

– „Jo.“

– „Já si asi uvařim čaj.“

– „Dobře.“

– „Mám u čaje takovej trik. Když vyndáš mokrej sáček, položíš ho na lžičku, obmotáš okolo tu šňůrku a tim ho vlastně vyždímeš. Nikde pak nekape.“

… 

– „Nemáš pak pokapanej stůl, klávesnici… kalhoty… podlahu…“

Odešla.

„Hele kámo, to je jasný, ženský nechtěj sraby, rozumíš. Ty seš ten alfasamec a ty si to prostě musíš vzít,“ radil mi zkušeně Pixel a na počítači mezitím virtuálně pročesával duhovou hřívu animovanému poníkovi.

 „Na ty zženštilý blbce nikdo neni zvědavej. Ty prostě musíš přijít, zavelet: Jdeme na večeři! a vodtáhnout ji tam klidně za vlasy, hele.“ Pixel začal poníkovi oblékat šatičky.

Dobře. Budu muž. Přijdu za ní a řeknu jí, že půjdeme na večeři. Nebudu se ptát, prostě to oznámím. Udělám to asertivně, aby měla pocit, že celý život přesně vím, co chci.

„Ahoj, Pa–Pavlíno. Hele, můžu se tě na něco zeptat? Ale jestli nemáš čas, tak nevadí, přijdu jindy.“

„Ahoj, jasně. Ty mi chceš dopovědět ten příběh s čajovým sáčkem, viď? Promiň, musela jsem jít za šéfem do kanclu.“

„V pohodě. Já se chci na něco zeptat. Nechtěla bys se mnou jít na večeři? Samozřejmě pokud ne, tak to pochopim a nikam nemusíš. K ničemu tě nenutim, jen se ptám. Nezávazně. Jsem v pohodě.“

Vteřiny ticha.

„Jé, já bych šla ráda, ale dneska musim za babičkou do nemocnice. Je mi líto. Půjdem jindy!“

Ach, ona je tak úžasná, stará se o svoji nemocnou babičku.

Na odchodu z kanclu mě zastavil šéf. Ukázal na Pavlínu.

„Dneska bude finální strike, čulibrku. Beru tuhle mladou kozatici na véču. Moje mladá vo tom neví, ta už skoro rodí. Drž mi palce, kámo!“

Šel jsem si vyždímat sáček.

„BOŽE!! PROČ JSI NÁM JI VZAL?!?! BYLA PRO MĚ JAKO DRUHÁ MATKA!!!!“ křičel Pixel na kolenou do stropní klimatizace, když ta nečekaná zpráva o její smrti přišla.

Pak rozbalil její parte. „Jo, vona se jmenovala příjmením Suchá, jo?“ 

Paní Milada byla stará účetní, která celý den v kanclu luštila křížovky. Nosila si je v tašce na kolečkách.

Teď její stůl zel prázdnotou, zejména proto, že si okamžitě po oznámení její smrti kolegové rozebrali její novou klávesnici, myš, kalendář a organizér na vizitky. Zmizela i tři dny stará nedojedená houska.

Den nato Sylva s kamarádkou po telefonu už dvě hodiny intenzivně řešila, co si na sebe vezme na pohřeb.

„Já nic černýho nemám, na Omlazení.cz totiž holky psaly, že to zanáší těhotenskou čakru.“

A Pixel se zabýval etickou stránkou zpopelnění: „Víš, kolik emisí vypustí do vzduchu kouř z krematoria?! A navíc je to prostě brutální. CHA! TEĎ SEM TU SVINI ROZSTŘÍLEL,“ mávnul směrem ke hře na počítači.

Najednou se kanclem roznesl těžký odér kolínské. Pak se dlouho nedělo nic a pak přikráčel šéf.

Tupé měl dnes neobvykle správně nasazené. Místo trička „Fuck you you fucking fuck“ měl na sobě košili.

Něco není v pořádku.

Objasnilo se to vzápětí. Za šéfem přikráčela dlouhonohá prsatá blondýna s trochu stydlivým výrazem. „Čulibrci, to je Pavlínka. Bude nám tady dělat účetní. Nastoupí za paní Miladu, která nám všem velice chybí a jejíž smrt nás obrovsky zasáhla.“

Přísahal bych, že po slově účetní Pavlínku štípnul do zadku a kopnul pod stůl Miladinu tašku, aby mu nepřekážela v cestě.

