Šéf si vylezl na kancelářskou židli a skočil z ní na zem. U toho zařval „Čum, hele, telemark!“ a celé vystoupení ukončil větou „To sem nacvičoval včera celý odpoledne.“

Všichni znuděně projížděli Facebook na mobilu, Patrik proaktivně zatleskal.

„Ale abych se vrátil. Svolal sem vás, abych vám řek’, že jedu na dovolenou. Do Vánoc mě tu neuvidíte a vracim se až po Novym roce. Kterej debil by taky v tomhle období pracoval, žejo,“ pokračoval dál. „Jo a sorry, ta vaše žádost o celofiremní vánoční volno neprošla.“

Bezva. Takže moje Vánoce proběhnou následovně – 23. 12. večer pojedu narvaným přetopeným vlakem domů, tam zodpovím 35 628 otázek na téma Proč ještě nemám manželku, dítě, vlastní byt, auto, proč nenosím čepici, šálu, rukavice a teplejší bundu, proč jsem tak hubenej a jestli vůbec jím (ne mami, nejím už dva roky, protože je mi teprve 30 a ještě jsem nepochopil koncept nakupování v potravinách) a pak se přežeru, dostanu novej svetr a pojedu zase tím narvaným vlakem zpátky, abych mohl co nejdřív do práce.

„…a zastupovat mě bude tadyhle Majkl!!“

„Cože?!!?“ vzpamatoval jsem se na chvíli z myšlenek na Vánoce s rodinou.

„Hele, nikdo jinej to nedá. A ty seš jedinej aspoň trochu podobnej kanec jako já!“

Šéf se zachechtal, šoupnul si tupé na šešulce, poškrábal se v rozkroku a šel nacvičovat telemark.

„Ahoj Sylvo, prosím tě, mohla bys rozeslat ty maily, co jsme včera řešili?“ Přišel jsem druhý den ke stolu Sylvy a snažil se nechovat jako šéf.

Sylva si začala okázale pilovat nehty. Otočila se ke mně zády.

„Pavlí, co si objednáme k obědu?“

Výborně. Ydá se, že tu mám zhruba stejnou autoritu jako dveře od kuchyňky. Sylva s Pavlínou se se mnou od fackovačky na záchodě nebaví a uzavřely podivný holčičí pakt.

Fakt, že holky, co se předtím neměly moc rády, se stanou kamarádkami na život a na smrt jen proto, že jim oběma strčil jazyk do krku tentýž „hajzl“ mě silně znepokojuje.

Ty dvě si spolu špitají v kuchyňce, objednávají si obědy, píšou si na chatu a neustále se hihňají.

„Pavlíno, mohla bys mi prosím pomoct s těma mailama? Je to fakt urgentní,“ otočil jsem se zoufale k Pavlíně.

„Tak já nevim, Sylvi. Dáme si třeba ten stejk s bramborama?“ zněla reakce.

Dobře, kašlu na to. Zavřel jsem se do šéfovy kukaně. Dneska jsem teprve podesáté zkusil zavolat Hance. Nebrala to. Nahrál jsem jí desátý vzkaz.

„Ahoj, hele… já vim, že už jsem to říkal, ale… víš, všechno se dá vysvětlit! Dobře, všechno ne. Třeba holocaust byl fakt průser a nikdo to neomluví. I když jsou třeba lidi, co ho popíraj, ale to je blbost. No a já jsem sice vůl, ale Hitler byl horší, a Eva Braunová mu taky určitě zvedala telefon. Jestli teda měli nějakej telefon. No to je jedno, už jsou stejně mrtvý, no a.. zavolej mi. Dík.“

Ve chvíli, kdy jsem přemýšlel, jestli bych s rozběhem proskočil sklo šéfova kanclu a dopadnul tak, aby moje zranění byla neslučitelná se životem, přišla do kanclu Pavlína.

„Já věděl, že dostaneš rozum, jsem rád, žes přišla.“

„Tohle je moje výpověď.“

„Co-cože? Ale Pavlíno, vždyť všechno se dá vyřešit. Podívej se na Hitlera!“ vykřiknul jsem zoufale.

„Někdy se fakt chováš jak Pixel,“ řekla znechuceně. „Neodcházím kvůli tobě, dostala jsem lepší nabídku a stěhuju se do Brna. Dlouho jsem to zvažovala. Teď mě Sylvinka přesvědčila, ať do toho jdu. Jseš zastupující šéf, tak to podepiš.“

„Ne, já nesouhlasim, budeš nám tu chybět a…“ začal mi zvonit telefon.

„Dělej, podepiš to. A opovaž se to zvednout a tý chudince dál blbnout hlavu!“ vykřikla Pavlína lehce hystericky, když na telefonu zahlídla jméno Hanka.

Podepsal jsem ten papír. Pak jsem se vrhnul po telefonu.

Zavěsila.

Nevadí, mám toho o Hitlerovi na srdci ještě spoustu.

Paradoxně mě mnohem víc trápila Pavlínina výpověď. Jak to vysvětlím šéfovi? Jsem na jeho místě půl dne a už máme o zaměstnance míň. Za tři dny tu nebude nikdo.

Do kanclu přišla Sylva. Super, jde to rychlejc, než jsem si vypočítal.

„Seš v pohodě?“ zeptala se.

„Ale jo, dej sem ten papír. Já to podepíšu,“ říkám rezignovaně.

„Co? Papír? Jakej papír? Jako výpověď? Já nechci dávat výpověď! Ty mě tu nechceš?! Sakra Michale, já se přišla usmířit. Je to dětinský, takhle tě ignorovat a navíc, když Pavlína odejde, nebudu se tu mít s kým bavit. Ale vopovaž se, ještě někdy ze mě udělat krávu!“

Mlčky jsem ji pozoroval a vůbec netušil, co odpovědět.

