Buzík postával vedle kávovaru a srkal svoje malé capuccino s mlékem. Přišel jsem k němu, přezíravě jsem si s ním přiťukl svým kríglem espressa a půlku vyexoval, dokud jsem se nezačal dávit.

Mírně rozkročený Buzík se chystal vyprázdnit. Přiskočil jsem k sousední mušli a vší silou zatnul močový měchýř. Vytáhl jsem post-it lísteček, napsal na něj: „7 VTEŘIN, in your face!“, přilípl ho před Buzíka na kachličky do úrovně očí a vítězně pootočil splachovadlem.

Četl si ho, zatímco poklidně močil. Pak se na mě podíval: „Mám pocit, že ve mně cítíš soupeře.“

„Pffff,“ nechal jsem ledabyle rozvlnit rty proudem vzduchu, aby viděl, že mi nestojí ani za artikulaci.

„Ale plýtváš silami ve špatném směru. K čemu ti bude, že umíš plivat na cíl a vyčůrat se do 7 vteřin?“

Zamyslel jsem se, v kterém odvětví bych tím mohl zabodovat. Žádné mě nenapadlo. Možná jsem předběhl svou dobu.

„Vím, že chceš psát. Četl jsem tvůj blog.“

Pomalu jsem na něj otočil hlavu s pohledem, který křičel jedno velké tázavé: „A?“

„Kvalita kolísá. Ale je tam potenciál.“

Odmlčel jsem se.

„Mám…“ polkl jsem, „z toho úzkost. Všichni čekaj, že to bude největší prča,“ zadíval jsem se nepřítomně na fialový osvěžovač vzduchu. „Sedim nad tím hodiny a… bolí to. Ohejbám si realitu tak, aby… nebyla k pláči, ale k smíchu. Není sranda bejt vtipnej. Nebejt těch milejch komentářů, možná už jsem to zabalil.“

Zavrtěl hlavou. „Na očekávání kašli. Sedni. A piš. Pro sebe. Nestylizuj se. A čtenáři, co ti zbydou, TO jsou tví čtenáři. Musí to těšit hlavně tebe.“

Znejistěl jsem. „Takže ty… víš, že ti říkám buzík.“

„To z tebe jen hovoří tvůj strach,“ pronesl smířlivě. „Jestli chceš, zůstaň tu po práci. Vycvičím tě.“

„Vycvi-“

„Bonsoár pisoár, Majklové,“ vešel Pixel a obsadil poslední mušli. „Taky chcete svrhnout holčičí monopol společného chození na záchod? Je to diskriminace! Proč nemůžem taky? Někdy…“ položil mi ruku na rameno, „je mi tu smutno. Jen mušle a já.“

Buzík a já jsme synchronizovaně zapli poklopce a odešli si umýt ruce. Pixel zhrzeně našpulil spodní ret a opřel čelo o kachličky.

Hodiny ukazovaly přesně 18.00. Seděli jsme s Buzíkem se zavřenýma očima na kancelářských stolech, nohy zkroucené do tureckých sedů.

„Všechno je v hlavě,“ odříkával tiše. „Jak pravil Henry Ford: ‚Ať už si myslíš, že něco dokážeš, nebo nedokážeš, v obou případech máš pravdu.‘“

„A pak zavedl pásovou výrobu, kde dělníci vykonávali celý den ten samý rutinní úkon, dokud jim nešiblo.“

„Ale dokázal to,“ nenechal se Buzík vykolejit. „Osekej svůj život, Michale. Na kost. Nemilosrdně. Jenom na lidi a činnosti, co tě opravdu naplňujou. Tvůj čas tady je omezený. Nedávej ho šaškům na internetu. Netrav ho sebelitováním. Čti. Žij. Piš. Drž pevně kormidlo svého života. Jedině tak dopluješ tam, kam chceš.“

Chvíli jsem měl pocit, že opravdu slyším mořský příboj, dokud mě nepraštila do nosu vůně saponátu.

