Nenávidím letošní léto.
Je to pro mě ještě horší životní období než ty 3 roky na střední škole mezi prvním a druhým sexem.
Zatímco všichni na Facebooku nadšeně sdílí hromady fotek z dovolených, rozluček se svobodou, svateb a porodů, já sedím doma u větráku a gůglím si příznaky rakoviny.
Rozešla se se mnou holka. A protože život není jako pohádka s voiceoverem Zdeňka Svěráka, od té chvíle se neozvala.
Kecám, jednou jo. To když se jí omylem zmáčklo moje číslo v jednu ráno.
Mám k jejímu kontaktu nastavenou zvláštní melodii. Když jsem ji uslyšel, vyběhnul jsem do obýváku tak rychle, že jsem zakopl o šňůru od vysavače a rozbil si koleno.
Následně jsem 20 minut hovořil s její kapsou.
Nevadí, ještě že mám tak skvělou a naplňující práci.
„Rozbila se klimoška,“ ohlásil mi Pixel ráno mezi dveřmi do kanclu a demonstrativně si sundal havajskou košili a hodil mi ji na obličej. „Čum, čistá bio fairtrade bavlna.“
Náš openspace se proměnil v koncentrační tábor. Akorát že tady jste v plynové komoře 8 hodin v kuse 5 dní v týdnu.
Zápach, který se line z vašich potících se spolupracovníků je tak intenzivní a nesnesitelný, že máte chuť hodit doprostřed kanclu granát a zabouchnout za sebou dveře. Což teď bohužel nejde, protože se smradem zkroutily.
Nechybí samozřejmě ani velice výživné humusácké kulturní vložky, jako například šéf, který se při poradě neustále hrabe v rozkroku a celý meeting ukončí slovy: „Nic, děcka, já jdu. Koule se mi přilepily k noze. V těhle vopnutejch džínách budu mít vlka jak hovado.“
Když jsem se snažil vypáčit z klávesnice zaseknutý SHIFT a nepřemýšlet nad tím, jak se tam asi zaseknul, přišla ke mně Sylva ostentativně se ovívající letákem s nápisem „Potiskneme vše, co je pro vás důležité“ a fotkou muže držícího dítě, které je celé potištěno slovem DÍTĚ. (Tehdy při výrobě letáku jsem měl dovolenou a celou záležitost vytvořil šéf v Malování.)
„Já už si vlastně ani nemusim dělat ty těhotenský testy, protože z tohohle smradu bych se jako těhotná tutově poblila,“ vyhrkla Sylva, načež se hystericky zasmála a to se postupně změnilo v pláč.
Než jsem stačil cokoliv říct, zazvonil mi telefon. Byla to TA melodie. Kapky potu, co mě doteď štípaly v očích spolu se zápachem levelu 16 olomouckých syrečkáren, mě najednou štípat přestaly.
Třesoucí se rukou jsem zmáčknul zelené tlačítko.
„Ahoj.“
„Ahoj. Prosím tě, potřebovala bych si vzít z bytu ten větrák, jak jsme si kupovali. V tomhle vedru to bez něj nedám. Stav se s ním dneska večer. Díky!“ ozvalo se tam.
Nenávidím letošní léto.
