14. října 2006 seděl neúspěšný asfaltér Karel Krákora na záchodě, když vtom ho napadlo, že prodá svoje čelo jako reklamní plochu.
Za 80 000 Kč ho koupil Svět hraček.
Zatímco si nechal tetovat mezi oči kostku Lega a plyšového medvěda, Karel se do svého tatéra Dušana Tittlebacha zamiloval a opojeni reklamním byznysem společně založili agenturu Krak&Tit. Ta dnes zaměstnává na 550 nebožáků. Včetně mě.
Naše firma nedatuje svůj vznik ke dni zapsání do obchodního rejstříku, nýbrž ke dni, kdy Karel Krákora dostal ten geniální nápad znetvořit si obličej.
V naší firmě totiž víme, že dobrý nápad je zlatý důl.
Na každém záchodě je hned vedle zásobníku na toaletní papír velká kartonová krabice se světáckým nápisem IDEA BOX a vysvětlivkou v Comic Sans: „Milý zaměstnanče. Vždy když vyměšuješ, je tvůj mozek v intuitivně-kreativní hladině alfa. Nemrhej s ní. Věříme, že z tebe dnes vypadne něco nejen do mísy.“
Když slaví výročí jiné firmy, uspořádají narozeninový večírek, kde se všichni opijí a porůznu se spolu vyspí a – ti, kdo si to pamatují – mají zas do příštích narozenin co řešit. Když máme výročí my, každý zaměstnanec odprezentuje před ostatními své nejlepší nápady – které si po celý rok pečlivě zapisoval – na téma Jak posunout firmu dál.
Nejlepší nápad se zrealizuje; celé oddělení, z něhož vzešel, jede na 10 dnů na Rhodos; a samotný autor si smí na celý rok hrdě vystavit na svém pracovním stole plyšový mozek.
Místo narozenin slavíme Napadeniny.
„Tak,“ šéf žmoulal uprostřed zasedačky natěšeně opalovací krém. „Už jsem si udělal preventivně brazilskou epilaci, takže ukažte, co ve vás je. Kdo jde první?“
Přihlásil se Patrik, vzal podpaží dva šanony a vydal se k řečnickému pultíku.
„Děkuji za slovo. Já myslím, že tahle společnost funguje jako dobře namazaný stroj. Přesto tu vidím jisté rezervy. Především v oddanosti své práci, v míře projevu úcty k nadřízenému a jistě by neuškodilo navýšení pracovní doby z 8 na 9 hodin.“
„Fuuuj!“ na Patrika se snesla smršť papírových kelímků.
„Jako…“ vrtěl hlavou šéf, „tohle je i na mě moc. Nesoutěžíme tu o plyšový konečník. Máš tam něco neřiťolezního?“
Patrik zběžně zalistoval eurofóliemi a zase se posadil.
„Kdo dál?“
Sylva nesměle předstoupila, dvakrát klikla na svou prezentaci a za jejími zády se objevilo velké růžové srdce.
„Mě teď kamarádka vzala na Čtyři dohody a já si myslím, že to nejlepší, co pro sebe tahle firma může udělat, je: konečně si uvědomit, že všechno ve vesmíru tvoří láska.“ Vytáhla z dekoltu tibetskou mísu. „Když se narodíme, jsme božská stvoření a jsme naprosto autentičtí.“ Rozezněla ji sešívačkou. „Ale pak naši hlavu ovládne soudce. Umlčte svého soudce a vrátíte se do ráje.“ Sylva začala v záři projektoru cvičit Pozdrav slunci.
„Ou… keeej,“ šéf si něco poznačil do notýsku, „zmíním se o tom na poradě vedení.“ Pak pokynul k senior account manažerovi Alfonsovi. Ten se s obtížemi zdvihl ze židle a vyrazil na anabázi k pultíku.
Alfons je vetchý stařík s flekatou kůží, řídkým bílým knírem a artrózou. Nikdo nevíme, kolik mu je, ale jednou nám vyprávěl, jak ho vytočilo, když mu Marii Skłodowskou přebral ten parchant Curie.
Dobelhal se v rekordním čase 2.38, vytáhl z kapsy zmuchlaný papírek a pomalu z něj četl skřehotavým hlasem: „Chtěl bych, aby na telefonu byl zase ciferník. Nebo aspoň knoflíky. K čemu je mi takovej bazmek bez ovládání?!“ upustil rozhořčeně na zem svůj iPhone a rozdupl mu displej holí. „Chtěl bych, aby v relaxační zóně hrála dechovk–“
„A kde máš PowerPoint, dědo?“ ukázal šéf na prázdné plátno.
„Pau…?“
„Příště mi to přineseš na hliněnejch destičkách, ne?“ pustil se do něj. „Nebo to se k tobě taky ještě nedostalo? Nebudu muset chodit kontrolovat tvůj výkaz práce do Altamiry? Doveďte ho někdo do nejbližšího hospicu. Další!“
Perverzák Pepé si ulízl umaštěné vlasy a otřel si čelo do papírového kapesníku: „Přicházím s revoluční metodou, která zlepšuje náladu a soustředěnost a snižuje pracovní stres a riziko rakoviny prostaty,“ olízl si rty.
„Poslouchám,“ rozklikl šéf propisku.
„Pokud budeme v práci všichni společně alespoň 2× denně masturbovat…“
Šéf se konsternovaně rozhlédl po zasedačce s výrazem „Bože, za co mě trestáš“ a luskl na Pixela.
Ten vytlačil Pepého a promítl za sebe fotku Baracka Obamy.
„Mám jenom tři body: Xbox room, whirlpool, ganja. Volte Pixela. Yes, we can!“
Zvednul dva prsty a uvolnil místo Pavlíně.
Pavlína před nás předstoupila s naprosto kamenným výrazem. Bez jediného slova pustila PowerPoint, dívala se upřeně před sebe a v 5vteřinových intervalech mačkala pravý kurzor.
Postupně se před našimi zraky vystřídala série slajdů, z nichž jsem většinu vytěsnil. Bohužel mi uvízlo:
- šéfova fotka z maturitního tabla, když ještě neměl přišité uši
- černobílá fotografie hocha předškolního věku klečícího na dvorku a pojídajícího slepičí trus
- šéfovo naskenované vysvědčení se sedmi čtyřkami
- světová mapa velikostí penisů v různých zemích, s extra státem „Pidižvínie (6 cm)“ exkluzivně pro šéfa
- a jako třešinka na dortu video: rozesmátý šéf vyjíždí z tobogánu, ale cestou ztratil plavky
Hned po dvou snímcích Pavlíniny prezentace šéf zděšeně vyskočil ze židle, stoupnul si před plátno a epilepticky máchal rukama, jako když řídí křižovatku. Nakonec vytrhl Alfonsovi vycházkovou hůl a zneškodnil s ní stropní projektor.
Pixel uznale našpulil rty: „Letos fakt inspirativní. Díky.“
Dva dny nato jsme se napjatě shromáždily kolem šéfova stolu. V rukou slavnostně třímal zapečetěnou obálku. Odkašlal si: „Lejdýz end džentlmen…“
Patrik nasadil obličej Michala Nesvadby a začal napodobovat virbl. Šéf ho zpražil pohledem a Patrik se schoval za fíkus.
Šéf rozlepil obálku a četl: „Vzhledem k tomu, že jediným realizovatelným nápadem z vašeho oddělení byla onanie na pracovišti, rozhodli jsme se z morálních a hygienických důvodů dát přednost jiným. Děkujeme za pochopení.“
