Poloretardovaný Hulk chodí jíst do kantýny a stráví tam minimálně hodinu (buď se furt učí s příborem, nebo mu dělá problém strávit tu kuchařku s knírem, co sežral po bazénu guláše) a Zedníček se zavírá v prosklený kukani.

Asi si onduluje muleta.

Jak si tak žvýkám kousky rozemletých, hormonálně vyživených kuřecích pařátků obalených ve strouhance, mám náhle pocit, že mě někdo upřeně sleduje.

Ne, tentokrát to není Pergnerky klitoris. Rychle vzhlédnu. Zedníček stojí za regálem a pozoruje mě skrz škvíru mezi bednami.

Zíráme na sebe asi minutu v naprostém tichu.

„Mistře?“ 

Ticho.

„Já vim, že na mě koukáte. Trochu mě to děsí.“

Po další minutě se ozval. Jeho hlas byl podivně zastřený, něco jako když zkřížíte Darth Vadera a Aťku Janouškovou.

„Dneska začneš s ještěrkou. Pokyny dostaneš u regálu G3.“

„Ale já…“ 

„Nezájem. Jak řek‘ jednou Rocky: Tak dlouho chodíš s dřívím do lesa, až se ucho utrhne.“

A odešel.

Spolknul jsem poslední sousto bagety a vydal se k regálu G3. Byl až úplně v nejzadnější části skladu. Nebylo to osvětlené a podivně to tam páchlo.

Už jsem jen čekal, kdy se zjeví Saurunovo oko a zpoza rohu vyběhne nějaký hobit, co mi dá přes hubu.

Hobit nevyběhnul. Zato jsem o něco zakopnul. To něco se začalo pohybovat a já náhle v přítmí poznal obrysy lidské postavy.

„Do–do–dobrý den, vy vy jste tady od nás?“

„Já jsem, který jsem.“

„Bože?“

„Jsem Kerýsek. Starám se o ještěrky.“

Ne, nejsem v hobitíně, jsem uprostřed dobrodružství z knih Terryho Prachetta.

„Já si tu mám vyzvednout ještěrku a pokyny k tomu, jak ji ovládat.“

Muž se na mě dlouze zadíval a pak jemně pokynul pravou rukou za sebe.

„Starej se o ni dobře, mládenče, neboť ona je tou, která jednoho dne tento sklad ke spáse dovede.“

Oukej, už si fakt budu muset pořídit ten radar na mentály.

„A jak se teda do toho…“

Chlápek zmizel. Výborně.

Zemřel v ještěrce. To budu mít na náhrobku. Na pohřbu bude Pixel, kterej mě bude chtít hned zkompostovat. Šéf, co mi pochčije rakev. Zedníček, co objedná černošskej gospel a píseň Oh happy day. A ten mistr Tříska tadyhle od regálu G3.

Popojel jsem s ještěrkou. No vida, možná nakonec neumřu. Zkusil jsem se dostat mezi regály na začátek skladu. Cha. Tahle páčka asi bude na zvedání.

Po chvilce tréninku jsem nabíral bedny like a boss. Ještě hodinku a budu je šoupat do regálu jedna báseň. Jen trochu couvnu a…

Zkrátím to.

Najel jsem ještěrkou do regálu. Ten spadnul a shodil regál za ním. Ten spadnul a shodil regál za ním. Celý sklad se sesypal jako domino.

Zedníček vylezl z kukaně.

Spletl jsem se. Na náhrobku budu mít nápis „Uškrcen knírem.“

Sbohem.

Poslední zářivka byla natolik zpuchřelá, že zničehonic praskla, vysypala se mi do vlasů a za ní celá rodinka stínek obecných.

„Ááááágnhhhh!“ Jednou rukou jsem se držel lešení, druhou si epilepticky oprašoval temeno a mrskal sebou jako pole dancer na hromosvodu. Kopl jsem přitom do menší dřevěné bedny, která se zřítila ze 6 metrů a s tupým žuchnutím, ale neporušená dopadla na betonovou podlahu.

Bylo na ní velkými tmavě rudými písmeny napsáno OTEVŘETE V ROCE 2020.

Dolistoval jsem až na závěrečnou stranu inventáře skladových zásob. Nic. Ta bedna neexistovala.

„Mistře?“ zaskřípal jsem zuby. Zedníček trval na tom, že ho musím oslovovat mistře. Nesl jsem to těžce, protože uznávám jenom dva mistry: Jana Husa a Yodu. „Viděl jste někdy tuhle bednu? OTEVŘETE V ROCE 2020.“

„Víš co, prde? Zavři kušnu. A otevři ji taky až v roce 2020.“

Přísahám bohu, že tohohle člověka jednou udusím skelnou vatou. Ne. Ne. Dívej se na něj očima lásky. Zlo je jenom nezralé dobro. Určitě musí být nějaký důvod, proč je takový píčus. „Proč jste takový?“ přemohl jsem se. „Stalo se něco?“ věnoval jsem mu pohled plný porozumění.

