Naposledy jsem jedl před 40 hodinami.

Abych si napravil reputaci po brukvovém debaklu, hecnul jsem se a přibral si ke klystýru ještě třídenní jarní půst.

Od rána se cítím malátný. A zhruba před hodinou se mi začaly před očima míhat krokety.

Přesto jsem – poté, co se včera použití starého Hančina Tantum Rosa ukázalo příliš bolestivé – vyrazil do obchodu pro irigátor určený skutečně na zažívací partie.

Sáhl jsem po papírovém ručníku, otřel si biskupa a nastavil dlaně proti sušícímu fukaru. Jakmile mě udeřil do tváře horký vzduch, zatmělo se mi před očima, zavrávoral jsem a paraplegickou piruetu završil tupý naráz.

Probudil mě ženský vzlykot a úporná bolest hlavy. Škvírkou pravého oka jsem spatřil pěstičky s fialově nalakovanými nehty, jak freneticky buší do hrudi s nápisem YES WE CAN NABIS.

„Všechno je tvoje vina!“

„Moje?! Neposlal jsem ho dělat válečného zpravodaje do Pásma Gazy! Dohodil jsem mu časopis o zelenině!“ Hlas se zarazil. „Ještěže jsem mu neřekl o tom e-zinu pro modeláře. To už by asi nebyl mezi živejma.“

Zašátral jsem před sebou pravačkou. Okamžitě ji uchopily zpocené dlaně. „Michale!“

„Kde… to jsem?“

„Válíš se na hajzlech v nákupáku s otřesem mozku a máš u sebe jenom doklady a střevní sprchu. Jak si to máme vysvětlit?“ Pixel zapálil jointa a přiložil mi ho k palci u nohy čouhajícímu zpod peřiny.

„Jháááúú!!“

„Dobrý. Neni ochrnutej,“ diagnostikoval mě a vetknul mi ho tentokrát mezi rty. „Pro léčebné účely,“ poplácal mě mateřsky po tváři.

Sylva brko zase vzala a típla ho o plechový noční stolek. Druhou rukou mě pořád nepřestala držet.

„Jak dlouho jsem…“

„Nevíme. Ale byli jsme tu do 30 minut, co nám zavolala sestřička.“ Sylviny líce ještě nezaschly. „Prý to není poprvé, co jsi vzhůru, ale stejně jsme se báli.“ Úžlabinou nad horním rtem jí tekla nudle z lesknoucího se růžového nosu. „Co se stalo? Někdo tě přepad’?“

„Půst.“

Všiml jsem si, že mi na matraci a pravé stehno tlačí její břicho. Už se zakulacovalo. Podíval jsem se jí na pupík, pak do očí a pak ještě jednou.

„Promiň,“ vydechl jsem.

Neznatelně zavrtěla hlavou.

„Čí to je?“

„Andrého,“ otřela si nozdry do rukávu. „Zdá se, že nedokázal zadržet VŠECHNY orgasmy.“

„A budete spolu, nebo…“ pokrčil jsem rameny a ostře mě přitom zabolela krční páteř.

Promnula si oko a pokývala. „Nastěhoval se zpátky ke mně. Chceme, aby mělo oba rodiče.“

„Kdo bude máma?“ rýpl si Pixel.

Najednou se přihlásil o slovo můj jícen. Jako by mu někdo nakukal, že je ve skutečnosti srdce, začal divoce pulzovat. Rozhodl se, že mi vypumpuje žaludek. Popadl jsem červený kýbl připravený u postele. Jak ale nebylo co zvracet, jenom jsem se dávil a vyluzoval do kbelíku cosi, co připomínalo nepříliš nápaditý trash metalový refrén.

„To má šťávu,“ Pixel začal uznale pokyvovat hlavou a podupávat nohou do rytmu.

„Musíme ho dostat zpátky do kanclu,“ odtáhla ho Sylva za loket stranou. „Tam byl sice nešťastnej, ale aspoň pod dohledem! Podívej, jak to vypadá, když se snaží postavit na vlastní nohy!“

„Ehh…“ zaduněl jsem z kýble, „já vás slyším.“

„To je dobře!“ přisvědčila Sylva. Sebrala mi kyblík a položila ho na zem. „Krak&Tit hledá copywritera. Chtěla jsem ti to zavolat, ale byla jsem na tebe uražená.“

Nic jsem na to neřekl.

„Možná bude dokonce spadat do našeho oddělení.“

„Nemůžu se tam vrátit. Jak to bude…“ podrbal jsem se na hlavě a až teď si všiml, že ji mám zafačovanou, „vypadat?“

„Nebude to prohra na celé čáře. Chceš přece psát.“

„Ale ne o zastřihovačích chloupků v nose a penisovejch fleškách,“ začal jsem si hrát s přezkou na levém spánku.

„Ve volnym čase si piš pro mě za mě o Gilgamešovi. Ale musíš si nějak vydělávat, ty vole!“ Pixel už se vytočil. „Tahle společnost si prostě po večerech nelistuje sonetama, ale zastřihává si u YouTubu chlupy v nosech. Deal with it!“

Do pokoje vešla drobná sestřička se zdravotní kartou. „Majer? Michal Majer?“

„Ano?“

Znepokojeně se podívala do svých záznamů a nasadila soustrastný výraz. „Pane Majere,“ řekla pohřebně. Krve by se ve mně nedořezal. „Jménem celé nemocnice se vám omlouvám, ale kvůli administrativní chybě jsme vám odebrali pravé varle.“

„COŽE?!!“ odkopl jsem peřinu na druhou stranu místnosti. „Bože můj!!“ začal jsem si divoce prohmatávat klín.

Teprve po 15 vteřinách smrtelné paniky jsem si všiml, že mě Sylva fotí na iPhone. Pixel brečí smíchy, objímá něčí kapačku, aby nešel do kolen, a dává sestřičce 500 korun.

„Jsme si kvit,“ Sylva mě políbila na gázu. „Casting je ve čtvrtek. CVčko jsem poslala.“