Věnovali jsme mu přezíravý pohled módní policie.

„Co je? Casual tuesday. Varlata musej dejchat,“ prohrábl si Myšpulína. „Dneska přijde slečna Horowitzová. Říkám slečna, ale pamatuje ještě Masaryka, když měl obě oči.“

„Žižku,“ opravil ho Patrik.

„Podébr,“ šéf, který nebyl nikdy silný v angličtině, pokrčil rameny. „Je trochu neortodontní. Nikdo ji nikdy neviděl se ani pousmát. Říká se jí Kudlanka. Každopádně… je to velký zvíře v plastovym… průmyslu,“ šéf začal sám sobě držet palce. „Můžem se stát výhradními dodavateli potisků na létající talíře.“

„Reklama na UFU!?“ Pixelovi zasvítily oči. „To je geniální!“

Představil jsem si závěrečnou scénu z Blízkých setkání třetího druhu, kde mimozemšťanům zahrajeme na uvítanou melodii XXX Lutz tata-tata. Jestli tohle není návod na intergalaktickou válku, tak už nic.

Patrik zamával Pixelovi před obličejem frisbeem. Ten si zklamaně povzdechl.

„Potřebuju na to našeho nejvíc okouzlujícího muže. Michale?“

Instinktivně jsem se postavil.

Šéf se na mě překvapeně ohlédl, načež propukl v hurónský smích. Opřel se o zeď a chechtal se asi 20 vteřin.

„Ty seš komik!“ otřel si slzy. „Myslel jsem pochopitelně tady Majka,“ stoupl si za Buzíka, prohnětl mu trapézové svaly, podrbal se na Fifince a zmizel zpátky v kukani.

Buzík se Sylvou postávali u nástěnky. Učil ji klávesové zkratky a na papírovém pytlíku z Panerie jí ukazoval, jak má dýchat, až přijdou kontrakce.

Trapák.

Otevřely se dveře výtahu a vystoupil z nich afghánský chrt následovaný snad ještě štíhlejší postavou v krémových šatech ke kotníkům. Vypadala nanejvýš na 50, ale měla úplně bílé vlasy do drdolu a v něm zabodnutou pletací jehlici s monádou.

„Co dobrého jsi vykonal?“ spustila bez pozdravu tichým, ale rázným hlasem. „Ty,“ ukázala na Patrika.

„Jak-ko… dneska?“ zvedl oči od excelové tabulky.

„Jako v životě.“

Patrik vyjeveně koukal před sebe. Třikrát se naprázdno nadechl. Načež zpanikařil a začal odpověď googlit.

„Působivé,“ ušklíbla se, vytáhla dlouhý plastový držák na cigaretu a připálila si.

Buzík rychle vstal, a aby zabránil dalším existenciálním faux-pas, odvedl Kudlanku do zasedačky.

Pustil jsem si soundtrack k Čelistem, vytáhl z šuplíku křupky a natočil si židli tak, abych co nejlépe viděl, jak mu ukousne hlavu.

Za 10 minut se zasedačka otřásala srdečným Kudlančiným smíchem. Buzík mával nad hlavou piškotem. A chrt mu olizoval pravý boltec. Neuroticky jsem hryzal frisbee a hypnotizoval Sylvin zadek, který právě přinášel na jednání karafu vody.

„Nechtěls jí, pamatuješ?“ objevil se nade mnou Pixel s hrnkem kafe. „Hodněs jí nechtěl. Ukradli jsme jí krev, aby ses z toho moh‘ vyvlíknout.“

„Buzík ji chce.“ A Buzík je cool. „Co když jsem udělal chybu?“

Uvědomil jsem si, že jsem jako ten čokl. Dokud se létající talíř válí vedle mě na trávníku a čeká se mnou dítě, je mi ukradenej. Ale jakmile ho začne očuchávat druhej pes… musí bejt můj. Doufal jsem, že jsem se od doby, kdy jsme si s bráchou hráli s angličáky, mentálně trochu vyvinul. Chm. No co se dá dělat. Příště.

Civěl jsem do Buzíkova zátylku. Všichni ho milujou. Dostává nejlepší klienty. Přebral mi místo. Přebral mi holku. Jak by řekl Michael Scott: „Kdybych byl v místnosti s Hitlerem, Bin Ládinem a Buzíkem a měl jenom dva náboje, střelím Buzíka dvakrát.“

Přitáhl si Sylvu za pánev k sobě a políbil ji na břicho. Zatmělo se mi před očima. Tak to by stačilo!

Sebral jsem ze stolu fotku jeho ženy a dcery z Matějské pouti a opřel se dlaní do dveří zasedačky.

„Není to jeho!“ vpadl jsem dovnitř.

