Bázlivě jsem si odkašlal do ticha haly: „Dobré… jitro?“

„Jitro? Jitro? Jitro?“ opáčila ozvěna odrážející se od stěn skladiště.

Mezi regály se cosi pohnulo. V kuchyňském koutě sedělo pohlednější dvojče Jabby Hutta v montérkách, ze kterých by šel ušít menší cirkusový stan. Zrovna se zakusoval do svého sendviče: podélně rozříznutého pecnu chleba, ze kterého čouhal celý králík.

Celý sklad působil hodně sterilně a uvědomil jsem si, že tu není o moc tepleji než venku. Jediné, co to tu trochu zútulňovalo, byla výzdoba v podobě plakátů: absurdně přetuněné motocykly se střídaly s děvčaty z prostředních dvojstran časopisu LEO, rozjařeně rozhrnujícími stydké pysky. Nikdy dřív jsem neviděl pohromadě tolik výfuků a vagín.

„Ale ale…“ ozvalo se mi za zády. Otočil jsem se a střetl se pohledem se 150centimetrovým týpkem ve slávistické kšiltovce s knírem a maniakálním výrazem. Výhružně si stoupl do bezprostřední blízkosti a se zakloněnou hlavou mi hypnotizoval bradu.

„Koukej Ctibore, hošíček od počítačů se vypravil mezi skutečný chlapy. KLIK!!!“ zařval zničehonic, až jsem sebou trhl. To mu udělalo radost. „Víš, jakej je mezi náma rozdíl? Já dělám klik takhle!“ zahodil kšiltovku a šusťákovou bundu, vykasal si rukávy a klesl k zemi. S námahou udělal jeden holčičí klik. Pak vstal. „Kdežto ty… takhle,“ ohnul poslední článek ukazováčku.

Pokýval jsem hlavou. „Chápu. Využil jste synonymie toho slova. Povedené.“

10 vteřin se na mě díval. Pak vykřikl: „Drž hubu!“

Napadlo mě, jestli nemá Touretteův syndrom.

„Jak se ti u nás líbí?“

„Trochu mě rozptylujou všechny ty… poštěváčky. Mám radši, když je… prostor pro fantazii,“ přiznal jsem.

„Tady ti na fantazírování sere pes!“

Jabba se zasmál a zaskočila mu králičí noha.

„Jak se jmenuješ?“

„Michal.“

„Budu ti říkat prde.“

„Ou–kejjj.“

„Myslíš si, že jsi lepší než já?!“

„Mmm… ne?“

„Takže myslíš, že já jsem lepší.“

Přimhouřil jsem oči a olízl si rty. Na obličeji mi přistály montérky.

Vykoukl jsem stydlivě z převlékárny: „Ty kaťata mají díru na zadku.“

„Vrilantní postřeh, prde,“ zazubil se knírač.

V–rilantní?

„Montérky bez díry si musíš zasloužit.“

„Ale máte tady asi 15 stupňů. Budu mít hemoroidy!“

„Sám si homoroj!“ Jabba vyprskl smíchy a zavlažil podlahu v třímetrovém rádiu.

„Přeskládej tamtěch 30 palet děrovaček. Tady máš rukavici. Tu druhou si zasloužíš, když namasíruješ Ctiborovi záda.“

Do polední pauzy jsem si stihl zadřít víc třísek než za celý život, vyhodit plotýnku, narazit kostrč, a i když nevím, jestli je to fyzicky možné, uhnat si čtyři kýly.

„Já tady zhebnu, kámo. Takhle mě šikanovali naposled ve 2. třídě. Jenže to jsem měl fakt směšný brejle.“

Řekl jsem jim, že si jdu koupit do trafiky bagetu, ale místo toho jsem volal Pixelovi.

„Jsem zavřenej v pornohale s Otesánkem a Pavlem Zedníčkem, kterej má každej komplex, o kterým jsi kdy slyšel. Každej.“

„Pruda. Jsem s tebou,“ utrousil nepřítomně Pixel a hned se rozesmál. „Haha, ten Barney je číslo!“ Zaslechl jsem znělku HIMYM.

