Jo, tahle akce vejde do dějin lidstva. U vchodu jsem se měl sejít s fotografem, kterého jsem ještě osobně neviděl. Myslím, že podle popisu „takovej týpek s vlasama v keckách“ ho tady bezpečně najdu.

Hlavně ať to není ten hulič s holubama.

Po deseti minutách čekání u brány se samozřejmě ukázalo, že můj fotograf JE ten hulič s holubama.

„Skoba.“ Podal mi ruku.

„Eeee… Michal. Skoba je tvý jméno?“

„Jo.“ Zahodil jointa, poškrábal se v rozkroku a vyndal foťák. To bylo naposledy, co jsem ho ten den viděl.

Dobře, Michale, soustřeď se. Buď trochu investigativní. Vytáhni z těch lidí všechno. Jejich nejniternější tužby. Strachy. Hluboké lidské příběhy. Buď Pepa Klíma zeleninových výstav. Nakonec jsem se vyhecoval k oslovení jedné dredaté osoby stojící u bedýnek s mrkví.

„Promiňte, slečno. Jsem reportér z časopisu GRAW. Věnovala byste mi chvilku?“ Osoba se na mě otočila. „Aaaah, promiňte. Já myslel, že jste žena,“ vyhrknul jsem omluvně, když jsem si prohlédl obličej toho člověka.

„Ale já jsem žena!“

Může se někdo živit jako reportér, když ani nepozná, jakého pohlaví je jeho spoluobčan?!

„Michale, tady, heeeeej!“ Otočil jsem se. Mezi bedničkami s kedlubnami stál Pixel a chroupal mrkev. „Tak co, jak se ti tady líbí? Nátěr, co? Hele, tahleta mrkev je fakt vostrá, vochutnej. Zemitá, pěstovaná na balkoně. Úlet, co?!“

Spolknul jsem poznámku o tom, co v normálním světě pro lidi znamená slovo úlet a ochutnal mrkev. „Je fakt… mrkvovitá.“

„Přesně!!“ Pixel natáhnul ruku, abychom si tento gurmánský zážitek stvrdili plácnutím.

„Hele, neporadíš mi, koho tady oslovit, abych měl co napsat?“

„Jasně, támhleto je Salát, organizátor toho všeho. Běž za nim, poví ti.“

Salát byl padesátiletý vychrtlý vousatý hippík zabalený v prostěradle. Na nohou měl kristusky.

„Dobrý den, jsem z časopisu GRAW a rád bych se s vámi pobavil o této akci.“

„Von nemluví, dneska medituje,“ odpověděla mi za něj jeho matka. Nebo dcera. Nebo babička. Věk je u těhle lidí velkou neznámou.

„Aaaaha. A nedala byste mi na něj číslo, že bych mu třeba zavolal zítra a sešli bychom se k rozhovoru?“

„On nemá telefon.“

Stál jsem uprostřed hradeb bedýnek zeleniny a zoufale se rozhlížel okolo sebe. Moje kariéra zeleninového Pepy Klímy šla do kytek. V kapse mi zavibroval telefon. Byla to SMSka od Půlnoční bouře. AHOJ, TAK JAK TO JDE? NECHCES PO VYSTAVE SKOCIT DO CAJOVNY?

Možná nakonec tenhle den nebude úplně na prd.

Šéf si vylezl na kancelářskou židli a skočil z ní na zem. U toho zařval „Čum, hele, telemark!“ a celé vystoupení ukončil větou „To sem nacvičoval včera celý odpoledne.“

Všichni znuděně projížděli Facebook na mobilu, Patrik proaktivně zatleskal.

„Ale abych se vrátil. Svolal sem vás, abych vám řek’, že jedu na dovolenou. Do Vánoc mě tu neuvidíte a vracim se až po Novym roce. Kterej debil by taky v tomhle období pracoval, žejo,“ pokračoval dál. „Jo a sorry, ta vaše žádost o celofiremní vánoční volno neprošla.“

Bezva. Takže moje Vánoce proběhnou následovně – 23. 12. večer pojedu narvaným přetopeným vlakem domů, tam zodpovím 35 628 otázek na téma Proč ještě nemám manželku, dítě, vlastní byt, auto, proč nenosím čepici, šálu, rukavice a teplejší bundu, proč jsem tak hubenej a jestli vůbec jím (ne mami, nejím už dva roky, protože je mi teprve 30 a ještě jsem nepochopil koncept nakupování v potravinách) a pak se přežeru, dostanu novej svetr a pojedu zase tím narvaným vlakem zpátky, abych mohl co nejdřív do práce.

