„Bah!“ Škubl jsem sebou a upustil vykulený latexový obličej na deku.

„Můžeš jí říkat Rút,“ dloubl do mě loktem.

Je mi 31.

Maminka mi dala k narozeninám tlakovou pistoli na čištění odpadu a kolegové z kanclu se složili na nafukovací pannu.

A když si navíc objednáte World of Warcraft, zkompletujete celou loser sadu a dostanete tričko I ❤ CELIBÁT zdarma.

„Dej to pryč!“ křičel jsem šeptem, abych nevyplašil zbytek koupaliště. „Nafukovací panny mě děsej!“ zakryl jsem němou tvář tubou opalovacího krému. „Vypadaj, jako… by se staly svědky něčeho nadpozemsky zrůdného a navěky strnuly v pozici nevyslovitelné hrůzy.“

„Třeba… se jenom divěj,“ Pixel ukousl špičku tvarohového Míši. „Always stay curious, znáš to.“

Kolem proběhla holčička s nafukovacím kruhem a srovnatelným výrazem. Pixel se zamračil a přihodil mi do krabice balíček prezervativů.

„Myslím, že jsi nepochopil celou ideu dávaní dárků. Cílem je udělat obdarovanému RADOST. Ne si z něj dělat prdel.“

„Nedělám si z tebe prdel,“ ukřivděně si schoval do batůžku ozdobnou mašli pro další použití. „Viděl jsem na internetu figuríny, co si jsou lidi doma schopní vyrobit, aby měli s kým mít sex. Strašidelný, kámo,“ zvedl závažně obočí. „Kostlivci z bižule, ruličky toaletního papíru. To nechceš vidět,“ začal vytahovat z boční kapsy tablet.

„Tak mi to neukazuj!“ zastrkával jsem ho zpátky.

„Nechci, abys souložil s paňácou, co má obličej namalovanej na medicimbál a místo pánve rouru od vysavače zatlučenou v čelním skle trabantu.“

„To je od tebe fakt šlechetný. Děkuju. Posunuls můj sexuální život na nový level.“

Pixel se zatvářil jako Nicholas Winton a velkodušným rozpažením mě pozval na svou kudrnatou hruď. Popadl jsem víko a začal ho mlátit kartonem přes hlavu.

„To si fakt myslíš, že jsem takovej zoufalec?!“

Narozeniny mě nepřestanou překvapovat svou nápaditostí, jak být vždycky ještě příšernější než loni. K dvaatřicetinám dostanu pásový opar.

„Tak… nejdřív jsem myslel, že seš takovej ten běžnej nepíchač, jaký potkáš v obchodech s hlavolamama a stolníma hrama, ale pak sis začal vymýšlet imaginární přítelkyně, a to jsem věděl, že je zle.“

„Rút byla opravdická!“

„Jasněěě,“ Pixel si lehnul na záda a přes tvář si položil tričko. „Atraktivní DVACÍTKA na SEZNAMCE. Která si mezi všema vybere zrovna TEBE. A druhej den po prvním rande se ti přizná, že má přítele, se kterým se sice pořád hádají, ale bojí se ho opustit, protože má strach, že ji nikdo jiný nebude schopný doopravdy milovat, protože její rodiče jsou studení čumáci, kteří jí nikdy nedali najevo kouska citu. A tobě nevěří, že to s ní myslíš vážně, protože jsi copywriter, takže medový řečičky jsou tvoje práce.“

„Přesně tak… to bylo.“

„A Magnesii Literu v kategorii Červená kniHOVNA získává… Michal Chliewegh!“ začal sarkasticky aplaudovat.

„Ty nejdivnější příběhy píše život.“

„A LSD.“

„No schválně. Kdybys byl literární postavou, uvěřil bys v sebe? Nebo by sis myslel, že seš přitaženej za vlasy?“

„To už je na mě moc meta.“ Vybalil Andulu. „Jdu se koupat.“ Desetkrát jí zhluboka fouknul do zátylku, vzal ji do podpaží a vydal se k plaveckým drahám.

U dětského brouzdaliště se k němu připojil ramenatý plavčík. Chytil Pixela za loket a doprovodil ho ven z areálu.

Zul jsem si boty, pověsil sako a pohodil pannu a odpadní pistoli na fatboye. Odšťavnil jsem si 4 pomeranče a sedl si k počítači.

Pustil jsem si na YouTubu Videotape. A otevřel složku Photos:

Rút v národním kroji. A její komiksové obočí.

