„Bah!“ Škubl jsem sebou a upustil vykulený latexový obličej na deku.

„Můžeš jí říkat Rút,“ dloubl do mě loktem.

Je mi 31.

Maminka mi dala k narozeninám tlakovou pistoli na čištění odpadu a kolegové z kanclu se složili na nafukovací pannu.

A když si navíc objednáte World of Warcraft, zkompletujete celou loser sadu a dostanete tričko I ❤ CELIBÁT zdarma.

„Dej to pryč!“ křičel jsem šeptem, abych nevyplašil zbytek koupaliště. „Nafukovací panny mě děsej!“ zakryl jsem němou tvář tubou opalovacího krému. „Vypadaj, jako… by se staly svědky něčeho nadpozemsky zrůdného a navěky strnuly v pozici nevyslovitelné hrůzy.“

„Třeba… se jenom divěj,“ Pixel ukousl špičku tvarohového Míši. „Always stay curious, znáš to.“

Kolem proběhla holčička s nafukovacím kruhem a srovnatelným výrazem. Pixel se zamračil a přihodil mi do krabice balíček prezervativů.

„Myslím, že jsi nepochopil celou ideu dávaní dárků. Cílem je udělat obdarovanému RADOST. Ne si z něj dělat prdel.“

„Nedělám si z tebe prdel,“ ukřivděně si schoval do batůžku ozdobnou mašli pro další použití. „Viděl jsem na internetu figuríny, co si jsou lidi doma schopní vyrobit, aby měli s kým mít sex. Strašidelný, kámo,“ zvedl závažně obočí. „Kostlivci z bižule, ruličky toaletního papíru. To nechceš vidět,“ začal vytahovat z boční kapsy tablet.

„Tak mi to neukazuj!“ zastrkával jsem ho zpátky.

„Nechci, abys souložil s paňácou, co má obličej namalovanej na medicimbál a místo pánve rouru od vysavače zatlučenou v čelním skle trabantu.“

„To je od tebe fakt šlechetný. Děkuju. Posunuls můj sexuální život na nový level.“

Pixel se zatvářil jako Nicholas Winton a velkodušným rozpažením mě pozval na svou kudrnatou hruď. Popadl jsem víko a začal ho mlátit kartonem přes hlavu.

„To si fakt myslíš, že jsem takovej zoufalec?!“

Narozeniny mě nepřestanou překvapovat svou nápaditostí, jak být vždycky ještě příšernější než loni. K dvaatřicetinám dostanu pásový opar.

„Tak… nejdřív jsem myslel, že seš takovej ten běžnej nepíchač, jaký potkáš v obchodech s hlavolamama a stolníma hrama, ale pak sis začal vymýšlet imaginární přítelkyně, a to jsem věděl, že je zle.“

„Rút byla opravdická!“

„Jasněěě,“ Pixel si lehnul na záda a přes tvář si položil tričko. „Atraktivní DVACÍTKA na SEZNAMCE. Která si mezi všema vybere zrovna TEBE. A druhej den po prvním rande se ti přizná, že má přítele, se kterým se sice pořád hádají, ale bojí se ho opustit, protože má strach, že ji nikdo jiný nebude schopný doopravdy milovat, protože její rodiče jsou studení čumáci, kteří jí nikdy nedali najevo kouska citu. A tobě nevěří, že to s ní myslíš vážně, protože jsi copywriter, takže medový řečičky jsou tvoje práce.“

„Přesně tak… to bylo.“

„A Magnesii Literu v kategorii Červená kniHOVNA získává… Michal Chliewegh!“ začal sarkasticky aplaudovat.

„Ty nejdivnější příběhy píše život.“

„A LSD.“

„No schválně. Kdybys byl literární postavou, uvěřil bys v sebe? Nebo by sis myslel, že seš přitaženej za vlasy?“

„To už je na mě moc meta.“ Vybalil Andulu. „Jdu se koupat.“ Desetkrát jí zhluboka fouknul do zátylku, vzal ji do podpaží a vydal se k plaveckým drahám.

U dětského brouzdaliště se k němu připojil ramenatý plavčík. Chytil Pixela za loket a doprovodil ho ven z areálu.

Zul jsem si boty, pověsil sako a pohodil pannu a odpadní pistoli na fatboye. Odšťavnil jsem si 4 pomeranče a sedl si k počítači.

