Šéf si vylezl na kancelářskou židli a skočil z ní na zem. U toho zařval „Čum, hele, telemark!“ a celé vystoupení ukončil větou „To sem nacvičoval včera celý odpoledne.“

Všichni znuděně projížděli Facebook na mobilu, Patrik proaktivně zatleskal.

„Ale abych se vrátil. Svolal sem vás, abych vám řek’, že jedu na dovolenou. Do Vánoc mě tu neuvidíte a vracim se až po Novym roce. Kterej debil by taky v tomhle období pracoval, žejo,“ pokračoval dál. „Jo a sorry, ta vaše žádost o celofiremní vánoční volno neprošla.“

Bezva. Takže moje Vánoce proběhnou následovně – 23. 12. večer pojedu narvaným přetopeným vlakem domů, tam zodpovím 35 628 otázek na téma Proč ještě nemám manželku, dítě, vlastní byt, auto, proč nenosím čepici, šálu, rukavice a teplejší bundu, proč jsem tak hubenej a jestli vůbec jím (ne mami, nejím už dva roky, protože je mi teprve 30 a ještě jsem nepochopil koncept nakupování v potravinách) a pak se přežeru, dostanu novej svetr a pojedu zase tím narvaným vlakem zpátky, abych mohl co nejdřív do práce.

„…a zastupovat mě bude tadyhle Majkl!!“

„Cože?!!?“ vzpamatoval jsem se na chvíli z myšlenek na Vánoce s rodinou.

„Hele, nikdo jinej to nedá. A ty seš jedinej aspoň trochu podobnej kanec jako já!“

Šéf se zachechtal, šoupnul si tupé na šešulce, poškrábal se v rozkroku a šel nacvičovat telemark.

„Ahoj Sylvo, prosím tě, mohla bys rozeslat ty maily, co jsme včera řešili?“ Přišel jsem druhý den ke stolu Sylvy a snažil se nechovat jako šéf.

Sylva si začala okázale pilovat nehty. Otočila se ke mně zády.

„Pavlí, co si objednáme k obědu?“

Výborně. Ydá se, že tu mám zhruba stejnou autoritu jako dveře od kuchyňky. Sylva s Pavlínou se se mnou od fackovačky na záchodě nebaví a uzavřely podivný holčičí pakt.

Fakt, že holky, co se předtím neměly moc rády, se stanou kamarádkami na život a na smrt jen proto, že jim oběma strčil jazyk do krku tentýž „hajzl“ mě silně znepokojuje.

Ty dvě si spolu špitají v kuchyňce, objednávají si obědy, píšou si na chatu a neustále se hihňají.

„Pavlíno, mohla bys mi prosím pomoct s těma mailama? Je to fakt urgentní,“ otočil jsem se zoufale k Pavlíně.

„Tak já nevim, Sylvi. Dáme si třeba ten stejk s bramborama?“ zněla reakce.

Dobře, kašlu na to. Zavřel jsem se do šéfovy kukaně. Dneska jsem teprve podesáté zkusil zavolat Hance. Nebrala to. Nahrál jsem jí desátý vzkaz.

„Ahoj, hele… já vim, že už jsem to říkal, ale… víš, všechno se dá vysvětlit! Dobře, všechno ne. Třeba holocaust byl fakt průser a nikdo to neomluví. I když jsou třeba lidi, co ho popíraj, ale to je blbost. No a já jsem sice vůl, ale Hitler byl horší, a Eva Braunová mu taky určitě zvedala telefon. Jestli teda měli nějakej telefon. No to je jedno, už jsou stejně mrtvý, no a.. zavolej mi. Dík.“

Ve chvíli, kdy jsem přemýšlel, jestli bych s rozběhem proskočil sklo šéfova kanclu a dopadnul tak, aby moje zranění byla neslučitelná se životem, přišla do kanclu Pavlína.

„Já věděl, že dostaneš rozum, jsem rád, žes přišla.“

„Tohle je moje výpověď.“

„Co-cože? Ale Pavlíno, vždyť všechno se dá vyřešit. Podívej se na Hitlera!“ vykřiknul jsem zoufale.

„Někdy se fakt chováš jak Pixel,“ řekla znechuceně. „Neodcházím kvůli tobě, dostala jsem lepší nabídku a stěhuju se do Brna. Dlouho jsem to zvažovala. Teď mě Sylvinka přesvědčila, ať do toho jdu. Jseš zastupující šéf, tak to podepiš.“

„Ne, já nesouhlasim, budeš nám tu chybět a…“ začal mi zvonit telefon.

„Dělej, podepiš to. A opovaž se to zvednout a tý chudince dál blbnout hlavu!“ vykřikla Pavlína lehce hystericky, když na telefonu zahlídla jméno Hanka.

Podepsal jsem ten papír. Pak jsem se vrhnul po telefonu.

Zavěsila.

Nevadí, mám toho o Hitlerovi na srdci ještě spoustu.

Paradoxně mě mnohem víc trápila Pavlínina výpověď. Jak to vysvětlím šéfovi? Jsem na jeho místě půl dne a už máme o zaměstnance míň. Za tři dny tu nebude nikdo.

Do kanclu přišla Sylva. Super, jde to rychlejc, než jsem si vypočítal.

„Seš v pohodě?“ zeptala se.

„Ale jo, dej sem ten papír. Já to podepíšu,“ říkám rezignovaně.

„Co? Papír? Jakej papír? Jako výpověď? Já nechci dávat výpověď! Ty mě tu nechceš?! Sakra Michale, já se přišla usmířit. Je to dětinský, takhle tě ignorovat a navíc, když Pavlína odejde, nebudu se tu mít s kým bavit. Ale vopovaž se, ještě někdy ze mě udělat krávu!“

Mlčky jsem ji pozoroval a vůbec netušil, co odpovědět.

Mrskla mi na stůl umělohmotnou krabičku ovázanou mašlí.

„Vanilkový rohlíčky. Pro tebe, ty blbečku.“

Poslední zářivka byla natolik zpuchřelá, že zničehonic praskla, vysypala se mi do vlasů a za ní celá rodinka stínek obecných.

„Ááááágnhhhh!“ Jednou rukou jsem se držel lešení, druhou si epilepticky oprašoval temeno a mrskal sebou jako pole dancer na hromosvodu. Kopl jsem přitom do menší dřevěné bedny, která se zřítila ze 6 metrů a s tupým žuchnutím, ale neporušená dopadla na betonovou podlahu.

Bylo na ní velkými tmavě rudými písmeny napsáno OTEVŘETE V ROCE 2020.

Dolistoval jsem až na závěrečnou stranu inventáře skladových zásob. Nic. Ta bedna neexistovala.

„Mistře?“ zaskřípal jsem zuby. Zedníček trval na tom, že ho musím oslovovat mistře. Nesl jsem to těžce, protože uznávám jenom dva mistry: Jana Husa a Yodu. „Viděl jste někdy tuhle bednu? OTEVŘETE V ROCE 2020.“

„Víš co, prde? Zavři kušnu. A otevři ji taky až v roce 2020.“

Přísahám bohu, že tohohle člověka jednou udusím skelnou vatou. Ne. Ne. Dívej se na něj očima lásky. Zlo je jenom nezralé dobro. Určitě musí být nějaký důvod, proč je takový píčus. „Proč jste takový?“ přemohl jsem se. „Stalo se něco?“ věnoval jsem mu pohled plný porozumění.

Na moment se zarazil. Pak se mi zadíval tklivě do očí a rozvlnily se mu rty: „Když jsem byl… ještě kluk, zneužívali mě prarodiče. Dělali mi…“ začal natahovat. Chlácholivě jsem ho poplácal otevřenou dlaní po sešívaném kšiltu. Rozevřel náruč, jako by mě chtěl obejmout, ale místo toho mi přiložil dlaně ze stran hlavy a začal mi rolovat ušní boltce.

„Jáááuu!“

„Ty seš fakt pošahanec, prde. Zneužívat? MĚ?! To by si moh’ někdo zkusit! Vyšukal bych mu mozek z hlavy!“

Ou–kej.

Mezi železnými vraty se objevila Sylva s talířkem višňových čokopiškotů. Už jen ten obraz mě dojal. Připadalo mi, jako by mě přišel někdo navštívit do vězení. Jen jsem byl po týdnu ve skladu mírně zaskočený z toho, že se mi nesnaží vecpat do zorného pole své zevní pohlavní orgány. Ale když mě objala, odpustil jsem jí to.

„Co to je?“ Sylva si přečetla inkriminovanou bednu.

„Nemám tušení,“ pokrčil jsem rameny.

Zvědavě ji obešla ze všech stran. „Musíme ji otevřít. Může to být nějaký důležitý odkaz budoucím generacím.“

„Ale… ještě není čas,“ poklepal jsem zodpovědně čokopiškotem na kulatý letopočet.

„Ale je! Copak to necítíš? Jsme na počátku věku šestého slunce,“ Sylva měla výraz holčičky, která už od října prohledává šatní skříně rodičů, aby našla vánoční dárky. „Nevidíš, jak se lidstvo mění? Jak se postupně vracíme ke své vnitřní moudrosti?“

Ohlédl jsem se na Jabbu, který si čistil ucho šroubovákem.

„Jsme připraveni,“ zašeptala Sylva sugestivně.

„Ále. Já bych z toho nedělal takové haló.“

Za 30 minut se kolem bedny tísnilo přes sto zaměstnanců. Fotili si s ní selfíčka, postovali je na sociální sítě s hashtagem #mysterybox2020 a rozvíjeli divoké teorie.

„To bude určitě nějaký lup!“ zatnul vzrušeně pěsti Patrik, který si ode mě minulý týden půjčil Kmotra a od té doby je pro něj každý, kdo má klobouk nebo housle, mafián. „Banda mafiánů vykrade banku. Schovají peníze do zapadlého skladu, než se vody uklidní. A mezitím se snaží navzájem odkráglovat, aby tak zvětšili svůj podíl!“

Sylva dala oči v sloup: „Vůůůbec. Bude tam návod na osvícení! Tak dlouho jsme čekali.“

„Tohle jsem viděl v Největších kriminálních případech 20. století,“ zaševelil ponuře Pixel. „Týpek shodí svoji manželku do výtahové šachty. Pak ji rozřeže na kousky a ty poschovává různě po kufrech a krabicích. Vsaďte se, že tam bude… stehno, hýždě nebo tak něco.“

„Co to dát i na firemní facebookový profil?“ zašeptal Patrik šplhounsky do zvukovodu mého – v tuhle chvíli jen papírového – šéfa.

„Co to dát do televize?“ zasípal Alfons, který neví, co je to facebookový profil.

Šéfovi se rozsvítily oči: „Nova, nebo Prima?“

„Co ČT?“ přisadil Patrik.

„Máš pravdu, Petře!“ zakýval závažně šéf. „Tohle je událost veřejnoprávního významu. Otevřeme tu bednu před kamerami a ovládneme večerní zpravodajství!“ Luskl na Sylvu.

Ta vyběhla ven za lepším signálem, a než jste stihli zazpívat „Pěstní klíny do každý rodiny s televizí“ byla zpátky: „Budou tu v půl druhé.“

Šéf si vyhrnul rukávy a sáhl pro páčidlo.

„…to budou beztak nějaké tajné dokumenty z 2. světové válk–“

Do haly nakráčeli asi 12letý blonďatý klučík s ještě o něco mladší holčičkou v puntíkatých šatečkách, která mi trochu připomínala Leontýnku z Ať žijí duchové. Za ruce docupitali až k šéfovi.

Ten si je změřil jedovatým pohledem. „Nechci! Nechci kytičku proti rakovině. Nechci bílou pastelku! Podruhé už mě nenapálíte. Víte, jak hovadsky se s ní píše?“

„My jsme z ČT Déčko,“ představil se kluk hláskem, který byste přiřadili spíš jeho kolegyni.

Šéf schoval hlavu do dlaní. „To si ze mě dělaj na Kavkách kozy. Za tohle platím koncesionářský poplatky? OMG…“

„Drbu vrbu drbu vrbu drbu vrbu. Jsme uprostřed skladiště společnosti Krak&Tit. Co skrývá tajemná bedna s nápisem OTEVŘETE V ROCE 2020?“ odříkávala dramaticky nezletilá reportérka a zápasila při tom s rovnátky.

Vedle ní stál otrávený šéf a opíral se o páčidlo.

Chlapec to celé natáčel na iPad. Šéf k němu přiskočil a vlepil mu pohlavek: „Pořádně to drž, krucinál!“

„To zjistíme už za pár vteřin,“ nenechala se vykolejit zpravodajka.

Šéf zaklínil páčidlo do rohu bedny a zapřel se.

Všichni jsme zatajili dech.

Dřevo zaskřípalo.

Přední strana bedny povolila a na podlahu se vysypal pytel kalendáříků na rok 2021.

