Buzík postával vedle kávovaru a srkal svoje malé capuccino s mlékem. Přišel jsem k němu, přezíravě jsem si s ním přiťukl svým kríglem espressa a půlku vyexoval, dokud jsem se nezačal dávit.

Mírně rozkročený Buzík se chystal vyprázdnit. Přiskočil jsem k sousední mušli a vší silou zatnul močový měchýř. Vytáhl jsem post-it lísteček, napsal na něj: „7 VTEŘIN, in your face!“, přilípl ho před Buzíka na kachličky do úrovně očí a vítězně pootočil splachovadlem.

Četl si ho, zatímco poklidně močil. Pak se na mě podíval: „Mám pocit, že ve mně cítíš soupeře.“

„Pffff,“ nechal jsem ledabyle rozvlnit rty proudem vzduchu, aby viděl, že mi nestojí ani za artikulaci.

„Ale plýtváš silami ve špatném směru. K čemu ti bude, že umíš plivat na cíl a vyčůrat se do 7 vteřin?“

Zamyslel jsem se, v kterém odvětví bych tím mohl zabodovat. Žádné mě nenapadlo. Možná jsem předběhl svou dobu.

„Vím, že chceš psát. Četl jsem tvůj blog.“

Pomalu jsem na něj otočil hlavu s pohledem, který křičel jedno velké tázavé: „A?“

„Kvalita kolísá. Ale je tam potenciál.“

Odmlčel jsem se.

„Mám…“ polkl jsem, „z toho úzkost. Všichni čekaj, že to bude největší prča,“ zadíval jsem se nepřítomně na fialový osvěžovač vzduchu. „Sedim nad tím hodiny a… bolí to. Ohejbám si realitu tak, aby… nebyla k pláči, ale k smíchu. Není sranda bejt vtipnej. Nebejt těch milejch komentářů, možná už jsem to zabalil.“

Zavrtěl hlavou. „Na očekávání kašli. Sedni. A piš. Pro sebe. Nestylizuj se. A čtenáři, co ti zbydou, TO jsou tví čtenáři. Musí to těšit hlavně tebe.“

Znejistěl jsem. „Takže ty… víš, že ti říkám buzík.“

„To z tebe jen hovoří tvůj strach,“ pronesl smířlivě. „Jestli chceš, zůstaň tu po práci. Vycvičím tě.“

„Vycvi-“

„Bonsoár pisoár, Majklové,“ vešel Pixel a obsadil poslední mušli. „Taky chcete svrhnout holčičí monopol společného chození na záchod? Je to diskriminace! Proč nemůžem taky? Někdy…“ položil mi ruku na rameno, „je mi tu smutno. Jen mušle a já.“

Buzík a já jsme synchronizovaně zapli poklopce a odešli si umýt ruce. Pixel zhrzeně našpulil spodní ret a opřel čelo o kachličky.

Hodiny ukazovaly přesně 18.00. Seděli jsme s Buzíkem se zavřenýma očima na kancelářských stolech, nohy zkroucené do tureckých sedů.

„Všechno je v hlavě,“ odříkával tiše. „Jak pravil Henry Ford: ‚Ať už si myslíš, že něco dokážeš, nebo nedokážeš, v obou případech máš pravdu.‘“

„A pak zavedl pásovou výrobu, kde dělníci vykonávali celý den ten samý rutinní úkon, dokud jim nešiblo.“

„Ale dokázal to,“ nenechal se Buzík vykolejit. „Osekej svůj život, Michale. Na kost. Nemilosrdně. Jenom na lidi a činnosti, co tě opravdu naplňujou. Tvůj čas tady je omezený. Nedávej ho šaškům na internetu. Netrav ho sebelitováním. Čti. Žij. Piš. Drž pevně kormidlo svého života. Jedině tak dopluješ tam, kam chceš.“

Chvíli jsem měl pocit, že opravdu slyším mořský příboj, dokud mě nepraštila do nosu vůně saponátu.

Otevřel jsem oči. Klečela přede mnou prošedivělá uklízečka a máčela hadr v kýblu bublin.

„To jste godní, chlapci, že mi takhle uhéjbáte, ale já bych to vytřela i tak.“

„My neuhýbáme,“ usmál se Buzík vřele. „Přehazujeme výhybku k lepšímu životu.“

Za minutu už tu byly turecké sedy tři.

„Možná vas to překvápi,“ svěřila se nám Svitlana. „Ale nechtělá sem byt vždycky uboršica.“

Ne? Vážně?

„Světo, představte si, jak se váš mop…“ začal Buzík přeříkávat vizualizaci. „…mění- Čím jste chtěla být?“

„Zpěváčka.“

„…na mikrofon. A záchodky jsou Broadway.“

Když se chytli za ruce a začali společně broukat ukrajinskou verzi Cell Block Tanga, začal jsem se ošívat.

„Hm. Tak já se ještě vyčůrám do orchestřiště a asi už pudu,“ seskočil jsem ze stolu.

„Vydej knihu,“ zaševelil Buzík sugestivním batmanovským hlasem.

„Díky za tip, ale… žádnou jsem nenapsal,“ balil jsem si banán.

„A co ESC blog?“

Pop. Six. Squish. Uh uh…

Pravé obočí mi pomalu vystoupalo do půlky čela. „Ty myslíš…“ zůstal jsem stát jako přimražený, „že by si… to někdo koupil?“