Za necelé tři roky, co jsem nedával pozor, se trh práce proměnil k nepoznání. Především: firmy začaly místo zaměstnanců hledat Avengery.

SEO guru, Java killer, RTB mág, Python master, Captain PPC…

Chyběli už jen Wrátný Wizard a Überüklízečka a tahle korporace mohla z fleku zachránit Zemi před zbloudilým asteroidem.

Já se ucházel o místo Copy ninji. Začínal jsem mít tísnivý pocit, že pokud mě v dětství nepokousal radioaktivní pavouk nebo při sebemenším rozrušení nenabydu na objemu a nezezelenám, nemám dostatečnou kvalifikaci.

„Co čumíš?“ ozvalo se mi za zády. Otočil jsem se a spatřil něco, co mě ještě po půl roce pravidelně budí ze sna: bojovně namířený červeno-bílý kšilt. „Ale ale. Hošánek chce bejt kopyvřiťr. Tam tě můžu nakopat hned,“ Zedníček dole ze skladu vyzývavě obkroužil knírem hrdlo pivní láhve. „Můžeš to rovnou zabalit, prde. Narazils na tvojí demesis.“

Dem- esis? … To je… dementní nemesis? Ten člověk to se slovy vážně umí. Vystihl se přesně.

„Nevěděl jsem…“ udělal jsem krok vzad, protože se mi začala motat hlava z braníkových výparů, „že píšete.“

Věnoval mi pohled raněné srny. „Možná že brácha neumí psát. No a co?!! Neber si mýho bráchu do huby!“ Rozzuřeně metl kšiltovku proti plazmě a začal si kasat rukávy.

To… bych nerad.

„Ale mě nepodceňuj, prde. Mě nikdy nepodceňuj!“ Vylovil z náprsní kapsy montérek červenou pastelku a obal od čokolády, napsal na něj NEJOBHOSPAŘOVÁTELNĚJŠÍ a podržel mi ho před obličejem.

Zdálo se, že čeká na reakci. „Sssuper,“ poplácal jsem ho pochvalně po rameni.

Otevřely se dveře a vynořila se z nich Monika z HR.

„Jé, čau!“ pozdravil jsem ji.

„Dobrý den,“ opáčila mi s vřelostí Google Translatoru.

„Co blbneš? To jsem já, Michal. Sedávali jsme vedle sebe na obědech.“ Nedalo se u toho jíst, jak sis to tam vždycky div nerozdala se svým snoubencem.

„Žádný kamarádšofty,“ odbyla mě. „Jsem profesionál, pane Michaeli. Dnes vám budu měřit všem stejným metrem. Jste pro mě uchazeči A, B, C.“

„Nejsem Michael. Jsem Michal.“

Pokynula k Zedníčkovi: „Pojďte dál, pane Alexeji.“

Začal jsem se uculovat a Zedníček mi vrazil záhlavec: „Drž hubu!“

„A to je jenom interní výběrko?“ rozhlédl jsem se kolem stolu, kde jsme pořád seděli jen my tři.

„Ne. Veřejné. Poslední dobou se hlásí stále méně lidí. I proto potřebujeme copywritera. Aby nám pracovní inzeráty zatraktivnil.“

Jestli to nebude tím, že už jsou TAK atraktivní, že z nich člověk nepozná, na co se to vlastně hlásí. Nedivil bych se, kdyby se sem spousta lidí ostýchala poslat životopis jen proto, že neumějí protočit mezi nohama nunčaky a usmrtit člověka hvězdicí.

Takže moje jediná konkurence je on? Podíval jsem se úkosem na Zedníčka, který se právě pokoušel vydloubnout si zadním krytem své Nokie 3310 z podrážky holubinec. Chm, ušklíbl jsem se, tak to bude fakt o prsa.

„Přátelé, promiňte, že jdu pozdě.“ Ve dveřích se objevilo pohlednější dvojče Davida Duchovnyho. „Jedna slepá paní potřebovala pomoct s nástupem na eskalátor, tak jsem ji dovedl až domů, nakoupil a umyl psa a okna.“ Mulder pověsil na věšák černý kabát a odhalil výstavní bicepsy a kravatu s logem UNICEFu. „Vím, že je to zpoždění neomluvitelné, ale abyste se zlobili méně, koupil jsem vám každému makronku. Moje jméno je Štefan. A vaše?“

Ku*va. „Těší mě.“

„První část je kolektivní,“ ohlásila Monika, když jsme všichni domlsali. „Vaším společným úkolem je postavit co nejvyšší věž, jen za pomoci syrových špaget a izolepy.“ Vyndala z šuplíku stavební materiál. „Výšku změříme podle toho, jak vysoko na ni dokážete umístit… tenhle kousek žužu.“

OMG. Kde to zase jsem? Na přijímacím řízení do jeslí? Kdo bude můj šéf? Méďa Pusík?

„Máte na to 10 minut. Já se budu dívat,“ odstartovala cvaknutím propisky.

No dobře. Je to cvičení na schopnost kooperace a leadershipu. Musím ukázat, že nejsem uťáplý introvert, co se bojí projevit, ale přirozený vůdce.

Napasoval jsem se mezi Muldera a Zedníčka, abych byl uprostřed, stoupl jsem si na balík papírů, položil svým chráněncům ruce na ramena, odkašlal si a začal je úkolovat.

„Tak Sašo, co kdybys z těch špaget udělal vždycky tlustší snopy, na obou krajích a uprostřed je přelepil a to budou naše základy.“

„Vyhul mi,“ Zedníček za sebe prudce vytrčil loket, aby mě setřásl. Trefil mě přímo na solar. Zřítil jsem se ze svého papírového stupínku někam mezi kočkolit a radiátor a vyrazil si dech.

„Co kdybychom použili kolínka?“ zaskuhral jsem z podlahy, abych ukázal, že umím i v krizových situacích myslet out of the box.

„Vstávej, brácho.“ Štefan se ke mně sehnul, podal mi pravici a pomohl mi na nohy. „Podle mě je bezpředmětné stavět vratké těstovinové věže. Dočasná provizoria,“ vstoupil rozvážným medovým témbrem do diskuse. „Ten kousek sladké hmoty musí někdo spolehlivý držet pevně ve vzduchu,“ uchopil žužu mezi palec a ukazovák a předpažil, „dokud nepřijdou skutečná řešení. Skutečné cíle. Skutečné vztahy. Skutečný sex.“ Monika na něj fascinovaně hleděla s mírně pootevřenou pusou. „A všechno… do sebe…“ vložil jí žužu do úst, „nezapadne,“ jemným pohybem zespod brady jí zavřel čelist. Polkla. „Je vůbec možné,“ usmál se všeobjímajícně, „dostat se v životě někam výš než do sedmého nebe? Do ženy.“ Něžně vložil naší HR seniorce tři prsty mezi rty, pak je zase vyndal a posadil se.

Co–

Co to bylo? Cítím se křehce a mám trochu erekci. To je konec. Tenhle týpek si mě dá k večeři.

Monika si otřela slzy. Pohyb její propisovací tužky prozradil, že udělala na papíře dva škrtance, nakreslila jedno velké srdce a začala ho stínovat. „Druhý úkol… je písemný. Chci po vás, abyste každý zkusili za 30 minut přetextovat homepage Krak&Titu.“

„Homopič? To nechápu,“ zamračil se Zedníček. „Tak snad buď homo, anebo pič. A jak jako písemný? K čemu potřebuje obsluha kopírky psát homopíči?“ Zamyslel se. „Jakože lesby?“

„Copywriter je reklamní textař,“ poznamenala Monika otřeseně a snažila se vytěsnit všechno, co právě slyšela.

„Ty vole!“ Zedníček vyvalil oči. „Tak to dělat nechci!“ znechuceně sebou trhl. „Psaní, čtení, počty. Nic takovýho. 8 let stačilo.“ Sebral z tiskárny lahváče a namířil na mě hrdlo: „S tebou jsem ještě neskončil, prde.“ Prošel kolem Štefana a namířil i na něj: „A s tebou… jsem ještě nezačal.“ Pomalu vycouval z místnosti a snažil se při tom se všemi udržet výhružný oční kontakt.

„Mmm… Blahopřeju!“ přerušila Monika 15vteřinové rozpačité mlčení. „Postupujete do druhého kola!“

Seděl jsem sám v zasedačce a šudlal si pár textíků. Pak jsem chvilku kreslil Rampu McKvaka, vzpomínal na Hanku, jak dělala v hotelovém bazénu na Kósu, že je delfín, a já ji krmil sušenkama. Měl jsem pocit, že na tom nezáleží. Štefan je už teď vítěz. Dostane ten job. A dost možná ještě blowjob k tomu.

To jsem fakt takovej loser, že se nedokážu dostat ani do práce, do který nechci? Kde se to zvrtlo? Proč přede mě jako malého postavili psací stroj a ne třeba urychlovač částic?

Dřepěli jsme se Štefanem na polstrovaných židlích pod plazmovou televizí a čekali na verdikt.

„Držím palce, brácho,“ poplácal mě povzbudivě po zátylku, culil se a voněl po levanduli.

Otevřely se dveře a vešla Monika s pracovní smlouvou. Neobtěžovala se budováním jakéhokoli napětí. Rovnou přistoupila ke Štefanovi a podala mu pero. „Gratuluju. Byl jsi nejlepší,“ pošeptala mu a koketně při tom zavadila nosem o jeho ušní boltec.

Štefan se pousmál, skromně zavrtěl hlavou a pero jí vrátil. „To mi lichotí. Ale nemůžu tu práci přijmout.“

Co? Ach Bože. On mi to snad kolegiálně přenechá! To mi nikdo neuvěří. Potkal jsem archanděla.

„Proč ne?!“ zakňučela Monika.

„Jsem egomaniak,“ pokrčil smířeně rameny. „Nechodím na pohovory, protože mám o ty pozice skutečný zájem. Krmím se vaším obdivem a náklonností. Vzrušuje mě, když mě zbožňujete,“ rozevřel diář a udělal si vedle Krak&Titu červenou fajfku. „Skutečně JSEM nejlepší,“ dogmaticky pokýval, políbil Moniku na čelo, přivolal si výtah, nastoupil a zamával nám.

Zůstali jsme ještě půl minuty mlčky stát.

„B–“ Monika vytáhla z kapsy šňůrku s mojí starou zaměstnaneckou kartičkou, kterou ještě nestihli skartovat, „–lahopřeju, Michale,“ pověsila mi ji kolem krku. „Seš fakt šikovnej.“

Jo, tahle akce vejde do dějin lidstva. U vchodu jsem se měl sejít s fotografem, kterého jsem ještě osobně neviděl. Myslím, že podle popisu „takovej týpek s vlasama v keckách“ ho tady bezpečně najdu.

Hlavně ať to není ten hulič s holubama.

Po deseti minutách čekání u brány se samozřejmě ukázalo, že můj fotograf JE ten hulič s holubama.

„Skoba.“ Podal mi ruku.

„Eeee… Michal. Skoba je tvý jméno?“

„Jo.“ Zahodil jointa, poškrábal se v rozkroku a vyndal foťák. To bylo naposledy, co jsem ho ten den viděl.

Dobře, Michale, soustřeď se. Buď trochu investigativní. Vytáhni z těch lidí všechno. Jejich nejniternější tužby. Strachy. Hluboké lidské příběhy. Buď Pepa Klíma zeleninových výstav. Nakonec jsem se vyhecoval k oslovení jedné dredaté osoby stojící u bedýnek s mrkví.

„Promiňte, slečno. Jsem reportér z časopisu GRAW. Věnovala byste mi chvilku?“ Osoba se na mě otočila. „Aaaah, promiňte. Já myslel, že jste žena,“ vyhrknul jsem omluvně, když jsem si prohlédl obličej toho člověka.

„Ale já jsem žena!“

Může se někdo živit jako reportér, když ani nepozná, jakého pohlaví je jeho spoluobčan?!

„Michale, tady, heeeeej!“ Otočil jsem se. Mezi bedničkami s kedlubnami stál Pixel a chroupal mrkev. „Tak co, jak se ti tady líbí? Nátěr, co? Hele, tahleta mrkev je fakt vostrá, vochutnej. Zemitá, pěstovaná na balkoně. Úlet, co?!“

Spolknul jsem poznámku o tom, co v normálním světě pro lidi znamená slovo úlet a ochutnal mrkev. „Je fakt… mrkvovitá.“

„Přesně!!“ Pixel natáhnul ruku, abychom si tento gurmánský zážitek stvrdili plácnutím.

