„Proto se budete v následujících letech den co den hrbit nad klávesnicí, ničit si zrak a páteř a odevzdávat to jediné, co máte: svůj čas na tomto světě. Výměnou za virtuální číslíčka, která už dávno nic neznamenají a mají hodnotu jen proto, že věříme, že ji budou mít i zítra.“

Pustil do reproduktorů Creep od Radiohead a promítl za sebe GIF, ve kterém v rychlém sledu problikával ciferník hodin, deformovaná kostra a nákupní vozík. Dokázal bych si představit i vhodnějšího průvodce úvodním školením.

I wish I was special…

„Pak umřete. Tady máte stravenky.“

Seděl jsem na požárních schodech, jakoby ve vnitrobloku, odkud jste měli díky skleněnému průhledu náš kancl jako na dlani, a snídal jsem banán. Všechno tam vypadalo na chlup stejně, jako když jsem odešel. Jen zevnitř nade dveřmi byl nalepený jakýsi transpa–

No ne. Nebude to náhodou VÍTEJ ZPÁTKY, MICHALE?

Že oni mi přichystali comeback party! Ty jo. Tak přece jen si tady nejsme úplně cizí. Jsem zvědav, jestli si pamatují moji slabost pro Scrubs a nevypustí třeba záplavu červených balónků za zvuků 99 Lufbtallons. To by mě dojalo.

Zahodil jsem slupku do odpadkového koše, opřel se dlaní do dveří a srazil se se senior accountem Alfonsem. Hned na mě udeřil:

„Už 14 dní čekám na ten produktový list k jo-jům! To mi neumíš ani odpovědět na e-mail?“

„Ehh… já js– em tady teď 8 týdnů nepracoval.“

Probodl mě inkvizitorským pohledem. „A to tě hanba nefackuje?!“ vyčítavě mu zavlálo chřípí. „Jistěže ne. To jsou ty mladý. Ničeho si nevážej. Celej den na Tůtůbu. Válku na vás!“ nasupeně odkráčel a praštil mě přitom berlí do Achillovy šlachy.

Vzhlédl jsem nahoru k narozeninovému transparentu. Bylo na něm napsáno: V ÚTERÝ SE BUDOU NA TOMTO PATŘE INSTALOVAT VNITŘNÍ ŽALUZIE.

Dokulhal jsem na svoje místo.

„A-hoj. Tak jsem zpátky,“ položil jsem zklamaně diplomatku na desku stolu.

„Hola,“ hlesl Patrik, aniž zdvihl oči od ovládání kopírky, aby zjistil, kdo jsem.

Pixel měl sluchátka a snažil se přeskákat s archeoložkou Larou na protější kamennou terasu. Jak ho ale rozptyloval její zadek, neustále padal do žhavého magmatu. Vůbec si mě nevšiml.

Sylva tu pro jistotu nebyla vůbec.

Jediný šéf, hned jak mě zmerčil, rozrazil dveře svojí kukaně a běžel mi v ústrety.

„Tak prr, quittere. Tady už nesedíš,“ vyklopil mě ze židle. „Tady sedí Michal.“

„Já JSEM Michal.“

„Jinej Michal. Ekaunt. Co jsme vzali místo tebe. Myslels, že ti to tady budem oprašovat a zalejvat kytičky, dokud se nevrátíš?“

Mlčel jsem. Řečnickou otázku poznám.

„Ještě úplně nevíme, kam s tebou. Zatím si kecni místo Pepého. Je na 14 dnů na dovče v Thajsku,“ ukázal do kubiklu v koutě, plného plakátů z Lea a zmuchlaných papírových kapesníků. Dva jsem shrnul ze sedáku a posadil se.

Hýbnul jsem myší a z plochy na mě vybafl stencil art s obří chobotnicí znásilňující na měsíci čtyři japonské školačky.

Mm. Tak… než mi zprovozní e-mail a přístup do systémů, napíšu zatím… Sylvě na Facebooku. Zeptám se, jak se má. Určitě je na kontrole s bubnem.

Pustil jsem Chrome, klikl jsem do adresního řádku a klovl do „f“. Okamžitě na mě vyskočila monotematická záplava návrhů 18+:

freevideo.cz
fuckmefrombehind.com
footfetish.com
freeteenporn.com
femdom.net
fistingparty.com
frndy.cz
fuckmycrippleduncle.eu…

Dobřeee. Radši jí… napíšu SMSku.