„…a zastupovat mě bude tadyhle Majkl!!“

„Cože?!!?“ vzpamatoval jsem se na chvíli z myšlenek na Vánoce s rodinou.

„Hele, nikdo jinej to nedá. A ty seš jedinej aspoň trochu podobnej kanec jako já!“

Šéf se zachechtal, šoupnul si tupé na šešulce, poškrábal se v rozkroku a šel nacvičovat telemark.

„Ahoj Sylvo, prosím tě, mohla bys rozeslat ty maily, co jsme včera řešili?“ Přišel jsem druhý den ke stolu Sylvy a snažil se nechovat jako šéf.

Sylva si začala okázale pilovat nehty. Otočila se ke mně zády.

„Pavlí, co si objednáme k obědu?“

Výborně. Ydá se, že tu mám zhruba stejnou autoritu jako dveře od kuchyňky. Sylva s Pavlínou se se mnou od fackovačky na záchodě nebaví a uzavřely podivný holčičí pakt.

Fakt, že holky, co se předtím neměly moc rády, se stanou kamarádkami na život a na smrt jen proto, že jim oběma strčil jazyk do krku tentýž „hajzl“ mě silně znepokojuje.

Ty dvě si spolu špitají v kuchyňce, objednávají si obědy, píšou si na chatu a neustále se hihňají.

„Pavlíno, mohla bys mi prosím pomoct s těma mailama? Je to fakt urgentní,“ otočil jsem se zoufale k Pavlíně.

„Tak já nevim, Sylvi. Dáme si třeba ten stejk s bramborama?“ zněla reakce.

Dobře, kašlu na to. Zavřel jsem se do šéfovy kukaně. Dneska jsem teprve podesáté zkusil zavolat Hance. Nebrala to. Nahrál jsem jí desátý vzkaz.

„Ahoj, hele… já vim, že už jsem to říkal, ale… víš, všechno se dá vysvětlit! Dobře, všechno ne. Třeba holocaust byl fakt průser a nikdo to neomluví. I když jsou třeba lidi, co ho popíraj, ale to je blbost. No a já jsem sice vůl, ale Hitler byl horší, a Eva Braunová mu taky určitě zvedala telefon. Jestli teda měli nějakej telefon. No to je jedno, už jsou stejně mrtvý, no a.. zavolej mi. Dík.“

Ve chvíli, kdy jsem přemýšlel, jestli bych s rozběhem proskočil sklo šéfova kanclu a dopadnul tak, aby moje zranění byla neslučitelná se životem, přišla do kanclu Pavlína.

„Já věděl, že dostaneš rozum, jsem rád, žes přišla.“

„Tohle je moje výpověď.“

„Co-cože? Ale Pavlíno, vždyť všechno se dá vyřešit. Podívej se na Hitlera!“ vykřiknul jsem zoufale.

„Někdy se fakt chováš jak Pixel,“ řekla znechuceně. „Neodcházím kvůli tobě, dostala jsem lepší nabídku a stěhuju se do Brna. Dlouho jsem to zvažovala. Teď mě Sylvinka přesvědčila, ať do toho jdu. Jseš zastupující šéf, tak to podepiš.“

„Ne, já nesouhlasim, budeš nám tu chybět a…“ začal mi zvonit telefon.

„Dělej, podepiš to. A opovaž se to zvednout a tý chudince dál blbnout hlavu!“ vykřikla Pavlína lehce hystericky, když na telefonu zahlídla jméno Hanka.

Podepsal jsem ten papír. Pak jsem se vrhnul po telefonu.

Zavěsila.

Nevadí, mám toho o Hitlerovi na srdci ještě spoustu.

Paradoxně mě mnohem víc trápila Pavlínina výpověď. Jak to vysvětlím šéfovi? Jsem na jeho místě půl dne a už máme o zaměstnance míň. Za tři dny tu nebude nikdo.

Do kanclu přišla Sylva. Super, jde to rychlejc, než jsem si vypočítal.

„Seš v pohodě?“ zeptala se.

„Ale jo, dej sem ten papír. Já to podepíšu,“ říkám rezignovaně.

„Co? Papír? Jakej papír? Jako výpověď? Já nechci dávat výpověď! Ty mě tu nechceš?! Sakra Michale, já se přišla usmířit. Je to dětinský, takhle tě ignorovat a navíc, když Pavlína odejde, nebudu se tu mít s kým bavit. Ale vopovaž se, ještě někdy ze mě udělat krávu!“

Mlčky jsem ji pozoroval a vůbec netušil, co odpovědět.

