Za necelé tři roky, co jsem nedával pozor, se trh práce proměnil k nepoznání. Především: firmy začaly místo zaměstnanců hledat Avengery.

SEO guru, Java killer, RTB mág, Python master, Captain PPC…

Chyběli už jen Wrátný Wizard a Überüklízečka a tahle korporace mohla z fleku zachránit Zemi před zbloudilým asteroidem.

Já se ucházel o místo Copy ninji. Začínal jsem mít tísnivý pocit, že pokud mě v dětství nepokousal radioaktivní pavouk nebo při sebemenším rozrušení nenabydu na objemu a nezezelenám, nemám dostatečnou kvalifikaci.

„Co čumíš?“ ozvalo se mi za zády. Otočil jsem se a spatřil něco, co mě ještě po půl roce pravidelně budí ze sna: bojovně namířený červeno-bílý kšilt. „Ale ale. Hošánek chce bejt kopyvřiťr. Tam tě můžu nakopat hned,“ Zedníček dole ze skladu vyzývavě obkroužil knírem hrdlo pivní láhve. „Můžeš to rovnou zabalit, prde. Narazils na tvojí demesis.“

Dem- esis? … To je… dementní nemesis? Ten člověk to se slovy vážně umí. Vystihl se přesně.

„Nevěděl jsem…“ udělal jsem krok vzad, protože se mi začala motat hlava z braníkových výparů, „že píšete.“

Věnoval mi pohled raněné srny. „Možná že brácha neumí psát. No a co?!! Neber si mýho bráchu do huby!“ Rozzuřeně metl kšiltovku proti plazmě a začal si kasat rukávy.

To… bych nerad.

„Ale mě nepodceňuj, prde. Mě nikdy nepodceňuj!“ Vylovil z náprsní kapsy montérek červenou pastelku a obal od čokolády, napsal na něj NEJOBHOSPAŘOVÁTELNĚJŠÍ a podržel mi ho před obličejem.

Zdálo se, že čeká na reakci. „Sssuper,“ poplácal jsem ho pochvalně po rameni.

Otevřely se dveře a vynořila se z nich Monika z HR.

„Jé, čau!“ pozdravil jsem ji.

„Dobrý den,“ opáčila mi s vřelostí Google Translatoru.

„Co blbneš? To jsem já, Michal. Sedávali jsme vedle sebe na obědech.“ Nedalo se u toho jíst, jak sis to tam vždycky div nerozdala se svým snoubencem.

„Žádný kamarádšofty,“ odbyla mě. „Jsem profesionál, pane Michaeli. Dnes vám budu měřit všem stejným metrem. Jste pro mě uchazeči A, B, C.“

„Nejsem Michael. Jsem Michal.“

Pokynula k Zedníčkovi: „Pojďte dál, pane Alexeji.“

Začal jsem se uculovat a Zedníček mi vrazil záhlavec: „Drž hubu!“

„A to je jenom interní výběrko?“ rozhlédl jsem se kolem stolu, kde jsme pořád seděli jen my tři.

„Ne. Veřejné. Poslední dobou se hlásí stále méně lidí. I proto potřebujeme copywritera. Aby nám pracovní inzeráty zatraktivnil.“

Jestli to nebude tím, že už jsou TAK atraktivní, že z nich člověk nepozná, na co se to vlastně hlásí. Nedivil bych se, kdyby se sem spousta lidí ostýchala poslat životopis jen proto, že neumějí protočit mezi nohama nunčaky a usmrtit člověka hvězdicí.

Takže moje jediná konkurence je on? Podíval jsem se úkosem na Zedníčka, který se právě pokoušel vydloubnout si zadním krytem své Nokie 3310 z podrážky holubinec. Chm, ušklíbl jsem se, tak to bude fakt o prsa.

