–„Ee… dobrý den, máte na mě chviličku?“ –„Dobrý den, mohu vám nabídnout…“ –„V zájmu zkvalitňování služeb může být váš hovor monitorován.“ –„Ne? A mohu zavolat později?“

Ve třetině potemnělé místnosti se pod blikající zářivkou tísnilo šest bledých postav se sluchátky a mikrofony a jedna přes druhou brebentily. Zbytek prostoru zabírala jakási vysloužilá… turbína či co. U stropu se vinula prádelní šňůra, ke které bylo kolíčky připnuto několik A4ek s velkými černými nulami. Rytmické kapání vody přerušovalo monotónní hukot přenosných přímotopů.

Protože jsem se při maňáskovém divadle opřel do šéfova cizoložství, suspendoval mě do telesalesu.

„Ahoj vespolek,“ pozdravil jsem. „To je divná výzdoba, ne?“ ukázal jsem na šňůru. „Nebylo by víc motivující pověsit si tam, že jste jedničky?“

Musím tady tvrdnout tak dlouho, dokud neuzavřu po drátě deset obchodů.

Zpoza turbíny vyskočil naspeedovaný blonďák ve fialovém saku, s úsměvem větším než jeho hlava. „Hola hola Míšo,“ přispěchal ke mně a zvedl pravou ruku. Nejdřív jsem myslel, že hajluje, ale pak mi došlo, že čeká na high-five. Plácnul jsem ho nemotorně do dlaně.

„Už jsme se na tebe těšili, posaď se, nezdržuj se.“ Chytil mě za rámě a dovedl na místo. „To není, že jsme nuly, protože nejsme.“ Nasadil mi headset. „Na šňůře počítáme, kolikrát kdo SKÓROVAL!“ Při slově skóroval lusknul prsty, opsal pánví kružnici a vytrčil kolmo vzhůru pravačku s nataženým ukazovákem. „Všichni začínáme jako housenky a končíme jako motýli.“ Připnul mi nad hlavu mou osobní nulu.

„Ehh… děkuju?“

„Není zač.“ Přikutálel růžovou hula hoop obruč. „Kdykoli SKÓRUJEŠ!“ zopakoval pohybovou etudu Freddieho Mercuryho po autonehodě, „zvedneš si číslo, zavlníš se za odměnu vítězným hula hula a vyběhneš si s každým plácnout při triumfálním high-five kolečku! Tebe to motivuje, tým to utužuje. Tele- tele- tele- saaales!“ Třemi skoky zmizel zpátky za turbínou.

Chvilku jsem přemýšlel, jestli se mi ten člověk nezdál. Pak jsem si uvědomil, že ani nevím, co prodávám. Otočil jsem se ke kolegyňce napravo: „Pardon. Co tu vlastně…“

„Slyším hlasy!“ Rozcuchaná čtyřicátnice svírala vší silou v dlaních svoji lebku a demolovala si trvalou. „Ale nikoho nevidím! Nevidím!!“

„Eeh… to je proto, že…“ ukázal jsem na její headset, „máte sluchátka.“

„Ty hlasy… říkají… říkají mi věci. Strašné věci. Musím… být poslušná.“

Otevřel jsem pusu a v půlce nádechu se otočil nalevo. Tam seděl korpulentní obrýlený mladík a hypnotizoval před sebou připíchnutý papír s bezmála stopoložkovým seznamem nadávek, psaných červeným fixem: OSINO V ZADKU, MAŠŤÁKU, BUZERANTE, MAMRDE, PÍČUSI a horší.

„Co to je?“ zaostřil jsem. „Tím se jako… negativně… hecuješ?“

„To je výčet všech oslovení, kterými mě při telefonátech častují,“ odslabikoval odevzdaně.

„A neměl by sis radši psát to hezký?“

Ukázal na druhý papír. Bylo na něm zeleně napsáno: CHYTROPRDE.

„Ppff… rosimtě. Co tady prodáváme?“

„Jak kdy,“ pokrčil apaticky rameny. „Tenhle týden třeba…“ rozklikl sdílenou excelovou tabulku, „reklamní předměty. Ty, co nám klienti vrátili; nebo nakonec nezaplatili; nebo jsou nějak vadný; nebo firmy úplně zkrachovaly…“

„Počkej, takže prodáváme něco, co ostatní rozdávají zadarmo? A ještě je něco z toho vadný?“ zamračil jsem se. „A… jak to jde?“

Chlapík si přiložil k ústům papírový pytlík a začal dýchat hluboko do břicha, aby zahnal panickou ataku.

Vytočil jsem první číslo ze svého seznamu.

„Dobré jitro. Michal Majer, společnost Krak&Tit. Neruším?“

„Dejte mi už chvilku pokoj, vy hovada! Běžte chcípnout do houští fakt už! Já na vás už vopravdu pošlu poli–“

Zavěsil jsem a otočil se znovu na kolegu: „Jak velkou máme databázi kontaktů?“

„81 lidí,“ zahuhňal do pytlíku.

Vtom jsem za sebou zaslechl zlověstný zrychlený dech. Posvítil jsem vyplašeně mobilem do rohu místnosti. A střetl se pohledem se zesinalým zbědovaným stvořením s prořídlými šedivými vlasy a vypoulenýma očima. „Co to je?!“ zašeptal jsem o oktávu výš, vystřihl jsem na židli vyplašenou piruetu a otočil se tak, abych si udělal štít z opěradla.

„Klid. To je Franta,“ mávnul rukou tlouštík. „Je tu služebně nejstarší. Jmenuje se Kuhn. Ale my mu říkáme Glum. Haha, vtipný.“

Otřel jsem si orosené čelo do kravaty a roztřesenou rukou vylovil z náprsní kapsy mobil.