„Co?“ všichni tři se unisono zamračili.

„Dítě,“ ukázal jsem rámečkem na Sylvin buben. „Hraje si tady před váma na šťastnou rodinku, aby si získal vaše sympatie.“

„Neříkal, že je to jeho,“ Kudlanka sklidila piškoty a její tvář se vrátila do formálního režimu. „Vy jste od konkurence?“

„Obluzuje tady těhotnou holku, zatímco má doma ženu s dítětem,“ podržel jsem dramaticky vedle hlavy fotografii z řetízkáče, jako by to byl důkaz, že je na Marsu život. „No. Co by na to asi říkala paní… Buzíková?“

Chvíli se na mě díval a pak nepatrně zavrtěl hlavou: „Nic.“

„To je tak tolerantní?“

„To ani ne. Je… mrtvá,“ pronesl do bzučení zářivek.

Polkl jsem.

„Rakovina děložního čípku.“

Buzík je vdovec samoživitel. No ovšem! Divím se, že mě to ještě překvapuje. Včera ve zprávách říkali, že se povedlo zachránit kriticky ohrožený druh jesetera. Vsadím se, že to udělal Buzík, když šel nakoupit. Bože.

„Já s–“

Kudlanka mi vzala rámeček z ruky. „Vy jste zůstal sám s dcerkou?“

Mávl rukou, jako že to nestojí za řeč.

„Máte z toho kontraktu provizi?“

Pokýval.

Kudlanka vytáhla z drdolu jehlici, rozevřela monádu, vyňala z ní rtěnku a rudým klikyhákem podepsala smlouvu. Chytla vodítko a i s chrtem během pěti vteřin bez rozloučení zmizeli ve výtahu.

Sylva a Buzík na mě hleděli, aniž by napnuli jediný mimický sval.

Rozpačitě jsem zvedl pravou ruku a přiškrceně zamumlal: „Háj-fáj..?“

Buzík přehnul smlouvu v půli a beze slova mě obešel.

„Dream tea–“

Sylva ho následovala.

„Sylv–“ položil jsem jí dva prsty na rameno. Podívala se na mě a ucukla.

Pusť! Fuj je to. Hodný.

Buzík postával vedle kávovaru a srkal svoje malé capuccino s mlékem. Přišel jsem k němu, přezíravě jsem si s ním přiťukl svým kríglem espressa a půlku vyexoval, dokud jsem se nezačal dávit.

Mírně rozkročený Buzík se chystal vyprázdnit. Přiskočil jsem k sousední mušli a vší silou zatnul močový měchýř. Vytáhl jsem post-it lísteček, napsal na něj: „7 VTEŘIN, in your face!“, přilípl ho před Buzíka na kachličky do úrovně očí a vítězně pootočil splachovadlem.

Četl si ho, zatímco poklidně močil. Pak se na mě podíval: „Mám pocit, že ve mně cítíš soupeře.“

„Pffff,“ nechal jsem ledabyle rozvlnit rty proudem vzduchu, aby viděl, že mi nestojí ani za artikulaci.

„Ale plýtváš silami ve špatném směru. K čemu ti bude, že umíš plivat na cíl a vyčůrat se do 7 vteřin?“

Zamyslel jsem se, v kterém odvětví bych tím mohl zabodovat. Žádné mě nenapadlo. Možná jsem předběhl svou dobu.

„Vím, že chceš psát. Četl jsem tvůj blog.“

Pomalu jsem na něj otočil hlavu s pohledem, který křičel jedno velké tázavé: „A?“

„Kvalita kolísá. Ale je tam potenciál.“

Odmlčel jsem se.

„Mám…“ polkl jsem, „z toho úzkost. Všichni čekaj, že to bude největší prča,“ zadíval jsem se nepřítomně na fialový osvěžovač vzduchu. „Sedim nad tím hodiny a… bolí to. Ohejbám si realitu tak, aby… nebyla k pláči, ale k smíchu. Není sranda bejt vtipnej. Nebejt těch milejch komentářů, možná už jsem to zabalil.“

Zavrtěl hlavou. „Na očekávání kašli. Sedni. A piš. Pro sebe. Nestylizuj se. A čtenáři, co ti zbydou, TO jsou tví čtenáři. Musí to těšit hlavně tebe.“

Znejistěl jsem. „Takže ty… víš, že ti říkám buzík.“

„To z tebe jen hovoří tvůj strach,“ pronesl smířlivě. „Jestli chceš, zůstaň tu po práci. Vycvičím tě.“

„Vycvi-“

„Bonsoár pisoár, Majklové,“ vešel Pixel a obsadil poslední mušli. „Taky chcete svrhnout holčičí monopol společného chození na záchod? Je to diskriminace! Proč nemůžem taky? Někdy…“ položil mi ruku na rameno, „je mi tu smutno. Jen mušle a já.“

Buzík a já jsme synchronizovaně zapli poklopce a odešli si umýt ruce. Pixel zhrzeně našpulil spodní ret a opřel čelo o kachličky.