„Přátelé, promiňte, že jdu pozdě.“ Ve dveřích se objevilo pohlednější dvojče Davida Duchovnyho. „Jedna slepá paní potřebovala pomoct s nástupem na eskalátor, tak jsem ji dovedl až domů, nakoupil a umyl psa a okna.“ Mulder pověsil na věšák černý kabát a odhalil výstavní bicepsy a kravatu s logem UNICEFu. „Vím, že je to zpoždění neomluvitelné, ale abyste se zlobili méně, koupil jsem vám každému makronku. Moje jméno je Štefan. A vaše?“

Ku*va. „Těší mě.“

„První část je kolektivní,“ ohlásila Monika, když jsme všichni domlsali. „Vaším společným úkolem je postavit co nejvyšší věž, jen za pomoci syrových špaget a izolepy.“ Vyndala z šuplíku stavební materiál. „Výšku změříme podle toho, jak vysoko na ni dokážete umístit… tenhle kousek žužu.“

OMG. Kde to zase jsem? Na přijímacím řízení do jeslí? Kdo bude můj šéf? Méďa Pusík?

„Máte na to 10 minut. Já se budu dívat,“ odstartovala cvaknutím propisky.

No dobře. Je to cvičení na schopnost kooperace a leadershipu. Musím ukázat, že nejsem uťáplý introvert, co se bojí projevit, ale přirozený vůdce.

Napasoval jsem se mezi Muldera a Zedníčka, abych byl uprostřed, stoupl jsem si na balík papírů, položil svým chráněncům ruce na ramena, odkašlal si a začal je úkolovat.

„Tak Sašo, co kdybys z těch špaget udělal vždycky tlustší snopy, na obou krajích a uprostřed je přelepil a to budou naše základy.“

„Vyhul mi,“ Zedníček za sebe prudce vytrčil loket, aby mě setřásl. Trefil mě přímo na solar. Zřítil jsem se ze svého papírového stupínku někam mezi kočkolit a radiátor a vyrazil si dech.

„Co kdybychom použili kolínka?“ zaskuhral jsem z podlahy, abych ukázal, že umím i v krizových situacích myslet out of the box.

„Vstávej, brácho.“ Štefan se ke mně sehnul, podal mi pravici a pomohl mi na nohy. „Podle mě je bezpředmětné stavět vratké těstovinové věže. Dočasná provizoria,“ vstoupil rozvážným medovým témbrem do diskuse. „Ten kousek sladké hmoty musí někdo spolehlivý držet pevně ve vzduchu,“ uchopil žužu mezi palec a ukazovák a předpažil, „dokud nepřijdou skutečná řešení. Skutečné cíle. Skutečné vztahy. Skutečný sex.“ Monika na něj fascinovaně hleděla s mírně pootevřenou pusou. „A všechno… do sebe…“ vložil jí žužu do úst, „nezapadne,“ jemným pohybem zespod brady jí zavřel čelist. Polkla. „Je vůbec možné,“ usmál se všeobjímajícně, „dostat se v životě někam výš než do sedmého nebe? Do ženy.“ Něžně vložil naší HR seniorce tři prsty mezi rty, pak je zase vyndal a posadil se.

Co–

Co to bylo? Cítím se křehce a mám trochu erekci. To je konec. Tenhle týpek si mě dá k večeři.

Monika si otřela slzy. Pohyb její propisovací tužky prozradil, že udělala na papíře dva škrtance, nakreslila jedno velké srdce a začala ho stínovat. „Druhý úkol… je písemný. Chci po vás, abyste každý zkusili za 30 minut přetextovat homepage Krak&Titu.“

„Homopič? To nechápu,“ zamračil se Zedníček. „Tak snad buď homo, anebo pič. A jak jako písemný? K čemu potřebuje obsluha kopírky psát homopíči?“ Zamyslel se. „Jakože lesby?“

„Copywriter je reklamní textař,“ poznamenala Monika otřeseně a snažila se vytěsnit všechno, co právě slyšela.

„Ty vole!“ Zedníček vyvalil oči. „Tak to dělat nechci!“ znechuceně sebou trhl. „Psaní, čtení, počty. Nic takovýho. 8 let stačilo.“ Sebral z tiskárny lahváče a namířil na mě hrdlo: „S tebou jsem ještě neskončil, prde.“ Prošel kolem Štefana a namířil i na něj: „A s tebou… jsem ještě nezačal.“ Pomalu vycouval z místnosti a snažil se při tom se všemi udržet výhružný oční kontakt.

„Mmm… Blahopřeju!“ přerušila Monika 15vteřinové rozpačité mlčení. „Postupujete do druhého kola!“

Seděl jsem sám v zasedačce a šudlal si pár textíků. Pak jsem chvilku kreslil Rampu McKvaka, vzpomínal na Hanku, jak dělala v hotelovém bazénu na Kósu, že je delfín, a já ji krmil sušenkama. Měl jsem pocit, že na tom nezáleží. Štefan je už teď vítěz. Dostane ten job. A dost možná ještě blowjob k tomu.

