–„Ee… dobrý den, máte na mě chviličku?“ –„Dobrý den, mohu vám nabídnout…“ –„V zájmu zkvalitňování služeb může být váš hovor monitorován.“ –„Ne? A mohu zavolat později?“

Ve třetině potemnělé místnosti se pod blikající zářivkou tísnilo šest bledých postav se sluchátky a mikrofony a jedna přes druhou brebentily. Zbytek prostoru zabírala jakási vysloužilá… turbína či co. U stropu se vinula prádelní šňůra, ke které bylo kolíčky připnuto několik A4ek s velkými černými nulami. Rytmické kapání vody přerušovalo monotónní hukot přenosných přímotopů.

Protože jsem se při maňáskovém divadle opřel do šéfova cizoložství, suspendoval mě do telesalesu.

„Ahoj vespolek,“ pozdravil jsem. „To je divná výzdoba, ne?“ ukázal jsem na šňůru. „Nebylo by víc motivující pověsit si tam, že jste jedničky?“

Musím tady tvrdnout tak dlouho, dokud neuzavřu po drátě deset obchodů.

Zpoza turbíny vyskočil naspeedovaný blonďák ve fialovém saku, s úsměvem větším než jeho hlava. „Hola hola Míšo,“ přispěchal ke mně a zvedl pravou ruku. Nejdřív jsem myslel, že hajluje, ale pak mi došlo, že čeká na high-five. Plácnul jsem ho nemotorně do dlaně.

„Už jsme se na tebe těšili, posaď se, nezdržuj se.“ Chytil mě za rámě a dovedl na místo. „To není, že jsme nuly, protože nejsme.“ Nasadil mi headset. „Na šňůře počítáme, kolikrát kdo SKÓROVAL!“ Při slově skóroval lusknul prsty, opsal pánví kružnici a vytrčil kolmo vzhůru pravačku s nataženým ukazovákem. „Všichni začínáme jako housenky a končíme jako motýli.“ Připnul mi nad hlavu mou osobní nulu.

„Ehh… děkuju?“

„Není zač.“ Přikutálel růžovou hula hoop obruč. „Kdykoli SKÓRUJEŠ!“ zopakoval pohybovou etudu Freddieho Mercuryho po autonehodě, „zvedneš si číslo, zavlníš se za odměnu vítězným hula hula a vyběhneš si s každým plácnout při triumfálním high-five kolečku! Tebe to motivuje, tým to utužuje. Tele- tele- tele- saaales!“ Třemi skoky zmizel zpátky za turbínou.

Chvilku jsem přemýšlel, jestli se mi ten člověk nezdál. Pak jsem si uvědomil, že ani nevím, co prodávám. Otočil jsem se ke kolegyňce napravo: „Pardon. Co tu vlastně…“

„Slyším hlasy!“ Rozcuchaná čtyřicátnice svírala vší silou v dlaních svoji lebku a demolovala si trvalou. „Ale nikoho nevidím! Nevidím!!“

„Eeh… to je proto, že…“ ukázal jsem na její headset, „máte sluchátka.“

„Ty hlasy… říkají… říkají mi věci. Strašné věci. Musím… být poslušná.“

Otevřel jsem pusu a v půlce nádechu se otočil nalevo. Tam seděl korpulentní obrýlený mladík a hypnotizoval před sebou připíchnutý papír s bezmála stopoložkovým seznamem nadávek, psaných červeným fixem: OSINO V ZADKU, MAŠŤÁKU, BUZERANTE, MAMRDE, PÍČUSI a horší.

„Co to je?“ zaostřil jsem. „Tím se jako… negativně… hecuješ?“

„To je výčet všech oslovení, kterými mě při telefonátech častují,“ odslabikoval odevzdaně.

„A neměl by sis radši psát to hezký?“

Ukázal na druhý papír. Bylo na něm zeleně napsáno: CHYTROPRDE.

„Ppff… rosimtě. Co tady prodáváme?“

„Jak kdy,“ pokrčil apaticky rameny. „Tenhle týden třeba…“ rozklikl sdílenou excelovou tabulku, „reklamní předměty. Ty, co nám klienti vrátili; nebo nakonec nezaplatili; nebo jsou nějak vadný; nebo firmy úplně zkrachovaly…“

„Počkej, takže prodáváme něco, co ostatní rozdávají zadarmo? A ještě je něco z toho vadný?“ zamračil jsem se. „A… jak to jde?“

Chlapík si přiložil k ústům papírový pytlík a začal dýchat hluboko do břicha, aby zahnal panickou ataku.

Vytočil jsem první číslo ze svého seznamu.

„Dobré jitro. Michal Majer, společnost Krak&Tit. Neruším?“

„Dejte mi už chvilku pokoj, vy hovada! Běžte chcípnout do houští fakt už! Já na vás už vopravdu pošlu poli–“

Zavěsil jsem a otočil se znovu na kolegu: „Jak velkou máme databázi kontaktů?“

„81 lidí,“ zahuhňal do pytlíku.

Vtom jsem za sebou zaslechl zlověstný zrychlený dech. Posvítil jsem vyplašeně mobilem do rohu místnosti. A střetl se pohledem se zesinalým zbědovaným stvořením s prořídlými šedivými vlasy a vypoulenýma očima. „Co to je?!“ zašeptal jsem o oktávu výš, vystřihl jsem na židli vyplašenou piruetu a otočil se tak, abych si udělal štít z opěradla.