„Prosím tě, tys viděl víc seriálů, než vůbec natočili. Tohle je přece klasická šablona! Zelenáč přijde do nového prostředí, kde jím pohrdají. Co mám udělat, abych si získal jejich respekt a přestali se po mně vozit?“

„Hmmm,“ Pixel konečně stopnul VLC player – software, který v práci používá nejvíc – a věnoval mi plnou pozornost. „Jsou v zásadě 4 možnosti, Míchačko:

1. Ukážeš jim, že jsi opravdovej überskladník. Paletový virtuóz. Princ regálů.
2. Zachráníš jim život.
3. Nadřízenej je bude chtít vyhodit. A ty to zvrátíš.
4. Ukáže se, že hraješ za Slávii.

Jednička a čtyřka jsou bez šance. Viděl jsem tě čutat i stěhovat. Sorry, seš fakt levej. Trojka taky. Nejsi moc pohotovej a seš docela srab. Takže jim musíš zachránit život. Good luck!“

„Počkej, počkej. A co ta trojka? Když mi zahraješ nadřízeného…“

„Ty vole, Mišelíne, nevíš, jak dopadaj ty naše RPGčka?“

„Hele, brácho, jde mi o kejhák,“ zlomil se mi hlas. „Šéfuje mi Begbie z Trainspottingu. Úplně to nechápu – a o to je to strašidelnější – ale zdá se, že Jabba chce, abych ho namasíroval. A mám na sobě kolonomontérky! Udělej to pro mě.“

„Jak by vůbec mohli uvěřit, že jsem jejich nadřízenej?“

„Už jste to slyšeli? Naši centrálu přesunuli na Jamajku!“ prohodil jsem mezi řečí, když jsem se vracel pro osmou krabici zvýrazňovačů.

„Nemachruj na nás se zeměpisem, prde,“vytočil se knírač. „Já vim, kde je Jamajka, jasný?“

„Prý se tu dnes možná zastaví i někdo z vedení.“

Zarachotila vrata a vešel Pixel v Sylviných brýlích a Patrikově kravatě. „Hi guys!“

Jabba se schoval za Zedníčka, který zkoumavě naklonil hlavu.

Když Pixel spatřil naši nesourodou trojici, zarazil se ve svém odhodlaném kroku a rozhodl se raději zůstat u brány. Tam nesměle zahájil lámanou jamajskou angličtinou svůj part: „I really appreciate what you do here, guys… but times are hard so…“ nasadil soustrastný výraz, „unfortunately… we must dismiss you. I’m very sorry.“

„Co řikal?“ otočil se na mě knírač. „Já to samozřejmě vim, ale tady pro Ctibora.“

„Ty jo, chlapi, nemůžu tomu věřit,“ položil jsem jim ruce na ramena a vzhledem k jejich odlišným výškám jsem u toho vypadal, jako když řídím křižovatku. „Chtějí vás propustit.“

Zedníčkův knír se přemístil na jedinou stranu jeho obličeje.

„Ale já to tak nenechám!“ zatnul jsem vzdorovitě ruku v pěst. „I kdybych se měl vzdát části platu. Jeden skladník za vš–“

Halu rozřízl Jabbův godzillí řev. V amoku popadl krabici a hodil ji 10 metrů přes skladiště. Pixel se taktak sehnul. Krabice se rozmáčkla o železná vrata a na konsternovaného jamajského CEO se s plastovým klopotem snesl déšť růžových a žlutých zvýrazňovačů.

Otřesený Pixel se vyjukaně rozhlížel. Chvíli jen naprázdno klapal čelistí, až se prokoktal do mateřštiny. „To b–bbyl mistejk. Já… sssorry… fffvvv… šichni dostanete přidáno. Good job!“ zvedl oba palce. „I love you.“ Vstal z hromádky zvýrazňovačů a zmateně odvrávoral do chladného listopadu.

Čtvrt minuty jsme jen tak stáli a přehrávali si, co se zrovna stalo.

„Dobře Ctibooor!“ poplácal Zedníček Jabbu po zádech. „To si zaslouží odměnu! Prde,“ lusknul na mě a podal ze skříňky masážní olej.