„Si děláš prdel,“ hlesl jsem přes vatový plnovous.

„Nedělám. Ale trochu mi kouká,“ přiznal Pixel.

„Ty vole.“

„Stěžuj si v dopravním podniku,“ poradil mi alibisticky.

Zavěsil jsem.

„Co je?“ okřídlená Sylva se svatozáří se opírala o kandelábr a zapalovala si bílou camelku.

„Jsme bez čerta. Pixelovi… uskřípli… zadek.“

„Jak bez čerta?“ zakabonila se. „Bez čerta to nejde. Chybí tomu ten výchovný prvek.“ Rozladěně si narovnala gloriolu. „Nechceš mi říct, že jsem se takhle strojila zbytečně?“

Sundal jsem si mikulášskou čepici a promnul si obličej. „To nějak uděláme, ježiši. Vždyť dneska se daj čerti v ulicích přehazovat vidlema. To by v tom byl čert… A nekuř furt! Budeš mít rakovinu.“

Sylva se ušklíbla a naschvál mi vydechla jeden obláček přímo do obličeje.

„A povislý prsa,“ přisadil jsem něco, co by na ni mohlo fungovat víc.

Podívala se nejistě na svůj hrudník zatížený konstrukcí s křídly. „A to by ti vadilo?“

„Promiňte, vy JSTE čert, viďte?“ zeptal jsem se o poznání opatrněji poté, co jsem rozplakal dva bezdomovce. Sázel jsem na to, že když tenhle týpek stojí ve frontě na bankomat, mohl by to tentokrát být kostým.

„Kdo se ptá?“ otočil se na nás podezíravě.

„Mikuláš,“ opáčila Sylva.

„Ne, poslyšte,“ stáhl jsem si plnovous na ohryzek. „Kolegyně v práci nás poprosila, jestli bychom jí neudělali mikulášskou tlupu pro jejího caparta. Tak jsme si řekli, proč ne. Může to být sranda a… něco si třeba i přivyděláme. Ale čerta nám rozpůlilo metro, takže… nechcete být náš čert? Šábnem se na třetiny.“

Oba si nás ještě jednou změřil pohledem, podrbal se na nose pytlíkem křupek a neznatelně pokýval.

Porovnal jsem poznámku v Google Keep s cedulkou na paneláku. Lodžská 12. „Tady je to.“

„Mmm,“ Sylva se zarazila nad bohatou nabídkou zvonků. „jak se vlastně jmenuje naše účetní?“

Naše trojice si poslala několikrát tam a zpátky mexickou vlnu bezradných kukučů.

„OMG, tebe ještě nechám něco organizovat!“ Sylva o mě bez větší námahy přerazila berli a rezignovaně si dřepla na zápraží.

Vtom se otevřely vchodové dveře a vykoukla z nich drobná paní v pleteném svetru a kostkovaných papučích: „Vás mi posílá samo nebe,“ začala si s námi potřásat rukama. „Uděláte mi Mikuláše pro ty moje dva nezbedy? Sladkosti pro ně mám. Jen to nápravné divadýlko bych potřebovala.“ Vložila mi do dlaně tři sta korun a seznam asi pěti bodů, na kterých by měly ratolesti zapracovat.

„Hou hou hou. Ne, vlastně ne. Počkat,“ máchal jsem zmateně dvěma půlkami celofánové berle.

Uprostřed obýváku stáli dva identičtí obrýlení předškoláci, jeden v zeleném a druhý v červeném pyžamu s Teletubbies, a hypnotizovali nás pohledem.

Sylva si klekla k tomu červenému a pohladila ho po tváři. „Jestlipak jste byli celý rok hodní?“

Oba synchronizovaně pokývali hlavou.

„Nooo ale…“ vytáhl jsem zlobi-seznam. „Co stlaní postele? Mám tady zprávu z pekla, že tady je co zlepšovat.“

Dvojčata si vyměnila rychlý vystrašený pohled.

„Nemám pravdu, Belzebube?“

Belzebub unaveně zarachotil řetězem a na koberec z něho vypadl sáček s bílým práškem.

„Co to je?“ zašeptal jsem koutkem úst.

„Peří,“ odvětil nevzrušeně.

„Cože?!“ vyhrkl jsem sípavým polokřikem, kopl jsem balíček pervitinu pod almaru a začal pochybovat, že náš čert bude tím nejlepším výchovným prvkem.

„Pppp… řesně tak, děti,“ navázal jsem. „Čert chce říct: Nechlubte se cizím peřím.“

Sylva se na nás otočila a měla úplně podlité a rudé pravé oko. „Myslím, že… jsem si tam… zanesla třpytky. Pálí to… mohla bych…“ ukázala na dveře do koupelny.

„Nemni si to!“ pláclo ji přes ruku zelené dvojče.

Zavřel jsem za námi dveře do koupelny.

„Myslím, že náš čert je narkoman,“ pravil jsem hlasem z filmového traileru a posadil se na bidet.

„No ježiš,“ Sylva se snažila dostat oko pod kohoutek. „To ještě neznamená, že nás všechny zavraždí. Prosím tě, mohl bys… Já tam…“

Naklonila se ke mně tak blízko, až jsem ucítil, jak jí voní tvář a vlasy. Ve vnitřním koutku pravého oka měla zaseknutou jednu stříbrnou a jednu zlatou hvězdičku. Uchopil jsem ji jemně za bradu a ukazovákem druhé ruky nežádoucí souhvězdí postupně opatrně vylovil. „Tak. A je to.“

Nepřestávala se na mě dívat. Cítil jsem na rtech teplý dech z jejích nosních dírek. Pomalu otočila hlavou doprava, dokud nezavadila špičkou nosu o špičku mého. 30 vteřin jsme se jen dotýkali nosy a hleděli jeden na druhého. Stáhl jsem plnovous a přiblížil se ještě o pár centimetrů. Dotkli jsme se rty. Sylva mě lehounce kousla do horního a začali jsme se líbat.

