„Co se–“ Sylva upustila konývku s vodou, přiskočila, odpásala mimino a vzala ho do náruče.

„M–mladá se nečekaně vrátila o den dřív z kurzu grafomanie.“

„Grafologie,“ opravil ho Patrik.

„A načapala mě, jak brousim naši feng šuej konzultantku.“

„Feng šukej,“ opravil ho Pixel.

„Vyhodila mě z baráku. A Arnolda mi dala s sebou,“ zhroutil se na okraj květináče. „To přece není normální!“ chytil se za spánky. „Je to jeho matka! Copak jsem ňákej babybox?“ Arnold ho začal plácat pěstičkou po hlavě. Sundal mu tupé a strčil si ho do pusy.

Buzík se zhrozil a vyskočil ze židle: „Skalpovala vás!?“

Pixel zavrtěl hlavou a stáhl ho za rameno zpátky do sedáku.

„Fuj je to,“ Sylva kštici zabavila a položila ji k fakturám do nejvrchnější poličky. „Se vší úctou,“ nadechla se, jako by vůně miminkovské lebky uvolnila všechny výčitky, které se v ní po léta kupily, „to, že osouložíte všechno, co se pohne, to JE normální?“

Šéf vzhlédl a zkrabatil čelo až k temeni. „Pochopitelně že JE!“ rozpřáhl samozřejmě rukama. „Jsem muž. Je to moje mise. Kdybych tady byl proto, abych… zalejval kytičky, nemám každý ráno mezi nohama hučící kládu, ale konývku s vodou,“ ukázal na tu překocenou na koberci.

„Ale jste ženatý! To vám nevadí, že tím ubližujete svým nejbližším?“ předpažila mu před chřípí Arnolda. „Nemůžete se trochu socializovat? Aspoň kvůli nim? Nejsme přece zvířata.“

„Říká ta,“ snažil se vyhnout očnímu kontaktu s pokračovatelem rodu, „co si musela nechat udělat test otcovství, aby zjistila, kdo ji vlastně zbouchnul.“ Vstal, nahmatal v kapse miniaturní flaštičku Metaxy a namířil ji na nás. „Popravdě už toho mám plný zuby!“ Čekal jsem, jestli jí půlku neurazí o hranu stolu a nepropukne hospodská rvačička. „Všichni jste pokrytci. Soudíte, protože závidíte.“

Rozvázal se mu pásek, župan se rozevřel a světla zářivek dopadla na jeho zmuchlané nádobíčko. Celý kancl vydal dávivý zvuk a synchronizovaně zkřivil obličeje.

„JÁ jsem monogamii nevymyslel! Nevím, proč bych měl podle ní hrát.“ Konsternovaně jsme sledovali odvážné performance za mužské libido. „Kdybyste byli se svými sexuálními životy spokojení, nezajímáte se o ten můj.“

Patrik hbitě přiskočil a zakryl šéfovo ohanbí tabletem. Nevšiml si, že je v režimu fotoaparátu, takže jediné, čeho docílil, bylo, že jsme teď šéfův penis viděli zazoomovaný a ve Full HD. Dokřivili jsme tváře úměrně tomu.

„Připište si všichni do kvartálních cílů další bod: Postarat se mi o dítě.“

„Huh!“ Patrik si všiml na retina displeji genitálního nadělení, polekal se a upustil ho na zem.

„Já du na hokej,“ šéf vylovil z druhé kapsy českou vlaječku, otočil se a i se svou pubickou rozhalenkou zmizel zpátky ve výtahu.

„Nemáte někdo číslo na tu feng šuej konzultantku?“ pronesl Pixel do ticha. „Potřebuju trochu prošťouchnout čchi.“

Stáli jsme se Sylvou, Pixelem a Buzíkem nad krabicí od toneru, kterou jsme vystlali skartovanými manuály, jak přežít Y2K, a Arnolda do ní uložili.

Buzík se díval do vykulené miminí tvářičky jako na svatý obrázek. „Není to úžasný?“ pošimral Arnolda ukazovákem na nose. „Děti jsou naši největší učitelé. Učí nás, jak být plně přítomni. Zcela v okamžiku.“

„Tím, že nepočkaj na nočník a vykaděj se teď a tady,“ přitakal Pixel. „Takovej kurz si nechám ujít. Děkuju pěkně.“

Sylva nahrnula větší množství drti do horní části krabice a podložila nemluvněti hlavičku.