„Hele, neporadíš mi, koho tady oslovit, abych měl co napsat?“

„Jasně, támhleto je Salát, organizátor toho všeho. Běž za nim, poví ti.“

Salát byl padesátiletý vychrtlý vousatý hippík zabalený v prostěradle. Na nohou měl kristusky.

„Dobrý den, jsem z časopisu GRAW a rád bych se s vámi pobavil o této akci.“

„Von nemluví, dneska medituje,“ odpověděla mi za něj jeho matka. Nebo dcera. Nebo babička. Věk je u těhle lidí velkou neznámou.

„Aaaaha. A nedala byste mi na něj číslo, že bych mu třeba zavolal zítra a sešli bychom se k rozhovoru?“

„On nemá telefon.“

Stál jsem uprostřed hradeb bedýnek zeleniny a zoufale se rozhlížel okolo sebe. Moje kariéra zeleninového Pepy Klímy šla do kytek. V kapse mi zavibroval telefon. Byla to SMSka od Půlnoční bouře. AHOJ, TAK JAK TO JDE? NECHCES PO VYSTAVE SKOCIT DO CAJOVNY?

Možná nakonec tenhle den nebude úplně na prd.

Šéf si vylezl na kancelářskou židli a skočil z ní na zem. U toho zařval „Čum, hele, telemark!“ a celé vystoupení ukončil větou „To sem nacvičoval včera celý odpoledne.“

Všichni znuděně projížděli Facebook na mobilu, Patrik proaktivně zatleskal.

„Ale abych se vrátil. Svolal sem vás, abych vám řek’, že jedu na dovolenou. Do Vánoc mě tu neuvidíte a vracim se až po Novym roce. Kterej debil by taky v tomhle období pracoval, žejo,“ pokračoval dál. „Jo a sorry, ta vaše žádost o celofiremní vánoční volno neprošla.“

Bezva. Takže moje Vánoce proběhnou následovně – 23. 12. večer pojedu narvaným přetopeným vlakem domů, tam zodpovím 35 628 otázek na téma Proč ještě nemám manželku, dítě, vlastní byt, auto, proč nenosím čepici, šálu, rukavice a teplejší bundu, proč jsem tak hubenej a jestli vůbec jím (ne mami, nejím už dva roky, protože je mi teprve 30 a ještě jsem nepochopil koncept nakupování v potravinách) a pak se přežeru, dostanu novej svetr a pojedu zase tím narvaným vlakem zpátky, abych mohl co nejdřív do práce.

„…a zastupovat mě bude tadyhle Majkl!!“

„Cože?!!?“ vzpamatoval jsem se na chvíli z myšlenek na Vánoce s rodinou.

„Hele, nikdo jinej to nedá. A ty seš jedinej aspoň trochu podobnej kanec jako já!“

Šéf se zachechtal, šoupnul si tupé na šešulce, poškrábal se v rozkroku a šel nacvičovat telemark.

„Ahoj Sylvo, prosím tě, mohla bys rozeslat ty maily, co jsme včera řešili?“ Přišel jsem druhý den ke stolu Sylvy a snažil se nechovat jako šéf.

Sylva si začala okázale pilovat nehty. Otočila se ke mně zády.

„Pavlí, co si objednáme k obědu?“

Výborně. Ydá se, že tu mám zhruba stejnou autoritu jako dveře od kuchyňky. Sylva s Pavlínou se se mnou od fackovačky na záchodě nebaví a uzavřely podivný holčičí pakt.

Fakt, že holky, co se předtím neměly moc rády, se stanou kamarádkami na život a na smrt jen proto, že jim oběma strčil jazyk do krku tentýž „hajzl“ mě silně znepokojuje.

Ty dvě si spolu špitají v kuchyňce, objednávají si obědy, píšou si na chatu a neustále se hihňají.

„Pavlíno, mohla bys mi prosím pomoct s těma mailama? Je to fakt urgentní,“ otočil jsem se zoufale k Pavlíně.

„Tak já nevim, Sylvi. Dáme si třeba ten stejk s bramborama?“ zněla reakce.

Dobře, kašlu na to. Zavřel jsem se do šéfovy kukaně. Dneska jsem teprve podesáté zkusil zavolat Hance. Nebrala to. Nahrál jsem jí desátý vzkaz.

„Ahoj, hele… já vim, že už jsem to říkal, ale… víš, všechno se dá vysvětlit! Dobře, všechno ne. Třeba holocaust byl fakt průser a nikdo to neomluví. I když jsou třeba lidi, co ho popíraj, ale to je blbost. No a já jsem sice vůl, ale Hitler byl horší, a Eva Braunová mu taky určitě zvedala telefon. Jestli teda měli nějakej telefon. No to je jedno, už jsou stejně mrtvý, no a.. zavolej mi. Dík.“

Ve chvíli, kdy jsem přemýšlel, jestli bych s rozběhem proskočil sklo šéfova kanclu a dopadnul tak, aby moje zranění byla neslučitelná se životem, přišla do kanclu Pavlína.

„Já věděl, že dostaneš rozum, jsem rád, žes přišla.“

„Tohle je moje výpověď.“

„Co-cože? Ale Pavlíno, vždyť všechno se dá vyřešit. Podívej se na Hitlera!“ vykřiknul jsem zoufale.

„Někdy se fakt chováš jak Pixel,“ řekla znechuceně. „Neodcházím kvůli tobě, dostala jsem lepší nabídku a stěhuju se do Brna. Dlouho jsem to zvažovala. Teď mě Sylvinka přesvědčila, ať do toho jdu. Jseš zastupující šéf, tak to podepiš.“

„Ne, já nesouhlasim, budeš nám tu chybět a…“ začal mi zvonit telefon.

„Dělej, podepiš to. A opovaž se to zvednout a tý chudince dál blbnout hlavu!“ vykřikla Pavlína lehce hystericky, když na telefonu zahlídla jméno Hanka.

Podepsal jsem ten papír. Pak jsem se vrhnul po telefonu.

Zavěsila.

Nevadí, mám toho o Hitlerovi na srdci ještě spoustu.

Paradoxně mě mnohem víc trápila Pavlínina výpověď. Jak to vysvětlím šéfovi? Jsem na jeho místě půl dne a už máme o zaměstnance míň. Za tři dny tu nebude nikdo.

Do kanclu přišla Sylva. Super, jde to rychlejc, než jsem si vypočítal.

„Seš v pohodě?“ zeptala se.

„Ale jo, dej sem ten papír. Já to podepíšu,“ říkám rezignovaně.

„Co? Papír? Jakej papír? Jako výpověď? Já nechci dávat výpověď! Ty mě tu nechceš?! Sakra Michale, já se přišla usmířit. Je to dětinský, takhle tě ignorovat a navíc, když Pavlína odejde, nebudu se tu mít s kým bavit. Ale vopovaž se, ještě někdy ze mě udělat krávu!“

Mlčky jsem ji pozoroval a vůbec netušil, co odpovědět.

Mrskla mi na stůl umělohmotnou krabičku ovázanou mašlí.

„Vanilkový rohlíčky. Pro tebe, ty blbečku.“

Poloretardovaný Hulk chodí jíst do kantýny a stráví tam minimálně hodinu (buď se furt učí s příborem, nebo mu dělá problém strávit tu kuchařku s knírem, co sežral po bazénu guláše) a Zedníček se zavírá v prosklený kukani.

Asi si onduluje muleta.

Jak si tak žvýkám kousky rozemletých, hormonálně vyživených kuřecích pařátků obalených ve strouhance, mám náhle pocit, že mě někdo upřeně sleduje.

Ne, tentokrát to není Pergnerky klitoris. Rychle vzhlédnu. Zedníček stojí za regálem a pozoruje mě skrz škvíru mezi bednami.

Zíráme na sebe asi minutu v naprostém tichu.

„Mistře?“ 

Ticho.

„Já vim, že na mě koukáte. Trochu mě to děsí.“

Po další minutě se ozval. Jeho hlas byl podivně zastřený, něco jako když zkřížíte Darth Vadera a Aťku Janouškovou.

„Dneska začneš s ještěrkou. Pokyny dostaneš u regálu G3.“

„Ale já…“ 

„Nezájem. Jak řek‘ jednou Rocky: Tak dlouho chodíš s dřívím do lesa, až se ucho utrhne.“

A odešel.

Spolknul jsem poslední sousto bagety a vydal se k regálu G3. Byl až úplně v nejzadnější části skladu. Nebylo to osvětlené a podivně to tam páchlo.

Už jsem jen čekal, kdy se zjeví Saurunovo oko a zpoza rohu vyběhne nějaký hobit, co mi dá přes hubu.

Hobit nevyběhnul. Zato jsem o něco zakopnul. To něco se začalo pohybovat a já náhle v přítmí poznal obrysy lidské postavy.

„Do–do–dobrý den, vy vy jste tady od nás?“

„Já jsem, který jsem.“

„Bože?“

„Jsem Kerýsek. Starám se o ještěrky.“

Ne, nejsem v hobitíně, jsem uprostřed dobrodružství z knih Terryho Prachetta.

„Já si tu mám vyzvednout ještěrku a pokyny k tomu, jak ji ovládat.“

Muž se na mě dlouze zadíval a pak jemně pokynul pravou rukou za sebe.

„Starej se o ni dobře, mládenče, neboť ona je tou, která jednoho dne tento sklad ke spáse dovede.“

Oukej, už si fakt budu muset pořídit ten radar na mentály.

„A jak se teda do toho…“

Chlápek zmizel. Výborně.

Zemřel v ještěrce. To budu mít na náhrobku. Na pohřbu bude Pixel, kterej mě bude chtít hned zkompostovat. Šéf, co mi pochčije rakev. Zedníček, co objedná černošskej gospel a píseň Oh happy day. A ten mistr Tříska tadyhle od regálu G3.

Popojel jsem s ještěrkou. No vida, možná nakonec neumřu. Zkusil jsem se dostat mezi regály na začátek skladu. Cha. Tahle páčka asi bude na zvedání.

Po chvilce tréninku jsem nabíral bedny like a boss. Ještě hodinku a budu je šoupat do regálu jedna báseň. Jen trochu couvnu a…

Zkrátím to.

Najel jsem ještěrkou do regálu. Ten spadnul a shodil regál za ním. Ten spadnul a shodil regál za ním. Celý sklad se sesypal jako domino.

Zedníček vylezl z kukaně.

Spletl jsem se. Na náhrobku budu mít nápis „Uškrcen knírem.“

Sbohem.

A tak vám sem hážu takovej pohled zpátky do minulosti. Přesně před dvěma lety jsem nastoupil do firmy a tohle psal mámě v mailu. Jak by řekl Leoš Mareš, dneeees se podíváme zpátky do minulosti na toooo, jak byl Michal naivní debil.

Mám novou práci!!

OD: michalrambo367@seznam.cz

KOMU: vera.m@seznam.cz

POSLÁNO: 6. 11. 2012, 21:04:39

Ahoj mami.

Díky za SMSky. Až k vám přijedu na Vánoce, připomeň mi, abych tě naučil vypínat automatickou korekci textu, protože už nechci trávit hodiny a hodiny přemejšlením nad tim, proč ode mě chceš poslat moje rodný čistidlo a proč si začala brát prase na tlak.

Nejdřív odpovědi na tvoje otázky: Ano, vim, že venku už je zima. Hanka mi koupila takovej set čepice – šála – rukavice. Nevypadám v tom jako debil, tak si to občas vezmu na sebe.

Ne, zatím se nechystáme bydlet spolu. Vždyť spolu chodíme teprve půl roku.

Ne, na Vánoce ji nepřivezu. Jede za svejma rodičema a pak na lyže. Nedělej z nás pár po dvaceti letech manželství, mami.

A teď to nejdůležitější – ano, už jsem si sehnal práci! A mám z toho výbornej pocit. Vypadá to, že to bude skvělý.

Je to firma, která vyrábí reklamní předměty, což se mi zdá super, protože těch existuje nepřeberný množství a tak nehrozí, že bych se nudil. Denně budu řešit hodně rozličný úkoly. Takže se ze mě určitě nestane ten klasickej zpruzelej týpek sedící u počítače a hypnotizující hodiny, aby moh‘ už konečně vypadnout domu.

