Před mým pracovním stolem stála dvě identická děvčátka v modrých šatech, s mašlemi ve vlasech a kamennými výrazy ve tvářích.

Periferně jsem kmitl očima k výtahu, jestli dveřmi neprosakují čůrky krve nebo na ně neklepe sekyrou maniakální Jack Nicholson.

„Vi– vidíš je taky?“ šťouchl jsem vyplašeně Pixela do sluchátek.

Pixel ke mně pomalu otočil hlavu a zachroptěl: „Vidím mrtvé lidi…“ Pak se zasmál a uloupl si trochu z ostatků mé koblihy. „Ne, vole, asi,“ poplácal levou holčičku po lebce.

„Co to má bejt?“ chytil jsem se za hrudník, abych srdci naznačil, ať ustane v trysku a začne vyklusávat.

„Ve firemní školce našli azbest. Tak než to tam pofackujou, máme tyhle malý satany na krku,“ pokynul rozmáchlým gestem po zbytku openspacu.

To už jsem si všiml, že je celý kancl zamořen malými lidmi. Jeden omotával účetní toaletním papírem. Další se snažil přicvaknout ke koberci ocas šéfova psa. Někteří prostě jen stáli na místě a krátili si chvíli hysterickým křikem.

Uprostřed dětského reje stála s mučednickým výrazem a skelnýma očima Sylva, když tu k ní přicupitala malá blonďatá holčička: „Budeš si se mnou plést copánky?“ Sylva jí vytrhla hřeben, hodila ho na zem, rozdupala a s brekem odběhla potřetí počůrat tentýž proužek těhotenského testu.

Nikdy jsem nepochopil, proč jsou děti tak populární. Nejdřív to jenom řve, kadí a strká ruce do zásuvek; 6 let vás to má rádo; pak se to potetuje, začne brát drogy a vodit domů lidi, které když potkáte na ulici, přecházíte na druhý chodník. Když jde všechno dobře, před dvacítkou se ratolest odstěhuje a už se k vám moc nehlásí. A celá tahle sranda vás přijde na 3 miliony. To už je rozumnější skoupit v internetových aukcích všechno pubické ochlupení Eltona Johna.

Pavlína se sehnula k plačící holčičce, pohladila ji po tváři a podala jí trosky hřebene. Kolem šel zrovna šéf, plácnul Pavlínu po jejím antickém zadku a labužnicky mlasknul.

Zaskřípal jsem zuby. „Ty jo, chápeš to? Jeho ženě praská voda, a on tady jede po každý sukni? To přece není… normální. Ať nechá taky něco ostatním!“ s krajním rozhořčením jsem si ořezával tužku.

„Tydyngggg,“ Pixel napodobil zápasnický gong. „Vítej v genovym ringu! Rozmnožování NENÍ fér. Chlapi stříkaj do pléna, co to dá, a doufaj, že toho co nejvíc ulpí. Když to navíc pak nemusej živit: zásah, potopená! A ženský jsou vypočítavý bestie, co chtěj šukat a plodit s nejsvalnatějšíma a nechat se financovat nejbohatšíma.“

Kubrickova dvojčata vrhla na Pixela rozladěný kukuč. Ten jim chtěl instinktivně zacpat uši, ale než si uvědomil, že mají čtyři, máchal zmateně ve vzduchu rukama a nakonec jim jen srazil hlavy k sobě.

„Brýden,“ vedle mého hrnku se zjevil ošklivý ušatý kluk s rovnátky. „Kdy máte tělocvik?“

„Co? My tady… nemáme tělocvik,“ zavrtěl jsem hlavou.

„A co tady teda děláte?“

Otázka, kterou si kladu každý večer před usnutím, zněla z toho ohyzdného bezelstného obličeje ještě bodavěji.

„To tady celý den jenom tak sedíte a… čučíte?“ zamračil se chlapeček nedůvěřivě. „A baví vás to?“

Začalo se mi lesknout levé oko a vlnit spodní ret. Otočil jsem se o 180 stupňů a sáhl na stůl k programátorům. „Kluku. Tady máš knížku Programujeme pro Android. Už si v tom začni pomalu listovat. Bude se ti hodit. Hlavně nikdy nedělej umění, rozumíš? Nepiš, nekresli, na nic nehraj a proboha netancuj! Za 10 let mi poděkuješ.“

Zvukovodem mi proletěl proud ledové vody. „Džžž! Džžž! Mrtveej!“ obézní pihovatý zrzoun mě střelil ze 3 metrů do spánku fosforově růžovým vodním samopalem.

Ty vole, co když jsem fakt mrtvej?