Mrskla mi na stůl umělohmotnou krabičku ovázanou mašlí.

„Vanilkový rohlíčky. Pro tebe, ty blbečku.“

Poloretardovaný Hulk chodí jíst do kantýny a stráví tam minimálně hodinu (buď se furt učí s příborem, nebo mu dělá problém strávit tu kuchařku s knírem, co sežral po bazénu guláše) a Zedníček se zavírá v prosklený kukani.

Asi si onduluje muleta.

Jak si tak žvýkám kousky rozemletých, hormonálně vyživených kuřecích pařátků obalených ve strouhance, mám náhle pocit, že mě někdo upřeně sleduje.

Ne, tentokrát to není Pergnerky klitoris. Rychle vzhlédnu. Zedníček stojí za regálem a pozoruje mě skrz škvíru mezi bednami.

Zíráme na sebe asi minutu v naprostém tichu.

„Mistře?“ 

Ticho.

„Já vim, že na mě koukáte. Trochu mě to děsí.“

Po další minutě se ozval. Jeho hlas byl podivně zastřený, něco jako když zkřížíte Darth Vadera a Aťku Janouškovou.

„Dneska začneš s ještěrkou. Pokyny dostaneš u regálu G3.“

„Ale já…“ 

„Nezájem. Jak řek‘ jednou Rocky: Tak dlouho chodíš s dřívím do lesa, až se ucho utrhne.“

A odešel.

Spolknul jsem poslední sousto bagety a vydal se k regálu G3. Byl až úplně v nejzadnější části skladu. Nebylo to osvětlené a podivně to tam páchlo.

Už jsem jen čekal, kdy se zjeví Saurunovo oko a zpoza rohu vyběhne nějaký hobit, co mi dá přes hubu.

Hobit nevyběhnul. Zato jsem o něco zakopnul. To něco se začalo pohybovat a já náhle v přítmí poznal obrysy lidské postavy.

„Do–do–dobrý den, vy vy jste tady od nás?“

„Já jsem, který jsem.“

„Bože?“

„Jsem Kerýsek. Starám se o ještěrky.“

Ne, nejsem v hobitíně, jsem uprostřed dobrodružství z knih Terryho Prachetta.

„Já si tu mám vyzvednout ještěrku a pokyny k tomu, jak ji ovládat.“

Muž se na mě dlouze zadíval a pak jemně pokynul pravou rukou za sebe.

„Starej se o ni dobře, mládenče, neboť ona je tou, která jednoho dne tento sklad ke spáse dovede.“

Oukej, už si fakt budu muset pořídit ten radar na mentály.

„A jak se teda do toho…“

Chlápek zmizel. Výborně.

Zemřel v ještěrce. To budu mít na náhrobku. Na pohřbu bude Pixel, kterej mě bude chtít hned zkompostovat. Šéf, co mi pochčije rakev. Zedníček, co objedná černošskej gospel a píseň Oh happy day. A ten mistr Tříska tadyhle od regálu G3.

Popojel jsem s ještěrkou. No vida, možná nakonec neumřu. Zkusil jsem se dostat mezi regály na začátek skladu. Cha. Tahle páčka asi bude na zvedání.

Po chvilce tréninku jsem nabíral bedny like a boss. Ještě hodinku a budu je šoupat do regálu jedna báseň. Jen trochu couvnu a…

Zkrátím to.

Najel jsem ještěrkou do regálu. Ten spadnul a shodil regál za ním. Ten spadnul a shodil regál za ním. Celý sklad se sesypal jako domino.

Zedníček vylezl z kukaně.

Spletl jsem se. Na náhrobku budu mít nápis „Uškrcen knírem.“

Sbohem.

Poslední zářivka byla natolik zpuchřelá, že zničehonic praskla, vysypala se mi do vlasů a za ní celá rodinka stínek obecných.

„Ááááágnhhhh!“ Jednou rukou jsem se držel lešení, druhou si epilepticky oprašoval temeno a mrskal sebou jako pole dancer na hromosvodu. Kopl jsem přitom do menší dřevěné bedny, která se zřítila ze 6 metrů a s tupým žuchnutím, ale neporušená dopadla na betonovou podlahu.

Bylo na ní velkými tmavě rudými písmeny napsáno OTEVŘETE V ROCE 2020.

Dolistoval jsem až na závěrečnou stranu inventáře skladových zásob. Nic. Ta bedna neexistovala.

