Snažil jsem se vymyslet, jak slogan „Jsme zapáleni pro vaše podlahové krytiny“ vtěsnat na krabičku sirek.

Když jste totiž pro něco zapáleni, musíte lidem rozdávat sirky. Klient z firmy na podlahové krytiny mi ten vtip vysvětloval poslední týden tolikrát, až jsem podvědomě z mozku vytěsnil jeho jméno. Asi posttraumatický syndrom.

Klientovi proto soukromě říkám Jiří Krytinář.

Snad se nikdy nesetkáme osobně.

Moji intenzivní kreativní dvouminutovku vystřídalo asi půlhodinové zaujetí faktem, že tikání hodin zkombinované s kapajícím kohoutkem v kuchyňce vytváří rytmus písně Another one bites the dust.

A tak jsem si potichoučku pobrukoval.

Tutututututumtum, another one bites the– mého vnitřního Freddieho náhle přerušilo něco naprosto nečekaného.

K mému stolu přiběhnul Pixel. V patách měl Sylvu. Než jsem se stačil zeptat, jestli mu přestalo fungovat YouTube anebo Sylvě začaly fungovat vaječníky, Pixel zvedl kýbl s vodou a vylil mi ho na hlavu.

„Šťastnou AIDS baget čelindž!“ zakřičela Sylva.

„A teď musíš darovat 100 dolarů lidem s roztroušenou sklerózou, cha!“ zakřičel Pixel.

Zatímco se z mojí klávesnice stával Titanic a moje bradavky prosvítaly skrz tričko víc, než by se na casual friday slušelo, přemýšlel jsem, jestli bude lepší vlézt si pod stůl, bodat se do čela kružítkem a hystericky brečet, anebo se rovnou zabít.

„Jmenuje se to Ice Bucket Challenge. Na hlavu si to má vylejt každej sám,“ zaprotestoval jsem nejprve.

„My víme, že bys to neudělal, a tohle navíc byla sranda. Patrik to natočil na mobil a už to nahrává na Facebook,“ řekla Sylva. V duchu jsem si představil Hanku, jak s pytlíkem popcornu sleduje tu potupu v HD.

„To nemá být sranda, to je–“

„Už jsem tě tam tagnul!“ zařval Patrik.

„Vůbec tomu nerozumíš. Je to pro dobrou věc. Už to na sebe vylil Bill Gates i Karel Gott!“

„Karel ne. Ivana.“

„Kdo je Ivana?“

„Manželka Karla Gotta, teď Gottová, předtím Macháčková. Měla dřív hnusnej nos, ale nechala si ho přeoperovat a má jinej melír a dost se vylepšila.“

„Ta, jak mu natočila video k narozkám? To sem viděl na YouTube. Hlína.“

„Ona je skvělá a všestranná. Uvádí VIP Zprávy a teď dostudovala bakaláře na UJAK a má ty krásný dcery a dala jim strašně kreativní jména: Ella Fitzgerald a Nelly Batole.“

Během tohoto dialogu Pixela a Sylvy jsem si náhle uvědomil, že lidem s neurologickými poruchami, kteří občas nic nevidí a neslyší, docela závidím.

„Pixele, nemáš tady nějaký náhradní suchý triko?“ vzdal jsem veškerou snahu o charitativní osvětu.

„Jasně, kámo. Zrovna dneska mi přišlo nový. Bio bavlna z ekofarmy Haré Krišna a nápisem Spása – krása. Batikovaný. Nádhera.“

Ve chvíli, kdy jsem si na sebe oblékl ten kus látky, jež vznikla tkaním z vlny ovce, kterou při stříhání někdo hladil po zadku, křiknul na mě Patrik:

„Hele, už máš první lajk a koment! Nějaká Hanka píše: Tys byl vždycky takovej ťunťa. Ani si to na tu hlavu nevyleješ sám. A velkej smajlík!“

Vběhnul jsem do koupelny a strčil hlavu pod proud ledové vody.