Za necelé tři roky, co jsem nedával pozor, se trh práce proměnil k nepoznání. Především: firmy začaly místo zaměstnanců hledat Avengery.

SEO guru, Java killer, RTB mág, Python master, Captain PPC…

Chyběli už jen Wrátný Wizard a Überüklízečka a tahle korporace mohla z fleku zachránit Zemi před zbloudilým asteroidem.

Já se ucházel o místo Copy ninji. Začínal jsem mít tísnivý pocit, že pokud mě v dětství nepokousal radioaktivní pavouk nebo při sebemenším rozrušení nenabydu na objemu a nezezelenám, nemám dostatečnou kvalifikaci.

„Co čumíš?“ ozvalo se mi za zády. Otočil jsem se a spatřil něco, co mě ještě po půl roce pravidelně budí ze sna: bojovně namířený červeno-bílý kšilt. „Ale ale. Hošánek chce bejt kopyvřiťr. Tam tě můžu nakopat hned,“ Zedníček dole ze skladu vyzývavě obkroužil knírem hrdlo pivní láhve. „Můžeš to rovnou zabalit, prde. Narazils na tvojí demesis.“

Dem- esis? … To je… dementní nemesis? Ten člověk to se slovy vážně umí. Vystihl se přesně.

„Nevěděl jsem…“ udělal jsem krok vzad, protože se mi začala motat hlava z braníkových výparů, „že píšete.“

Věnoval mi pohled raněné srny. „Možná že brácha neumí psát. No a co?!! Neber si mýho bráchu do huby!“ Rozzuřeně metl kšiltovku proti plazmě a začal si kasat rukávy.

To… bych nerad.

„Ale mě nepodceňuj, prde. Mě nikdy nepodceňuj!“ Vylovil z náprsní kapsy montérek červenou pastelku a obal od čokolády, napsal na něj NEJOBHOSPAŘOVÁTELNĚJŠÍ a podržel mi ho před obličejem.

Zdálo se, že čeká na reakci. „Sssuper,“ poplácal jsem ho pochvalně po rameni.

Otevřely se dveře a vynořila se z nich Monika z HR.

„Jé, čau!“ pozdravil jsem ji.

„Dobrý den,“ opáčila mi s vřelostí Google Translatoru.

„Co blbneš? To jsem já, Michal. Sedávali jsme vedle sebe na obědech.“ Nedalo se u toho jíst, jak sis to tam vždycky div nerozdala se svým snoubencem.

„Žádný kamarádšofty,“ odbyla mě. „Jsem profesionál, pane Michaeli. Dnes vám budu měřit všem stejným metrem. Jste pro mě uchazeči A, B, C.“

„Nejsem Michael. Jsem Michal.“

Pokynula k Zedníčkovi: „Pojďte dál, pane Alexeji.“

Začal jsem se uculovat a Zedníček mi vrazil záhlavec: „Drž hubu!“

„A to je jenom interní výběrko?“ rozhlédl jsem se kolem stolu, kde jsme pořád seděli jen my tři.

„Ne. Veřejné. Poslední dobou se hlásí stále méně lidí. I proto potřebujeme copywritera. Aby nám pracovní inzeráty zatraktivnil.“

Jestli to nebude tím, že už jsou TAK atraktivní, že z nich člověk nepozná, na co se to vlastně hlásí. Nedivil bych se, kdyby se sem spousta lidí ostýchala poslat životopis jen proto, že neumějí protočit mezi nohama nunčaky a usmrtit člověka hvězdicí.

Takže moje jediná konkurence je on? Podíval jsem se úkosem na Zedníčka, který se právě pokoušel vydloubnout si zadním krytem své Nokie 3310 z podrážky holubinec. Chm, ušklíbl jsem se, tak to bude fakt o prsa.

„Přátelé, promiňte, že jdu pozdě.“ Ve dveřích se objevilo pohlednější dvojče Davida Duchovnyho. „Jedna slepá paní potřebovala pomoct s nástupem na eskalátor, tak jsem ji dovedl až domů, nakoupil a umyl psa a okna.“ Mulder pověsil na věšák černý kabát a odhalil výstavní bicepsy a kravatu s logem UNICEFu. „Vím, že je to zpoždění neomluvitelné, ale abyste se zlobili méně, koupil jsem vám každému makronku. Moje jméno je Štefan. A vaše?“

Ku*va. „Těší mě.“

„První část je kolektivní,“ ohlásila Monika, když jsme všichni domlsali. „Vaším společným úkolem je postavit co nejvyšší věž, jen za pomoci syrových špaget a izolepy.“ Vyndala z šuplíku stavební materiál. „Výšku změříme podle toho, jak vysoko na ni dokážete umístit… tenhle kousek žužu.“

OMG. Kde to zase jsem? Na přijímacím řízení do jeslí? Kdo bude můj šéf? Méďa Pusík?

„Máte na to 10 minut. Já se budu dívat,“ odstartovala cvaknutím propisky.

No dobře. Je to cvičení na schopnost kooperace a leadershipu. Musím ukázat, že nejsem uťáplý introvert, co se bojí projevit, ale přirozený vůdce.

Napasoval jsem se mezi Muldera a Zedníčka, abych byl uprostřed, stoupl jsem si na balík papírů, položil svým chráněncům ruce na ramena, odkašlal si a začal je úkolovat.

„Tak Sašo, co kdybys z těch špaget udělal vždycky tlustší snopy, na obou krajích a uprostřed je přelepil a to budou naše základy.“

„Vyhul mi,“ Zedníček za sebe prudce vytrčil loket, aby mě setřásl. Trefil mě přímo na solar. Zřítil jsem se ze svého papírového stupínku někam mezi kočkolit a radiátor a vyrazil si dech.

„Co kdybychom použili kolínka?“ zaskuhral jsem z podlahy, abych ukázal, že umím i v krizových situacích myslet out of the box.

„Vstávej, brácho.“ Štefan se ke mně sehnul, podal mi pravici a pomohl mi na nohy. „Podle mě je bezpředmětné stavět vratké těstovinové věže. Dočasná provizoria,“ vstoupil rozvážným medovým témbrem do diskuse. „Ten kousek sladké hmoty musí někdo spolehlivý držet pevně ve vzduchu,“ uchopil žužu mezi palec a ukazovák a předpažil, „dokud nepřijdou skutečná řešení. Skutečné cíle. Skutečné vztahy. Skutečný sex.“ Monika na něj fascinovaně hleděla s mírně pootevřenou pusou. „A všechno… do sebe…“ vložil jí žužu do úst, „nezapadne,“ jemným pohybem zespod brady jí zavřel čelist. Polkla. „Je vůbec možné,“ usmál se všeobjímajícně, „dostat se v životě někam výš než do sedmého nebe? Do ženy.“ Něžně vložil naší HR seniorce tři prsty mezi rty, pak je zase vyndal a posadil se.

Co–

Co to bylo? Cítím se křehce a mám trochu erekci. To je konec. Tenhle týpek si mě dá k večeři.

Monika si otřela slzy. Pohyb její propisovací tužky prozradil, že udělala na papíře dva škrtance, nakreslila jedno velké srdce a začala ho stínovat. „Druhý úkol… je písemný. Chci po vás, abyste každý zkusili za 30 minut přetextovat homepage Krak&Titu.“

„Homopič? To nechápu,“ zamračil se Zedníček. „Tak snad buď homo, anebo pič. A jak jako písemný? K čemu potřebuje obsluha kopírky psát homopíči?“ Zamyslel se. „Jakože lesby?“

„Copywriter je reklamní textař,“ poznamenala Monika otřeseně a snažila se vytěsnit všechno, co právě slyšela.

„Ty vole!“ Zedníček vyvalil oči. „Tak to dělat nechci!“ znechuceně sebou trhl. „Psaní, čtení, počty. Nic takovýho. 8 let stačilo.“ Sebral z tiskárny lahváče a namířil na mě hrdlo: „S tebou jsem ještě neskončil, prde.“ Prošel kolem Štefana a namířil i na něj: „A s tebou… jsem ještě nezačal.“ Pomalu vycouval z místnosti a snažil se při tom se všemi udržet výhružný oční kontakt.