„Mistře?“ zaskřípal jsem zuby. Zedníček trval na tom, že ho musím oslovovat mistře. Nesl jsem to těžce, protože uznávám jenom dva mistry: Jana Husa a Yodu. „Viděl jste někdy tuhle bednu? OTEVŘETE V ROCE 2020.“

„Víš co, prde? Zavři kušnu. A otevři ji taky až v roce 2020.“

Přísahám bohu, že tohohle člověka jednou udusím skelnou vatou. Ne. Ne. Dívej se na něj očima lásky. Zlo je jenom nezralé dobro. Určitě musí být nějaký důvod, proč je takový píčus. „Proč jste takový?“ přemohl jsem se. „Stalo se něco?“ věnoval jsem mu pohled plný porozumění.

Na moment se zarazil. Pak se mi zadíval tklivě do očí a rozvlnily se mu rty: „Když jsem byl… ještě kluk, zneužívali mě prarodiče. Dělali mi…“ začal natahovat. Chlácholivě jsem ho poplácal otevřenou dlaní po sešívaném kšiltu. Rozevřel náruč, jako by mě chtěl obejmout, ale místo toho mi přiložil dlaně ze stran hlavy a začal mi rolovat ušní boltce.

„Jáááuu!“

„Ty seš fakt pošahanec, prde. Zneužívat? MĚ?! To by si moh’ někdo zkusit! Vyšukal bych mu mozek z hlavy!“

Ou–kej.

Mezi železnými vraty se objevila Sylva s talířkem višňových čokopiškotů. Už jen ten obraz mě dojal. Připadalo mi, jako by mě přišel někdo navštívit do vězení. Jen jsem byl po týdnu ve skladu mírně zaskočený z toho, že se mi nesnaží vecpat do zorného pole své zevní pohlavní orgány. Ale když mě objala, odpustil jsem jí to.

„Co to je?“ Sylva si přečetla inkriminovanou bednu.

„Nemám tušení,“ pokrčil jsem rameny.

Zvědavě ji obešla ze všech stran. „Musíme ji otevřít. Může to být nějaký důležitý odkaz budoucím generacím.“

„Ale… ještě není čas,“ poklepal jsem zodpovědně čokopiškotem na kulatý letopočet.

„Ale je! Copak to necítíš? Jsme na počátku věku šestého slunce,“ Sylva měla výraz holčičky, která už od října prohledává šatní skříně rodičů, aby našla vánoční dárky. „Nevidíš, jak se lidstvo mění? Jak se postupně vracíme ke své vnitřní moudrosti?“

Ohlédl jsem se na Jabbu, který si čistil ucho šroubovákem.

„Jsme připraveni,“ zašeptala Sylva sugestivně.

„Ále. Já bych z toho nedělal takové haló.“

Za 30 minut se kolem bedny tísnilo přes sto zaměstnanců. Fotili si s ní selfíčka, postovali je na sociální sítě s hashtagem #mysterybox2020 a rozvíjeli divoké teorie.

„To bude určitě nějaký lup!“ zatnul vzrušeně pěsti Patrik, který si ode mě minulý týden půjčil Kmotra a od té doby je pro něj každý, kdo má klobouk nebo housle, mafián. „Banda mafiánů vykrade banku. Schovají peníze do zapadlého skladu, než se vody uklidní. A mezitím se snaží navzájem odkráglovat, aby tak zvětšili svůj podíl!“

Sylva dala oči v sloup: „Vůůůbec. Bude tam návod na osvícení! Tak dlouho jsme čekali.“

„Tohle jsem viděl v Největších kriminálních případech 20. století,“ zaševelil ponuře Pixel. „Týpek shodí svoji manželku do výtahové šachty. Pak ji rozřeže na kousky a ty poschovává různě po kufrech a krabicích. Vsaďte se, že tam bude… stehno, hýždě nebo tak něco.“

„Co to dát i na firemní facebookový profil?“ zašeptal Patrik šplhounsky do zvukovodu mého – v tuhle chvíli jen papírového – šéfa.

„Co to dát do televize?“ zasípal Alfons, který neví, co je to facebookový profil.

Šéfovi se rozsvítily oči: „Nova, nebo Prima?“

„Co ČT?“ přisadil Patrik.

„Máš pravdu, Petře!“ zakýval závažně šéf. „Tohle je událost veřejnoprávního významu. Otevřeme tu bednu před kamerami a ovládneme večerní zpravodajství!“ Luskl na Sylvu.