Mrskla mi na stůl umělohmotnou krabičku ovázanou mašlí.

„Vanilkový rohlíčky. Pro tebe, ty blbečku.“

Šesté podlaží.

„Chápu, že chcete podchytit svoji cílovku co nejdřííííííííí…“ vykročil jsem ze dveří, zakopl o šňůru barevných žároviček a parakotoulem přistál pod stromečkem v hromadě plyšových sobů a prázdných dárkových krabic.

Zmateně jsem si zkontroloval datum na hodinkách. Dvacet… čtyři…? To už je Štědrý den? Vzpomínám si, že když jsem byl dítě, víc… se to vleklo. Nebo jsem… zmáčknul čudlík do jiného času? Popleteně jsem dovrávoral na své místo. Nad hlavou mi blikala neonová kometa. Na stole se válela pochybná koule z jehličí.

Z kukaně vyběhl šéf v santovské čepici s plnovousem:  „Hou hou hou, čulibrci!“

„Tys to s tím Movemberem krapet přepísk’, dědo,“ zaševelila jedovatě Pavlína.

„Veselé Vánoce!“

„Je listopad,“ řekl suše Pixel, omotaný vánočním řetězem.

„Nebuď škarohlíd!“ zacpal mu šéf pusu třemi vosími hnízdy. „Kdo má rád Vánoce?“

„Já!“ přihlásila se Sylva. „Miluju vanilkové rohlíčky.“

„Hue hiuvtopad,“ trval na svém Pixel.

„Opravdu?“ Šéf spustil na Spotify nekonečnou smyčku Půjdem spolu do Betléma.

„Ano!“

„Tahle výzdoba stála osmdesát táců! Takže se z ní budete radovat až do února, jasný?“ Přicucnul mi k monitoru strašidelnou gumovou figurku ukřižovaného kojence.

Trhl jsem sebou. „Mm– myslel jsem, že Ježíše přibili na kříž až ve třiatřiceti.“

„Tys tam byl, nebo co?“ ukřižoval mě pohledem. „Duch Vánoc vás přiměje myslet na své blízké. A pilněji pracovat, abyste jim mohli na Štědrý večer nakoupit nesmysly. O Vánocích je navíc celý kolektiv prodchnutý lásk–“

„Je listopad.“

„Krucifix. Drž už–“ šéf hodil po Pixelovi nafukovací pannu Marii v životní velikosti z obzvlášť bizarního manga betlému.

„A týmy, ve kterých panuje láska, podávají daleko lepší výkony. Proč myslíte, že spolu řečtí válečníci souložili?“

„Protože… to byly buzny?“ Pixel dostal do čela nafukovacím manga oslem.

„Ehm ehm,“ o turniket se opíral statný jinoch s orlím nosem a jižanskými rysy. Hned jak si ho Sylva všimla, přiběhla ho vysvobodit zaměstnaneckou kartičkou a přivítat polibkem.

„Tohle je André. Můj fotbalista,“ pověsila se mu majetnicky kolem krku. „Asi se dozvěděl, že nám tu rozvěsili jmelí, tak mě přišel radši zkontrolovat. Hrozně žárlí. Viď, ňuníku?“

„Tak určitěěě.“

Celý kancl ztichl.

„To byl vtip,“ usmál se americky. Ženská část kanclu se začala chichotat. Ha ha, to je toho.

K Sylvě se zezadu přikradla Pavlína: „Fotbal je asi jeho velká vášeň, když si ani nesundává suspenzor,“ pokynula k Andrého slabinám.

„To NENÍ suspenzor,“ usmála se pyšně Sylva. Pavlína vykulila oči a začala Sylvě gratulovat. Všichni jsme si dotčeně zrevidovali své klíny.

„Potřebuju s tebou mluvit, světluško,“ osmělil se adonis.

„Tak… dobře,“ přitakala Sylva nejistě. „Jen jsem slíbila HR, že jim tam donesu tyhle papíry. Mmm…“ rozhlédla se po openspacu. Začal jsem neznatelně vrtět hlavou. „Michal tě zatím zabaví v zasedačce.“

Vstal jsem a důvěrně se k ní naklonil: „Prosim tě… já ne. Znáš mě, já… já… si neumim povídat se sportovcema! Kromě šachistů. Paralyzujou mě. Nemáme… vůbec nic společnýho. Jsou pro mě jako… svalnatí negramotní mimozemšťani.“

Sylva mě se smíchem cvrnkla do nosu. „Hned jsem zpátky, vy ťunťové.“ Zavřela za námi prosklené dveře.

Seděli jsme mlčky v zasedačce ověšené chundelatými stříbrnými řetězy. V rohu nazdobená borovice, na stole tři čokoládoví Mikulášové a z ultrabooku největší vypalovačka: Slyšte, slyšte, pastuškové.

Já fascinovaně studoval svoji propisku. André střídavě nafukoval a praskal žvýkačkovou bublinu a hrál si s chlupy na předloktí.

No nic. Je čas na odvážnou ledolamku.

„Tohle je zasedačka.“

„Aha.“

Tak. To šlo dobře.

Teď nějaký zasvěcený dotaz, aby okamžitě pochopil, že jsem sportovní znalec.

„Máš… rád… góly?“

„Ehh… jo.“

No vida! A hned jsme na jedné vlně. Není divu, že jsem na Kurzu komunikačních dovedností dostal čtyři šmouly.