To jsem fakt takovej loser, že se nedokážu dostat ani do práce, do který nechci? Kde se to zvrtlo? Proč přede mě jako malého postavili psací stroj a ne třeba urychlovač částic?

Dřepěli jsme se Štefanem na polstrovaných židlích pod plazmovou televizí a čekali na verdikt.

„Držím palce, brácho,“ poplácal mě povzbudivě po zátylku, culil se a voněl po levanduli.

Otevřely se dveře a vešla Monika s pracovní smlouvou. Neobtěžovala se budováním jakéhokoli napětí. Rovnou přistoupila ke Štefanovi a podala mu pero. „Gratuluju. Byl jsi nejlepší,“ pošeptala mu a koketně při tom zavadila nosem o jeho ušní boltec.

Štefan se pousmál, skromně zavrtěl hlavou a pero jí vrátil. „To mi lichotí. Ale nemůžu tu práci přijmout.“

Co? Ach Bože. On mi to snad kolegiálně přenechá! To mi nikdo neuvěří. Potkal jsem archanděla.

„Proč ne?!“ zakňučela Monika.

„Jsem egomaniak,“ pokrčil smířeně rameny. „Nechodím na pohovory, protože mám o ty pozice skutečný zájem. Krmím se vaším obdivem a náklonností. Vzrušuje mě, když mě zbožňujete,“ rozevřel diář a udělal si vedle Krak&Titu červenou fajfku. „Skutečně JSEM nejlepší,“ dogmaticky pokýval, políbil Moniku na čelo, přivolal si výtah, nastoupil a zamával nám.

Zůstali jsme ještě půl minuty mlčky stát.

„B–“ Monika vytáhla z kapsy šňůrku s mojí starou zaměstnaneckou kartičkou, kterou ještě nestihli skartovat, „–lahopřeju, Michale,“ pověsila mi ji kolem krku. „Seš fakt šikovnej.“

Do práce můžeme vodit psy.

Účastníme se porad, kde se půl hodiny zapojuje projektor, pět minut prezentuje tabulka v excelu a další hodinu se řeší barva triček, která se nakoupí na firemní teambuilding.

Pojedeme na kraj Prahy a tam budem hrát Živý stolní fotbálek.

„Chcete si zahrát stolní fotbálek a nemáte desetikorunu? Můžete skočit na hřiště a zapojit se do hry přímo na tyči,“ stojí pod nadpisem Popis atrakce.

Zapojit se do hry na tyči je asi ještě lepší než naposledy, když jsme měli teambuilding na paintballu, šéf mě trefil pistolí do varlat a já jsem si od té doby jistý svou neplodností.

„Ahoj,“ pozdravil jsem sexy uvolněným casual tónem sedmdesátiletou uklízečku ve výtahu. Odpověděla mi něco ukrajinsky. Jojo, takhle přesně se lidi v korporacích sbližujou.

Hned, jak jsem dorazil do kanclu, praštil mě do obličeje podivný smrad. Ne, nebyl to Pixel v záchvatu protestu proti detergentům v pracích prášcích, který mu naposledy vydržel dva měsíce a my všichni poznali kouzlo homeofficu a Brise one touch.

Nebyl to šéf po návratu z fitka.

Nebyla to Sylva a její vonné tyčinky harmonizující ženský menstruační cyklus. Byl to… najednou ke mně přiběhlo něco, co vypadalo jako smeták. Očuchalo mi to nohu a štěklo to. Já tak pochopil, že to není dlouhosrsté morče, ale pes. V tu chvíli se vyřítil šéf.

„Hele, čulibrku, seznam se, to je Rocky!“

Ten malý štěkající hlodavec mi začal souložit chodidlo.

„Hele, a čum jak poslouchá! Rocky, nechoď ke mně!!“

Pes skutečně bohužel nikam neodešel.

Následně jsem se dozvěděl, že nákup psa byl samozřejmě nápadem šéfovy těhotné přítelkyně, která si chce péčí o štěně nacvičit péči o novorozeně. Jestli bude jejich dítě zapáchat stejně, tak potěšpámbu.

