Šéf si vylezl na kancelářskou židli a skočil z ní na zem. U toho zařval „Čum, hele, telemark!“ a celé vystoupení ukončil větou „To sem nacvičoval včera celý odpoledne.“

Všichni znuděně projížděli Facebook na mobilu, Patrik proaktivně zatleskal.

„Ale abych se vrátil. Svolal sem vás, abych vám řek’, že jedu na dovolenou. Do Vánoc mě tu neuvidíte a vracim se až po Novym roce. Kterej debil by taky v tomhle období pracoval, žejo,“ pokračoval dál. „Jo a sorry, ta vaše žádost o celofiremní vánoční volno neprošla.“

Bezva. Takže moje Vánoce proběhnou následovně – 23. 12. večer pojedu narvaným přetopeným vlakem domů, tam zodpovím 35 628 otázek na téma Proč ještě nemám manželku, dítě, vlastní byt, auto, proč nenosím čepici, šálu, rukavice a teplejší bundu, proč jsem tak hubenej a jestli vůbec jím (ne mami, nejím už dva roky, protože je mi teprve 30 a ještě jsem nepochopil koncept nakupování v potravinách) a pak se přežeru, dostanu novej svetr a pojedu zase tím narvaným vlakem zpátky, abych mohl co nejdřív do práce.

„…a zastupovat mě bude tadyhle Majkl!!“

„Cože?!!?“ vzpamatoval jsem se na chvíli z myšlenek na Vánoce s rodinou.

„Hele, nikdo jinej to nedá. A ty seš jedinej aspoň trochu podobnej kanec jako já!“

Šéf se zachechtal, šoupnul si tupé na šešulce, poškrábal se v rozkroku a šel nacvičovat telemark.

„Ahoj Sylvo, prosím tě, mohla bys rozeslat ty maily, co jsme včera řešili?“ Přišel jsem druhý den ke stolu Sylvy a snažil se nechovat jako šéf.

Sylva si začala okázale pilovat nehty. Otočila se ke mně zády.

„Pavlí, co si objednáme k obědu?“

Výborně. Ydá se, že tu mám zhruba stejnou autoritu jako dveře od kuchyňky. Sylva s Pavlínou se se mnou od fackovačky na záchodě nebaví a uzavřely podivný holčičí pakt.

Fakt, že holky, co se předtím neměly moc rády, se stanou kamarádkami na život a na smrt jen proto, že jim oběma strčil jazyk do krku tentýž „hajzl“ mě silně znepokojuje.

Ty dvě si spolu špitají v kuchyňce, objednávají si obědy, píšou si na chatu a neustále se hihňají.

„Pavlíno, mohla bys mi prosím pomoct s těma mailama? Je to fakt urgentní,“ otočil jsem se zoufale k Pavlíně.

„Tak já nevim, Sylvi. Dáme si třeba ten stejk s bramborama?“ zněla reakce.

Dobře, kašlu na to. Zavřel jsem se do šéfovy kukaně. Dneska jsem teprve podesáté zkusil zavolat Hance. Nebrala to. Nahrál jsem jí desátý vzkaz.

„Ahoj, hele… já vim, že už jsem to říkal, ale… víš, všechno se dá vysvětlit! Dobře, všechno ne. Třeba holocaust byl fakt průser a nikdo to neomluví. I když jsou třeba lidi, co ho popíraj, ale to je blbost. No a já jsem sice vůl, ale Hitler byl horší, a Eva Braunová mu taky určitě zvedala telefon. Jestli teda měli nějakej telefon. No to je jedno, už jsou stejně mrtvý, no a.. zavolej mi. Dík.“

Ve chvíli, kdy jsem přemýšlel, jestli bych s rozběhem proskočil sklo šéfova kanclu a dopadnul tak, aby moje zranění byla neslučitelná se životem, přišla do kanclu Pavlína.

„Já věděl, že dostaneš rozum, jsem rád, žes přišla.“

„Tohle je moje výpověď.“

„Co-cože? Ale Pavlíno, vždyť všechno se dá vyřešit. Podívej se na Hitlera!“ vykřiknul jsem zoufale.