Nadešla chvíle zabrousit do osobnějších vod. Lidi nejvíc spojuje to nejosobnější. Čím autentičtější a upřímnější v komunikaci s druhými jste, tím víc vás chápou a snáz se vám otevřou.

„Mám hemeroidy,“ řekl jsem.

V Andrém hrklo, vyplivl žvýkačku a sestřelil dva ze tří Mikulášů.

To bylo možná moc. Couvej.

Dej mu prostor vyniknout! Opřel jsem lokty o stůl a bradu do dlaní. „André, co je to vlastně ten fotbal?“

Sylva vzala za kliku a mně spadl kámen ze srdce. Otřel jsem si zpocené čelo a měl se k odchodu: „Tak se tu mějte, já… zas…“

Sedla si ke svému šamstrovi přes roh stolu. Ten vzal její ruce do svých a začali si špitat.

„Cože jsi?!“ vyhrkla najednou Sylva dvakrát tak nahlas.

„Nashle, André!“ zamával jsem ještě mezi dveřmi a kdovíproč při tom napodobil volejbalové podání.

„Michale,“ aniž by se na mě podívala, ukázala Sylva přísně na židli vedle sebe, „sednout.“

„Michale, už vás nebudeme zdržovat,“ usmál se omluvně Beckham.

Sylva vstala, přijela ke mně s kolečkovou židlí, nabrala mě do sedáku a přivezla zpátky ke stolu. „Když to můžeš říkat mně, může to slyšet i Michal, ne?“ Překřížila ruce na prsou. „Tak do toho.“

André nervózně polkl. Díval se Sylvě upřeně do očí a střídavě těkal do mých. Pak se nadechl.

„Musím tě opustit. Jsem… Zamiloval jsem se do Honzy, našeho brankáře. Přitahují mě muži.“

A ty, Janku, na píšťalku dudli, tudli, dudli, dá!

„Aha,“ Sylva zesinala a cukal jí vnější koutek levého oka. „Myslela jsem, že se mnou chceš mít dítě.“

„To… jsem chtěl.“ André se pokusil pohladit Sylvu po tváři, ale ta ho praštila přes hřbet ruky Mikulášem. „Jenže… po půl roce jsem si uvědomil, že si jenom něco nalhávám. Nemůžu svůj život strávit se ženou. Není to nic osobního. Promiň.“

„Po půl roce? O malého se snažíme už rok.“

Zarazil se. Sylvina hlava se s každou vteřinou výhružně natáčela o jeden tázavý stupeň doprava.

„Já… s… se… snažil jenom půl roku,“ zašeptal provinile.

„Co to znamená?“ zeptala se Sylva, aniž pohnula jediným svalem v obličeji.

„Posledních 6 měsíců předstírám orgasmy.“ André se na mě podíval jako na náhodného spolucestujícího v metru, kterému začnete zničehonic vyprávět o svých ejakulacích.

Vytáhl jsem telefon a začal hrát Tetris.

„Předs– Děláš si ze mě KOZAČKY?!!“ Sylvě se začaly třást rty. „Takže nemám hyperabsorpční vagínu?!“

Á! Dlouhá. Tu přesně potřebuju. Čtyři řady naráz!

„Ty teplej parchante,“ slabikovala Sylva a přeteklo jí jedno oko. „Ty mě tady necháš KAŽ-DEJ DEN močit na papírový proužky. A těšit se, až z nás dvou…“ zalykala se „…bude… život.“ Dvě slzy ukáply na stůl.

…že se lidem narodilo… děťátko.

André jí položil ruku na pravé rameno, já na levé. „NEŠAHEJTE NA MĚ!!!“ setřásla nás. „Proč jsi se mnou vůbec byl?“

Sklopil zrak do země, odmlčel se a pak vzhlédl. „Připomínáš mi Fandu, co se mi líbil na střední.“

To už jsem skočil pod stůl.

Sylva vstala, popadla vánoční strom těžší než ona sama a hodila ho po své polovičce. André zmizel pod borovicí i se židlí.

Sylva strhla z projektoru stříbrný vánoční řetěz, omotala si jeho konce několikrát kolem dlaní, zkusila jeho pevnost a vydala se mezi větve.

Někdy možná není potřeba být až tak upřímný.

André se na poslední chvíli vyprostil zpod jehličnanu, vystřelil dveřmi jako lubrikovaný blesk a přeskočil turniket.

„Veselý Vánoce, ty homokládo!“ ječela přes celý openspace a metala po svém ex spršku náhodných betlémů. „A šťastnou novou řiť!!“ Zhroutila se do tureckého sedu, jen dva kroky od jmelí, a propukla v tlumený pláč.

Klekl jsem si k ní, beze slova ji objal a vetkl jí mezi zkřivené rty kousek vanilkového rohlíčku.

Poslední zářivka byla natolik zpuchřelá, že zničehonic praskla, vysypala se mi do vlasů a za ní celá rodinka stínek obecných.

„Ááááágnhhhh!“ Jednou rukou jsem se držel lešení, druhou si epilepticky oprašoval temeno a mrskal sebou jako pole dancer na hromosvodu. Kopl jsem přitom do menší dřevěné bedny, která se zřítila ze 6 metrů a s tupým žuchnutím, ale neporušená dopadla na betonovou podlahu.

Bylo na ní velkými tmavě rudými písmeny napsáno OTEVŘETE V ROCE 2020.

Dolistoval jsem až na závěrečnou stranu inventáře skladových zásob. Nic. Ta bedna neexistovala.