Bázlivě jsem si odkašlal do ticha haly: „Dobré… jitro?“

„Jitro? Jitro? Jitro?“ opáčila ozvěna odrážející se od stěn skladiště.

Mezi regály se cosi pohnulo. V kuchyňském koutě sedělo pohlednější dvojče Jabby Hutta v montérkách, ze kterých by šel ušít menší cirkusový stan. Zrovna se zakusoval do svého sendviče: podélně rozříznutého pecnu chleba, ze kterého čouhal celý králík.

Celý sklad působil hodně sterilně a uvědomil jsem si, že tu není o moc tepleji než venku. Jediné, co to tu trochu zútulňovalo, byla výzdoba v podobě plakátů: absurdně přetuněné motocykly se střídaly s děvčaty z prostředních dvojstran časopisu LEO, rozjařeně rozhrnujícími stydké pysky. Nikdy dřív jsem neviděl pohromadě tolik výfuků a vagín.

„Ale ale…“ ozvalo se mi za zády. Otočil jsem se a střetl se pohledem se 150centimetrovým týpkem ve slávistické kšiltovce s knírem a maniakálním výrazem. Výhružně si stoupl do bezprostřední blízkosti a se zakloněnou hlavou mi hypnotizoval bradu.

„Koukej Ctibore, hošíček od počítačů se vypravil mezi skutečný chlapy. KLIK!!!“ zařval zničehonic, až jsem sebou trhl. To mu udělalo radost. „Víš, jakej je mezi náma rozdíl? Já dělám klik takhle!“ zahodil kšiltovku a šusťákovou bundu, vykasal si rukávy a klesl k zemi. S námahou udělal jeden holčičí klik. Pak vstal. „Kdežto ty… takhle,“ ohnul poslední článek ukazováčku.

Pokýval jsem hlavou. „Chápu. Využil jste synonymie toho slova. Povedené.“

10 vteřin se na mě díval. Pak vykřikl: „Drž hubu!“

Napadlo mě, jestli nemá Touretteův syndrom.

„Jak se ti u nás líbí?“

„Trochu mě rozptylujou všechny ty… poštěváčky. Mám radši, když je… prostor pro fantazii,“ přiznal jsem.

„Tady ti na fantazírování sere pes!“

Jabba se zasmál a zaskočila mu králičí noha.

„Jak se jmenuješ?“

„Michal.“

„Budu ti říkat prde.“

„Ou–kejjj.“

„Myslíš si, že jsi lepší než já?!“

„Mmm… ne?“

„Takže myslíš, že já jsem lepší.“

Přimhouřil jsem oči a olízl si rty. Na obličeji mi přistály montérky.

Vykoukl jsem stydlivě z převlékárny: „Ty kaťata mají díru na zadku.“

„Vrilantní postřeh, prde,“ zazubil se knírač.

V–rilantní?

„Montérky bez díry si musíš zasloužit.“

„Ale máte tady asi 15 stupňů. Budu mít hemoroidy!“

„Sám si homoroj!“ Jabba vyprskl smíchy a zavlažil podlahu v třímetrovém rádiu.

„Přeskládej tamtěch 30 palet děrovaček. Tady máš rukavici. Tu druhou si zasloužíš, když namasíruješ Ctiborovi záda.“

Do polední pauzy jsem si stihl zadřít víc třísek než za celý život, vyhodit plotýnku, narazit kostrč, a i když nevím, jestli je to fyzicky možné, uhnat si čtyři kýly.

„Já tady zhebnu, kámo. Takhle mě šikanovali naposled ve 2. třídě. Jenže to jsem měl fakt směšný brejle.“

Řekl jsem jim, že si jdu koupit do trafiky bagetu, ale místo toho jsem volal Pixelovi.

„Jsem zavřenej v pornohale s Otesánkem a Pavlem Zedníčkem, kterej má každej komplex, o kterým jsi kdy slyšel. Každej.“

„Pruda. Jsem s tebou,“ utrousil nepřítomně Pixel a hned se rozesmál. „Haha, ten Barney je číslo!“ Zaslechl jsem znělku HIMYM.

„Prosím tě, tys viděl víc seriálů, než vůbec natočili. Tohle je přece klasická šablona! Zelenáč přijde do nového prostředí, kde jím pohrdají. Co mám udělat, abych si získal jejich respekt a přestali se po mně vozit?“

„Hmmm,“ Pixel konečně stopnul VLC player – software, který v práci používá nejvíc – a věnoval mi plnou pozornost. „Jsou v zásadě 4 možnosti, Míchačko:

1. Ukážeš jim, že jsi opravdovej überskladník. Paletový virtuóz. Princ regálů.
2. Zachráníš jim život.
3. Nadřízenej je bude chtít vyhodit. A ty to zvrátíš.
4. Ukáže se, že hraješ za Slávii.

Jednička a čtyřka jsou bez šance. Viděl jsem tě čutat i stěhovat. Sorry, seš fakt levej. Trojka taky. Nejsi moc pohotovej a seš docela srab. Takže jim musíš zachránit život. Good luck!“

„Počkej, počkej. A co ta trojka? Když mi zahraješ nadřízeného…“

„Ty vole, Mišelíne, nevíš, jak dopadaj ty naše RPGčka?“

„Hele, brácho, jde mi o kejhák,“ zlomil se mi hlas. „Šéfuje mi Begbie z Trainspottingu. Úplně to nechápu – a o to je to strašidelnější – ale zdá se, že Jabba chce, abych ho namasíroval. A mám na sobě kolonomontérky! Udělej to pro mě.“

„Jak by vůbec mohli uvěřit, že jsem jejich nadřízenej?“

„Už jste to slyšeli? Naši centrálu přesunuli na Jamajku!“ prohodil jsem mezi řečí, když jsem se vracel pro osmou krabici zvýrazňovačů.

„Nemachruj na nás se zeměpisem, prde,“vytočil se knírač. „Já vim, kde je Jamajka, jasný?“

„Prý se tu dnes možná zastaví i někdo z vedení.“

Zarachotila vrata a vešel Pixel v Sylviných brýlích a Patrikově kravatě. „Hi guys!“

Jabba se schoval za Zedníčka, který zkoumavě naklonil hlavu.

Když Pixel spatřil naši nesourodou trojici, zarazil se ve svém odhodlaném kroku a rozhodl se raději zůstat u brány. Tam nesměle zahájil lámanou jamajskou angličtinou svůj part: „I really appreciate what you do here, guys… but times are hard so…“ nasadil soustrastný výraz, „unfortunately… we must dismiss you. I’m very sorry.“

„Co řikal?“ otočil se na mě knírač. „Já to samozřejmě vim, ale tady pro Ctibora.“

„Ty jo, chlapi, nemůžu tomu věřit,“ položil jsem jim ruce na ramena a vzhledem k jejich odlišným výškám jsem u toho vypadal, jako když řídím křižovatku. „Chtějí vás propustit.“

Zedníčkův knír se přemístil na jedinou stranu jeho obličeje.

„Ale já to tak nenechám!“ zatnul jsem vzdorovitě ruku v pěst. „I kdybych se měl vzdát části platu. Jeden skladník za vš–“

Halu rozřízl Jabbův godzillí řev. V amoku popadl krabici a hodil ji 10 metrů přes skladiště. Pixel se taktak sehnul. Krabice se rozmáčkla o železná vrata a na konsternovaného jamajského CEO se s plastovým klopotem snesl déšť růžových a žlutých zvýrazňovačů.

Otřesený Pixel se vyjukaně rozhlížel. Chvíli jen naprázdno klapal čelistí, až se prokoktal do mateřštiny. „To b–bbyl mistejk. Já… sssorry… fffvvv… šichni dostanete přidáno. Good job!“ zvedl oba palce. „I love you.“ Vstal z hromádky zvýrazňovačů a zmateně odvrávoral do chladného listopadu.

Čtvrt minuty jsme jen tak stáli a přehrávali si, co se zrovna stalo.

„Dobře Ctibooor!“ poplácal Zedníček Jabbu po zádech. „To si zaslouží odměnu! Prde,“ lusknul na mě a podal ze skříňky masážní olej.

A tak vám sem hážu takovej pohled zpátky do minulosti. Přesně před dvěma lety jsem nastoupil do firmy a tohle psal mámě v mailu. Jak by řekl Leoš Mareš, dneeees se podíváme zpátky do minulosti na toooo, jak byl Michal naivní debil.

Mám novou práci!!

OD: michalrambo367@seznam.cz

KOMU: vera.m@seznam.cz

POSLÁNO: 6. 11. 2012, 21:04:39

Ahoj mami.

Díky za SMSky. Až k vám přijedu na Vánoce, připomeň mi, abych tě naučil vypínat automatickou korekci textu, protože už nechci trávit hodiny a hodiny přemejšlením nad tim, proč ode mě chceš poslat moje rodný čistidlo a proč si začala brát prase na tlak.

Nejdřív odpovědi na tvoje otázky: Ano, vim, že venku už je zima. Hanka mi koupila takovej set čepice – šála – rukavice. Nevypadám v tom jako debil, tak si to občas vezmu na sebe.

Ne, zatím se nechystáme bydlet spolu. Vždyť spolu chodíme teprve půl roku.

Ne, na Vánoce ji nepřivezu. Jede za svejma rodičema a pak na lyže. Nedělej z nás pár po dvaceti letech manželství, mami.

A teď to nejdůležitější – ano, už jsem si sehnal práci! A mám z toho výbornej pocit. Vypadá to, že to bude skvělý.

Je to firma, která vyrábí reklamní předměty, což se mi zdá super, protože těch existuje nepřeberný množství a tak nehrozí, že bych se nudil. Denně budu řešit hodně rozličný úkoly. Takže se ze mě určitě nestane ten klasickej zpruzelej týpek sedící u počítače a hypnotizující hodiny, aby moh‘ už konečně vypadnout domu.

Šéf vypadá navíc jako velkej pohodář, je mu sice asi 50, ale vůbec to není ten klasickej zaprdlej blb, co neví co s krizí středního věku. Je hodně moderní, fakt vtipnej a takovej žoviální. Říká mi Čulibrku, což mi přijde celkem vtipný a takový rodinný.

Kolegové se zdaj taky v pohodě. Zvlášť ten jeden, grafik – říká se mu Pixel – je trochu ujetej, má dredy a je to takovej sluníčkář. Ale do tý práce je zažranej. Celou dobu, co jsem tam byl, nezved‘ hlavu od počítače. Ale pak v kuchyňce mě objal na přivítanou a daroval mi takový batikovaný triko. Říkal něco o kompostu v šuplíku, ale to byl zřejmě fór.

Zatim se zaučuju, tak je to takový nezáživný, ale jsem přesvědčenej, že až se to rozjede, bude to paráda.

To je zatim asi tak všechno. Pozdravuj bráchu a čekejte mě na Vánoce.

Zdraví Michal

PS: Telefonní číslo na Hanku ti nedám, volala bys jí.

Leknutím jsem upustil klávesnici. Hlína byla rázem venku.

„To je hlína, haha!“ křiknul Pixel a dostal ze své dvojsmyslné hlášky záchvat smíchu.

„Do zasedačky, všichni, hned.“ Takový tón měl šéf naposledy, když asi měsíc po zhlédnutí Ďábel nosí Pradu napodoboval Meryl Streepovou.

V zasedačce byla tma. Z šéfova notebooku hrál potichu soundtrack z Inception. Když jsme si sedli, spustil promítačku. Dramatická hudba začala najednou hrát hlasitěji.

Byl to záznam z kamery.

V záběru byla šéfova kancelář.

„Moment, my tady máme někde průmyslový kamery?“ zeptala se Sylva s hrůzou v hlasu.

Hans Zimmer burácel tak, že se třásly okenní tabulky.

V záběru se náhle zjevila Pavlína. Rozhlédla se okolo sebe a doběhla k šéfovu stolu.

SAKRA. SAKRA. SAKRA.

Zbytek příběhu už znáte. Moment, kdy se s Pavlínou líbáme, pustil šéf 16×.

Video pauznul v momentu, kdy jsem jí sjel rukou po zadku.

„Tak čulibrci, co říkáte na mojí novou kameru? Vostrej vobraz, co? VOSTREJ!“

Patrik leknutím nadskočil.

Z notebooku náhle začalo hrát Requiem od Mozarta.

Snažil jsem se periferně dohlédnout na Pavlínu, ale výhled mi zastiňoval Pixel, který si pauznutý výjev naší líbačky právě fotil mobilem.

„To je hlína!“

„Tu kameru sem si tam dal původně proto, abych moh doma analyzovat, z jakejch úhlů na sobě eště musim zamakat. Teď ale vidim, že od makání sou tady jiný!“

Šéf se prudce otočil směrem ke mně, v tu samou chvíli rozsvítil světlo a přísahal bych, že zároveň k tomu zahrála melodie z YouTube videa Dramatic Chipmunk.