„Mmm… Blahopřeju!“ přerušila Monika 15vteřinové rozpačité mlčení. „Postupujete do druhého kola!“

Seděl jsem sám v zasedačce a šudlal si pár textíků. Pak jsem chvilku kreslil Rampu McKvaka, vzpomínal na Hanku, jak dělala v hotelovém bazénu na Kósu, že je delfín, a já ji krmil sušenkama. Měl jsem pocit, že na tom nezáleží. Štefan je už teď vítěz. Dostane ten job. A dost možná ještě blowjob k tomu.

To jsem fakt takovej loser, že se nedokážu dostat ani do práce, do který nechci? Kde se to zvrtlo? Proč přede mě jako malého postavili psací stroj a ne třeba urychlovač částic?

Dřepěli jsme se Štefanem na polstrovaných židlích pod plazmovou televizí a čekali na verdikt.

„Držím palce, brácho,“ poplácal mě povzbudivě po zátylku, culil se a voněl po levanduli.

Otevřely se dveře a vešla Monika s pracovní smlouvou. Neobtěžovala se budováním jakéhokoli napětí. Rovnou přistoupila ke Štefanovi a podala mu pero. „Gratuluju. Byl jsi nejlepší,“ pošeptala mu a koketně při tom zavadila nosem o jeho ušní boltec.

Štefan se pousmál, skromně zavrtěl hlavou a pero jí vrátil. „To mi lichotí. Ale nemůžu tu práci přijmout.“

Co? Ach Bože. On mi to snad kolegiálně přenechá! To mi nikdo neuvěří. Potkal jsem archanděla.

„Proč ne?!“ zakňučela Monika.

„Jsem egomaniak,“ pokrčil smířeně rameny. „Nechodím na pohovory, protože mám o ty pozice skutečný zájem. Krmím se vaším obdivem a náklonností. Vzrušuje mě, když mě zbožňujete,“ rozevřel diář a udělal si vedle Krak&Titu červenou fajfku. „Skutečně JSEM nejlepší,“ dogmaticky pokýval, políbil Moniku na čelo, přivolal si výtah, nastoupil a zamával nám.

Zůstali jsme ještě půl minuty mlčky stát.

„B–“ Monika vytáhla z kapsy šňůrku s mojí starou zaměstnaneckou kartičkou, kterou ještě nestihli skartovat, „–lahopřeju, Michale,“ pověsila mi ji kolem krku. „Seš fakt šikovnej.“

Jo, tahle akce vejde do dějin lidstva. U vchodu jsem se měl sejít s fotografem, kterého jsem ještě osobně neviděl. Myslím, že podle popisu „takovej týpek s vlasama v keckách“ ho tady bezpečně najdu.

Hlavně ať to není ten hulič s holubama.

Po deseti minutách čekání u brány se samozřejmě ukázalo, že můj fotograf JE ten hulič s holubama.

„Skoba.“ Podal mi ruku.

„Eeee… Michal. Skoba je tvý jméno?“

„Jo.“ Zahodil jointa, poškrábal se v rozkroku a vyndal foťák. To bylo naposledy, co jsem ho ten den viděl.

Dobře, Michale, soustřeď se. Buď trochu investigativní. Vytáhni z těch lidí všechno. Jejich nejniternější tužby. Strachy. Hluboké lidské příběhy. Buď Pepa Klíma zeleninových výstav. Nakonec jsem se vyhecoval k oslovení jedné dredaté osoby stojící u bedýnek s mrkví.

„Promiňte, slečno. Jsem reportér z časopisu GRAW. Věnovala byste mi chvilku?“ Osoba se na mě otočila. „Aaaah, promiňte. Já myslel, že jste žena,“ vyhrknul jsem omluvně, když jsem si prohlédl obličej toho člověka.

„Ale já jsem žena!“

Může se někdo živit jako reportér, když ani nepozná, jakého pohlaví je jeho spoluobčan?!

„Michale, tady, heeeeej!“ Otočil jsem se. Mezi bedničkami s kedlubnami stál Pixel a chroupal mrkev. „Tak co, jak se ti tady líbí? Nátěr, co? Hele, tahleta mrkev je fakt vostrá, vochutnej. Zemitá, pěstovaná na balkoně. Úlet, co?!“

Spolknul jsem poznámku o tom, co v normálním světě pro lidi znamená slovo úlet a ochutnal mrkev. „Je fakt… mrkvovitá.“

„Přesně!!“ Pixel natáhnul ruku, abychom si tento gurmánský zážitek stvrdili plácnutím.

„Hele, neporadíš mi, koho tady oslovit, abych měl co napsat?“

„Jasně, támhleto je Salát, organizátor toho všeho. Běž za nim, poví ti.“

Salát byl padesátiletý vychrtlý vousatý hippík zabalený v prostěradle. Na nohou měl kristusky.

„Dobrý den, jsem z časopisu GRAW a rád bych se s vámi pobavil o této akci.“

„Von nemluví, dneska medituje,“ odpověděla mi za něj jeho matka. Nebo dcera. Nebo babička. Věk je u těhle lidí velkou neznámou.

„Aaaaha. A nedala byste mi na něj číslo, že bych mu třeba zavolal zítra a sešli bychom se k rozhovoru?“

„On nemá telefon.“

Stál jsem uprostřed hradeb bedýnek zeleniny a zoufale se rozhlížel okolo sebe. Moje kariéra zeleninového Pepy Klímy šla do kytek. V kapse mi zavibroval telefon. Byla to SMSka od Půlnoční bouře. AHOJ, TAK JAK TO JDE? NECHCES PO VYSTAVE SKOCIT DO CAJOVNY?

Možná nakonec tenhle den nebude úplně na prd.

Šéf si vylezl na kancelářskou židli a skočil z ní na zem. U toho zařval „Čum, hele, telemark!“ a celé vystoupení ukončil větou „To sem nacvičoval včera celý odpoledne.“

Všichni znuděně projížděli Facebook na mobilu, Patrik proaktivně zatleskal.

„Ale abych se vrátil. Svolal sem vás, abych vám řek’, že jedu na dovolenou. Do Vánoc mě tu neuvidíte a vracim se až po Novym roce. Kterej debil by taky v tomhle období pracoval, žejo,“ pokračoval dál. „Jo a sorry, ta vaše žádost o celofiremní vánoční volno neprošla.“

Bezva. Takže moje Vánoce proběhnou následovně – 23. 12. večer pojedu narvaným přetopeným vlakem domů, tam zodpovím 35 628 otázek na téma Proč ještě nemám manželku, dítě, vlastní byt, auto, proč nenosím čepici, šálu, rukavice a teplejší bundu, proč jsem tak hubenej a jestli vůbec jím (ne mami, nejím už dva roky, protože je mi teprve 30 a ještě jsem nepochopil koncept nakupování v potravinách) a pak se přežeru, dostanu novej svetr a pojedu zase tím narvaným vlakem zpátky, abych mohl co nejdřív do práce.

„…a zastupovat mě bude tadyhle Majkl!!“

„Cože?!!?“ vzpamatoval jsem se na chvíli z myšlenek na Vánoce s rodinou.

„Hele, nikdo jinej to nedá. A ty seš jedinej aspoň trochu podobnej kanec jako já!“

Šéf se zachechtal, šoupnul si tupé na šešulce, poškrábal se v rozkroku a šel nacvičovat telemark.

„Ahoj Sylvo, prosím tě, mohla bys rozeslat ty maily, co jsme včera řešili?“ Přišel jsem druhý den ke stolu Sylvy a snažil se nechovat jako šéf.

Sylva si začala okázale pilovat nehty. Otočila se ke mně zády.

