Před barákem se ozvalo vrrrrrnvrrrrrrrnvrrrrrrrrrrn. Dorazil šéf ve svém novém cabriu.
Vždycky než vypne motor, třikrát prošlápne plyn, aby se každý dozvěděl, že přijel v novém cabriu.
Po prvním dni, kdy skutečně každý ve firmě (kromě Pixela, co zrovna sledoval na videu twerkující koťátka) přiběhnul k oknu a obdivně pozoroval, jak šéf neumí podélně zaparkovat na místě, kam by se vešla i Costa Concordia, se reakce na vrrrrrrnvrrrrrrrnvrrrrrrrrrrrn změnily na: „Panebože, Sylvo, běž mu to prosimtě zaparkovat.“
Jak už jsem psal, druhá míza není sranda. Zvlášť když prostě vaše vzezření pro nějakej remake nemá předpoklady.
Šéf měří 160 cm a váží tak 90 kg. Vypadá, jako když přefouknete hustilkou zahradního trpaslíka. Jeho červené naducané tvářičky dobrého vojáka Švejka můžou rajcovat maximálně… ne, nikoho.
Bláhově se domnívá, že jeho dvacetiletá kočička s ním je proto, že vždycky toužila skončit po boku špatné kopie Dannyho DeVitta s prostatickými problémy a zálibou v hraní sudoku. S její láskou nemá vůbec nic společného jeho šestimístné konto, které zčásti vydělal a zčásti zdědil. Není mu divné, že od doby, co si kvůli ní začal lepit na hlavu příčesek z koňských žíní, se ona neustále snaží jeho vzhled od základů změnit. Koupila mu za jeho peníze permici do fitka, do solárka a nutí ho chodit na pedikúru. Zakázala mu jíst pečivo a pít pivo a na slevomatu mu pořídila – za jeho peníze – poukaz na depilaci s 50% slevou. Ten koberec na zádech prostě musí dolů.
To, že šéf všechny tyto procedury absolvuje, mě nijak zvlášť neobtěžuje, pominu-li fakt, že na mě spadla veškerá jeho práce a v jeho kanclu to smrdí jako na záchodě v luxusní restauraci.
Nejhorší je, že nám o tom rád vypráví.
„Hele čulibrci, já byl teďka na pedikúře, to ste neviděli. Bych nevěřil, jakýho bordelu může mít člověk za nehtama na nohou. Chudák ta šikmovoká, pachtila se tam půlhoďku s plísní, a když skončila, ukázal sem jí druhou. Takovou tragédii Japončíci nezažili vod Hirošimy, hahaha!“ smál se a cenil na nás svůj keramický chrup barvy White Sensation, zatímco já jsem neměl daleko k tomu blinknout si do pusy.
„Nic děcka, tak já zas letim. Mám od dvou fitko,“ zahlaholil ten blazeovanej Jirka Krytinář a odešel. Dobře, takže dneska zase makám za dva lidi. Vlastně za tři, Pixel mi měl dodat jeden návrh, takže předpokládám, že Malování to opět jistí.
„Ne, vůbec není problém potisknout vaše kšiltovky tančícími kozami,“ vysvětloval jsem klientovi důležitě do telefonu a vnitřně jsem umíral.
Před očima jsem si promítal svůj život.
Nadějný mladý spisovatel, budoucí laureát ceny Ferdinanda Peroutky, skončil na místě account manažera ve firmě, která tiskne tančící kozy na kšiltovky. Než jsem se stačil sebelítostivě rozbrečet, u stolu se objevil Patrik.
„Čau, hele prosimtě, hoří mi tady jeden klioš, potřebuju tě rychle nabrífovat, abychom nebyli ouvrpromising a splnili dedlajn, rozumíš. Jo bajdvej, nemáš u sebe nějaký love? Sem uplně vykešovanej a chci snickersku z matu.“
Znáte to, jak vždycky čtete inzeráty na jobs.cz, kde shánějí mladé, proaktivní, dynamické, intuitivní, pozitivní a zapálené lidi, a přemýšlíte, jak takový člověk asi vypadá.
Já už to vím.
Vypadá jako Patrik.
Mladej snaživej junior account v košili s límečkem naškrobeným tak, že by s nim nakrájel chleba. Nemá holku a miluje Sylvu.
Tajně si přeju, aby se už konečně vdala, porodila dítě a on definitivně ztratil naději a stal se z něho cynickej, životem nasranej a zklamanej týpek bez budoucnosti, co dřepí celý dny v kanclu a poslouchá od nadřízenýho vyprávění o plísni na nohou. Čili takovej druhej já.