„Mistře?“ zaskřípal jsem zuby. Zedníček trval na tom, že ho musím oslovovat mistře. Nesl jsem to těžce, protože uznávám jenom dva mistry: Jana Husa a Yodu. „Viděl jste někdy tuhle bednu? OTEVŘETE V ROCE 2020.“

„Víš co, prde? Zavři kušnu. A otevři ji taky až v roce 2020.“

Přísahám bohu, že tohohle člověka jednou udusím skelnou vatou. Ne. Ne. Dívej se na něj očima lásky. Zlo je jenom nezralé dobro. Určitě musí být nějaký důvod, proč je takový píčus. „Proč jste takový?“ přemohl jsem se. „Stalo se něco?“ věnoval jsem mu pohled plný porozumění.

Na moment se zarazil. Pak se mi zadíval tklivě do očí a rozvlnily se mu rty: „Když jsem byl… ještě kluk, zneužívali mě prarodiče. Dělali mi…“ začal natahovat. Chlácholivě jsem ho poplácal otevřenou dlaní po sešívaném kšiltu. Rozevřel náruč, jako by mě chtěl obejmout, ale místo toho mi přiložil dlaně ze stran hlavy a začal mi rolovat ušní boltce.

„Jáááuu!“

„Ty seš fakt pošahanec, prde. Zneužívat? MĚ?! To by si moh’ někdo zkusit! Vyšukal bych mu mozek z hlavy!“

Ou–kej.

Mezi železnými vraty se objevila Sylva s talířkem višňových čokopiškotů. Už jen ten obraz mě dojal. Připadalo mi, jako by mě přišel někdo navštívit do vězení. Jen jsem byl po týdnu ve skladu mírně zaskočený z toho, že se mi nesnaží vecpat do zorného pole své zevní pohlavní orgány. Ale když mě objala, odpustil jsem jí to.

„Co to je?“ Sylva si přečetla inkriminovanou bednu.

„Nemám tušení,“ pokrčil jsem rameny.

Zvědavě ji obešla ze všech stran. „Musíme ji otevřít. Může to být nějaký důležitý odkaz budoucím generacím.“

„Ale… ještě není čas,“ poklepal jsem zodpovědně čokopiškotem na kulatý letopočet.

„Ale je! Copak to necítíš? Jsme na počátku věku šestého slunce,“ Sylva měla výraz holčičky, která už od října prohledává šatní skříně rodičů, aby našla vánoční dárky. „Nevidíš, jak se lidstvo mění? Jak se postupně vracíme ke své vnitřní moudrosti?“

Ohlédl jsem se na Jabbu, který si čistil ucho šroubovákem.

„Jsme připraveni,“ zašeptala Sylva sugestivně.

„Ále. Já bych z toho nedělal takové haló.“

Za 30 minut se kolem bedny tísnilo přes sto zaměstnanců. Fotili si s ní selfíčka, postovali je na sociální sítě s hashtagem #mysterybox2020 a rozvíjeli divoké teorie.

„To bude určitě nějaký lup!“ zatnul vzrušeně pěsti Patrik, který si ode mě minulý týden půjčil Kmotra a od té doby je pro něj každý, kdo má klobouk nebo housle, mafián. „Banda mafiánů vykrade banku. Schovají peníze do zapadlého skladu, než se vody uklidní. A mezitím se snaží navzájem odkráglovat, aby tak zvětšili svůj podíl!“

Sylva dala oči v sloup: „Vůůůbec. Bude tam návod na osvícení! Tak dlouho jsme čekali.“

„Tohle jsem viděl v Největších kriminálních případech 20. století,“ zaševelil ponuře Pixel. „Týpek shodí svoji manželku do výtahové šachty. Pak ji rozřeže na kousky a ty poschovává různě po kufrech a krabicích. Vsaďte se, že tam bude… stehno, hýždě nebo tak něco.“

„Co to dát i na firemní facebookový profil?“ zašeptal Patrik šplhounsky do zvukovodu mého – v tuhle chvíli jen papírového – šéfa.

„Co to dát do televize?“ zasípal Alfons, který neví, co je to facebookový profil.

Šéfovi se rozsvítily oči: „Nova, nebo Prima?“

„Co ČT?“ přisadil Patrik.

„Máš pravdu, Petře!“ zakýval závažně šéf. „Tohle je událost veřejnoprávního významu. Otevřeme tu bednu před kamerami a ovládneme večerní zpravodajství!“ Luskl na Sylvu.

Ta vyběhla ven za lepším signálem, a než jste stihli zazpívat „Pěstní klíny do každý rodiny s televizí“ byla zpátky: „Budou tu v půl druhé.“

Šéf si vyhrnul rukávy a sáhl pro páčidlo.

„…to budou beztak nějaké tajné dokumenty z 2. světové válk–“

Do haly nakráčeli asi 12letý blonďatý klučík s ještě o něco mladší holčičkou v puntíkatých šatečkách, která mi trochu připomínala Leontýnku z Ať žijí duchové. Za ruce docupitali až k šéfovi.

Ten si je změřil jedovatým pohledem. „Nechci! Nechci kytičku proti rakovině. Nechci bílou pastelku! Podruhé už mě nenapálíte. Víte, jak hovadsky se s ní píše?“

„My jsme z ČT Déčko,“ představil se kluk hláskem, který byste přiřadili spíš jeho kolegyni.

Šéf schoval hlavu do dlaní. „To si ze mě dělaj na Kavkách kozy. Za tohle platím koncesionářský poplatky? OMG…“

„Drbu vrbu drbu vrbu drbu vrbu. Jsme uprostřed skladiště společnosti Krak&Tit. Co skrývá tajemná bedna s nápisem OTEVŘETE V ROCE 2020?“ odříkávala dramaticky nezletilá reportérka a zápasila při tom s rovnátky.

