Hurá! Vlezu pod peřinu a budu celej den koukat na True Detective a jíst u toho nudle. Vítejte ve světě nezadaných třicátníků s kreditem na Dámejídlo a Uložto.

Jenže po minutě přistál další mail s předmětem SVATBA. A v něm stálo: Čulibrci, v pondělí si beru starou (máme děcko, tak už je stará, haha) na radnici na Praze 9. Pláknem si u obřadu a pak se přežerem a vožerem. Nikoho nenutim přijít. Ale kdo nepřijde, ten mě nasere.

A tak jsme se všichni v pondělí sešli ve svátečním před radnicí. Pixel měl na sobě rejoicky a pončo.

„Ty vole, nebudu nosit kravatu, kterou vyráběly nějaký slepý děti na Srí Lance. Nejsem debil.“

Obřad byl dlouhý. Oddávající očividně neměl v životě moc štěstí na vztahy.

„Milí snoubenci, užijte si svého manželství, které vzhledem k rozvodovým statistikám zřejmě nebude mít dlouhého trvání. Je mezi vámi velký věkový rozdíl. To by mohlo dělat problémy za pár let, až se žena o muže bude muset starat. Stařecká inkontinence není zrovna terno.“

Jeho zasvěcený výklad o úniku moči přerušoval jen řev malého Arnolda, který od rána stihnul nevěstu už pětkrát pozvracet.

Po obřadu se nekonal žádný oběd s rodiči. Jak tak bývá zvykem, všichni jsme se rovnou přesunuli do hospody hned za rohem. „Poďte čulibrci, tadyhle já strávil mládí!“ vedl celou výpravu šéf v saku, co na něm plandalo, a v tupé, co mu nedrželo na šešulce.

Hospoda „U Tří koziček“ byla ten typ podniků, kam vlezete a pamatujete si to ještě 16 let, protože ten smrad cigaret, přepáleného oleje, piva, zvratek a utopenců ze sebe prostě nesmejete.

„Tak čulibrci a dáme si rundu na zdraví!“ Na stole nám všem přistály rumy.

„Tohle já nepiju. V tom může bejt ten toluen, jak po něm oslepneš,“ odmítla kategoricky Sylva a objednala si víno.

Patrik do sebe panáka naklopil, vstal, cestou na záchod svými kroky opsal ležatou osmičku a od té doby ho nikdo neviděl.

„Hele Michale, škyt, já sem ti chtěl, škyt, říct vole, škyt, že tě miluju skoro jako sóju, vole, škyt.“

Pixel se šéfem už v sobě měli celou láhev.

Novomanželka celý výjev sledovala v rohu namáčklá na svou tetu Marušku, která zabírala v podstatě celý zbytek stolu. Radši jsem nepřemýšlel, co se nevěstě honí hlavou.

„Jdu si smejt ty Arnoldovy zvratky,“ byla v podstatě jediná věta, kterou za celý svůj nejšťastnější den v životě pronesla.

Po pár hodinách už byli Pixel se šéfem pod stolem. Sylva po dvou deci vína rozsypaně štkala na klíně tety Marušky, že nikdy nebude mít děti. A já jsem po pár panácích vstal a vydal se směrem k toaletě.

Ten nakládanej hermelín nebyl dobrej nápad.

Zakopl jsem u mušle o Patrika v bezvědomí a tak tak se trefil do mísy.

Ale je to v pohodě, zvracel jsem v barvách svatební kytice.

Hrábnul jsem po něm poslepu a spadnul na zem pod postel.

Jsou čtyři hodiny ráno. Co když je to Pavlína?

Co když se ji právě někdo pokouší znásilňovat ve sklepě a moje číslo na mobil bylo to jediné, na co si byla schopna vzpomenout a ve vypjaté situaci násilníkovi navzdory schopná na dotykáči bez chyby vyťukat?

Mobil stále vibroval.

Zvednu to a zachráním jí život a jednou tuhle historku budu vyprávět našim vnoučatům na padesátiletém výročí naší svatby.