„No… já… sem, ehm, my sme… teda Pavlína měla něco mezi zubama a já sem… kolegiálně… zubaři sou drahý a… kdy mám podepsat výpov–“

Neodvážil jsem se podívat Pavlíniným směrem.

„Hele čulibrku, tyhlecty zubní prohlídky já dobře znám, to je v pohodě. Mně to vůbec nevadí. Je to naprosto v pohodě. Sem úplně v klidu a nevadí mi to.“

Během poslední věty šéf mimoděk rozlomil v ruce ovladač od projektoru.

„Jen sem vás zavolal, abych vám oznámil, že Michal bude od zejtřka přesunutej na nějakej čas do skladu. Sorry, maj málo lidí a já se za tebe zaručil. Začínáš v pět ráno.“

To je hlína.

Hej, to bych moh’. A taky mu dát vědět, že jsem nevybuchnul.

– „Mezinárodní ústav pro slinění bradavek. Haló?“

– „Pixele?“

– „Čau míchačko. Jak je?“

– „Hele, jsem v budově. Bomba tu není. Narafičila to Pavlína, aby se nabourala šéfovi do kontaktů. Chce říct jeho ženě, že jí zahejbal. A asi mě chce ojet.“

– „Dobře ty! Počkej. Proč mi teda voláš? Chceš, abych vás u toho poslouchal?“

– „Zzz… panikařil jsem! Utekl jsem na záchod a… uspořádal na internetu všelidové hlasování.“

– (15 vteřin ticha.) „No… to… je… typická začátečnická chyba. (…) „Heleď, možná by sis měl dát na nějakej čas digitální detox. Zadek si utíráš zpaměti, nebo si předtím hledáš videonávody na YouTube?“

– „Když já nevím, jestli po mně vyjela proto, že má těžké životní období, nebo chce jenom telefon na šéfovu ženu.“

– „A co teda radí tvoji facebookoví experti?“

– „NEbonzovat. Ošustit.“

– „Amen. Ty jo, ta demokracie možná neni zas takovej úlet.“

– „Ale co když–“

– „Prdlačku co když. Udělej všechno, co ti řeknu:

1. Přepiš si v telefonu PIXEL na ŠÉFOVA ŽENA.
2. Vrať se za tou kozandou. Polituj jí. Řekni jí, že má ve všem pravdu. A navažte, kde jste skončili.
3. Za každou cenu se pokus nejdřív spářit! Až pak volat. Kdyby blafovala. Cajk? Jsou to mršky.
4. Když to bude chtít mermomocí naopak, jsem připravenej na drátě. Pohlaví nepozná. Obden si ve sprše zpívám Modern Talking.“

A neposer to, Mišelíne. Jestli tohle vyjde, bude to tvůj životní zářez! Budeš o tom vyprávět vnoučatům! Nebo… (krátké zamyšlení) radši… jenom vnukům.“

Stál jsem u skleněné stěny šéfova kanclu a díval se skrz. Pavlína už vzdala prohledávání kontaktů v Gmailu. Místo toho seděla na parapetu, klela v hanáckém nářečí a vyhazovala nad hlavu eurofólie z náhodného šanonu jako Večerníček.

Zaostřil jsem na svůj odraz ve skle. Věnoval mi povzbudivý pohled. „Seš frajer.“ Zkontroloval jsem prezervativ v náprsní kapse, nadechl se a odhodlaně vstoupil.

„Promiň, musel jsem… jít darovat krev. Kkde jsme to…“ napasoval jsem se zpátky mezi její stehna. „Myslím, žes měla ruku tady a jazyk na mé levé horní stoličce.“ Zkusil jsem ji znovu políbit.

„Chci číslo,“ řekla nekompromisně.

„To… já taky,“ souhlasil jsem. „Možná i dvě, když si budu moct mezitím tak 20 minut odfrknout.“

„Jestli ti na mně záleží, tak pomstíš moje zostuzení,“ začala zničehonic mluvit jako válečník z historického dramatu. „Zavoláš jí a řekneš jí, že si její manžílek za jejími zády venčí pytel,“ přešla plynule do německé teenagerské komedie.

„A… nenecháme to… na potom? Mně se stejně vybíjí mobil. Tak že bych ho mezitím strč–“

Dala ruce v bok a kolena k sobě.

„Přece nemůžu volat ze svýho telefonu!“ zkusil jsem ještě. „Vždyť na mě přijdou!“

„Napiš před to *31* a zůstaneš skrytý.“

Začínala mě děsit.

„Prosím?“ ozval se na druhém konci Pixel překvapivě věrohodnou fistulí. Čtyři roky sopránu v pěveckém sboru se konečně zúročily.

„Ehh… dobrý… den,“ mumlal jsem. „Nerad vám to říkám, ale váš muž je… vám nevěrný.“

„Pardon?“

Pavlína mi vytrhla telefon, dala ho na hlasitý odposlech a položila na stůl.

„No tedy?“ dělal Pixel překvapeného. „Ten darebník!“

Chytil jsem se za spánky. Zapomněl jsem, že když Pixel lže, tak moc se soustředí na to, co říká, až hovoří knižně. Až archaicky. Když mi naposledy odůvodňoval, proč mi nemůže půjčit Xbox, bylo to, jako bych mluvil s Barunkou ze Starého bělidla.

„Já mu vyčiním!“

„To je všechno?!“ přestala se Pavlína kontrolovat a rozčíleně se vmísila do hovoru. „Nejste z toho v šoku?“

„Jsem krajně konsternována!“ zhodnotil Pixel a zdálo se, že u toho svačí.

Pavlína se na mě podezíravě podívala. „Vás… to vůbec nepřekvapuje. A ani se nezajímáte, kdo vám volá…“

„Ehh… s kým mám tu čest hovořiti?“ zachraňoval Pixel.

Pavlína sebrala telefon ze stolu a zabrousila do historie volání. Jen za říjen: 14 hovorů se ŠÉFOVOU ŽENOU.

„Vy…“ namířila na mě ukazovák a doširoka otevřela pusu a oči: „…spolu spít–!“

Rozrazily se dveře a do patra vpadla tlupa osmi pyrotechniků.

Takže… vám děkuju pěkně.

Hurá! Vlezu pod peřinu a budu celej den koukat na True Detective a jíst u toho nudle. Vítejte ve světě nezadaných třicátníků s kreditem na Dámejídlo a Uložto.

Jenže po minutě přistál další mail s předmětem SVATBA. A v něm stálo: Čulibrci, v pondělí si beru starou (máme děcko, tak už je stará, haha) na radnici na Praze 9. Pláknem si u obřadu a pak se přežerem a vožerem. Nikoho nenutim přijít. Ale kdo nepřijde, ten mě nasere.

A tak jsme se všichni v pondělí sešli ve svátečním před radnicí. Pixel měl na sobě rejoicky a pončo.

„Ty vole, nebudu nosit kravatu, kterou vyráběly nějaký slepý děti na Srí Lance. Nejsem debil.“

Obřad byl dlouhý. Oddávající očividně neměl v životě moc štěstí na vztahy.

„Milí snoubenci, užijte si svého manželství, které vzhledem k rozvodovým statistikám zřejmě nebude mít dlouhého trvání. Je mezi vámi velký věkový rozdíl. To by mohlo dělat problémy za pár let, až se žena o muže bude muset starat. Stařecká inkontinence není zrovna terno.“

Jeho zasvěcený výklad o úniku moči přerušoval jen řev malého Arnolda, který od rána stihnul nevěstu už pětkrát pozvracet.

Po obřadu se nekonal žádný oběd s rodiči. Jak tak bývá zvykem, všichni jsme se rovnou přesunuli do hospody hned za rohem. „Poďte čulibrci, tadyhle já strávil mládí!“ vedl celou výpravu šéf v saku, co na něm plandalo, a v tupé, co mu nedrželo na šešulce.

Hospoda „U Tří koziček“ byla ten typ podniků, kam vlezete a pamatujete si to ještě 16 let, protože ten smrad cigaret, přepáleného oleje, piva, zvratek a utopenců ze sebe prostě nesmejete.

„Tak čulibrci a dáme si rundu na zdraví!“ Na stole nám všem přistály rumy.

„Tohle já nepiju. V tom může bejt ten toluen, jak po něm oslepneš,“ odmítla kategoricky Sylva a objednala si víno.

Patrik do sebe panáka naklopil, vstal, cestou na záchod svými kroky opsal ležatou osmičku a od té doby ho nikdo neviděl.

„Hele Michale, škyt, já sem ti chtěl, škyt, říct vole, škyt, že tě miluju skoro jako sóju, vole, škyt.“

Pixel se šéfem už v sobě měli celou láhev.

Novomanželka celý výjev sledovala v rohu namáčklá na svou tetu Marušku, která zabírala v podstatě celý zbytek stolu. Radši jsem nepřemýšlel, co se nevěstě honí hlavou.

„Jdu si smejt ty Arnoldovy zvratky,“ byla v podstatě jediná věta, kterou za celý svůj nejšťastnější den v životě pronesla.

Po pár hodinách už byli Pixel se šéfem pod stolem. Sylva po dvou deci vína rozsypaně štkala na klíně tety Marušky, že nikdy nebude mít děti. A já jsem po pár panácích vstal a vydal se směrem k toaletě.

Ten nakládanej hermelín nebyl dobrej nápad.

Zakopl jsem u mušle o Patrika v bezvědomí a tak tak se trefil do mísy.

Ale je to v pohodě, zvracel jsem v barvách svatební kytice.

367 přístupů na Redtube.com. 19× do Googlu zadaná otázka Jak překonat rozchod, 15× Jak překonat rozchod muži, 10× Jak zaujmout kolegyni v práci, 5× Vyrážka po citrusech a 3× Jak přežít kolegu aktivistu (asi myslí Patrika.)

No a pak sem narazil na tenhle blog!

Takže ten geneticky modifikovanej tuřín píše na net kecy o našem kanclu. Je to samozřejmě z 99 procent celý vymyšlený a hned vám řeknu proč.

Tak zaprvé: Moje trika sou výhradně z těch popelnic, kam lidi hází svoje použitý hadry. Ze stoprocentní biobavlny mám akorát trenyrky.

Zadruhé: Angry Birds už sem dávno dohrál.

Zatřetí: Co je špatnýho na tom, že volim Zelený sakra?

Zbytek je tak ňák pravda.

A teď něco o Michalovi.

Celý dny dřepí za stolem a hnípe si špínu za nehtama. Poslouchá Taylor Swift, ačkoliv si myslí, že je nenápadnej, a v kuchyňce žvaní něco o novym albu Radiohead.

Ale já nejsem debil, Taylor Swift poznám na dálku, protože… ji poslouchá moje neteř. Mám neteř. Fakt.

Michal se před x měsícema rozešel s holkou a vod tý doby se tváří, jak když mu někdo přejel psa. Vůbec nechápe principy volný lásky.

Prostě festiválky, rozumíš, neřešim, pařim, žiju a pěstuju na balkóně domácí bazalku. Měl by se trochu uvolnit.

Šéf taky říkal, že na něm vidí, že je ve strašný křeči, když sme spolu byli onehdá v sauně a já mu masíroval zablokovanej obratel.

A ze mě tam dělá blbečka a přitom, jak vidíte, sem natolik chytrej, že sem se mu naboural do psaní blogu a teď to publikuju.

Až to zjistí, dostanu od něj přednášku o narušování soukromí, ale to je koncept, co já neuznávám, protože na světě sou mnohem zásadnější věci k řešení. Maj snad černoušci v Africe nějaký soukromí? Ne. Maj hlad.

A pak sou eště jiný věci, který sou důležitý. A to je podstatný.

Za hrubky sorry.

Tofu zdar!!

Pixel

Za 80 000 Kč ho koupil Svět hraček.

Zatímco si nechal tetovat mezi oči kostku Lega a plyšového medvěda, Karel se do svého tatéra Dušana Tittlebacha zamiloval a opojeni reklamním byznysem společně založili agenturu Krak&Tit. Ta dnes zaměstnává na 550 nebožáků. Včetně mě.
Naše firma nedatuje svůj vznik ke dni zapsání do obchodního rejstříku, nýbrž ke dni, kdy Karel Krákora dostal ten geniální nápad znetvořit si obličej.

V naší firmě totiž víme, že dobrý nápad je zlatý důl.

Na každém záchodě je hned vedle zásobníku na toaletní papír velká kartonová krabice se světáckým nápisem IDEA BOX a vysvětlivkou v Comic Sans: „Milý zaměstnanče. Vždy když vyměšuješ, je tvůj mozek v intuitivně-kreativní hladině alfa. Nemrhej s ní. Věříme, že z tebe dnes vypadne něco nejen do mísy.“

Když slaví výročí jiné firmy, uspořádají narozeninový večírek, kde se všichni opijí a porůznu se spolu vyspí a – ti, kdo si to pamatují – mají zas do příštích narozenin co řešit. Když máme výročí my, každý zaměstnanec odprezentuje před ostatními své nejlepší nápady – které si po celý rok pečlivě zapisoval – na téma Jak posunout firmu dál.