„Pavlí, co si objednáme k obědu?“

Výborně. Ydá se, že tu mám zhruba stejnou autoritu jako dveře od kuchyňky. Sylva s Pavlínou se se mnou od fackovačky na záchodě nebaví a uzavřely podivný holčičí pakt.

Fakt, že holky, co se předtím neměly moc rády, se stanou kamarádkami na život a na smrt jen proto, že jim oběma strčil jazyk do krku tentýž „hajzl“ mě silně znepokojuje.

Ty dvě si spolu špitají v kuchyňce, objednávají si obědy, píšou si na chatu a neustále se hihňají.

„Pavlíno, mohla bys mi prosím pomoct s těma mailama? Je to fakt urgentní,“ otočil jsem se zoufale k Pavlíně.

„Tak já nevim, Sylvi. Dáme si třeba ten stejk s bramborama?“ zněla reakce.

Dobře, kašlu na to. Zavřel jsem se do šéfovy kukaně. Dneska jsem teprve podesáté zkusil zavolat Hance. Nebrala to. Nahrál jsem jí desátý vzkaz.

„Ahoj, hele… já vim, že už jsem to říkal, ale… víš, všechno se dá vysvětlit! Dobře, všechno ne. Třeba holocaust byl fakt průser a nikdo to neomluví. I když jsou třeba lidi, co ho popíraj, ale to je blbost. No a já jsem sice vůl, ale Hitler byl horší, a Eva Braunová mu taky určitě zvedala telefon. Jestli teda měli nějakej telefon. No to je jedno, už jsou stejně mrtvý, no a.. zavolej mi. Dík.“

Ve chvíli, kdy jsem přemýšlel, jestli bych s rozběhem proskočil sklo šéfova kanclu a dopadnul tak, aby moje zranění byla neslučitelná se životem, přišla do kanclu Pavlína.

„Já věděl, že dostaneš rozum, jsem rád, žes přišla.“

„Tohle je moje výpověď.“

„Co-cože? Ale Pavlíno, vždyť všechno se dá vyřešit. Podívej se na Hitlera!“ vykřiknul jsem zoufale.

„Někdy se fakt chováš jak Pixel,“ řekla znechuceně. „Neodcházím kvůli tobě, dostala jsem lepší nabídku a stěhuju se do Brna. Dlouho jsem to zvažovala. Teď mě Sylvinka přesvědčila, ať do toho jdu. Jseš zastupující šéf, tak to podepiš.“

„Ne, já nesouhlasim, budeš nám tu chybět a…“ začal mi zvonit telefon.

„Dělej, podepiš to. A opovaž se to zvednout a tý chudince dál blbnout hlavu!“ vykřikla Pavlína lehce hystericky, když na telefonu zahlídla jméno Hanka.

Podepsal jsem ten papír. Pak jsem se vrhnul po telefonu.

Zavěsila.

Nevadí, mám toho o Hitlerovi na srdci ještě spoustu.

Paradoxně mě mnohem víc trápila Pavlínina výpověď. Jak to vysvětlím šéfovi? Jsem na jeho místě půl dne a už máme o zaměstnance míň. Za tři dny tu nebude nikdo.

Do kanclu přišla Sylva. Super, jde to rychlejc, než jsem si vypočítal.

„Seš v pohodě?“ zeptala se.

„Ale jo, dej sem ten papír. Já to podepíšu,“ říkám rezignovaně.

„Co? Papír? Jakej papír? Jako výpověď? Já nechci dávat výpověď! Ty mě tu nechceš?! Sakra Michale, já se přišla usmířit. Je to dětinský, takhle tě ignorovat a navíc, když Pavlína odejde, nebudu se tu mít s kým bavit. Ale vopovaž se, ještě někdy ze mě udělat krávu!“

Mlčky jsem ji pozoroval a vůbec netušil, co odpovědět.

Mrskla mi na stůl umělohmotnou krabičku ovázanou mašlí.

„Vanilkový rohlíčky. Pro tebe, ty blbečku.“

Leknutím jsem upustil klávesnici. Hlína byla rázem venku.

„To je hlína, haha!“ křiknul Pixel a dostal ze své dvojsmyslné hlášky záchvat smíchu.

„Do zasedačky, všichni, hned.“ Takový tón měl šéf naposledy, když asi měsíc po zhlédnutí Ďábel nosí Pradu napodoboval Meryl Streepovou.

V zasedačce byla tma. Z šéfova notebooku hrál potichu soundtrack z Inception. Když jsme si sedli, spustil promítačku. Dramatická hudba začala najednou hrát hlasitěji.

Byl to záznam z kamery.

V záběru byla šéfova kancelář.

„Moment, my tady máme někde průmyslový kamery?“ zeptala se Sylva s hrůzou v hlasu.

Hans Zimmer burácel tak, že se třásly okenní tabulky.

V záběru se náhle zjevila Pavlína. Rozhlédla se okolo sebe a doběhla k šéfovu stolu.

SAKRA. SAKRA. SAKRA.

Zbytek příběhu už znáte. Moment, kdy se s Pavlínou líbáme, pustil šéf 16×.

Video pauznul v momentu, kdy jsem jí sjel rukou po zadku.

„Tak čulibrci, co říkáte na mojí novou kameru? Vostrej vobraz, co? VOSTREJ!“

Patrik leknutím nadskočil.

Z notebooku náhle začalo hrát Requiem od Mozarta.

Snažil jsem se periferně dohlédnout na Pavlínu, ale výhled mi zastiňoval Pixel, který si pauznutý výjev naší líbačky právě fotil mobilem.

„To je hlína!“

„Tu kameru sem si tam dal původně proto, abych moh doma analyzovat, z jakejch úhlů na sobě eště musim zamakat. Teď ale vidim, že od makání sou tady jiný!“

Šéf se prudce otočil směrem ke mně, v tu samou chvíli rozsvítil světlo a přísahal bych, že zároveň k tomu zahrála melodie z YouTube videa Dramatic Chipmunk.

„No… já… sem, ehm, my sme… teda Pavlína měla něco mezi zubama a já sem… kolegiálně… zubaři sou drahý a… kdy mám podepsat výpov–“

Neodvážil jsem se podívat Pavlíniným směrem.

„Hele čulibrku, tyhlecty zubní prohlídky já dobře znám, to je v pohodě. Mně to vůbec nevadí. Je to naprosto v pohodě. Sem úplně v klidu a nevadí mi to.“

Během poslední věty šéf mimoděk rozlomil v ruce ovladač od projektoru.

„Jen sem vás zavolal, abych vám oznámil, že Michal bude od zejtřka přesunutej na nějakej čas do skladu. Sorry, maj málo lidí a já se za tebe zaručil. Začínáš v pět ráno.“

To je hlína.

Hrábnul jsem po něm poslepu a spadnul na zem pod postel.

Jsou čtyři hodiny ráno. Co když je to Pavlína?

Co když se ji právě někdo pokouší znásilňovat ve sklepě a moje číslo na mobil bylo to jediné, na co si byla schopna vzpomenout a ve vypjaté situaci násilníkovi navzdory schopná na dotykáči bez chyby vyťukat?

Mobil stále vibroval.

Zvednu to a zachráním jí život a jednou tuhle historku budu vyprávět našim vnoučatům na padesátiletém výročí naší svatby.

Vrhnul jsem se parakotoulem pod postel a hrábnul po telefonu. Cestou jsem si vykloubil rameno, odloupnul nehet a natrhnul pyžamo v rozkroku.

„HALÓ?!“

„Nazdaaar kámo, to sem rád, že nespíš! Hele prosimtě, jak si mi posílal před půlrokem to zadání potisku na kšiltovky, mělo to bejt spíš modrá jako námořnická nebo taková azurová?“

„Azuro… co?“

„Azurová, vole, prober se, nemám čas!“

Pixel začal pracovat. Blíží se roční hodnocení.

V naší firmě probíhá na konci listopadu roční hodnocení, které určí výši vánočních prémií.