Na moment se zarazil. Pak se mi zadíval tklivě do očí a rozvlnily se mu rty: „Když jsem byl… ještě kluk, zneužívali mě prarodiče. Dělali mi…“ začal natahovat. Chlácholivě jsem ho poplácal otevřenou dlaní po sešívaném kšiltu. Rozevřel náruč, jako by mě chtěl obejmout, ale místo toho mi přiložil dlaně ze stran hlavy a začal mi rolovat ušní boltce.

„Jáááuu!“

„Ty seš fakt pošahanec, prde. Zneužívat? MĚ?! To by si moh’ někdo zkusit! Vyšukal bych mu mozek z hlavy!“

Ou–kej.

Mezi železnými vraty se objevila Sylva s talířkem višňových čokopiškotů. Už jen ten obraz mě dojal. Připadalo mi, jako by mě přišel někdo navštívit do vězení. Jen jsem byl po týdnu ve skladu mírně zaskočený z toho, že se mi nesnaží vecpat do zorného pole své zevní pohlavní orgány. Ale když mě objala, odpustil jsem jí to.

„Co to je?“ Sylva si přečetla inkriminovanou bednu.

„Nemám tušení,“ pokrčil jsem rameny.

Zvědavě ji obešla ze všech stran. „Musíme ji otevřít. Může to být nějaký důležitý odkaz budoucím generacím.“

„Ale… ještě není čas,“ poklepal jsem zodpovědně čokopiškotem na kulatý letopočet.

„Ale je! Copak to necítíš? Jsme na počátku věku šestého slunce,“ Sylva měla výraz holčičky, která už od října prohledává šatní skříně rodičů, aby našla vánoční dárky. „Nevidíš, jak se lidstvo mění? Jak se postupně vracíme ke své vnitřní moudrosti?“

Ohlédl jsem se na Jabbu, který si čistil ucho šroubovákem.

„Jsme připraveni,“ zašeptala Sylva sugestivně.

„Ále. Já bych z toho nedělal takové haló.“

Za 30 minut se kolem bedny tísnilo přes sto zaměstnanců. Fotili si s ní selfíčka, postovali je na sociální sítě s hashtagem #mysterybox2020 a rozvíjeli divoké teorie.

„To bude určitě nějaký lup!“ zatnul vzrušeně pěsti Patrik, který si ode mě minulý týden půjčil Kmotra a od té doby je pro něj každý, kdo má klobouk nebo housle, mafián. „Banda mafiánů vykrade banku. Schovají peníze do zapadlého skladu, než se vody uklidní. A mezitím se snaží navzájem odkráglovat, aby tak zvětšili svůj podíl!“

Sylva dala oči v sloup: „Vůůůbec. Bude tam návod na osvícení! Tak dlouho jsme čekali.“

„Tohle jsem viděl v Největších kriminálních případech 20. století,“ zaševelil ponuře Pixel. „Týpek shodí svoji manželku do výtahové šachty. Pak ji rozřeže na kousky a ty poschovává různě po kufrech a krabicích. Vsaďte se, že tam bude… stehno, hýždě nebo tak něco.“

„Co to dát i na firemní facebookový profil?“ zašeptal Patrik šplhounsky do zvukovodu mého – v tuhle chvíli jen papírového – šéfa.

„Co to dát do televize?“ zasípal Alfons, který neví, co je to facebookový profil.

Šéfovi se rozsvítily oči: „Nova, nebo Prima?“

„Co ČT?“ přisadil Patrik.

„Máš pravdu, Petře!“ zakýval závažně šéf. „Tohle je událost veřejnoprávního významu. Otevřeme tu bednu před kamerami a ovládneme večerní zpravodajství!“ Luskl na Sylvu.

Ta vyběhla ven za lepším signálem, a než jste stihli zazpívat „Pěstní klíny do každý rodiny s televizí“ byla zpátky: „Budou tu v půl druhé.“

Šéf si vyhrnul rukávy a sáhl pro páčidlo.

„…to budou beztak nějaké tajné dokumenty z 2. světové válk–“

Do haly nakráčeli asi 12letý blonďatý klučík s ještě o něco mladší holčičkou v puntíkatých šatečkách, která mi trochu připomínala Leontýnku z Ať žijí duchové. Za ruce docupitali až k šéfovi.