Nejlepší nápad se zrealizuje; celé oddělení, z něhož vzešel, jede na 10 dnů na Rhodos; a samotný autor si smí na celý rok hrdě vystavit na svém pracovním stole plyšový mozek.

Místo narozenin slavíme Napadeniny.

„Tak,“ šéf žmoulal uprostřed zasedačky natěšeně opalovací krém. „Už jsem si udělal preventivně brazilskou epilaci, takže ukažte, co ve vás je. Kdo jde první?“

Přihlásil se Patrik, vzal podpaží dva šanony a vydal se k řečnickému pultíku.

„Děkuji za slovo. Já myslím, že tahle společnost funguje jako dobře namazaný stroj. Přesto tu vidím jisté rezervy. Především v oddanosti své práci, v míře projevu úcty k nadřízenému a jistě by neuškodilo navýšení pracovní doby z 8 na 9 hodin.“

„Fuuuj!“ na Patrika se snesla smršť papírových kelímků.

„Jako…“ vrtěl hlavou šéf, „tohle je i na mě moc. Nesoutěžíme tu o plyšový konečník. Máš tam něco neřiťolezního?“

Patrik zběžně zalistoval eurofóliemi a zase se posadil.

„Kdo dál?“

Sylva nesměle předstoupila, dvakrát klikla na svou prezentaci a za jejími zády se objevilo velké růžové srdce.

„Mě teď kamarádka vzala na Čtyři dohody a já si myslím, že to nejlepší, co pro sebe tahle firma může udělat, je: konečně si uvědomit, že všechno ve vesmíru tvoří láska.“ Vytáhla z dekoltu tibetskou mísu. „Když se narodíme, jsme božská stvoření a jsme naprosto autentičtí.“ Rozezněla ji sešívačkou. „Ale pak naši hlavu ovládne soudce. Umlčte svého soudce a vrátíte se do ráje.“ Sylva začala v záři projektoru cvičit Pozdrav slunci.

„Ou… keeej,“ šéf si něco poznačil do notýsku, „zmíním se o tom na poradě vedení.“ Pak pokynul k senior account manažerovi Alfonsovi. Ten se s obtížemi zdvihl ze židle a vyrazil na anabázi k pultíku.

Alfons je vetchý stařík s flekatou kůží, řídkým bílým knírem a artrózou. Nikdo nevíme, kolik mu je, ale jednou nám vyprávěl, jak ho vytočilo, když mu Marii Skłodowskou přebral ten parchant Curie.

Dobelhal se v rekordním čase 2.38, vytáhl z kapsy zmuchlaný papírek a pomalu z něj četl skřehotavým hlasem: „Chtěl bych, aby na telefonu byl zase ciferník. Nebo aspoň knoflíky. K čemu je mi takovej bazmek bez ovládání?!“ upustil rozhořčeně na zem svůj iPhone a rozdupl mu displej holí. „Chtěl bych, aby v relaxační zóně hrála dechovk–“

„A kde máš PowerPoint, dědo?“ ukázal šéf na prázdné plátno.

„Pau…?“

„Příště mi to přineseš na hliněnejch destičkách, ne?“ pustil se do něj. „Nebo to se k tobě taky ještě nedostalo? Nebudu muset chodit kontrolovat tvůj výkaz práce do Altamiry? Doveďte ho někdo do nejbližšího hospicu. Další!“

Perverzák Pepé si ulízl umaštěné vlasy a otřel si čelo do papírového kapesníku: „Přicházím s revoluční metodou, která zlepšuje náladu a soustředěnost a snižuje pracovní stres a riziko rakoviny prostaty,“ olízl si rty.

„Poslouchám,“ rozklikl šéf propisku.

„Pokud budeme v práci všichni společně alespoň 2× denně masturbovat…“

Šéf se konsternovaně rozhlédl po zasedačce s výrazem „Bože, za co mě trestáš“ a luskl na Pixela.

Ten vytlačil Pepého a promítl za sebe fotku Baracka Obamy.

„Mám jenom tři body: Xbox room, whirlpool, ganja. Volte Pixela. Yes, we can!“

Zvednul dva prsty a uvolnil místo Pavlíně.

Pavlína před nás předstoupila s naprosto kamenným výrazem. Bez jediného slova pustila PowerPoint, dívala se upřeně před sebe a v 5vteřinových intervalech mačkala pravý kurzor.

Postupně se před našimi zraky vystřídala série slajdů, z nichž jsem většinu vytěsnil. Bohužel mi uvízlo:

• šéfova fotka z maturitního tabla, když ještě neměl přišité uši
• černobílá fotografie hocha předškolního věku klečícího na dvorku a pojídajícího slepičí trus
• šéfovo naskenované vysvědčení se sedmi čtyřkami
• světová mapa velikostí penisů v různých zemích, s extra státem „Pidižvínie (6 cm)“ exkluzivně pro šéfa
• a jako třešinka na dortu video: rozesmátý šéf vyjíždí z tobogánu, ale cestou ztratil plavky

Hned po dvou snímcích Pavlíniny prezentace šéf zděšeně vyskočil ze židle, stoupnul si před plátno a epilepticky máchal rukama, jako když řídí křižovatku. Nakonec vytrhl Alfonsovi vycházkovou hůl a zneškodnil s ní stropní projektor.

Pixel uznale našpulil rty: „Letos fakt inspirativní. Díky.“

Dva dny nato jsme se napjatě shromáždily kolem šéfova stolu. V rukou slavnostně třímal zapečetěnou obálku. Odkašlal si: „Lejdýz end džentlmen…“

Patrik nasadil obličej Michala Nesvadby a začal napodobovat virbl. Šéf ho zpražil pohledem a Patrik se schoval za fíkus.

Šéf rozlepil obálku a četl: „Vzhledem k tomu, že jediným realizovatelným nápadem z vašeho oddělení byla onanie na pracovišti, rozhodli jsme se z morálních a hygienických důvodů dát přednost jiným. Děkujeme za pochopení.“

Hrábnul jsem po něm poslepu a spadnul na zem pod postel.

Jsou čtyři hodiny ráno. Co když je to Pavlína?

Co když se ji právě někdo pokouší znásilňovat ve sklepě a moje číslo na mobil bylo to jediné, na co si byla schopna vzpomenout a ve vypjaté situaci násilníkovi navzdory schopná na dotykáči bez chyby vyťukat?

Mobil stále vibroval.

Zvednu to a zachráním jí život a jednou tuhle historku budu vyprávět našim vnoučatům na padesátiletém výročí naší svatby.

Vrhnul jsem se parakotoulem pod postel a hrábnul po telefonu. Cestou jsem si vykloubil rameno, odloupnul nehet a natrhnul pyžamo v rozkroku.

„HALÓ?!“

„Nazdaaar kámo, to sem rád, že nespíš! Hele prosimtě, jak si mi posílal před půlrokem to zadání potisku na kšiltovky, mělo to bejt spíš modrá jako námořnická nebo taková azurová?“

„Azuro… co?“

„Azurová, vole, prober se, nemám čas!“

Pixel začal pracovat. Blíží se roční hodnocení.

V naší firmě probíhá na konci listopadu roční hodnocení, které určí výši vánočních prémií.

Celoroční selanka, hádky o plesnivý chleba v kuchyňce, mezistolní války s papírovými kuličkami, mailová bitva o správnou teplotu klimatizace a nekonečné rozmýšlení, co si objednat z Dámejídlo, vystřídala soustředěná práce.

V kanclu je totální ticho. Hodiny tikají, kohoutek kape.

Sylva si stěžuje do telefonu, že ze stresu přestala ovulovat.

„NEMÁM ČAS!“ zařval Patrik na uklízečku, která mu podávala vynesený odpadkový koš, a nacpal si do pusy další list guarany.

Ve dveřích se objevila Pavlína. Pixel během pěti vteřin vytasil z baťohu banán a začal ho před ní ostentativně pojídat. Po pár soustech se začal strašně smát vlastní vtipnosti, banán mu zaskočil a začal se dusit. Pavlína znechuceně odešla.

„Nazdár čulibrci,“ šéf přitančil do kanclu stylem splašeného jelena s umělými kyčelními klouby.

„Tak co, jak to frčí, děcka? Hodnocení se blíží. Letos mám pro vás suprpecku. Makejte makejte, to nejlepší ze sebe vydejte! Chachá!“ Šéf udělal klikací zvuk pusou, namířil na mě ukazováčkem a pusou vystřelil: „Pif paf!“ Následně se mambo krokem přemístil k sobě a na poslední chvíli vykouknul ze dveří: „Za pět minut všichni v zasedačce.“

Hurá, dozvíme se, v jakých relacích budou letošní bonusy. Snad aspoň tak velký jako jeden plat.

„Takže děcka. Je krize, všichni víme. Dřem tady každej bídu s nouzí a nemůžem si moc dovolit, všichni to víme, že jo.“

 „Máte nový kabrio…“ 

„To sem nepleť, Michale.“

„Takže dřeme bídu s nouzí, v dnešní době by si jen blázen vyhazoval z kopejtka, natož zakládal rodinu, že jo.“

„Narodilo se vám dítě.“

„To je něco jinýho. No hele stručně, prostě na bonusy nejsou prachy, ale protože všichni makáte jak fretky, tak sem vám vydupal náhradu, co oceníte mnohem víc.“

Šéf vytáhnul paklík kartiček.

„Poukazy na depilaci těla. Sleva 5 procent při depilaci nad 60 procent tělního porostu!!!“

Bylo ticho.

„Pět procent!! To je až 140 korun!“

Pixel se zvednul a odešel. Za chvíli se za dveřmi ozval známý zvuk střílejících Angry Birds.

Sylva šla telefonicky zrušit objednání na umělé oplodnění.

Patrik s nepřítomným skelným pohledem přežvykoval guaranu.

„Ahoj mami. Jak jsem říkal, že na Vánoce jedu k moři, tak nejedu. Přijedu k vám. … Ne. Sám. Bez Hanky. A bez ochlupení.“

Ach jo, brzy budou volby.

Týden před každými volbami se v Pixelově hlavě rozpoutá imaginární válka proti konzumu a boj za recyklaci. Jako fanatický volič Strany zelených vymění toaleťák za šmirgl papír a nutí nás místo mikrovlnky ohřívat obědy na solárním panelu.

„Zastavme nadvládu chemických šamponů, antikoncepce, co tráví ryby, jaderných elektráren a korporací!“

„Pixele, ty pracuješ v korporaci.“

„Víš, kolik stromů padlo, abys tady moh‘ bejt?!“

„Předpokládám, že nula.“

„Stovky!“ Pixel na mě hodil dramatický pohled, který jsem u něj naposledy viděl, když se snažil dohrát osmý level Angry Birds.

V tu chvíli do kanclu vkročila Sylva. Pixel k ní přiskočil a jedním dramatickým gestem jí po obličeji rozmáznul rtěnku.

„TESTOVÁNO NA ZVÍŘATECH!“

Sylva připomínající Jokera vyběhla na záchod a ve dveřích se srazila se šéfem, který měl kalhoty u kolen.

„Čulibrci, kdo zas dal na hajzl ten jednovrstvej pilník na prdel?!“

„To já! Nevážíte si životního prostředí okolo sebe. Řítíme se do ekologický katastrofy a vy nedokážete obětovat kousek svého pohodlí a utírat si zadek centimetrem čtverečním recyklovaných novin a jezdit do práce na kole!“

„Kolem baráku vede magistrála.“

„Nebo si na zahradě vyrobit vlastní hnojnej reaktor.“

 „Bydlíme všichni v paneláku.“

„A to nemluvim o tom, že topit v kamnech doma byste měli biomasou.“

„Máme ústřední topení.“

 „Jste ignoranti a jednou, až bude vaše ekologická stopa na týhle planetě tak hluboká, že do ní zapadnete, já vám to konopný lano nehodim!“

Vzdal jsem tuhle hlubokomyslnou konverzaci a usadil se k počítači. Bude se mi skvěle pracovat, když mám přes celý monitor nálepku Strana zelených.

„Pixele, sakra, já potřebuju prac…“ ohlédnul jsem se na kolegu a ten si právě vybaloval ze svého hippie baťohu obrovský řetěz.

„Co to je?“

„To je řetěz, dneska odpoledne se jím přivážu k chladicí věži Temelína. Pojedeš se mnou?“

„Ne, promiň, mám zrovna… nějakou jinou demonstraci.“

„Jasný brácho, důležitý je hlavně nebejt lhostejnej k tomu okolí!“

Pixel mě poplácal po zádech, prokopnul klimatizaci a z batohu vytáhnul živou slepici.