Vrhnul jsem se parakotoulem pod postel a hrábnul po telefonu. Cestou jsem si vykloubil rameno, odloupnul nehet a natrhnul pyžamo v rozkroku.

„HALÓ?!“

„Nazdaaar kámo, to sem rád, že nespíš! Hele prosimtě, jak si mi posílal před půlrokem to zadání potisku na kšiltovky, mělo to bejt spíš modrá jako námořnická nebo taková azurová?“

„Azuro… co?“

„Azurová, vole, prober se, nemám čas!“

Pixel začal pracovat. Blíží se roční hodnocení.

V naší firmě probíhá na konci listopadu roční hodnocení, které určí výši vánočních prémií.

Celoroční selanka, hádky o plesnivý chleba v kuchyňce, mezistolní války s papírovými kuličkami, mailová bitva o správnou teplotu klimatizace a nekonečné rozmýšlení, co si objednat z Dámejídlo, vystřídala soustředěná práce.

V kanclu je totální ticho. Hodiny tikají, kohoutek kape.

Sylva si stěžuje do telefonu, že ze stresu přestala ovulovat.

„NEMÁM ČAS!“ zařval Patrik na uklízečku, která mu podávala vynesený odpadkový koš, a nacpal si do pusy další list guarany.

Ve dveřích se objevila Pavlína. Pixel během pěti vteřin vytasil z baťohu banán a začal ho před ní ostentativně pojídat. Po pár soustech se začal strašně smát vlastní vtipnosti, banán mu zaskočil a začal se dusit. Pavlína znechuceně odešla.

„Nazdár čulibrci,“ šéf přitančil do kanclu stylem splašeného jelena s umělými kyčelními klouby.

„Tak co, jak to frčí, děcka? Hodnocení se blíží. Letos mám pro vás suprpecku. Makejte makejte, to nejlepší ze sebe vydejte! Chachá!“ Šéf udělal klikací zvuk pusou, namířil na mě ukazováčkem a pusou vystřelil: „Pif paf!“ Následně se mambo krokem přemístil k sobě a na poslední chvíli vykouknul ze dveří: „Za pět minut všichni v zasedačce.“

Hurá, dozvíme se, v jakých relacích budou letošní bonusy. Snad aspoň tak velký jako jeden plat.

„Takže děcka. Je krize, všichni víme. Dřem tady každej bídu s nouzí a nemůžem si moc dovolit, všichni to víme, že jo.“

 „Máte nový kabrio…“ 

„To sem nepleť, Michale.“

„Takže dřeme bídu s nouzí, v dnešní době by si jen blázen vyhazoval z kopejtka, natož zakládal rodinu, že jo.“

„Narodilo se vám dítě.“

„To je něco jinýho. No hele stručně, prostě na bonusy nejsou prachy, ale protože všichni makáte jak fretky, tak sem vám vydupal náhradu, co oceníte mnohem víc.“

Šéf vytáhnul paklík kartiček.

„Poukazy na depilaci těla. Sleva 5 procent při depilaci nad 60 procent tělního porostu!!!“

Bylo ticho.

„Pět procent!! To je až 140 korun!“

Pixel se zvednul a odešel. Za chvíli se za dveřmi ozval známý zvuk střílejících Angry Birds.

Sylva šla telefonicky zrušit objednání na umělé oplodnění.

Patrik s nepřítomným skelným pohledem přežvykoval guaranu.

„Ahoj mami. Jak jsem říkal, že na Vánoce jedu k moři, tak nejedu. Přijedu k vám. … Ne. Sám. Bez Hanky. A bez ochlupení.“

„Jak se máme…“ vytáhl z kapsy sešit v kroužkové vazbě. Na každé stránce bylo 9 pasových fotografií zaměstnanců z našeho patra. Studoval jednu po druhé a střídavě mi hleděl do obličeje, dokud se nezastavil na páté straně, „…Michale?“

„Zzz… zaskočeně?“ vymačkal jsem si do sklenice limetu.