Celoroční selanka, hádky o plesnivý chleba v kuchyňce, mezistolní války s papírovými kuličkami, mailová bitva o správnou teplotu klimatizace a nekonečné rozmýšlení, co si objednat z Dámejídlo, vystřídala soustředěná práce.

V kanclu je totální ticho. Hodiny tikají, kohoutek kape.

Sylva si stěžuje do telefonu, že ze stresu přestala ovulovat.

„NEMÁM ČAS!“ zařval Patrik na uklízečku, která mu podávala vynesený odpadkový koš, a nacpal si do pusy další list guarany.

Ve dveřích se objevila Pavlína. Pixel během pěti vteřin vytasil z baťohu banán a začal ho před ní ostentativně pojídat. Po pár soustech se začal strašně smát vlastní vtipnosti, banán mu zaskočil a začal se dusit. Pavlína znechuceně odešla.

„Nazdár čulibrci,“ šéf přitančil do kanclu stylem splašeného jelena s umělými kyčelními klouby.

„Tak co, jak to frčí, děcka? Hodnocení se blíží. Letos mám pro vás suprpecku. Makejte makejte, to nejlepší ze sebe vydejte! Chachá!“ Šéf udělal klikací zvuk pusou, namířil na mě ukazováčkem a pusou vystřelil: „Pif paf!“ Následně se mambo krokem přemístil k sobě a na poslední chvíli vykouknul ze dveří: „Za pět minut všichni v zasedačce.“

Hurá, dozvíme se, v jakých relacích budou letošní bonusy. Snad aspoň tak velký jako jeden plat.

„Takže děcka. Je krize, všichni víme. Dřem tady každej bídu s nouzí a nemůžem si moc dovolit, všichni to víme, že jo.“

 „Máte nový kabrio…“ 

„To sem nepleť, Michale.“

„Takže dřeme bídu s nouzí, v dnešní době by si jen blázen vyhazoval z kopejtka, natož zakládal rodinu, že jo.“

„Narodilo se vám dítě.“

„To je něco jinýho. No hele stručně, prostě na bonusy nejsou prachy, ale protože všichni makáte jak fretky, tak sem vám vydupal náhradu, co oceníte mnohem víc.“

Šéf vytáhnul paklík kartiček.

„Poukazy na depilaci těla. Sleva 5 procent při depilaci nad 60 procent tělního porostu!!!“

Bylo ticho.

„Pět procent!! To je až 140 korun!“

Pixel se zvednul a odešel. Za chvíli se za dveřmi ozval známý zvuk střílejících Angry Birds.

Sylva šla telefonicky zrušit objednání na umělé oplodnění.

Patrik s nepřítomným skelným pohledem přežvykoval guaranu.

„Ahoj mami. Jak jsem říkal, že na Vánoce jedu k moři, tak nejedu. Přijedu k vám. … Ne. Sám. Bez Hanky. A bez ochlupení.“

Ach jo, brzy budou volby.

Týden před každými volbami se v Pixelově hlavě rozpoutá imaginární válka proti konzumu a boj za recyklaci. Jako fanatický volič Strany zelených vymění toaleťák za šmirgl papír a nutí nás místo mikrovlnky ohřívat obědy na solárním panelu.

„Zastavme nadvládu chemických šamponů, antikoncepce, co tráví ryby, jaderných elektráren a korporací!“

„Pixele, ty pracuješ v korporaci.“

„Víš, kolik stromů padlo, abys tady moh‘ bejt?!“

„Předpokládám, že nula.“

„Stovky!“ Pixel na mě hodil dramatický pohled, který jsem u něj naposledy viděl, když se snažil dohrát osmý level Angry Birds.

V tu chvíli do kanclu vkročila Sylva. Pixel k ní přiskočil a jedním dramatickým gestem jí po obličeji rozmáznul rtěnku.

„TESTOVÁNO NA ZVÍŘATECH!“

Sylva připomínající Jokera vyběhla na záchod a ve dveřích se srazila se šéfem, který měl kalhoty u kolen.

„Čulibrci, kdo zas dal na hajzl ten jednovrstvej pilník na prdel?!“

„To já! Nevážíte si životního prostředí okolo sebe. Řítíme se do ekologický katastrofy a vy nedokážete obětovat kousek svého pohodlí a utírat si zadek centimetrem čtverečním recyklovaných novin a jezdit do práce na kole!“

„Kolem baráku vede magistrála.“

„Nebo si na zahradě vyrobit vlastní hnojnej reaktor.“

 „Bydlíme všichni v paneláku.“

„A to nemluvim o tom, že topit v kamnech doma byste měli biomasou.“

„Máme ústřední topení.“

 „Jste ignoranti a jednou, až bude vaše ekologická stopa na týhle planetě tak hluboká, že do ní zapadnete, já vám to konopný lano nehodim!“

Vzdal jsem tuhle hlubokomyslnou konverzaci a usadil se k počítači. Bude se mi skvěle pracovat, když mám přes celý monitor nálepku Strana zelených.

„Pixele, sakra, já potřebuju prac…“ ohlédnul jsem se na kolegu a ten si právě vybaloval ze svého hippie baťohu obrovský řetěz.

„Co to je?“

„To je řetěz, dneska odpoledne se jím přivážu k chladicí věži Temelína. Pojedeš se mnou?“

„Ne, promiň, mám zrovna… nějakou jinou demonstraci.“

„Jasný brácho, důležitý je hlavně nebejt lhostejnej k tomu okolí!“

Pixel mě poplácal po zádech, prokopnul klimatizaci a z batohu vytáhnul živou slepici.

„Tak, ta tu teď s náma bude žít, poskytovat nám potravu a stmelí kolektiv. Jmenuje se Ondřej Liška.“

Ondřej Liška se rozběhla a udělala několik hoven napříč kanclem.

Pixel je posbíral a hodil je do šuplíku.

„Výsuvnej kompost,“ dodal na vysvětlenou.

Šel jsem si ohřát oběd na solárním panelu.

„Jak se máme…“ vytáhl z kapsy sešit v kroužkové vazbě. Na každé stránce bylo 9 pasových fotografií zaměstnanců z našeho patra. Studoval jednu po druhé a střídavě mi hleděl do obličeje, dokud se nezastavil na páté straně, „…Michale?“

„Zzz… zaskočeně?“ vymačkal jsem si do sklenice limetu.

„Víš, že za mnou můžeš kdykoli přijít. Svěřit se,“ chytil mě za rámě, dovedl na pracovní místo a nastavil mi výšku židle tak, aby moje kolena i lokty svíraly pravý úhel.

„Dobřeee…“ nechápavě jsem se podíval na Pixela, který měl nohy ponořené v masážním lavoru a za zády zpocenou Thajku, která se marně, ale statečně pokoušela rozhníst jeho trapézový sval. Jen se usmál a pokynul hlavou ke kalendáři.

„Tak,“ tlesknul šéf asi o 2 vteřiny dřív, než mně samotnému svitlo. „Ještě než vás pozvu do zasedačky na sushi raut, rád bych vám rozdal takové krátké dotazníky.“ Oběhl nás a před každého položil okopírovanou A4ku. „Je to každoroční formalita. Nařízená vedením. Hodnocení vašeho nadřízeného. Nijak nad tím nebádejte. Rychle to prolítněte, ať vám nevystydnou krevetové špízy.“

„Nemá to být elektronicky?“ přihlásila se Sylva zpoza zbrusu nového akvária se závojnatkami, které dostala ráno od šéfa jako pozornost. „A anonymní?“

„Letos to uděláme na papíře,“ trval šéf na svém. „To je furt samej ajped a kundl, a k čemu jsou pak teda stromy?“ ukázal soucitně na náš fíkus. „Musej si připadat úplně zbytečně.“

„Dávají nám kyslík,“ špitl Patrik.

„Ticho,“ šéf po něm hodil krevetový špíz. „A anonymní to je. Se nepodepisujte. Kdo nechcete.“

„A co když to i tak poznáte?“ zeptala se Pavlína.