„Někdy se fakt chováš jak Pixel,“ řekla znechuceně. „Neodcházím kvůli tobě, dostala jsem lepší nabídku a stěhuju se do Brna. Dlouho jsem to zvažovala. Teď mě Sylvinka přesvědčila, ať do toho jdu. Jseš zastupující šéf, tak to podepiš.“

„Ne, já nesouhlasim, budeš nám tu chybět a…“ začal mi zvonit telefon.

„Dělej, podepiš to. A opovaž se to zvednout a tý chudince dál blbnout hlavu!“ vykřikla Pavlína lehce hystericky, když na telefonu zahlídla jméno Hanka.

Podepsal jsem ten papír. Pak jsem se vrhnul po telefonu.

Zavěsila.

Nevadí, mám toho o Hitlerovi na srdci ještě spoustu.

Paradoxně mě mnohem víc trápila Pavlínina výpověď. Jak to vysvětlím šéfovi? Jsem na jeho místě půl dne a už máme o zaměstnance míň. Za tři dny tu nebude nikdo.

Do kanclu přišla Sylva. Super, jde to rychlejc, než jsem si vypočítal.

„Seš v pohodě?“ zeptala se.

„Ale jo, dej sem ten papír. Já to podepíšu,“ říkám rezignovaně.

„Co? Papír? Jakej papír? Jako výpověď? Já nechci dávat výpověď! Ty mě tu nechceš?! Sakra Michale, já se přišla usmířit. Je to dětinský, takhle tě ignorovat a navíc, když Pavlína odejde, nebudu se tu mít s kým bavit. Ale vopovaž se, ještě někdy ze mě udělat krávu!“

Mlčky jsem ji pozoroval a vůbec netušil, co odpovědět.

Mrskla mi na stůl umělohmotnou krabičku ovázanou mašlí.

„Vanilkový rohlíčky. Pro tebe, ty blbečku.“

Leknutím jsem upustil klávesnici. Hlína byla rázem venku.

„To je hlína, haha!“ křiknul Pixel a dostal ze své dvojsmyslné hlášky záchvat smíchu.

„Do zasedačky, všichni, hned.“ Takový tón měl šéf naposledy, když asi měsíc po zhlédnutí Ďábel nosí Pradu napodoboval Meryl Streepovou.

V zasedačce byla tma. Z šéfova notebooku hrál potichu soundtrack z Inception. Když jsme si sedli, spustil promítačku. Dramatická hudba začala najednou hrát hlasitěji.

Byl to záznam z kamery.

V záběru byla šéfova kancelář.

„Moment, my tady máme někde průmyslový kamery?“ zeptala se Sylva s hrůzou v hlasu.

Hans Zimmer burácel tak, že se třásly okenní tabulky.

V záběru se náhle zjevila Pavlína. Rozhlédla se okolo sebe a doběhla k šéfovu stolu.

SAKRA. SAKRA. SAKRA.

Zbytek příběhu už znáte. Moment, kdy se s Pavlínou líbáme, pustil šéf 16×.

Video pauznul v momentu, kdy jsem jí sjel rukou po zadku.

„Tak čulibrci, co říkáte na mojí novou kameru? Vostrej vobraz, co? VOSTREJ!“

Patrik leknutím nadskočil.

Z notebooku náhle začalo hrát Requiem od Mozarta.

Snažil jsem se periferně dohlédnout na Pavlínu, ale výhled mi zastiňoval Pixel, který si pauznutý výjev naší líbačky právě fotil mobilem.

„To je hlína!“

„Tu kameru sem si tam dal původně proto, abych moh doma analyzovat, z jakejch úhlů na sobě eště musim zamakat. Teď ale vidim, že od makání sou tady jiný!“

Šéf se prudce otočil směrem ke mně, v tu samou chvíli rozsvítil světlo a přísahal bych, že zároveň k tomu zahrála melodie z YouTube videa Dramatic Chipmunk.

„No… já… sem, ehm, my sme… teda Pavlína měla něco mezi zubama a já sem… kolegiálně… zubaři sou drahý a… kdy mám podepsat výpov–“

Neodvážil jsem se podívat Pavlíniným směrem.

„Hele čulibrku, tyhlecty zubní prohlídky já dobře znám, to je v pohodě. Mně to vůbec nevadí. Je to naprosto v pohodě. Sem úplně v klidu a nevadí mi to.“

Během poslední věty šéf mimoděk rozlomil v ruce ovladač od projektoru.