Buzík ho přikryl plátěnou nákupní taškou. „Bude to znít divně,“ začal opatrně, „ale určitým způsobem má šéf pravdu. Osho někde píše, že kdybychom odložili svá ega, stud, strach z odmítnutí a předsudky vůbec, můžeme detabuizovat sexualitu, daleko otevřeněji o tom mluvit, daleko víc souložit a daleko víc si to užívat. Prostě… bychom toho druhého o sex požádali. A on by řekl buď ano, nebo ne. No hard feelings.“

„No jasně,“ luskl Pixel prsty, „jako na Hololodi! Pokud nemáte příliš na spěch, pane Rimmere, mohli bychom si v mé kajutě pár hodin zasouložit. Viděli jste Trpaslíka, ne?“

Buzík pokýval. „Všichni bychom byli daleko vyrovnanější. A méně deprivovaní. Jednou jsem byl dokonce na semináři tantry, kde lektor poukazoval na paradox: že je úplně normální, když se studenti na maturitním večírku zlejou tak, až si zvracej na šerpy… ale kdyby si místo toho společně zamasturbovali… to by bylo nepřijatelné. Sodoma Gomora. Přitom je to: příjemnější, zdravější, důvěrnější, přirozenější,“ vypočítával na prstech.

„Ty jo,“ Sylvu to zaujalo, „možná… má tahle společnost opravdu k sexu nezdravý vztah.“

„Neměli bychom ho zabavit něčím jiným než řečma o smilstvu?“ ukázal jsem na vykuka v krabici. „Navíc dětem plyne čas pomaleji než nám. Nám se zdá, že tady leží 20 minut, ale jemu to přijde, jako by se celej den kopal do zadku.“

Pixel položil vedle Arnolda do papírových hoblin starého gameboye a pexeso. Velký úspěch to nesklidilo.

„Chm,“ vydechl zklamaně. Ale pak se mu rozsvítily oči: „Do ZADKU! No jasně!“ Čapnul Arnolda podpaží a pelášil s ním ke kopírce.

„Tohle se ti bude líbit!“ funěl nedočkavě. „Sleduj! Chah!“ Položil kojence na skenovací plochu. Hned jak se jeho zádíčka dotkla chladného skla, začalo mimino řvát jako protržené. „Ne, počkej, vole. Je to fakt sranda! Prvních 14 dnů, co jsem tu pracoval, jsem nedělal nic jinýho!“

Natěšeně se chichotal do Arnoldova řevu, pod kterým zatím líně putovala světelná čára.

Po půlminutě sebral z přihrádky šedivý papír se dvěma rozpláclými bílými půlkami a tmavou škvírou mezi nimi a podržel ho Arnoldovi před nosem. Vůbec ho to nerozveselilo.

Pixel nám věnoval závažný pohled, jako by právě odhalil smrtelnou diagnózu: „Nemá smysl pro humor.“

Rozrazily se dveře a objevila se v nich šéfova žena Eliška, jen dnes výjimečně vypadala, jako by utekla z hororového muzikálu. Zoufalý škleb a oční stíny rozpité přes půl obličeje. Přeskočila nůžkami turniket, probourala naše shromáždění kolem kopírky a svinula Arnolda do náruče. „Co to tady s ním vyvádíte?!“ vyštěkla na nás. „Jsi v pořádku, koblížku?“ začala mu pusinkovat lebku.

„B– Děláme… záložní kopii. Pro případ, že by se mu něco stalo,“ koktal Pixel.

Eliška mu přiskřípla prsty do zásobníku na papíry.

„Jááá-ssss–“

Odkráčela do šéfovy kukaně. Posadila se na židli, vytáhla ňadro a začala malého kojit.

Chvíli jsme mlčky stáli a koukali se kamkoli, jen ne tam. Kromě Pixela, který hypnotizovaně zíral přesně na místo, kde rty objímaly bradavku.

„Líbíš se mi,“ řekla Sylva najednou. „Chci s tebou jít dnes večer na večeři.“ Všichni tři jsme se na ni otočili. „A… když to půjde dobře,“ dívala se upřeně na Buzíka, „můžeme jít ke mně. Mám to…“ na chvilku zaváhala, „ráda z boku. A pak… usnout zaklesnutí do sebe, jako lžičky.“

Sledoval jsem to s otevřenou pusou.