„No, ty se tak boj. Však s ním šu–“ zapomněl se Pixel, ale hned to v něm trhlo. „Šu–“ Otočil se na Thajku v zádech. „Šu-nžu? Můžeš ještě trochu přitlačit tady pod lopatkou?“

„Copak jsem nějaký grafolog?“ zasmál se šéf, aniž zvedl koutky.

„Kam vůbec zmizely všechny naše post-it lístečky?“ rozhlížel jsem se po pracovních stolech.

„U… klízečka… je…“ šéf si stlačil pravou kapsu saka, „…musela vyhodit. Kvůli bezpečnosti práce. Mohli jste se o ně pořezat. Nebo je vdechnout.“

„Vdechnout,“ zopakoval jsem.

„To víte,“ pokrčil výmluvně rameny, „EU.“

Senior account Alfons se chytil za hrudní kost a svalil se na koberec.

„Vidíte?“ pokýval šéf káravě hlavou. „Vdechnul ho.“

„Jestli to nebude spíš tím,“ odtušil Pixel, „že Alfons měl na tom lístečku napsáno, kdy má brát léky na srdce.“

Alfons cosi chroptěl a cukající nohou kopal do odpadkového koše. Šéf mu hodil pod stůl štangli uheráku.

„Proč mám tady dole v rohu napsáno slabě tužkou AVLYS?“ zeptala se Sylva.

„Tak už ticho, třído. Otočte papíry. Je čtvrt na deset. Máte na to 15 minut,“ šéf zapálil vonné svíčky, pustil Bobbyho McFerrina a zmizel ve výtahu.

Otočil jsem papír.

To, co jsem uviděl, jsem musel naskenovat, abych to zachoval pro příští generace.

Celým openspacem se šířila vlna nevěřícných pohledů.

„Spiderman?“ vrtěla Sylva nechápavě hlavou.

Patrik si odkašlal: „To mi připomíná jeden TED talk behaviorálního ekonoma Dana Arielyho o iracionálním chování…“

Pixel zalomil hlavu do záklonu a začal ostentativně chrápat. Jenže když Patrikovi něco připomene TED talk, už není cesty zpět. Zhluboka se nadechne a s dikcí Saskie Burešové spustí:

„Ariely se podivuje nad tím, proč je v polovině zemí Evropy ochotno darovat po smrti své orgány téměř 100 % lidí, a v druhé půlce je ochota naopak mizivá: deset, dvanáct procent. Odlišným kulturním klimatem to být nemůže, protože propastný rozdíl je třeba i mezi velmi podobnými, dokonce sousedícími státy. Švédsko: 86 % dárců. Dánsko: 4 %.“

„Tak… kdo by taky chtěl dánský játra?“ neodpustil si Pixel.

„Nakonec se ukáže,“ ignoroval ho Patrik, „že za to může způsob, jakým je postavený dotazník. V Dánsku: CHCETE darovat orgány? Zaškrtněte kolonku. Ve Švédsku zaškrtáváte kolonku, když orgány darovat NECHCETE. A protože většina lidí nezaškrtne nic… bingo!“ Patrik simultánně luskl prsty v dramatickém odhalení. „Myslím, že šéf postavil ten dotazník tak, aby nás vmanipuloval do odpovědí, které se mu hodí.“

„No neke!“ obrátil jsem ruce dlaněmi vzhůru a nasadil grimasu kapitána Obviouse.

„Ale co teď s tím?“ zarazila se Sylva.

„Já tuhle šaškárnu vyplňovat nebudu,“ postavil jsem si hlavu. „Napíšu z druhé strany upřímné slovní hodnocení, co si o tom člověku myslím. Profesně i osobně. Hezky od plic.“

„Já taky.“ „I já.“ „364 dnů se chová nesnesitelně a pak si myslí, že si nás koupí!“ Jeden kancelník po druhém začali otáčet papíry zase lícem dolů. Až na jednoho.

„Co ty, Patriku?“

„Když…“ vykrucoval se, „já už mám slibně rozepsané to haiku.“

„Ty vole, Posertriko,“ ulevil si Pixel, „napiš si do Švédska, ať ti darujou koule.“

„Aha aha! Tak proč píšeš najednou levou, ty hrdino?“ kontroval Patrik.

„Aspoň nejsem řiťolezec! Vylez’s ty vůbec na svět stejnou dírou jako my, nebos to vzal zadem?“

Patrik s Pixelem se začali pod stolem kopat do vnějších kotníků.

V 9.32 se otevřely dveře výtahu a vystoupil obří pytel cukrové vaty.

„Tak slaďoušové,“ ozval se zpoza něho šéfův baryton. „Posledních pár komplimentů a… budete ve vatě!“ Lusknul na Patrika.

Patrik vstal a mlčky od nás sesbíral všechny papíry s prvním upřímným hodnocením za všechny ty roky.

Několikrát s nimi poklepal o stůl, aby se zarovnaly, a za hrobového ticha s nimi mířil k šéfovi.

Ten se zoufale snažil tvářit nenuceně, ale hluboko v jeho zorničkách se zračil strach. Neuroticky hltal trsy cukrové vaty a křečovitě se bodal do stehna krevetovým špízem.

Patrik zachytil šéfův bázlivý pohled, nepřesvědčivě klopýtl o vlastní pantofli, zabrzdil o Sylvin stůl a upustil všech 40 dotazníků mezi závojnatky.

Ať přijdu do kanclu v kteroukoliv hodinu, Patrik už tam sedí.

Taky jsem ho nikdy neviděl odcházet domů.

Nedivil bych se, kdyby ve svojí proaktivní kožené aktovce nosil nafukovací lehátko a sprchoval se jarem ve dřezu v kuchyňce.

„Dobrý ránko, krásný den,“ pozdraví každýho každej den s kukučem naspeedovaného křečka, který do toho běhacího kolečka naskočil už před šesti hodinami a dalších dvanáct z něj nevyskočí.

A je úplně jedno, že je venku dvacet pod nulou, zrovna mu umřela babička, odkopla ho holka, kamion mu přejel kočku, volby vyhráli komunisti a kávovar nefunguje.

Patrik nikdy nemá špatnou náladu.

Nástěnku u počítače má celou polepenou motivačními citáty.

„Hurá, další přírůstek do rodinky,“ řekne si pro sebe zpěvně, když mu tiskárna vyplivne další variaci na „Nikdy se nevzdávej, prohraješ až ve chvíli, kdy se vzdáš.“

Když se Patrika zeptáte, jak se má, řekne vám, že skvěle, protože konečně dotáhnul jeden projekt.

Když se ho zeptáte na osobní život, vypráví vám, jak včera do noci dotahoval projekt.

Těžko říct, co v jeho případě slovo projekt znamená, když u nás dělá junior accounta a jeho práce spočívá hlavně v kontrolování tabulek s jednotlivými zakázkami.

Občas tam najde hrubku.

To pak přitáhne k mému stolu flipchart a s vážným výrazem „odpálí brainstorming.“

Na flipchart nakreslí graficky znázorněná pravidla českého pravopisu a energicky různobarevně vyznačuje shodu podmětu s přísudkem.

Naposledy jsem si během jeho přednášky stačil sníst svačinu, dojít si na velkou, dohrát Angry birds, sbalit se a odejít.

Mluvil i poté, co jsem zhasnul a zabouchnul dveře.

Patrik rád nosí košile s vyšitým monogramem a naškrobeným límečkem. Přes ně má vždy svetřík s výstřihem do V.

Na barevnou kombinaci košil a svetru si v excelu vyvinul algoritmus.

Na kalhotách má nažehlené puky a nikdy v životě by se nedotknul Pixela bez chirurgických rukavic.

Jediné, co o Patrikově osobním životě víme, je, že byl bezhlavě zamilovaný do Sylvy.

„Ahoj Sylvo, vytiskla bys mi tabulky?“

Dál se jejich milostná konverzace nikdy nedostala.

Už takhle u toho Patrik propotil košili i svetřík.