Usadil jsem se ke stolu a snažil se soustředit. Malý smeták mi ale pořád běhal pod nohama. Stačil by jeden pohyb a bylo by po něm.

Abyste rozuměli, já mám psy rád, ale od chvíle, co mě moje holka kopla do zadku, je nemůžu vystát, protože si vždycky vzpomenu na to, že jsme si spolu taky měli jednoho pořídit.

Teď jsem sám a jediné zvíře, které chovám, je pavouk ve špajzu. Nesnáším pavouky.

Hanka se jich nebála.

Když jsem začal přemýšlet nad tím, jestli jsem nezapomněl barvu jejích očí, začalo mi být podivně teplo od nohou. Že by začala topná sezona? Ne.

Rocky s nonšalantně zvedlou nožičkou právě vykonával svoji potřebu. Za chvíli přiběhla ukrajinská uklízečka.

„Ahoj!“ říkám. „Prosímtě, mohla bys tady umejt ten koberec?“

Podívala se na mě a naštvaně mi hodila kus mokrého hadru na obličej.

Je to pro mě ještě horší životní období než ty 3 roky na střední škole mezi prvním a druhým sexem.

Zatímco všichni na Facebooku nadšeně sdílí hromady fotek z dovolených, rozluček se svobodou, svateb a porodů, já sedím doma u větráku a gůglím si příznaky rakoviny.

Rozešla se se mnou holka. A protože život není jako pohádka s voiceoverem Zdeňka Svěráka, od té chvíle se neozvala.

Kecám, jednou jo. To když se jí omylem zmáčklo moje číslo v jednu ráno.

Mám k jejímu kontaktu nastavenou zvláštní melodii. Když jsem ji uslyšel, vyběhnul jsem do obýváku tak rychle, že jsem zakopl o šňůru od vysavače a rozbil si koleno.

Následně jsem 20 minut hovořil s její kapsou.

Nevadí, ještě že mám tak skvělou a naplňující práci.

„Rozbila se klimoška,“ ohlásil mi Pixel ráno mezi dveřmi do kanclu a demonstrativně si sundal havajskou košili a hodil mi ji na obličej. „Čum, čistá bio fairtrade bavlna.“

Náš openspace se proměnil v koncentrační tábor. Akorát že tady jste v plynové komoře 8 hodin v kuse 5 dní v týdnu.

Zápach, který se line z vašich potících se spolupracovníků je tak intenzivní a nesnesitelný, že máte chuť hodit doprostřed kanclu granát a zabouchnout za sebou dveře. Což teď bohužel nejde, protože se smradem zkroutily.

Nechybí samozřejmě ani velice výživné humusácké kulturní vložky, jako například šéf, který se při poradě neustále hrabe v rozkroku a celý meeting ukončí slovy: „Nic, děcka, já jdu. Koule se mi přilepily k noze. V těhle vopnutejch džínách budu mít vlka jak hovado.“

Když jsem se snažil vypáčit z klávesnice zaseknutý SHIFT a nepřemýšlet nad tím, jak se tam asi zaseknul, přišla ke mně Sylva ostentativně se ovívající letákem s nápisem „Potiskneme vše, co je pro vás důležité“ a fotkou muže držícího dítě, které je celé potištěno slovem DÍTĚ. (Tehdy při výrobě letáku jsem měl dovolenou a celou záležitost vytvořil šéf v Malování.)

„Já už si vlastně ani nemusim dělat ty těhotenský testy, protože z tohohle smradu bych se jako těhotná tutově poblila,“ vyhrkla Sylva, načež se hystericky zasmála a to se postupně změnilo v pláč.

Než jsem stačil cokoliv říct, zazvonil mi telefon. Byla to TA melodie. Kapky potu, co mě doteď štípaly v očích spolu se zápachem levelu 16 olomouckých syrečkáren, mě najednou štípat přestaly.

Třesoucí se rukou jsem zmáčknul zelené tlačítko.

„Ahoj.“

„Ahoj. Prosím tě, potřebovala bych si vzít z bytu ten větrák, jak jsme si kupovali. V tomhle vedru to bez něj nedám. Stav se s ním dneska večer. Díky!“ ozvalo se tam.

Nenávidím letošní léto.

Vždycky než vypne motor, třikrát prošlápne plyn, aby se každý dozvěděl, že přijel v novém cabriu.