Nová kolegyně se nejistě rozhlížela po kanclu. Pixel na mě gestikuloval, že má erekci.

Náhle se ke mně přiřítil šéf i celý jeho oblak smradu provozovatele velkého řetízkáče.

„Dělej čulibrku, směj se, ať to vypadá, že sem vtipnej!!“

„Chachachachacha.“

Pavlínka k nám se zájmem přistoupila. Pixel stál teď přímo za ní a simuloval soulož.

„Vyprávim tady čulibrkovi fóry a tipy, jak balit ženský, že jo?“ řekl šéf důležitě.

„Jojo, to mi připomíná, co miminko, kdy se to narodí?“

Šéf na mě hodil vražedný pohled, otočil se a beze slova se zabouchnul v kanclu.

„Ahoj, já jsem Pavlína.“ To andělské stvoření s poprsím Kate Upton mi podalo ruku. Zamotala se mi hlava. Z kolínské to nebylo.

„A..a..a..aaaaahoj, Michal.“  Vteřiny ticha. Minuty ticha. Hodiny ticha. Snažil jsem se během nich nenápadně slíznout ze svojí tváře čůrek potu a tvářit se u toho jako Clint Eastwood.

„Jseš v pohodě?“

„Jasně!“ Dělej, řekni jí něco, cokoliv, hlavně nemlč a nečum. Teď. Už musíš něco říct.

„Hele, kdybys byla mrtvá, chtěla bys radši zakopat rovnou, nebo nejdřív spálit?“

Já bych chtěl zakopat zaživa právě teď.

Do práce můžeme vodit psy.

Účastníme se porad, kde se půl hodiny zapojuje projektor, pět minut prezentuje tabulka v excelu a další hodinu se řeší barva triček, která se nakoupí na firemní teambuilding.

Pojedeme na kraj Prahy a tam budem hrát Živý stolní fotbálek.

„Chcete si zahrát stolní fotbálek a nemáte desetikorunu? Můžete skočit na hřiště a zapojit se do hry přímo na tyči,“ stojí pod nadpisem Popis atrakce.

Zapojit se do hry na tyči je asi ještě lepší než naposledy, když jsme měli teambuilding na paintballu, šéf mě trefil pistolí do varlat a já jsem si od té doby jistý svou neplodností.

„Ahoj,“ pozdravil jsem sexy uvolněným casual tónem sedmdesátiletou uklízečku ve výtahu. Odpověděla mi něco ukrajinsky. Jojo, takhle přesně se lidi v korporacích sbližujou.

Hned, jak jsem dorazil do kanclu, praštil mě do obličeje podivný smrad. Ne, nebyl to Pixel v záchvatu protestu proti detergentům v pracích prášcích, který mu naposledy vydržel dva měsíce a my všichni poznali kouzlo homeofficu a Brise one touch.

Nebyl to šéf po návratu z fitka.

Nebyla to Sylva a její vonné tyčinky harmonizující ženský menstruační cyklus. Byl to… najednou ke mně přiběhlo něco, co vypadalo jako smeták. Očuchalo mi to nohu a štěklo to. Já tak pochopil, že to není dlouhosrsté morče, ale pes. V tu chvíli se vyřítil šéf.

„Hele, čulibrku, seznam se, to je Rocky!“

Ten malý štěkající hlodavec mi začal souložit chodidlo.

„Hele, a čum jak poslouchá! Rocky, nechoď ke mně!!“

Pes skutečně bohužel nikam neodešel.

Následně jsem se dozvěděl, že nákup psa byl samozřejmě nápadem šéfovy těhotné přítelkyně, která si chce péčí o štěně nacvičit péči o novorozeně. Jestli bude jejich dítě zapáchat stejně, tak potěšpámbu.

Usadil jsem se ke stolu a snažil se soustředit. Malý smeták mi ale pořád běhal pod nohama. Stačil by jeden pohyb a bylo by po něm.

Abyste rozuměli, já mám psy rád, ale od chvíle, co mě moje holka kopla do zadku, je nemůžu vystát, protože si vždycky vzpomenu na to, že jsme si spolu taky měli jednoho pořídit.

Teď jsem sám a jediné zvíře, které chovám, je pavouk ve špajzu. Nesnáším pavouky.

Hanka se jich nebála.

Když jsem začal přemýšlet nad tím, jestli jsem nezapomněl barvu jejích očí, začalo mi být podivně teplo od nohou. Že by začala topná sezona? Ne.

