(Z technických důvodů reportáž nedoplňují fotografie)

Co se vám vybaví, když se řekne zelenina? Zřejmě hnusná rozvařená brokolice, kterou vám soudružky učitelky cpaly v jídelně do krku. Takové vnímání je špatné! Zelenina je totiž zábavná, vzrušující a nečekaná! Přesvědčil jsem se o tom na výstavě Kedluben 2015, kam jsem zavítal minulý týden.Všichni vystavující se plně soustředili na své produkty. Není divu, že k mluvení se nikdo moc neměl. Podle letáčků informujících o nové přírodní technice čištění zubů pomocí stroužků česneku to bylo asi i dobře. A co jsme měli možnost spatřit?

Mrkev. Kedluben. Okurky. Dýně. Brokolici. Ředkvičky. Celer. Rajčata. Papriku. Lilek. Sortiment všech barev duhy, které vás oslní.

A co nám k výstavě řekl její organizátor Salát?

„Vystavujem zeleninu. Vyhrává ten nejlepší. Ale o tom už dávno rozhodl Ježíš.“

Tou poslední větou tento starší muž žijící v souladu s přírodou vystihl dokonale celý smysl výstavy Kedluben 2015. Těšíme se na další nabitý ročník.

Zavřel jsem GRAW. Moje „reportáž“ původně naplánovaná na tři strany se nakonec vešla do postranního sloupce vedle článku o přírodních receptech proti nadýmání. Fotograf – požírač holubů nedodal fotky, protože ve foťáku neměl paměťovou kartu.

„Víc jsi toho nenapsal?“ podíval se na mě před pár dny zklamaně rachitický dredař s přezdívkou Rocky, kterému na obličeji rašil ošklivě vypadající ekzém.

„Bohužel, snažil jsem se získat víc materiálu, ale splet‘ sem si pohlaví a Salát nekomunikoval,“ vysvětlil jsem mu popravdě.

„Dobře. Příště to bude třeba lepší.“

Měl jsem pocit, že moje kariéra reportéra hippie časopisu se už hůř vyvíjet nemůže.

Ale to jsem se pletl.

„Ahoj Michale, prosímtě, mám pro tebe další práci. Ale bude to chtít menší rešerši a možná i nějakej osobní prožitek, aby to bylo autentický, rozumíš,“ objevila se za mnou Půlnoční bouře, která si zrovna zapalovačem opalovala nově přidělané dredy.

„Je to článek o přírodních cestách detoxikace,“ pokračovala a nonšalantně třídila shnilé potraviny z beden, co její kamarádi nabrali u popelnic za Kauflandem.

„Jedním z nejúčinnějších způsobů detoxikace je klystýr.“ Po slově klystýr se Bouři v ruce rozteklo shnilé rajče a ona ho zavřela do šuplíku nejbližšího stolu.

„Kompost,“ dodala na vysvětlenou a já si vzpomněl na Pixela a báječná léta v korporaci, kde se při obědě nemusíte bát, kdo všechno vaše jídlo už žvýkal před vámi.

„Tak doufám, že ti to bude sedět víc než report z výstavy,“ usmála se, zakousla se do knäckebrotu a odešla vyvenčit Athose s Porthosem.

Z Pepy Klímy zeleninových výstav se stává Radek John proplachování střev.

Hurá.

Jo, tahle akce vejde do dějin lidstva. U vchodu jsem se měl sejít s fotografem, kterého jsem ještě osobně neviděl. Myslím, že podle popisu „takovej týpek s vlasama v keckách“ ho tady bezpečně najdu.

Hlavně ať to není ten hulič s holubama.

Po deseti minutách čekání u brány se samozřejmě ukázalo, že můj fotograf JE ten hulič s holubama.

„Skoba.“ Podal mi ruku.

„Eeee… Michal. Skoba je tvý jméno?“

„Jo.“ Zahodil jointa, poškrábal se v rozkroku a vyndal foťák. To bylo naposledy, co jsem ho ten den viděl.

Dobře, Michale, soustřeď se. Buď trochu investigativní. Vytáhni z těch lidí všechno. Jejich nejniternější tužby. Strachy. Hluboké lidské příběhy. Buď Pepa Klíma zeleninových výstav. Nakonec jsem se vyhecoval k oslovení jedné dredaté osoby stojící u bedýnek s mrkví.

„Promiňte, slečno. Jsem reportér z časopisu GRAW. Věnovala byste mi chvilku?“ Osoba se na mě otočila. „Aaaah, promiňte. Já myslel, že jste žena,“ vyhrknul jsem omluvně, když jsem si prohlédl obličej toho člověka.

„Ale já jsem žena!“

Může se někdo živit jako reportér, když ani nepozná, jakého pohlaví je jeho spoluobčan?!

„Michale, tady, heeeeej!“ Otočil jsem se. Mezi bedničkami s kedlubnami stál Pixel a chroupal mrkev. „Tak co, jak se ti tady líbí? Nátěr, co? Hele, tahleta mrkev je fakt vostrá, vochutnej. Zemitá, pěstovaná na balkoně. Úlet, co?!“

Spolknul jsem poznámku o tom, co v normálním světě pro lidi znamená slovo úlet a ochutnal mrkev. „Je fakt… mrkvovitá.“

„Přesně!!“ Pixel natáhnul ruku, abychom si tento gurmánský zážitek stvrdili plácnutím.

„Hele, neporadíš mi, koho tady oslovit, abych měl co napsat?“

„Jasně, támhleto je Salát, organizátor toho všeho. Běž za nim, poví ti.“

Salát byl padesátiletý vychrtlý vousatý hippík zabalený v prostěradle. Na nohou měl kristusky.

„Dobrý den, jsem z časopisu GRAW a rád bych se s vámi pobavil o této akci.“

„Von nemluví, dneska medituje,“ odpověděla mi za něj jeho matka. Nebo dcera. Nebo babička. Věk je u těhle lidí velkou neznámou.

„Aaaaha. A nedala byste mi na něj číslo, že bych mu třeba zavolal zítra a sešli bychom se k rozhovoru?“

„On nemá telefon.“

Stál jsem uprostřed hradeb bedýnek zeleniny a zoufale se rozhlížel okolo sebe. Moje kariéra zeleninového Pepy Klímy šla do kytek. V kapse mi zavibroval telefon. Byla to SMSka od Půlnoční bouře. AHOJ, TAK JAK TO JDE? NECHCES PO VYSTAVE SKOCIT DO CAJOVNY?

Možná nakonec tenhle den nebude úplně na prd.