Pecka. Ukousl jsem další sousto langoše se sýrem a kečupem.

Nic proti. Je to od něj milý.

Ale kdybyste chodili s Ježíšem na gympl, je to ta podivínská mánička, co sedí sama v poslední lavici, omotáváte jí penál izolepou a střílíte po ní nasliněné papírové kuličky flusátkem z verzatilky. A nikdy byste se s ním nedávali do řeči, aby vás taky nezačali šikanovat.

„Ty kráso, Báro. Ježíš mě prej miluje!“ vyprávěly by si holky o přestávce na topení při lakování nehtů.

„No neke!” vyfoukne Bára růžovou žvýkačkovou bublinu. „Mě prej taky!“

„No, ten by šel s každou. Se na něj koukni.“

„OMG. Jestli mě pozve na maturiťák, tak fakt nevim.“

„A slyšelas? Prej se narodil ve chlívě.“

„To mě nepřekvapuje.“

„Socka.“

„Přijměte Boha. Můžete být šťastní! Všechno je Bůh! Vy jste Bůh!“

Otřel jsem si umaštěné ruce a pár hoblinek eidamu z koutku.

Vím, že je to všechno otázka optiky.

Štěstí nenajdete venku. Musíte se pro něj rozhodnout vevnitř. Není prča přiznat si, že když jste nešťastní, vybrali jste si to sami. Ale jsou takové záblesky, kdy si to uvědomíte.

Mně hodně pomáhá potkat v metru slepce, který se snaží vyjet nahoru po eskalátoru, který jede dolů, nebo si pustit na YouTube to video s rozjuchaným dvounohým boxerem. (Jakože psem. Normální boxeři nebývají tak veselí. Možná kdyby měli jenom jednu nohu…?)

A úplně nejvíc super jsou děti s rakovinou. Čtvrt hoďky na dětské onkologii a víte, že nemáte ŽÁDNÝ PROBLÉM. Kdyby se tam o Vánocích pořádaly zájezdy, spokojenost obyvatel stoupne přinejmenším o dvacet procentních bodů. Podezíravě jsem se rozhlédl, vytáhl z náprsní kapsy Moleskine a poznamenal si nápad na start-up.

„Nemáte drobáček, mladej pane?“

Zavrtěl jsem hlavou.

Upřímně. Kdybyste si na celém světě mohli vybrat kohokoli, že vás bude milovat, vybrali byste si Ježíše? Sotva. Vybrali byste si někoho, kdo má prsa a je prokazatelně naživu.

Já bych si vybral Hanku. Patrik Sylvu. Sylva Andrého. Pixel… někoho, kdo na technoparty leží nejblíž.

A stejně jsme všichni na Vánoce sami.

Jen šéf, který ošustí, co chodí, popíjí na Zélandu Piña Coladu s dvacetiletou buchtou a synkem, kterého mu povila. A dost možná v pauzách na kojení brousí pokojskou.

Nás ostatní miluje Ježíš.

Veselé Vánoce.

Kdykoli jdu kolem jejího stolu, začne současně pít, telefonovat a skartovat.

Když jsme do sebe narazili v kuchyňce, zpanikařila, strčila hlavu do lednice a snažila se za sebou zavřít.

Ve středu už mi to nedalo. Využil jsem toho, že firma na týden pronajala kus parkoviště kolotočářům. A když šla Sylva z práce, vyskočil jsem na ni zpoza Kamenožroutova hradu.

„Aho–“

Sylva vyjekla a vytasila pěnový pepřový sprej. Oranžová čára těsně lízla můj levý ušní boltec. 5 vteřin jsme na sebe jen vyjeveně koukali.

„Pro–miň,“ vyšlo z nás zároveň.

„Prosím tě, k tomu pátku…“ vzpamatoval jsem se.

„Jo, promiň,“ nervózně těkala očima všude jinde, jen ne do mého obličeje. „Nevím, co to do mě vjelo.“

„To… jsem… byl já. Ale…“ začalo mě pálit ucho, „nechci, aby to mezi náma bylo divný. Můžeme si o tom–“

Z Kamenožroutova hradu se ozvalo cosi mezi hrozivým řevem a říhnutím.

„Už 10 let jsem nebyla na pouti.“

Nastoupili jsme do kačera Donalda. Otrávený kolotočář s piercingem, nadváhou a beranicí před námi beze slova zaklapl kovovou zábranu. Kačer – jediný naložený – se spolu s prázdnými labutěmi, letadly a autíčky vznesl k noční obloze.

„Chtěl bych ti–“ „Mám tady…“ sáhl jsem do klopy a Sylva současně zalovila v kabelce.

„Prosím, ať to není milostná básnička,“ zašeptala nezřetelně.

Proboha, ať to není těhotenský test.

