„Co tady hulákáš, ty kryple? Nejseš tady sám, do hajzlu kurva!“ vyštěkl na mě zpoza Sylvina stolu zesinalý rozcuchaný přízrak s propadlými tvářemi a takovými pytli pod očima, že by se v nich vyspal celý skautský oddíl. Načež se chytnul za spánky a s nelidským křikem vyběhl z místnosti.

Krve by se ve mně nedořezal.

Z kuchyňky se začal blížit Pixel. Opravdu jen začal. Jeden krok mu trval asi 7 vteřin. Na cestu se díval sotva milimetrovou škvírkou v levém oku, něco nesrozumitelně mumlal a před sebou držel hrnek obrácený dnem vzhůru. Za fíkusem ztratil orientaci a vrazil čelem do zdi, ovšem dál pokračoval v chůzi na místě, připomínaje postavičku z počítačové hry.

Otočil jsem se poděšeně doleva k šéfově kanclu. Šéf seděl v křesle, s hlavou v nepřirozeném záklonu, zavřené oči, pusu dokořán. Zdálo se, že je mrtvý.

To už jsem začal panikařit. Přiskočil jsem k účetní a začal s ní třást v ramenou: „Co se tu stalo, účetní?“ (Nemám dobrou paměť na jména.) „Odpověz mi! Účetní!“ Účetní jen civěla nepřítomně před sebe a nejevila víc známek života než Karel Schwarzenberg. Ostatně jako celý kancl.

Skoro to vypadalo, jako by někdo rozfoukal do klimatizace nějaký paralyzující plyn. Zavětřil jsem a opravdu ucítil jemný, ale krajně nepříjemný pach. Rozbušilo se mi srdce. Zakryl jsem si nos a ústa kvartálním hodnocením. Po chvilce pátrání jsem zjistil, že je to Pixelův salát z červené řepy.

„Mmhhhhh… hh…“ U kopírky mručela vysoká postava s poloprůsvitnou kůží a opakovaně bušila do tlačítka „START“. Ovšem neměla s sebou nic na kopírování a ani nezavřela kryt. Takže světlo skeneru ozařovalo jen její zkrabacený obličej tam a zpátky, jako projíždějící auta.

Najednou mi došlo, co celá situace připomíná ze všeho nejvíc: zombie apokalypsu! Plíživý útok nemrtvých. Jako by celé naše oddělení bylo infikované. A kdo ví, co zbytek firmy. Zbytek Prahy… Já věděl, že se to může stát.

Představil jsem si, jak běhám po budově do půl těla, s brokovnicí. V každém patře rozkopnu dveře a všechny ty plesnivý všiváky pokropím pořádnou dávkou. Broky letí openspacem a tříští LCD monitory jako krekry. Někoho trefím do břicha. Někomu se rozprskne mozek po magnetické tabuli. (Fakt je, že jsem si totéž představoval i minulé pondělí, středu a čtvrtek.)

Pixel se konečně otočil ode zdi, sesul se do tureckého sedu, pořád dokola si autisticky drmolil pod fousy: „To nejde… to nejde… to jinak nejde…“ a začal si na koberci rýsovat zaměstnaneckou kartičkou čáru koksu. „Nedáváš mi na výběr, Nespresso!“

Zaslechl jsem slabé vzlykání. Patrik seděl pod stolem a plakal do hrnku s mlékem.

„Patriku! Co se tady probůh děje?“

Pomalu ke mně otočil svou tvář zkřivenou zoufalstvím: „Rozbil se nám kávovar.“