Hanka… úšklebkem not impressed hodnotí rozkrok odlitku jedné z pompejských obětí.

Sylva na fotce z Vánoc 2013 brečí do punče, protože její homosexuální přítel „omylem“ rozšlápl dětskou chůvičku, kterou preventivně koupila, protože „byla v akci“.

Táta mě učí střílet ze vzduchovky do plakátu Kelly Family.

V životě nemáte nic pod kontrolou. Nic. I to, že se zítra probudíte, je jenom domněnka. Můžete si plánovat cokoli. Ale když to bude v rozporu s tím, co si naplánovala vaše rakovina varlat, sexuální orientace vašeho partnera nebo třeba Vesuv, máte po ptákách.

Sečteno a podtrženo se nedá dělat nic jiného, než se každý den SNAŽIT a nechat se překvapit, co se bude dít.

Neproměněné lásky. Poztrácení přátelé. Vyprchané okamžiky. Mrtví psi. 2 hodiny jsem surfoval minulostí, poháněn sebelítostí a Radiohead, až se pomalu setmělo.

Když jsem se zakusoval do předposledního korbáčiku, mobil zatančil na desce stolu 2vteřinový mikrotaneček.

GMAIL. Máte 1 novou zprávu:

‚Sorry, kámo. Kamikaze už nechce blog. Vybrali si levnější variantu kampaně, která zahrnuje jenom sranda posty na Facebooku.‘

Celou Karma Police jsem jenom zíral na displej. Z úst mi visela sýrová nit.

Těknul jsem očima k plastové Rút. Vypadala překvapeně.

Za oknem zaštěkal pes. Vstal jsem a stalkersky zamžoural skrz žaluzie. Byla to naše sousedka. Sotva 25letá holka. Bez nohy. Končí jí nad kolenem. A stejně jde každý den 2× na procházku se psem. Znova a znova před sebe klade pár berlí a levou nohu, zatímco pravou drží ve vzduchu. Obejít blok jí trvá skoro hodinu. A vořech vesele skotačí kolem a vůbec si nedělá hlavu s tím, že není čistokrevný.

Podíval jsem se zpátky na Rút. Ale její výraz se změnil. Teď byl… smutně vyčítavý. Zamrazilo mě.

Se znepokojením jsem si uvědomil, že co jsme přišli domů, trávíme večer oba stejně. Kecli jsme si na zadek, dali ruce od sebe a čumíme jak puci. Akorát já na monitor, zatímco ona na rozmázlého komára na protější zdi. Což má rozhodně větší meditační potenciál. Kristova… noho. Jak se můžu divit, že se mi všechno dojebe, když je moje míra aktivity na úrovni nafukovací panny?

U obrubníku zastavilo auto. Vystoupil jednonožčin boyfriend, objali se, políbili a začali usměvavě konverzovat.

Tak to by stačilo.

Chci být panna? Dřepět doma na gauči a pasivně čekat, než mi naposledy ujde ventil. Nebo budu orel? Napnu křídla, vyrazím do neznáma a cestou třeba chytím i pár zajíců.

Popadnul jsem klíče a sako a prásknul dveřmi. Naskočil do tramvaje. Stavil se do papírnictví. Pak do kanclu. Vyjel jsem výtahem do našeho patra. Postavil doprostřed openspacu stativ se zrcadlovkou a zmáčknul tlačítko RECORD.

Pokračování ESC blogu podpoříte na www.patreon.com/iwrite.

Druhá sezóna začíná na www.iwrite.cz.

–„Ee… dobrý den, máte na mě chviličku?“ –„Dobrý den, mohu vám nabídnout…“ –„V zájmu zkvalitňování služeb může být váš hovor monitorován.“ –„Ne? A mohu zavolat později?“

Ve třetině potemnělé místnosti se pod blikající zářivkou tísnilo šest bledých postav se sluchátky a mikrofony a jedna přes druhou brebentily. Zbytek prostoru zabírala jakási vysloužilá… turbína či co. U stropu se vinula prádelní šňůra, ke které bylo kolíčky připnuto několik A4ek s velkými černými nulami. Rytmické kapání vody přerušovalo monotónní hukot přenosných přímotopů.

Protože jsem se při maňáskovém divadle opřel do šéfova cizoložství, suspendoval mě do telesalesu.

„Ahoj vespolek,“ pozdravil jsem. „To je divná výzdoba, ne?“ ukázal jsem na šňůru. „Nebylo by víc motivující pověsit si tam, že jste jedničky?“

Musím tady tvrdnout tak dlouho, dokud neuzavřu po drátě deset obchodů.