Ta vyběhla ven za lepším signálem, a než jste stihli zazpívat „Pěstní klíny do každý rodiny s televizí“ byla zpátky: „Budou tu v půl druhé.“

Šéf si vyhrnul rukávy a sáhl pro páčidlo.

„…to budou beztak nějaké tajné dokumenty z 2. světové válk–“

Do haly nakráčeli asi 12letý blonďatý klučík s ještě o něco mladší holčičkou v puntíkatých šatečkách, která mi trochu připomínala Leontýnku z Ať žijí duchové. Za ruce docupitali až k šéfovi.

Ten si je změřil jedovatým pohledem. „Nechci! Nechci kytičku proti rakovině. Nechci bílou pastelku! Podruhé už mě nenapálíte. Víte, jak hovadsky se s ní píše?“

„My jsme z ČT Déčko,“ představil se kluk hláskem, který byste přiřadili spíš jeho kolegyni.

Šéf schoval hlavu do dlaní. „To si ze mě dělaj na Kavkách kozy. Za tohle platím koncesionářský poplatky? OMG…“

„Drbu vrbu drbu vrbu drbu vrbu. Jsme uprostřed skladiště společnosti Krak&Tit. Co skrývá tajemná bedna s nápisem OTEVŘETE V ROCE 2020?“ odříkávala dramaticky nezletilá reportérka a zápasila při tom s rovnátky.

Vedle ní stál otrávený šéf a opíral se o páčidlo.

Chlapec to celé natáčel na iPad. Šéf k němu přiskočil a vlepil mu pohlavek: „Pořádně to drž, krucinál!“

„To zjistíme už za pár vteřin,“ nenechala se vykolejit zpravodajka.

Šéf zaklínil páčidlo do rohu bedny a zapřel se.

Všichni jsme zatajili dech.

Dřevo zaskřípalo.

Přední strana bedny povolila a na podlahu se vysypal pytel kalendáříků na rok 2021.

Bázlivě jsem si odkašlal do ticha haly: „Dobré… jitro?“

„Jitro? Jitro? Jitro?“ opáčila ozvěna odrážející se od stěn skladiště.

Mezi regály se cosi pohnulo. V kuchyňském koutě sedělo pohlednější dvojče Jabby Hutta v montérkách, ze kterých by šel ušít menší cirkusový stan. Zrovna se zakusoval do svého sendviče: podélně rozříznutého pecnu chleba, ze kterého čouhal celý králík.

Celý sklad působil hodně sterilně a uvědomil jsem si, že tu není o moc tepleji než venku. Jediné, co to tu trochu zútulňovalo, byla výzdoba v podobě plakátů: absurdně přetuněné motocykly se střídaly s děvčaty z prostředních dvojstran časopisu LEO, rozjařeně rozhrnujícími stydké pysky. Nikdy dřív jsem neviděl pohromadě tolik výfuků a vagín.

„Ale ale…“ ozvalo se mi za zády. Otočil jsem se a střetl se pohledem se 150centimetrovým týpkem ve slávistické kšiltovce s knírem a maniakálním výrazem. Výhružně si stoupl do bezprostřední blízkosti a se zakloněnou hlavou mi hypnotizoval bradu.

„Koukej Ctibore, hošíček od počítačů se vypravil mezi skutečný chlapy. KLIK!!!“ zařval zničehonic, až jsem sebou trhl. To mu udělalo radost. „Víš, jakej je mezi náma rozdíl? Já dělám klik takhle!“ zahodil kšiltovku a šusťákovou bundu, vykasal si rukávy a klesl k zemi. S námahou udělal jeden holčičí klik. Pak vstal. „Kdežto ty… takhle,“ ohnul poslední článek ukazováčku.

Pokýval jsem hlavou. „Chápu. Využil jste synonymie toho slova. Povedené.“

10 vteřin se na mě díval. Pak vykřikl: „Drž hubu!“

Napadlo mě, jestli nemá Touretteův syndrom.

„Jak se ti u nás líbí?“

„Trochu mě rozptylujou všechny ty… poštěváčky. Mám radši, když je… prostor pro fantazii,“ přiznal jsem.

„Tady ti na fantazírování sere pes!“

Jabba se zasmál a zaskočila mu králičí noha.

„Jak se jmenuješ?“

„Michal.“

„Budu ti říkat prde.“

„Ou–kejjj.“

„Myslíš si, že jsi lepší než já?!“

„Mmm… ne?“

„Takže myslíš, že já jsem lepší.“

Přimhouřil jsem oči a olízl si rty. Na obličeji mi přistály montérky.

