Potřetí jsem zkontroloval číslo popisné na displeji smartphonu se zrezlým plíškem na polozbořené zdi.
27.
To sedí.
Proč probůh vypadá redakce Graw, jako by ji vybombardovalo luftwaffe? Překročil jsem hromadu suti ozdobenou několika pneumatikami a kostrou dětského kočárku. Ti si příště setsakra rozmyslí nedat sauerkrautu pět hvězdiček z pěti.
Postavil jsem se před to, co tak na 50 % býval kdysi vchod. Ale nešlo zazvonit ani zaklepat. Místo zvonku trčel ze skuliny mezi cihlami jen roztřepený drát a vrata, vytržená z pantů, se válela opodál. Nechtělo se mi jen tak drze vejít, tak jsem sebral ze země dvířka mikrovlnné trouby a zabušil s nimi na střep bidetu. Zpoza rohu se přiřítili tři retrívři a zakrslé prasátko.
„Athosi! Portho–“ volala za nimi Půlnoční bouře, dokud si mě nevšimla. „Áh. Brýtro, šmoulo,“ usmála se koketně. „Jdeš na redakční radu?“ Přišla až ke mně, vzala do ruky dred a pošimrala mě s ním na špičce nosu.
„Jdu. Ale čekal jsem… je to tu... Nevím, jestli jsem v interiéru nebo exteriéru,“ zmateně jsem se rozhlédl.
„Chtěls vypadnout z kanclu? Chtěl. Tohle je teprv openspaaaace!“ rozpřáhla paže, zaklonila hlavu k nebi a začala se točit kolem své osy, dokud neztratila rovnováhu a nespadla do krabice od bio banánů. „Pojď. Představím tě ostatním.“
„Mía, Draky, Rocky, Derek, Kulich, Sanny, Viola, Šotek, Grizzly, Rita, Evžen, Infinity.“
Uprostřed kuchyně, která vypadala, jako by ji designoval nepříčetný indián z Přeletu nad kukaččím hnízdem, různě postávalo, posedávalo a pokuřovalo tucet dredatých existencí. Tři z nich byli určitě muži, protože měli vousy. Jedna měla ňadra. Pohlaví zbytku zůstávalo víceméně hádankou.
„A-hoj,“ bázlivě jsem zamával. „Tak vy… všichni tady… píšete do časáku.“ Zvednul jsem povzbudivě palec pravé ruky: „Cool cool. Pecičkaa. Cajk. Lajk.“ Použil jsem záměrně takový slovník, abych zastřel, že jsem tu zřejmě nejstarší.
„Ne. My tady jenom bydlíme,“ utrousil druhý zleva, sebral z kredence motyčku a kočku a prošel dírou ve zdi na záhon s cherry rajčaty.
Věnoval jsem Bouři tázavý pohled.
„Do Graw píšeme jen tři,“ vysvětlila. „Ostatní dělají zas jiné věci. Ale žijeme tady spolu. Co-housing.“
„Ko-ho…?“
„Nevěříme, že můžeš dostat spoustu věcí od jednoho člověka.“ Z vedlejší místnosti přicupitala další osoba s prsy a začala od všech vybírat svršky do prádelního koše. Snad každého při tom políbila. Některé i jazykem. Jeden z Rumcajsů do toho začal servírovat mističky s guacamole.
„Kapitalismus nás chce udržet nanejvýš ve dvou. Mezi čtyřmi stěnami.“ „Izolované. Bezmocné.“ Klubko dredů za sebe dokončovalo věty tak plynule, že ani nešlo poznat, kdo zrovna hovoří. „Aby si každej koupil vlastní plazmu, pračku a vysavač.“ „Dva lidi se rychle omrzej. Zapomenou si dávat. A pak už jen mlčky seděj a poslouchaj bullshity z médií. Tak se jim to líbí.“
„No dobře, ale–“ zprava jsem vyfásl svoji mističku. Zleva francouzák a štípnutí do zadku. „Ehh… děkuju.“
„Pojď,“ Bouře mě chytla za poutko u riflí. „Seznámím tě s Garpem. To je šéfredaktor. Vysvětlí ti, vo co gou. Trochu to prožívá, tak se nelekni.“
Vešli jsme do ruin další neurčité místnosti. Na židli ukradené ze zahrádky McDonaldu seděl zavalitý proplešlý týpek v mikině ZZ top a kloval do psacího stroje položeného na nočním stolku. Přestože mu zbývaly vlasy už jen na týle, nezapomněl si z nich uplést poslední tři smutné dredy. Aby měl soukromí, vytvořil si kubikl tak, že psal čelem do spíže.
„Vy to píšete na psacím stroji?“ špitl jsem směrem k Bouři.
„Jenom když nám dojdou baterky v noteboocích,“ pokrčila rameny. „Nemáme tady elektřinu. Šotek to pak chodí přepisovat do městské knihovny. Garpe,“ zaklepala mu na rameno a vytrhla ho z flow. „Zasvěť, prosím tě, tady šmoulu.“
Garp se prudce otočil s židlí, zadíval se mi zpříma do očí a spustil sugestivním tónem: „Raw je živá strava. Chceš být NAŽIVU?!“ vybafl, praštil u toho dlaní do zdi a odsekl kus omítky.
Mlčel jsem v domnění, že jde o řečnickou otázku. Když bylo už 15 vteřin ticho, nepřesvědčivě jsem pokýval.
„NEVAAAŘ!“ Když máte slabou pointu, nezbývá než ji aspoň vykřiknout. „Vařením se znehodnocuje většina enzymů, vitamínů a dalších výživných látek. Když si uvaříš, jíš už jenom mrtvou hmotu. Jediný hrnec, ve kterém by se mělo jídlo vařit, je lidské tělo.“
Z kuchyně přiběhlo zakrslé prasátko a začalo Garpovi přežvykovat nohavici. „D’Artagnane, fuj!“
„Baví vás tahle práce?“ zajímal jsem se.
„Pochopitelně! Je to poslání!“ zahřímal vzrušeně. „Žurnalistika je hlas doby. Hlídací pes demokracie! Klávesnice je mocnější než meč.“
„I když píšete o brokolici?“
„Víc než o čem jiném!“ gestikuloval rozvášněně rukama ve vzduchu. „Jsme to, co jíme! Není daleko doba, kdy první food blogger získá Pulitzerovu cenu!“
Možná puding-celerovou.
„Dost řečí. Mám tady pro tebe lahůdku, aby ses mohl předvést,“ sehnul se a ponořil se mezi lejstra do spodní přihrádky porouchané ledničky. „Je to akce, na kterou se už týdny upírají oči veřejnosti. Nevracej se bez sólokapra. Chci exkluzivní fotky. Chci palcové titulky, které vyprodají náklad. Chci emoce. Kontroverzi. Zvraty.“
Podal mi černobílý A5kový letáček s klipartem sluníčka a nápisem v Comic Sans:
KEDLUBEN 2015: Výstava brukví.
