Nikdy jsem tu o svém otci nemluvil.

Byl to trochu záměr. Chtěl jsem, aby byl tenhle blog zábava. Jak to mají lidi rádi.

Ale kdy jindy potemnět, když ne na Vánoce?

Můj táta byl zeměměřič. V pětačtyřiceti mu diagnostikovali rakovinu varlete. I když mu ho vzali, bylo už pozdě. Řekli mu, že má rok života. Tak začal lítat na rogalu a za holkama. Přišel o vlasy i o pocit, že má nějaké závazky, vybral si penzijní připojištění a odjel s o 20 let mladší zeměměřičkou na Island. Máma – porodní asistentka – někdy vtipkuje, že ji pomáhala rodit. Ale nesměje se u toho.

Od té doby se o nás maminka přehnaně bojí a každá druhá konverzace je o varlatech.

„A co tvoje…“ maminka vzala z krmelce dvě scvrklá jablka a potěžkala je v rukou. „Kontroluješ si je?“

„Prosím tě, mam–“Zachránilo mě zvonění telefonu. Byl to brácha.

„Čau brašule. V kolik dorazíš?“

„Hele, já… to asi nedám.“

„Jak jako?“ pokusil jsem se současně zvýšit i ztlumit hlas a odběhl pár kroků stranou k malému svahu. Ani letos na něm nebyla ani vločka.

„Máme s hasičárnou nějaký mecheche. A je tady jedna dispečerka, ze který mi hučí v hadici.“ Můj bratr trpěl profesní deformací, která se projevovala tak, že už nebyl schopen mluvit o sexu jinak než v požárnických metaforách. „Myslím, že ji dneska pokropim, kámo.“

„Já ti taky pokropim. Koukej naklusat.“  

„Tys ji neviděl, brácha,“ rozvášnil se. „Vypadá jako Keira Knightley s prsama! Fakt se mi z ní vysouvá žebřík.“

„To mě tady necháš s mámou samotnýho?“ vyslal jsem proti jeho tisícihlavé profesionální armádě PUDŮ s překrvenými obušky svoje tři dezorientované hipísácké demonstranty s potrhaným transparentem s nápisem CITY.

„Hele, co je důležitější? Jedny Vánoce? A nebo to, že dám třeba mámě vnoučata?“ kontroval.

„Zapomeň!“ už jsem se fakt vytočil. „Nemysli si, že z toho vybruslíš.“

„Co je? Co se děje?“ vykoukla maminka zpoza krmelce jako vystrašená srnka. „Něco s varlátkama?“

„Tak trochu.“

Seděl jsem naproti své matce u štědrovečerní večeře. Ticho protínalo jen pravidelné tikání starožitných nástěnných hodin a z hi-fi věže na prahu slyšitelnosti Hapkova Bude mi lehká zem.

Uprostřed stolu stál opřený o svícen můj iPad. A na něm brácha.

Maminka se nahnula až úplně k němu: „Takže ty musíš být nakonec na Štědrý večer v práci?!“ křičela do retina displeje, jako by to byla přepážka na poště.

„Jo. Museli jsme posílit službu,“ sklopil brácha provinile zrak. „Lidem… zaskakujou kosti v krku a…“

„…vyndavaj jim je hasiči,“ utrousil jsem cynicky.

„Radši bych byl s váma, to se ví, ale… lidi na nás spolíhaj.“ Bráchovi dal někdo do ruky panáka Jacka Danielse a praštil ho po hlavě nafukovací pannou.

„A pořád se tam spouštíte obkročmo na té tyči? To nemůže být zdravé,“ maminka přinesla dvě porce kapra s bramborovým salátem. Jednu postavila přede mě, druhou před bráchu.

„Mně to, mami, nemusíš–“ ozval se.

„Nemel a jez!“

Když jsme dojedli, přesunuli jsme se jako každý rok do koupelny. Pouštět svíčky ve skořápkách z vlašských ořechů. To je z celých Vánoc vždycky největší trága. Vzal jsem bráchu do podpaží, aby o to nepřišel.