Otevřel jsem oči. Klečela přede mnou prošedivělá uklízečka a máčela hadr v kýblu bublin.

„To jste godní, chlapci, že mi takhle uhéjbáte, ale já bych to vytřela i tak.“

„My neuhýbáme,“ usmál se Buzík vřele. „Přehazujeme výhybku k lepšímu životu.“

Za minutu už tu byly turecké sedy tři.

„Možná vas to překvápi,“ svěřila se nám Svitlana. „Ale nechtělá sem byt vždycky uboršica.“

Ne? Vážně?

„Světo, představte si, jak se váš mop…“ začal Buzík přeříkávat vizualizaci. „…mění- Čím jste chtěla být?“

„Zpěváčka.“

„…na mikrofon. A záchodky jsou Broadway.“

Když se chytli za ruce a začali společně broukat ukrajinskou verzi Cell Block Tanga, začal jsem se ošívat.

„Hm. Tak já se ještě vyčůrám do orchestřiště a asi už pudu,“ seskočil jsem ze stolu.

„Vydej knihu,“ zaševelil Buzík sugestivním batmanovským hlasem.

„Díky za tip, ale… žádnou jsem nenapsal,“ balil jsem si banán.

„A co ESC blog?“

Pop. Six. Squish. Uh uh…

Pravé obočí mi pomalu vystoupalo do půlky čela. „Ty myslíš…“ zůstal jsem stát jako přimražený, „že by si… to někdo koupil?“

–„Ano?“ –„Ano?“

„Myslela jsem…“ Sylva pokynula rozpačitě k mému blazeovanému nástupci, „Michala… Mm-Michala,“ vytáhla bílou tubu s růžovými okraji. „Je to ono?“

„Přesně!“ přisvědčil. „Tím si maž pupendo každej večer,“ předvedl krouživý pohyb kolem solaru plexu, „a řekni: Ádiééé striééé!“

Sylva se rozesmála, až si muselo mimino několikrát narazit hlavu o její žebra.

Michal #2 se ke mně otočil a hollywoodsky se zaculil: „Jestli chceš, klidně buď Michal ty,“ mávl blahosklonně rukou. „Já budu Miško, ať se to neplete.“

Křečovitě jsem se zašklebil a schoval obličej za LCD monitor. „Já… chci být i Miško,“ procedil jsem tlumeně skrz zuby a drtil v dlani děrovačku.

Slyšel mě. „Tak já nevím… ještě můžu být Míša. Nebo… máte nějaké nápady?“

Kotel. Co třeba: falešný Michal? Michal navíc. Zlé dvojče. Michal Napodobenina. Michal Sežral jsem Šalamounovo hovno a zapil to fouňovským smoothie. Nebo prostě: buzík. V jednoduchosti je síla.

„Anebo…“ lusknul, „na vejšce mi říkali Majk!“ vítězoslavně na mě namířil ukazovák.

Do pytle! MAJK je nejlepší. To je ale vyčůránek.

Michal Laubendorf byl 28letý account manager, který přišel ze Slevomatu. Byl mi trochu podobný. Jen o něco vyšší, měl hustší a tmavší vlasy, které mu opticky zužovaly obličej, strniště, pronikavější pohled, širší ramena a neměl mezeru mezi předními zuby.

Dostal moje místo, můj stůl, moje telefonní číslo, moje klienty…

Vlastně se zdálo, jako by vyfasoval sofistikovanější verzi mého života, ve které šlo všechno jako po másle. Jako bych byl tester, co žije jenom prototyp a má za úkol zjišťovat, co se v něm může podělat – a jsem v tom zatraceně dobrej. Všechno jsem mu předpřipravil a on pak už jen slíznul Život 2.0, kde se všechno jen třpytí a voní, a kam se hnete, tam se podává láska, úspěch a cupcaky.

„No jasně že můžeš počítat s buňkama v rámci celýho sešitu,“ Buzík stál za Patrikovým ramenem a kloval do jeho notebooku. „Prostě před tu buňku napíšeš do apostrofů název listu a vykřičník.“

„Ty jo! Díky, Majku,“ Patrik spráskl ruce a samým vděkem mu vytekly vaječníky.

