„Proto se budete v následujících letech den co den hrbit nad klávesnicí, ničit si zrak a páteř a odevzdávat to jediné, co máte: svůj čas na tomto světě. Výměnou za virtuální číslíčka, která už dávno nic neznamenají a mají hodnotu jen proto, že věříme, že ji budou mít i zítra.“

Pustil do reproduktorů Creep od Radiohead a promítl za sebe GIF, ve kterém v rychlém sledu problikával ciferník hodin, deformovaná kostra a nákupní vozík. Dokázal bych si představit i vhodnějšího průvodce úvodním školením.

I wish I was special…

„Pak umřete. Tady máte stravenky.“

Seděl jsem na požárních schodech, jakoby ve vnitrobloku, odkud jste měli díky skleněnému průhledu náš kancl jako na dlani, a snídal jsem banán. Všechno tam vypadalo na chlup stejně, jako když jsem odešel. Jen zevnitř nade dveřmi byl nalepený jakýsi transpa–

No ne. Nebude to náhodou VÍTEJ ZPÁTKY, MICHALE?

Že oni mi přichystali comeback party! Ty jo. Tak přece jen si tady nejsme úplně cizí. Jsem zvědav, jestli si pamatují moji slabost pro Scrubs a nevypustí třeba záplavu červených balónků za zvuků 99 Lufbtallons. To by mě dojalo.

Zahodil jsem slupku do odpadkového koše, opřel se dlaní do dveří a srazil se se senior accountem Alfonsem. Hned na mě udeřil:

„Už 14 dní čekám na ten produktový list k jo-jům! To mi neumíš ani odpovědět na e-mail?“

„Ehh… já js– em tady teď 8 týdnů nepracoval.“

Probodl mě inkvizitorským pohledem. „A to tě hanba nefackuje?!“ vyčítavě mu zavlálo chřípí. „Jistěže ne. To jsou ty mladý. Ničeho si nevážej. Celej den na Tůtůbu. Válku na vás!“ nasupeně odkráčel a praštil mě přitom berlí do Achillovy šlachy.

Vzhlédl jsem nahoru k narozeninovému transparentu. Bylo na něm napsáno: V ÚTERÝ SE BUDOU NA TOMTO PATŘE INSTALOVAT VNITŘNÍ ŽALUZIE.

Dokulhal jsem na svoje místo.

„A-hoj. Tak jsem zpátky,“ položil jsem zklamaně diplomatku na desku stolu.

„Hola,“ hlesl Patrik, aniž zdvihl oči od ovládání kopírky, aby zjistil, kdo jsem.

Pixel měl sluchátka a snažil se přeskákat s archeoložkou Larou na protější kamennou terasu. Jak ho ale rozptyloval její zadek, neustále padal do žhavého magmatu. Vůbec si mě nevšiml.

Sylva tu pro jistotu nebyla vůbec.

Jediný šéf, hned jak mě zmerčil, rozrazil dveře svojí kukaně a běžel mi v ústrety.

„Tak prr, quittere. Tady už nesedíš,“ vyklopil mě ze židle. „Tady sedí Michal.“

„Já JSEM Michal.“

„Jinej Michal. Ekaunt. Co jsme vzali místo tebe. Myslels, že ti to tady budem oprašovat a zalejvat kytičky, dokud se nevrátíš?“

Mlčel jsem. Řečnickou otázku poznám.

„Ještě úplně nevíme, kam s tebou. Zatím si kecni místo Pepého. Je na 14 dnů na dovče v Thajsku,“ ukázal do kubiklu v koutě, plného plakátů z Lea a zmuchlaných papírových kapesníků. Dva jsem shrnul ze sedáku a posadil se.

Hýbnul jsem myší a z plochy na mě vybafl stencil art s obří chobotnicí znásilňující na měsíci čtyři japonské školačky.

Mm. Tak… než mi zprovozní e-mail a přístup do systémů, napíšu zatím… Sylvě na Facebooku. Zeptám se, jak se má. Určitě je na kontrole s bubnem.

Pustil jsem Chrome, klikl jsem do adresního řádku a klovl do „f“. Okamžitě na mě vyskočila monotematická záplava návrhů 18+:

freevideo.cz
fuckmefrombehind.com
footfetish.com
freeteenporn.com
femdom.net
fistingparty.com
frndy.cz
fuckmycrippleduncle.eu…

Dobřeee. Radši jí… napíšu SMSku.

‚Jak je? Co cekatel?‘

Sylva 20 minut neodpovídala. Já se bál znovu sáhnout na Pepého ulepenou klávesnici. A tak jsem jen dřepěl a díval se kolem.

Vůbec nic se tu nezměnilo.

Lidi seděj.

8 hodin denně.

A civěj do monitorů.

Z toho 2 hodiny řešej administrativní hovadiny, další 2 pomáhaj klientům zasírat svět reklamníma bullshitama a zbylý 4 je sami konzumujou na Facebooku, iDNESu a všude, kam se hnou, když utíkaj před svejma smutnejma životama.

Jsme tu jako jedna velká nešťastná rodina, kterou když někdo náhle opustí, za týden už nikdo neví, že existoval.

No nic. Pozitivní myšlení. Vybalím si.

Vyndal jsem z diplomatky kalkulačku a plánovací kalendář, otevřel šuplík a vykoukl na mě… joint, vanilkový rohlíček a čtyři konfety.