Ten si je změřil jedovatým pohledem. „Nechci! Nechci kytičku proti rakovině. Nechci bílou pastelku! Podruhé už mě nenapálíte. Víte, jak hovadsky se s ní píše?“

„My jsme z ČT Déčko,“ představil se kluk hláskem, který byste přiřadili spíš jeho kolegyni.

Šéf schoval hlavu do dlaní. „To si ze mě dělaj na Kavkách kozy. Za tohle platím koncesionářský poplatky? OMG…“

„Drbu vrbu drbu vrbu drbu vrbu. Jsme uprostřed skladiště společnosti Krak&Tit. Co skrývá tajemná bedna s nápisem OTEVŘETE V ROCE 2020?“ odříkávala dramaticky nezletilá reportérka a zápasila při tom s rovnátky.

Vedle ní stál otrávený šéf a opíral se o páčidlo.

Chlapec to celé natáčel na iPad. Šéf k němu přiskočil a vlepil mu pohlavek: „Pořádně to drž, krucinál!“

„To zjistíme už za pár vteřin,“ nenechala se vykolejit zpravodajka.

Šéf zaklínil páčidlo do rohu bedny a zapřel se.

Všichni jsme zatajili dech.

Dřevo zaskřípalo.

Přední strana bedny povolila a na podlahu se vysypal pytel kalendáříků na rok 2021.

Bázlivě jsem si odkašlal do ticha haly: „Dobré… jitro?“

„Jitro? Jitro? Jitro?“ opáčila ozvěna odrážející se od stěn skladiště.

Mezi regály se cosi pohnulo. V kuchyňském koutě sedělo pohlednější dvojče Jabby Hutta v montérkách, ze kterých by šel ušít menší cirkusový stan. Zrovna se zakusoval do svého sendviče: podélně rozříznutého pecnu chleba, ze kterého čouhal celý králík.

Celý sklad působil hodně sterilně a uvědomil jsem si, že tu není o moc tepleji než venku. Jediné, co to tu trochu zútulňovalo, byla výzdoba v podobě plakátů: absurdně přetuněné motocykly se střídaly s děvčaty z prostředních dvojstran časopisu LEO, rozjařeně rozhrnujícími stydké pysky. Nikdy dřív jsem neviděl pohromadě tolik výfuků a vagín.

„Ale ale…“ ozvalo se mi za zády. Otočil jsem se a střetl se pohledem se 150centimetrovým týpkem ve slávistické kšiltovce s knírem a maniakálním výrazem. Výhružně si stoupl do bezprostřední blízkosti a se zakloněnou hlavou mi hypnotizoval bradu.

„Koukej Ctibore, hošíček od počítačů se vypravil mezi skutečný chlapy. KLIK!!!“ zařval zničehonic, až jsem sebou trhl. To mu udělalo radost. „Víš, jakej je mezi náma rozdíl? Já dělám klik takhle!“ zahodil kšiltovku a šusťákovou bundu, vykasal si rukávy a klesl k zemi. S námahou udělal jeden holčičí klik. Pak vstal. „Kdežto ty… takhle,“ ohnul poslední článek ukazováčku.

Pokýval jsem hlavou. „Chápu. Využil jste synonymie toho slova. Povedené.“

10 vteřin se na mě díval. Pak vykřikl: „Drž hubu!“

Napadlo mě, jestli nemá Touretteův syndrom.

„Jak se ti u nás líbí?“

„Trochu mě rozptylujou všechny ty… poštěváčky. Mám radši, když je… prostor pro fantazii,“ přiznal jsem.

„Tady ti na fantazírování sere pes!“

Jabba se zasmál a zaskočila mu králičí noha.

„Jak se jmenuješ?“

„Michal.“

„Budu ti říkat prde.“

„Ou–kejjj.“

„Myslíš si, že jsi lepší než já?!“

„Mmm… ne?“

„Takže myslíš, že já jsem lepší.“

Přimhouřil jsem oči a olízl si rty. Na obličeji mi přistály montérky.

Vykoukl jsem stydlivě z převlékárny: „Ty kaťata mají díru na zadku.“

„Vrilantní postřeh, prde,“ zazubil se knírač.

V–rilantní?

„Montérky bez díry si musíš zasloužit.“

„Ale máte tady asi 15 stupňů. Budu mít hemoroidy!“

„Sám si homoroj!“ Jabba vyprskl smíchy a zavlažil podlahu v třímetrovém rádiu.

„Přeskládej tamtěch 30 palet děrovaček. Tady máš rukavici. Tu druhou si zasloužíš, když namasíruješ Ctiborovi záda.“

Do polední pauzy jsem si stihl zadřít víc třísek než za celý život, vyhodit plotýnku, narazit kostrč, a i když nevím, jestli je to fyzicky možné, uhnat si čtyři kýly.