Zpoza turbíny vyskočil naspeedovaný blonďák ve fialovém saku, s úsměvem větším než jeho hlava. „Hola hola Míšo,“ přispěchal ke mně a zvedl pravou ruku. Nejdřív jsem myslel, že hajluje, ale pak mi došlo, že čeká na high-five. Plácnul jsem ho nemotorně do dlaně.

„Už jsme se na tebe těšili, posaď se, nezdržuj se.“ Chytil mě za rámě a dovedl na místo. „To není, že jsme nuly, protože nejsme.“ Nasadil mi headset. „Na šňůře počítáme, kolikrát kdo SKÓROVAL!“ Při slově skóroval lusknul prsty, opsal pánví kružnici a vytrčil kolmo vzhůru pravačku s nataženým ukazovákem. „Všichni začínáme jako housenky a končíme jako motýli.“ Připnul mi nad hlavu mou osobní nulu.

„Ehh… děkuju?“

„Není zač.“ Přikutálel růžovou hula hoop obruč. „Kdykoli SKÓRUJEŠ!“ zopakoval pohybovou etudu Freddieho Mercuryho po autonehodě, „zvedneš si číslo, zavlníš se za odměnu vítězným hula hula a vyběhneš si s každým plácnout při triumfálním high-five kolečku! Tebe to motivuje, tým to utužuje. Tele- tele- tele- saaales!“ Třemi skoky zmizel zpátky za turbínou.

Chvilku jsem přemýšlel, jestli se mi ten člověk nezdál. Pak jsem si uvědomil, že ani nevím, co prodávám. Otočil jsem se ke kolegyňce napravo: „Pardon. Co tu vlastně…“

„Slyším hlasy!“ Rozcuchaná čtyřicátnice svírala vší silou v dlaních svoji lebku a demolovala si trvalou. „Ale nikoho nevidím! Nevidím!!“

„Eeh… to je proto, že…“ ukázal jsem na její headset, „máte sluchátka.“

„Ty hlasy… říkají… říkají mi věci. Strašné věci. Musím… být poslušná.“

Otevřel jsem pusu a v půlce nádechu se otočil nalevo. Tam seděl korpulentní obrýlený mladík a hypnotizoval před sebou připíchnutý papír s bezmála stopoložkovým seznamem nadávek, psaných červeným fixem: OSINO V ZADKU, MAŠŤÁKU, BUZERANTE, MAMRDE, PÍČUSI a horší.

„Co to je?“ zaostřil jsem. „Tím se jako… negativně… hecuješ?“

„To je výčet všech oslovení, kterými mě při telefonátech častují,“ odslabikoval odevzdaně.

„A neměl by sis radši psát to hezký?“

Ukázal na druhý papír. Bylo na něm zeleně napsáno: CHYTROPRDE.

„Ppff… rosimtě. Co tady prodáváme?“

„Jak kdy,“ pokrčil apaticky rameny. „Tenhle týden třeba…“ rozklikl sdílenou excelovou tabulku, „reklamní předměty. Ty, co nám klienti vrátili; nebo nakonec nezaplatili; nebo jsou nějak vadný; nebo firmy úplně zkrachovaly…“

„Počkej, takže prodáváme něco, co ostatní rozdávají zadarmo? A ještě je něco z toho vadný?“ zamračil jsem se. „A… jak to jde?“

Chlapík si přiložil k ústům papírový pytlík a začal dýchat hluboko do břicha, aby zahnal panickou ataku.

Vytočil jsem první číslo ze svého seznamu.

„Dobré jitro. Michal Majer, společnost Krak&Tit. Neruším?“

„Dejte mi už chvilku pokoj, vy hovada! Běžte chcípnout do houští fakt už! Já na vás už vopravdu pošlu poli–“

Zavěsil jsem a otočil se znovu na kolegu: „Jak velkou máme databázi kontaktů?“

„81 lidí,“ zahuhňal do pytlíku.

Vtom jsem za sebou zaslechl zlověstný zrychlený dech. Posvítil jsem vyplašeně mobilem do rohu místnosti. A střetl se pohledem se zesinalým zbědovaným stvořením s prořídlými šedivými vlasy a vypoulenýma očima. „Co to je?!“ zašeptal jsem o oktávu výš, vystřihl jsem na židli vyplašenou piruetu a otočil se tak, abych si udělal štít z opěradla.

