„Jak se máme…“ vytáhl z kapsy sešit v kroužkové vazbě. Na každé stránce bylo 9 pasových fotografií zaměstnanců z našeho patra. Studoval jednu po druhé a střídavě mi hleděl do obličeje, dokud se nezastavil na páté straně, „…Michale?“

„Zzz… zaskočeně?“ vymačkal jsem si do sklenice limetu.

„Víš, že za mnou můžeš kdykoli přijít. Svěřit se,“ chytil mě za rámě, dovedl na pracovní místo a nastavil mi výšku židle tak, aby moje kolena i lokty svíraly pravý úhel.

„Dobřeee…“ nechápavě jsem se podíval na Pixela, který měl nohy ponořené v masážním lavoru a za zády zpocenou Thajku, která se marně, ale statečně pokoušela rozhníst jeho trapézový sval. Jen se usmál a pokynul hlavou ke kalendáři.

„Tak,“ tlesknul šéf asi o 2 vteřiny dřív, než mně samotnému svitlo. „Ještě než vás pozvu do zasedačky na sushi raut, rád bych vám rozdal takové krátké dotazníky.“ Oběhl nás a před každého položil okopírovanou A4ku. „Je to každoroční formalita. Nařízená vedením. Hodnocení vašeho nadřízeného. Nijak nad tím nebádejte. Rychle to prolítněte, ať vám nevystydnou krevetové špízy.“

„Nemá to být elektronicky?“ přihlásila se Sylva zpoza zbrusu nového akvária se závojnatkami, které dostala ráno od šéfa jako pozornost. „A anonymní?“

„Letos to uděláme na papíře,“ trval šéf na svém. „To je furt samej ajped a kundl, a k čemu jsou pak teda stromy?“ ukázal soucitně na náš fíkus. „Musej si připadat úplně zbytečně.“

„Dávají nám kyslík,“ špitl Patrik.

„Ticho,“ šéf po něm hodil krevetový špíz. „A anonymní to je. Se nepodepisujte. Kdo nechcete.“

„A co když to i tak poznáte?“ zeptala se Pavlína.

„No, ty se tak boj. Však s ním šu–“ zapomněl se Pixel, ale hned to v něm trhlo. „Šu–“ Otočil se na Thajku v zádech. „Šu-nžu? Můžeš ještě trochu přitlačit tady pod lopatkou?“

„Copak jsem nějaký grafolog?“ zasmál se šéf, aniž zvedl koutky.

„Kam vůbec zmizely všechny naše post-it lístečky?“ rozhlížel jsem se po pracovních stolech.

„U… klízečka… je…“ šéf si stlačil pravou kapsu saka, „…musela vyhodit. Kvůli bezpečnosti práce. Mohli jste se o ně pořezat. Nebo je vdechnout.“

„Vdechnout,“ zopakoval jsem.

„To víte,“ pokrčil výmluvně rameny, „EU.“

Senior account Alfons se chytil za hrudní kost a svalil se na koberec.

„Vidíte?“ pokýval šéf káravě hlavou. „Vdechnul ho.“

„Jestli to nebude spíš tím,“ odtušil Pixel, „že Alfons měl na tom lístečku napsáno, kdy má brát léky na srdce.“

Alfons cosi chroptěl a cukající nohou kopal do odpadkového koše. Šéf mu hodil pod stůl štangli uheráku.

„Proč mám tady dole v rohu napsáno slabě tužkou AVLYS?“ zeptala se Sylva.

„Tak už ticho, třído. Otočte papíry. Je čtvrt na deset. Máte na to 15 minut,“ šéf zapálil vonné svíčky, pustil Bobbyho McFerrina a zmizel ve výtahu.

Otočil jsem papír.

To, co jsem uviděl, jsem musel naskenovat, abych to zachoval pro příští generace.

Celým openspacem se šířila vlna nevěřícných pohledů.

„Spiderman?“ vrtěla Sylva nechápavě hlavou.

Patrik si odkašlal: „To mi připomíná jeden TED talk behaviorálního ekonoma Dana Arielyho o iracionálním chování…“

Pixel zalomil hlavu do záklonu a začal ostentativně chrápat. Jenže když Patrikovi něco připomene TED talk, už není cesty zpět. Zhluboka se nadechne a s dikcí Saskie Burešové spustí:

„Ariely se podivuje nad tím, proč je v polovině zemí Evropy ochotno darovat po smrti své orgány téměř 100 % lidí, a v druhé půlce je ochota naopak mizivá: deset, dvanáct procent. Odlišným kulturním klimatem to být nemůže, protože propastný rozdíl je třeba i mezi velmi podobnými, dokonce sousedícími státy. Švédsko: 86 % dárců. Dánsko: 4 %.“

„Tak… kdo by taky chtěl dánský játra?“ neodpustil si Pixel.

„Nakonec se ukáže,“ ignoroval ho Patrik, „že za to může způsob, jakým je postavený dotazník. V Dánsku: CHCETE darovat orgány? Zaškrtněte kolonku. Ve Švédsku zaškrtáváte kolonku, když orgány darovat NECHCETE. A protože většina lidí nezaškrtne nic… bingo!“ Patrik simultánně luskl prsty v dramatickém odhalení. „Myslím, že šéf postavil ten dotazník tak, aby nás vmanipuloval do odpovědí, které se mu hodí.“

„No neke!“ obrátil jsem ruce dlaněmi vzhůru a nasadil grimasu kapitána Obviouse.

„Ale co teď s tím?“ zarazila se Sylva.

„Já tuhle šaškárnu vyplňovat nebudu,“ postavil jsem si hlavu. „Napíšu z druhé strany upřímné slovní hodnocení, co si o tom člověku myslím. Profesně i osobně. Hezky od plic.“

„Já taky.“ „I já.“ „364 dnů se chová nesnesitelně a pak si myslí, že si nás koupí!“ Jeden kancelník po druhém začali otáčet papíry zase lícem dolů. Až na jednoho.

„Co ty, Patriku?“

„Když…“ vykrucoval se, „já už mám slibně rozepsané to haiku.“

„Ty vole, Posertriko,“ ulevil si Pixel, „napiš si do Švédska, ať ti darujou koule.“

„Aha aha! Tak proč píšeš najednou levou, ty hrdino?“ kontroval Patrik.

„Aspoň nejsem řiťolezec! Vylez’s ty vůbec na svět stejnou dírou jako my, nebos to vzal zadem?“

Patrik s Pixelem se začali pod stolem kopat do vnějších kotníků.

V 9.32 se otevřely dveře výtahu a vystoupil obří pytel cukrové vaty.

„Tak slaďoušové,“ ozval se zpoza něho šéfův baryton. „Posledních pár komplimentů a… budete ve vatě!“ Lusknul na Patrika.

Patrik vstal a mlčky od nás sesbíral všechny papíry s prvním upřímným hodnocením za všechny ty roky.

Několikrát s nimi poklepal o stůl, aby se zarovnaly, a za hrobového ticha s nimi mířil k šéfovi.

Ten se zoufale snažil tvářit nenuceně, ale hluboko v jeho zorničkách se zračil strach. Neuroticky hltal trsy cukrové vaty a křečovitě se bodal do stehna krevetovým špízem.

Patrik zachytil šéfův bázlivý pohled, nepřesvědčivě klopýtl o vlastní pantofli, zabrzdil o Sylvin stůl a upustil všech 40 dotazníků mezi závojnatky.