Vykoukl jsem stydlivě z převlékárny: „Ty kaťata mají díru na zadku.“

„Vrilantní postřeh, prde,“ zazubil se knírač.

V–rilantní?

„Montérky bez díry si musíš zasloužit.“

„Ale máte tady asi 15 stupňů. Budu mít hemoroidy!“

„Sám si homoroj!“ Jabba vyprskl smíchy a zavlažil podlahu v třímetrovém rádiu.

„Přeskládej tamtěch 30 palet děrovaček. Tady máš rukavici. Tu druhou si zasloužíš, když namasíruješ Ctiborovi záda.“

Do polední pauzy jsem si stihl zadřít víc třísek než za celý život, vyhodit plotýnku, narazit kostrč, a i když nevím, jestli je to fyzicky možné, uhnat si čtyři kýly.

„Já tady zhebnu, kámo. Takhle mě šikanovali naposled ve 2. třídě. Jenže to jsem měl fakt směšný brejle.“

Řekl jsem jim, že si jdu koupit do trafiky bagetu, ale místo toho jsem volal Pixelovi.

„Jsem zavřenej v pornohale s Otesánkem a Pavlem Zedníčkem, kterej má každej komplex, o kterým jsi kdy slyšel. Každej.“

„Pruda. Jsem s tebou,“ utrousil nepřítomně Pixel a hned se rozesmál. „Haha, ten Barney je číslo!“ Zaslechl jsem znělku HIMYM.

„Prosím tě, tys viděl víc seriálů, než vůbec natočili. Tohle je přece klasická šablona! Zelenáč přijde do nového prostředí, kde jím pohrdají. Co mám udělat, abych si získal jejich respekt a přestali se po mně vozit?“

„Hmmm,“ Pixel konečně stopnul VLC player – software, který v práci používá nejvíc – a věnoval mi plnou pozornost. „Jsou v zásadě 4 možnosti, Míchačko:

1. Ukážeš jim, že jsi opravdovej überskladník. Paletový virtuóz. Princ regálů.
2. Zachráníš jim život.
3. Nadřízenej je bude chtít vyhodit. A ty to zvrátíš.
4. Ukáže se, že hraješ za Slávii.

Jednička a čtyřka jsou bez šance. Viděl jsem tě čutat i stěhovat. Sorry, seš fakt levej. Trojka taky. Nejsi moc pohotovej a seš docela srab. Takže jim musíš zachránit život. Good luck!“

„Počkej, počkej. A co ta trojka? Když mi zahraješ nadřízeného…“

„Ty vole, Mišelíne, nevíš, jak dopadaj ty naše RPGčka?“

„Hele, brácho, jde mi o kejhák,“ zlomil se mi hlas. „Šéfuje mi Begbie z Trainspottingu. Úplně to nechápu – a o to je to strašidelnější – ale zdá se, že Jabba chce, abych ho namasíroval. A mám na sobě kolonomontérky! Udělej to pro mě.“

„Jak by vůbec mohli uvěřit, že jsem jejich nadřízenej?“

„Už jste to slyšeli? Naši centrálu přesunuli na Jamajku!“ prohodil jsem mezi řečí, když jsem se vracel pro osmou krabici zvýrazňovačů.

„Nemachruj na nás se zeměpisem, prde,“vytočil se knírač. „Já vim, kde je Jamajka, jasný?“

„Prý se tu dnes možná zastaví i někdo z vedení.“

Zarachotila vrata a vešel Pixel v Sylviných brýlích a Patrikově kravatě. „Hi guys!“

Jabba se schoval za Zedníčka, který zkoumavě naklonil hlavu.

Když Pixel spatřil naši nesourodou trojici, zarazil se ve svém odhodlaném kroku a rozhodl se raději zůstat u brány. Tam nesměle zahájil lámanou jamajskou angličtinou svůj part: „I really appreciate what you do here, guys… but times are hard so…“ nasadil soustrastný výraz, „unfortunately… we must dismiss you. I’m very sorry.“

„Co řikal?“ otočil se na mě knírač. „Já to samozřejmě vim, ale tady pro Ctibora.“

„Ty jo, chlapi, nemůžu tomu věřit,“ položil jsem jim ruce na ramena a vzhledem k jejich odlišným výškám jsem u toho vypadal, jako když řídím křižovatku. „Chtějí vás propustit.“

Zedníčkův knír se přemístil na jedinou stranu jeho obličeje.

