Hned jak jsem se objevil ve dveřích, Sylva přeskočila recepci, dojatě ke mně přiběhla, položila mi hlavu na hrudní kost a dobré dvě minuty mě objímala. Nechtěl jsem vypadat nezdvořile, tak jsem se křečovitě usmíval a otcovsky ji plácal po lopatkách.

Po 110 vteřinách mě rozbrnělo rameno. Přidušeně jsem gestikuloval směrem k Pixelovi, ať mi zavolá a vysvobodí mě. To už mě ale Sylva pustila sama. Načež mě chytla za lícní torby a tklivě se mi zadívala do očí.

„Dobré… ráno?“ pozdravil jsem.

„Ty žiješ!“  vykřikla nadšeně.

Otevřel jsem pusu a zase ji zavřel.

„Na Náměstí Míru někdo skočil pod metro. Mysleli jsme, žes to byl ty!“  Sylva mě nostalgicky vískala ve vlasech.

„Proč já?“  podíval jsem se nechápavě po všech kolem. „Tak moment… proč… vy si myslíte, že se chci zabít?“

Ticho.

„Proč?!“

„No…“ začala Sylva nesměle, „je ti 30. Odkopla tě holka. Nenávidíš svoji práci. Nemáš kamarády.“

Myslel jsem si, že když sdílíte několik let se stejnými lidmi 40 hodin týdně pár metrů čtverečních a skoro vás neznají, je to smutné. Teď mi došlo, že když vás znají, může to být ještě smutnější.

„Já se nechci zabít!“  křičel jsem uprostřed openspacu a byl už trochu nazlobený.

„Fakt ne?“ divila se Sylva. „No počkej, o Vánocích budeš mluvit jinak. To musí bejt hrozný.“

„Ve skutečnosti…“ ozval se od kopírky Patrik, „o Vánocích není víc sebevražd. To je vžitý omyl. Nejvíc sebevražd je na jaře. Lidi věří, že se jim spolu s počasím zlepší i nálada, ale to se nestane, a tak si to hoděj.“

„Hele, Patriku, a nechceš se zabít už teď v srpnu?“ popíchl ho Pixel. „Budeš největší hipster.“

„To je hrozný, jak teď vlastní rukou odcházej samý skvělý lidi,“ posteskla si Sylva. „Iveta Bartošová. Robbie Williams.“

Nalistoval jsem v mobilu Novinky.cz. „Vždyť tady píšou, že ten sebevrah byl úplně nahý až na baletní sukýnku a koupací čepici.“               

„No,“ přisvědčil Pixel. „Přesně tvůj styl.“

„Skok do kolejiště je neomalenost,“ ulevil si Patrik. „Zdržíš dopravu, zaprasíš vagón. Viděj to maminky s dětma. Ukaž trochu taktu a radši se oběs na lustru.“

„Já bejt tebou,“ naklonil se ke mně Pixel důvěrně, „naplním si pusu vodou a střelím se zespoda do hlavy. To je tutovka.“

„Přestaňte mi radit, jak se mám zabít!“  slabikoval jsem vytočeně.

„Tý jo,“ hlesla z recepce Sylva. „Dneska jsou asi nějaký skvrny na slunci nebo co. Další to zabalil. Skočil pod autobus. V… Tróji.“

Všichni jsme synchronizovaně otočili hlavy doprava.

Bylo 9.50 a šéf tu ještě nebyl.