Ze záchodu vyběhlo dalších pět ozbrojenců a začalo kropit kancl kanonádou kohoutkové vody. Jeden výstřel se rozprskl o prosklenou stěnu šéfovy kukaně. Šéf vyběhl ven a vrazil zrzkovi záhlavec á la Helena Růžičková. „Dej to sem, ty rezavej potrate, vole!“ Šéf bude táta roku. „Jestli mi to tady zmáčíte, tak vás pověsim do průvanu za ty vaše nesestouplý koule!“ Možná ho uvedou i do síně slávy. „Já tady nebudu kvůli vám stavět Noemovu archu, mamrdi.“

Oběhl všechny pistolníky a zabavil jim plastový arzenál. Gang se rozplakal.

„Boooože,“ šéf si hluboce povzdechl. „Zabavte ten potěr nějak.“

„Jak?“ zeptala se Pavlína, které mezitím na hlavě vyrostly tři nesouměrné culíky.

„Nevim. Dejte jim pornočasák. Uspěte je injekcí. Zahrajte jim maňásky. Hlavně ať už držej zobák.“

Kolem Pixela se zatím utvořilo druhé epicentrum řvoucích dětí, protože si vyndal ze šuplíku volant, hrál Need for Speed, ale nechtěl se nechat vystřídat.

„Maňásci jsou popravdě skvělý nápad!“ zaplesala Pavlína. Hm. Skvělý nevím, ale z šéfovy nabídky to byl i můj favorit.

„A kde tady asi – kur… jejda! –,“ Pixel obrátil korvetu na střechu, „vemem maňásky?“

„Ochochó, jsem pan Sešívačka a jsem opravdu zvědav, co se mi dneska přihodí,“ krčili jsme se s Pixelem za prostěradlem nataženým mezi tyčkou od fíkusu a klikou na okně.

Čichal jsem ke košíčku Pavlíniny podprsenky, kterou nám po chvilce přemlouvání věnovala místo napínacího špagátu, který jsme tvrdili, že nemůžeme najít.

„Už vím!“ zaradoval se Pixel. „Budu si hrát se svým nejlepším kamarádem… panem… Nůž… ky… m!“

Zvedl jsem nad hlavu svoje nůžky a řekl: „Ahoj. Ehh… Jsem fakt… vostrej.“

Mezi nůžkami a sešívačkou začal líně stoupat ke stropu cigaretový kouř, protože Pixel trval na tom, že si zapálí, jelikož stavbě jeviště obětoval kuřáckou pauzu.

Z publika se k nám po čtyřech připlazil Patrik a vetřel se zprava na scénu se svým lepidlem.

„Dobrý den, děti! Jestlipak víte, jak dělá kravička?“ snažil se obohatit naši hru o vzdělávací rozměr.

„Ach, toho si nevšímejte, děti,“ řekla sešívačka. „To je pan Lepidlo. Místní blázen.“

„Nejsem blázen!“ protestovalo lepidlo.

Otevřely se dveře, do zasedačky nakoukl šéf a přidřepl k Pavlíně, která seděla s ostatními caparty na koberci.

„Děti, neberte drogy a čistěte si zuby 2× denně,“ moralizovalo lepidlo.

Šéf začal hladit Pavlínu po stehně.

„Ale ne zubní pastou!“ doplnila ho sešívačka. „Protože přes fluor ovládá vláda vaše myšlenky!“

Úlisně se usmíval a mířil k tříslům. Tak a dost!! Zuřivě jsem zamával nad hlavou čepelemi.

„Připadá vám to normální?“ obořil jsem se na pana Sešívačku. „Sešívat, na co přijdete, když máte doma paní… Sešívku, která čeká malé… sponky?“

Šéf zpozorněl.

„Ty vole, co blbneš?“ šeptal poděšeně Pixel. „Vždyť ti udělá ze života peklo.“

„Hlavně že teď je to úplnej Disneyland,“ opáčil jsem skrz zuby a pokračoval znovu nahlas: „Jak takhle chcete jednou vytvořit pevný fungující… sešit?“

Šéf nasupeně vstal a namířil si to ke stagi.

„To si nemůžete prostě vybrat jednu sešívačku na celý život?!“

Přišel ke mně a snažil se mi vytrhnout pana Nůžkyho. „Dej to…“ chvíli jsme se přetahovali, „sem…“ Překotil se a spadl na nás i s prostěradlem.

Účetní se probudila a začala zmateně tleskat.

„Áááááhg!!“ prostěradlo se vzňalo od Pixelovy cigarety a zasedačku osvítily plameny.

Rozhoukal se požární hlásič a ze stropu se spustil hustý déšť.

Děti pištěly a běhaly sem a tam po čvachtajícím koberci. My seděli v mokrém doutnajícím prostěradlovém klubku a hleděli nepřítomně před sebe, dokud liják nepřešel v mírné poprchávání.

„Tfff…“ Pixel vyplivl vlhké kusy zuhelnatělého mikrovlákna.

Vypasený zrzek s obtížemi zvedl ruku ztěžklou úplně nacucaným svetrem: „Můžeme už dostat zpátky ty pistole?“