Vedle ní stál otrávený šéf a opíral se o páčidlo.

Chlapec to celé natáčel na iPad. Šéf k němu přiskočil a vlepil mu pohlavek: „Pořádně to drž, krucinál!“

„To zjistíme už za pár vteřin,“ nenechala se vykolejit zpravodajka.

Šéf zaklínil páčidlo do rohu bedny a zapřel se.

Všichni jsme zatajili dech.

Dřevo zaskřípalo.

Přední strana bedny povolila a na podlahu se vysypal pytel kalendáříků na rok 2021.

Hurá! Vlezu pod peřinu a budu celej den koukat na True Detective a jíst u toho nudle. Vítejte ve světě nezadaných třicátníků s kreditem na Dámejídlo a Uložto.

Jenže po minutě přistál další mail s předmětem SVATBA. A v něm stálo: Čulibrci, v pondělí si beru starou (máme děcko, tak už je stará, haha) na radnici na Praze 9. Pláknem si u obřadu a pak se přežerem a vožerem. Nikoho nenutim přijít. Ale kdo nepřijde, ten mě nasere.

A tak jsme se všichni v pondělí sešli ve svátečním před radnicí. Pixel měl na sobě rejoicky a pončo.

„Ty vole, nebudu nosit kravatu, kterou vyráběly nějaký slepý děti na Srí Lance. Nejsem debil.“

Obřad byl dlouhý. Oddávající očividně neměl v životě moc štěstí na vztahy.

„Milí snoubenci, užijte si svého manželství, které vzhledem k rozvodovým statistikám zřejmě nebude mít dlouhého trvání. Je mezi vámi velký věkový rozdíl. To by mohlo dělat problémy za pár let, až se žena o muže bude muset starat. Stařecká inkontinence není zrovna terno.“

Jeho zasvěcený výklad o úniku moči přerušoval jen řev malého Arnolda, který od rána stihnul nevěstu už pětkrát pozvracet.

Po obřadu se nekonal žádný oběd s rodiči. Jak tak bývá zvykem, všichni jsme se rovnou přesunuli do hospody hned za rohem. „Poďte čulibrci, tadyhle já strávil mládí!“ vedl celou výpravu šéf v saku, co na něm plandalo, a v tupé, co mu nedrželo na šešulce.

Hospoda „U Tří koziček“ byla ten typ podniků, kam vlezete a pamatujete si to ještě 16 let, protože ten smrad cigaret, přepáleného oleje, piva, zvratek a utopenců ze sebe prostě nesmejete.

„Tak čulibrci a dáme si rundu na zdraví!“ Na stole nám všem přistály rumy.

„Tohle já nepiju. V tom může bejt ten toluen, jak po něm oslepneš,“ odmítla kategoricky Sylva a objednala si víno.

Patrik do sebe panáka naklopil, vstal, cestou na záchod svými kroky opsal ležatou osmičku a od té doby ho nikdo neviděl.

„Hele Michale, škyt, já sem ti chtěl, škyt, říct vole, škyt, že tě miluju skoro jako sóju, vole, škyt.“

Pixel se šéfem už v sobě měli celou láhev.

Novomanželka celý výjev sledovala v rohu namáčklá na svou tetu Marušku, která zabírala v podstatě celý zbytek stolu. Radši jsem nepřemýšlel, co se nevěstě honí hlavou.

„Jdu si smejt ty Arnoldovy zvratky,“ byla v podstatě jediná věta, kterou za celý svůj nejšťastnější den v životě pronesla.

Po pár hodinách už byli Pixel se šéfem pod stolem. Sylva po dvou deci vína rozsypaně štkala na klíně tety Marušky, že nikdy nebude mít děti. A já jsem po pár panácích vstal a vydal se směrem k toaletě.

Ten nakládanej hermelín nebyl dobrej nápad.

Zakopl jsem u mušle o Patrika v bezvědomí a tak tak se trefil do mísy.

Ale je to v pohodě, zvracel jsem v barvách svatební kytice.

Hrábnul jsem po něm poslepu a spadnul na zem pod postel.

Jsou čtyři hodiny ráno. Co když je to Pavlína?

Co když se ji právě někdo pokouší znásilňovat ve sklepě a moje číslo na mobil bylo to jediné, na co si byla schopna vzpomenout a ve vypjaté situaci násilníkovi navzdory schopná na dotykáči bez chyby vyťukat?

Mobil stále vibroval.

Zvednu to a zachráním jí život a jednou tuhle historku budu vyprávět našim vnoučatům na padesátiletém výročí naší svatby.

Vrhnul jsem se parakotoulem pod postel a hrábnul po telefonu. Cestou jsem si vykloubil rameno, odloupnul nehet a natrhnul pyžamo v rozkroku.

„HALÓ?!“

„Nazdaaar kámo, to sem rád, že nespíš! Hele prosimtě, jak si mi posílal před půlrokem to zadání potisku na kšiltovky, mělo to bejt spíš modrá jako námořnická nebo taková azurová?“

„Azuro… co?“

„Azurová, vole, prober se, nemám čas!“

Pixel začal pracovat. Blíží se roční hodnocení.

V naší firmě probíhá na konci listopadu roční hodnocení, které určí výši vánočních prémií.

Celoroční selanka, hádky o plesnivý chleba v kuchyňce, mezistolní války s papírovými kuličkami, mailová bitva o správnou teplotu klimatizace a nekonečné rozmýšlení, co si objednat z Dámejídlo, vystřídala soustředěná práce.

V kanclu je totální ticho. Hodiny tikají, kohoutek kape.

Sylva si stěžuje do telefonu, že ze stresu přestala ovulovat.