„Víš, že za mnou můžeš kdykoli přijít. Svěřit se,“ chytil mě za rámě, dovedl na pracovní místo a nastavil mi výšku židle tak, aby moje kolena i lokty svíraly pravý úhel.

„Dobřeee…“ nechápavě jsem se podíval na Pixela, který měl nohy ponořené v masážním lavoru a za zády zpocenou Thajku, která se marně, ale statečně pokoušela rozhníst jeho trapézový sval. Jen se usmál a pokynul hlavou ke kalendáři.

„Tak,“ tlesknul šéf asi o 2 vteřiny dřív, než mně samotnému svitlo. „Ještě než vás pozvu do zasedačky na sushi raut, rád bych vám rozdal takové krátké dotazníky.“ Oběhl nás a před každého položil okopírovanou A4ku. „Je to každoroční formalita. Nařízená vedením. Hodnocení vašeho nadřízeného. Nijak nad tím nebádejte. Rychle to prolítněte, ať vám nevystydnou krevetové špízy.“

„Nemá to být elektronicky?“ přihlásila se Sylva zpoza zbrusu nového akvária se závojnatkami, které dostala ráno od šéfa jako pozornost. „A anonymní?“

„Letos to uděláme na papíře,“ trval šéf na svém. „To je furt samej ajped a kundl, a k čemu jsou pak teda stromy?“ ukázal soucitně na náš fíkus. „Musej si připadat úplně zbytečně.“

„Dávají nám kyslík,“ špitl Patrik.

„Ticho,“ šéf po něm hodil krevetový špíz. „A anonymní to je. Se nepodepisujte. Kdo nechcete.“

„A co když to i tak poznáte?“ zeptala se Pavlína.

„No, ty se tak boj. Však s ním šu–“ zapomněl se Pixel, ale hned to v něm trhlo. „Šu–“ Otočil se na Thajku v zádech. „Šu-nžu? Můžeš ještě trochu přitlačit tady pod lopatkou?“

„Copak jsem nějaký grafolog?“ zasmál se šéf, aniž zvedl koutky.

„Kam vůbec zmizely všechny naše post-it lístečky?“ rozhlížel jsem se po pracovních stolech.

„U… klízečka… je…“ šéf si stlačil pravou kapsu saka, „…musela vyhodit. Kvůli bezpečnosti práce. Mohli jste se o ně pořezat. Nebo je vdechnout.“

„Vdechnout,“ zopakoval jsem.

„To víte,“ pokrčil výmluvně rameny, „EU.“

Senior account Alfons se chytil za hrudní kost a svalil se na koberec.

„Vidíte?“ pokýval šéf káravě hlavou. „Vdechnul ho.“

„Jestli to nebude spíš tím,“ odtušil Pixel, „že Alfons měl na tom lístečku napsáno, kdy má brát léky na srdce.“

Alfons cosi chroptěl a cukající nohou kopal do odpadkového koše. Šéf mu hodil pod stůl štangli uheráku.

„Proč mám tady dole v rohu napsáno slabě tužkou AVLYS?“ zeptala se Sylva.

„Tak už ticho, třído. Otočte papíry. Je čtvrt na deset. Máte na to 15 minut,“ šéf zapálil vonné svíčky, pustil Bobbyho McFerrina a zmizel ve výtahu.

Otočil jsem papír.

To, co jsem uviděl, jsem musel naskenovat, abych to zachoval pro příští generace.

Celým openspacem se šířila vlna nevěřícných pohledů.

„Spiderman?“ vrtěla Sylva nechápavě hlavou.