„Ne. Je to…“ rozsvítil jsem displej smartphonu. Objevil se první slajd powerpointové prezentace LÁSKA. Sylva se znepokojeně zamračila.

„Chci ti…“ odkašlal jsem si a posadil hlas, jak nás to učili na prezentačních dovednostech. „Od té doby, co jsem v červenci dostal kopačky, jsem se začal zajímat o lásku a… zjistil jsem, že… je to pěkný svinstvo. Začíná to zamilovaností, což… ani není cit,“ potáhl jsem na druhý slajd s fotografií belgických pralinek. „Je to spíš pnutí, svrbění. Touha. Jako když si saháš pro čokoládu.“

Sylva s úlevou pokývala: „A všichni na tom ujížděj, protože se ti v hlavě uvolňuje dopamin, jako když si šňupneš kokain.“

Překvapeně jsem se na ni podíval. Vytáhla z kabelky Válku spermií a Anatomii lásky a pokračovala: „Jenže to trvá nanejvýš rok a půl – dost na to, abyste zadělali na potomka – a pak…“

„…už tvůj partner přestane být…“

„…dealer,“ od úst jí šla pára.

„Ty to znáš.“  

„Taky jsem si po nocích, když jsem nemohla spát, googlila lásku a zjišťovala, co jsem udělala špatně,“ otřásla se. „Zdá se mi to, nebo je tu fakt zima?“ O něco víc jsme se k sobě přitiskli a každý jsme si hřáli jednu dlaň o Sylvin vychládající kelímek s horkou čokoládou. „Už chápu, proč jsme tu sami. To byl ale blbej nápad.“

„Takže asi víš, že láska má 3 složky…“

„Chtíč, romantickou lásku a závazek, které ani nemusí jít ruku v ruce,“ trošku nadzvedla zadek a začala mávat na obsluhu kolotoče. „Haló! Můžete nás sundat? My už nechcem. Je tady hrozná kosa!“

Týpek v beranici přežvykoval klobásu s hořčicí. Nevzrušeně se na nás podíval a taky nám zamával.

Sylva si sedla zpátky. Chytil jsem její ruce do svých a chvilku jsem na ně dýchal.

„Měl jsi těžkej rozchod?“

„Tak… lehčí než ty,“ pokrčil jsem rameny. „Měli jsme se sestěhovávat. Pak jsme tam byli rušit nájemní smlouvu a vysvětlovat, že jsme se rozešli. Bylo to takový…“

Oba jsme se na minutu odmlčeli a dívali se na noční oblohu. Světelný smog ji vybarvil do okrově žluté.

„Jste si nejblíž. Je první, komu voláš, když se ti něco podaří nebo je ti ouvej. Vyprávíte si o panických atakách i kolonošortkách. Strkáte do sebe genitálie. Koukáš na ni, jak spí. S návlekem od polštáře na hlavě, protože si zapomněla klapku,“ pobaveně jsem vydechl nosem. „A najednou, ze dne na den, se k sobě máte jako dva uživatelé na Aukru. A píše ti, jen když chce zpátky větrák. Už… to nechci,“ zadíval jsem se nepřítomně do Donaldova zátylku. „Už to nechci.“

„Beztak jsi taky gay. Tak divně chodíš.“

„Díky.“

„Ale co labutě? Ty… jsou přece monogamní.“

„Chm,“ ušklíbl jsem se a potáhl o čtyři slajdy dopředu na fotografii kopulujících vrubozobých. „Nejsou. Hnízdí sice s jedním partnerem. Ale páří se i s jinýma.“

„Vy děvkyy!“ Sylva metla naštvaně po labuti před námi prázdný kelímek od čokolády.

„Nezamilováváme se, abychom byli šťastní. Zamilováváme se, abychom se rozmnožili.“

Při těch slovech sebou Donald trhnul a začal pomalu klesat.

„Díkybohu.“

Stáli jsme naproti sobě na chodníku a dívali se jeden na druhého.

„Já jdu na tramvaj,“ ukázala k obchodnímu centru. „A ty?“

„Tady… na metro.“

Sylva se ke mně maličko naklonila, ale já zůstal nehnutě stát, tak se zase stáhla. Rozevřel jsem nepatrně paže, ale asi si toho nevšimla. Nakonec jen zvedla ruku a zamávala. „Tak… se drž. Zítra,“ usmála se.

„Zítra.“

U turniketů jsem se otočil. A zahlédl její tři poslední kroky, než zmizela za rohem.

Šesté podlaží.

„Chápu, že chcete podchytit svoji cílovku co nejdřííííííííí…“ vykročil jsem ze dveří, zakopl o šňůru barevných žároviček a parakotoulem přistál pod stromečkem v hromadě plyšových sobů a prázdných dárkových krabic.