Přestože byl 12 let po smrti, trvala máma na tom, že budeme dál pouštět svíčku i za tátu. Kdykoli se k jeho skořápce přiblíží některá naše, začne natahovat moldánky, protože to znamená, že ji taky opustíme. Ať už to bude do věčných lovišť, nebo na Island. Jakmile se tátova skořápka s kýmkoli dotkne, sedne si na sušičku a rozpláče se.

Už pár let se snažím vymyslet, jak to udělat, aby se skořápka nářků ani nehla a zůstala bezpečně přikovaná k okraji hladiny. Nefunguje lepidlo. Nefunguje žvýkačka. Nefungují olejové skvrny. Všechno končí v slzách.

Protože je naše vana zvenku zčásti kovová, zalil jsem letos do vosku pod všechny svíčky malý magnet, který by je měl udržet přesně tam, kam je umístím.

„Taaak,“ zapálil jsem první svíčku, „tohle jsem já,“ a opatrně ji položil na hladinu.

Okamžitě klesla ke dnu.

Maminka vytřeštila oči a propukla v hysterický pláč.

„Ne, ne! Nebreč, mami! To jsem…“ hladil jsem ji po vlasech. „Brácha, vyp– rávěj… jak někdo uhořel a jak jsme na tom dobře,“ zvedl jsem iPad.

Místo s bráchou jsem si skypoval se zadní kapsou džín Keiry Kneightley s prsama.

Vtom se ozval z kuchyně telefon.

Tančil na kuchyňské lince a svítilo na něm SYLVA.

„Šťastné, veselé, hou,“ pronesl jsem pohřebním hlasem.

„Michale? Já tě nechci nějak, ale… N– Nedostala jsem to.“

„C–“

… … …

Svět se zastavil, jako video na YouTube, které se nestihlo načíst.

10 vteřin jsem civěl mlčky před sebe.

Nepřítomně jsem odložil telefon do náhodné mísy s cukrovím.

„Michale?“

Otočil jsem se doprava. Přitiskl rozkrok na dvířka mikrovlnky a zmáčkl ON.

Pecka. Ukousl jsem další sousto langoše se sýrem a kečupem.

Nic proti. Je to od něj milý.

Ale kdybyste chodili s Ježíšem na gympl, je to ta podivínská mánička, co sedí sama v poslední lavici, omotáváte jí penál izolepou a střílíte po ní nasliněné papírové kuličky flusátkem z verzatilky. A nikdy byste se s ním nedávali do řeči, aby vás taky nezačali šikanovat.

„Ty kráso, Báro. Ježíš mě prej miluje!“ vyprávěly by si holky o přestávce na topení při lakování nehtů.

„No neke!” vyfoukne Bára růžovou žvýkačkovou bublinu. „Mě prej taky!“

„No, ten by šel s každou. Se na něj koukni.“

„OMG. Jestli mě pozve na maturiťák, tak fakt nevim.“

„A slyšelas? Prej se narodil ve chlívě.“

„To mě nepřekvapuje.“

„Socka.“

„Přijměte Boha. Můžete být šťastní! Všechno je Bůh! Vy jste Bůh!“

Otřel jsem si umaštěné ruce a pár hoblinek eidamu z koutku.

Vím, že je to všechno otázka optiky.

Štěstí nenajdete venku. Musíte se pro něj rozhodnout vevnitř. Není prča přiznat si, že když jste nešťastní, vybrali jste si to sami. Ale jsou takové záblesky, kdy si to uvědomíte.

Mně hodně pomáhá potkat v metru slepce, který se snaží vyjet nahoru po eskalátoru, který jede dolů, nebo si pustit na YouTube to video s rozjuchaným dvounohým boxerem. (Jakože psem. Normální boxeři nebývají tak veselí. Možná kdyby měli jenom jednu nohu…?)

A úplně nejvíc super jsou děti s rakovinou. Čtvrt hoďky na dětské onkologii a víte, že nemáte ŽÁDNÝ PROBLÉM. Kdyby se tam o Vánocích pořádaly zájezdy, spokojenost obyvatel stoupne přinejmenším o dvacet procentních bodů. Podezíravě jsem se rozhlédl, vytáhl z náprsní kapsy Moleskine a poznamenal si nápad na start-up.