„Jen sem vás zavolal, abych vám oznámil, že Michal bude od zejtřka přesunutej na nějakej čas do skladu. Sorry, maj málo lidí a já se za tebe zaručil. Začínáš v pět ráno.“

To je hlína.

Hej, to bych moh’. A taky mu dát vědět, že jsem nevybuchnul.

– „Mezinárodní ústav pro slinění bradavek. Haló?“

– „Pixele?“

– „Čau míchačko. Jak je?“

– „Hele, jsem v budově. Bomba tu není. Narafičila to Pavlína, aby se nabourala šéfovi do kontaktů. Chce říct jeho ženě, že jí zahejbal. A asi mě chce ojet.“

– „Dobře ty! Počkej. Proč mi teda voláš? Chceš, abych vás u toho poslouchal?“

– „Zzz… panikařil jsem! Utekl jsem na záchod a… uspořádal na internetu všelidové hlasování.“

– (15 vteřin ticha.) „No… to… je… typická začátečnická chyba. (…) „Heleď, možná by sis měl dát na nějakej čas digitální detox. Zadek si utíráš zpaměti, nebo si předtím hledáš videonávody na YouTube?“

– „Když já nevím, jestli po mně vyjela proto, že má těžké životní období, nebo chce jenom telefon na šéfovu ženu.“

– „A co teda radí tvoji facebookoví experti?“

– „NEbonzovat. Ošustit.“

– „Amen. Ty jo, ta demokracie možná neni zas takovej úlet.“

– „Ale co když–“

– „Prdlačku co když. Udělej všechno, co ti řeknu:

1. Přepiš si v telefonu PIXEL na ŠÉFOVA ŽENA.
2. Vrať se za tou kozandou. Polituj jí. Řekni jí, že má ve všem pravdu. A navažte, kde jste skončili.
3. Za každou cenu se pokus nejdřív spářit! Až pak volat. Kdyby blafovala. Cajk? Jsou to mršky.
4. Když to bude chtít mermomocí naopak, jsem připravenej na drátě. Pohlaví nepozná. Obden si ve sprše zpívám Modern Talking.“

A neposer to, Mišelíne. Jestli tohle vyjde, bude to tvůj životní zářez! Budeš o tom vyprávět vnoučatům! Nebo… (krátké zamyšlení) radši… jenom vnukům.“

Stál jsem u skleněné stěny šéfova kanclu a díval se skrz. Pavlína už vzdala prohledávání kontaktů v Gmailu. Místo toho seděla na parapetu, klela v hanáckém nářečí a vyhazovala nad hlavu eurofólie z náhodného šanonu jako Večerníček.

Zaostřil jsem na svůj odraz ve skle. Věnoval mi povzbudivý pohled. „Seš frajer.“ Zkontroloval jsem prezervativ v náprsní kapse, nadechl se a odhodlaně vstoupil.

„Promiň, musel jsem… jít darovat krev. Kkde jsme to…“ napasoval jsem se zpátky mezi její stehna. „Myslím, žes měla ruku tady a jazyk na mé levé horní stoličce.“ Zkusil jsem ji znovu políbit.

„Chci číslo,“ řekla nekompromisně.

„To… já taky,“ souhlasil jsem. „Možná i dvě, když si budu moct mezitím tak 20 minut odfrknout.“

„Jestli ti na mně záleží, tak pomstíš moje zostuzení,“ začala zničehonic mluvit jako válečník z historického dramatu. „Zavoláš jí a řekneš jí, že si její manžílek za jejími zády venčí pytel,“ přešla plynule do německé teenagerské komedie.

„A… nenecháme to… na potom? Mně se stejně vybíjí mobil. Tak že bych ho mezitím strč–“

Dala ruce v bok a kolena k sobě.

„Přece nemůžu volat ze svýho telefonu!“ zkusil jsem ještě. „Vždyť na mě přijdou!“

„Napiš před to *31* a zůstaneš skrytý.“

Začínala mě děsit.

„Prosím?“ ozval se na druhém konci Pixel překvapivě věrohodnou fistulí. Čtyři roky sopránu v pěveckém sboru se konečně zúročily.

„Ehh… dobrý… den,“ mumlal jsem. „Nerad vám to říkám, ale váš muž je… vám nevěrný.“

„Pardon?“

Pavlína mi vytrhla telefon, dala ho na hlasitý odposlech a položila na stůl.