Zmateně jsem si zkontroloval datum na hodinkách. Dvacet… čtyři…? To už je Štědrý den? Vzpomínám si, že když jsem byl dítě, víc… se to vleklo. Nebo jsem… zmáčknul čudlík do jiného času? Popleteně jsem dovrávoral na své místo. Nad hlavou mi blikala neonová kometa. Na stole se válela pochybná koule z jehličí.

Z kukaně vyběhl šéf v santovské čepici s plnovousem:  „Hou hou hou, čulibrci!“

„Tys to s tím Movemberem krapet přepísk’, dědo,“ zaševelila jedovatě Pavlína.

„Veselé Vánoce!“

„Je listopad,“ řekl suše Pixel, omotaný vánočním řetězem.

„Nebuď škarohlíd!“ zacpal mu šéf pusu třemi vosími hnízdy. „Kdo má rád Vánoce?“

„Já!“ přihlásila se Sylva. „Miluju vanilkové rohlíčky.“

„Hue hiuvtopad,“ trval na svém Pixel.

„Opravdu?“ Šéf spustil na Spotify nekonečnou smyčku Půjdem spolu do Betléma.

„Ano!“

„Tahle výzdoba stála osmdesát táců! Takže se z ní budete radovat až do února, jasný?“ Přicucnul mi k monitoru strašidelnou gumovou figurku ukřižovaného kojence.

Trhl jsem sebou. „Mm– myslel jsem, že Ježíše přibili na kříž až ve třiatřiceti.“

„Tys tam byl, nebo co?“ ukřižoval mě pohledem. „Duch Vánoc vás přiměje myslet na své blízké. A pilněji pracovat, abyste jim mohli na Štědrý večer nakoupit nesmysly. O Vánocích je navíc celý kolektiv prodchnutý lásk–“

„Je listopad.“

„Krucifix. Drž už–“ šéf hodil po Pixelovi nafukovací pannu Marii v životní velikosti z obzvlášť bizarního manga betlému.

„A týmy, ve kterých panuje láska, podávají daleko lepší výkony. Proč myslíte, že spolu řečtí válečníci souložili?“

„Protože… to byly buzny?“ Pixel dostal do čela nafukovacím manga oslem.

„Ehm ehm,“ o turniket se opíral statný jinoch s orlím nosem a jižanskými rysy. Hned jak si ho Sylva všimla, přiběhla ho vysvobodit zaměstnaneckou kartičkou a přivítat polibkem.

„Tohle je André. Můj fotbalista,“ pověsila se mu majetnicky kolem krku. „Asi se dozvěděl, že nám tu rozvěsili jmelí, tak mě přišel radši zkontrolovat. Hrozně žárlí. Viď, ňuníku?“

„Tak určitěěě.“

Celý kancl ztichl.

„To byl vtip,“ usmál se americky. Ženská část kanclu se začala chichotat. Ha ha, to je toho.

K Sylvě se zezadu přikradla Pavlína: „Fotbal je asi jeho velká vášeň, když si ani nesundává suspenzor,“ pokynula k Andrého slabinám.

„To NENÍ suspenzor,“ usmála se pyšně Sylva. Pavlína vykulila oči a začala Sylvě gratulovat. Všichni jsme si dotčeně zrevidovali své klíny.

„Potřebuju s tebou mluvit, světluško,“ osmělil se adonis.

„Tak… dobře,“ přitakala Sylva nejistě. „Jen jsem slíbila HR, že jim tam donesu tyhle papíry. Mmm…“ rozhlédla se po openspacu. Začal jsem neznatelně vrtět hlavou. „Michal tě zatím zabaví v zasedačce.“

Vstal jsem a důvěrně se k ní naklonil: „Prosim tě… já ne. Znáš mě, já… já… si neumim povídat se sportovcema! Kromě šachistů. Paralyzujou mě. Nemáme… vůbec nic společnýho. Jsou pro mě jako… svalnatí negramotní mimozemšťani.“

Sylva mě se smíchem cvrnkla do nosu. „Hned jsem zpátky, vy ťunťové.“ Zavřela za námi prosklené dveře.

Seděli jsme mlčky v zasedačce ověšené chundelatými stříbrnými řetězy. V rohu nazdobená borovice, na stole tři čokoládoví Mikulášové a z ultrabooku největší vypalovačka: Slyšte, slyšte, pastuškové.

Já fascinovaně studoval svoji propisku. André střídavě nafukoval a praskal žvýkačkovou bublinu a hrál si s chlupy na předloktí.

No nic. Je čas na odvážnou ledolamku.

„Tohle je zasedačka.“

„Aha.“

Tak. To šlo dobře.

Teď nějaký zasvěcený dotaz, aby okamžitě pochopil, že jsem sportovní znalec.

„Máš… rád… góly?“

„Ehh… jo.“

No vida! A hned jsme na jedné vlně. Není divu, že jsem na Kurzu komunikačních dovedností dostal čtyři šmouly.

