„Čulibrci, mám syna!!!“ šéf při tomhle zvolání vrazil dveřmi do Patrika, který se komplet polil horkým kafem.
„To je super. A je to kluk, nebo holka?“ zareagoval Pixel nepřítomně s očima přilepenýma na monitor během soustředěného sázení jahod vedle ohrádky s ovečkou.
„Je to chlapák po mně a jmenuje se Arnold.“
No ovšem, jak jinak by se mohl jmenovat potomek chodícího obtloustlého napoleonského komplexu se špatně nasazeným tupé a holky, která před půl rokem odmaturovala.
Děti ve školce budou rády, že si mají do čeho kopnout.
„A co porod, jak to probíhalo?“ vyhrkla Sylva, u které nebylo v ten moment jasné, jestli se jí chce brečet nebo umřít.
„Budete si pořizovat scrap book? Na e-miminu mají takovou aplikaci, kde si můžete fotky mimíska nainstalovat třeba mezi dýně, až bude Halloween..“
„Ale vždyť tady Halloween neslavíme,“ právě jsem Sylvě nabořil její představy o ideálních kojeneckých fotkách.
„No tak třeba k Santa Clausovi no!“
Neměl jsem to srdce své neplodné kolegyni vysvětlovat, že ani Santa Claus není ryze český symbol, vedle kterého by bylo záhodno klíčovat fotku svého právě narozeného dítěte.
Přerušil nás šéf.
„Hele, porod brnkačka. Stáli sme zrovna u výtahu v baráku, já vyprávěl fór, jo. Hele schválně: Víš, proč ženská nemůže dělat kominíka? Protože nenosí štěstí! Haha. No a koukám na mladou a říkám: ‚Hele ty ses pochcala smíchy‘, a vona že ne, že praskla voda. Tak sem mrknul na trubky a nic. A pak mi to došlo. V porodnici to bylo raz dva. Byl sem u toho. No masakr ve Srebrenici hele, krve jak z vola, pak jí to tam nastříhli…“
Patrik si právě ublinknul na čerstvě převlečenou košili.
„No nic, děcka, jdem to zapít.“
Šéf vytáhnul z lednice láhev Pixelovy Bio vodky. Všem rozlil trochu do hrnků a sám si pětkrát silně loknul.
Cestou k sobě do kanclu netrefil futra a zbytek odpoledne mi od něj chodily maily s odkazy na blokované pornostránky na střídačku s motivačními citáty o dětech.
„Hele kámo, já sem vymyslel skvělou věc.“
Pixel už si dal několik panáků a přimělo ho to zvednout se od počítače.
„Já se tady na to totiž můžu vykašlat! Tady mě nikdo neocení! Já mám totiž na víc!“
„Jo, všichni tu akorát dřeme do úmoru za směšnou almužnu!“ přidala se k němu Sylva, která si opilá snažila nalakovat nehet.
„ZASTÁVKA! ZASTÁVKA!“
„Myslíte stávka?“
„JO!“ zvolali ti dva jednohlasně a Pixel si krknul.
„My se totiž už nebojíme vykořisťovatelů a kapitalistů a týhle demokratický otrokářský nesvobody!!!“
„Ale to nedává smys–“
„Ticho, Michale! My nebudem do smrti sedět u klávesnice a snít o životě tam venku. My ho půjdeme žít!“
Sylva otevřela okno a ukázala na protější teplárnu, aby názorně předvedla život tam venku.
„Jdem ze šéfem!“ Pixel se zvednul ze židle, zavrávoral a přerazil se o odpadkový koš.
Sylva ho zvedla.
„Otevři! Otevři dveře, ty lstivý vrahu!!!“ bušil Pixel na dveře šéfova kanclu, zatímco Sylva si balila svoje věci ze stolu. Nonšalantně přihodila do kabelky i květináč.
Dveře kanclu se neotvíraly.
„Vyrazíme je!“ zařvala Sylva a než se stačila rozběhnout, přiskočil jsem, vzal za kliku a dveře k šéfovi otevřel.
Šéf seděl na židli, s hlavou na klávesnici a tvrdě spal.
Na monitoru před sebou měl rozdělanou scrapbookovou koláž na e-miminu.
Snažil se namontovat svoji hlavu do obrovské dýně.
Pod tím byl nápis „Arnoldovi táta“.
Sylva se rozbrečela a šla si z kabelky vybalit květináč.