„Někdy mám pocit, že mi ženy vůbec nerozumí,“ svěřil se mi tuhle u pisoáru, kdy si jednou rukou přidržoval přirození a tou druhou datloval něco do tabulky na notebooku opřeném o moje rameno.

„Taky nechápu,“ odvětil jsem a všiml si, že Patrik čůrá do tvaru rovnostranných trojúhelníků.

„To je super. A je to kluk, nebo holka?“ zareagoval Pixel nepřítomně s očima přilepenýma na monitor během soustředěného sázení jahod vedle ohrádky s ovečkou.

„Je to chlapák po mně a jmenuje se Arnold.“

No ovšem, jak jinak by se mohl jmenovat potomek chodícího obtloustlého napoleonského komplexu se špatně nasazeným tupé a holky, která před půl rokem odmaturovala.

Děti ve školce budou rády, že si mají do čeho kopnout.

„A co porod, jak to probíhalo?“ vyhrkla Sylva, u které nebylo v ten moment jasné, jestli se jí chce brečet nebo umřít.

„Budete si pořizovat scrap book? Na e-miminu mají takovou aplikaci, kde si můžete fotky mimíska nainstalovat třeba mezi dýně, až bude Halloween..“

„Ale vždyť tady Halloween neslavíme,“ právě jsem Sylvě nabořil její představy o ideálních kojeneckých fotkách.

„No tak třeba k Santa Clausovi no!“

Neměl jsem to srdce své neplodné kolegyni vysvětlovat, že ani Santa Claus není ryze český symbol, vedle kterého by bylo záhodno klíčovat fotku svého právě narozeného dítěte.

Přerušil nás šéf.

 „Hele, porod brnkačka. Stáli sme zrovna u výtahu v baráku, já vyprávěl fór, jo. Hele schválně: Víš, proč ženská nemůže dělat kominíka? Protože nenosí štěstí! Haha. No a koukám na mladou a říkám: ‚Hele ty ses pochcala smíchy‘, a vona že ne, že praskla voda. Tak sem mrknul na trubky a nic. A pak mi to došlo. V porodnici to bylo raz dva. Byl sem u toho. No masakr ve Srebrenici hele, krve jak z vola, pak jí to tam nastříhli…“ 

Patrik si právě ublinknul na čerstvě převlečenou košili.

„No nic, děcka, jdem to zapít.“

Šéf vytáhnul z lednice láhev Pixelovy Bio vodky. Všem rozlil trochu do hrnků a sám si pětkrát silně loknul.

Cestou k sobě do kanclu netrefil futra a zbytek odpoledne mi od něj chodily maily s odkazy na blokované pornostránky na střídačku s motivačními citáty o dětech.

„Hele kámo, já sem vymyslel skvělou věc.“

Pixel už si dal několik panáků a přimělo ho to zvednout se od počítače.

„Já se tady na to totiž můžu vykašlat! Tady mě nikdo neocení! Já mám totiž na víc!“

„Jo, všichni tu akorát dřeme do úmoru za směšnou almužnu!“ přidala se k němu Sylva, která si opilá snažila nalakovat nehet.

„ZASTÁVKA! ZASTÁVKA!“

„Myslíte stávka?“

„JO!“ zvolali ti dva jednohlasně a Pixel si krknul.

„My se totiž už nebojíme vykořisťovatelů a kapitalistů a týhle demokratický otrokářský nesvobody!!!“

„Ale to nedává smys–“

„Ticho, Michale! My nebudem do smrti sedět u klávesnice a snít o životě tam venku. My ho půjdeme žít!“

Sylva otevřela okno a ukázala na protější teplárnu, aby názorně předvedla život tam venku.

„Jdem ze šéfem!“ Pixel se zvednul ze židle, zavrávoral a přerazil se o odpadkový koš.

Sylva ho zvedla.

„Otevři! Otevři dveře, ty lstivý vrahu!!!“ bušil Pixel na dveře šéfova kanclu, zatímco Sylva si balila svoje věci ze stolu. Nonšalantně přihodila do kabelky i květináč.

Dveře kanclu se neotvíraly.

„Vyrazíme je!“ zařvala Sylva a než se stačila rozběhnout, přiskočil jsem, vzal za kliku a dveře k šéfovi otevřel.

Šéf seděl na židli, s hlavou na klávesnici a tvrdě spal.

Na monitoru před sebou měl rozdělanou scrapbookovou koláž na e-miminu.

Snažil se namontovat svoji hlavu do obrovské dýně.

Pod tím byl nápis „Arnoldovi táta“.

Sylva se rozbrečela a šla si z kabelky vybalit květináč.

Nová kolegyně Pavlína v koženém overalu práskla bičem. Poslušně jsem si sundal všechno kromě trenek.

„Teď ty,“ kníkl jsem nesměle.

„Ty tady nebudeš rozkazovat!“

Znovu práskla bičem. Zavázala mi oči a položila mě na postel.

Připoutala mi ruce. Po chvíli mi sundala šátek z očí. Stále nade mnou nahá.

Počkat, moment, co to má mezi nohama? Pavlíno??

„A teď si spolu užijeme rodeo,“ řekl ten babochlap hlubokým hlasem.

„Chachachachacha…“

„…a tomu se, čulibrci, říká nástřih hráze,“ škubnul jsem sebou leknutím ze spánku právě ve chvíli, kdy se porada se šéfem proměnila v gynekologicko-porodnickou ordinaci.

Pavlínka seděla naproti. Už týden se ji snažím pozvat na rande.

Už týden mám noční můry a už týden nenápadně vcházím do kuchyňky pět vteřin poté, co tam vejde ona.

Odehrávají se tam legendární dialogy, podle kterých někdo natočí Titanic 2.

– „Ahoj.“

– „Ahoj.“

– „Koukám, vaříš si kafe.“

– „Jo.“

– „Já si asi uvařim čaj.“

– „Dobře.“

– „Mám u čaje takovej trik. Když vyndáš mokrej sáček, položíš ho na lžičku, obmotáš okolo tu šňůrku a tim ho vlastně vyždímeš. Nikde pak nekape.“

… 

– „Nemáš pak pokapanej stůl, klávesnici… kalhoty… podlahu…“

Odešla.

„Hele kámo, to je jasný, ženský nechtěj sraby, rozumíš. Ty seš ten alfasamec a ty si to prostě musíš vzít,“ radil mi zkušeně Pixel a na počítači mezitím virtuálně pročesával duhovou hřívu animovanému poníkovi.

 „Na ty zženštilý blbce nikdo neni zvědavej. Ty prostě musíš přijít, zavelet: Jdeme na večeři! a vodtáhnout ji tam klidně za vlasy, hele.“ Pixel začal poníkovi oblékat šatičky.

Dobře. Budu muž. Přijdu za ní a řeknu jí, že půjdeme na večeři. Nebudu se ptát, prostě to oznámím. Udělám to asertivně, aby měla pocit, že celý život přesně vím, co chci.

„Ahoj, Pa–Pavlíno. Hele, můžu se tě na něco zeptat? Ale jestli nemáš čas, tak nevadí, přijdu jindy.“

„Ahoj, jasně. Ty mi chceš dopovědět ten příběh s čajovým sáčkem, viď? Promiň, musela jsem jít za šéfem do kanclu.“

„V pohodě. Já se chci na něco zeptat. Nechtěla bys se mnou jít na večeři? Samozřejmě pokud ne, tak to pochopim a nikam nemusíš. K ničemu tě nenutim, jen se ptám. Nezávazně. Jsem v pohodě.“

Vteřiny ticha.

„Jé, já bych šla ráda, ale dneska musim za babičkou do nemocnice. Je mi líto. Půjdem jindy!“

Ach, ona je tak úžasná, stará se o svoji nemocnou babičku.

Na odchodu z kanclu mě zastavil šéf. Ukázal na Pavlínu.