„Nemáte drobáček, mladej pane?“

Zavrtěl jsem hlavou.

Upřímně. Kdybyste si na celém světě mohli vybrat kohokoli, že vás bude milovat, vybrali byste si Ježíše? Sotva. Vybrali byste si někoho, kdo má prsa a je prokazatelně naživu.

Já bych si vybral Hanku. Patrik Sylvu. Sylva Andrého. Pixel… někoho, kdo na technoparty leží nejblíž.

A stejně jsme všichni na Vánoce sami.

Jen šéf, který ošustí, co chodí, popíjí na Zélandu Piña Coladu s dvacetiletou buchtou a synkem, kterého mu povila. A dost možná v pauzách na kojení brousí pokojskou.

Nás ostatní miluje Ježíš.

Veselé Vánoce.

Šéf si vylezl na kancelářskou židli a skočil z ní na zem. U toho zařval „Čum, hele, telemark!“ a celé vystoupení ukončil větou „To sem nacvičoval včera celý odpoledne.“

Všichni znuděně projížděli Facebook na mobilu, Patrik proaktivně zatleskal.

„Ale abych se vrátil. Svolal sem vás, abych vám řek’, že jedu na dovolenou. Do Vánoc mě tu neuvidíte a vracim se až po Novym roce. Kterej debil by taky v tomhle období pracoval, žejo,“ pokračoval dál. „Jo a sorry, ta vaše žádost o celofiremní vánoční volno neprošla.“

Bezva. Takže moje Vánoce proběhnou následovně – 23. 12. večer pojedu narvaným přetopeným vlakem domů, tam zodpovím 35 628 otázek na téma Proč ještě nemám manželku, dítě, vlastní byt, auto, proč nenosím čepici, šálu, rukavice a teplejší bundu, proč jsem tak hubenej a jestli vůbec jím (ne mami, nejím už dva roky, protože je mi teprve 30 a ještě jsem nepochopil koncept nakupování v potravinách) a pak se přežeru, dostanu novej svetr a pojedu zase tím narvaným vlakem zpátky, abych mohl co nejdřív do práce.

„…a zastupovat mě bude tadyhle Majkl!!“

„Cože?!!?“ vzpamatoval jsem se na chvíli z myšlenek na Vánoce s rodinou.

„Hele, nikdo jinej to nedá. A ty seš jedinej aspoň trochu podobnej kanec jako já!“

Šéf se zachechtal, šoupnul si tupé na šešulce, poškrábal se v rozkroku a šel nacvičovat telemark.

„Ahoj Sylvo, prosím tě, mohla bys rozeslat ty maily, co jsme včera řešili?“ Přišel jsem druhý den ke stolu Sylvy a snažil se nechovat jako šéf.

Sylva si začala okázale pilovat nehty. Otočila se ke mně zády.

„Pavlí, co si objednáme k obědu?“

Výborně. Ydá se, že tu mám zhruba stejnou autoritu jako dveře od kuchyňky. Sylva s Pavlínou se se mnou od fackovačky na záchodě nebaví a uzavřely podivný holčičí pakt.

Fakt, že holky, co se předtím neměly moc rády, se stanou kamarádkami na život a na smrt jen proto, že jim oběma strčil jazyk do krku tentýž „hajzl“ mě silně znepokojuje.

Ty dvě si spolu špitají v kuchyňce, objednávají si obědy, píšou si na chatu a neustále se hihňají.

„Pavlíno, mohla bys mi prosím pomoct s těma mailama? Je to fakt urgentní,“ otočil jsem se zoufale k Pavlíně.

„Tak já nevim, Sylvi. Dáme si třeba ten stejk s bramborama?“ zněla reakce.

Dobře, kašlu na to. Zavřel jsem se do šéfovy kukaně. Dneska jsem teprve podesáté zkusil zavolat Hance. Nebrala to. Nahrál jsem jí desátý vzkaz.