„NEMÁM ČAS!“ zařval Patrik na uklízečku, která mu podávala vynesený odpadkový koš, a nacpal si do pusy další list guarany.

Ve dveřích se objevila Pavlína. Pixel během pěti vteřin vytasil z baťohu banán a začal ho před ní ostentativně pojídat. Po pár soustech se začal strašně smát vlastní vtipnosti, banán mu zaskočil a začal se dusit. Pavlína znechuceně odešla.

„Nazdár čulibrci,“ šéf přitančil do kanclu stylem splašeného jelena s umělými kyčelními klouby.

„Tak co, jak to frčí, děcka? Hodnocení se blíží. Letos mám pro vás suprpecku. Makejte makejte, to nejlepší ze sebe vydejte! Chachá!“ Šéf udělal klikací zvuk pusou, namířil na mě ukazováčkem a pusou vystřelil: „Pif paf!“ Následně se mambo krokem přemístil k sobě a na poslední chvíli vykouknul ze dveří: „Za pět minut všichni v zasedačce.“

Hurá, dozvíme se, v jakých relacích budou letošní bonusy. Snad aspoň tak velký jako jeden plat.

„Takže děcka. Je krize, všichni víme. Dřem tady každej bídu s nouzí a nemůžem si moc dovolit, všichni to víme, že jo.“

 „Máte nový kabrio…“ 

„To sem nepleť, Michale.“

„Takže dřeme bídu s nouzí, v dnešní době by si jen blázen vyhazoval z kopejtka, natož zakládal rodinu, že jo.“

„Narodilo se vám dítě.“

„To je něco jinýho. No hele stručně, prostě na bonusy nejsou prachy, ale protože všichni makáte jak fretky, tak sem vám vydupal náhradu, co oceníte mnohem víc.“

Šéf vytáhnul paklík kartiček.

„Poukazy na depilaci těla. Sleva 5 procent při depilaci nad 60 procent tělního porostu!!!“

Bylo ticho.

„Pět procent!! To je až 140 korun!“

Pixel se zvednul a odešel. Za chvíli se za dveřmi ozval známý zvuk střílejících Angry Birds.

Sylva šla telefonicky zrušit objednání na umělé oplodnění.

Patrik s nepřítomným skelným pohledem přežvykoval guaranu.

„Ahoj mami. Jak jsem říkal, že na Vánoce jedu k moři, tak nejedu. Přijedu k vám. … Ne. Sám. Bez Hanky. A bez ochlupení.“

„Jak se máme…“ vytáhl z kapsy sešit v kroužkové vazbě. Na každé stránce bylo 9 pasových fotografií zaměstnanců z našeho patra. Studoval jednu po druhé a střídavě mi hleděl do obličeje, dokud se nezastavil na páté straně, „…Michale?“

„Zzz… zaskočeně?“ vymačkal jsem si do sklenice limetu.

„Víš, že za mnou můžeš kdykoli přijít. Svěřit se,“ chytil mě za rámě, dovedl na pracovní místo a nastavil mi výšku židle tak, aby moje kolena i lokty svíraly pravý úhel.

„Dobřeee…“ nechápavě jsem se podíval na Pixela, který měl nohy ponořené v masážním lavoru a za zády zpocenou Thajku, která se marně, ale statečně pokoušela rozhníst jeho trapézový sval. Jen se usmál a pokynul hlavou ke kalendáři.

„Tak,“ tlesknul šéf asi o 2 vteřiny dřív, než mně samotnému svitlo. „Ještě než vás pozvu do zasedačky na sushi raut, rád bych vám rozdal takové krátké dotazníky.“ Oběhl nás a před každého položil okopírovanou A4ku. „Je to každoroční formalita. Nařízená vedením. Hodnocení vašeho nadřízeného. Nijak nad tím nebádejte. Rychle to prolítněte, ať vám nevystydnou krevetové špízy.“

„Nemá to být elektronicky?“ přihlásila se Sylva zpoza zbrusu nového akvária se závojnatkami, které dostala ráno od šéfa jako pozornost. „A anonymní?“

„Letos to uděláme na papíře,“ trval šéf na svém. „To je furt samej ajped a kundl, a k čemu jsou pak teda stromy?“ ukázal soucitně na náš fíkus. „Musej si připadat úplně zbytečně.“

„Dávají nám kyslík,“ špitl Patrik.

„Ticho,“ šéf po něm hodil krevetový špíz. „A anonymní to je. Se nepodepisujte. Kdo nechcete.“

„A co když to i tak poznáte?“ zeptala se Pavlína.

„No, ty se tak boj. Však s ním šu–“ zapomněl se Pixel, ale hned to v něm trhlo. „Šu–“ Otočil se na Thajku v zádech. „Šu-nžu? Můžeš ještě trochu přitlačit tady pod lopatkou?“

„Copak jsem nějaký grafolog?“ zasmál se šéf, aniž zvedl koutky.

„Kam vůbec zmizely všechny naše post-it lístečky?“ rozhlížel jsem se po pracovních stolech.

„U… klízečka… je…“ šéf si stlačil pravou kapsu saka, „…musela vyhodit. Kvůli bezpečnosti práce. Mohli jste se o ně pořezat. Nebo je vdechnout.“

„Vdechnout,“ zopakoval jsem.

„To víte,“ pokrčil výmluvně rameny, „EU.“

Senior account Alfons se chytil za hrudní kost a svalil se na koberec.

„Vidíte?“ pokýval šéf káravě hlavou. „Vdechnul ho.“

„Jestli to nebude spíš tím,“ odtušil Pixel, „že Alfons měl na tom lístečku napsáno, kdy má brát léky na srdce.“

Alfons cosi chroptěl a cukající nohou kopal do odpadkového koše. Šéf mu hodil pod stůl štangli uheráku.