„Nikdy jsem neměla vaginální orgasmus. Jenom klitoridální,“ přiznala, aniž sklopila oči.

„Na tom… by se dalo zapracovat,“ usmál se Buzík nesměle. „Úplně vzadu nahoře, u děložního hrdla, je takzvaná AFE zóna. Když takhle ohneš prsty…“

Nabídl jí rámě a odešli společně do kuchyňky.

Zůstal jsem stát jako opařený. Myslel jsem, že– je těhotná. A on… má rodinu. T–

Když Pixel viděl, jak se tvářím, zvedl A4ku s Arnoldovými rozpláclými hýžděmi.

Nerozveselilo mě to.

„Si děláš prdel,“ hlesl jsem přes vatový plnovous.

„Nedělám. Ale trochu mi kouká,“ přiznal Pixel.

„Ty vole.“

„Stěžuj si v dopravním podniku,“ poradil mi alibisticky.

Zavěsil jsem.

„Co je?“ okřídlená Sylva se svatozáří se opírala o kandelábr a zapalovala si bílou camelku.

„Jsme bez čerta. Pixelovi… uskřípli… zadek.“

„Jak bez čerta?“ zakabonila se. „Bez čerta to nejde. Chybí tomu ten výchovný prvek.“ Rozladěně si narovnala gloriolu. „Nechceš mi říct, že jsem se takhle strojila zbytečně?“

Sundal jsem si mikulášskou čepici a promnul si obličej. „To nějak uděláme, ježiši. Vždyť dneska se daj čerti v ulicích přehazovat vidlema. To by v tom byl čert… A nekuř furt! Budeš mít rakovinu.“

Sylva se ušklíbla a naschvál mi vydechla jeden obláček přímo do obličeje.

„A povislý prsa,“ přisadil jsem něco, co by na ni mohlo fungovat víc.

Podívala se nejistě na svůj hrudník zatížený konstrukcí s křídly. „A to by ti vadilo?“

„Promiňte, vy JSTE čert, viďte?“ zeptal jsem se o poznání opatrněji poté, co jsem rozplakal dva bezdomovce. Sázel jsem na to, že když tenhle týpek stojí ve frontě na bankomat, mohl by to tentokrát být kostým.

„Kdo se ptá?“ otočil se na nás podezíravě.

„Mikuláš,“ opáčila Sylva.

„Ne, poslyšte,“ stáhl jsem si plnovous na ohryzek. „Kolegyně v práci nás poprosila, jestli bychom jí neudělali mikulášskou tlupu pro jejího caparta. Tak jsme si řekli, proč ne. Může to být sranda a… něco si třeba i přivyděláme. Ale čerta nám rozpůlilo metro, takže… nechcete být náš čert? Šábnem se na třetiny.“

Oba si nás ještě jednou změřil pohledem, podrbal se na nose pytlíkem křupek a neznatelně pokýval.

Porovnal jsem poznámku v Google Keep s cedulkou na paneláku. Lodžská 12. „Tady je to.“

„Mmm,“ Sylva se zarazila nad bohatou nabídkou zvonků. „jak se vlastně jmenuje naše účetní?“

Naše trojice si poslala několikrát tam a zpátky mexickou vlnu bezradných kukučů.

„OMG, tebe ještě nechám něco organizovat!“ Sylva o mě bez větší námahy přerazila berli a rezignovaně si dřepla na zápraží.

Vtom se otevřely vchodové dveře a vykoukla z nich drobná paní v pleteném svetru a kostkovaných papučích: „Vás mi posílá samo nebe,“ začala si s námi potřásat rukama. „Uděláte mi Mikuláše pro ty moje dva nezbedy? Sladkosti pro ně mám. Jen to nápravné divadýlko bych potřebovala.“ Vložila mi do dlaně tři sta korun a seznam asi pěti bodů, na kterých by měly ratolesti zapracovat.

„Hou hou hou. Ne, vlastně ne. Počkat,“ máchal jsem zmateně dvěma půlkami celofánové berle.

Uprostřed obýváku stáli dva identičtí obrýlení předškoláci, jeden v zeleném a druhý v červeném pyžamu s Teletubbies, a hypnotizovali nás pohledem.

Sylva si klekla k tomu červenému a pohladila ho po tváři. „Jestlipak jste byli celý rok hodní?“

Oba synchronizovaně pokývali hlavou.