Patrik si odkašlal: „To mi připomíná jeden TED talk behaviorálního ekonoma Dana Arielyho o iracionálním chování…“

Pixel zalomil hlavu do záklonu a začal ostentativně chrápat. Jenže když Patrikovi něco připomene TED talk, už není cesty zpět. Zhluboka se nadechne a s dikcí Saskie Burešové spustí:

„Ariely se podivuje nad tím, proč je v polovině zemí Evropy ochotno darovat po smrti své orgány téměř 100 % lidí, a v druhé půlce je ochota naopak mizivá: deset, dvanáct procent. Odlišným kulturním klimatem to být nemůže, protože propastný rozdíl je třeba i mezi velmi podobnými, dokonce sousedícími státy. Švédsko: 86 % dárců. Dánsko: 4 %.“

„Tak… kdo by taky chtěl dánský játra?“ neodpustil si Pixel.

„Nakonec se ukáže,“ ignoroval ho Patrik, „že za to může způsob, jakým je postavený dotazník. V Dánsku: CHCETE darovat orgány? Zaškrtněte kolonku. Ve Švédsku zaškrtáváte kolonku, když orgány darovat NECHCETE. A protože většina lidí nezaškrtne nic… bingo!“ Patrik simultánně luskl prsty v dramatickém odhalení. „Myslím, že šéf postavil ten dotazník tak, aby nás vmanipuloval do odpovědí, které se mu hodí.“

„No neke!“ obrátil jsem ruce dlaněmi vzhůru a nasadil grimasu kapitána Obviouse.

„Ale co teď s tím?“ zarazila se Sylva.

„Já tuhle šaškárnu vyplňovat nebudu,“ postavil jsem si hlavu. „Napíšu z druhé strany upřímné slovní hodnocení, co si o tom člověku myslím. Profesně i osobně. Hezky od plic.“

„Já taky.“ „I já.“ „364 dnů se chová nesnesitelně a pak si myslí, že si nás koupí!“ Jeden kancelník po druhém začali otáčet papíry zase lícem dolů. Až na jednoho.

„Co ty, Patriku?“

„Když…“ vykrucoval se, „já už mám slibně rozepsané to haiku.“

„Ty vole, Posertriko,“ ulevil si Pixel, „napiš si do Švédska, ať ti darujou koule.“

„Aha aha! Tak proč píšeš najednou levou, ty hrdino?“ kontroval Patrik.

„Aspoň nejsem řiťolezec! Vylez’s ty vůbec na svět stejnou dírou jako my, nebos to vzal zadem?“

Patrik s Pixelem se začali pod stolem kopat do vnějších kotníků.

V 9.32 se otevřely dveře výtahu a vystoupil obří pytel cukrové vaty.

„Tak slaďoušové,“ ozval se zpoza něho šéfův baryton. „Posledních pár komplimentů a… budete ve vatě!“ Lusknul na Patrika.

Patrik vstal a mlčky od nás sesbíral všechny papíry s prvním upřímným hodnocením za všechny ty roky.

Několikrát s nimi poklepal o stůl, aby se zarovnaly, a za hrobového ticha s nimi mířil k šéfovi.

Ten se zoufale snažil tvářit nenuceně, ale hluboko v jeho zorničkách se zračil strach. Neuroticky hltal trsy cukrové vaty a křečovitě se bodal do stehna krevetovým špízem.

Patrik zachytil šéfův bázlivý pohled, nepřesvědčivě klopýtl o vlastní pantofli, zabrzdil o Sylvin stůl a upustil všech 40 dotazníků mezi závojnatky.

„To je super. A je to kluk, nebo holka?“ zareagoval Pixel nepřítomně s očima přilepenýma na monitor během soustředěného sázení jahod vedle ohrádky s ovečkou.

„Je to chlapák po mně a jmenuje se Arnold.“

No ovšem, jak jinak by se mohl jmenovat potomek chodícího obtloustlého napoleonského komplexu se špatně nasazeným tupé a holky, která před půl rokem odmaturovala.

Děti ve školce budou rády, že si mají do čeho kopnout.

„A co porod, jak to probíhalo?“ vyhrkla Sylva, u které nebylo v ten moment jasné, jestli se jí chce brečet nebo umřít.

„Budete si pořizovat scrap book? Na e-miminu mají takovou aplikaci, kde si můžete fotky mimíska nainstalovat třeba mezi dýně, až bude Halloween..“

„Ale vždyť tady Halloween neslavíme,“ právě jsem Sylvě nabořil její představy o ideálních kojeneckých fotkách.