Rocky s nonšalantně zvedlou nožičkou právě vykonával svoji potřebu. Za chvíli přiběhla ukrajinská uklízečka.

„Ahoj!“ říkám. „Prosímtě, mohla bys tady umejt ten koberec?“

Podívala se na mě a naštvaně mi hodila kus mokrého hadru na obličej.

Má se tam zhodnotit uplynulý týden, rychle prolítnout, jak si na tom stojíme se zakázkami, vyřešit problémy a říct si, co se bude dělat příští týden.

Na tenhle bláhový vzorový program vzpomínám zasněně při každé poradě, která se od počátečního „Nazdaaaaar čulibrci,“ našeho šéfa plynule přesune k tomu, že nám na flipchart kreslí fixou schéma svého chrupu a vyznačuje, kde si nechal včera u zubaře udělat korunku. „A bolelo to jako svině, musim říct,“ a přidal k tomu útrpný výraz.

Kdybys to netáhnul s tou dvacetiletou buchtou, moh sis nechat starý zuby, pomyslel jsem si. Na druhou stranu, když jeho nový zuby září víc než Fukušima, možná to trochu odvede pozornost od toho tupé, co si denně lepí na pleš zadkem dopředu. Druhá míza není sranda.

Než jsem stihnul v duchu podrobit kritice i další kožní deriváty toho George Clooneyho chudých, ozval se Pixel. „Hele už ste viděli to boží video, jak ten cápek jede ve výtahu?“

Určitě neviděli, protože míra naší prokrastinace dosahuje jen asi tak miliontiny prokrastinace Pixela. Dělá u nás grafika a kvůli sledování videí s ruskými sebevrahy, twerkujícími jednorožci, studování žebříčků typu 18 věcí, které jste nevěděli o pudinku, v podstatě nemá čas se práci věnovat.

„Hele kámo, sorry nestíhačka,“ prohodí vždy tak pohodově, až se mu z jeho hipsterského kníru začnou sypat zbytky veggie oběda. „To ňák zmákneš v Malování.“

Až jednou lidstvu vyjevím, co všechno už jsem splácal za pět minut v Malování, dostanu Nobelovu cenu.

„Hele tak ten cápek jel normálně výtahem a ten výtah se zbláznil a vylít a nešel zastavit a cápek se vo něj rozbil.“ Pixel si právě rozbaluje sojovou tyčinku a poučuje Sylvu o tom, jak se sojové boby lisují.

A já už se bál, že tahle porada bude k ničemu.

„No, tak já myslím, že je to pro dnešek všechno,“ balí šéf flipchart s nákresem svého chrupu, který si zřejmě vylepí doma na záchodě.

Skvěle, takže během dnešní hodinové porady jsem se dozvěděl, že předělání keramického chrupu bolí trochu míň než slepák („Děcka, to sem se tehdá málem posral, tohle bylo jen na pochcání,“), že jeden nešťastník na druhém konci světa si rozbil hlavu o strop výtahu a že „Sojové boby talíř ozdobí.“ (Sylva se v návalu lásky k sojové tyčince bez kalorií, kterou jí Pixel odprezentoval, rozhodla vymyslet vlastní reklamní slogan).

Množství nově nabytých znalostí je větší než při poradě minulý týden, kdy šéf odbíhal ze zasedačky tokat do chodby se svojí dvacetiletou milenkou o tom, kde v Praze se provádí depilace zad (na Žižkově a ve Vysočanech).

A co teprve porada předminulý týden, kterou přerušovalo Sylvino vzlykání, patrně navazující na její předchozí telefonický rozhovor s přítelem fotbalistou o hustotě jejího hlenu a fázích ovulace. Možná, že matka příroda přece jen existuje, když se těmhle dvěma zatím nepodařilo zplodit potomka.

Dnešek zatím překonává všechno – Pixel se zasekl na Youtube a zbytek kanceláře kolem něj stojí v hloučku.

„Pusť tam takový to Ganga Stajl. Ukazovala mi to mladá tuhle,“ říká šéf tónem odborníka na korejský pop nápadně připomínající indickou řeku.

„Nebo to s těma miminkama, jak papaj kyselý! Tuhle sem u toho brečela smíchy,“ řekne Sylva rozjařeně, aby si záhy zase vzpomněla na neposlušný hlen a se vzlykem odběhla.

Mám dojem, že kdybych se přímo uprostřed zasedačky rituálně oběsil na Pixelově dredu, nevšimne si toho ani on.