„Ahoj, hele… já vim, že už jsem to říkal, ale… víš, všechno se dá vysvětlit! Dobře, všechno ne. Třeba holocaust byl fakt průser a nikdo to neomluví. I když jsou třeba lidi, co ho popíraj, ale to je blbost. No a já jsem sice vůl, ale Hitler byl horší, a Eva Braunová mu taky určitě zvedala telefon. Jestli teda měli nějakej telefon. No to je jedno, už jsou stejně mrtvý, no a.. zavolej mi. Dík.“

Ve chvíli, kdy jsem přemýšlel, jestli bych s rozběhem proskočil sklo šéfova kanclu a dopadnul tak, aby moje zranění byla neslučitelná se životem, přišla do kanclu Pavlína.

„Já věděl, že dostaneš rozum, jsem rád, žes přišla.“

„Tohle je moje výpověď.“

„Co-cože? Ale Pavlíno, vždyť všechno se dá vyřešit. Podívej se na Hitlera!“ vykřiknul jsem zoufale.

„Někdy se fakt chováš jak Pixel,“ řekla znechuceně. „Neodcházím kvůli tobě, dostala jsem lepší nabídku a stěhuju se do Brna. Dlouho jsem to zvažovala. Teď mě Sylvinka přesvědčila, ať do toho jdu. Jseš zastupující šéf, tak to podepiš.“

„Ne, já nesouhlasim, budeš nám tu chybět a…“ začal mi zvonit telefon.

„Dělej, podepiš to. A opovaž se to zvednout a tý chudince dál blbnout hlavu!“ vykřikla Pavlína lehce hystericky, když na telefonu zahlídla jméno Hanka.

Podepsal jsem ten papír. Pak jsem se vrhnul po telefonu.

Zavěsila.

Nevadí, mám toho o Hitlerovi na srdci ještě spoustu.

Paradoxně mě mnohem víc trápila Pavlínina výpověď. Jak to vysvětlím šéfovi? Jsem na jeho místě půl dne a už máme o zaměstnance míň. Za tři dny tu nebude nikdo.

Do kanclu přišla Sylva. Super, jde to rychlejc, než jsem si vypočítal.

„Seš v pohodě?“ zeptala se.

„Ale jo, dej sem ten papír. Já to podepíšu,“ říkám rezignovaně.

„Co? Papír? Jakej papír? Jako výpověď? Já nechci dávat výpověď! Ty mě tu nechceš?! Sakra Michale, já se přišla usmířit. Je to dětinský, takhle tě ignorovat a navíc, když Pavlína odejde, nebudu se tu mít s kým bavit. Ale vopovaž se, ještě někdy ze mě udělat krávu!“

Mlčky jsem ji pozoroval a vůbec netušil, co odpovědět.

Mrskla mi na stůl umělohmotnou krabičku ovázanou mašlí.

„Vanilkový rohlíčky. Pro tebe, ty blbečku.“

Šesté podlaží.

„Chápu, že chcete podchytit svoji cílovku co nejdřííííííííí…“ vykročil jsem ze dveří, zakopl o šňůru barevných žároviček a parakotoulem přistál pod stromečkem v hromadě plyšových sobů a prázdných dárkových krabic.

Zmateně jsem si zkontroloval datum na hodinkách. Dvacet… čtyři…? To už je Štědrý den? Vzpomínám si, že když jsem byl dítě, víc… se to vleklo. Nebo jsem… zmáčknul čudlík do jiného času? Popleteně jsem dovrávoral na své místo. Nad hlavou mi blikala neonová kometa. Na stole se válela pochybná koule z jehličí.

Z kukaně vyběhl šéf v santovské čepici s plnovousem:  „Hou hou hou, čulibrci!“

„Tys to s tím Movemberem krapet přepísk’, dědo,“ zaševelila jedovatě Pavlína.

„Veselé Vánoce!“

„Je listopad,“ řekl suše Pixel, omotaný vánočním řetězem.

„Nebuď škarohlíd!“ zacpal mu šéf pusu třemi vosími hnízdy. „Kdo má rád Vánoce?“

„Já!“ přihlásila se Sylva. „Miluju vanilkové rohlíčky.“

„Hue hiuvtopad,“ trval na svém Pixel.

