Červencové slunce pralo do balicího papíru se zhuleným Snoopym. Roztrhl jsem ho a odklopil víko. Pixel natěšeně zatleskal.
„Bah!“ Škubl jsem sebou a upustil vykulený latexový obličej na deku. Read More
Civěl jsem nepřítomně do Ježíšovy bederní roušky a slzely mi oči.
„Berete si zde přítomnou Emílii Harcubovou, slibujete, že s ní budete v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i chudobě, dokud vás smrt nerozdělí?“ Read More
Tě pic. Co jste dělali o víkendu? Já si nečekaně naordinoval třídenní terapii tmou.
58 hodin. Vestoje. Bez hnutí. Bez zraku. Bez jídla a pití. Bez záchodu.
Hodně si toho uvědomíte. A když si nedáte pozor, může se to stát i vám.
Všechno se to semlelo v pátek. Read More
Postával jsem nesvéprávně na písčité pláži Máchova jezera s očima převázanýma mikinou. Před sebou vytrčenou ruku s polévkovou lžící a na ní vejce.
„Tři, dva, jedna… TEĎ!“ Read More
„Čulibrci, hnědej poplach,“ z kukaně vyběhl šéf s headsetem, v saku Dolce & Gabbana a trenýrkách se Čtyřlístkem.
Věnovali jsme mu přezíravý pohled módní policie. Read More
Máma se po 10 letech konečně odhodlala vyklidit můj a bráchův pokoj a udělat z něj pokoj pro hosty.
Poslala mi do Prahy v krabici od banánů všechno z mého dětství, co stálo za řeč: mokré vysvědčení; Dostihy a sázky; maturitní šerpu; první a jedinou kapitolu mého přelomového románu o levitujícím huskym; a… můj deníček z roku 1995. Read More
Ze dveří výtahu vyvrávoral šéf v poblitém saténovém županu. Měl ztrhaný výraz a k pupku hlavou dolů přikurtovaného kojence. Read More
Michal Buzík vyplivl žvýkačku do odpadkového koše vedle svojí nohy. O dva stoly dál jsem si posměšně odfrkl, vytáhl dražé, dvakrát ho požvýkal, vyplivl a trefil se do stejného koše, přes rameno, poslepu a z devíti metrů. Read More
„Michale?“
–„Ano?“ –„Ano?“
„Myslela jsem…“ Sylva pokynula rozpačitě k mému blazeovanému nástupci, „Michala… Mm-Michala,“ vytáhla bílou tubu s růžovými okraji. „Je to ono?“ Read More
„Vítejte ve spárech korporace!“ PowerPoeova silueta na promítacím plátně zlověstně pozvedla ruce ke stropnímu ventilátoru. „To, že jste tady, znamená, že jste nejlepší z těch, kteří nejsou v ničem natolik dobří, aby to mohli dělat na vlastní triko.“ Sebral z projektoru sklenku whiskey nebo ledového čaje a vyexoval ji i s ledem. Read More
Přešlapoval jsem v předsálí HR oddělení a studoval na plazmové obrazovce aktuální přehled volných pozic.
Za necelé tři roky, co jsem nedával pozor, se trh práce proměnil k nepoznání. Především: firmy začaly místo zaměstnanců hledat Avengery. Read More
Opláchl jsem si propadlé tváře a tak dlouho si prohlížel v zrcadle svůj zesinalý obličej, dokud se neproměnil v grilované kuře.
Naposledy jsem jedl před 40 hodinami. Read More
Kedluben 2015
Michal Majer
(Z technických důvodů reportáž nedoplňují fotografie)
Co se vám vybaví, když se řekne zelenina? Zřejmě hnusná rozvařená brokolice, kterou vám soudružky učitelky cpaly v jídelně do krku. Takové vnímání je špatné! Zelenina je totiž zábavná, vzrušující a nečekaná! Přesvědčil jsem se o tom na výstavě Kedluben 2015, kam jsem zavítal minulý týden. Read More
Vystoupil jsem z autobusu. Přímo za zastávkou se skvěl honosný nápis Kedluben 2015 napsaný fixkou na kartonu. Pod ní stál mladík s jointem, co právě dosnídal svoje holuby z nosu.
Jo, tahle akce vejde do dějin lidstva. Read More
Potřetí jsem zkontroloval číslo popisné na displeji smartphonu se zrezlým plíškem na polozbořené zdi.
27.
To sedí. Read More
„Odešels z kanclu, abys mohl… být veverka?“ rozpixelovaný Pixel na CRT monitoru potáhl z jointa a zapil to dvěma loky mladého ječmene. „Neříkals, že chceš být spíš spisovatel?“ Read More
„Vezmi si svačinu!“ křikla na mě máma, když jsem si na nohy obouval veverčí tlapy. „Nechci. Tímhle otvorem tu housku neprostrčim,“ řekl jsem zkušeně a nasadil si na hlavu obrovskou hlavu hlodavce.
„Tak si jí přece můžeš sundat!“ opáčila matka logicky. „Ne, to bych si nadrobil do trupu,“ odbyl jsem ji vzápětí a přibouchnul si ocas do dveří.
Rozjíždím slibnou kariéru. Read More
Vstoupil jsem do oprýskané šedivé budovy, která na jinak malebném náměstí mého rodného města působila jako nádor.
V přízemí se linul smrad přepáleného oleje, piva, cigaret a měsíce nepraných riflí. ZÁCHODY POUZE PRO ZÁKAZNÍKY HOSPODY U FRANTY! stálo na ceduli. Svět je jeden velkej pisoár! dopsal pod to kdosi propiskou.
Existence vlhké skvrny v rohu byla náhle jasnější. Read More
Krtek vylovil z kapsy pláště proužek papíru ještě z dob jehličkových tiskáren. Podal mi ho.
Nervózně jsem poposedl na trosce čekárenské sedačky a tázavě se zadíval do jeho popelníků: „Čísla.“ Read More
Pixel má pocit, že se poslední dobou vzdalujeme. Abychom tomu zabránili, začali jsme spolu chodit na kuřácké pauzy. Já nekouřím. A už vůbec to nehodlám dýchat pasivně. Tak stojíme každý v opačném rohu parkoviště a křičíme na sebe. Read More