„Proč mám tady dole v rohu napsáno slabě tužkou AVLYS?“ zeptala se Sylva.

„Tak už ticho, třído. Otočte papíry. Je čtvrt na deset. Máte na to 15 minut,“ šéf zapálil vonné svíčky, pustil Bobbyho McFerrina a zmizel ve výtahu.

Otočil jsem papír.

To, co jsem uviděl, jsem musel naskenovat, abych to zachoval pro příští generace.

Celým openspacem se šířila vlna nevěřícných pohledů.

„Spiderman?“ vrtěla Sylva nechápavě hlavou.

Patrik si odkašlal: „To mi připomíná jeden TED talk behaviorálního ekonoma Dana Arielyho o iracionálním chování…“

Pixel zalomil hlavu do záklonu a začal ostentativně chrápat. Jenže když Patrikovi něco připomene TED talk, už není cesty zpět. Zhluboka se nadechne a s dikcí Saskie Burešové spustí:

„Ariely se podivuje nad tím, proč je v polovině zemí Evropy ochotno darovat po smrti své orgány téměř 100 % lidí, a v druhé půlce je ochota naopak mizivá: deset, dvanáct procent. Odlišným kulturním klimatem to být nemůže, protože propastný rozdíl je třeba i mezi velmi podobnými, dokonce sousedícími státy. Švédsko: 86 % dárců. Dánsko: 4 %.“

„Tak… kdo by taky chtěl dánský játra?“ neodpustil si Pixel.

„Nakonec se ukáže,“ ignoroval ho Patrik, „že za to může způsob, jakým je postavený dotazník. V Dánsku: CHCETE darovat orgány? Zaškrtněte kolonku. Ve Švédsku zaškrtáváte kolonku, když orgány darovat NECHCETE. A protože většina lidí nezaškrtne nic… bingo!“ Patrik simultánně luskl prsty v dramatickém odhalení. „Myslím, že šéf postavil ten dotazník tak, aby nás vmanipuloval do odpovědí, které se mu hodí.“

„No neke!“ obrátil jsem ruce dlaněmi vzhůru a nasadil grimasu kapitána Obviouse.

„Ale co teď s tím?“ zarazila se Sylva.

„Já tuhle šaškárnu vyplňovat nebudu,“ postavil jsem si hlavu. „Napíšu z druhé strany upřímné slovní hodnocení, co si o tom člověku myslím. Profesně i osobně. Hezky od plic.“

„Já taky.“ „I já.“ „364 dnů se chová nesnesitelně a pak si myslí, že si nás koupí!“ Jeden kancelník po druhém začali otáčet papíry zase lícem dolů. Až na jednoho.

„Co ty, Patriku?“

„Když…“ vykrucoval se, „já už mám slibně rozepsané to haiku.“

„Ty vole, Posertriko,“ ulevil si Pixel, „napiš si do Švédska, ať ti darujou koule.“

„Aha aha! Tak proč píšeš najednou levou, ty hrdino?“ kontroval Patrik.

„Aspoň nejsem řiťolezec! Vylez’s ty vůbec na svět stejnou dírou jako my, nebos to vzal zadem?“

Patrik s Pixelem se začali pod stolem kopat do vnějších kotníků.

V 9.32 se otevřely dveře výtahu a vystoupil obří pytel cukrové vaty.

„Tak slaďoušové,“ ozval se zpoza něho šéfův baryton. „Posledních pár komplimentů a… budete ve vatě!“ Lusknul na Patrika.

Patrik vstal a mlčky od nás sesbíral všechny papíry s prvním upřímným hodnocením za všechny ty roky.

Několikrát s nimi poklepal o stůl, aby se zarovnaly, a za hrobového ticha s nimi mířil k šéfovi.

Ten se zoufale snažil tvářit nenuceně, ale hluboko v jeho zorničkách se zračil strach. Neuroticky hltal trsy cukrové vaty a křečovitě se bodal do stehna krevetovým špízem.

Patrik zachytil šéfův bázlivý pohled, nepřesvědčivě klopýtl o vlastní pantofli, zabrzdil o Sylvin stůl a upustil všech 40 dotazníků mezi závojnatky.

Ať přijdu do kanclu v kteroukoliv hodinu, Patrik už tam sedí.

Taky jsem ho nikdy neviděl odcházet domů.

Nedivil bych se, kdyby ve svojí proaktivní kožené aktovce nosil nafukovací lehátko a sprchoval se jarem ve dřezu v kuchyňce.

„Dobrý ránko, krásný den,“ pozdraví každýho každej den s kukučem naspeedovaného křečka, který do toho běhacího kolečka naskočil už před šesti hodinami a dalších dvanáct z něj nevyskočí.

A je úplně jedno, že je venku dvacet pod nulou, zrovna mu umřela babička, odkopla ho holka, kamion mu přejel kočku, volby vyhráli komunisti a kávovar nefunguje.

Patrik nikdy nemá špatnou náladu.

Nástěnku u počítače má celou polepenou motivačními citáty.

„Hurá, další přírůstek do rodinky,“ řekne si pro sebe zpěvně, když mu tiskárna vyplivne další variaci na „Nikdy se nevzdávej, prohraješ až ve chvíli, kdy se vzdáš.“

Když se Patrika zeptáte, jak se má, řekne vám, že skvěle, protože konečně dotáhnul jeden projekt.

Když se ho zeptáte na osobní život, vypráví vám, jak včera do noci dotahoval projekt.