„No tak třeba k Santa Clausovi no!“

Neměl jsem to srdce své neplodné kolegyni vysvětlovat, že ani Santa Claus není ryze český symbol, vedle kterého by bylo záhodno klíčovat fotku svého právě narozeného dítěte.

Přerušil nás šéf.

 „Hele, porod brnkačka. Stáli sme zrovna u výtahu v baráku, já vyprávěl fór, jo. Hele schválně: Víš, proč ženská nemůže dělat kominíka? Protože nenosí štěstí! Haha. No a koukám na mladou a říkám: ‚Hele ty ses pochcala smíchy‘, a vona že ne, že praskla voda. Tak sem mrknul na trubky a nic. A pak mi to došlo. V porodnici to bylo raz dva. Byl sem u toho. No masakr ve Srebrenici hele, krve jak z vola, pak jí to tam nastříhli…“ 

Patrik si právě ublinknul na čerstvě převlečenou košili.

„No nic, děcka, jdem to zapít.“

Šéf vytáhnul z lednice láhev Pixelovy Bio vodky. Všem rozlil trochu do hrnků a sám si pětkrát silně loknul.

Cestou k sobě do kanclu netrefil futra a zbytek odpoledne mi od něj chodily maily s odkazy na blokované pornostránky na střídačku s motivačními citáty o dětech.

„Hele kámo, já sem vymyslel skvělou věc.“

Pixel už si dal několik panáků a přimělo ho to zvednout se od počítače.

„Já se tady na to totiž můžu vykašlat! Tady mě nikdo neocení! Já mám totiž na víc!“

„Jo, všichni tu akorát dřeme do úmoru za směšnou almužnu!“ přidala se k němu Sylva, která si opilá snažila nalakovat nehet.

„ZASTÁVKA! ZASTÁVKA!“

„Myslíte stávka?“

„JO!“ zvolali ti dva jednohlasně a Pixel si krknul.

„My se totiž už nebojíme vykořisťovatelů a kapitalistů a týhle demokratický otrokářský nesvobody!!!“

„Ale to nedává smys–“

„Ticho, Michale! My nebudem do smrti sedět u klávesnice a snít o životě tam venku. My ho půjdeme žít!“

Sylva otevřela okno a ukázala na protější teplárnu, aby názorně předvedla život tam venku.

„Jdem ze šéfem!“ Pixel se zvednul ze židle, zavrávoral a přerazil se o odpadkový koš.

Sylva ho zvedla.

„Otevři! Otevři dveře, ty lstivý vrahu!!!“ bušil Pixel na dveře šéfova kanclu, zatímco Sylva si balila svoje věci ze stolu. Nonšalantně přihodila do kabelky i květináč.

Dveře kanclu se neotvíraly.

„Vyrazíme je!“ zařvala Sylva a než se stačila rozběhnout, přiskočil jsem, vzal za kliku a dveře k šéfovi otevřel.

Šéf seděl na židli, s hlavou na klávesnici a tvrdě spal.

Na monitoru před sebou měl rozdělanou scrapbookovou koláž na e-miminu.

Snažil se namontovat svoji hlavu do obrovské dýně.

Pod tím byl nápis „Arnoldovi táta“.

Sylva se rozbrečela a šla si z kabelky vybalit květináč.

Vždycky než vypne motor, třikrát prošlápne plyn, aby se každý dozvěděl, že přijel v novém cabriu.

Po prvním dni, kdy skutečně každý ve firmě (kromě Pixela, co zrovna sledoval na videu twerkující koťátka) přiběhnul k oknu a obdivně pozoroval, jak šéf neumí podélně zaparkovat na místě, kam by se vešla i Costa Concordia, se reakce na vrrrrrrnvrrrrrrrnvrrrrrrrrrrrn změnily na: „Panebože, Sylvo, běž mu to prosimtě zaparkovat.“

Jak už jsem psal, druhá míza není sranda. Zvlášť když prostě vaše vzezření pro nějakej remake nemá předpoklady.