Šéf vypadá navíc jako velkej pohodář, je mu sice asi 50, ale vůbec to není ten klasickej zaprdlej blb, co neví co s krizí středního věku. Je hodně moderní, fakt vtipnej a takovej žoviální. Říká mi Čulibrku, což mi přijde celkem vtipný a takový rodinný.

Kolegové se zdaj taky v pohodě. Zvlášť ten jeden, grafik – říká se mu Pixel – je trochu ujetej, má dredy a je to takovej sluníčkář. Ale do tý práce je zažranej. Celou dobu, co jsem tam byl, nezved‘ hlavu od počítače. Ale pak v kuchyňce mě objal na přivítanou a daroval mi takový batikovaný triko. Říkal něco o kompostu v šuplíku, ale to byl zřejmě fór.

Zatim se zaučuju, tak je to takový nezáživný, ale jsem přesvědčenej, že až se to rozjede, bude to paráda.

To je zatim asi tak všechno. Pozdravuj bráchu a čekejte mě na Vánoce.

Zdraví Michal

PS: Telefonní číslo na Hanku ti nedám, volala bys jí.

Leknutím jsem upustil klávesnici. Hlína byla rázem venku.

„To je hlína, haha!“ křiknul Pixel a dostal ze své dvojsmyslné hlášky záchvat smíchu.

„Do zasedačky, všichni, hned.“ Takový tón měl šéf naposledy, když asi měsíc po zhlédnutí Ďábel nosí Pradu napodoboval Meryl Streepovou.

V zasedačce byla tma. Z šéfova notebooku hrál potichu soundtrack z Inception. Když jsme si sedli, spustil promítačku. Dramatická hudba začala najednou hrát hlasitěji.

Byl to záznam z kamery.

V záběru byla šéfova kancelář.

„Moment, my tady máme někde průmyslový kamery?“ zeptala se Sylva s hrůzou v hlasu.

Hans Zimmer burácel tak, že se třásly okenní tabulky.

V záběru se náhle zjevila Pavlína. Rozhlédla se okolo sebe a doběhla k šéfovu stolu.

SAKRA. SAKRA. SAKRA.

Zbytek příběhu už znáte. Moment, kdy se s Pavlínou líbáme, pustil šéf 16×.

Video pauznul v momentu, kdy jsem jí sjel rukou po zadku.

„Tak čulibrci, co říkáte na mojí novou kameru? Vostrej vobraz, co? VOSTREJ!“

Patrik leknutím nadskočil.

Z notebooku náhle začalo hrát Requiem od Mozarta.

Snažil jsem se periferně dohlédnout na Pavlínu, ale výhled mi zastiňoval Pixel, který si pauznutý výjev naší líbačky právě fotil mobilem.

„To je hlína!“

„Tu kameru sem si tam dal původně proto, abych moh doma analyzovat, z jakejch úhlů na sobě eště musim zamakat. Teď ale vidim, že od makání sou tady jiný!“

Šéf se prudce otočil směrem ke mně, v tu samou chvíli rozsvítil světlo a přísahal bych, že zároveň k tomu zahrála melodie z YouTube videa Dramatic Chipmunk.

„No… já… sem, ehm, my sme… teda Pavlína měla něco mezi zubama a já sem… kolegiálně… zubaři sou drahý a… kdy mám podepsat výpov–“

Neodvážil jsem se podívat Pavlíniným směrem.

„Hele čulibrku, tyhlecty zubní prohlídky já dobře znám, to je v pohodě. Mně to vůbec nevadí. Je to naprosto v pohodě. Sem úplně v klidu a nevadí mi to.“

Během poslední věty šéf mimoděk rozlomil v ruce ovladač od projektoru.

„Jen sem vás zavolal, abych vám oznámil, že Michal bude od zejtřka přesunutej na nějakej čas do skladu. Sorry, maj málo lidí a já se za tebe zaručil. Začínáš v pět ráno.“

To je hlína.

Hurá! Vlezu pod peřinu a budu celej den koukat na True Detective a jíst u toho nudle. Vítejte ve světě nezadaných třicátníků s kreditem na Dámejídlo a Uložto.

Jenže po minutě přistál další mail s předmětem SVATBA. A v něm stálo: Čulibrci, v pondělí si beru starou (máme děcko, tak už je stará, haha) na radnici na Praze 9. Pláknem si u obřadu a pak se přežerem a vožerem. Nikoho nenutim přijít. Ale kdo nepřijde, ten mě nasere.

A tak jsme se všichni v pondělí sešli ve svátečním před radnicí. Pixel měl na sobě rejoicky a pončo.

„Ty vole, nebudu nosit kravatu, kterou vyráběly nějaký slepý děti na Srí Lance. Nejsem debil.“

Obřad byl dlouhý. Oddávající očividně neměl v životě moc štěstí na vztahy.

„Milí snoubenci, užijte si svého manželství, které vzhledem k rozvodovým statistikám zřejmě nebude mít dlouhého trvání. Je mezi vámi velký věkový rozdíl. To by mohlo dělat problémy za pár let, až se žena o muže bude muset starat. Stařecká inkontinence není zrovna terno.“

Jeho zasvěcený výklad o úniku moči přerušoval jen řev malého Arnolda, který od rána stihnul nevěstu už pětkrát pozvracet.

Po obřadu se nekonal žádný oběd s rodiči. Jak tak bývá zvykem, všichni jsme se rovnou přesunuli do hospody hned za rohem. „Poďte čulibrci, tadyhle já strávil mládí!“ vedl celou výpravu šéf v saku, co na něm plandalo, a v tupé, co mu nedrželo na šešulce.

Hospoda „U Tří koziček“ byla ten typ podniků, kam vlezete a pamatujete si to ještě 16 let, protože ten smrad cigaret, přepáleného oleje, piva, zvratek a utopenců ze sebe prostě nesmejete.

„Tak čulibrci a dáme si rundu na zdraví!“ Na stole nám všem přistály rumy.

„Tohle já nepiju. V tom může bejt ten toluen, jak po něm oslepneš,“ odmítla kategoricky Sylva a objednala si víno.

Patrik do sebe panáka naklopil, vstal, cestou na záchod svými kroky opsal ležatou osmičku a od té doby ho nikdo neviděl.

„Hele Michale, škyt, já sem ti chtěl, škyt, říct vole, škyt, že tě miluju skoro jako sóju, vole, škyt.“

Pixel se šéfem už v sobě měli celou láhev.

Novomanželka celý výjev sledovala v rohu namáčklá na svou tetu Marušku, která zabírala v podstatě celý zbytek stolu. Radši jsem nepřemýšlel, co se nevěstě honí hlavou.

„Jdu si smejt ty Arnoldovy zvratky,“ byla v podstatě jediná věta, kterou za celý svůj nejšťastnější den v životě pronesla.

Po pár hodinách už byli Pixel se šéfem pod stolem. Sylva po dvou deci vína rozsypaně štkala na klíně tety Marušky, že nikdy nebude mít děti. A já jsem po pár panácích vstal a vydal se směrem k toaletě.

Ten nakládanej hermelín nebyl dobrej nápad.

Zakopl jsem u mušle o Patrika v bezvědomí a tak tak se trefil do mísy.

Ale je to v pohodě, zvracel jsem v barvách svatební kytice.

367 přístupů na Redtube.com. 19× do Googlu zadaná otázka Jak překonat rozchod, 15× Jak překonat rozchod muži, 10× Jak zaujmout kolegyni v práci, 5× Vyrážka po citrusech a 3× Jak přežít kolegu aktivistu (asi myslí Patrika.)

No a pak sem narazil na tenhle blog!

Takže ten geneticky modifikovanej tuřín píše na net kecy o našem kanclu. Je to samozřejmě z 99 procent celý vymyšlený a hned vám řeknu proč.

Tak zaprvé: Moje trika sou výhradně z těch popelnic, kam lidi hází svoje použitý hadry. Ze stoprocentní biobavlny mám akorát trenyrky.

Zadruhé: Angry Birds už sem dávno dohrál.

Zatřetí: Co je špatnýho na tom, že volim Zelený sakra?

Zbytek je tak ňák pravda.

A teď něco o Michalovi.

Celý dny dřepí za stolem a hnípe si špínu za nehtama. Poslouchá Taylor Swift, ačkoliv si myslí, že je nenápadnej, a v kuchyňce žvaní něco o novym albu Radiohead.

Ale já nejsem debil, Taylor Swift poznám na dálku, protože… ji poslouchá moje neteř. Mám neteř. Fakt.

Michal se před x měsícema rozešel s holkou a vod tý doby se tváří, jak když mu někdo přejel psa. Vůbec nechápe principy volný lásky.

Prostě festiválky, rozumíš, neřešim, pařim, žiju a pěstuju na balkóně domácí bazalku. Měl by se trochu uvolnit.

Šéf taky říkal, že na něm vidí, že je ve strašný křeči, když sme spolu byli onehdá v sauně a já mu masíroval zablokovanej obratel.

A ze mě tam dělá blbečka a přitom, jak vidíte, sem natolik chytrej, že sem se mu naboural do psaní blogu a teď to publikuju.

Až to zjistí, dostanu od něj přednášku o narušování soukromí, ale to je koncept, co já neuznávám, protože na světě sou mnohem zásadnější věci k řešení. Maj snad černoušci v Africe nějaký soukromí? Ne. Maj hlad.

A pak sou eště jiný věci, který sou důležitý. A to je podstatný.

Za hrubky sorry.

Tofu zdar!!

Pixel

Za 80 000 Kč ho koupil Svět hraček.

Zatímco si nechal tetovat mezi oči kostku Lega a plyšového medvěda, Karel se do svého tatéra Dušana Tittlebacha zamiloval a opojeni reklamním byznysem společně založili agenturu Krak&Tit. Ta dnes zaměstnává na 550 nebožáků. Včetně mě.
Naše firma nedatuje svůj vznik ke dni zapsání do obchodního rejstříku, nýbrž ke dni, kdy Karel Krákora dostal ten geniální nápad znetvořit si obličej.

V naší firmě totiž víme, že dobrý nápad je zlatý důl.

Na každém záchodě je hned vedle zásobníku na toaletní papír velká kartonová krabice se světáckým nápisem IDEA BOX a vysvětlivkou v Comic Sans: „Milý zaměstnanče. Vždy když vyměšuješ, je tvůj mozek v intuitivně-kreativní hladině alfa. Nemrhej s ní. Věříme, že z tebe dnes vypadne něco nejen do mísy.“

Když slaví výročí jiné firmy, uspořádají narozeninový večírek, kde se všichni opijí a porůznu se spolu vyspí a – ti, kdo si to pamatují – mají zas do příštích narozenin co řešit. Když máme výročí my, každý zaměstnanec odprezentuje před ostatními své nejlepší nápady – které si po celý rok pečlivě zapisoval – na téma Jak posunout firmu dál.

Nejlepší nápad se zrealizuje; celé oddělení, z něhož vzešel, jede na 10 dnů na Rhodos; a samotný autor si smí na celý rok hrdě vystavit na svém pracovním stole plyšový mozek.

Místo narozenin slavíme Napadeniny.

„Tak,“ šéf žmoulal uprostřed zasedačky natěšeně opalovací krém. „Už jsem si udělal preventivně brazilskou epilaci, takže ukažte, co ve vás je. Kdo jde první?“

Přihlásil se Patrik, vzal podpaží dva šanony a vydal se k řečnickému pultíku.

„Děkuji za slovo. Já myslím, že tahle společnost funguje jako dobře namazaný stroj. Přesto tu vidím jisté rezervy. Především v oddanosti své práci, v míře projevu úcty k nadřízenému a jistě by neuškodilo navýšení pracovní doby z 8 na 9 hodin.“

„Fuuuj!“ na Patrika se snesla smršť papírových kelímků.

„Jako…“ vrtěl hlavou šéf, „tohle je i na mě moc. Nesoutěžíme tu o plyšový konečník. Máš tam něco neřiťolezního?“

Patrik zběžně zalistoval eurofóliemi a zase se posadil.

„Kdo dál?“

Sylva nesměle předstoupila, dvakrát klikla na svou prezentaci a za jejími zády se objevilo velké růžové srdce.

„Mě teď kamarádka vzala na Čtyři dohody a já si myslím, že to nejlepší, co pro sebe tahle firma může udělat, je: konečně si uvědomit, že všechno ve vesmíru tvoří láska.“ Vytáhla z dekoltu tibetskou mísu. „Když se narodíme, jsme božská stvoření a jsme naprosto autentičtí.“ Rozezněla ji sešívačkou. „Ale pak naši hlavu ovládne soudce. Umlčte svého soudce a vrátíte se do ráje.“ Sylva začala v záři projektoru cvičit Pozdrav slunci.