Hodiny ukazovaly přesně 18.00. Seděli jsme s Buzíkem se zavřenýma očima na kancelářských stolech, nohy zkroucené do tureckých sedů.

„Všechno je v hlavě,“ odříkával tiše. „Jak pravil Henry Ford: ‚Ať už si myslíš, že něco dokážeš, nebo nedokážeš, v obou případech máš pravdu.‘“

„A pak zavedl pásovou výrobu, kde dělníci vykonávali celý den ten samý rutinní úkon, dokud jim nešiblo.“

„Ale dokázal to,“ nenechal se Buzík vykolejit. „Osekej svůj život, Michale. Na kost. Nemilosrdně. Jenom na lidi a činnosti, co tě opravdu naplňujou. Tvůj čas tady je omezený. Nedávej ho šaškům na internetu. Netrav ho sebelitováním. Čti. Žij. Piš. Drž pevně kormidlo svého života. Jedině tak dopluješ tam, kam chceš.“

Chvíli jsem měl pocit, že opravdu slyším mořský příboj, dokud mě nepraštila do nosu vůně saponátu.

Otevřel jsem oči. Klečela přede mnou prošedivělá uklízečka a máčela hadr v kýblu bublin.

„To jste godní, chlapci, že mi takhle uhéjbáte, ale já bych to vytřela i tak.“

„My neuhýbáme,“ usmál se Buzík vřele. „Přehazujeme výhybku k lepšímu životu.“

Za minutu už tu byly turecké sedy tři.

„Možná vas to překvápi,“ svěřila se nám Svitlana. „Ale nechtělá sem byt vždycky uboršica.“

Ne? Vážně?

„Světo, představte si, jak se váš mop…“ začal Buzík přeříkávat vizualizaci. „…mění- Čím jste chtěla být?“

„Zpěváčka.“

„…na mikrofon. A záchodky jsou Broadway.“

Když se chytli za ruce a začali společně broukat ukrajinskou verzi Cell Block Tanga, začal jsem se ošívat.

„Hm. Tak já se ještě vyčůrám do orchestřiště a asi už pudu,“ seskočil jsem ze stolu.

„Vydej knihu,“ zaševelil Buzík sugestivním batmanovským hlasem.

„Díky za tip, ale… žádnou jsem nenapsal,“ balil jsem si banán.

„A co ESC blog?“

Pop. Six. Squish. Uh uh…

Pravé obočí mi pomalu vystoupalo do půlky čela. „Ty myslíš…“ zůstal jsem stát jako přimražený, „že by si… to někdo koupil?“

–„Ano?“ –„Ano?“

„Myslela jsem…“ Sylva pokynula rozpačitě k mému blazeovanému nástupci, „Michala… Mm-Michala,“ vytáhla bílou tubu s růžovými okraji. „Je to ono?“

„Přesně!“ přisvědčil. „Tím si maž pupendo každej večer,“ předvedl krouživý pohyb kolem solaru plexu, „a řekni: Ádiééé striééé!“

Sylva se rozesmála, až si muselo mimino několikrát narazit hlavu o její žebra.

Michal #2 se ke mně otočil a hollywoodsky se zaculil: „Jestli chceš, klidně buď Michal ty,“ mávl blahosklonně rukou. „Já budu Miško, ať se to neplete.“

Křečovitě jsem se zašklebil a schoval obličej za LCD monitor. „Já… chci být i Miško,“ procedil jsem tlumeně skrz zuby a drtil v dlani děrovačku.

Slyšel mě. „Tak já nevím… ještě můžu být Míša. Nebo… máte nějaké nápady?“

Kotel. Co třeba: falešný Michal? Michal navíc. Zlé dvojče. Michal Napodobenina. Michal Sežral jsem Šalamounovo hovno a zapil to fouňovským smoothie. Nebo prostě: buzík. V jednoduchosti je síla.

„Anebo…“ lusknul, „na vejšce mi říkali Majk!“ vítězoslavně na mě namířil ukazovák.

Do pytle! MAJK je nejlepší. To je ale vyčůránek.

Michal Laubendorf byl 28letý account manager, který přišel ze Slevomatu. Byl mi trochu podobný. Jen o něco vyšší, měl hustší a tmavší vlasy, které mu opticky zužovaly obličej, strniště, pronikavější pohled, širší ramena a neměl mezeru mezi předními zuby.