Šéf měří 160 cm a váží tak 90 kg. Vypadá, jako když přefouknete hustilkou zahradního trpaslíka. Jeho červené naducané tvářičky dobrého vojáka Švejka můžou rajcovat maximálně… ne, nikoho.

Bláhově se domnívá, že jeho dvacetiletá kočička s ním je proto, že vždycky toužila skončit po boku špatné kopie Dannyho DeVitta s prostatickými problémy a zálibou v hraní sudoku. S její láskou nemá vůbec nic společného jeho šestimístné konto, které zčásti vydělal a zčásti zdědil. Není mu divné, že od doby, co si kvůli ní začal lepit na hlavu příčesek z koňských žíní, se ona neustále snaží jeho vzhled od základů změnit. Koupila mu za jeho peníze permici do fitka, do solárka a nutí ho chodit na pedikúru. Zakázala mu jíst pečivo a pít pivo a na slevomatu mu pořídila – za jeho peníze – poukaz na depilaci s 50% slevou. Ten koberec na zádech prostě musí dolů.

To, že šéf všechny tyto procedury absolvuje, mě nijak zvlášť neobtěžuje, pominu-li fakt, že na mě spadla veškerá jeho práce a v jeho kanclu to smrdí jako na záchodě v luxusní restauraci.

Nejhorší je, že nám o tom rád vypráví.

„Hele čulibrci, já byl teďka na pedikúře, to ste neviděli. Bych nevěřil, jakýho bordelu může mít člověk za nehtama na nohou. Chudák ta šikmovoká, pachtila se tam půlhoďku s plísní, a když skončila, ukázal sem jí druhou. Takovou tragédii Japončíci nezažili vod Hirošimy, hahaha!“ smál se a cenil na nás svůj keramický chrup barvy White Sensation, zatímco já jsem neměl daleko k tomu blinknout si do pusy.

„Nic děcka, tak já zas letim. Mám od dvou fitko,“ zahlaholil ten blazeovanej Jirka Krytinář a odešel. Dobře, takže dneska zase makám za dva lidi. Vlastně za tři, Pixel mi měl dodat jeden návrh, takže předpokládám, že Malování to opět jistí.

„Ne, vůbec není problém potisknout vaše kšiltovky tančícími kozami,“ vysvětloval jsem klientovi důležitě do telefonu a vnitřně jsem umíral.

Před očima jsem si promítal svůj život.

Nadějný mladý spisovatel, budoucí laureát ceny Ferdinanda Peroutky, skončil na místě account manažera ve firmě, která tiskne tančící kozy na kšiltovky. Než jsem se stačil sebelítostivě rozbrečet, u stolu se objevil Patrik.

„Čau, hele prosimtě, hoří mi tady jeden klioš, potřebuju tě rychle nabrífovat, abychom nebyli ouvrpromising a splnili dedlajn, rozumíš. Jo bajdvej, nemáš u sebe nějaký love? Sem uplně vykešovanej a chci snickersku z matu.“

Znáte to, jak vždycky čtete inzeráty na jobs.cz, kde shánějí mladé, proaktivní, dynamické, intuitivní, pozitivní a zapálené lidi, a přemýšlíte, jak takový člověk asi vypadá.

Já už to vím.

Vypadá jako Patrik.

Mladej snaživej junior account v košili s límečkem naškrobeným tak, že by s nim nakrájel chleba. Nemá holku a miluje Sylvu.

Tajně si přeju, aby se už konečně vdala, porodila dítě a on definitivně ztratil naději a stal se z něho cynickej, životem nasranej a zklamanej týpek bez budoucnosti, co dřepí celý dny v kanclu a poslouchá od nadřízenýho vyprávění o plísni na nohou. Čili takovej druhej já.

Má se tam zhodnotit uplynulý týden, rychle prolítnout, jak si na tom stojíme se zakázkami, vyřešit problémy a říct si, co se bude dělat příští týden.