„Ou… keeej,“ šéf si něco poznačil do notýsku, „zmíním se o tom na poradě vedení.“ Pak pokynul k senior account manažerovi Alfonsovi. Ten se s obtížemi zdvihl ze židle a vyrazil na anabázi k pultíku.

Alfons je vetchý stařík s flekatou kůží, řídkým bílým knírem a artrózou. Nikdo nevíme, kolik mu je, ale jednou nám vyprávěl, jak ho vytočilo, když mu Marii Skłodowskou přebral ten parchant Curie.

Dobelhal se v rekordním čase 2.38, vytáhl z kapsy zmuchlaný papírek a pomalu z něj četl skřehotavým hlasem: „Chtěl bych, aby na telefonu byl zase ciferník. Nebo aspoň knoflíky. K čemu je mi takovej bazmek bez ovládání?!“ upustil rozhořčeně na zem svůj iPhone a rozdupl mu displej holí. „Chtěl bych, aby v relaxační zóně hrála dechovk–“

„A kde máš PowerPoint, dědo?“ ukázal šéf na prázdné plátno.

„Pau…?“

„Příště mi to přineseš na hliněnejch destičkách, ne?“ pustil se do něj. „Nebo to se k tobě taky ještě nedostalo? Nebudu muset chodit kontrolovat tvůj výkaz práce do Altamiry? Doveďte ho někdo do nejbližšího hospicu. Další!“

Perverzák Pepé si ulízl umaštěné vlasy a otřel si čelo do papírového kapesníku: „Přicházím s revoluční metodou, která zlepšuje náladu a soustředěnost a snižuje pracovní stres a riziko rakoviny prostaty,“ olízl si rty.

„Poslouchám,“ rozklikl šéf propisku.

„Pokud budeme v práci všichni společně alespoň 2× denně masturbovat…“

Šéf se konsternovaně rozhlédl po zasedačce s výrazem „Bože, za co mě trestáš“ a luskl na Pixela.

Ten vytlačil Pepého a promítl za sebe fotku Baracka Obamy.

„Mám jenom tři body: Xbox room, whirlpool, ganja. Volte Pixela. Yes, we can!“

Zvednul dva prsty a uvolnil místo Pavlíně.

Pavlína před nás předstoupila s naprosto kamenným výrazem. Bez jediného slova pustila PowerPoint, dívala se upřeně před sebe a v 5vteřinových intervalech mačkala pravý kurzor.

Postupně se před našimi zraky vystřídala série slajdů, z nichž jsem většinu vytěsnil. Bohužel mi uvízlo:

• šéfova fotka z maturitního tabla, když ještě neměl přišité uši
• černobílá fotografie hocha předškolního věku klečícího na dvorku a pojídajícího slepičí trus
• šéfovo naskenované vysvědčení se sedmi čtyřkami
• světová mapa velikostí penisů v různých zemích, s extra státem „Pidižvínie (6 cm)“ exkluzivně pro šéfa
• a jako třešinka na dortu video: rozesmátý šéf vyjíždí z tobogánu, ale cestou ztratil plavky

Hned po dvou snímcích Pavlíniny prezentace šéf zděšeně vyskočil ze židle, stoupnul si před plátno a epilepticky máchal rukama, jako když řídí křižovatku. Nakonec vytrhl Alfonsovi vycházkovou hůl a zneškodnil s ní stropní projektor.

Pixel uznale našpulil rty: „Letos fakt inspirativní. Díky.“

Dva dny nato jsme se napjatě shromáždily kolem šéfova stolu. V rukou slavnostně třímal zapečetěnou obálku. Odkašlal si: „Lejdýz end džentlmen…“

Patrik nasadil obličej Michala Nesvadby a začal napodobovat virbl. Šéf ho zpražil pohledem a Patrik se schoval za fíkus.

Šéf rozlepil obálku a četl: „Vzhledem k tomu, že jediným realizovatelným nápadem z vašeho oddělení byla onanie na pracovišti, rozhodli jsme se z morálních a hygienických důvodů dát přednost jiným. Děkujeme za pochopení.“

Hrábnul jsem po něm poslepu a spadnul na zem pod postel.

Jsou čtyři hodiny ráno. Co když je to Pavlína?

Co když se ji právě někdo pokouší znásilňovat ve sklepě a moje číslo na mobil bylo to jediné, na co si byla schopna vzpomenout a ve vypjaté situaci násilníkovi navzdory schopná na dotykáči bez chyby vyťukat?

Mobil stále vibroval.

Zvednu to a zachráním jí život a jednou tuhle historku budu vyprávět našim vnoučatům na padesátiletém výročí naší svatby.

Vrhnul jsem se parakotoulem pod postel a hrábnul po telefonu. Cestou jsem si vykloubil rameno, odloupnul nehet a natrhnul pyžamo v rozkroku.

„HALÓ?!“

„Nazdaaar kámo, to sem rád, že nespíš! Hele prosimtě, jak si mi posílal před půlrokem to zadání potisku na kšiltovky, mělo to bejt spíš modrá jako námořnická nebo taková azurová?“

„Azuro… co?“

„Azurová, vole, prober se, nemám čas!“

Pixel začal pracovat. Blíží se roční hodnocení.

V naší firmě probíhá na konci listopadu roční hodnocení, které určí výši vánočních prémií.

Celoroční selanka, hádky o plesnivý chleba v kuchyňce, mezistolní války s papírovými kuličkami, mailová bitva o správnou teplotu klimatizace a nekonečné rozmýšlení, co si objednat z Dámejídlo, vystřídala soustředěná práce.

V kanclu je totální ticho. Hodiny tikají, kohoutek kape.

Sylva si stěžuje do telefonu, že ze stresu přestala ovulovat.

„NEMÁM ČAS!“ zařval Patrik na uklízečku, která mu podávala vynesený odpadkový koš, a nacpal si do pusy další list guarany.

Ve dveřích se objevila Pavlína. Pixel během pěti vteřin vytasil z baťohu banán a začal ho před ní ostentativně pojídat. Po pár soustech se začal strašně smát vlastní vtipnosti, banán mu zaskočil a začal se dusit. Pavlína znechuceně odešla.

„Nazdár čulibrci,“ šéf přitančil do kanclu stylem splašeného jelena s umělými kyčelními klouby.

„Tak co, jak to frčí, děcka? Hodnocení se blíží. Letos mám pro vás suprpecku. Makejte makejte, to nejlepší ze sebe vydejte! Chachá!“ Šéf udělal klikací zvuk pusou, namířil na mě ukazováčkem a pusou vystřelil: „Pif paf!“ Následně se mambo krokem přemístil k sobě a na poslední chvíli vykouknul ze dveří: „Za pět minut všichni v zasedačce.“

Hurá, dozvíme se, v jakých relacích budou letošní bonusy. Snad aspoň tak velký jako jeden plat.

„Takže děcka. Je krize, všichni víme. Dřem tady každej bídu s nouzí a nemůžem si moc dovolit, všichni to víme, že jo.“

 „Máte nový kabrio…“ 

„To sem nepleť, Michale.“

„Takže dřeme bídu s nouzí, v dnešní době by si jen blázen vyhazoval z kopejtka, natož zakládal rodinu, že jo.“

„Narodilo se vám dítě.“

„To je něco jinýho. No hele stručně, prostě na bonusy nejsou prachy, ale protože všichni makáte jak fretky, tak sem vám vydupal náhradu, co oceníte mnohem víc.“

Šéf vytáhnul paklík kartiček.

„Poukazy na depilaci těla. Sleva 5 procent při depilaci nad 60 procent tělního porostu!!!“

Bylo ticho.

„Pět procent!! To je až 140 korun!“

Pixel se zvednul a odešel. Za chvíli se za dveřmi ozval známý zvuk střílejících Angry Birds.

Sylva šla telefonicky zrušit objednání na umělé oplodnění.

Patrik s nepřítomným skelným pohledem přežvykoval guaranu.

„Ahoj mami. Jak jsem říkal, že na Vánoce jedu k moři, tak nejedu. Přijedu k vám. … Ne. Sám. Bez Hanky. A bez ochlupení.“

Ach jo, brzy budou volby.

Týden před každými volbami se v Pixelově hlavě rozpoutá imaginární válka proti konzumu a boj za recyklaci. Jako fanatický volič Strany zelených vymění toaleťák za šmirgl papír a nutí nás místo mikrovlnky ohřívat obědy na solárním panelu.

„Zastavme nadvládu chemických šamponů, antikoncepce, co tráví ryby, jaderných elektráren a korporací!“

„Pixele, ty pracuješ v korporaci.“

„Víš, kolik stromů padlo, abys tady moh‘ bejt?!“

„Předpokládám, že nula.“

„Stovky!“ Pixel na mě hodil dramatický pohled, který jsem u něj naposledy viděl, když se snažil dohrát osmý level Angry Birds.

V tu chvíli do kanclu vkročila Sylva. Pixel k ní přiskočil a jedním dramatickým gestem jí po obličeji rozmáznul rtěnku.

„TESTOVÁNO NA ZVÍŘATECH!“

Sylva připomínající Jokera vyběhla na záchod a ve dveřích se srazila se šéfem, který měl kalhoty u kolen.

„Čulibrci, kdo zas dal na hajzl ten jednovrstvej pilník na prdel?!“

„To já! Nevážíte si životního prostředí okolo sebe. Řítíme se do ekologický katastrofy a vy nedokážete obětovat kousek svého pohodlí a utírat si zadek centimetrem čtverečním recyklovaných novin a jezdit do práce na kole!“

„Kolem baráku vede magistrála.“

„Nebo si na zahradě vyrobit vlastní hnojnej reaktor.“

 „Bydlíme všichni v paneláku.“

„A to nemluvim o tom, že topit v kamnech doma byste měli biomasou.“

„Máme ústřední topení.“

 „Jste ignoranti a jednou, až bude vaše ekologická stopa na týhle planetě tak hluboká, že do ní zapadnete, já vám to konopný lano nehodim!“

Vzdal jsem tuhle hlubokomyslnou konverzaci a usadil se k počítači. Bude se mi skvěle pracovat, když mám přes celý monitor nálepku Strana zelených.

„Pixele, sakra, já potřebuju prac…“ ohlédnul jsem se na kolegu a ten si právě vybaloval ze svého hippie baťohu obrovský řetěz.

„Co to je?“

„To je řetěz, dneska odpoledne se jím přivážu k chladicí věži Temelína. Pojedeš se mnou?“

„Ne, promiň, mám zrovna… nějakou jinou demonstraci.“

„Jasný brácho, důležitý je hlavně nebejt lhostejnej k tomu okolí!“

Pixel mě poplácal po zádech, prokopnul klimatizaci a z batohu vytáhnul živou slepici.

„Tak, ta tu teď s náma bude žít, poskytovat nám potravu a stmelí kolektiv. Jmenuje se Ondřej Liška.“

Ondřej Liška se rozběhla a udělala několik hoven napříč kanclem.

Pixel je posbíral a hodil je do šuplíku.

„Výsuvnej kompost,“ dodal na vysvětlenou.

Šel jsem si ohřát oběd na solárním panelu.

„Jak se máme…“ vytáhl z kapsy sešit v kroužkové vazbě. Na každé stránce bylo 9 pasových fotografií zaměstnanců z našeho patra. Studoval jednu po druhé a střídavě mi hleděl do obličeje, dokud se nezastavil na páté straně, „…Michale?“

„Zzz… zaskočeně?“ vymačkal jsem si do sklenice limetu.

„Víš, že za mnou můžeš kdykoli přijít. Svěřit se,“ chytil mě za rámě, dovedl na pracovní místo a nastavil mi výšku židle tak, aby moje kolena i lokty svíraly pravý úhel.

„Dobřeee…“ nechápavě jsem se podíval na Pixela, který měl nohy ponořené v masážním lavoru a za zády zpocenou Thajku, která se marně, ale statečně pokoušela rozhníst jeho trapézový sval. Jen se usmál a pokynul hlavou ke kalendáři.