Těžko říct, co v jeho případě slovo projekt znamená, když u nás dělá junior accounta a jeho práce spočívá hlavně v kontrolování tabulek s jednotlivými zakázkami.

Občas tam najde hrubku.

To pak přitáhne k mému stolu flipchart a s vážným výrazem „odpálí brainstorming.“

Na flipchart nakreslí graficky znázorněná pravidla českého pravopisu a energicky různobarevně vyznačuje shodu podmětu s přísudkem.

Naposledy jsem si během jeho přednášky stačil sníst svačinu, dojít si na velkou, dohrát Angry birds, sbalit se a odejít.

Mluvil i poté, co jsem zhasnul a zabouchnul dveře.

Patrik rád nosí košile s vyšitým monogramem a naškrobeným límečkem. Přes ně má vždy svetřík s výstřihem do V.

Na barevnou kombinaci košil a svetru si v excelu vyvinul algoritmus.

Na kalhotách má nažehlené puky a nikdy v životě by se nedotknul Pixela bez chirurgických rukavic.

Jediné, co o Patrikově osobním životě víme, je, že byl bezhlavě zamilovaný do Sylvy.

„Ahoj Sylvo, vytiskla bys mi tabulky?“

Dál se jejich milostná konverzace nikdy nedostala.

Už takhle u toho Patrik propotil košili i svetřík.

„Někdy mám pocit, že mi ženy vůbec nerozumí,“ svěřil se mi tuhle u pisoáru, kdy si jednou rukou přidržoval přirození a tou druhou datloval něco do tabulky na notebooku opřeném o moje rameno.

„Taky nechápu,“ odvětil jsem a všiml si, že Patrik čůrá do tvaru rovnostranných trojúhelníků.

Snažil jsem se vymyslet, jak slogan „Jsme zapáleni pro vaše podlahové krytiny“ vtěsnat na krabičku sirek.

Když jste totiž pro něco zapáleni, musíte lidem rozdávat sirky. Klient z firmy na podlahové krytiny mi ten vtip vysvětloval poslední týden tolikrát, až jsem podvědomě z mozku vytěsnil jeho jméno. Asi posttraumatický syndrom.

Klientovi proto soukromě říkám Jiří Krytinář.

Snad se nikdy nesetkáme osobně.

Moji intenzivní kreativní dvouminutovku vystřídalo asi půlhodinové zaujetí faktem, že tikání hodin zkombinované s kapajícím kohoutkem v kuchyňce vytváří rytmus písně Another one bites the dust.

A tak jsem si potichoučku pobrukoval.

Tutututututumtum, another one bites the– mého vnitřního Freddieho náhle přerušilo něco naprosto nečekaného.

K mému stolu přiběhnul Pixel. V patách měl Sylvu. Než jsem se stačil zeptat, jestli mu přestalo fungovat YouTube anebo Sylvě začaly fungovat vaječníky, Pixel zvedl kýbl s vodou a vylil mi ho na hlavu.

„Šťastnou AIDS baget čelindž!“ zakřičela Sylva.

„A teď musíš darovat 100 dolarů lidem s roztroušenou sklerózou, cha!“ zakřičel Pixel.

Zatímco se z mojí klávesnice stával Titanic a moje bradavky prosvítaly skrz tričko víc, než by se na casual friday slušelo, přemýšlel jsem, jestli bude lepší vlézt si pod stůl, bodat se do čela kružítkem a hystericky brečet, anebo se rovnou zabít.

„Jmenuje se to Ice Bucket Challenge. Na hlavu si to má vylejt každej sám,“ zaprotestoval jsem nejprve.

„My víme, že bys to neudělal, a tohle navíc byla sranda. Patrik to natočil na mobil a už to nahrává na Facebook,“ řekla Sylva. V duchu jsem si představil Hanku, jak s pytlíkem popcornu sleduje tu potupu v HD.

„To nemá být sranda, to je–“

„Už jsem tě tam tagnul!“ zařval Patrik.

„Vůbec tomu nerozumíš. Je to pro dobrou věc. Už to na sebe vylil Bill Gates i Karel Gott!“

„Karel ne. Ivana.“

„Kdo je Ivana?“

„Manželka Karla Gotta, teď Gottová, předtím Macháčková. Měla dřív hnusnej nos, ale nechala si ho přeoperovat a má jinej melír a dost se vylepšila.“

„Ta, jak mu natočila video k narozkám? To sem viděl na YouTube. Hlína.“

„Ona je skvělá a všestranná. Uvádí VIP Zprávy a teď dostudovala bakaláře na UJAK a má ty krásný dcery a dala jim strašně kreativní jména: Ella Fitzgerald a Nelly Batole.“

Během tohoto dialogu Pixela a Sylvy jsem si náhle uvědomil, že lidem s neurologickými poruchami, kteří občas nic nevidí a neslyší, docela závidím.

„Pixele, nemáš tady nějaký náhradní suchý triko?“ vzdal jsem veškerou snahu o charitativní osvětu.

„Jasně, kámo. Zrovna dneska mi přišlo nový. Bio bavlna z ekofarmy Haré Krišna a nápisem Spása – krása. Batikovaný. Nádhera.“

Ve chvíli, kdy jsem si na sebe oblékl ten kus látky, jež vznikla tkaním z vlny ovce, kterou při stříhání někdo hladil po zadku, křiknul na mě Patrik:

„Hele, už máš první lajk a koment! Nějaká Hanka píše: Tys byl vždycky takovej ťunťa. Ani si to na tu hlavu nevyleješ sám. A velkej smajlík!“

Vběhnul jsem do koupelny a strčil hlavu pod proud ledové vody.