„No tedy?“ dělal Pixel překvapeného. „Ten darebník!“

Chytil jsem se za spánky. Zapomněl jsem, že když Pixel lže, tak moc se soustředí na to, co říká, až hovoří knižně. Až archaicky. Když mi naposledy odůvodňoval, proč mi nemůže půjčit Xbox, bylo to, jako bych mluvil s Barunkou ze Starého bělidla.

„Já mu vyčiním!“

„To je všechno?!“ přestala se Pavlína kontrolovat a rozčíleně se vmísila do hovoru. „Nejste z toho v šoku?“

„Jsem krajně konsternována!“ zhodnotil Pixel a zdálo se, že u toho svačí.

Pavlína se na mě podezíravě podívala. „Vás… to vůbec nepřekvapuje. A ani se nezajímáte, kdo vám volá…“

„Ehh… s kým mám tu čest hovořiti?“ zachraňoval Pixel.

Pavlína sebrala telefon ze stolu a zabrousila do historie volání. Jen za říjen: 14 hovorů se ŠÉFOVOU ŽENOU.

„Vy…“ namířila na mě ukazovák a doširoka otevřela pusu a oči: „…spolu spít–!“

Rozrazily se dveře a do patra vpadla tlupa osmi pyrotechniků.

Takže… vám děkuju pěkně.

Práce, bla bla. Uzavřete si docházku. Nigerijský milionář chce, abych mu poslal číslo účtu. 18–22 výpadek intranetu. Pixel posílá znělku My z Kačerova s opravdovými kachnami. Team building. Skartace. Vykulená Pavlína má v puse penis. Stravenk–

Pokropil jsem celý monitor kofeinovou sprchou.

„Musím si odskočit!“ bouchly dveře na záchod, po Pixelovi zůstala jen roztočená židle a k podlaze se snesly dva papírové kapesníky.

Z kukaně vyběhl úplně brunátný šéf, prohnal se kolem nás jako udýchaná střela a každému vytrhl z notebooku napájecí kabel.

„Ehh… ty počítače mají baterii,“ poznamenal Patrik. „Ááááhnnnn!“ Šéf mu víkem ultrabooku přiskřípl obě ruce.

Cinknul výtah a vystoupila Pavlína: „Dobré jitro!“

Všichni jsme na ni zkoprněle civěli.

Pixel vyšel ze záchodu a zapínal si kalhoty: „Ty vole, kámo, rekord…“ Vtom si všimnul Pavlíny. „Jé! Dobré ranko! Jak se máme? Dobře naladěná? Vidím… pusa od ucha k uchu!“

„Mám se… dobře,“ usmála se Pavlína nervózně, zaskočená vší tou pozorností. „Dneska jdu na školení Heliosu. Těším se. Mám spoustu otázek.“

„To je správné,“ přisvědčila Sylva. „Líná huba, holé neštěstí.“

„No nic,“ vydechl Pixel, „já jdu zas něco dělat. Ať nežiju jenom z ruky do pusy.“ Sednul si zpátky na místo, oloupal banán, obkroužil ho rty a pustil na YouTube Ach synku, synku od 0.46.

Pavlína zamířila ke svému počítači. Šéf zpanikařil a podrazil jí nohu.

„…kolečko se-e mi polámalooo…“

Předběhl ji a vytrhl její laptop ze zdi i s dokovací stanicí.

„Dneska se… mu- musíš obejít bez počítače…“ koktal.

„Proč?“ zmateně si mnula naražené koleno.

„Je… Mezi… národní den bez počítačů,“ šéf si poklepal na hodinky. „Pořádá Občanské sdružení… nepřátel karpálního tunelu.“ Věnoval celému openspacu přísný pohled. Synchronizovaně jsme zaklapli notebooky a položili je na klín. Pixel zavřel Photoshop a vytáhl z šuplíku voskovky. Já si ještě nestihl koupit nové post-it lístečky, tak jsem pokračoval v přípravě byznys plánu na rubové straně účtenky z Tesca.

„Co to je za ptákovinu?“ Pavlína už začala být dopálená. „To se mám jako učit v Heliosu s pérem a kalamářem?“

„S pérem ti to pude,“ uklidnil ji Pixel a těsně uskočil před letící dokynou. Z klína mu přitom spadl notebook a rozevřel se na podlaze.