Nadešla chvíle zabrousit do osobnějších vod. Lidi nejvíc spojuje to nejosobnější. Čím autentičtější a upřímnější v komunikaci s druhými jste, tím víc vás chápou a snáz se vám otevřou.

„Mám hemeroidy,“ řekl jsem.

V Andrém hrklo, vyplivl žvýkačku a sestřelil dva ze tří Mikulášů.

To bylo možná moc. Couvej.

Dej mu prostor vyniknout! Opřel jsem lokty o stůl a bradu do dlaní. „André, co je to vlastně ten fotbal?“

Sylva vzala za kliku a mně spadl kámen ze srdce. Otřel jsem si zpocené čelo a měl se k odchodu: „Tak se tu mějte, já… zas…“

Sedla si ke svému šamstrovi přes roh stolu. Ten vzal její ruce do svých a začali si špitat.

„Cože jsi?!“ vyhrkla najednou Sylva dvakrát tak nahlas.

„Nashle, André!“ zamával jsem ještě mezi dveřmi a kdovíproč při tom napodobil volejbalové podání.

„Michale,“ aniž by se na mě podívala, ukázala Sylva přísně na židli vedle sebe, „sednout.“

„Michale, už vás nebudeme zdržovat,“ usmál se omluvně Beckham.

Sylva vstala, přijela ke mně s kolečkovou židlí, nabrala mě do sedáku a přivezla zpátky ke stolu. „Když to můžeš říkat mně, může to slyšet i Michal, ne?“ Překřížila ruce na prsou. „Tak do toho.“

André nervózně polkl. Díval se Sylvě upřeně do očí a střídavě těkal do mých. Pak se nadechl.

„Musím tě opustit. Jsem… Zamiloval jsem se do Honzy, našeho brankáře. Přitahují mě muži.“

A ty, Janku, na píšťalku dudli, tudli, dudli, dá!

„Aha,“ Sylva zesinala a cukal jí vnější koutek levého oka. „Myslela jsem, že se mnou chceš mít dítě.“

„To… jsem chtěl.“ André se pokusil pohladit Sylvu po tváři, ale ta ho praštila přes hřbet ruky Mikulášem. „Jenže… po půl roce jsem si uvědomil, že si jenom něco nalhávám. Nemůžu svůj život strávit se ženou. Není to nic osobního. Promiň.“

„Po půl roce? O malého se snažíme už rok.“

Zarazil se. Sylvina hlava se s každou vteřinou výhružně natáčela o jeden tázavý stupeň doprava.

„Já… s… se… snažil jenom půl roku,“ zašeptal provinile.

„Co to znamená?“ zeptala se Sylva, aniž pohnula jediným svalem v obličeji.

„Posledních 6 měsíců předstírám orgasmy.“ André se na mě podíval jako na náhodného spolucestujícího v metru, kterému začnete zničehonic vyprávět o svých ejakulacích.

Vytáhl jsem telefon a začal hrát Tetris.

„Předs– Děláš si ze mě KOZAČKY?!!“ Sylvě se začaly třást rty. „Takže nemám hyperabsorpční vagínu?!“

Á! Dlouhá. Tu přesně potřebuju. Čtyři řady naráz!

„Ty teplej parchante,“ slabikovala Sylva a přeteklo jí jedno oko. „Ty mě tady necháš KAŽ-DEJ DEN močit na papírový proužky. A těšit se, až z nás dvou…“ zalykala se „…bude… život.“ Dvě slzy ukáply na stůl.

…že se lidem narodilo… děťátko.

André jí položil ruku na pravé rameno, já na levé. „NEŠAHEJTE NA MĚ!!!“ setřásla nás. „Proč jsi se mnou vůbec byl?“

Sklopil zrak do země, odmlčel se a pak vzhlédl. „Připomínáš mi Fandu, co se mi líbil na střední.“

To už jsem skočil pod stůl.

Sylva vstala, popadla vánoční strom těžší než ona sama a hodila ho po své polovičce. André zmizel pod borovicí i se židlí.

Sylva strhla z projektoru stříbrný vánoční řetěz, omotala si jeho konce několikrát kolem dlaní, zkusila jeho pevnost a vydala se mezi větve.

Někdy možná není potřeba být až tak upřímný.

André se na poslední chvíli vyprostil zpod jehličnanu, vystřelil dveřmi jako lubrikovaný blesk a přeskočil turniket.

„Veselý Vánoce, ty homokládo!“ ječela přes celý openspace a metala po svém ex spršku náhodných betlémů. „A šťastnou novou řiť!!“ Zhroutila se do tureckého sedu, jen dva kroky od jmelí, a propukla v tlumený pláč.

Klekl jsem si k ní, beze slova ji objal a vetkl jí mezi zkřivené rty kousek vanilkového rohlíčku.