Dostal moje místo, můj stůl, moje telefonní číslo, moje klienty…

Vlastně se zdálo, jako by vyfasoval sofistikovanější verzi mého života, ve které šlo všechno jako po másle. Jako bych byl tester, co žije jenom prototyp a má za úkol zjišťovat, co se v něm může podělat – a jsem v tom zatraceně dobrej. Všechno jsem mu předpřipravil a on pak už jen slíznul Život 2.0, kde se všechno jen třpytí a voní, a kam se hnete, tam se podává láska, úspěch a cupcaky.

„No jasně že můžeš počítat s buňkama v rámci celýho sešitu,“ Buzík stál za Patrikovým ramenem a kloval do jeho notebooku. „Prostě před tu buňku napíšeš do apostrofů název listu a vykřičník.“

„Ty jo! Díky, Majku,“ Patrik spráskl ruce a samým vděkem mu vytekly vaječníky.

„Nemáš zač, Hattricku.“

Pixel zbystřil, vstal a položil před Buzíka svůj tablet.

„Moje armáda. Je smutná. Co mám dělat?“

Buzík zaostřil na retina displej. „Stačí mít v tlupě jednoho nemrtvého a hned to sníží morálku všem,“ ukázal varovně na kostěného draka.

„Jo jasně! Tak proto! Seš nejlepší, Majku!“ Vytáhl z kapsy mobil a začal se mu chlubit fotkami svoji šíši.

„Pech, co?“ nenuceně jsem se přimotal k Buzíkovu stolu a kumpánsky se opřel o roh. „Bejt takhle schopnej, a zkejsnout na místě, kde prodáváš reklamu,“ zahájil jsem konverzaci, která měla nahlodat trámy jeho pozitivního myšlení.

„Mm… ne. Proč?“ podíval se na mě pohledem králíčátka na MDMA. „Reklama je super. Pomáhá spotřebitelům orientovat se v nepřeberné nabídce produktů. A pro kreativního člověka je to bezvadnej tvůrčí kout, kam se ukrýt v bouři kapitalismu.“

Chvíli jsem se na něj díval a cukal mi koutek levého oka.

„Počkej. Vždyť… tys dělal to samý,“ zarazil se. „Proč jsi nedělal něco jinýho, když o tom mluvíš tak pohrdavě?“ Ukázal na svoje tričko s žirafou a nápisem DO WHAT YOU LOVE. LOVE WHAT YOU DO.

Popadl jsem kelímek s psacími potřebami a vrazil mu do zátylku mikrotužku.

No dobře, nevrazil.

Zabloudil jsem očima k rámečku na stole. Na řetízkáči tam seděla rozdováděná černovláska, která vypadala trochu jako vyphotoshopovaná Hanka, a snažila se udusit šilhajícího haranta chuchvalcem cukrové vaty.

Ten člověk má všechno.

Zvedl se a z diplomatky mu přitom vypadla tyrkysová knížečka.

„Co čteš?“ Když už nic, třeba má aspoň blbej vkus.

Skromně se usmál a zastrčil ji zpátky do tašky. „Tuhle nečtu. Tu jsem napsal.“

„Tys napsal knížku?!“ přeskočil mi hlas, jako bych vdechl balónek helia.

„Zatím jenom tři. Nic velkýho. Když malá usne, je trochu času… dát svoje myšlenky na papír.“ Pokrčil rameny a odešel do kuchyňky.

Osmkrát jsem se zhluboka nadechl a počítal do třiceti.

Když vám vesmír přihraje do cesty takového člověka, může se z něj stát váš největší učitel. Váš Michal Navíc je vaší každodenní připomínkou, že máte… na víc. Můžete ho sledovat, co dělá jinak, a korigovat podle toho svoje chování. Konverzuje místo vysedávání na Facebooku s kolegy? Bere úkoly ne jako hrozbu, ale jako výzvu? Místo aby sjížděl porno, napíše pokaždé před usnutím aspoň 4 000 úhozů svého románu? Usmívá se, udržuje oční kontakt a každého zdraví s takovou intonací, že se zdá, že ho rád vidí?

Může to být ta nejcennější lekce, jakou dostanete.

Ale vydrželi byste se na to každý den koukat?

Vrátil se z kuchyňky. V bílém hrnku s nápisem MICHAL, toho bych píchal měl kohoutkovou vodu s plátkem citronu.

„To je můj hrníček,“ osočil jsem se na něj.

„No tak,“ krotila mě od tiskárny Sylva. „Nikdy jsi ho nepoužil. Byla na něm ještě cenovka! Dali jsme ho Majkovi na uvítanou.“

„To-je-můj HRNÍČEK!!“

V blogu nemůžou být dva lidi stejného jména. To by se vám pletlo. Buzík musí jít.