„Tak,“ tlesknul šéf asi o 2 vteřiny dřív, než mně samotnému svitlo. „Ještě než vás pozvu do zasedačky na sushi raut, rád bych vám rozdal takové krátké dotazníky.“ Oběhl nás a před každého položil okopírovanou A4ku. „Je to každoroční formalita. Nařízená vedením. Hodnocení vašeho nadřízeného. Nijak nad tím nebádejte. Rychle to prolítněte, ať vám nevystydnou krevetové špízy.“

„Nemá to být elektronicky?“ přihlásila se Sylva zpoza zbrusu nového akvária se závojnatkami, které dostala ráno od šéfa jako pozornost. „A anonymní?“

„Letos to uděláme na papíře,“ trval šéf na svém. „To je furt samej ajped a kundl, a k čemu jsou pak teda stromy?“ ukázal soucitně na náš fíkus. „Musej si připadat úplně zbytečně.“

„Dávají nám kyslík,“ špitl Patrik.

„Ticho,“ šéf po něm hodil krevetový špíz. „A anonymní to je. Se nepodepisujte. Kdo nechcete.“

„A co když to i tak poznáte?“ zeptala se Pavlína.

„No, ty se tak boj. Však s ním šu–“ zapomněl se Pixel, ale hned to v něm trhlo. „Šu–“ Otočil se na Thajku v zádech. „Šu-nžu? Můžeš ještě trochu přitlačit tady pod lopatkou?“

„Copak jsem nějaký grafolog?“ zasmál se šéf, aniž zvedl koutky.

„Kam vůbec zmizely všechny naše post-it lístečky?“ rozhlížel jsem se po pracovních stolech.

„U… klízečka… je…“ šéf si stlačil pravou kapsu saka, „…musela vyhodit. Kvůli bezpečnosti práce. Mohli jste se o ně pořezat. Nebo je vdechnout.“

„Vdechnout,“ zopakoval jsem.

„To víte,“ pokrčil výmluvně rameny, „EU.“

Senior account Alfons se chytil za hrudní kost a svalil se na koberec.

„Vidíte?“ pokýval šéf káravě hlavou. „Vdechnul ho.“

„Jestli to nebude spíš tím,“ odtušil Pixel, „že Alfons měl na tom lístečku napsáno, kdy má brát léky na srdce.“

Alfons cosi chroptěl a cukající nohou kopal do odpadkového koše. Šéf mu hodil pod stůl štangli uheráku.

„Proč mám tady dole v rohu napsáno slabě tužkou AVLYS?“ zeptala se Sylva.

„Tak už ticho, třído. Otočte papíry. Je čtvrt na deset. Máte na to 15 minut,“ šéf zapálil vonné svíčky, pustil Bobbyho McFerrina a zmizel ve výtahu.

Otočil jsem papír.

To, co jsem uviděl, jsem musel naskenovat, abych to zachoval pro příští generace.

Celým openspacem se šířila vlna nevěřícných pohledů.

„Spiderman?“ vrtěla Sylva nechápavě hlavou.

Patrik si odkašlal: „To mi připomíná jeden TED talk behaviorálního ekonoma Dana Arielyho o iracionálním chování…“

Pixel zalomil hlavu do záklonu a začal ostentativně chrápat. Jenže když Patrikovi něco připomene TED talk, už není cesty zpět. Zhluboka se nadechne a s dikcí Saskie Burešové spustí:

„Ariely se podivuje nad tím, proč je v polovině zemí Evropy ochotno darovat po smrti své orgány téměř 100 % lidí, a v druhé půlce je ochota naopak mizivá: deset, dvanáct procent. Odlišným kulturním klimatem to být nemůže, protože propastný rozdíl je třeba i mezi velmi podobnými, dokonce sousedícími státy. Švédsko: 86 % dárců. Dánsko: 4 %.“

„Tak… kdo by taky chtěl dánský játra?“ neodpustil si Pixel.

„Nakonec se ukáže,“ ignoroval ho Patrik, „že za to může způsob, jakým je postavený dotazník. V Dánsku: CHCETE darovat orgány? Zaškrtněte kolonku. Ve Švédsku zaškrtáváte kolonku, když orgány darovat NECHCETE. A protože většina lidí nezaškrtne nic… bingo!“ Patrik simultánně luskl prsty v dramatickém odhalení. „Myslím, že šéf postavil ten dotazník tak, aby nás vmanipuloval do odpovědí, které se mu hodí.“

„No neke!“ obrátil jsem ruce dlaněmi vzhůru a nasadil grimasu kapitána Obviouse.

„Ale co teď s tím?“ zarazila se Sylva.

„Já tuhle šaškárnu vyplňovat nebudu,“ postavil jsem si hlavu. „Napíšu z druhé strany upřímné slovní hodnocení, co si o tom člověku myslím. Profesně i osobně. Hezky od plic.“

„Já taky.“ „I já.“ „364 dnů se chová nesnesitelně a pak si myslí, že si nás koupí!“ Jeden kancelník po druhém začali otáčet papíry zase lícem dolů. Až na jednoho.

„Co ty, Patriku?“

„Když…“ vykrucoval se, „já už mám slibně rozepsané to haiku.“

„Ty vole, Posertriko,“ ulevil si Pixel, „napiš si do Švédska, ať ti darujou koule.“

„Aha aha! Tak proč píšeš najednou levou, ty hrdino?“ kontroval Patrik.

„Aspoň nejsem řiťolezec! Vylez’s ty vůbec na svět stejnou dírou jako my, nebos to vzal zadem?“

Patrik s Pixelem se začali pod stolem kopat do vnějších kotníků.

V 9.32 se otevřely dveře výtahu a vystoupil obří pytel cukrové vaty.

„Tak slaďoušové,“ ozval se zpoza něho šéfův baryton. „Posledních pár komplimentů a… budete ve vatě!“ Lusknul na Patrika.

Patrik vstal a mlčky od nás sesbíral všechny papíry s prvním upřímným hodnocením za všechny ty roky.

Několikrát s nimi poklepal o stůl, aby se zarovnaly, a za hrobového ticha s nimi mířil k šéfovi.

Ten se zoufale snažil tvářit nenuceně, ale hluboko v jeho zorničkách se zračil strach. Neuroticky hltal trsy cukrové vaty a křečovitě se bodal do stehna krevetovým špízem.

Patrik zachytil šéfův bázlivý pohled, nepřesvědčivě klopýtl o vlastní pantofli, zabrzdil o Sylvin stůl a upustil všech 40 dotazníků mezi závojnatky.

Ať přijdu do kanclu v kteroukoliv hodinu, Patrik už tam sedí.

Taky jsem ho nikdy neviděl odcházet domů.

Nedivil bych se, kdyby ve svojí proaktivní kožené aktovce nosil nafukovací lehátko a sprchoval se jarem ve dřezu v kuchyňce.

„Dobrý ránko, krásný den,“ pozdraví každýho každej den s kukučem naspeedovaného křečka, který do toho běhacího kolečka naskočil už před šesti hodinami a dalších dvanáct z něj nevyskočí.

A je úplně jedno, že je venku dvacet pod nulou, zrovna mu umřela babička, odkopla ho holka, kamion mu přejel kočku, volby vyhráli komunisti a kávovar nefunguje.

Patrik nikdy nemá špatnou náladu.

Nástěnku u počítače má celou polepenou motivačními citáty.

„Hurá, další přírůstek do rodinky,“ řekne si pro sebe zpěvně, když mu tiskárna vyplivne další variaci na „Nikdy se nevzdávej, prohraješ až ve chvíli, kdy se vzdáš.“

Když se Patrika zeptáte, jak se má, řekne vám, že skvěle, protože konečně dotáhnul jeden projekt.

Když se ho zeptáte na osobní život, vypráví vám, jak včera do noci dotahoval projekt.

Těžko říct, co v jeho případě slovo projekt znamená, když u nás dělá junior accounta a jeho práce spočívá hlavně v kontrolování tabulek s jednotlivými zakázkami.

Občas tam najde hrubku.

To pak přitáhne k mému stolu flipchart a s vážným výrazem „odpálí brainstorming.“

Na flipchart nakreslí graficky znázorněná pravidla českého pravopisu a energicky různobarevně vyznačuje shodu podmětu s přísudkem.

Naposledy jsem si během jeho přednášky stačil sníst svačinu, dojít si na velkou, dohrát Angry birds, sbalit se a odejít.

Mluvil i poté, co jsem zhasnul a zabouchnul dveře.

Patrik rád nosí košile s vyšitým monogramem a naškrobeným límečkem. Přes ně má vždy svetřík s výstřihem do V.

Na barevnou kombinaci košil a svetru si v excelu vyvinul algoritmus.

Na kalhotách má nažehlené puky a nikdy v životě by se nedotknul Pixela bez chirurgických rukavic.

Jediné, co o Patrikově osobním životě víme, je, že byl bezhlavě zamilovaný do Sylvy.

„Ahoj Sylvo, vytiskla bys mi tabulky?“

Dál se jejich milostná konverzace nikdy nedostala.

Už takhle u toho Patrik propotil košili i svetřík.

„Někdy mám pocit, že mi ženy vůbec nerozumí,“ svěřil se mi tuhle u pisoáru, kdy si jednou rukou přidržoval přirození a tou druhou datloval něco do tabulky na notebooku opřeném o moje rameno.

„Taky nechápu,“ odvětil jsem a všiml si, že Patrik čůrá do tvaru rovnostranných trojúhelníků.

„To je super. A je to kluk, nebo holka?“ zareagoval Pixel nepřítomně s očima přilepenýma na monitor během soustředěného sázení jahod vedle ohrádky s ovečkou.

„Je to chlapák po mně a jmenuje se Arnold.“

No ovšem, jak jinak by se mohl jmenovat potomek chodícího obtloustlého napoleonského komplexu se špatně nasazeným tupé a holky, která před půl rokem odmaturovala.

Děti ve školce budou rády, že si mají do čeho kopnout.

„A co porod, jak to probíhalo?“ vyhrkla Sylva, u které nebylo v ten moment jasné, jestli se jí chce brečet nebo umřít.

„Budete si pořizovat scrap book? Na e-miminu mají takovou aplikaci, kde si můžete fotky mimíska nainstalovat třeba mezi dýně, až bude Halloween..“

„Ale vždyť tady Halloween neslavíme,“ právě jsem Sylvě nabořil její představy o ideálních kojeneckých fotkách.

„No tak třeba k Santa Clausovi no!“

Neměl jsem to srdce své neplodné kolegyni vysvětlovat, že ani Santa Claus není ryze český symbol, vedle kterého by bylo záhodno klíčovat fotku svého právě narozeného dítěte.

Přerušil nás šéf.

 „Hele, porod brnkačka. Stáli sme zrovna u výtahu v baráku, já vyprávěl fór, jo. Hele schválně: Víš, proč ženská nemůže dělat kominíka? Protože nenosí štěstí! Haha. No a koukám na mladou a říkám: ‚Hele ty ses pochcala smíchy‘, a vona že ne, že praskla voda. Tak sem mrknul na trubky a nic. A pak mi to došlo. V porodnici to bylo raz dva. Byl sem u toho. No masakr ve Srebrenici hele, krve jak z vola, pak jí to tam nastříhli…“ 

Patrik si právě ublinknul na čerstvě převlečenou košili.

„No nic, děcka, jdem to zapít.“

Šéf vytáhnul z lednice láhev Pixelovy Bio vodky. Všem rozlil trochu do hrnků a sám si pětkrát silně loknul.

Cestou k sobě do kanclu netrefil futra a zbytek odpoledne mi od něj chodily maily s odkazy na blokované pornostránky na střídačku s motivačními citáty o dětech.

„Hele kámo, já sem vymyslel skvělou věc.“

Pixel už si dal několik panáků a přimělo ho to zvednout se od počítače.

„Já se tady na to totiž můžu vykašlat! Tady mě nikdo neocení! Já mám totiž na víc!“

„Jo, všichni tu akorát dřeme do úmoru za směšnou almužnu!“ přidala se k němu Sylva, která si opilá snažila nalakovat nehet.

„ZASTÁVKA! ZASTÁVKA!“

„Myslíte stávka?“

„JO!“ zvolali ti dva jednohlasně a Pixel si krknul.

„My se totiž už nebojíme vykořisťovatelů a kapitalistů a týhle demokratický otrokářský nesvobody!!!“

„Ale to nedává smys–“

„Ticho, Michale! My nebudem do smrti sedět u klávesnice a snít o životě tam venku. My ho půjdeme žít!“

Sylva otevřela okno a ukázala na protější teplárnu, aby názorně předvedla život tam venku.

„Jdem ze šéfem!“ Pixel se zvednul ze židle, zavrávoral a přerazil se o odpadkový koš.