Nejprve něžně, ale s každým jazykovým výpadem čím dál vášnivěji.

Vzala moji ruku a položila si ji na ňadro.

Vysadil jsem ji na pračku. Rozepnula mi džíny, odhrnula si stranou kalhotky, zavedla si mě a objala mě nohama.

Chytl jsem ji za levé křídlo. Dívali jsme se navzájem do očí, nikdo neuhnul, a za přerušovaného dýchání jsme si společně vychutnávali režim ždímání.

Asi po 2 minutách přerušila oční kontakt. „Můžu mít otázku?“ zašeptala mi uličnicky do ucha. „Pořád ještě platí ten zákaz kouře–“ vyjekla a ukázala prstem ke dveřím.

Ohlédl jsem se. Stáli tam pyžamoví bratři: „Dobrý den.“

Instinktivně jsem udělal úkrok stranou. A odkryl tak Sylvin klín.

Čuk a Gek vypoulili rozptylky.

Jako bumerang jsem se vrátil zpátky mezi stehna.

„Ehh… To je v pí…ořádku, hoši,“ mentorsky jsem si odkašlal a zahájil přednášku, zády k publiku. „I andělé… aby… mohli létat… potřebují občas natankovat. A to právě… – to se málo ví – dělají… Mikulášové.“ Sylva se na mě podívala, napůl znechuceně, napůl vyděšeně. „Takže… nechcete nám… říct nějakou básničku?“

Chlapci nepřestávali upřeně civět na místo, kde před okamžikem zahlédli Sylvinu… svatyňku, a jako v transu unisono recitovali: „Mikuláš ztratil plášť. Mikuláška sukni.“

„Venoušku, vždyť ty máš kartáček–“ ve dveřích přibyla maminka. Když spatřila koupelnovou scenérii, zůstala stát jako opařená. Instinktivně strhla z háčku dvě osušky a s gryfem Spidermana je rozhodila synům po hlavách. Levou rukou popadla ústní vodu a vychrstla jí Sylvě do obličeje, pravou se neobratně křižovala.

Sylvin křik přehlušilo hlasité zapraskání z obýváku. Všichni jsme se ohlédli.

Chodbou se prohnal čert s LCD televizí.

Hned jak jsem se objevil ve dveřích, Sylva přeskočila recepci, dojatě ke mně přiběhla, položila mi hlavu na hrudní kost a dobré dvě minuty mě objímala. Nechtěl jsem vypadat nezdvořile, tak jsem se křečovitě usmíval a otcovsky ji plácal po lopatkách.

Po 110 vteřinách mě rozbrnělo rameno. Přidušeně jsem gestikuloval směrem k Pixelovi, ať mi zavolá a vysvobodí mě. To už mě ale Sylva pustila sama. Načež mě chytla za lícní torby a tklivě se mi zadívala do očí.

„Dobré… ráno?“ pozdravil jsem.

„Ty žiješ!“  vykřikla nadšeně.

Otevřel jsem pusu a zase ji zavřel.

„Na Náměstí Míru někdo skočil pod metro. Mysleli jsme, žes to byl ty!“  Sylva mě nostalgicky vískala ve vlasech.

„Proč já?“  podíval jsem se nechápavě po všech kolem. „Tak moment… proč… vy si myslíte, že se chci zabít?“

Ticho.

„Proč?!“

„No…“ začala Sylva nesměle, „je ti 30. Odkopla tě holka. Nenávidíš svoji práci. Nemáš kamarády.“

Myslel jsem si, že když sdílíte několik let se stejnými lidmi 40 hodin týdně pár metrů čtverečních a skoro vás neznají, je to smutné. Teď mi došlo, že když vás znají, může to být ještě smutnější.

„Já se nechci zabít!“  křičel jsem uprostřed openspacu a byl už trochu nazlobený.

„Fakt ne?“ divila se Sylva. „No počkej, o Vánocích budeš mluvit jinak. To musí bejt hrozný.“

„Ve skutečnosti…“ ozval se od kopírky Patrik, „o Vánocích není víc sebevražd. To je vžitý omyl. Nejvíc sebevražd je na jaře. Lidi věří, že se jim spolu s počasím zlepší i nálada, ale to se nestane, a tak si to hoděj.“

„Hele, Patriku, a nechceš se zabít už teď v srpnu?“ popíchl ho Pixel. „Budeš největší hipster.“

„To je hrozný, jak teď vlastní rukou odcházej samý skvělý lidi,“ posteskla si Sylva. „Iveta Bartošová. Robbie Williams.“

Nalistoval jsem v mobilu Novinky.cz. „Vždyť tady píšou, že ten sebevrah byl úplně nahý až na baletní sukýnku a koupací čepici.“               

„No,“ přisvědčil Pixel. „Přesně tvůj styl.“

„Skok do kolejiště je neomalenost,“ ulevil si Patrik. „Zdržíš dopravu, zaprasíš vagón. Viděj to maminky s dětma. Ukaž trochu taktu a radši se oběs na lustru.“

„Já bejt tebou,“ naklonil se ke mně Pixel důvěrně, „naplním si pusu vodou a střelím se zespoda do hlavy. To je tutovka.“

„Přestaňte mi radit, jak se mám zabít!“  slabikoval jsem vytočeně.

„Tý jo,“ hlesla z recepce Sylva. „Dneska jsou asi nějaký skvrny na slunci nebo co. Další to zabalil. Skočil pod autobus. V… Tróji.“

Všichni jsme synchronizovaně otočili hlavy doprava.

Bylo 9.50 a šéf tu ještě nebyl.