„Opravdu?“ Šéf spustil na Spotify nekonečnou smyčku Půjdem spolu do Betléma.

„Ano!“

„Tahle výzdoba stála osmdesát táců! Takže se z ní budete radovat až do února, jasný?“ Přicucnul mi k monitoru strašidelnou gumovou figurku ukřižovaného kojence.

Trhl jsem sebou. „Mm– myslel jsem, že Ježíše přibili na kříž až ve třiatřiceti.“

„Tys tam byl, nebo co?“ ukřižoval mě pohledem. „Duch Vánoc vás přiměje myslet na své blízké. A pilněji pracovat, abyste jim mohli na Štědrý večer nakoupit nesmysly. O Vánocích je navíc celý kolektiv prodchnutý lásk–“

„Je listopad.“

„Krucifix. Drž už–“ šéf hodil po Pixelovi nafukovací pannu Marii v životní velikosti z obzvlášť bizarního manga betlému.

„A týmy, ve kterých panuje láska, podávají daleko lepší výkony. Proč myslíte, že spolu řečtí válečníci souložili?“

„Protože… to byly buzny?“ Pixel dostal do čela nafukovacím manga oslem.

„Ehm ehm,“ o turniket se opíral statný jinoch s orlím nosem a jižanskými rysy. Hned jak si ho Sylva všimla, přiběhla ho vysvobodit zaměstnaneckou kartičkou a přivítat polibkem.

„Tohle je André. Můj fotbalista,“ pověsila se mu majetnicky kolem krku. „Asi se dozvěděl, že nám tu rozvěsili jmelí, tak mě přišel radši zkontrolovat. Hrozně žárlí. Viď, ňuníku?“

„Tak určitěěě.“

Celý kancl ztichl.

„To byl vtip,“ usmál se americky. Ženská část kanclu se začala chichotat. Ha ha, to je toho.

K Sylvě se zezadu přikradla Pavlína: „Fotbal je asi jeho velká vášeň, když si ani nesundává suspenzor,“ pokynula k Andrého slabinám.

„To NENÍ suspenzor,“ usmála se pyšně Sylva. Pavlína vykulila oči a začala Sylvě gratulovat. Všichni jsme si dotčeně zrevidovali své klíny.

„Potřebuju s tebou mluvit, světluško,“ osmělil se adonis.

„Tak… dobře,“ přitakala Sylva nejistě. „Jen jsem slíbila HR, že jim tam donesu tyhle papíry. Mmm…“ rozhlédla se po openspacu. Začal jsem neznatelně vrtět hlavou. „Michal tě zatím zabaví v zasedačce.“

Vstal jsem a důvěrně se k ní naklonil: „Prosim tě… já ne. Znáš mě, já… já… si neumim povídat se sportovcema! Kromě šachistů. Paralyzujou mě. Nemáme… vůbec nic společnýho. Jsou pro mě jako… svalnatí negramotní mimozemšťani.“

Sylva mě se smíchem cvrnkla do nosu. „Hned jsem zpátky, vy ťunťové.“ Zavřela za námi prosklené dveře.

Seděli jsme mlčky v zasedačce ověšené chundelatými stříbrnými řetězy. V rohu nazdobená borovice, na stole tři čokoládoví Mikulášové a z ultrabooku největší vypalovačka: Slyšte, slyšte, pastuškové.

Já fascinovaně studoval svoji propisku. André střídavě nafukoval a praskal žvýkačkovou bublinu a hrál si s chlupy na předloktí.

No nic. Je čas na odvážnou ledolamku.

„Tohle je zasedačka.“

„Aha.“

Tak. To šlo dobře.

Teď nějaký zasvěcený dotaz, aby okamžitě pochopil, že jsem sportovní znalec.

„Máš… rád… góly?“

„Ehh… jo.“

No vida! A hned jsme na jedné vlně. Není divu, že jsem na Kurzu komunikačních dovedností dostal čtyři šmouly.