Sylva ho zvedla.

„Otevři! Otevři dveře, ty lstivý vrahu!!!“ bušil Pixel na dveře šéfova kanclu, zatímco Sylva si balila svoje věci ze stolu. Nonšalantně přihodila do kabelky i květináč.

Dveře kanclu se neotvíraly.

„Vyrazíme je!“ zařvala Sylva a než se stačila rozběhnout, přiskočil jsem, vzal za kliku a dveře k šéfovi otevřel.

Šéf seděl na židli, s hlavou na klávesnici a tvrdě spal.

Na monitoru před sebou měl rozdělanou scrapbookovou koláž na e-miminu.

Snažil se namontovat svoji hlavu do obrovské dýně.

Pod tím byl nápis „Arnoldovi táta“.

Sylva se rozbrečela a šla si z kabelky vybalit květináč.

–„Ee… dobrý den, máte na mě chviličku?“ –„Dobrý den, mohu vám nabídnout…“ –„V zájmu zkvalitňování služeb může být váš hovor monitorován.“ –„Ne? A mohu zavolat později?“

Ve třetině potemnělé místnosti se pod blikající zářivkou tísnilo šest bledých postav se sluchátky a mikrofony a jedna přes druhou brebentily. Zbytek prostoru zabírala jakási vysloužilá… turbína či co. U stropu se vinula prádelní šňůra, ke které bylo kolíčky připnuto několik A4ek s velkými černými nulami. Rytmické kapání vody přerušovalo monotónní hukot přenosných přímotopů.

Protože jsem se při maňáskovém divadle opřel do šéfova cizoložství, suspendoval mě do telesalesu.

„Ahoj vespolek,“ pozdravil jsem. „To je divná výzdoba, ne?“ ukázal jsem na šňůru. „Nebylo by víc motivující pověsit si tam, že jste jedničky?“

Musím tady tvrdnout tak dlouho, dokud neuzavřu po drátě deset obchodů.

Zpoza turbíny vyskočil naspeedovaný blonďák ve fialovém saku, s úsměvem větším než jeho hlava. „Hola hola Míšo,“ přispěchal ke mně a zvedl pravou ruku. Nejdřív jsem myslel, že hajluje, ale pak mi došlo, že čeká na high-five. Plácnul jsem ho nemotorně do dlaně.

„Už jsme se na tebe těšili, posaď se, nezdržuj se.“ Chytil mě za rámě a dovedl na místo. „To není, že jsme nuly, protože nejsme.“ Nasadil mi headset. „Na šňůře počítáme, kolikrát kdo SKÓROVAL!“ Při slově skóroval lusknul prsty, opsal pánví kružnici a vytrčil kolmo vzhůru pravačku s nataženým ukazovákem. „Všichni začínáme jako housenky a končíme jako motýli.“ Připnul mi nad hlavu mou osobní nulu.

„Ehh… děkuju?“

„Není zač.“ Přikutálel růžovou hula hoop obruč. „Kdykoli SKÓRUJEŠ!“ zopakoval pohybovou etudu Freddieho Mercuryho po autonehodě, „zvedneš si číslo, zavlníš se za odměnu vítězným hula hula a vyběhneš si s každým plácnout při triumfálním high-five kolečku! Tebe to motivuje, tým to utužuje. Tele- tele- tele- saaales!“ Třemi skoky zmizel zpátky za turbínou.

Chvilku jsem přemýšlel, jestli se mi ten člověk nezdál. Pak jsem si uvědomil, že ani nevím, co prodávám. Otočil jsem se ke kolegyňce napravo: „Pardon. Co tu vlastně…“

„Slyším hlasy!“ Rozcuchaná čtyřicátnice svírala vší silou v dlaních svoji lebku a demolovala si trvalou. „Ale nikoho nevidím! Nevidím!!“

„Eeh… to je proto, že…“ ukázal jsem na její headset, „máte sluchátka.“

„Ty hlasy… říkají… říkají mi věci. Strašné věci. Musím… být poslušná.“

Otevřel jsem pusu a v půlce nádechu se otočil nalevo. Tam seděl korpulentní obrýlený mladík a hypnotizoval před sebou připíchnutý papír s bezmála stopoložkovým seznamem nadávek, psaných červeným fixem: OSINO V ZADKU, MAŠŤÁKU, BUZERANTE, MAMRDE, PÍČUSI a horší.

„Co to je?“ zaostřil jsem. „Tím se jako… negativně… hecuješ?“

„To je výčet všech oslovení, kterými mě při telefonátech častují,“ odslabikoval odevzdaně.

„A neměl by sis radši psát to hezký?“

Ukázal na druhý papír. Bylo na něm zeleně napsáno: CHYTROPRDE.

„Ppff… rosimtě. Co tady prodáváme?“

„Jak kdy,“ pokrčil apaticky rameny. „Tenhle týden třeba…“ rozklikl sdílenou excelovou tabulku, „reklamní předměty. Ty, co nám klienti vrátili; nebo nakonec nezaplatili; nebo jsou nějak vadný; nebo firmy úplně zkrachovaly…“

„Počkej, takže prodáváme něco, co ostatní rozdávají zadarmo? A ještě je něco z toho vadný?“ zamračil jsem se. „A… jak to jde?“

Chlapík si přiložil k ústům papírový pytlík a začal dýchat hluboko do břicha, aby zahnal panickou ataku.

Vytočil jsem první číslo ze svého seznamu.

„Dobré jitro. Michal Majer, společnost Krak&Tit. Neruším?“

„Dejte mi už chvilku pokoj, vy hovada! Běžte chcípnout do houští fakt už! Já na vás už vopravdu pošlu poli–“

Zavěsil jsem a otočil se znovu na kolegu: „Jak velkou máme databázi kontaktů?“

„81 lidí,“ zahuhňal do pytlíku.

Vtom jsem za sebou zaslechl zlověstný zrychlený dech. Posvítil jsem vyplašeně mobilem do rohu místnosti. A střetl se pohledem se zesinalým zbědovaným stvořením s prořídlými šedivými vlasy a vypoulenýma očima. „Co to je?!“ zašeptal jsem o oktávu výš, vystřihl jsem na židli vyplašenou piruetu a otočil se tak, abych si udělal štít z opěradla.

„Klid. To je Franta,“ mávnul rukou tlouštík. „Je tu služebně nejstarší. Jmenuje se Kuhn. Ale my mu říkáme Glum. Haha, vtipný.“

Otřel jsem si orosené čelo do kravaty a roztřesenou rukou vylovil z náprsní kapsy mobil.

„Pixele? Kup ode mě 10 nafukovacích žiraf. Prosím. Pak to zatáhnu.“

„Heej! Žirafy! Pecička!“

Sundal jsem si sluchátka, navlékl obruč, oběhl vítězné high-five kolečko a zmizel dírou ve zdi.

Nová kolegyně Pavlína v koženém overalu práskla bičem. Poslušně jsem si sundal všechno kromě trenek.

„Teď ty,“ kníkl jsem nesměle.

„Ty tady nebudeš rozkazovat!“

Znovu práskla bičem. Zavázala mi oči a položila mě na postel.

Připoutala mi ruce. Po chvíli mi sundala šátek z očí. Stále nade mnou nahá.

Počkat, moment, co to má mezi nohama? Pavlíno??

„A teď si spolu užijeme rodeo,“ řekl ten babochlap hlubokým hlasem.

„Chachachachacha…“

„…a tomu se, čulibrci, říká nástřih hráze,“ škubnul jsem sebou leknutím ze spánku právě ve chvíli, kdy se porada se šéfem proměnila v gynekologicko-porodnickou ordinaci.

Pavlínka seděla naproti. Už týden se ji snažím pozvat na rande.

Už týden mám noční můry a už týden nenápadně vcházím do kuchyňky pět vteřin poté, co tam vejde ona.

Odehrávají se tam legendární dialogy, podle kterých někdo natočí Titanic 2.

– „Ahoj.“

– „Ahoj.“

– „Koukám, vaříš si kafe.“

– „Jo.“

– „Já si asi uvařim čaj.“

– „Dobře.“

– „Mám u čaje takovej trik. Když vyndáš mokrej sáček, položíš ho na lžičku, obmotáš okolo tu šňůrku a tim ho vlastně vyždímeš. Nikde pak nekape.“

… 

– „Nemáš pak pokapanej stůl, klávesnici… kalhoty… podlahu…“

Odešla.

„Hele kámo, to je jasný, ženský nechtěj sraby, rozumíš. Ty seš ten alfasamec a ty si to prostě musíš vzít,“ radil mi zkušeně Pixel a na počítači mezitím virtuálně pročesával duhovou hřívu animovanému poníkovi.

 „Na ty zženštilý blbce nikdo neni zvědavej. Ty prostě musíš přijít, zavelet: Jdeme na večeři! a vodtáhnout ji tam klidně za vlasy, hele.“ Pixel začal poníkovi oblékat šatičky.

Dobře. Budu muž. Přijdu za ní a řeknu jí, že půjdeme na večeři. Nebudu se ptát, prostě to oznámím. Udělám to asertivně, aby měla pocit, že celý život přesně vím, co chci.

„Ahoj, Pa–Pavlíno. Hele, můžu se tě na něco zeptat? Ale jestli nemáš čas, tak nevadí, přijdu jindy.“

„Ahoj, jasně. Ty mi chceš dopovědět ten příběh s čajovým sáčkem, viď? Promiň, musela jsem jít za šéfem do kanclu.“

„V pohodě. Já se chci na něco zeptat. Nechtěla bys se mnou jít na večeři? Samozřejmě pokud ne, tak to pochopim a nikam nemusíš. K ničemu tě nenutim, jen se ptám. Nezávazně. Jsem v pohodě.“

Vteřiny ticha.

„Jé, já bych šla ráda, ale dneska musim za babičkou do nemocnice. Je mi líto. Půjdem jindy!“

Ach, ona je tak úžasná, stará se o svoji nemocnou babičku.

Na odchodu z kanclu mě zastavil šéf. Ukázal na Pavlínu.

„Dneska bude finální strike, čulibrku. Beru tuhle mladou kozatici na véču. Moje mladá vo tom neví, ta už skoro rodí. Drž mi palce, kámo!“

Šel jsem si vyždímat sáček.

„BOŽE!! PROČ JSI NÁM JI VZAL?!?! BYLA PRO MĚ JAKO DRUHÁ MATKA!!!!“ křičel Pixel na kolenou do stropní klimatizace, když ta nečekaná zpráva o její smrti přišla.

Pak rozbalil její parte. „Jo, vona se jmenovala příjmením Suchá, jo?“ 

Paní Milada byla stará účetní, která celý den v kanclu luštila křížovky. Nosila si je v tašce na kolečkách.

Teď její stůl zel prázdnotou, zejména proto, že si okamžitě po oznámení její smrti kolegové rozebrali její novou klávesnici, myš, kalendář a organizér na vizitky. Zmizela i tři dny stará nedojedená houska.

Den nato Sylva s kamarádkou po telefonu už dvě hodiny intenzivně řešila, co si na sebe vezme na pohřeb.

„Já nic černýho nemám, na Omlazení.cz totiž holky psaly, že to zanáší těhotenskou čakru.“

A Pixel se zabýval etickou stránkou zpopelnění: „Víš, kolik emisí vypustí do vzduchu kouř z krematoria?! A navíc je to prostě brutální. CHA! TEĎ SEM TU SVINI ROZSTŘÍLEL,“ mávnul směrem ke hře na počítači.

Najednou se kanclem roznesl těžký odér kolínské. Pak se dlouho nedělo nic a pak přikráčel šéf.

Tupé měl dnes neobvykle správně nasazené. Místo trička „Fuck you you fucking fuck“ měl na sobě košili.

Něco není v pořádku.

Objasnilo se to vzápětí. Za šéfem přikráčela dlouhonohá prsatá blondýna s trochu stydlivým výrazem. „Čulibrci, to je Pavlínka. Bude nám tady dělat účetní. Nastoupí za paní Miladu, která nám všem velice chybí a jejíž smrt nás obrovsky zasáhla.“

Přísahal bych, že po slově účetní Pavlínku štípnul do zadku a kopnul pod stůl Miladinu tašku, aby mu nepřekážela v cestě.

Nová kolegyně se nejistě rozhlížela po kanclu. Pixel na mě gestikuloval, že má erekci.

Náhle se ke mně přiřítil šéf i celý jeho oblak smradu provozovatele velkého řetízkáče.