Pustil jsem si na YouTubu Videotape. A otevřel složku Photos:

Rút v národním kroji. A její komiksové obočí.

Hanka… úšklebkem not impressed hodnotí rozkrok odlitku jedné z pompejských obětí.

Sylva na fotce z Vánoc 2013 brečí do punče, protože její homosexuální přítel „omylem“ rozšlápl dětskou chůvičku, kterou preventivně koupila, protože „byla v akci“.

Táta mě učí střílet ze vzduchovky do plakátu Kelly Family.

V životě nemáte nic pod kontrolou. Nic. I to, že se zítra probudíte, je jenom domněnka. Můžete si plánovat cokoli. Ale když to bude v rozporu s tím, co si naplánovala vaše rakovina varlat, sexuální orientace vašeho partnera nebo třeba Vesuv, máte po ptákách.

Sečteno a podtrženo se nedá dělat nic jiného, než se každý den SNAŽIT a nechat se překvapit, co se bude dít.

Neproměněné lásky. Poztrácení přátelé. Vyprchané okamžiky. Mrtví psi. 2 hodiny jsem surfoval minulostí, poháněn sebelítostí a Radiohead, až se pomalu setmělo.

Když jsem se zakusoval do předposledního korbáčiku, mobil zatančil na desce stolu 2vteřinový mikrotaneček.

GMAIL. Máte 1 novou zprávu:

‚Sorry, kámo. Kamikaze už nechce blog. Vybrali si levnější variantu kampaně, která zahrnuje jenom sranda posty na Facebooku.‘

Celou Karma Police jsem jenom zíral na displej. Z úst mi visela sýrová nit.

Těknul jsem očima k plastové Rút. Vypadala překvapeně.

Za oknem zaštěkal pes. Vstal jsem a stalkersky zamžoural skrz žaluzie. Byla to naše sousedka. Sotva 25letá holka. Bez nohy. Končí jí nad kolenem. A stejně jde každý den 2× na procházku se psem. Znova a znova před sebe klade pár berlí a levou nohu, zatímco pravou drží ve vzduchu. Obejít blok jí trvá skoro hodinu. A vořech vesele skotačí kolem a vůbec si nedělá hlavu s tím, že není čistokrevný.

Podíval jsem se zpátky na Rút. Ale její výraz se změnil. Teď byl… smutně vyčítavý. Zamrazilo mě.

Se znepokojením jsem si uvědomil, že co jsme přišli domů, trávíme večer oba stejně. Kecli jsme si na zadek, dali ruce od sebe a čumíme jak puci. Akorát já na monitor, zatímco ona na rozmázlého komára na protější zdi. Což má rozhodně větší meditační potenciál. Kristova… noho. Jak se můžu divit, že se mi všechno dojebe, když je moje míra aktivity na úrovni nafukovací panny?

U obrubníku zastavilo auto. Vystoupil jednonožčin boyfriend, objali se, políbili a začali usměvavě konverzovat.

Tak to by stačilo.

Chci být panna? Dřepět doma na gauči a pasivně čekat, než mi naposledy ujde ventil. Nebo budu orel? Napnu křídla, vyrazím do neznáma a cestou třeba chytím i pár zajíců.

Popadnul jsem klíče a sako a prásknul dveřmi. Naskočil do tramvaje. Stavil se do papírnictví. Pak do kanclu. Vyjel jsem výtahem do našeho patra. Postavil doprostřed openspacu stativ se zrcadlovkou a zmáčknul tlačítko RECORD.

Pokračování ESC blogu podpoříte na www.patreon.com/iwrite.

Druhá sezóna začíná na www.iwrite.cz.

Třicet.

Nedůvěřivě a krapet odcizeně jsem studoval odraz své tváře v prosklených dveřích metra. Dobře, vlasy už to možná trochu balí (zase o to víc se daří těm v uších, v nose a na zádech), ale jinak… Určitě bych se ještě dostal do divadla na studentské vstupné.

Z gerontologických úvah mě vytrhl laškovný pohled zrzky ve fialovém kostýmku a rajcovních podkolenkách. Tak vida, a-ha! Pořád mě ještě nestáhli z genového trhu!