„Tak, ta tu teď s náma bude žít, poskytovat nám potravu a stmelí kolektiv. Jmenuje se Ondřej Liška.“

Ondřej Liška se rozběhla a udělala několik hoven napříč kanclem.

Pixel je posbíral a hodil je do šuplíku.

„Výsuvnej kompost,“ dodal na vysvětlenou.

Šel jsem si ohřát oběd na solárním panelu.

Práce, bla bla. Uzavřete si docházku. Nigerijský milionář chce, abych mu poslal číslo účtu. 18–22 výpadek intranetu. Pixel posílá znělku My z Kačerova s opravdovými kachnami. Team building. Skartace. Vykulená Pavlína má v puse penis. Stravenk–

Pokropil jsem celý monitor kofeinovou sprchou.

„Musím si odskočit!“ bouchly dveře na záchod, po Pixelovi zůstala jen roztočená židle a k podlaze se snesly dva papírové kapesníky.

Z kukaně vyběhl úplně brunátný šéf, prohnal se kolem nás jako udýchaná střela a každému vytrhl z notebooku napájecí kabel.

„Ehh… ty počítače mají baterii,“ poznamenal Patrik. „Ááááhnnnn!“ Šéf mu víkem ultrabooku přiskřípl obě ruce.

Cinknul výtah a vystoupila Pavlína: „Dobré jitro!“

Všichni jsme na ni zkoprněle civěli.

Pixel vyšel ze záchodu a zapínal si kalhoty: „Ty vole, kámo, rekord…“ Vtom si všimnul Pavlíny. „Jé! Dobré ranko! Jak se máme? Dobře naladěná? Vidím… pusa od ucha k uchu!“

„Mám se… dobře,“ usmála se Pavlína nervózně, zaskočená vší tou pozorností. „Dneska jdu na školení Heliosu. Těším se. Mám spoustu otázek.“

„To je správné,“ přisvědčila Sylva. „Líná huba, holé neštěstí.“

„No nic,“ vydechl Pixel, „já jdu zas něco dělat. Ať nežiju jenom z ruky do pusy.“ Sednul si zpátky na místo, oloupal banán, obkroužil ho rty a pustil na YouTube Ach synku, synku od 0.46.

Pavlína zamířila ke svému počítači. Šéf zpanikařil a podrazil jí nohu.

„…kolečko se-e mi polámalooo…“

Předběhl ji a vytrhl její laptop ze zdi i s dokovací stanicí.

„Dneska se… mu- musíš obejít bez počítače…“ koktal.

„Proč?“ zmateně si mnula naražené koleno.

„Je… Mezi… národní den bez počítačů,“ šéf si poklepal na hodinky. „Pořádá Občanské sdružení… nepřátel karpálního tunelu.“ Věnoval celému openspacu přísný pohled. Synchronizovaně jsme zaklapli notebooky a položili je na klín. Pixel zavřel Photoshop a vytáhl z šuplíku voskovky. Já si ještě nestihl koupit nové post-it lístečky, tak jsem pokračoval v přípravě byznys plánu na rubové straně účtenky z Tesca.

„Co to je za ptákovinu?“ Pavlína už začala být dopálená. „To se mám jako učit v Heliosu s pérem a kalamářem?“

„S pérem ti to pude,“ uklidnil ji Pixel a těsně uskočil před letící dokynou. Z klína mu přitom spadl notebook a rozevřel se na podlaze.

Oči všech spočinuly na jeho novém wallpaperu: Pavlíně s plnou pusou.

„Om… louvám se,“ hlesl Pixel z koberce. „Nestihl jsem vyretušovat červené zorničky.“

Pavlína zrudla, začala hlasitě dýchat nosem a házet po šéfovi, co jí přišlo pod ruku: šanon, skener, smoothie. Přistoupila k němu a vší silou ho kopla pohmožděným kolenem do rozkroku: „Ty necitelnej zkurvysynu!“ S brekem proběhla turniketem.

Šéf se chytl za genitál a beze slova se sesul na zem.

Pixel se pohoršeně rozhlédl po ostatních: „Tss. Že jí huba nebolí.“

„Jak se máme…“ vytáhl z kapsy sešit v kroužkové vazbě. Na každé stránce bylo 9 pasových fotografií zaměstnanců z našeho patra. Studoval jednu po druhé a střídavě mi hleděl do obličeje, dokud se nezastavil na páté straně, „…Michale?“

„Zzz… zaskočeně?“ vymačkal jsem si do sklenice limetu.

„Víš, že za mnou můžeš kdykoli přijít. Svěřit se,“ chytil mě za rámě, dovedl na pracovní místo a nastavil mi výšku židle tak, aby moje kolena i lokty svíraly pravý úhel.

„Dobřeee…“ nechápavě jsem se podíval na Pixela, který měl nohy ponořené v masážním lavoru a za zády zpocenou Thajku, která se marně, ale statečně pokoušela rozhníst jeho trapézový sval. Jen se usmál a pokynul hlavou ke kalendáři.

„Tak,“ tlesknul šéf asi o 2 vteřiny dřív, než mně samotnému svitlo. „Ještě než vás pozvu do zasedačky na sushi raut, rád bych vám rozdal takové krátké dotazníky.“ Oběhl nás a před každého položil okopírovanou A4ku. „Je to každoroční formalita. Nařízená vedením. Hodnocení vašeho nadřízeného. Nijak nad tím nebádejte. Rychle to prolítněte, ať vám nevystydnou krevetové špízy.“

„Nemá to být elektronicky?“ přihlásila se Sylva zpoza zbrusu nového akvária se závojnatkami, které dostala ráno od šéfa jako pozornost. „A anonymní?“

„Letos to uděláme na papíře,“ trval šéf na svém. „To je furt samej ajped a kundl, a k čemu jsou pak teda stromy?“ ukázal soucitně na náš fíkus. „Musej si připadat úplně zbytečně.“

„Dávají nám kyslík,“ špitl Patrik.

„Ticho,“ šéf po něm hodil krevetový špíz. „A anonymní to je. Se nepodepisujte. Kdo nechcete.“

„A co když to i tak poznáte?“ zeptala se Pavlína.

„No, ty se tak boj. Však s ním šu–“ zapomněl se Pixel, ale hned to v něm trhlo. „Šu–“ Otočil se na Thajku v zádech. „Šu-nžu? Můžeš ještě trochu přitlačit tady pod lopatkou?“

„Copak jsem nějaký grafolog?“ zasmál se šéf, aniž zvedl koutky.

„Kam vůbec zmizely všechny naše post-it lístečky?“ rozhlížel jsem se po pracovních stolech.

„U… klízečka… je…“ šéf si stlačil pravou kapsu saka, „…musela vyhodit. Kvůli bezpečnosti práce. Mohli jste se o ně pořezat. Nebo je vdechnout.“

„Vdechnout,“ zopakoval jsem.

„To víte,“ pokrčil výmluvně rameny, „EU.“

Senior account Alfons se chytil za hrudní kost a svalil se na koberec.

„Vidíte?“ pokýval šéf káravě hlavou. „Vdechnul ho.“

„Jestli to nebude spíš tím,“ odtušil Pixel, „že Alfons měl na tom lístečku napsáno, kdy má brát léky na srdce.“

Alfons cosi chroptěl a cukající nohou kopal do odpadkového koše. Šéf mu hodil pod stůl štangli uheráku.

„Proč mám tady dole v rohu napsáno slabě tužkou AVLYS?“ zeptala se Sylva.

„Tak už ticho, třído. Otočte papíry. Je čtvrt na deset. Máte na to 15 minut,“ šéf zapálil vonné svíčky, pustil Bobbyho McFerrina a zmizel ve výtahu.

Otočil jsem papír.

To, co jsem uviděl, jsem musel naskenovat, abych to zachoval pro příští generace.

Celým openspacem se šířila vlna nevěřícných pohledů.

„Spiderman?“ vrtěla Sylva nechápavě hlavou.

Patrik si odkašlal: „To mi připomíná jeden TED talk behaviorálního ekonoma Dana Arielyho o iracionálním chování…“

Pixel zalomil hlavu do záklonu a začal ostentativně chrápat. Jenže když Patrikovi něco připomene TED talk, už není cesty zpět. Zhluboka se nadechne a s dikcí Saskie Burešové spustí:

„Ariely se podivuje nad tím, proč je v polovině zemí Evropy ochotno darovat po smrti své orgány téměř 100 % lidí, a v druhé půlce je ochota naopak mizivá: deset, dvanáct procent. Odlišným kulturním klimatem to být nemůže, protože propastný rozdíl je třeba i mezi velmi podobnými, dokonce sousedícími státy. Švédsko: 86 % dárců. Dánsko: 4 %.“

„Tak… kdo by taky chtěl dánský játra?“ neodpustil si Pixel.

„Nakonec se ukáže,“ ignoroval ho Patrik, „že za to může způsob, jakým je postavený dotazník. V Dánsku: CHCETE darovat orgány? Zaškrtněte kolonku. Ve Švédsku zaškrtáváte kolonku, když orgány darovat NECHCETE. A protože většina lidí nezaškrtne nic… bingo!“ Patrik simultánně luskl prsty v dramatickém odhalení. „Myslím, že šéf postavil ten dotazník tak, aby nás vmanipuloval do odpovědí, které se mu hodí.“

„No neke!“ obrátil jsem ruce dlaněmi vzhůru a nasadil grimasu kapitána Obviouse.

„Ale co teď s tím?“ zarazila se Sylva.

„Já tuhle šaškárnu vyplňovat nebudu,“ postavil jsem si hlavu. „Napíšu z druhé strany upřímné slovní hodnocení, co si o tom člověku myslím. Profesně i osobně. Hezky od plic.“

„Já taky.“ „I já.“ „364 dnů se chová nesnesitelně a pak si myslí, že si nás koupí!“ Jeden kancelník po druhém začali otáčet papíry zase lícem dolů. Až na jednoho.

„Co ty, Patriku?“

„Když…“ vykrucoval se, „já už mám slibně rozepsané to haiku.“

„Ty vole, Posertriko,“ ulevil si Pixel, „napiš si do Švédska, ať ti darujou koule.“

„Aha aha! Tak proč píšeš najednou levou, ty hrdino?“ kontroval Patrik.

„Aspoň nejsem řiťolezec! Vylez’s ty vůbec na svět stejnou dírou jako my, nebos to vzal zadem?“

Patrik s Pixelem se začali pod stolem kopat do vnějších kotníků.

V 9.32 se otevřely dveře výtahu a vystoupil obří pytel cukrové vaty.

„Tak slaďoušové,“ ozval se zpoza něho šéfův baryton. „Posledních pár komplimentů a… budete ve vatě!“ Lusknul na Patrika.

Patrik vstal a mlčky od nás sesbíral všechny papíry s prvním upřímným hodnocením za všechny ty roky.

Několikrát s nimi poklepal o stůl, aby se zarovnaly, a za hrobového ticha s nimi mířil k šéfovi.

Ten se zoufale snažil tvářit nenuceně, ale hluboko v jeho zorničkách se zračil strach. Neuroticky hltal trsy cukrové vaty a křečovitě se bodal do stehna krevetovým špízem.

Patrik zachytil šéfův bázlivý pohled, nepřesvědčivě klopýtl o vlastní pantofli, zabrzdil o Sylvin stůl a upustil všech 40 dotazníků mezi závojnatky.

Ať přijdu do kanclu v kteroukoliv hodinu, Patrik už tam sedí.

Taky jsem ho nikdy neviděl odcházet domů.

Nedivil bych se, kdyby ve svojí proaktivní kožené aktovce nosil nafukovací lehátko a sprchoval se jarem ve dřezu v kuchyňce.

„Dobrý ránko, krásný den,“ pozdraví každýho každej den s kukučem naspeedovaného křečka, který do toho běhacího kolečka naskočil už před šesti hodinami a dalších dvanáct z něj nevyskočí.

A je úplně jedno, že je venku dvacet pod nulou, zrovna mu umřela babička, odkopla ho holka, kamion mu přejel kočku, volby vyhráli komunisti a kávovar nefunguje.

Patrik nikdy nemá špatnou náladu.

Nástěnku u počítače má celou polepenou motivačními citáty.

„Hurá, další přírůstek do rodinky,“ řekne si pro sebe zpěvně, když mu tiskárna vyplivne další variaci na „Nikdy se nevzdávej, prohraješ až ve chvíli, kdy se vzdáš.“

Když se Patrika zeptáte, jak se má, řekne vám, že skvěle, protože konečně dotáhnul jeden projekt.

Když se ho zeptáte na osobní život, vypráví vám, jak včera do noci dotahoval projekt.

Těžko říct, co v jeho případě slovo projekt znamená, když u nás dělá junior accounta a jeho práce spočívá hlavně v kontrolování tabulek s jednotlivými zakázkami.