„Nooo ale…“ vytáhl jsem zlobi-seznam. „Co stlaní postele? Mám tady zprávu z pekla, že tady je co zlepšovat.“

Dvojčata si vyměnila rychlý vystrašený pohled.

„Nemám pravdu, Belzebube?“

Belzebub unaveně zarachotil řetězem a na koberec z něho vypadl sáček s bílým práškem.

„Co to je?“ zašeptal jsem koutkem úst.

„Peří,“ odvětil nevzrušeně.

„Cože?!“ vyhrkl jsem sípavým polokřikem, kopl jsem balíček pervitinu pod almaru a začal pochybovat, že náš čert bude tím nejlepším výchovným prvkem.

„Pppp… řesně tak, děti,“ navázal jsem. „Čert chce říct: Nechlubte se cizím peřím.“

Sylva se na nás otočila a měla úplně podlité a rudé pravé oko. „Myslím, že… jsem si tam… zanesla třpytky. Pálí to… mohla bych…“ ukázala na dveře do koupelny.

„Nemni si to!“ pláclo ji přes ruku zelené dvojče.

Zavřel jsem za námi dveře do koupelny.

„Myslím, že náš čert je narkoman,“ pravil jsem hlasem z filmového traileru a posadil se na bidet.

„No ježiš,“ Sylva se snažila dostat oko pod kohoutek. „To ještě neznamená, že nás všechny zavraždí. Prosím tě, mohl bys… Já tam…“

Naklonila se ke mně tak blízko, až jsem ucítil, jak jí voní tvář a vlasy. Ve vnitřním koutku pravého oka měla zaseknutou jednu stříbrnou a jednu zlatou hvězdičku. Uchopil jsem ji jemně za bradu a ukazovákem druhé ruky nežádoucí souhvězdí postupně opatrně vylovil. „Tak. A je to.“

Nepřestávala se na mě dívat. Cítil jsem na rtech teplý dech z jejích nosních dírek. Pomalu otočila hlavou doprava, dokud nezavadila špičkou nosu o špičku mého. 30 vteřin jsme se jen dotýkali nosy a hleděli jeden na druhého. Stáhl jsem plnovous a přiblížil se ještě o pár centimetrů. Dotkli jsme se rty. Sylva mě lehounce kousla do horního a začali jsme se líbat.

Nejprve něžně, ale s každým jazykovým výpadem čím dál vášnivěji.

Vzala moji ruku a položila si ji na ňadro.

Vysadil jsem ji na pračku. Rozepnula mi džíny, odhrnula si stranou kalhotky, zavedla si mě a objala mě nohama.

Chytl jsem ji za levé křídlo. Dívali jsme se navzájem do očí, nikdo neuhnul, a za přerušovaného dýchání jsme si společně vychutnávali režim ždímání.

Asi po 2 minutách přerušila oční kontakt. „Můžu mít otázku?“ zašeptala mi uličnicky do ucha. „Pořád ještě platí ten zákaz kouře–“ vyjekla a ukázala prstem ke dveřím.

Ohlédl jsem se. Stáli tam pyžamoví bratři: „Dobrý den.“

Instinktivně jsem udělal úkrok stranou. A odkryl tak Sylvin klín.

Čuk a Gek vypoulili rozptylky.

Jako bumerang jsem se vrátil zpátky mezi stehna.

„Ehh… To je v pí…ořádku, hoši,“ mentorsky jsem si odkašlal a zahájil přednášku, zády k publiku. „I andělé… aby… mohli létat… potřebují občas natankovat. A to právě… – to se málo ví – dělají… Mikulášové.“ Sylva se na mě podívala, napůl znechuceně, napůl vyděšeně. „Takže… nechcete nám… říct nějakou básničku?“

Chlapci nepřestávali upřeně civět na místo, kde před okamžikem zahlédli Sylvinu… svatyňku, a jako v transu unisono recitovali: „Mikuláš ztratil plášť. Mikuláška sukni.“

„Venoušku, vždyť ty máš kartáček–“ ve dveřích přibyla maminka. Když spatřila koupelnovou scenérii, zůstala stát jako opařená. Instinktivně strhla z háčku dvě osušky a s gryfem Spidermana je rozhodila synům po hlavách. Levou rukou popadla ústní vodu a vychrstla jí Sylvě do obličeje, pravou se neobratně křižovala.

Sylvin křik přehlušilo hlasité zapraskání z obýváku. Všichni jsme se ohlédli.

Chodbou se prohnal čert s LCD televizí.