Nadešla chvíle zabrousit do osobnějších vod. Lidi nejvíc spojuje to nejosobnější. Čím autentičtější a upřímnější v komunikaci s druhými jste, tím víc vás chápou a snáz se vám otevřou.

„Mám hemeroidy,“ řekl jsem.

V Andrém hrklo, vyplivl žvýkačku a sestřelil dva ze tří Mikulášů.

To bylo možná moc. Couvej.

Dej mu prostor vyniknout! Opřel jsem lokty o stůl a bradu do dlaní. „André, co je to vlastně ten fotbal?“

Sylva vzala za kliku a mně spadl kámen ze srdce. Otřel jsem si zpocené čelo a měl se k odchodu: „Tak se tu mějte, já… zas…“

Sedla si ke svému šamstrovi přes roh stolu. Ten vzal její ruce do svých a začali si špitat.

„Cože jsi?!“ vyhrkla najednou Sylva dvakrát tak nahlas.

„Nashle, André!“ zamával jsem ještě mezi dveřmi a kdovíproč při tom napodobil volejbalové podání.

„Michale,“ aniž by se na mě podívala, ukázala Sylva přísně na židli vedle sebe, „sednout.“

„Michale, už vás nebudeme zdržovat,“ usmál se omluvně Beckham.

Sylva vstala, přijela ke mně s kolečkovou židlí, nabrala mě do sedáku a přivezla zpátky ke stolu. „Když to můžeš říkat mně, může to slyšet i Michal, ne?“ Překřížila ruce na prsou. „Tak do toho.“

André nervózně polkl. Díval se Sylvě upřeně do očí a střídavě těkal do mých. Pak se nadechl.

„Musím tě opustit. Jsem… Zamiloval jsem se do Honzy, našeho brankáře. Přitahují mě muži.“

A ty, Janku, na píšťalku dudli, tudli, dudli, dá!

„Aha,“ Sylva zesinala a cukal jí vnější koutek levého oka. „Myslela jsem, že se mnou chceš mít dítě.“

„To… jsem chtěl.“ André se pokusil pohladit Sylvu po tváři, ale ta ho praštila přes hřbet ruky Mikulášem. „Jenže… po půl roce jsem si uvědomil, že si jenom něco nalhávám. Nemůžu svůj život strávit se ženou. Není to nic osobního. Promiň.“

„Po půl roce? O malého se snažíme už rok.“

Zarazil se. Sylvina hlava se s každou vteřinou výhružně natáčela o jeden tázavý stupeň doprava.

„Já… s… se… snažil jenom půl roku,“ zašeptal provinile.

„Co to znamená?“ zeptala se Sylva, aniž pohnula jediným svalem v obličeji.

„Posledních 6 měsíců předstírám orgasmy.“ André se na mě podíval jako na náhodného spolucestujícího v metru, kterému začnete zničehonic vyprávět o svých ejakulacích.

Vytáhl jsem telefon a začal hrát Tetris.

„Předs– Děláš si ze mě KOZAČKY?!!“ Sylvě se začaly třást rty. „Takže nemám hyperabsorpční vagínu?!“

Á! Dlouhá. Tu přesně potřebuju. Čtyři řady naráz!

„Ty teplej parchante,“ slabikovala Sylva a přeteklo jí jedno oko. „Ty mě tady necháš KAŽ-DEJ DEN močit na papírový proužky. A těšit se, až z nás dvou…“ zalykala se „…bude… život.“ Dvě slzy ukáply na stůl.

…že se lidem narodilo… děťátko.

André jí položil ruku na pravé rameno, já na levé. „NEŠAHEJTE NA MĚ!!!“ setřásla nás. „Proč jsi se mnou vůbec byl?“

Sklopil zrak do země, odmlčel se a pak vzhlédl. „Připomínáš mi Fandu, co se mi líbil na střední.“

To už jsem skočil pod stůl.

Sylva vstala, popadla vánoční strom těžší než ona sama a hodila ho po své polovičce. André zmizel pod borovicí i se židlí.

Sylva strhla z projektoru stříbrný vánoční řetěz, omotala si jeho konce několikrát kolem dlaní, zkusila jeho pevnost a vydala se mezi větve.

