–„Ano?“ –„Ano?“

„Myslela jsem…“ Sylva pokynula rozpačitě k mému blazeovanému nástupci, „Michala… Mm-Michala,“ vytáhla bílou tubu s růžovými okraji. „Je to ono?“

„Přesně!“ přisvědčil. „Tím si maž pupendo každej večer,“ předvedl krouživý pohyb kolem solaru plexu, „a řekni: Ádiééé striééé!“

Sylva se rozesmála, až si muselo mimino několikrát narazit hlavu o její žebra.

Michal #2 se ke mně otočil a hollywoodsky se zaculil: „Jestli chceš, klidně buď Michal ty,“ mávl blahosklonně rukou. „Já budu Miško, ať se to neplete.“

Křečovitě jsem se zašklebil a schoval obličej za LCD monitor. „Já… chci být i Miško,“ procedil jsem tlumeně skrz zuby a drtil v dlani děrovačku.

Slyšel mě. „Tak já nevím… ještě můžu být Míša. Nebo… máte nějaké nápady?“

Kotel. Co třeba: falešný Michal? Michal navíc. Zlé dvojče. Michal Napodobenina. Michal Sežral jsem Šalamounovo hovno a zapil to fouňovským smoothie. Nebo prostě: buzík. V jednoduchosti je síla.

„Anebo…“ lusknul, „na vejšce mi říkali Majk!“ vítězoslavně na mě namířil ukazovák.

Do pytle! MAJK je nejlepší. To je ale vyčůránek.

Michal Laubendorf byl 28letý account manager, který přišel ze Slevomatu. Byl mi trochu podobný. Jen o něco vyšší, měl hustší a tmavší vlasy, které mu opticky zužovaly obličej, strniště, pronikavější pohled, širší ramena a neměl mezeru mezi předními zuby.

Dostal moje místo, můj stůl, moje telefonní číslo, moje klienty…

Vlastně se zdálo, jako by vyfasoval sofistikovanější verzi mého života, ve které šlo všechno jako po másle. Jako bych byl tester, co žije jenom prototyp a má za úkol zjišťovat, co se v něm může podělat – a jsem v tom zatraceně dobrej. Všechno jsem mu předpřipravil a on pak už jen slíznul Život 2.0, kde se všechno jen třpytí a voní, a kam se hnete, tam se podává láska, úspěch a cupcaky.

„No jasně že můžeš počítat s buňkama v rámci celýho sešitu,“ Buzík stál za Patrikovým ramenem a kloval do jeho notebooku. „Prostě před tu buňku napíšeš do apostrofů název listu a vykřičník.“

„Ty jo! Díky, Majku,“ Patrik spráskl ruce a samým vděkem mu vytekly vaječníky.

„Nemáš zač, Hattricku.“

Pixel zbystřil, vstal a položil před Buzíka svůj tablet.

„Moje armáda. Je smutná. Co mám dělat?“

Buzík zaostřil na retina displej. „Stačí mít v tlupě jednoho nemrtvého a hned to sníží morálku všem,“ ukázal varovně na kostěného draka.

„Jo jasně! Tak proto! Seš nejlepší, Majku!“ Vytáhl z kapsy mobil a začal se mu chlubit fotkami svoji šíši.

„Pech, co?“ nenuceně jsem se přimotal k Buzíkovu stolu a kumpánsky se opřel o roh. „Bejt takhle schopnej, a zkejsnout na místě, kde prodáváš reklamu,“ zahájil jsem konverzaci, která měla nahlodat trámy jeho pozitivního myšlení.

„Mm… ne. Proč?“ podíval se na mě pohledem králíčátka na MDMA. „Reklama je super. Pomáhá spotřebitelům orientovat se v nepřeberné nabídce produktů. A pro kreativního člověka je to bezvadnej tvůrčí kout, kam se ukrýt v bouři kapitalismu.“

Chvíli jsem se na něj díval a cukal mi koutek levého oka.

„Počkej. Vždyť… tys dělal to samý,“ zarazil se. „Proč jsi nedělal něco jinýho, když o tom mluvíš tak pohrdavě?“ Ukázal na svoje tričko s žirafou a nápisem DO WHAT YOU LOVE. LOVE WHAT YOU DO.

Popadl jsem kelímek s psacími potřebami a vrazil mu do zátylku mikrotužku.

No dobře, nevrazil.

Zabloudil jsem očima k rámečku na stole. Na řetízkáči tam seděla rozdováděná černovláska, která vypadala trochu jako vyphotoshopovaná Hanka, a snažila se udusit šilhajícího haranta chuchvalcem cukrové vaty.

Ten člověk má všechno.

Zvedl se a z diplomatky mu přitom vypadla tyrkysová knížečka.

„Co čteš?“ Když už nic, třeba má aspoň blbej vkus.

Skromně se usmál a zastrčil ji zpátky do tašky. „Tuhle nečtu. Tu jsem napsal.“

„Tys napsal knížku?!“ přeskočil mi hlas, jako bych vdechl balónek helia.

„Zatím jenom tři. Nic velkýho. Když malá usne, je trochu času… dát svoje myšlenky na papír.“ Pokrčil rameny a odešel do kuchyňky.

Osmkrát jsem se zhluboka nadechl a počítal do třiceti.

Když vám vesmír přihraje do cesty takového člověka, může se z něj stát váš největší učitel. Váš Michal Navíc je vaší každodenní připomínkou, že máte… na víc. Můžete ho sledovat, co dělá jinak, a korigovat podle toho svoje chování. Konverzuje místo vysedávání na Facebooku s kolegy? Bere úkoly ne jako hrozbu, ale jako výzvu? Místo aby sjížděl porno, napíše pokaždé před usnutím aspoň 4 000 úhozů svého románu? Usmívá se, udržuje oční kontakt a každého zdraví s takovou intonací, že se zdá, že ho rád vidí?

Může to být ta nejcennější lekce, jakou dostanete.

Ale vydrželi byste se na to každý den koukat?

Vrátil se z kuchyňky. V bílém hrnku s nápisem MICHAL, toho bych píchal měl kohoutkovou vodu s plátkem citronu.

„To je můj hrníček,“ osočil jsem se na něj.

„No tak,“ krotila mě od tiskárny Sylva. „Nikdy jsi ho nepoužil. Byla na něm ještě cenovka! Dali jsme ho Majkovi na uvítanou.“

„To-je-můj HRNÍČEK!!“

V blogu nemůžou být dva lidi stejného jména. To by se vám pletlo. Buzík musí jít.