Oči všech spočinuly na jeho novém wallpaperu: Pavlíně s plnou pusou.

„Om… louvám se,“ hlesl Pixel z koberce. „Nestihl jsem vyretušovat červené zorničky.“

Pavlína zrudla, začala hlasitě dýchat nosem a házet po šéfovi, co jí přišlo pod ruku: šanon, skener, smoothie. Přistoupila k němu a vší silou ho kopla pohmožděným kolenem do rozkroku: „Ty necitelnej zkurvysynu!“ S brekem proběhla turniketem.

Šéf se chytl za genitál a beze slova se sesul na zem.

Pixel se pohoršeně rozhlédl po ostatních: „Tss. Že jí huba nebolí.“

Nová kolegyně Pavlína v koženém overalu práskla bičem. Poslušně jsem si sundal všechno kromě trenek.

„Teď ty,“ kníkl jsem nesměle.

„Ty tady nebudeš rozkazovat!“

Znovu práskla bičem. Zavázala mi oči a položila mě na postel.

Připoutala mi ruce. Po chvíli mi sundala šátek z očí. Stále nade mnou nahá.

Počkat, moment, co to má mezi nohama? Pavlíno??

„A teď si spolu užijeme rodeo,“ řekl ten babochlap hlubokým hlasem.

„Chachachachacha…“

„…a tomu se, čulibrci, říká nástřih hráze,“ škubnul jsem sebou leknutím ze spánku právě ve chvíli, kdy se porada se šéfem proměnila v gynekologicko-porodnickou ordinaci.

Pavlínka seděla naproti. Už týden se ji snažím pozvat na rande.

Už týden mám noční můry a už týden nenápadně vcházím do kuchyňky pět vteřin poté, co tam vejde ona.

Odehrávají se tam legendární dialogy, podle kterých někdo natočí Titanic 2.

– „Ahoj.“

– „Ahoj.“

– „Koukám, vaříš si kafe.“

– „Jo.“

– „Já si asi uvařim čaj.“

– „Dobře.“

– „Mám u čaje takovej trik. Když vyndáš mokrej sáček, položíš ho na lžičku, obmotáš okolo tu šňůrku a tim ho vlastně vyždímeš. Nikde pak nekape.“

… 

– „Nemáš pak pokapanej stůl, klávesnici… kalhoty… podlahu…“

Odešla.

„Hele kámo, to je jasný, ženský nechtěj sraby, rozumíš. Ty seš ten alfasamec a ty si to prostě musíš vzít,“ radil mi zkušeně Pixel a na počítači mezitím virtuálně pročesával duhovou hřívu animovanému poníkovi.

 „Na ty zženštilý blbce nikdo neni zvědavej. Ty prostě musíš přijít, zavelet: Jdeme na večeři! a vodtáhnout ji tam klidně za vlasy, hele.“ Pixel začal poníkovi oblékat šatičky.

Dobře. Budu muž. Přijdu za ní a řeknu jí, že půjdeme na večeři. Nebudu se ptát, prostě to oznámím. Udělám to asertivně, aby měla pocit, že celý život přesně vím, co chci.

„Ahoj, Pa–Pavlíno. Hele, můžu se tě na něco zeptat? Ale jestli nemáš čas, tak nevadí, přijdu jindy.“

„Ahoj, jasně. Ty mi chceš dopovědět ten příběh s čajovým sáčkem, viď? Promiň, musela jsem jít za šéfem do kanclu.“

„V pohodě. Já se chci na něco zeptat. Nechtěla bys se mnou jít na večeři? Samozřejmě pokud ne, tak to pochopim a nikam nemusíš. K ničemu tě nenutim, jen se ptám. Nezávazně. Jsem v pohodě.“

Vteřiny ticha.

„Jé, já bych šla ráda, ale dneska musim za babičkou do nemocnice. Je mi líto. Půjdem jindy!“

Ach, ona je tak úžasná, stará se o svoji nemocnou babičku.

Na odchodu z kanclu mě zastavil šéf. Ukázal na Pavlínu.

„Dneska bude finální strike, čulibrku. Beru tuhle mladou kozatici na véču. Moje mladá vo tom neví, ta už skoro rodí. Drž mi palce, kámo!“

Šel jsem si vyždímat sáček.