„Já tady zhebnu, kámo. Takhle mě šikanovali naposled ve 2. třídě. Jenže to jsem měl fakt směšný brejle.“

Řekl jsem jim, že si jdu koupit do trafiky bagetu, ale místo toho jsem volal Pixelovi.

„Jsem zavřenej v pornohale s Otesánkem a Pavlem Zedníčkem, kterej má každej komplex, o kterým jsi kdy slyšel. Každej.“

„Pruda. Jsem s tebou,“ utrousil nepřítomně Pixel a hned se rozesmál. „Haha, ten Barney je číslo!“ Zaslechl jsem znělku HIMYM.

„Prosím tě, tys viděl víc seriálů, než vůbec natočili. Tohle je přece klasická šablona! Zelenáč přijde do nového prostředí, kde jím pohrdají. Co mám udělat, abych si získal jejich respekt a přestali se po mně vozit?“

„Hmmm,“ Pixel konečně stopnul VLC player – software, který v práci používá nejvíc – a věnoval mi plnou pozornost. „Jsou v zásadě 4 možnosti, Míchačko:

1. Ukážeš jim, že jsi opravdovej überskladník. Paletový virtuóz. Princ regálů.
2. Zachráníš jim život.
3. Nadřízenej je bude chtít vyhodit. A ty to zvrátíš.
4. Ukáže se, že hraješ za Slávii.

Jednička a čtyřka jsou bez šance. Viděl jsem tě čutat i stěhovat. Sorry, seš fakt levej. Trojka taky. Nejsi moc pohotovej a seš docela srab. Takže jim musíš zachránit život. Good luck!“

„Počkej, počkej. A co ta trojka? Když mi zahraješ nadřízeného…“

„Ty vole, Mišelíne, nevíš, jak dopadaj ty naše RPGčka?“

„Hele, brácho, jde mi o kejhák,“ zlomil se mi hlas. „Šéfuje mi Begbie z Trainspottingu. Úplně to nechápu – a o to je to strašidelnější – ale zdá se, že Jabba chce, abych ho namasíroval. A mám na sobě kolonomontérky! Udělej to pro mě.“

„Jak by vůbec mohli uvěřit, že jsem jejich nadřízenej?“

„Už jste to slyšeli? Naši centrálu přesunuli na Jamajku!“ prohodil jsem mezi řečí, když jsem se vracel pro osmou krabici zvýrazňovačů.

„Nemachruj na nás se zeměpisem, prde,“vytočil se knírač. „Já vim, kde je Jamajka, jasný?“

„Prý se tu dnes možná zastaví i někdo z vedení.“

Zarachotila vrata a vešel Pixel v Sylviných brýlích a Patrikově kravatě. „Hi guys!“

Jabba se schoval za Zedníčka, který zkoumavě naklonil hlavu.

Když Pixel spatřil naši nesourodou trojici, zarazil se ve svém odhodlaném kroku a rozhodl se raději zůstat u brány. Tam nesměle zahájil lámanou jamajskou angličtinou svůj part: „I really appreciate what you do here, guys… but times are hard so…“ nasadil soustrastný výraz, „unfortunately… we must dismiss you. I’m very sorry.“

„Co řikal?“ otočil se na mě knírač. „Já to samozřejmě vim, ale tady pro Ctibora.“

„Ty jo, chlapi, nemůžu tomu věřit,“ položil jsem jim ruce na ramena a vzhledem k jejich odlišným výškám jsem u toho vypadal, jako když řídím křižovatku. „Chtějí vás propustit.“

Zedníčkův knír se přemístil na jedinou stranu jeho obličeje.

„Ale já to tak nenechám!“ zatnul jsem vzdorovitě ruku v pěst. „I kdybych se měl vzdát části platu. Jeden skladník za vš–“

Halu rozřízl Jabbův godzillí řev. V amoku popadl krabici a hodil ji 10 metrů přes skladiště. Pixel se taktak sehnul. Krabice se rozmáčkla o železná vrata a na konsternovaného jamajského CEO se s plastovým klopotem snesl déšť růžových a žlutých zvýrazňovačů.

Otřesený Pixel se vyjukaně rozhlížel. Chvíli jen naprázdno klapal čelistí, až se prokoktal do mateřštiny. „To b–bbyl mistejk. Já… sssorry… fffvvv… šichni dostanete přidáno. Good job!“ zvedl oba palce. „I love you.“ Vstal z hromádky zvýrazňovačů a zmateně odvrávoral do chladného listopadu.

Čtvrt minuty jsme jen tak stáli a přehrávali si, co se zrovna stalo.

„Dobře Ctibooor!“ poplácal Zedníček Jabbu po zádech. „To si zaslouží odměnu! Prde,“ lusknul na mě a podal ze skříňky masážní olej.