„Nemáš zač, Hattricku.“

Pixel zbystřil, vstal a položil před Buzíka svůj tablet.

„Moje armáda. Je smutná. Co mám dělat?“

Buzík zaostřil na retina displej. „Stačí mít v tlupě jednoho nemrtvého a hned to sníží morálku všem,“ ukázal varovně na kostěného draka.

„Jo jasně! Tak proto! Seš nejlepší, Majku!“ Vytáhl z kapsy mobil a začal se mu chlubit fotkami svoji šíši.

„Pech, co?“ nenuceně jsem se přimotal k Buzíkovu stolu a kumpánsky se opřel o roh. „Bejt takhle schopnej, a zkejsnout na místě, kde prodáváš reklamu,“ zahájil jsem konverzaci, která měla nahlodat trámy jeho pozitivního myšlení.

„Mm… ne. Proč?“ podíval se na mě pohledem králíčátka na MDMA. „Reklama je super. Pomáhá spotřebitelům orientovat se v nepřeberné nabídce produktů. A pro kreativního člověka je to bezvadnej tvůrčí kout, kam se ukrýt v bouři kapitalismu.“

Chvíli jsem se na něj díval a cukal mi koutek levého oka.

„Počkej. Vždyť… tys dělal to samý,“ zarazil se. „Proč jsi nedělal něco jinýho, když o tom mluvíš tak pohrdavě?“ Ukázal na svoje tričko s žirafou a nápisem DO WHAT YOU LOVE. LOVE WHAT YOU DO.

Popadl jsem kelímek s psacími potřebami a vrazil mu do zátylku mikrotužku.

No dobře, nevrazil.

Zabloudil jsem očima k rámečku na stole. Na řetízkáči tam seděla rozdováděná černovláska, která vypadala trochu jako vyphotoshopovaná Hanka, a snažila se udusit šilhajícího haranta chuchvalcem cukrové vaty.

Ten člověk má všechno.

Zvedl se a z diplomatky mu přitom vypadla tyrkysová knížečka.

„Co čteš?“ Když už nic, třeba má aspoň blbej vkus.

Skromně se usmál a zastrčil ji zpátky do tašky. „Tuhle nečtu. Tu jsem napsal.“

„Tys napsal knížku?!“ přeskočil mi hlas, jako bych vdechl balónek helia.

„Zatím jenom tři. Nic velkýho. Když malá usne, je trochu času… dát svoje myšlenky na papír.“ Pokrčil rameny a odešel do kuchyňky.

Osmkrát jsem se zhluboka nadechl a počítal do třiceti.

Když vám vesmír přihraje do cesty takového člověka, může se z něj stát váš největší učitel. Váš Michal Navíc je vaší každodenní připomínkou, že máte… na víc. Můžete ho sledovat, co dělá jinak, a korigovat podle toho svoje chování. Konverzuje místo vysedávání na Facebooku s kolegy? Bere úkoly ne jako hrozbu, ale jako výzvu? Místo aby sjížděl porno, napíše pokaždé před usnutím aspoň 4 000 úhozů svého románu? Usmívá se, udržuje oční kontakt a každého zdraví s takovou intonací, že se zdá, že ho rád vidí?

Může to být ta nejcennější lekce, jakou dostanete.

Ale vydrželi byste se na to každý den koukat?

Vrátil se z kuchyňky. V bílém hrnku s nápisem MICHAL, toho bych píchal měl kohoutkovou vodu s plátkem citronu.

„To je můj hrníček,“ osočil jsem se na něj.

„No tak,“ krotila mě od tiskárny Sylva. „Nikdy jsi ho nepoužil. Byla na něm ještě cenovka! Dali jsme ho Majkovi na uvítanou.“

„To-je-můj HRNÍČEK!!“

V blogu nemůžou být dva lidi stejného jména. To by se vám pletlo. Buzík musí jít.