„Ale já to tak nenechám!“ zatnul jsem vzdorovitě ruku v pěst. „I kdybych se měl vzdát části platu. Jeden skladník za vš–“

Halu rozřízl Jabbův godzillí řev. V amoku popadl krabici a hodil ji 10 metrů přes skladiště. Pixel se taktak sehnul. Krabice se rozmáčkla o železná vrata a na konsternovaného jamajského CEO se s plastovým klopotem snesl déšť růžových a žlutých zvýrazňovačů.

Otřesený Pixel se vyjukaně rozhlížel. Chvíli jen naprázdno klapal čelistí, až se prokoktal do mateřštiny. „To b–bbyl mistejk. Já… sssorry… fffvvv… šichni dostanete přidáno. Good job!“ zvedl oba palce. „I love you.“ Vstal z hromádky zvýrazňovačů a zmateně odvrávoral do chladného listopadu.

Čtvrt minuty jsme jen tak stáli a přehrávali si, co se zrovna stalo.

„Dobře Ctibooor!“ poplácal Zedníček Jabbu po zádech. „To si zaslouží odměnu! Prde,“ lusknul na mě a podal ze skříňky masážní olej.

A tak vám sem hážu takovej pohled zpátky do minulosti. Přesně před dvěma lety jsem nastoupil do firmy a tohle psal mámě v mailu. Jak by řekl Leoš Mareš, dneeees se podíváme zpátky do minulosti na toooo, jak byl Michal naivní debil.

Mám novou práci!!

OD: michalrambo367@seznam.cz

KOMU: vera.m@seznam.cz

POSLÁNO: 6. 11. 2012, 21:04:39

Ahoj mami.

Díky za SMSky. Až k vám přijedu na Vánoce, připomeň mi, abych tě naučil vypínat automatickou korekci textu, protože už nechci trávit hodiny a hodiny přemejšlením nad tim, proč ode mě chceš poslat moje rodný čistidlo a proč si začala brát prase na tlak.

Nejdřív odpovědi na tvoje otázky: Ano, vim, že venku už je zima. Hanka mi koupila takovej set čepice – šála – rukavice. Nevypadám v tom jako debil, tak si to občas vezmu na sebe.

Ne, zatím se nechystáme bydlet spolu. Vždyť spolu chodíme teprve půl roku.

Ne, na Vánoce ji nepřivezu. Jede za svejma rodičema a pak na lyže. Nedělej z nás pár po dvaceti letech manželství, mami.

A teď to nejdůležitější – ano, už jsem si sehnal práci! A mám z toho výbornej pocit. Vypadá to, že to bude skvělý.

Je to firma, která vyrábí reklamní předměty, což se mi zdá super, protože těch existuje nepřeberný množství a tak nehrozí, že bych se nudil. Denně budu řešit hodně rozličný úkoly. Takže se ze mě určitě nestane ten klasickej zpruzelej týpek sedící u počítače a hypnotizující hodiny, aby moh‘ už konečně vypadnout domu.

Šéf vypadá navíc jako velkej pohodář, je mu sice asi 50, ale vůbec to není ten klasickej zaprdlej blb, co neví co s krizí středního věku. Je hodně moderní, fakt vtipnej a takovej žoviální. Říká mi Čulibrku, což mi přijde celkem vtipný a takový rodinný.

Kolegové se zdaj taky v pohodě. Zvlášť ten jeden, grafik – říká se mu Pixel – je trochu ujetej, má dredy a je to takovej sluníčkář. Ale do tý práce je zažranej. Celou dobu, co jsem tam byl, nezved‘ hlavu od počítače. Ale pak v kuchyňce mě objal na přivítanou a daroval mi takový batikovaný triko. Říkal něco o kompostu v šuplíku, ale to byl zřejmě fór.

Zatim se zaučuju, tak je to takový nezáživný, ale jsem přesvědčenej, že až se to rozjede, bude to paráda.

To je zatim asi tak všechno. Pozdravuj bráchu a čekejte mě na Vánoce.

Zdraví Michal

PS: Telefonní číslo na Hanku ti nedám, volala bys jí.

Leknutím jsem upustil klávesnici. Hlína byla rázem venku.

„To je hlína, haha!“ křiknul Pixel a dostal ze své dvojsmyslné hlášky záchvat smíchu.

„Do zasedačky, všichni, hned.“ Takový tón měl šéf naposledy, když asi měsíc po zhlédnutí Ďábel nosí Pradu napodoboval Meryl Streepovou.

V zasedačce byla tma. Z šéfova notebooku hrál potichu soundtrack z Inception. Když jsme si sedli, spustil promítačku. Dramatická hudba začala najednou hrát hlasitěji.