„Dneska bude finální strike, čulibrku. Beru tuhle mladou kozatici na véču. Moje mladá vo tom neví, ta už skoro rodí. Drž mi palce, kámo!“

Šel jsem si vyždímat sáček.

Snažil jsem se vymyslet, jak slogan „Jsme zapáleni pro vaše podlahové krytiny“ vtěsnat na krabičku sirek.

Když jste totiž pro něco zapáleni, musíte lidem rozdávat sirky. Klient z firmy na podlahové krytiny mi ten vtip vysvětloval poslední týden tolikrát, až jsem podvědomě z mozku vytěsnil jeho jméno. Asi posttraumatický syndrom.

Klientovi proto soukromě říkám Jiří Krytinář.

Snad se nikdy nesetkáme osobně.

Moji intenzivní kreativní dvouminutovku vystřídalo asi půlhodinové zaujetí faktem, že tikání hodin zkombinované s kapajícím kohoutkem v kuchyňce vytváří rytmus písně Another one bites the dust.

A tak jsem si potichoučku pobrukoval.

Tutututututumtum, another one bites the– mého vnitřního Freddieho náhle přerušilo něco naprosto nečekaného.

K mému stolu přiběhnul Pixel. V patách měl Sylvu. Než jsem se stačil zeptat, jestli mu přestalo fungovat YouTube anebo Sylvě začaly fungovat vaječníky, Pixel zvedl kýbl s vodou a vylil mi ho na hlavu.

„Šťastnou AIDS baget čelindž!“ zakřičela Sylva.

„A teď musíš darovat 100 dolarů lidem s roztroušenou sklerózou, cha!“ zakřičel Pixel.

Zatímco se z mojí klávesnice stával Titanic a moje bradavky prosvítaly skrz tričko víc, než by se na casual friday slušelo, přemýšlel jsem, jestli bude lepší vlézt si pod stůl, bodat se do čela kružítkem a hystericky brečet, anebo se rovnou zabít.

„Jmenuje se to Ice Bucket Challenge. Na hlavu si to má vylejt každej sám,“ zaprotestoval jsem nejprve.

„My víme, že bys to neudělal, a tohle navíc byla sranda. Patrik to natočil na mobil a už to nahrává na Facebook,“ řekla Sylva. V duchu jsem si představil Hanku, jak s pytlíkem popcornu sleduje tu potupu v HD.

„To nemá být sranda, to je–“

„Už jsem tě tam tagnul!“ zařval Patrik.

„Vůbec tomu nerozumíš. Je to pro dobrou věc. Už to na sebe vylil Bill Gates i Karel Gott!“

„Karel ne. Ivana.“

„Kdo je Ivana?“

„Manželka Karla Gotta, teď Gottová, předtím Macháčková. Měla dřív hnusnej nos, ale nechala si ho přeoperovat a má jinej melír a dost se vylepšila.“

„Ta, jak mu natočila video k narozkám? To sem viděl na YouTube. Hlína.“

„Ona je skvělá a všestranná. Uvádí VIP Zprávy a teď dostudovala bakaláře na UJAK a má ty krásný dcery a dala jim strašně kreativní jména: Ella Fitzgerald a Nelly Batole.“

Během tohoto dialogu Pixela a Sylvy jsem si náhle uvědomil, že lidem s neurologickými poruchami, kteří občas nic nevidí a neslyší, docela závidím.

„Pixele, nemáš tady nějaký náhradní suchý triko?“ vzdal jsem veškerou snahu o charitativní osvětu.

„Jasně, kámo. Zrovna dneska mi přišlo nový. Bio bavlna z ekofarmy Haré Krišna a nápisem Spása – krása. Batikovaný. Nádhera.“

Ve chvíli, kdy jsem si na sebe oblékl ten kus látky, jež vznikla tkaním z vlny ovce, kterou při stříhání někdo hladil po zadku, křiknul na mě Patrik:

„Hele, už máš první lajk a koment! Nějaká Hanka píše: Tys byl vždycky takovej ťunťa. Ani si to na tu hlavu nevyleješ sám. A velkej smajlík!“

Vběhnul jsem do koupelny a strčil hlavu pod proud ledové vody.

Je to pro mě ještě horší životní období než ty 3 roky na střední škole mezi prvním a druhým sexem.

Zatímco všichni na Facebooku nadšeně sdílí hromady fotek z dovolených, rozluček se svobodou, svateb a porodů, já sedím doma u větráku a gůglím si příznaky rakoviny.

Rozešla se se mnou holka. A protože život není jako pohádka s voiceoverem Zdeňka Svěráka, od té chvíle se neozvala.

Kecám, jednou jo. To když se jí omylem zmáčklo moje číslo v jednu ráno.

Mám k jejímu kontaktu nastavenou zvláštní melodii. Když jsem ji uslyšel, vyběhnul jsem do obýváku tak rychle, že jsem zakopl o šňůru od vysavače a rozbil si koleno.

Následně jsem 20 minut hovořil s její kapsou.

Nevadí, ještě že mám tak skvělou a naplňující práci.

„Rozbila se klimoška,“ ohlásil mi Pixel ráno mezi dveřmi do kanclu a demonstrativně si sundal havajskou košili a hodil mi ji na obličej. „Čum, čistá bio fairtrade bavlna.“

Náš openspace se proměnil v koncentrační tábor. Akorát že tady jste v plynové komoře 8 hodin v kuse 5 dní v týdnu.

Zápach, který se line z vašich potících se spolupracovníků je tak intenzivní a nesnesitelný, že máte chuť hodit doprostřed kanclu granát a zabouchnout za sebou dveře. Což teď bohužel nejde, protože se smradem zkroutily.

Nechybí samozřejmě ani velice výživné humusácké kulturní vložky, jako například šéf, který se při poradě neustále hrabe v rozkroku a celý meeting ukončí slovy: „Nic, děcka, já jdu. Koule se mi přilepily k noze. V těhle vopnutejch džínách budu mít vlka jak hovado.“

Když jsem se snažil vypáčit z klávesnice zaseknutý SHIFT a nepřemýšlet nad tím, jak se tam asi zaseknul, přišla ke mně Sylva ostentativně se ovívající letákem s nápisem „Potiskneme vše, co je pro vás důležité“ a fotkou muže držícího dítě, které je celé potištěno slovem DÍTĚ. (Tehdy při výrobě letáku jsem měl dovolenou a celou záležitost vytvořil šéf v Malování.)

„Já už si vlastně ani nemusim dělat ty těhotenský testy, protože z tohohle smradu bych se jako těhotná tutově poblila,“ vyhrkla Sylva, načež se hystericky zasmála a to se postupně změnilo v pláč.

Než jsem stačil cokoliv říct, zazvonil mi telefon. Byla to TA melodie. Kapky potu, co mě doteď štípaly v očích spolu se zápachem levelu 16 olomouckých syrečkáren, mě najednou štípat přestaly.

Třesoucí se rukou jsem zmáčknul zelené tlačítko.

„Ahoj.“

„Ahoj. Prosím tě, potřebovala bych si vzít z bytu ten větrák, jak jsme si kupovali. V tomhle vedru to bez něj nedám. Stav se s ním dneska večer. Díky!“ ozvalo se tam.

Nenávidím letošní léto.

Má se tam zhodnotit uplynulý týden, rychle prolítnout, jak si na tom stojíme se zakázkami, vyřešit problémy a říct si, co se bude dělat příští týden.

Na tenhle bláhový vzorový program vzpomínám zasněně při každé poradě, která se od počátečního „Nazdaaaaar čulibrci,“ našeho šéfa plynule přesune k tomu, že nám na flipchart kreslí fixou schéma svého chrupu a vyznačuje, kde si nechal včera u zubaře udělat korunku. „A bolelo to jako svině, musim říct,“ a přidal k tomu útrpný výraz.

Kdybys to netáhnul s tou dvacetiletou buchtou, moh sis nechat starý zuby, pomyslel jsem si. Na druhou stranu, když jeho nový zuby září víc než Fukušima, možná to trochu odvede pozornost od toho tupé, co si denně lepí na pleš zadkem dopředu. Druhá míza není sranda.