Na tenhle bláhový vzorový program vzpomínám zasněně při každé poradě, která se od počátečního „Nazdaaaaar čulibrci,“ našeho šéfa plynule přesune k tomu, že nám na flipchart kreslí fixou schéma svého chrupu a vyznačuje, kde si nechal včera u zubaře udělat korunku. „A bolelo to jako svině, musim říct,“ a přidal k tomu útrpný výraz.

Kdybys to netáhnul s tou dvacetiletou buchtou, moh sis nechat starý zuby, pomyslel jsem si. Na druhou stranu, když jeho nový zuby září víc než Fukušima, možná to trochu odvede pozornost od toho tupé, co si denně lepí na pleš zadkem dopředu. Druhá míza není sranda.

Než jsem stihnul v duchu podrobit kritice i další kožní deriváty toho George Clooneyho chudých, ozval se Pixel. „Hele už ste viděli to boží video, jak ten cápek jede ve výtahu?“

Určitě neviděli, protože míra naší prokrastinace dosahuje jen asi tak miliontiny prokrastinace Pixela. Dělá u nás grafika a kvůli sledování videí s ruskými sebevrahy, twerkujícími jednorožci, studování žebříčků typu 18 věcí, které jste nevěděli o pudinku, v podstatě nemá čas se práci věnovat.

„Hele kámo, sorry nestíhačka,“ prohodí vždy tak pohodově, až se mu z jeho hipsterského kníru začnou sypat zbytky veggie oběda. „To ňák zmákneš v Malování.“

Až jednou lidstvu vyjevím, co všechno už jsem splácal za pět minut v Malování, dostanu Nobelovu cenu.

„Hele tak ten cápek jel normálně výtahem a ten výtah se zbláznil a vylít a nešel zastavit a cápek se vo něj rozbil.“ Pixel si právě rozbaluje sojovou tyčinku a poučuje Sylvu o tom, jak se sojové boby lisují.

A já už se bál, že tahle porada bude k ničemu.

„No, tak já myslím, že je to pro dnešek všechno,“ balí šéf flipchart s nákresem svého chrupu, který si zřejmě vylepí doma na záchodě.

Skvěle, takže během dnešní hodinové porady jsem se dozvěděl, že předělání keramického chrupu bolí trochu míň než slepák („Děcka, to sem se tehdá málem posral, tohle bylo jen na pochcání,“), že jeden nešťastník na druhém konci světa si rozbil hlavu o strop výtahu a že „Sojové boby talíř ozdobí.“ (Sylva se v návalu lásky k sojové tyčince bez kalorií, kterou jí Pixel odprezentoval, rozhodla vymyslet vlastní reklamní slogan).

Množství nově nabytých znalostí je větší než při poradě minulý týden, kdy šéf odbíhal ze zasedačky tokat do chodby se svojí dvacetiletou milenkou o tom, kde v Praze se provádí depilace zad (na Žižkově a ve Vysočanech).

A co teprve porada předminulý týden, kterou přerušovalo Sylvino vzlykání, patrně navazující na její předchozí telefonický rozhovor s přítelem fotbalistou o hustotě jejího hlenu a fázích ovulace. Možná, že matka příroda přece jen existuje, když se těmhle dvěma zatím nepodařilo zplodit potomka.

Dnešek zatím překonává všechno – Pixel se zasekl na Youtube a zbytek kanceláře kolem něj stojí v hloučku.

„Pusť tam takový to Ganga Stajl. Ukazovala mi to mladá tuhle,“ říká šéf tónem odborníka na korejský pop nápadně připomínající indickou řeku.

„Nebo to s těma miminkama, jak papaj kyselý! Tuhle sem u toho brečela smíchy,“ řekne Sylva rozjařeně, aby si záhy zase vzpomněla na neposlušný hlen a se vzlykem odběhla.

Mám dojem, že kdybych se přímo uprostřed zasedačky rituálně oběsil na Pixelově dredu, nevšimne si toho ani on.