Byl to záznam z kamery.

V záběru byla šéfova kancelář.

„Moment, my tady máme někde průmyslový kamery?“ zeptala se Sylva s hrůzou v hlasu.

Hans Zimmer burácel tak, že se třásly okenní tabulky.

V záběru se náhle zjevila Pavlína. Rozhlédla se okolo sebe a doběhla k šéfovu stolu.

SAKRA. SAKRA. SAKRA.

Zbytek příběhu už znáte. Moment, kdy se s Pavlínou líbáme, pustil šéf 16×.

Video pauznul v momentu, kdy jsem jí sjel rukou po zadku.

„Tak čulibrci, co říkáte na mojí novou kameru? Vostrej vobraz, co? VOSTREJ!“

Patrik leknutím nadskočil.

Z notebooku náhle začalo hrát Requiem od Mozarta.

Snažil jsem se periferně dohlédnout na Pavlínu, ale výhled mi zastiňoval Pixel, který si pauznutý výjev naší líbačky právě fotil mobilem.

„To je hlína!“

„Tu kameru sem si tam dal původně proto, abych moh doma analyzovat, z jakejch úhlů na sobě eště musim zamakat. Teď ale vidim, že od makání sou tady jiný!“

Šéf se prudce otočil směrem ke mně, v tu samou chvíli rozsvítil světlo a přísahal bych, že zároveň k tomu zahrála melodie z YouTube videa Dramatic Chipmunk.

„No… já… sem, ehm, my sme… teda Pavlína měla něco mezi zubama a já sem… kolegiálně… zubaři sou drahý a… kdy mám podepsat výpov–“

Neodvážil jsem se podívat Pavlíniným směrem.

„Hele čulibrku, tyhlecty zubní prohlídky já dobře znám, to je v pohodě. Mně to vůbec nevadí. Je to naprosto v pohodě. Sem úplně v klidu a nevadí mi to.“

Během poslední věty šéf mimoděk rozlomil v ruce ovladač od projektoru.

„Jen sem vás zavolal, abych vám oznámil, že Michal bude od zejtřka přesunutej na nějakej čas do skladu. Sorry, maj málo lidí a já se za tebe zaručil. Začínáš v pět ráno.“

To je hlína.

367 přístupů na Redtube.com. 19× do Googlu zadaná otázka Jak překonat rozchod, 15× Jak překonat rozchod muži, 10× Jak zaujmout kolegyni v práci, 5× Vyrážka po citrusech a 3× Jak přežít kolegu aktivistu (asi myslí Patrika.)

No a pak sem narazil na tenhle blog!

Takže ten geneticky modifikovanej tuřín píše na net kecy o našem kanclu. Je to samozřejmě z 99 procent celý vymyšlený a hned vám řeknu proč.

Tak zaprvé: Moje trika sou výhradně z těch popelnic, kam lidi hází svoje použitý hadry. Ze stoprocentní biobavlny mám akorát trenyrky.

Zadruhé: Angry Birds už sem dávno dohrál.

Zatřetí: Co je špatnýho na tom, že volim Zelený sakra?

Zbytek je tak ňák pravda.

A teď něco o Michalovi.

Celý dny dřepí za stolem a hnípe si špínu za nehtama. Poslouchá Taylor Swift, ačkoliv si myslí, že je nenápadnej, a v kuchyňce žvaní něco o novym albu Radiohead.

Ale já nejsem debil, Taylor Swift poznám na dálku, protože… ji poslouchá moje neteř. Mám neteř. Fakt.

Michal se před x měsícema rozešel s holkou a vod tý doby se tváří, jak když mu někdo přejel psa. Vůbec nechápe principy volný lásky.

Prostě festiválky, rozumíš, neřešim, pařim, žiju a pěstuju na balkóně domácí bazalku. Měl by se trochu uvolnit.

Šéf taky říkal, že na něm vidí, že je ve strašný křeči, když sme spolu byli onehdá v sauně a já mu masíroval zablokovanej obratel.

A ze mě tam dělá blbečka a přitom, jak vidíte, sem natolik chytrej, že sem se mu naboural do psaní blogu a teď to publikuju.

Až to zjistí, dostanu od něj přednášku o narušování soukromí, ale to je koncept, co já neuznávám, protože na světě sou mnohem zásadnější věci k řešení. Maj snad černoušci v Africe nějaký soukromí? Ne. Maj hlad.

A pak sou eště jiný věci, který sou důležitý. A to je podstatný.

Za hrubky sorry.

Tofu zdar!!

Pixel