Než jsem stihnul v duchu podrobit kritice i další kožní deriváty toho George Clooneyho chudých, ozval se Pixel. „Hele už ste viděli to boží video, jak ten cápek jede ve výtahu?“

Určitě neviděli, protože míra naší prokrastinace dosahuje jen asi tak miliontiny prokrastinace Pixela. Dělá u nás grafika a kvůli sledování videí s ruskými sebevrahy, twerkujícími jednorožci, studování žebříčků typu 18 věcí, které jste nevěděli o pudinku, v podstatě nemá čas se práci věnovat.

„Hele kámo, sorry nestíhačka,“ prohodí vždy tak pohodově, až se mu z jeho hipsterského kníru začnou sypat zbytky veggie oběda. „To ňák zmákneš v Malování.“

Až jednou lidstvu vyjevím, co všechno už jsem splácal za pět minut v Malování, dostanu Nobelovu cenu.

„Hele tak ten cápek jel normálně výtahem a ten výtah se zbláznil a vylít a nešel zastavit a cápek se vo něj rozbil.“ Pixel si právě rozbaluje sojovou tyčinku a poučuje Sylvu o tom, jak se sojové boby lisují.

A já už se bál, že tahle porada bude k ničemu.

„No, tak já myslím, že je to pro dnešek všechno,“ balí šéf flipchart s nákresem svého chrupu, který si zřejmě vylepí doma na záchodě.

Skvěle, takže během dnešní hodinové porady jsem se dozvěděl, že předělání keramického chrupu bolí trochu míň než slepák („Děcka, to sem se tehdá málem posral, tohle bylo jen na pochcání,“), že jeden nešťastník na druhém konci světa si rozbil hlavu o strop výtahu a že „Sojové boby talíř ozdobí.“ (Sylva se v návalu lásky k sojové tyčince bez kalorií, kterou jí Pixel odprezentoval, rozhodla vymyslet vlastní reklamní slogan).

Množství nově nabytých znalostí je větší než při poradě minulý týden, kdy šéf odbíhal ze zasedačky tokat do chodby se svojí dvacetiletou milenkou o tom, kde v Praze se provádí depilace zad (na Žižkově a ve Vysočanech).

A co teprve porada předminulý týden, kterou přerušovalo Sylvino vzlykání, patrně navazující na její předchozí telefonický rozhovor s přítelem fotbalistou o hustotě jejího hlenu a fázích ovulace. Možná, že matka příroda přece jen existuje, když se těmhle dvěma zatím nepodařilo zplodit potomka.

Dnešek zatím překonává všechno – Pixel se zasekl na Youtube a zbytek kanceláře kolem něj stojí v hloučku.

„Pusť tam takový to Ganga Stajl. Ukazovala mi to mladá tuhle,“ říká šéf tónem odborníka na korejský pop nápadně připomínající indickou řeku.

„Nebo to s těma miminkama, jak papaj kyselý! Tuhle sem u toho brečela smíchy,“ řekne Sylva rozjařeně, aby si záhy zase vzpomněla na neposlušný hlen a se vzlykem odběhla.

Mám dojem, že kdybych se přímo uprostřed zasedačky rituálně oběsil na Pixelově dredu, nevšimne si toho ani on.

1. Náhodou se zapomenete doma přezout a přijdete v papučích s králíčkama. Shit happens, right?
2. Usnete u přijímacího pohovoru. A je jedno, na které straně stolu sedíte.
3. Prezentujete strategii s nezapnutným poklopcem. Tomu se říká otevřenost ke klientovi.
4. Omdlíte na klientově prezentaci. 350 slajdů je prostě 350 slajdů a to není radno avizovat předem.
5. Spletete si ikonku na záchodech. No Bóóóže!
6. Do telefonu se představíte jménem spolčenosti předchozího zaměstnavatele.  Jau!
7. Neúmyslně oslovíte šéfa zdrobnělým jménem … protože se jmenuje stejně jako Váš kocour

Když máte u nás v práci narozeniny, jste to vy, kdo musí přinést dort.

Sotva se objevíte ve dveřích s podnosem, rozezní se openspacem série rozladěných mlasknutí a tlumených „ty voleee“, protože všichni vědí, že budou muset zbytek dne chtě nechtě řešit, co vám koupí. A navíc to můžou řešit jen tehdy, když jdete zrovna čůrat, telefonovat, masturbovat nebo hypnotizovat bublinky v dávkovači vody.

Když sedíte na svém místě, je hrobové ticho. Všichni vás po očku sledují, ale na kohokoli se podíváte, okamžitě uhne. Pro lepší představu, jak to vypadá, stačí navštívit patro programátorů nebo se jít vyzvracet do tramvaje.

Atmosféra postupně graduje, až začnete mít kolem třetí hodiny neodbytný pocit, že se na vás všichni co nevidět s bojovým pokřikem synchronizovaně vrhnou a umlátí vás k smrti svými LCD monitory. V ten moment se u vašeho stolu začne tvořit fronta mírně apatických gratulantů. První dva se většinou sladkobolně usmívají, jiní nervózně podupávají a každých 20 vteřin se ostentativně dívají na hodinky, další počítá stravenky nebo krmí v telefonu takovou tu věc, co vypadá jako trojúhelníkové hovínko.

Jeden po druhém k vám přistoupí, stisknou ruku a oblaží vás co možná nejbanálnějšími přáními jako „všechno nejlepší“, „ať se ti splní všechno, co si přeješ“, „hodně štěstíčka, zdravíčka“. Asi půlka z nich vás osloví „chlape“, „oslavenče“ nebo „bejku“, protože si nejsou jistí, jak se jmenujete.

Ten poslední má pak za zády schovaný výsledek celodenního urputného brainstormingu: dárek tak absolutně mimo mísu, že kdybyste si zavázali oči a vjeli na splašeném oslu do instalatérských potřeb, zamotá se vám do vlasů něco, z čeho budete mít větší radost.

Třeba loni.

Vrátil jsem se z oběda a vedle židle stála ohyzdná třípatrová chlupatá konstrukce.

– „Co to proboha je?“

– „Škrabadlo.“

– „Šk…? Ale… mě nic nesvědí.“

– „Pro kočku.“

– „Pro jakou kočku?“

– „Pro tvoji kočku. … Bejku.“

– „Já… nemám kočku.“

– (Zaraženě) „Ale… dyť… Sylva říkala, že máš její fotku na ploše.“

– „To je kocour ze Shreka.“

Takže teď mám hodně hipsterskou knihovnu.

Co asi dostanu letos? Nemůžu dospat.

Integer lacinia. Neque porro quisquam est, qui dolorem ipsum quia dolor sit amet, consectetur, adipisci velit, sed quia non numquam eius modi tempora incidunt ut labore et dolore magnam aliquam quaerat voluptatem. Vivamus ac leo pretium faucibus. Duis aute irure dolor in reprehenderit in voluptate velit esse cillum dolore eu fugiat nulla pariatur. Nemo enim ipsam voluptatem quia voluptas sit aspernatur aut odit aut fugit, sed quia consequuntur magni dolores eos qui ratione voluptatem sequi nesciunt. Neque porro quisquam est, qui dolorem ipsum quia dolor sit amet, consectetur, adipisci velit, sed quia non numquam eius modi tempora incidunt ut labore et dolore magnam aliquam quaerat voluptatem. Etiam neque. Curabitur ligula sapien, pulvinar a vestibulum quis, facilisis vel sapien. Etiam ligula pede, sagittis quis, interdum ultricies, scelerisque eu. Ut tempus purus at lorem. Vestibulum fermentum tortor id mi. Nulla non lectus sed nisl molestie malesuada. Aenean fermentum risus id tortor. Ut enim ad minim veniam, quis nostrud exercitation ullamco laboris nisi ut aliquip ex ea commodo consequat. Etiam quis quam.