Po prvním dni, kdy skutečně každý ve firmě (kromě Pixela, co zrovna sledoval na videu twerkující koťátka) přiběhnul k oknu a obdivně pozoroval, jak šéf neumí podélně zaparkovat na místě, kam by se vešla i Costa Concordia, se reakce na vrrrrrrnvrrrrrrrnvrrrrrrrrrrrn změnily na: „Panebože, Sylvo, běž mu to prosimtě zaparkovat.“

Jak už jsem psal, druhá míza není sranda. Zvlášť když prostě vaše vzezření pro nějakej remake nemá předpoklady.

Šéf měří 160 cm a váží tak 90 kg. Vypadá, jako když přefouknete hustilkou zahradního trpaslíka. Jeho červené naducané tvářičky dobrého vojáka Švejka můžou rajcovat maximálně… ne, nikoho.

Bláhově se domnívá, že jeho dvacetiletá kočička s ním je proto, že vždycky toužila skončit po boku špatné kopie Dannyho DeVitta s prostatickými problémy a zálibou v hraní sudoku. S její láskou nemá vůbec nic společného jeho šestimístné konto, které zčásti vydělal a zčásti zdědil. Není mu divné, že od doby, co si kvůli ní začal lepit na hlavu příčesek z koňských žíní, se ona neustále snaží jeho vzhled od základů změnit. Koupila mu za jeho peníze permici do fitka, do solárka a nutí ho chodit na pedikúru. Zakázala mu jíst pečivo a pít pivo a na slevomatu mu pořídila – za jeho peníze – poukaz na depilaci s 50% slevou. Ten koberec na zádech prostě musí dolů.

To, že šéf všechny tyto procedury absolvuje, mě nijak zvlášť neobtěžuje, pominu-li fakt, že na mě spadla veškerá jeho práce a v jeho kanclu to smrdí jako na záchodě v luxusní restauraci.

Nejhorší je, že nám o tom rád vypráví.

„Hele čulibrci, já byl teďka na pedikúře, to ste neviděli. Bych nevěřil, jakýho bordelu může mít člověk za nehtama na nohou. Chudák ta šikmovoká, pachtila se tam půlhoďku s plísní, a když skončila, ukázal sem jí druhou. Takovou tragédii Japončíci nezažili vod Hirošimy, hahaha!“ smál se a cenil na nás svůj keramický chrup barvy White Sensation, zatímco já jsem neměl daleko k tomu blinknout si do pusy.

„Nic děcka, tak já zas letim. Mám od dvou fitko,“ zahlaholil ten blazeovanej Jirka Krytinář a odešel. Dobře, takže dneska zase makám za dva lidi. Vlastně za tři, Pixel mi měl dodat jeden návrh, takže předpokládám, že Malování to opět jistí.

„Ne, vůbec není problém potisknout vaše kšiltovky tančícími kozami,“ vysvětloval jsem klientovi důležitě do telefonu a vnitřně jsem umíral.

Před očima jsem si promítal svůj život.

Nadějný mladý spisovatel, budoucí laureát ceny Ferdinanda Peroutky, skončil na místě account manažera ve firmě, která tiskne tančící kozy na kšiltovky. Než jsem se stačil sebelítostivě rozbrečet, u stolu se objevil Patrik.

„Čau, hele prosimtě, hoří mi tady jeden klioš, potřebuju tě rychle nabrífovat, abychom nebyli ouvrpromising a splnili dedlajn, rozumíš. Jo bajdvej, nemáš u sebe nějaký love? Sem uplně vykešovanej a chci snickersku z matu.“

Znáte to, jak vždycky čtete inzeráty na jobs.cz, kde shánějí mladé, proaktivní, dynamické, intuitivní, pozitivní a zapálené lidi, a přemýšlíte, jak takový člověk asi vypadá.

Já už to vím.

Vypadá jako Patrik.

Mladej snaživej junior account v košili s límečkem naškrobeným tak, že by s nim nakrájel chleba. Nemá holku a miluje Sylvu.

Tajně si přeju, aby se už konečně vdala, porodila dítě a on definitivně ztratil naději a stal se z něho cynickej, životem nasranej a zklamanej týpek bez budoucnosti, co dřepí celý dny v kanclu a poslouchá od nadřízenýho vyprávění o plísni na nohou. Čili takovej druhej já.