„Klid. To je Franta,“ mávnul rukou tlouštík. „Je tu služebně nejstarší. Jmenuje se Kuhn. Ale my mu říkáme Glum. Haha, vtipný.“

Otřel jsem si orosené čelo do kravaty a roztřesenou rukou vylovil z náprsní kapsy mobil.

„Pixele? Kup ode mě 10 nafukovacích žiraf. Prosím. Pak to zatáhnu.“

„Heej! Žirafy! Pecička!“

Sundal jsem si sluchátka, navlékl obruč, oběhl vítězné high-five kolečko a zmizel dírou ve zdi.

„Ano. Našemu šéfovi to připadá vtipné.“

Kolik je vašemu šéfovi? Dvanáct?

„Věří, že si nás díky tomu lidé zapamatují.“

„No… “ promnul jsem si spánky,  „to je možné. A co že to děláte? Provozujete porno server? Prodáváte viagru? On-line seznamka? Muzeum sexu? Rychlorande?“

„Jsme čistírna.“

„Chm.“ Je tady nějaká souvislost, na kterou nemůžu kápnout. „Jo… počkejte, jasně!“ svitlo mi. „Vy jste ti… Šourek a syn!“

„Ne. Říha.“

20 vteřin jsem čekal na pointu a pak jsem zavěsil.

Zatahal jsem Pixela za dred. Polekal se, škubl sebou, vytrhl kabel od sluchátek a na celý kancl začala vyhrávat znělka Hry o trůny.

„Prosím tě, umíš i 3D objekty?“ zajímal jsem se.

Pixel se zatvářil, jako že jsem ho skoro urazil. „Pff. Co bys řek’? Mě Photoshopem kojili, kámo. Dívej.“ Zvednul levou ruku: „Kapátko.“ Zvednul pravou: „Kouzelná hůlka. A v kalhotách…“ chytil se za rozkrok, „…magnetický laso! Jíhhááá!“ několikrát zatočil smyčkou ve vzduchu a předstíral, že s ním ulovil naši účetní.

„Tak to se ti teď bude hodit. Potřebuju vymodelovat 3D návrh penisový flešky,“ upřesnil jsem misi.

„To skoulíš v Malování, ne?“ odsekl už po třísetčtyřicátésedmé a zase si nasadil sluchátka.

Můj malovací pohár přetekl. Zkoušel jsem počítat do deseti, ale nedostal jsem se dál než do tří a vybuchl na celý openspace: „Neskoulím, do hajzlu!“ strhl jsem mu z uší sluchátka a zahodil je do akvária. „Viděls vůbec někdy Malování, ty vole?!“ procedil jsem vytočeně skrz zuby a začal mu ho pouštět, abych mu ukázal, že tam stěží narýsuje úsečku.

„Já ale nevim zpaměti, jak vypadá penis,“ vykrucoval se teď už trochu vyděšeně Pixel.

„Co co?“ Sylva zaslechla slovo penis a vykoukla zpoza recepce jako ovulující surikata.

„Šmarjá. Vždyť… s penisem se… potkáváš několikrát denně, ne?“ vrtěl jsem nechápavě hlavou.

To už vykoukl z kanclu i šéf. Zavalitý padesátník, kterému život nadělil všechno krom vlasů a společenského taktu. „Mluvíte o mně?“

„Bavíme se o penisech,“ informovala Sylva.

„No dobře, potkávám,“ uznal Pixel. „Ale to je z takový… blbý perspektivy. Chápeš.“

„Tak si ho vygooglete, ne?“ navrhl šéf podezřele zkušeně.

„To těžko,“ oponoval Pixel. „Máme blokovanej explicitní obsah.“ A aby nám to dokázal, napsal do Googlu „kunda“.

Půl minuty jsme se na to dívali.

„Ty vole, to je smutnej svět,“ posteskl si Pixel po chvilce.

„To je divný,“ podrbal se šéf zmateně na týle. „U mě v kanclu to normálně…“ zarazil se, „teda… chci říct… no, tak to jsme nahraný. Kruciš.“

Posadil jsem se rezignovaně zpátky do židle. A civěl nepřítomně na svoji plochu. A na svůj život.

Dělám ekaunta v oddělení, které zajišťuje reklamní předměty.

Moje máma je porodní asistentka. Můj brácha je hasič. Když mají dobrý den, přivedou na svět trojčata nebo vystříhají chlapa ze zmuchlané felicie. Když mám dobrý den já, stane se z vaší flešky penis.

Někdy zakloním hlavu a třeba 20× za sebou mačkám klávesu Escape a představuju si, jak se odklápí strop. Beton se drolí, zářivky pukají. V rozšklebenině se objevuje modré nebe. Moje kancelářská židle se začne freneticky třást, z koleček vyšlehnou plameny a katapultují mě do oblak. Pryč od všech línejch grafiků, e-mailových notifikací, aktualizací Javy a pinďourovejch flešek.

Ze snění mě vytrhl úder záchodových dveří o zeď. Z toalety vyběhl šéf s polodopnutým poklopcem, míří směrem ke mně a mává nad hlavou rozjařeně iPhonem: „Vy mě nemít, čulibrci, tak nevím!“

Esc, Esc, Esc, Esc, Esc, Esc, Esc… Esc!