„Pixele? Kup ode mě 10 nafukovacích žiraf. Prosím. Pak to zatáhnu.“

„Heej! Žirafy! Pecička!“

Sundal jsem si sluchátka, navlékl obruč, oběhl vítězné high-five kolečko a zmizel dírou ve zdi.

Ať už si do ní schováte jogurt, mungo klíčky nebo prasečí hlavu, když se pro ně příště vrátíte, už tam nejsou. Jediné, co v lednici najdete, je světlo. Protože to – na rozdíl od vaší svačiny – má dostatečnou rychlost na to, aby uniklo z horizontu událostí.

Výsledkem tohoto nepříjemného astronomicky-gastronomického fenoménu je, že už si téměř nikdo nedáváme jídlo do lednice.

Naše pracovní stoly jsou plné paštik, plesnivých sýrů (včetně těch, co plesnivět nemají), zelenajícího se poličanu… a co chvíli si někdo rozřízne nohu o konzervu lunch meatu.

Minulý týden přišla účetní s luxusním stracciatelovým dortem, který chtěla dát večer synovi k pátým narozeninám. Až na místě si uvědomila, že když ho dá do mrazáku, už nikdy se s ním neshledá. Zbytek dne ho měla vedle kalkulátoru, plakala a příležitostně z něho upíjela.

Když už začalo naše patro opravdu zavánět a Sylvu museli odvézt na pohotovost, protože vdechla obzvláště husté hejno octomilek, rozhodla se firma uspořádat školení, jak zabránit ztrátám potravin v lednici.

Za PowerPoem na plátně svítila fotografie čtyř nožiček párků. Do jedné z nich byla zabodnutá cedulka s nápisem „VIKTOROVY PÁRKY. NEDOTÝKAT SE!“

„Takhle ne,“ poučil nás PowerPoe svým nezaměnitelným hlasem uspávače hyperaktivních hadů.

Zprava se přiloudal další slajd, se stejnými párky, ovšem s cedulkou „VŠECHNY JSEM JE OLÍZNUL.“

„Takhle ano.“

PowerPoe vylovil z kapsy manšestrového saka průhledný, ovšem místy puntíkatý, plastový obal. „V žertovných potřebách koupíte toto pouzdro na sendvič potištěné skvrnami imitujícími bujení plísně. Tím odradíte potenciální hladové nenechavce.“

Patrik se nesměle přihlásil: „Eh, promiňte.“ PowerPoe mu okamžitě namířil do očí laserovým ukazovátkem, ale laser se rozptýlil o skla slunečních brýlí. Patrik se učil rychle. „Jaký smysl má tohle školení, když ti potravinoví rabovači jsou z našich řad, sedí tu s námi a o všech těchhle tricích se dozvědí taky?“

PowerPoe se na 2 vteřiny zamyslel, pak zhasl projektor, sesbíral od nás všechny materiály a beze slova opustil místnost.

„Ty vole, já už tomu nebudu přihlížet. Na jídlo, na zadek a na Travian mi nikdo šahat nebude,“ kopl na kuřácké pauze Pixel naštvaně do stojanu s popelníkem. „Já toho parchanta najdu! Vyřeším to jako soudce Ooky.“

„Kdo?“ přeslechl jsem se.

„To byla moje oblíbená pohádka, když jsem byl malej. Hraje tam Donutil. Je to jakože z Japonska. Všichni tam maj takový buznovský plešky a všechno je z papundeklu,“ vzpomínal Pixel s láskou. „No a někdo tam něco ukradne nebo co a Donutil donutí všechny podezřelý, aby přísahali na nějakou mísu, že to neudělali. A tvrdí jim, že když se jí dotkne pachatel, tak mísa začne znít.“

„A začne?“ Úplně mě ten příběh pohltil.

„Nezačne. Protože on ji jenom namazal nějakým sajrajtem.“ Pixel byl rozený vypravěč formátu Karla Hegera. „Takže mu všichni ukážou pracky a jedinej zloděj je má čistý. Protože byl posranej až za ušima.“

„Aha. No to je chytrý,“ našpulil jsem uznale rty.

„No,“ potáhl Pixel ze zlaté marlborky. „Takže přimíchám do jídla jed na krysy a ten, kdo umře, ten to byl.“

Chvilku jsem se na něj díval. „To sis z toho odnesl?“

Kývl a típl.

„A co radši… projímadlo?“ pokusil jsem se zabránit vraždě.

„Nebo tak.“

Pixel se rozhodl, že zůstane v práci až do šesti, pak skákne do Tesca, nakoupí jogurt, bramborový salát, tlačenku, hořické trubičky… vlastně dost štědrou hostinu a celou ji dochutí „tajemstvím šéfkuchaře“.

Nechtělo se mi, ale raději jsem zůstal taky, abych se ujistil, že onou ingrediencí bude skutečně projímadlo a ne třeba antrax.

Všechno jsme úhledně vyskládali do lednice. Mně se trochu sbíhaly sliny, Pixel si neodpustil několikaminutový démonický smích.

Druhý den ráno jsem jel z domu rovnou ke klientovi, takže jsem dorazil do práce až na desátou.

Když jsem vešel, v kanclu bylo pusto prázdno. Jediný Pixel seděl na svém místě, s vyjukaným výrazem a prádelním kolíčkem na nose.

„Ty seš tu sám?“ podivil jsem se a položil na stůl notebook. „A kde… mám tu zprávu, na které jsem včera celý den dělal? Kde jsou…“ rozhlédl jsem se, „všechny papíry? Pixele, kde jsou všichni?!“

„Nnn,“ Pixel kníkl nosovým hlasem: „Kaděj.“