„Klid. To je Franta,“ mávnul rukou tlouštík. „Je tu služebně nejstarší. Jmenuje se Kuhn. Ale my mu říkáme Glum. Haha, vtipný.“

Otřel jsem si orosené čelo do kravaty a roztřesenou rukou vylovil z náprsní kapsy mobil.

„Pixele? Kup ode mě 10 nafukovacích žiraf. Prosím. Pak to zatáhnu.“

„Heej! Žirafy! Pecička!“

Sundal jsem si sluchátka, navlékl obruč, oběhl vítězné high-five kolečko a zmizel dírou ve zdi.

Snažil jsem se vymyslet, jak slogan „Jsme zapáleni pro vaše podlahové krytiny“ vtěsnat na krabičku sirek.

Když jste totiž pro něco zapáleni, musíte lidem rozdávat sirky. Klient z firmy na podlahové krytiny mi ten vtip vysvětloval poslední týden tolikrát, až jsem podvědomě z mozku vytěsnil jeho jméno. Asi posttraumatický syndrom.

Klientovi proto soukromě říkám Jiří Krytinář.

Snad se nikdy nesetkáme osobně.

Moji intenzivní kreativní dvouminutovku vystřídalo asi půlhodinové zaujetí faktem, že tikání hodin zkombinované s kapajícím kohoutkem v kuchyňce vytváří rytmus písně Another one bites the dust.

A tak jsem si potichoučku pobrukoval.

Tutututututumtum, another one bites the– mého vnitřního Freddieho náhle přerušilo něco naprosto nečekaného.

K mému stolu přiběhnul Pixel. V patách měl Sylvu. Než jsem se stačil zeptat, jestli mu přestalo fungovat YouTube anebo Sylvě začaly fungovat vaječníky, Pixel zvedl kýbl s vodou a vylil mi ho na hlavu.

„Šťastnou AIDS baget čelindž!“ zakřičela Sylva.

„A teď musíš darovat 100 dolarů lidem s roztroušenou sklerózou, cha!“ zakřičel Pixel.

Zatímco se z mojí klávesnice stával Titanic a moje bradavky prosvítaly skrz tričko víc, než by se na casual friday slušelo, přemýšlel jsem, jestli bude lepší vlézt si pod stůl, bodat se do čela kružítkem a hystericky brečet, anebo se rovnou zabít.

„Jmenuje se to Ice Bucket Challenge. Na hlavu si to má vylejt každej sám,“ zaprotestoval jsem nejprve.

„My víme, že bys to neudělal, a tohle navíc byla sranda. Patrik to natočil na mobil a už to nahrává na Facebook,“ řekla Sylva. V duchu jsem si představil Hanku, jak s pytlíkem popcornu sleduje tu potupu v HD.

„To nemá být sranda, to je–“

„Už jsem tě tam tagnul!“ zařval Patrik.

„Vůbec tomu nerozumíš. Je to pro dobrou věc. Už to na sebe vylil Bill Gates i Karel Gott!“

„Karel ne. Ivana.“

„Kdo je Ivana?“

„Manželka Karla Gotta, teď Gottová, předtím Macháčková. Měla dřív hnusnej nos, ale nechala si ho přeoperovat a má jinej melír a dost se vylepšila.“

„Ta, jak mu natočila video k narozkám? To sem viděl na YouTube. Hlína.“

„Ona je skvělá a všestranná. Uvádí VIP Zprávy a teď dostudovala bakaláře na UJAK a má ty krásný dcery a dala jim strašně kreativní jména: Ella Fitzgerald a Nelly Batole.“

Během tohoto dialogu Pixela a Sylvy jsem si náhle uvědomil, že lidem s neurologickými poruchami, kteří občas nic nevidí a neslyší, docela závidím.

„Pixele, nemáš tady nějaký náhradní suchý triko?“ vzdal jsem veškerou snahu o charitativní osvětu.

„Jasně, kámo. Zrovna dneska mi přišlo nový. Bio bavlna z ekofarmy Haré Krišna a nápisem Spása – krása. Batikovaný. Nádhera.“

Ve chvíli, kdy jsem si na sebe oblékl ten kus látky, jež vznikla tkaním z vlny ovce, kterou při stříhání někdo hladil po zadku, křiknul na mě Patrik:

„Hele, už máš první lajk a koment! Nějaká Hanka píše: Tys byl vždycky takovej ťunťa. Ani si to na tu hlavu nevyleješ sám. A velkej smajlík!“

Vběhnul jsem do koupelny a strčil hlavu pod proud ledové vody.