‚Jak je? Co cekatel?‘

Sylva 20 minut neodpovídala. Já se bál znovu sáhnout na Pepého ulepenou klávesnici. A tak jsem jen dřepěl a díval se kolem.

Vůbec nic se tu nezměnilo.

Lidi seděj.

8 hodin denně.

A civěj do monitorů.

Z toho 2 hodiny řešej administrativní hovadiny, další 2 pomáhaj klientům zasírat svět reklamníma bullshitama a zbylý 4 je sami konzumujou na Facebooku, iDNESu a všude, kam se hnou, když utíkaj před svejma smutnejma životama.

Jsme tu jako jedna velká nešťastná rodina, kterou když někdo náhle opustí, za týden už nikdo neví, že existoval.

No nic. Pozitivní myšlení. Vybalím si.

Vyndal jsem z diplomatky kalkulačku a plánovací kalendář, otevřel šuplík a vykoukl na mě… joint, vanilkový rohlíček a čtyři konfety.

Do práce můžeme vodit psy.

Účastníme se porad, kde se půl hodiny zapojuje projektor, pět minut prezentuje tabulka v excelu a další hodinu se řeší barva triček, která se nakoupí na firemní teambuilding.

Pojedeme na kraj Prahy a tam budem hrát Živý stolní fotbálek.

„Chcete si zahrát stolní fotbálek a nemáte desetikorunu? Můžete skočit na hřiště a zapojit se do hry přímo na tyči,“ stojí pod nadpisem Popis atrakce.

Zapojit se do hry na tyči je asi ještě lepší než naposledy, když jsme měli teambuilding na paintballu, šéf mě trefil pistolí do varlat a já jsem si od té doby jistý svou neplodností.

„Ahoj,“ pozdravil jsem sexy uvolněným casual tónem sedmdesátiletou uklízečku ve výtahu. Odpověděla mi něco ukrajinsky. Jojo, takhle přesně se lidi v korporacích sbližujou.

Hned, jak jsem dorazil do kanclu, praštil mě do obličeje podivný smrad. Ne, nebyl to Pixel v záchvatu protestu proti detergentům v pracích prášcích, který mu naposledy vydržel dva měsíce a my všichni poznali kouzlo homeofficu a Brise one touch.

Nebyl to šéf po návratu z fitka.

Nebyla to Sylva a její vonné tyčinky harmonizující ženský menstruační cyklus. Byl to… najednou ke mně přiběhlo něco, co vypadalo jako smeták. Očuchalo mi to nohu a štěklo to. Já tak pochopil, že to není dlouhosrsté morče, ale pes. V tu chvíli se vyřítil šéf.

„Hele, čulibrku, seznam se, to je Rocky!“

Ten malý štěkající hlodavec mi začal souložit chodidlo.

„Hele, a čum jak poslouchá! Rocky, nechoď ke mně!!“

Pes skutečně bohužel nikam neodešel.

Následně jsem se dozvěděl, že nákup psa byl samozřejmě nápadem šéfovy těhotné přítelkyně, která si chce péčí o štěně nacvičit péči o novorozeně. Jestli bude jejich dítě zapáchat stejně, tak potěšpámbu.

Usadil jsem se ke stolu a snažil se soustředit. Malý smeták mi ale pořád běhal pod nohama. Stačil by jeden pohyb a bylo by po něm.

Abyste rozuměli, já mám psy rád, ale od chvíle, co mě moje holka kopla do zadku, je nemůžu vystát, protože si vždycky vzpomenu na to, že jsme si spolu taky měli jednoho pořídit.

Teď jsem sám a jediné zvíře, které chovám, je pavouk ve špajzu. Nesnáším pavouky.

Hanka se jich nebála.

Když jsem začal přemýšlet nad tím, jestli jsem nezapomněl barvu jejích očí, začalo mi být podivně teplo od nohou. Že by začala topná sezona? Ne.

Rocky s nonšalantně zvedlou nožičkou právě vykonával svoji potřebu. Za chvíli přiběhla ukrajinská uklízečka.

„Ahoj!“ říkám. „Prosímtě, mohla bys tady umejt ten koberec?“

Podívala se na mě a naštvaně mi hodila kus mokrého hadru na obličej.