„Vždycky jsem věděla, že tě najdu. Slova už jsou zbytečná. Svlíkni se.“
Nová kolegyně Pavlína v koženém overalu práskla bičem. Poslušně jsem si sundal všechno kromě trenek.
„Teď ty,“ kníkl jsem nesměle.
„Ty tady nebudeš rozkazovat!“
Znovu práskla bičem. Zavázala mi oči a položila mě na postel.
Připoutala mi ruce. Po chvíli mi sundala šátek z očí. Stále nade mnou nahá.
Počkat, moment, co to má mezi nohama? Pavlíno??
„A teď si spolu užijeme rodeo,“ řekl ten babochlap hlubokým hlasem.
„Chachachachacha…“
„…a tomu se, čulibrci, říká nástřih hráze,“ škubnul jsem sebou leknutím ze spánku právě ve chvíli, kdy se porada se šéfem proměnila v gynekologicko-porodnickou ordinaci.
Pavlínka seděla naproti. Už týden se ji snažím pozvat na rande.
Už týden mám noční můry a už týden nenápadně vcházím do kuchyňky pět vteřin poté, co tam vejde ona.
Odehrávají se tam legendární dialogy, podle kterých někdo natočí Titanic 2.
– „Ahoj.“
– „Ahoj.“
– „Koukám, vaříš si kafe.“
– „Jo.“
– „Já si asi uvařim čaj.“
– „Dobře.“
– „Mám u čaje takovej trik. Když vyndáš mokrej sáček, položíš ho na lžičku, obmotáš okolo tu šňůrku a tim ho vlastně vyždímeš. Nikde pak nekape.“
…
– „Nemáš pak pokapanej stůl, klávesnici… kalhoty… podlahu…“
Odešla.
„Hele kámo, to je jasný, ženský nechtěj sraby, rozumíš. Ty seš ten alfasamec a ty si to prostě musíš vzít,“ radil mi zkušeně Pixel a na počítači mezitím virtuálně pročesával duhovou hřívu animovanému poníkovi.
„Na ty zženštilý blbce nikdo neni zvědavej. Ty prostě musíš přijít, zavelet: Jdeme na večeři! a vodtáhnout ji tam klidně za vlasy, hele.“ Pixel začal poníkovi oblékat šatičky.
Dobře. Budu muž. Přijdu za ní a řeknu jí, že půjdeme na večeři. Nebudu se ptát, prostě to oznámím. Udělám to asertivně, aby měla pocit, že celý život přesně vím, co chci.
„Ahoj, Pa–Pavlíno. Hele, můžu se tě na něco zeptat? Ale jestli nemáš čas, tak nevadí, přijdu jindy.“
„Ahoj, jasně. Ty mi chceš dopovědět ten příběh s čajovým sáčkem, viď? Promiň, musela jsem jít za šéfem do kanclu.“
„V pohodě. Já se chci na něco zeptat. Nechtěla bys se mnou jít na večeři? Samozřejmě pokud ne, tak to pochopim a nikam nemusíš. K ničemu tě nenutim, jen se ptám. Nezávazně. Jsem v pohodě.“
Vteřiny ticha.
„Jé, já bych šla ráda, ale dneska musim za babičkou do nemocnice. Je mi líto. Půjdem jindy!“
Ach, ona je tak úžasná, stará se o svoji nemocnou babičku.
Na odchodu z kanclu mě zastavil šéf. Ukázal na Pavlínu.
„Dneska bude finální strike, čulibrku. Beru tuhle mladou kozatici na véču. Moje mladá vo tom neví, ta už skoro rodí. Drž mi palce, kámo!“
Šel jsem si vyždímat sáček.