„Dělej čulibrku, směj se, ať to vypadá, že sem vtipnej!!“

„Chachachachacha.“

Pavlínka k nám se zájmem přistoupila. Pixel stál teď přímo za ní a simuloval soulož.

„Vyprávim tady čulibrkovi fóry a tipy, jak balit ženský, že jo?“ řekl šéf důležitě.

„Jojo, to mi připomíná, co miminko, kdy se to narodí?“

Šéf na mě hodil vražedný pohled, otočil se a beze slova se zabouchnul v kanclu.

„Ahoj, já jsem Pavlína.“ To andělské stvoření s poprsím Kate Upton mi podalo ruku. Zamotala se mi hlava. Z kolínské to nebylo.

„A..a..a..aaaaahoj, Michal.“  Vteřiny ticha. Minuty ticha. Hodiny ticha. Snažil jsem se během nich nenápadně slíznout ze svojí tváře čůrek potu a tvářit se u toho jako Clint Eastwood.

„Jseš v pohodě?“

„Jasně!“ Dělej, řekni jí něco, cokoliv, hlavně nemlč a nečum. Teď. Už musíš něco říct.

„Hele, kdybys byla mrtvá, chtěla bys radši zakopat rovnou, nebo nejdřív spálit?“

Já bych chtěl zakopat zaživa právě teď.

Do práce můžeme vodit psy.

Účastníme se porad, kde se půl hodiny zapojuje projektor, pět minut prezentuje tabulka v excelu a další hodinu se řeší barva triček, která se nakoupí na firemní teambuilding.

Pojedeme na kraj Prahy a tam budem hrát Živý stolní fotbálek.

„Chcete si zahrát stolní fotbálek a nemáte desetikorunu? Můžete skočit na hřiště a zapojit se do hry přímo na tyči,“ stojí pod nadpisem Popis atrakce.

Zapojit se do hry na tyči je asi ještě lepší než naposledy, když jsme měli teambuilding na paintballu, šéf mě trefil pistolí do varlat a já jsem si od té doby jistý svou neplodností.

„Ahoj,“ pozdravil jsem sexy uvolněným casual tónem sedmdesátiletou uklízečku ve výtahu. Odpověděla mi něco ukrajinsky. Jojo, takhle přesně se lidi v korporacích sbližujou.

Hned, jak jsem dorazil do kanclu, praštil mě do obličeje podivný smrad. Ne, nebyl to Pixel v záchvatu protestu proti detergentům v pracích prášcích, který mu naposledy vydržel dva měsíce a my všichni poznali kouzlo homeofficu a Brise one touch.

Nebyl to šéf po návratu z fitka.

Nebyla to Sylva a její vonné tyčinky harmonizující ženský menstruační cyklus. Byl to… najednou ke mně přiběhlo něco, co vypadalo jako smeták. Očuchalo mi to nohu a štěklo to. Já tak pochopil, že to není dlouhosrsté morče, ale pes. V tu chvíli se vyřítil šéf.

„Hele, čulibrku, seznam se, to je Rocky!“

Ten malý štěkající hlodavec mi začal souložit chodidlo.

„Hele, a čum jak poslouchá! Rocky, nechoď ke mně!!“

Pes skutečně bohužel nikam neodešel.

Následně jsem se dozvěděl, že nákup psa byl samozřejmě nápadem šéfovy těhotné přítelkyně, která si chce péčí o štěně nacvičit péči o novorozeně. Jestli bude jejich dítě zapáchat stejně, tak potěšpámbu.

Usadil jsem se ke stolu a snažil se soustředit. Malý smeták mi ale pořád běhal pod nohama. Stačil by jeden pohyb a bylo by po něm.

Abyste rozuměli, já mám psy rád, ale od chvíle, co mě moje holka kopla do zadku, je nemůžu vystát, protože si vždycky vzpomenu na to, že jsme si spolu taky měli jednoho pořídit.

Teď jsem sám a jediné zvíře, které chovám, je pavouk ve špajzu. Nesnáším pavouky.

Hanka se jich nebála.

Když jsem začal přemýšlet nad tím, jestli jsem nezapomněl barvu jejích očí, začalo mi být podivně teplo od nohou. Že by začala topná sezona? Ne.

Rocky s nonšalantně zvedlou nožičkou právě vykonával svoji potřebu. Za chvíli přiběhla ukrajinská uklízečka.

„Ahoj!“ říkám. „Prosímtě, mohla bys tady umejt ten koberec?“

Podívala se na mě a naštvaně mi hodila kus mokrého hadru na obličej.

„Ano. Našemu šéfovi to připadá vtipné.“

Kolik je vašemu šéfovi? Dvanáct?

„Věří, že si nás díky tomu lidé zapamatují.“

„No… “ promnul jsem si spánky,  „to je možné. A co že to děláte? Provozujete porno server? Prodáváte viagru? On-line seznamka? Muzeum sexu? Rychlorande?“

„Jsme čistírna.“

„Chm.“ Je tady nějaká souvislost, na kterou nemůžu kápnout. „Jo… počkejte, jasně!“ svitlo mi. „Vy jste ti… Šourek a syn!“

„Ne. Říha.“

20 vteřin jsem čekal na pointu a pak jsem zavěsil.

Zatahal jsem Pixela za dred. Polekal se, škubl sebou, vytrhl kabel od sluchátek a na celý kancl začala vyhrávat znělka Hry o trůny.

„Prosím tě, umíš i 3D objekty?“ zajímal jsem se.

Pixel se zatvářil, jako že jsem ho skoro urazil. „Pff. Co bys řek’? Mě Photoshopem kojili, kámo. Dívej.“ Zvednul levou ruku: „Kapátko.“ Zvednul pravou: „Kouzelná hůlka. A v kalhotách…“ chytil se za rozkrok, „…magnetický laso! Jíhhááá!“ několikrát zatočil smyčkou ve vzduchu a předstíral, že s ním ulovil naši účetní.

„Tak to se ti teď bude hodit. Potřebuju vymodelovat 3D návrh penisový flešky,“ upřesnil jsem misi.

„To skoulíš v Malování, ne?“ odsekl už po třísetčtyřicátésedmé a zase si nasadil sluchátka.

Můj malovací pohár přetekl. Zkoušel jsem počítat do deseti, ale nedostal jsem se dál než do tří a vybuchl na celý openspace: „Neskoulím, do hajzlu!“ strhl jsem mu z uší sluchátka a zahodil je do akvária. „Viděls vůbec někdy Malování, ty vole?!“ procedil jsem vytočeně skrz zuby a začal mu ho pouštět, abych mu ukázal, že tam stěží narýsuje úsečku.

„Já ale nevim zpaměti, jak vypadá penis,“ vykrucoval se teď už trochu vyděšeně Pixel.

„Co co?“ Sylva zaslechla slovo penis a vykoukla zpoza recepce jako ovulující surikata.

„Šmarjá. Vždyť… s penisem se… potkáváš několikrát denně, ne?“ vrtěl jsem nechápavě hlavou.

To už vykoukl z kanclu i šéf. Zavalitý padesátník, kterému život nadělil všechno krom vlasů a společenského taktu. „Mluvíte o mně?“

„Bavíme se o penisech,“ informovala Sylva.

„No dobře, potkávám,“ uznal Pixel. „Ale to je z takový… blbý perspektivy. Chápeš.“

„Tak si ho vygooglete, ne?“ navrhl šéf podezřele zkušeně.

„To těžko,“ oponoval Pixel. „Máme blokovanej explicitní obsah.“ A aby nám to dokázal, napsal do Googlu „kunda“.

Půl minuty jsme se na to dívali.

„Ty vole, to je smutnej svět,“ posteskl si Pixel po chvilce.

„To je divný,“ podrbal se šéf zmateně na týle. „U mě v kanclu to normálně…“ zarazil se, „teda… chci říct… no, tak to jsme nahraný. Kruciš.“

Posadil jsem se rezignovaně zpátky do židle. A civěl nepřítomně na svoji plochu. A na svůj život.

Dělám ekaunta v oddělení, které zajišťuje reklamní předměty.

Moje máma je porodní asistentka. Můj brácha je hasič. Když mají dobrý den, přivedou na svět trojčata nebo vystříhají chlapa ze zmuchlané felicie. Když mám dobrý den já, stane se z vaší flešky penis.

Někdy zakloním hlavu a třeba 20× za sebou mačkám klávesu Escape a představuju si, jak se odklápí strop. Beton se drolí, zářivky pukají. V rozšklebenině se objevuje modré nebe. Moje kancelářská židle se začne freneticky třást, z koleček vyšlehnou plameny a katapultují mě do oblak. Pryč od všech línejch grafiků, e-mailových notifikací, aktualizací Javy a pinďourovejch flešek.

Ze snění mě vytrhl úder záchodových dveří o zeď. Z toalety vyběhl šéf s polodopnutým poklopcem, míří směrem ke mně a mává nad hlavou rozjařeně iPhonem: „Vy mě nemít, čulibrci, tak nevím!“

Esc, Esc, Esc, Esc, Esc, Esc, Esc… Esc!

Vždycky než vypne motor, třikrát prošlápne plyn, aby se každý dozvěděl, že přijel v novém cabriu.

Po prvním dni, kdy skutečně každý ve firmě (kromě Pixela, co zrovna sledoval na videu twerkující koťátka) přiběhnul k oknu a obdivně pozoroval, jak šéf neumí podélně zaparkovat na místě, kam by se vešla i Costa Concordia, se reakce na vrrrrrrnvrrrrrrrnvrrrrrrrrrrrn změnily na: „Panebože, Sylvo, běž mu to prosimtě zaparkovat.“

Jak už jsem psal, druhá míza není sranda. Zvlášť když prostě vaše vzezření pro nějakej remake nemá předpoklady.

Šéf měří 160 cm a váží tak 90 kg. Vypadá, jako když přefouknete hustilkou zahradního trpaslíka. Jeho červené naducané tvářičky dobrého vojáka Švejka můžou rajcovat maximálně… ne, nikoho.

Bláhově se domnívá, že jeho dvacetiletá kočička s ním je proto, že vždycky toužila skončit po boku špatné kopie Dannyho DeVitta s prostatickými problémy a zálibou v hraní sudoku. S její láskou nemá vůbec nic společného jeho šestimístné konto, které zčásti vydělal a zčásti zdědil. Není mu divné, že od doby, co si kvůli ní začal lepit na hlavu příčesek z koňských žíní, se ona neustále snaží jeho vzhled od základů změnit. Koupila mu za jeho peníze permici do fitka, do solárka a nutí ho chodit na pedikúru. Zakázala mu jíst pečivo a pít pivo a na slevomatu mu pořídila – za jeho peníze – poukaz na depilaci s 50% slevou. Ten koberec na zádech prostě musí dolů.

To, že šéf všechny tyto procedury absolvuje, mě nijak zvlášť neobtěžuje, pominu-li fakt, že na mě spadla veškerá jeho práce a v jeho kanclu to smrdí jako na záchodě v luxusní restauraci.

Nejhorší je, že nám o tom rád vypráví.

„Hele čulibrci, já byl teďka na pedikúře, to ste neviděli. Bych nevěřil, jakýho bordelu může mít člověk za nehtama na nohou. Chudák ta šikmovoká, pachtila se tam půlhoďku s plísní, a když skončila, ukázal sem jí druhou. Takovou tragédii Japončíci nezažili vod Hirošimy, hahaha!“ smál se a cenil na nás svůj keramický chrup barvy White Sensation, zatímco já jsem neměl daleko k tomu blinknout si do pusy.

„Nic děcka, tak já zas letim. Mám od dvou fitko,“ zahlaholil ten blazeovanej Jirka Krytinář a odešel. Dobře, takže dneska zase makám za dva lidi. Vlastně za tři, Pixel mi měl dodat jeden návrh, takže předpokládám, že Malování to opět jistí.

„Ne, vůbec není problém potisknout vaše kšiltovky tančícími kozami,“ vysvětloval jsem klientovi důležitě do telefonu a vnitřně jsem umíral.

Před očima jsem si promítal svůj život.

Nadějný mladý spisovatel, budoucí laureát ceny Ferdinanda Peroutky, skončil na místě account manažera ve firmě, která tiskne tančící kozy na kšiltovky. Než jsem se stačil sebelítostivě rozbrečet, u stolu se objevil Patrik.

