Pípnul jsem si příchod a mrštně se protáhl turniketem: „Brýtro.“
„Co tady hulákáš, ty kryple? Nejseš tady sám, do hajzlu kurva!“ vyštěkl na mě zpoza Sylvina stolu zesinalý rozcuchaný přízrak s propadlými tvářemi a takovými pytli pod očima, že by se v nich vyspal celý skautský oddíl. Načež se chytnul za spánky a s nelidským křikem vyběhl z místnosti.
Naše oddělení je součástí velké korporace. Tu bohužel před asi rokem koupili američtí investoři. Bohužel proto, že se kvůli tomu v naší firmě zavedla americká firemní kultura. Všichni si tykáme a zdravíme se ahoj.
Do práce můžeme vodit psy.
Byl pátek.
Snažil jsem se vymyslet, jak slogan „Jsme zapáleni pro vaše podlahové krytiny“ vtěsnat na krabičku sirek.
Když jste totiž pro něco zapáleni, musíte lidem rozdávat sirky. Klient z firmy na podlahové krytiny mi ten vtip vysvětloval poslední týden tolikrát, až jsem podvědomě z mozku vytěsnil jeho jméno. Asi posttraumatický syndrom. Read More
