„Tři, dva, jedna… TEĎ!“

Sylva navigovala: „Doprava. Doprava. Doprava. Dopravaaa…“

Ucítil jsem vlhko kolem kotníků, pak křupnutí a smrduté slizko na obličeji. Rozvázal jsem rukávy. Stál jsem i se svými novými converskami po kotníky v brčále a po čele mi stékal žloutek.

„Tak tys mě nejdřív nechtěl a teď, když mám jiného, mě zase CHCEŠ?!“ vytrhla mi lžíci a začala mě s ní bodat do žeber.

„Jj-áhh…“ snažil jsem se zmuchlanou mikinou vykrýt její výpady, vymrkal jsem ovulaci alespoň z jednoho oka a intuitivně se rozeběhl směrem k umývárnám. V cílové rovince jsem se přitom čelně srazil s favorizovaným Patrikem a oba jsme padli naznak do písku. „Hhhh–“

„Tohle je cvičení na důvěru,“ slabikoval šéf z teambuildingové brožurky s názvem JAKO NAMAZANÝ STROJ. „Každý jste vyfasovali číslo od jedné do osmi. Když ho vykřiknu, začnete bezvládně padat k zemi. Úkolem ostatních je…“ otočil stránku, „…vás chytit! No vida. Nemusíte se ničeho bát. Prostě se jen svěřte do rukou kolegů.“

Nervózně jsem těkl očima k Sylvě. Levou pěstí točila dopředu, jako když navíjí rybářský prut. Na pravé se jí přitom pomalu stavěl prostředníček.

„Nechte těch vopiček!“ okřikl nás šéf. „Držte zobáky a… choďte. Zaplňujte prostor.“

Chvíli jsme mlčky křižovali polovinu beachvolejbalového hřiště.

„Sedum!“

Ozvala se tupá rána.

Účetní spadla ze stoje obličejem na outovou čáru.

Šéf plácl zklamaně dlaněmi o chlupatá stehna. „Vy vůbec neumíte spolupracovat! OMG. Divím se, že nám ten kancl ještě neexplodoval!“ Zalistoval v brožurce o padesát stran zpátky. „Budeme muset začít s něčím jednodušším. Při čem nehrozej zlomeminy.“

Seděli jsme na lavičkách z rozpůlených kmenů kolem vyhaslého ohniště.

„Taakže. Budeme postupně po kolečku vyprávět příběh,“ předčítal šéf cvičení ze strany 2. „Každý jed– ticho tam!“ napomenul účetní, která zaúpěla poté, co jí Buzík přiložil na odřeninu na nose tampón napuštěný kysličníkem. Tlumeně se rozplakala do ohbí lokte. „Každý jednu dvě věty. Účelem je… navazovat na sebe. Být předvídatelný. Dávat kolegovi po levici nakousnutý koláč. Kapišto? Já začnu: Žil byl kdysi vitální padesátník. Neměl vlasy, ale to mu jen přidávalo na sex-appealu.“

O příběh, který následoval, svedou jednou Spielberg, Fincher a Scorsese zápas v bahně.

PATRIK: „Ob– lékal se vkusně. Vůbec ne upjatě. Měl… rád víno, ženy a… Excel.“

BUZÍK: „Poměrně brzy si však uvědomil, že konzumerismus a uspokojování vlastních potřeb nevedou k pocitu naplnění. A proto se rozhodl, že zasvětí svůj život vyššímu dobru.“

PIXEL: „Ale ještě předtím si koupil Xbox a marihuanovou plantáž.“

ALFONS: „Chrrrrr.“

SYLVA: „Jednoho krásného dne ukradl krev těhotné holce, aby jí mohl dát košem. Když si pak někoho našla a mohla být konečně zase šťastná, připlazil se ten hajzl zpátky s prosíkem.“

PEPÉ: „A s čurokapem. Chtěl jí totiž ukázat, že močit na sebe při sexu už dávno není tabu.“

ÚČETNÍ: „Já chci domůů-ůůů. Myslím, že mám otřes mozku.“ (Usedavý pláč. Zvracení.)

JÁ: „A… b– jestli neumřeli, tak… jsou… spolu dodnes? Teď vypněte nás prosím, ať nebolí vás hlova,“ rozmáchl jsem tázavě rukama na dotaz, jestli má moje replika příběh zakončovat.

Šéf postupně absolvoval kroužek nevěřícných očních kontaktů, nadechl se, pak pusu zase zavřel, hodil JAKO NAMAZANÝ STROJ do hromádky popela a odešel se namazat do nedalekého baru.

Team building končil diskotékou na pláži. Seděli jsme s Pixelem opodál na dětském kolotoči. Pixel mi barvitě vyprávěl, jak Mácha pical Lori u kamen. Já neuroticky přežvykoval brčko z pátého Mojita a sledoval, jak se k sobě Buzík a Sylva tisknou za melodického bědování mániček z Nazarethu. Jeho ruce sklouzly z jejích beder a bez skrupulí pevně objaly její půlky.

„Zkusil jsem ji několikráte fikat. Dvakrát to vyšlo, dvakrát jí, pravila, to lechtalo. Dobrý, ne?“ předčítal Pixel z telefonu.

„Love is just a lie. Made to make you blue. Love hurts. Ooh. Ooh.“

Chlapci ze Skotska dofňukali. Buzík si odskočil na toaletu a Sylva osaměla pod diskokoulí, kterou tu věšeli snad ještě soudruzi.

Exnul jsem zbytek Mojita, rozkousal dvě ledové kostky a vyrazil za ní.

Zkontroloval jsem, jestli u sebe nemá příbor, a poklepal jí na rameno. Otočila se a okamžitě nasadila bojovný výraz.

„Ty za mnou vůbec–“ popadla slunečník a napřáhla se.

Naštěstí začalo hrát Someone Like You od Adele. Song, který uvrhne do letargie i zasloužilého wrestlera, natožpak těhotnou třicítku. Svěsila slunečník podél těla.

„Promiň. Byl jsem… sobeckej idiot. Jak jsem tě nechal… samotnou,“ zadrhával jsem a pohrával si se šňůrkou na šusťákové bundě. „Ale teď tě vidím a… chci s tebou mít společnou Clubcard. Chci, abychom byli neporazitelný tým v Aktivitách.“ Všiml jsem si, jak sevřela rty. „Nevím, jestli je to tím, čím jsme si prošli, nebos začala vylučovat nějaký nový feromony, ale je to…“

„Chceš mě jenom proto, že mě má někdo jinej. Je to jenom souboj eg. Nemáš mě doopravdy rád.“

„Jak to můžeš vědět?“

„A jak ty?“

Půl minuty jsme se na sebe dívali.

„Tenhle vlak ti ujel, Michale. Mohls mít rodinu. Dost možná milující,“ ztěžka se nadechla a vydechla. „Ale když šlo do tuhého, prásknuls do bot. Tohle bylo… MOJE cvičení na důvěru,“ začala nepatrně vrtět hlavou. „Neprošels.“

Buzík se vrátil ze záchodu s origami labutí poskládanou z obalu od toaletního papíru. Ťuknul s ní Sylvu do nosu. Usmála se. Chytli se za ruce a bez jediného ohlédnutí odkráčeli k jezeru.

Zůstal jsem stát pod pravidelně se střídajícím červeným, zeleným a bílým světlem.

„Osm,“ zašeptal jsem, zavřel oči a začal bezvládně padat k zemi.

Nikdo mě nechytil.