„Čau, hele prosimtě, hoří mi tady jeden klioš, potřebuju tě rychle nabrífovat, abychom nebyli ouvrpromising a splnili dedlajn, rozumíš. Jo bajdvej, nemáš u sebe nějaký love? Sem uplně vykešovanej a chci snickersku z matu.“

Znáte to, jak vždycky čtete inzeráty na jobs.cz, kde shánějí mladé, proaktivní, dynamické, intuitivní, pozitivní a zapálené lidi, a přemýšlíte, jak takový člověk asi vypadá.

Já už to vím.

Vypadá jako Patrik.

Mladej snaživej junior account v košili s límečkem naškrobeným tak, že by s nim nakrájel chleba. Nemá holku a miluje Sylvu.

Tajně si přeju, aby se už konečně vdala, porodila dítě a on definitivně ztratil naději a stal se z něho cynickej, životem nasranej a zklamanej týpek bez budoucnosti, co dřepí celý dny v kanclu a poslouchá od nadřízenýho vyprávění o plísni na nohou. Čili takovej druhej já.

Má se tam zhodnotit uplynulý týden, rychle prolítnout, jak si na tom stojíme se zakázkami, vyřešit problémy a říct si, co se bude dělat příští týden.

Na tenhle bláhový vzorový program vzpomínám zasněně při každé poradě, která se od počátečního „Nazdaaaaar čulibrci,“ našeho šéfa plynule přesune k tomu, že nám na flipchart kreslí fixou schéma svého chrupu a vyznačuje, kde si nechal včera u zubaře udělat korunku. „A bolelo to jako svině, musim říct,“ a přidal k tomu útrpný výraz.

Kdybys to netáhnul s tou dvacetiletou buchtou, moh sis nechat starý zuby, pomyslel jsem si. Na druhou stranu, když jeho nový zuby září víc než Fukušima, možná to trochu odvede pozornost od toho tupé, co si denně lepí na pleš zadkem dopředu. Druhá míza není sranda.

Než jsem stihnul v duchu podrobit kritice i další kožní deriváty toho George Clooneyho chudých, ozval se Pixel. „Hele už ste viděli to boží video, jak ten cápek jede ve výtahu?“

Určitě neviděli, protože míra naší prokrastinace dosahuje jen asi tak miliontiny prokrastinace Pixela. Dělá u nás grafika a kvůli sledování videí s ruskými sebevrahy, twerkujícími jednorožci, studování žebříčků typu 18 věcí, které jste nevěděli o pudinku, v podstatě nemá čas se práci věnovat.

„Hele kámo, sorry nestíhačka,“ prohodí vždy tak pohodově, až se mu z jeho hipsterského kníru začnou sypat zbytky veggie oběda. „To ňák zmákneš v Malování.“

Až jednou lidstvu vyjevím, co všechno už jsem splácal za pět minut v Malování, dostanu Nobelovu cenu.

„Hele tak ten cápek jel normálně výtahem a ten výtah se zbláznil a vylít a nešel zastavit a cápek se vo něj rozbil.“ Pixel si právě rozbaluje sojovou tyčinku a poučuje Sylvu o tom, jak se sojové boby lisují.

A já už se bál, že tahle porada bude k ničemu.

„No, tak já myslím, že je to pro dnešek všechno,“ balí šéf flipchart s nákresem svého chrupu, který si zřejmě vylepí doma na záchodě.

Skvěle, takže během dnešní hodinové porady jsem se dozvěděl, že předělání keramického chrupu bolí trochu míň než slepák („Děcka, to sem se tehdá málem posral, tohle bylo jen na pochcání,“), že jeden nešťastník na druhém konci světa si rozbil hlavu o strop výtahu a že „Sojové boby talíř ozdobí.“ (Sylva se v návalu lásky k sojové tyčince bez kalorií, kterou jí Pixel odprezentoval, rozhodla vymyslet vlastní reklamní slogan).

Množství nově nabytých znalostí je větší než při poradě minulý týden, kdy šéf odbíhal ze zasedačky tokat do chodby se svojí dvacetiletou milenkou o tom, kde v Praze se provádí depilace zad (na Žižkově a ve Vysočanech).

A co teprve porada předminulý týden, kterou přerušovalo Sylvino vzlykání, patrně navazující na její předchozí telefonický rozhovor s přítelem fotbalistou o hustotě jejího hlenu a fázích ovulace. Možná, že matka příroda přece jen existuje, když se těmhle dvěma zatím nepodařilo zplodit potomka.

Dnešek zatím překonává všechno – Pixel se zasekl na Youtube a zbytek kanceláře kolem něj stojí v hloučku.

„Pusť tam takový to Ganga Stajl. Ukazovala mi to mladá tuhle,“ říká šéf tónem odborníka na korejský pop nápadně připomínající indickou řeku.

„Nebo to s těma miminkama, jak papaj kyselý! Tuhle sem u toho brečela smíchy,“ řekne Sylva rozjařeně, aby si záhy zase vzpomněla na neposlušný hlen a se vzlykem odběhla.

Mám dojem, že kdybych se přímo uprostřed zasedačky rituálně oběsil na Pixelově dredu, nevšimne si toho ani on.

Třicet.

Nedůvěřivě a krapet odcizeně jsem studoval odraz své tváře v prosklených dveřích metra. Dobře, vlasy už to možná trochu balí (zase o to víc se daří těm v uších, v nose a na zádech), ale jinak… Určitě bych se ještě dostal do divadla na studentské vstupné.

Z gerontologických úvah mě vytrhl laškovný pohled zrzky ve fialovém kostýmku a rajcovních podkolenkách. Tak vida, a-ha! Pořád mě ještě nestáhli z genového trhu!

„Příští stanice: Anděl.“

Opětoval jsem jí jemný úsměv a připojil nonšalantní pozvednutí obočí ve stylu agenta s povolením zabíjet. Neodolala. Vstala a přitahována neviditelným magnetem libida zamířila přímo ke mně.

„Nechcete se posadit?“

V práci proběhl klasický rituál ofrňování se nad narozeninovým dortem.

„Ne, děkuju. Držím si linii,“ zavrtěla hlavou účetní a její čtyři brady o sebe zapleskaly cosi, co až překvapivě připomínalo úvodní tóny znělky Beverly Hills 902 10.

„Cukr je nejzákeřnější droga,“ pokárala mě Sylva a začal mi mávat před obličejem DVDčkem s Kateřinou Cajthamlovou.

„Tak promiň. Aby to nebylo tak hrozný, příště ti upeču pervitinovej cupcake s toluenovym krémem.“ Náno.

Když dali všichni dostatečně na odiv, že jsou bio raw vegani, co jedí jenom lněná semínka marinovaná v práně, začala hlavní narozeninová taškařice: skupinové, nenápadně pokoutné vymýšlení narozeninového dárku. Které skončí vždycky debaklem. Vždycky. Dostanete škrabadlo jen proto, že máte na ploše kocoura v botách. Suspenzor, protože vaši kolegové po 2 měsících! nepoznali, že jste žena. A vrcholem všeho bylo, když Radovan, který byl albín, dostal permanentku do solária. Zatím asi nejlepší dárek byl prdicí pytlík, a to i přesto, že měla dotyčná rakovinu tlustého střeva.

To nejpitomější nadělení mě dnes ale mělo zastihnout ze zálohy. Obědvali jsme s Hankou v Potrefené huse.

„Takže smlouva je podepsaná. Od srpna bydlíme spolu!“ chytil jsem Hančiny dlaně nadšeně do svých.

Chvilku mlčela a pak se odhodlaně nadechla: „Víš… já si teď nějak nemyslím, že je to dobrý nápad.“

„Jak to? Vždyť ten byt je super! Vyfoukli jsme ho v nelítostném vyřazovacím pavouku dvaceti jinejm párům! Protože jsme nejlepší!“ zvedl jsem ruku v očekávání partnerského high-five.

„To už…“ útrpně se usmála,„si právě nejsem tak jistá,“ nervózně cinkala nehtem o skleněnou karafu.

Položil jsem ruku zpátky na stůl a zadíval se do jejích lasagní, které se začaly pomalu rozmlžovat.

„líto“, „pauzu“, „nejsem šťastná“, „někdo se mi líbí“, „nebuď smutný“, „zaplatíme“, „dohromady?“, „zvlášť“

Do kanclu jsem se vrátil jako nadopovaný. Klesl jsem do židle a nepřítomně civěl na spořič obrazovky. Možná 20 minut. Možná hodinu.

Když mi někdo zaklepal na rameno, ani jsem nezpozoroval, že se kolem mě srotil chumel gratulantů.

„Hodně štěstí. Zdraví. Lásky.“

Na každého jsem se snažil zdvihnout aspoň jeden koutek. Ale tvářil jsem se spíš jako tehdy na farmářském trhu, když jsem kousnul do sušeného zázvoru v domnění, že je to ananas.

Poslední blahopřející ve frontě mi podal tvrdý placatý obdélník v dárkovém papíře převázaný stuhou. Ach Bože, co to bude? Past na krtky? Anální kolík? Mein Kampf? Vzal jsem nůžky a ostražitě ustřihl okraj balíčku. Vyjela na mě dřevěná tabulka:

„Zaslech‘ jsem jeden tvůj telefonát. Prej se sestěhováváš s mladou,“ poplácal mě po rameni Pixel. „Tak blahopřejem’ a tohle máte nade dveře.“

Polknul jsem a přeteklo mi levé oko. „Hezký.“ Potáhl jsem nosem. „Ne, fakt. Je to hezký. Trumflo to prdicí pytlík.“

„Hele hele, je dojatej,“ řekl kdosi a oslnil mě bleskem.

Když se mi vrátil zrak, byla už narozeninová delegace zpátky u svých soustruhů.

Vzal jsem keramickou tabulku a rámeček s Hančinou fotkou a nenápadně je pod stolem položil do odpadkového koše.

Vysmrkal jsem se, zhluboka se nadechl a vydechl a otevřel Outlook.

Když máte u nás v práci narozeniny, jste to vy, kdo musí přinést dort.

Sotva se objevíte ve dveřích s podnosem, rozezní se openspacem série rozladěných mlasknutí a tlumených „ty voleee“, protože všichni vědí, že budou muset zbytek dne chtě nechtě řešit, co vám koupí. A navíc to můžou řešit jen tehdy, když jdete zrovna čůrat, telefonovat, masturbovat nebo hypnotizovat bublinky v dávkovači vody.

Když sedíte na svém místě, je hrobové ticho. Všichni vás po očku sledují, ale na kohokoli se podíváte, okamžitě uhne. Pro lepší představu, jak to vypadá, stačí navštívit patro programátorů nebo se jít vyzvracet do tramvaje.

Atmosféra postupně graduje, až začnete mít kolem třetí hodiny neodbytný pocit, že se na vás všichni co nevidět s bojovým pokřikem synchronizovaně vrhnou a umlátí vás k smrti svými LCD monitory. V ten moment se u vašeho stolu začne tvořit fronta mírně apatických gratulantů. První dva se většinou sladkobolně usmívají, jiní nervózně podupávají a každých 20 vteřin se ostentativně dívají na hodinky, další počítá stravenky nebo krmí v telefonu takovou tu věc, co vypadá jako trojúhelníkové hovínko.

Jeden po druhém k vám přistoupí, stisknou ruku a oblaží vás co možná nejbanálnějšími přáními jako „všechno nejlepší“, „ať se ti splní všechno, co si přeješ“, „hodně štěstíčka, zdravíčka“. Asi půlka z nich vás osloví „chlape“, „oslavenče“ nebo „bejku“, protože si nejsou jistí, jak se jmenujete.

Ten poslední má pak za zády schovaný výsledek celodenního urputného brainstormingu: dárek tak absolutně mimo mísu, že kdybyste si zavázali oči a vjeli na splašeném oslu do instalatérských potřeb, zamotá se vám do vlasů něco, z čeho budete mít větší radost.

Třeba loni.

Vrátil jsem se z oběda a vedle židle stála ohyzdná třípatrová chlupatá konstrukce.

– „Co to proboha je?“

– „Škrabadlo.“

– „Šk…? Ale… mě nic nesvědí.“

– „Pro kočku.“

– „Pro jakou kočku?“

– „Pro tvoji kočku. … Bejku.“

– „Já… nemám kočku.“

– (Zaraženě) „Ale… dyť… Sylva říkala, že máš její fotku na ploše.“

– „To je kocour ze Shreka.“

Takže teď mám hodně hipsterskou knihovnu.

Co asi dostanu letos? Nemůžu dospat.