Občas tam najde hrubku.

To pak přitáhne k mému stolu flipchart a s vážným výrazem „odpálí brainstorming.“

Na flipchart nakreslí graficky znázorněná pravidla českého pravopisu a energicky různobarevně vyznačuje shodu podmětu s přísudkem.

Naposledy jsem si během jeho přednášky stačil sníst svačinu, dojít si na velkou, dohrát Angry birds, sbalit se a odejít.

Mluvil i poté, co jsem zhasnul a zabouchnul dveře.

Patrik rád nosí košile s vyšitým monogramem a naškrobeným límečkem. Přes ně má vždy svetřík s výstřihem do V.

Na barevnou kombinaci košil a svetru si v excelu vyvinul algoritmus.

Na kalhotách má nažehlené puky a nikdy v životě by se nedotknul Pixela bez chirurgických rukavic.

Jediné, co o Patrikově osobním životě víme, je, že byl bezhlavě zamilovaný do Sylvy.

„Ahoj Sylvo, vytiskla bys mi tabulky?“

Dál se jejich milostná konverzace nikdy nedostala.

Už takhle u toho Patrik propotil košili i svetřík.

„Někdy mám pocit, že mi ženy vůbec nerozumí,“ svěřil se mi tuhle u pisoáru, kdy si jednou rukou přidržoval přirození a tou druhou datloval něco do tabulky na notebooku opřeném o moje rameno.

„Taky nechápu,“ odvětil jsem a všiml si, že Patrik čůrá do tvaru rovnostranných trojúhelníků.

„To je super. A je to kluk, nebo holka?“ zareagoval Pixel nepřítomně s očima přilepenýma na monitor během soustředěného sázení jahod vedle ohrádky s ovečkou.

„Je to chlapák po mně a jmenuje se Arnold.“

No ovšem, jak jinak by se mohl jmenovat potomek chodícího obtloustlého napoleonského komplexu se špatně nasazeným tupé a holky, která před půl rokem odmaturovala.

Děti ve školce budou rády, že si mají do čeho kopnout.

„A co porod, jak to probíhalo?“ vyhrkla Sylva, u které nebylo v ten moment jasné, jestli se jí chce brečet nebo umřít.

„Budete si pořizovat scrap book? Na e-miminu mají takovou aplikaci, kde si můžete fotky mimíska nainstalovat třeba mezi dýně, až bude Halloween..“

„Ale vždyť tady Halloween neslavíme,“ právě jsem Sylvě nabořil její představy o ideálních kojeneckých fotkách.

„No tak třeba k Santa Clausovi no!“

Neměl jsem to srdce své neplodné kolegyni vysvětlovat, že ani Santa Claus není ryze český symbol, vedle kterého by bylo záhodno klíčovat fotku svého právě narozeného dítěte.

Přerušil nás šéf.

 „Hele, porod brnkačka. Stáli sme zrovna u výtahu v baráku, já vyprávěl fór, jo. Hele schválně: Víš, proč ženská nemůže dělat kominíka? Protože nenosí štěstí! Haha. No a koukám na mladou a říkám: ‚Hele ty ses pochcala smíchy‘, a vona že ne, že praskla voda. Tak sem mrknul na trubky a nic. A pak mi to došlo. V porodnici to bylo raz dva. Byl sem u toho. No masakr ve Srebrenici hele, krve jak z vola, pak jí to tam nastříhli…“ 

Patrik si právě ublinknul na čerstvě převlečenou košili.

„No nic, děcka, jdem to zapít.“

Šéf vytáhnul z lednice láhev Pixelovy Bio vodky. Všem rozlil trochu do hrnků a sám si pětkrát silně loknul.

Cestou k sobě do kanclu netrefil futra a zbytek odpoledne mi od něj chodily maily s odkazy na blokované pornostránky na střídačku s motivačními citáty o dětech.

„Hele kámo, já sem vymyslel skvělou věc.“

Pixel už si dal několik panáků a přimělo ho to zvednout se od počítače.

„Já se tady na to totiž můžu vykašlat! Tady mě nikdo neocení! Já mám totiž na víc!“

„Jo, všichni tu akorát dřeme do úmoru za směšnou almužnu!“ přidala se k němu Sylva, která si opilá snažila nalakovat nehet.

„ZASTÁVKA! ZASTÁVKA!“

„Myslíte stávka?“

„JO!“ zvolali ti dva jednohlasně a Pixel si krknul.

„My se totiž už nebojíme vykořisťovatelů a kapitalistů a týhle demokratický otrokářský nesvobody!!!“

„Ale to nedává smys–“

„Ticho, Michale! My nebudem do smrti sedět u klávesnice a snít o životě tam venku. My ho půjdeme žít!“

Sylva otevřela okno a ukázala na protější teplárnu, aby názorně předvedla život tam venku.

„Jdem ze šéfem!“ Pixel se zvednul ze židle, zavrávoral a přerazil se o odpadkový koš.

Sylva ho zvedla.

„Otevři! Otevři dveře, ty lstivý vrahu!!!“ bušil Pixel na dveře šéfova kanclu, zatímco Sylva si balila svoje věci ze stolu. Nonšalantně přihodila do kabelky i květináč.

Dveře kanclu se neotvíraly.

„Vyrazíme je!“ zařvala Sylva a než se stačila rozběhnout, přiskočil jsem, vzal za kliku a dveře k šéfovi otevřel.

Šéf seděl na židli, s hlavou na klávesnici a tvrdě spal.

Na monitoru před sebou měl rozdělanou scrapbookovou koláž na e-miminu.

Snažil se namontovat svoji hlavu do obrovské dýně.

Pod tím byl nápis „Arnoldovi táta“.

Sylva se rozbrečela a šla si z kabelky vybalit květináč.

–„Ee… dobrý den, máte na mě chviličku?“ –„Dobrý den, mohu vám nabídnout…“ –„V zájmu zkvalitňování služeb může být váš hovor monitorován.“ –„Ne? A mohu zavolat později?“

Ve třetině potemnělé místnosti se pod blikající zářivkou tísnilo šest bledých postav se sluchátky a mikrofony a jedna přes druhou brebentily. Zbytek prostoru zabírala jakási vysloužilá… turbína či co. U stropu se vinula prádelní šňůra, ke které bylo kolíčky připnuto několik A4ek s velkými černými nulami. Rytmické kapání vody přerušovalo monotónní hukot přenosných přímotopů.

Protože jsem se při maňáskovém divadle opřel do šéfova cizoložství, suspendoval mě do telesalesu.

„Ahoj vespolek,“ pozdravil jsem. „To je divná výzdoba, ne?“ ukázal jsem na šňůru. „Nebylo by víc motivující pověsit si tam, že jste jedničky?“

Musím tady tvrdnout tak dlouho, dokud neuzavřu po drátě deset obchodů.

Zpoza turbíny vyskočil naspeedovaný blonďák ve fialovém saku, s úsměvem větším než jeho hlava. „Hola hola Míšo,“ přispěchal ke mně a zvedl pravou ruku. Nejdřív jsem myslel, že hajluje, ale pak mi došlo, že čeká na high-five. Plácnul jsem ho nemotorně do dlaně.

„Už jsme se na tebe těšili, posaď se, nezdržuj se.“ Chytil mě za rámě a dovedl na místo. „To není, že jsme nuly, protože nejsme.“ Nasadil mi headset. „Na šňůře počítáme, kolikrát kdo SKÓROVAL!“ Při slově skóroval lusknul prsty, opsal pánví kružnici a vytrčil kolmo vzhůru pravačku s nataženým ukazovákem. „Všichni začínáme jako housenky a končíme jako motýli.“ Připnul mi nad hlavu mou osobní nulu.

„Ehh… děkuju?“

„Není zač.“ Přikutálel růžovou hula hoop obruč. „Kdykoli SKÓRUJEŠ!“ zopakoval pohybovou etudu Freddieho Mercuryho po autonehodě, „zvedneš si číslo, zavlníš se za odměnu vítězným hula hula a vyběhneš si s každým plácnout při triumfálním high-five kolečku! Tebe to motivuje, tým to utužuje. Tele- tele- tele- saaales!“ Třemi skoky zmizel zpátky za turbínou.

Chvilku jsem přemýšlel, jestli se mi ten člověk nezdál. Pak jsem si uvědomil, že ani nevím, co prodávám. Otočil jsem se ke kolegyňce napravo: „Pardon. Co tu vlastně…“

„Slyším hlasy!“ Rozcuchaná čtyřicátnice svírala vší silou v dlaních svoji lebku a demolovala si trvalou. „Ale nikoho nevidím! Nevidím!!“

„Eeh… to je proto, že…“ ukázal jsem na její headset, „máte sluchátka.“

„Ty hlasy… říkají… říkají mi věci. Strašné věci. Musím… být poslušná.“

Otevřel jsem pusu a v půlce nádechu se otočil nalevo. Tam seděl korpulentní obrýlený mladík a hypnotizoval před sebou připíchnutý papír s bezmála stopoložkovým seznamem nadávek, psaných červeným fixem: OSINO V ZADKU, MAŠŤÁKU, BUZERANTE, MAMRDE, PÍČUSI a horší.

„Co to je?“ zaostřil jsem. „Tím se jako… negativně… hecuješ?“

„To je výčet všech oslovení, kterými mě při telefonátech častují,“ odslabikoval odevzdaně.

„A neměl by sis radši psát to hezký?“

Ukázal na druhý papír. Bylo na něm zeleně napsáno: CHYTROPRDE.

„Ppff… rosimtě. Co tady prodáváme?“

„Jak kdy,“ pokrčil apaticky rameny. „Tenhle týden třeba…“ rozklikl sdílenou excelovou tabulku, „reklamní předměty. Ty, co nám klienti vrátili; nebo nakonec nezaplatili; nebo jsou nějak vadný; nebo firmy úplně zkrachovaly…“

„Počkej, takže prodáváme něco, co ostatní rozdávají zadarmo? A ještě je něco z toho vadný?“ zamračil jsem se. „A… jak to jde?“

Chlapík si přiložil k ústům papírový pytlík a začal dýchat hluboko do břicha, aby zahnal panickou ataku.

Vytočil jsem první číslo ze svého seznamu.

„Dobré jitro. Michal Majer, společnost Krak&Tit. Neruším?“

„Dejte mi už chvilku pokoj, vy hovada! Běžte chcípnout do houští fakt už! Já na vás už vopravdu pošlu poli–“

Zavěsil jsem a otočil se znovu na kolegu: „Jak velkou máme databázi kontaktů?“

„81 lidí,“ zahuhňal do pytlíku.

Vtom jsem za sebou zaslechl zlověstný zrychlený dech. Posvítil jsem vyplašeně mobilem do rohu místnosti. A střetl se pohledem se zesinalým zbědovaným stvořením s prořídlými šedivými vlasy a vypoulenýma očima. „Co to je?!“ zašeptal jsem o oktávu výš, vystřihl jsem na židli vyplašenou piruetu a otočil se tak, abych si udělal štít z opěradla.

„Klid. To je Franta,“ mávnul rukou tlouštík. „Je tu služebně nejstarší. Jmenuje se Kuhn. Ale my mu říkáme Glum. Haha, vtipný.“

Otřel jsem si orosené čelo do kravaty a roztřesenou rukou vylovil z náprsní kapsy mobil.

„Pixele? Kup ode mě 10 nafukovacích žiraf. Prosím. Pak to zatáhnu.“

„Heej! Žirafy! Pecička!“

Sundal jsem si sluchátka, navlékl obruč, oběhl vítězné high-five kolečko a zmizel dírou ve zdi.

„BOŽE!! PROČ JSI NÁM JI VZAL?!?! BYLA PRO MĚ JAKO DRUHÁ MATKA!!!!“ křičel Pixel na kolenou do stropní klimatizace, když ta nečekaná zpráva o její smrti přišla.

Pak rozbalil její parte. „Jo, vona se jmenovala příjmením Suchá, jo?“ 

Paní Milada byla stará účetní, která celý den v kanclu luštila křížovky. Nosila si je v tašce na kolečkách.

Teď její stůl zel prázdnotou, zejména proto, že si okamžitě po oznámení její smrti kolegové rozebrali její novou klávesnici, myš, kalendář a organizér na vizitky. Zmizela i tři dny stará nedojedená houska.

Den nato Sylva s kamarádkou po telefonu už dvě hodiny intenzivně řešila, co si na sebe vezme na pohřeb.

„Já nic černýho nemám, na Omlazení.cz totiž holky psaly, že to zanáší těhotenskou čakru.“

A Pixel se zabýval etickou stránkou zpopelnění: „Víš, kolik emisí vypustí do vzduchu kouř z krematoria?! A navíc je to prostě brutální. CHA! TEĎ SEM TU SVINI ROZSTŘÍLEL,“ mávnul směrem ke hře na počítači.