Někdy možná není potřeba být až tak upřímný.

André se na poslední chvíli vyprostil zpod jehličnanu, vystřelil dveřmi jako lubrikovaný blesk a přeskočil turniket.

„Veselý Vánoce, ty homokládo!“ ječela přes celý openspace a metala po svém ex spršku náhodných betlémů. „A šťastnou novou řiť!!“ Zhroutila se do tureckého sedu, jen dva kroky od jmelí, a propukla v tlumený pláč.

Klekl jsem si k ní, beze slova ji objal a vetkl jí mezi zkřivené rty kousek vanilkového rohlíčku.

Hned jak jsem se objevil ve dveřích, Sylva přeskočila recepci, dojatě ke mně přiběhla, položila mi hlavu na hrudní kost a dobré dvě minuty mě objímala. Nechtěl jsem vypadat nezdvořile, tak jsem se křečovitě usmíval a otcovsky ji plácal po lopatkách.

Po 110 vteřinách mě rozbrnělo rameno. Přidušeně jsem gestikuloval směrem k Pixelovi, ať mi zavolá a vysvobodí mě. To už mě ale Sylva pustila sama. Načež mě chytla za lícní torby a tklivě se mi zadívala do očí.

„Dobré… ráno?“ pozdravil jsem.

„Ty žiješ!“  vykřikla nadšeně.

Otevřel jsem pusu a zase ji zavřel.

„Na Náměstí Míru někdo skočil pod metro. Mysleli jsme, žes to byl ty!“  Sylva mě nostalgicky vískala ve vlasech.

„Proč já?“  podíval jsem se nechápavě po všech kolem. „Tak moment… proč… vy si myslíte, že se chci zabít?“

Ticho.

„Proč?!“

„No…“ začala Sylva nesměle, „je ti 30. Odkopla tě holka. Nenávidíš svoji práci. Nemáš kamarády.“

Myslel jsem si, že když sdílíte několik let se stejnými lidmi 40 hodin týdně pár metrů čtverečních a skoro vás neznají, je to smutné. Teď mi došlo, že když vás znají, může to být ještě smutnější.

„Já se nechci zabít!“  křičel jsem uprostřed openspacu a byl už trochu nazlobený.

„Fakt ne?“ divila se Sylva. „No počkej, o Vánocích budeš mluvit jinak. To musí bejt hrozný.“

„Ve skutečnosti…“ ozval se od kopírky Patrik, „o Vánocích není víc sebevražd. To je vžitý omyl. Nejvíc sebevražd je na jaře. Lidi věří, že se jim spolu s počasím zlepší i nálada, ale to se nestane, a tak si to hoděj.“

„Hele, Patriku, a nechceš se zabít už teď v srpnu?“ popíchl ho Pixel. „Budeš největší hipster.“

„To je hrozný, jak teď vlastní rukou odcházej samý skvělý lidi,“ posteskla si Sylva. „Iveta Bartošová. Robbie Williams.“

Nalistoval jsem v mobilu Novinky.cz. „Vždyť tady píšou, že ten sebevrah byl úplně nahý až na baletní sukýnku a koupací čepici.“               

„No,“ přisvědčil Pixel. „Přesně tvůj styl.“

„Skok do kolejiště je neomalenost,“ ulevil si Patrik. „Zdržíš dopravu, zaprasíš vagón. Viděj to maminky s dětma. Ukaž trochu taktu a radši se oběs na lustru.“

„Já bejt tebou,“ naklonil se ke mně Pixel důvěrně, „naplním si pusu vodou a střelím se zespoda do hlavy. To je tutovka.“

„Přestaňte mi radit, jak se mám zabít!“  slabikoval jsem vytočeně.

„Tý jo,“ hlesla z recepce Sylva. „Dneska jsou asi nějaký skvrny na slunci nebo co. Další to zabalil. Skočil pod autobus. V… Tróji.“

Všichni jsme synchronizovaně otočili hlavy doprava.

Bylo 9.50 a šéf tu ještě nebyl.