„Vezmi si svačinu!“ křikla na mě máma, když jsem si na nohy obouval veverčí tlapy. „Nechci. Tímhle otvorem tu housku neprostrčim,“ řekl jsem zkušeně a nasadil si na hlavu obrovskou hlavu hlodavce.
„Tak si jí přece můžeš sundat!“ opáčila matka logicky. „Ne, to bych si nadrobil do trupu,“ odbyl jsem ji vzápětí a přibouchnul si ocas do dveří.
Rozjíždím slibnou kariéru.
K nové práci jsem dostal seznam velice jasných pokynů. Jsem veverka prodávající lidem na ulici pojištění a za každou uzavřenou pojistku dostávám prémie. Řídit se mám následujícím desaterem, které by se klidně mohlo přejmenovat na „Jak v deseti krocích přijít o vlastní důstojnost“:
1. Nasaďte si hlavu veverky tak, aby otvory na oči byly v úrovni vašich očí.
2. V kostýmu není povoleno močit nebo jinak vyměšovat.
3. Jakékoliv poškození kostýmu bude trestáno pokutou ve výši aktuální ceny kostýmu veverky na trhu.
4. Na děti, které se budou chtít s veverkou vyfotit, pro jistotu nesahejte.
5. Za jakékoliv přestupky způsobené v kostýmu veverky nenese naše pojišťovna žádnou právní zodpovědnost.
6. Podnapilé veverky a veverky pod vlivem drog budou exemplárně potrestány na firemním meetingu.
7. Jste veverka, nikoliv liška nebo bobr. Za šíření poplašné zprávy a poškozování dobrého jména naší pojišťovny nesete plnou trestní odpovědnost.
8. Po skončení směny je zakázáno zůstávat v kostýmu veverky a zneužívat ho k soukromým účelům.
9. Používejte deodorant, zvláště v letních měsících. Je zakázáno oblékat kostým na nahé tělo.
10. Pozor na zip.
Po čtyřech hodinách „práce“ byla moje bilance následující: čtyřikrát naražené koleno o odpadkový koš, osm zakopnutí o obrubník, jedna ztráta rovnováhy při pokusu nepřišlápnout si ocas a tři fotografie s malými dětmi, které mě považovaly za pana Lišku ze Stavební spořitelny. Pojištění jsem neprodal žádné.
„Dobrý den, mohu vás na chvíli zastavit a říct vám o skvělém–“ „Běž do prdele, šašku.“
Až budete někdy nespokojeni se svou prací u počítače, doporučuju prodej čehokoliv v převleku za zvíře. Docela vám to přehází žebříček hodnot.
„Dobrý den. Jsem veverka čiperka z pojišťovny Alfa. Znáte naše produkty?“ Sakra, potí se mi zadek. „Ne, nezlobte se, já nemám čas,“ opáčila mi starší dáma a přidala do kroku.
Snažil jsem se jí stačit a protože nejsem vycvičený v běhu v obřích plyšových tlapách, po pár krocích jsem se přerazil. Dopadl jsem na chodník a obří veverčí hlava se odkutálela opodál.
„Michale??“
U chodníku přibrzdilo BMW. Z něj vykouknul Hovňous. Spolužák ze základky, co vždycky smrděl na pět kilometrů, neuměl běhat a propadal z vlastivědy. Vypadá to, že se konečně umyl a… asi se neživí vlastivědou.
„Hovň– totiž… eee… ahoj!“
„Co tady děláš?“
„Veverku.“
Snažil jsem se ležet na chodníku a vypadat u toho nenuceně.
„A seš v pohodě? Nepotřebuješ někam odvézt?“
„Nene, díky. To jsou kožený sedačky, viď? Ty mi nedělaj dobře na… srst.“
„Ouká, jak myslíš, kámo. Kdyby ses chtěl někdy vidět, tady.“
Hovňous mi podal vizitku. Ha! Jmenuje se Pavel. A dělá generálního ředitele pobočky nadnárodní firmy. Karma je svině.
Sebral jsem hlavu z chodníku, ocas si vzal pro jistotu do ruky a šel na oběd do nádoru.