Najednou se kanclem roznesl těžký odér kolínské. Pak se dlouho nedělo nic a pak přikráčel šéf.

Tupé měl dnes neobvykle správně nasazené. Místo trička „Fuck you you fucking fuck“ měl na sobě košili.

Něco není v pořádku.

Objasnilo se to vzápětí. Za šéfem přikráčela dlouhonohá prsatá blondýna s trochu stydlivým výrazem. „Čulibrci, to je Pavlínka. Bude nám tady dělat účetní. Nastoupí za paní Miladu, která nám všem velice chybí a jejíž smrt nás obrovsky zasáhla.“

Přísahal bych, že po slově účetní Pavlínku štípnul do zadku a kopnul pod stůl Miladinu tašku, aby mu nepřekážela v cestě.

Nová kolegyně se nejistě rozhlížela po kanclu. Pixel na mě gestikuloval, že má erekci.

Náhle se ke mně přiřítil šéf i celý jeho oblak smradu provozovatele velkého řetízkáče.

„Dělej čulibrku, směj se, ať to vypadá, že sem vtipnej!!“

„Chachachachacha.“

Pavlínka k nám se zájmem přistoupila. Pixel stál teď přímo za ní a simuloval soulož.

„Vyprávim tady čulibrkovi fóry a tipy, jak balit ženský, že jo?“ řekl šéf důležitě.

„Jojo, to mi připomíná, co miminko, kdy se to narodí?“

Šéf na mě hodil vražedný pohled, otočil se a beze slova se zabouchnul v kanclu.

„Ahoj, já jsem Pavlína.“ To andělské stvoření s poprsím Kate Upton mi podalo ruku. Zamotala se mi hlava. Z kolínské to nebylo.

„A..a..a..aaaaahoj, Michal.“  Vteřiny ticha. Minuty ticha. Hodiny ticha. Snažil jsem se během nich nenápadně slíznout ze svojí tváře čůrek potu a tvářit se u toho jako Clint Eastwood.

„Jseš v pohodě?“

„Jasně!“ Dělej, řekni jí něco, cokoliv, hlavně nemlč a nečum. Teď. Už musíš něco říct.

„Hele, kdybys byla mrtvá, chtěla bys radši zakopat rovnou, nebo nejdřív spálit?“

Já bych chtěl zakopat zaživa právě teď.

Snažil jsem se vymyslet, jak slogan „Jsme zapáleni pro vaše podlahové krytiny“ vtěsnat na krabičku sirek.

Když jste totiž pro něco zapáleni, musíte lidem rozdávat sirky. Klient z firmy na podlahové krytiny mi ten vtip vysvětloval poslední týden tolikrát, až jsem podvědomě z mozku vytěsnil jeho jméno. Asi posttraumatický syndrom.

Klientovi proto soukromě říkám Jiří Krytinář.

Snad se nikdy nesetkáme osobně.

Moji intenzivní kreativní dvouminutovku vystřídalo asi půlhodinové zaujetí faktem, že tikání hodin zkombinované s kapajícím kohoutkem v kuchyňce vytváří rytmus písně Another one bites the dust.

A tak jsem si potichoučku pobrukoval.

Tutututututumtum, another one bites the– mého vnitřního Freddieho náhle přerušilo něco naprosto nečekaného.

K mému stolu přiběhnul Pixel. V patách měl Sylvu. Než jsem se stačil zeptat, jestli mu přestalo fungovat YouTube anebo Sylvě začaly fungovat vaječníky, Pixel zvedl kýbl s vodou a vylil mi ho na hlavu.

„Šťastnou AIDS baget čelindž!“ zakřičela Sylva.

„A teď musíš darovat 100 dolarů lidem s roztroušenou sklerózou, cha!“ zakřičel Pixel.

Zatímco se z mojí klávesnice stával Titanic a moje bradavky prosvítaly skrz tričko víc, než by se na casual friday slušelo, přemýšlel jsem, jestli bude lepší vlézt si pod stůl, bodat se do čela kružítkem a hystericky brečet, anebo se rovnou zabít.

„Jmenuje se to Ice Bucket Challenge. Na hlavu si to má vylejt každej sám,“ zaprotestoval jsem nejprve.

„My víme, že bys to neudělal, a tohle navíc byla sranda. Patrik to natočil na mobil a už to nahrává na Facebook,“ řekla Sylva. V duchu jsem si představil Hanku, jak s pytlíkem popcornu sleduje tu potupu v HD.

„To nemá být sranda, to je–“

„Už jsem tě tam tagnul!“ zařval Patrik.

„Vůbec tomu nerozumíš. Je to pro dobrou věc. Už to na sebe vylil Bill Gates i Karel Gott!“

„Karel ne. Ivana.“

„Kdo je Ivana?“

„Manželka Karla Gotta, teď Gottová, předtím Macháčková. Měla dřív hnusnej nos, ale nechala si ho přeoperovat a má jinej melír a dost se vylepšila.“

„Ta, jak mu natočila video k narozkám? To sem viděl na YouTube. Hlína.“

„Ona je skvělá a všestranná. Uvádí VIP Zprávy a teď dostudovala bakaláře na UJAK a má ty krásný dcery a dala jim strašně kreativní jména: Ella Fitzgerald a Nelly Batole.“

Během tohoto dialogu Pixela a Sylvy jsem si náhle uvědomil, že lidem s neurologickými poruchami, kteří občas nic nevidí a neslyší, docela závidím.

„Pixele, nemáš tady nějaký náhradní suchý triko?“ vzdal jsem veškerou snahu o charitativní osvětu.

„Jasně, kámo. Zrovna dneska mi přišlo nový. Bio bavlna z ekofarmy Haré Krišna a nápisem Spása – krása. Batikovaný. Nádhera.“

Ve chvíli, kdy jsem si na sebe oblékl ten kus látky, jež vznikla tkaním z vlny ovce, kterou při stříhání někdo hladil po zadku, křiknul na mě Patrik:

„Hele, už máš první lajk a koment! Nějaká Hanka píše: Tys byl vždycky takovej ťunťa. Ani si to na tu hlavu nevyleješ sám. A velkej smajlík!“

Vběhnul jsem do koupelny a strčil hlavu pod proud ledové vody.

Je to pro mě ještě horší životní období než ty 3 roky na střední škole mezi prvním a druhým sexem.

Zatímco všichni na Facebooku nadšeně sdílí hromady fotek z dovolených, rozluček se svobodou, svateb a porodů, já sedím doma u větráku a gůglím si příznaky rakoviny.

Rozešla se se mnou holka. A protože život není jako pohádka s voiceoverem Zdeňka Svěráka, od té chvíle se neozvala.

Kecám, jednou jo. To když se jí omylem zmáčklo moje číslo v jednu ráno.

Mám k jejímu kontaktu nastavenou zvláštní melodii. Když jsem ji uslyšel, vyběhnul jsem do obýváku tak rychle, že jsem zakopl o šňůru od vysavače a rozbil si koleno.

Následně jsem 20 minut hovořil s její kapsou.

Nevadí, ještě že mám tak skvělou a naplňující práci.

„Rozbila se klimoška,“ ohlásil mi Pixel ráno mezi dveřmi do kanclu a demonstrativně si sundal havajskou košili a hodil mi ji na obličej. „Čum, čistá bio fairtrade bavlna.“

Náš openspace se proměnil v koncentrační tábor. Akorát že tady jste v plynové komoře 8 hodin v kuse 5 dní v týdnu.

Zápach, který se line z vašich potících se spolupracovníků je tak intenzivní a nesnesitelný, že máte chuť hodit doprostřed kanclu granát a zabouchnout za sebou dveře. Což teď bohužel nejde, protože se smradem zkroutily.

Nechybí samozřejmě ani velice výživné humusácké kulturní vložky, jako například šéf, který se při poradě neustále hrabe v rozkroku a celý meeting ukončí slovy: „Nic, děcka, já jdu. Koule se mi přilepily k noze. V těhle vopnutejch džínách budu mít vlka jak hovado.“

Když jsem se snažil vypáčit z klávesnice zaseknutý SHIFT a nepřemýšlet nad tím, jak se tam asi zaseknul, přišla ke mně Sylva ostentativně se ovívající letákem s nápisem „Potiskneme vše, co je pro vás důležité“ a fotkou muže držícího dítě, které je celé potištěno slovem DÍTĚ. (Tehdy při výrobě letáku jsem měl dovolenou a celou záležitost vytvořil šéf v Malování.)

„Já už si vlastně ani nemusim dělat ty těhotenský testy, protože z tohohle smradu bych se jako těhotná tutově poblila,“ vyhrkla Sylva, načež se hystericky zasmála a to se postupně změnilo v pláč.

Než jsem stačil cokoliv říct, zazvonil mi telefon. Byla to TA melodie. Kapky potu, co mě doteď štípaly v očích spolu se zápachem levelu 16 olomouckých syrečkáren, mě najednou štípat přestaly.

Třesoucí se rukou jsem zmáčknul zelené tlačítko.

„Ahoj.“

„Ahoj. Prosím tě, potřebovala bych si vzít z bytu ten větrák, jak jsme si kupovali. V tomhle vedru to bez něj nedám. Stav se s ním dneska večer. Díky!“ ozvalo se tam.

Nenávidím letošní léto.

„Ano. Našemu šéfovi to připadá vtipné.“

Kolik je vašemu šéfovi? Dvanáct?

„Věří, že si nás díky tomu lidé zapamatují.“

„No… “ promnul jsem si spánky,  „to je možné. A co že to děláte? Provozujete porno server? Prodáváte viagru? On-line seznamka? Muzeum sexu? Rychlorande?“

„Jsme čistírna.“

„Chm.“ Je tady nějaká souvislost, na kterou nemůžu kápnout. „Jo… počkejte, jasně!“ svitlo mi. „Vy jste ti… Šourek a syn!“

„Ne. Říha.“

20 vteřin jsem čekal na pointu a pak jsem zavěsil.

Zatahal jsem Pixela za dred. Polekal se, škubl sebou, vytrhl kabel od sluchátek a na celý kancl začala vyhrávat znělka Hry o trůny.

„Prosím tě, umíš i 3D objekty?“ zajímal jsem se.

Pixel se zatvářil, jako že jsem ho skoro urazil. „Pff. Co bys řek’? Mě Photoshopem kojili, kámo. Dívej.“ Zvednul levou ruku: „Kapátko.“ Zvednul pravou: „Kouzelná hůlka. A v kalhotách…“ chytil se za rozkrok, „…magnetický laso! Jíhhááá!“ několikrát zatočil smyčkou ve vzduchu a předstíral, že s ním ulovil naši účetní.

„Tak to se ti teď bude hodit. Potřebuju vymodelovat 3D návrh penisový flešky,“ upřesnil jsem misi.

„To skoulíš v Malování, ne?“ odsekl už po třísetčtyřicátésedmé a zase si nasadil sluchátka.

Můj malovací pohár přetekl. Zkoušel jsem počítat do deseti, ale nedostal jsem se dál než do tří a vybuchl na celý openspace: „Neskoulím, do hajzlu!“ strhl jsem mu z uší sluchátka a zahodil je do akvária. „Viděls vůbec někdy Malování, ty vole?!“ procedil jsem vytočeně skrz zuby a začal mu ho pouštět, abych mu ukázal, že tam stěží narýsuje úsečku.

„Já ale nevim zpaměti, jak vypadá penis,“ vykrucoval se teď už trochu vyděšeně Pixel.

„Co co?“ Sylva zaslechla slovo penis a vykoukla zpoza recepce jako ovulující surikata.

„Šmarjá. Vždyť… s penisem se… potkáváš několikrát denně, ne?“ vrtěl jsem nechápavě hlavou.

To už vykoukl z kanclu i šéf. Zavalitý padesátník, kterému život nadělil všechno krom vlasů a společenského taktu. „Mluvíte o mně?“

„Bavíme se o penisech,“ informovala Sylva.

„No dobře, potkávám,“ uznal Pixel. „Ale to je z takový… blbý perspektivy. Chápeš.“

„Tak si ho vygooglete, ne?“ navrhl šéf podezřele zkušeně.

„To těžko,“ oponoval Pixel. „Máme blokovanej explicitní obsah.“ A aby nám to dokázal, napsal do Googlu „kunda“.

Půl minuty jsme se na to dívali.

„Ty vole, to je smutnej svět,“ posteskl si Pixel po chvilce.

„To je divný,“ podrbal se šéf zmateně na týle. „U mě v kanclu to normálně…“ zarazil se, „teda… chci říct… no, tak to jsme nahraný. Kruciš.“

Posadil jsem se rezignovaně zpátky do židle. A civěl nepřítomně na svoji plochu. A na svůj život.

Dělám ekaunta v oddělení, které zajišťuje reklamní předměty.