„Příští stanice: Anděl.“

Opětoval jsem jí jemný úsměv a připojil nonšalantní pozvednutí obočí ve stylu agenta s povolením zabíjet. Neodolala. Vstala a přitahována neviditelným magnetem libida zamířila přímo ke mně.

„Nechcete se posadit?“

V práci proběhl klasický rituál ofrňování se nad narozeninovým dortem.

„Ne, děkuju. Držím si linii,“ zavrtěla hlavou účetní a její čtyři brady o sebe zapleskaly cosi, co až překvapivě připomínalo úvodní tóny znělky Beverly Hills 902 10.

„Cukr je nejzákeřnější droga,“ pokárala mě Sylva a začal mi mávat před obličejem DVDčkem s Kateřinou Cajthamlovou.

„Tak promiň. Aby to nebylo tak hrozný, příště ti upeču pervitinovej cupcake s toluenovym krémem.“ Náno.

Když dali všichni dostatečně na odiv, že jsou bio raw vegani, co jedí jenom lněná semínka marinovaná v práně, začala hlavní narozeninová taškařice: skupinové, nenápadně pokoutné vymýšlení narozeninového dárku. Které skončí vždycky debaklem. Vždycky. Dostanete škrabadlo jen proto, že máte na ploše kocoura v botách. Suspenzor, protože vaši kolegové po 2 měsících! nepoznali, že jste žena. A vrcholem všeho bylo, když Radovan, který byl albín, dostal permanentku do solária. Zatím asi nejlepší dárek byl prdicí pytlík, a to i přesto, že měla dotyčná rakovinu tlustého střeva.

To nejpitomější nadělení mě dnes ale mělo zastihnout ze zálohy. Obědvali jsme s Hankou v Potrefené huse.

„Takže smlouva je podepsaná. Od srpna bydlíme spolu!“ chytil jsem Hančiny dlaně nadšeně do svých.

Chvilku mlčela a pak se odhodlaně nadechla: „Víš… já si teď nějak nemyslím, že je to dobrý nápad.“

„Jak to? Vždyť ten byt je super! Vyfoukli jsme ho v nelítostném vyřazovacím pavouku dvaceti jinejm párům! Protože jsme nejlepší!“ zvedl jsem ruku v očekávání partnerského high-five.

„To už…“ útrpně se usmála,„si právě nejsem tak jistá,“ nervózně cinkala nehtem o skleněnou karafu.

Položil jsem ruku zpátky na stůl a zadíval se do jejích lasagní, které se začaly pomalu rozmlžovat.

„líto“, „pauzu“, „nejsem šťastná“, „někdo se mi líbí“, „nebuď smutný“, „zaplatíme“, „dohromady?“, „zvlášť“

Do kanclu jsem se vrátil jako nadopovaný. Klesl jsem do židle a nepřítomně civěl na spořič obrazovky. Možná 20 minut. Možná hodinu.

Když mi někdo zaklepal na rameno, ani jsem nezpozoroval, že se kolem mě srotil chumel gratulantů.

„Hodně štěstí. Zdraví. Lásky.“

Na každého jsem se snažil zdvihnout aspoň jeden koutek. Ale tvářil jsem se spíš jako tehdy na farmářském trhu, když jsem kousnul do sušeného zázvoru v domnění, že je to ananas.

Poslední blahopřející ve frontě mi podal tvrdý placatý obdélník v dárkovém papíře převázaný stuhou. Ach Bože, co to bude? Past na krtky? Anální kolík? Mein Kampf? Vzal jsem nůžky a ostražitě ustřihl okraj balíčku. Vyjela na mě dřevěná tabulka:

„Zaslech‘ jsem jeden tvůj telefonát. Prej se sestěhováváš s mladou,“ poplácal mě po rameni Pixel. „Tak blahopřejem’ a tohle máte nade dveře.“

Polknul jsem a přeteklo mi levé oko. „Hezký.“ Potáhl jsem nosem. „Ne, fakt. Je to hezký. Trumflo to prdicí pytlík.“

„Hele hele, je dojatej,“ řekl kdosi a oslnil mě bleskem.

Když se mi vrátil zrak, byla už narozeninová delegace zpátky u svých soustruhů.

Vzal jsem keramickou tabulku a rámeček s Hančinou fotkou a nenápadně je pod stolem položil do odpadkového koše.

Vysmrkal jsem se, zhluboka se nadechl a vydechl a otevřel Outlook.