Moje máma je porodní asistentka. Můj brácha je hasič. Když mají dobrý den, přivedou na svět trojčata nebo vystříhají chlapa ze zmuchlané felicie. Když mám dobrý den já, stane se z vaší flešky penis.

Někdy zakloním hlavu a třeba 20× za sebou mačkám klávesu Escape a představuju si, jak se odklápí strop. Beton se drolí, zářivky pukají. V rozšklebenině se objevuje modré nebe. Moje kancelářská židle se začne freneticky třást, z koleček vyšlehnou plameny a katapultují mě do oblak. Pryč od všech línejch grafiků, e-mailových notifikací, aktualizací Javy a pinďourovejch flešek.

Ze snění mě vytrhl úder záchodových dveří o zeď. Z toalety vyběhl šéf s polodopnutým poklopcem, míří směrem ke mně a mává nad hlavou rozjařeně iPhonem: „Vy mě nemít, čulibrci, tak nevím!“

Esc, Esc, Esc, Esc, Esc, Esc, Esc… Esc!

Vždycky než vypne motor, třikrát prošlápne plyn, aby se každý dozvěděl, že přijel v novém cabriu.

Po prvním dni, kdy skutečně každý ve firmě (kromě Pixela, co zrovna sledoval na videu twerkující koťátka) přiběhnul k oknu a obdivně pozoroval, jak šéf neumí podélně zaparkovat na místě, kam by se vešla i Costa Concordia, se reakce na vrrrrrrnvrrrrrrrnvrrrrrrrrrrrn změnily na: „Panebože, Sylvo, běž mu to prosimtě zaparkovat.“

Jak už jsem psal, druhá míza není sranda. Zvlášť když prostě vaše vzezření pro nějakej remake nemá předpoklady.

Šéf měří 160 cm a váží tak 90 kg. Vypadá, jako když přefouknete hustilkou zahradního trpaslíka. Jeho červené naducané tvářičky dobrého vojáka Švejka můžou rajcovat maximálně… ne, nikoho.

Bláhově se domnívá, že jeho dvacetiletá kočička s ním je proto, že vždycky toužila skončit po boku špatné kopie Dannyho DeVitta s prostatickými problémy a zálibou v hraní sudoku. S její láskou nemá vůbec nic společného jeho šestimístné konto, které zčásti vydělal a zčásti zdědil. Není mu divné, že od doby, co si kvůli ní začal lepit na hlavu příčesek z koňských žíní, se ona neustále snaží jeho vzhled od základů změnit. Koupila mu za jeho peníze permici do fitka, do solárka a nutí ho chodit na pedikúru. Zakázala mu jíst pečivo a pít pivo a na slevomatu mu pořídila – za jeho peníze – poukaz na depilaci s 50% slevou. Ten koberec na zádech prostě musí dolů.

To, že šéf všechny tyto procedury absolvuje, mě nijak zvlášť neobtěžuje, pominu-li fakt, že na mě spadla veškerá jeho práce a v jeho kanclu to smrdí jako na záchodě v luxusní restauraci.

Nejhorší je, že nám o tom rád vypráví.

„Hele čulibrci, já byl teďka na pedikúře, to ste neviděli. Bych nevěřil, jakýho bordelu může mít člověk za nehtama na nohou. Chudák ta šikmovoká, pachtila se tam půlhoďku s plísní, a když skončila, ukázal sem jí druhou. Takovou tragédii Japončíci nezažili vod Hirošimy, hahaha!“ smál se a cenil na nás svůj keramický chrup barvy White Sensation, zatímco já jsem neměl daleko k tomu blinknout si do pusy.

„Nic děcka, tak já zas letim. Mám od dvou fitko,“ zahlaholil ten blazeovanej Jirka Krytinář a odešel. Dobře, takže dneska zase makám za dva lidi. Vlastně za tři, Pixel mi měl dodat jeden návrh, takže předpokládám, že Malování to opět jistí.

„Ne, vůbec není problém potisknout vaše kšiltovky tančícími kozami,“ vysvětloval jsem klientovi důležitě do telefonu a vnitřně jsem umíral.

Před očima jsem si promítal svůj život.

Nadějný mladý spisovatel, budoucí laureát ceny Ferdinanda Peroutky, skončil na místě account manažera ve firmě, která tiskne tančící kozy na kšiltovky. Než jsem se stačil sebelítostivě rozbrečet, u stolu se objevil Patrik.

„Čau, hele prosimtě, hoří mi tady jeden klioš, potřebuju tě rychle nabrífovat, abychom nebyli ouvrpromising a splnili dedlajn, rozumíš. Jo bajdvej, nemáš u sebe nějaký love? Sem uplně vykešovanej a chci snickersku z matu.“

Znáte to, jak vždycky čtete inzeráty na jobs.cz, kde shánějí mladé, proaktivní, dynamické, intuitivní, pozitivní a zapálené lidi, a přemýšlíte, jak takový člověk asi vypadá.

Já už to vím.

Vypadá jako Patrik.

Mladej snaživej junior account v košili s límečkem naškrobeným tak, že by s nim nakrájel chleba. Nemá holku a miluje Sylvu.

Tajně si přeju, aby se už konečně vdala, porodila dítě a on definitivně ztratil naději a stal se z něho cynickej, životem nasranej a zklamanej týpek bez budoucnosti, co dřepí celý dny v kanclu a poslouchá od nadřízenýho vyprávění o plísni na nohou. Čili takovej druhej já.

Třicet.

Nedůvěřivě a krapet odcizeně jsem studoval odraz své tváře v prosklených dveřích metra. Dobře, vlasy už to možná trochu balí (zase o to víc se daří těm v uších, v nose a na zádech), ale jinak… Určitě bych se ještě dostal do divadla na studentské vstupné.

Z gerontologických úvah mě vytrhl laškovný pohled zrzky ve fialovém kostýmku a rajcovních podkolenkách. Tak vida, a-ha! Pořád mě ještě nestáhli z genového trhu!

„Příští stanice: Anděl.“

Opětoval jsem jí jemný úsměv a připojil nonšalantní pozvednutí obočí ve stylu agenta s povolením zabíjet. Neodolala. Vstala a přitahována neviditelným magnetem libida zamířila přímo ke mně.

„Nechcete se posadit?“

V práci proběhl klasický rituál ofrňování se nad narozeninovým dortem.

„Ne, děkuju. Držím si linii,“ zavrtěla hlavou účetní a její čtyři brady o sebe zapleskaly cosi, co až překvapivě připomínalo úvodní tóny znělky Beverly Hills 902 10.

„Cukr je nejzákeřnější droga,“ pokárala mě Sylva a začal mi mávat před obličejem DVDčkem s Kateřinou Cajthamlovou.

„Tak promiň. Aby to nebylo tak hrozný, příště ti upeču pervitinovej cupcake s toluenovym krémem.“ Náno.

Když dali všichni dostatečně na odiv, že jsou bio raw vegani, co jedí jenom lněná semínka marinovaná v práně, začala hlavní narozeninová taškařice: skupinové, nenápadně pokoutné vymýšlení narozeninového dárku. Které skončí vždycky debaklem. Vždycky. Dostanete škrabadlo jen proto, že máte na ploše kocoura v botách. Suspenzor, protože vaši kolegové po 2 měsících! nepoznali, že jste žena. A vrcholem všeho bylo, když Radovan, který byl albín, dostal permanentku do solária. Zatím asi nejlepší dárek byl prdicí pytlík, a to i přesto, že měla dotyčná rakovinu tlustého střeva.

To nejpitomější nadělení mě dnes ale mělo zastihnout ze zálohy. Obědvali jsme s Hankou v Potrefené huse.

„Takže smlouva je podepsaná. Od srpna bydlíme spolu!“ chytil jsem Hančiny dlaně nadšeně do svých.

Chvilku mlčela a pak se odhodlaně nadechla: „Víš… já si teď nějak nemyslím, že je to dobrý nápad.“

„Jak to? Vždyť ten byt je super! Vyfoukli jsme ho v nelítostném vyřazovacím pavouku dvaceti jinejm párům! Protože jsme nejlepší!“ zvedl jsem ruku v očekávání partnerského high-five.

„To už…“ útrpně se usmála,„si právě nejsem tak jistá,“ nervózně cinkala nehtem o skleněnou karafu.

Položil jsem ruku zpátky na stůl a zadíval se do jejích lasagní, které se začaly pomalu rozmlžovat.

„líto“, „pauzu“, „nejsem šťastná“, „někdo se mi líbí“, „nebuď smutný“, „zaplatíme“, „dohromady?“, „zvlášť“

Do kanclu jsem se vrátil jako nadopovaný. Klesl jsem do židle a nepřítomně civěl na spořič obrazovky. Možná 20 minut. Možná hodinu.

Když mi někdo zaklepal na rameno, ani jsem nezpozoroval, že se kolem mě srotil chumel gratulantů.

„Hodně štěstí. Zdraví. Lásky.“

Na každého jsem se snažil zdvihnout aspoň jeden koutek. Ale tvářil jsem se spíš jako tehdy na farmářském trhu, když jsem kousnul do sušeného zázvoru v domnění, že je to ananas.

Poslední blahopřející ve frontě mi podal tvrdý placatý obdélník v dárkovém papíře převázaný stuhou. Ach Bože, co to bude? Past na krtky? Anální kolík? Mein Kampf? Vzal jsem nůžky a ostražitě ustřihl okraj balíčku. Vyjela na mě dřevěná tabulka:

„Zaslech‘ jsem jeden tvůj telefonát. Prej se sestěhováváš s mladou,“ poplácal mě po rameni Pixel. „Tak blahopřejem’ a tohle máte nade dveře.“

Polknul jsem a přeteklo mi levé oko. „Hezký.“ Potáhl jsem nosem. „Ne, fakt. Je to hezký. Trumflo to prdicí pytlík.“

„Hele hele, je dojatej,“ řekl kdosi a oslnil mě bleskem.

Když se mi vrátil zrak, byla už narozeninová delegace zpátky u svých soustruhů.

Vzal jsem keramickou tabulku a rámeček s Hančinou fotkou a nenápadně je pod stolem položil do odpadkového koše.

Vysmrkal jsem se, zhluboka se nadechl a vydechl a otevřel Outlook.

Když máte u nás v práci narozeniny, jste to vy, kdo musí přinést dort.

Sotva se objevíte ve dveřích s podnosem, rozezní se openspacem série rozladěných mlasknutí a tlumených „ty voleee“, protože všichni vědí, že budou muset zbytek dne chtě nechtě řešit, co vám koupí. A navíc to můžou řešit jen tehdy, když jdete zrovna čůrat, telefonovat, masturbovat nebo hypnotizovat bublinky v dávkovači vody.

Když sedíte na svém místě, je hrobové ticho. Všichni vás po očku sledují, ale na kohokoli se podíváte, okamžitě uhne. Pro lepší představu, jak to vypadá, stačí navštívit patro programátorů nebo se jít vyzvracet do tramvaje.

Atmosféra postupně graduje, až začnete mít kolem třetí hodiny neodbytný pocit, že se na vás všichni co nevidět s bojovým pokřikem synchronizovaně vrhnou a umlátí vás k smrti svými LCD monitory. V ten moment se u vašeho stolu začne tvořit fronta mírně apatických gratulantů. První dva se většinou sladkobolně usmívají, jiní nervózně podupávají a každých 20 vteřin se ostentativně dívají na hodinky, další počítá stravenky nebo krmí v telefonu takovou tu věc, co vypadá jako trojúhelníkové hovínko.

Jeden po druhém k vám přistoupí, stisknou ruku a oblaží vás co možná nejbanálnějšími přáními jako „všechno nejlepší“, „ať se ti splní všechno, co si přeješ“, „hodně štěstíčka, zdravíčka“. Asi půlka z nich vás osloví „chlape“, „oslavenče“ nebo „bejku“, protože si nejsou jistí, jak se jmenujete.

Ten poslední má pak za zády schovaný výsledek celodenního urputného brainstormingu: dárek tak absolutně mimo mísu, že kdybyste si zavázali oči a vjeli na splašeném oslu do instalatérských potřeb, zamotá se vám do vlasů něco, z čeho budete mít větší radost.

Třeba loni.

Vrátil jsem se z oběda a vedle židle stála ohyzdná třípatrová chlupatá konstrukce.

– „Co to proboha je?“

– „Škrabadlo.“

– „Šk…? Ale… mě nic nesvědí.“

– „Pro kočku.“

– „Pro jakou kočku?“

– „Pro tvoji kočku. … Bejku.“

– „Já… nemám kočku.“

– (Zaraženě) „Ale… dyť… Sylva říkala, že máš její fotku na ploše.“

– „To je kocour ze Shreka.“

Takže teď mám hodně hipsterskou knihovnu.

Co asi dostanu letos? Nemůžu dospat.