„Vyhrňte si tričko… teď to trochu zastudí.“ Doktor vymáčknul Sylvě na břicho podivnou hmotu z tuby. Vydalo to takový prdlavě-čvachtavý zvuk. Zahihňal jsem se.
„To je otec dítěte,“ prohodila směrem ke mně Sylva tónem, kterým lidé obvykle představují své mentálně retardované mladší sourozence.
Doktor se na ni soustrastně podíval a začal jí takovou myší od počítače jezdit po břiše. Chvíli kroužil a pak k nám otočil obrazovku. Píchnul prstem doprostřed změti šedivých ploch.
„Tohle je plod.“
„Noné, má oči po mámě,“ vykřiknul jsem, když jsem spatřil tu věc, připomínající fazoli. Nikdo se nezasmál.
„A vy se budete brát?“ zeptal se doktor Sylvy.
„Ne.“
Dostali jsme fotku našeho třícentimetrového potomka a šli.
Před kanclem se Sylva zarazila. „Počkej, nemůžeme tam přijít najednou!! Co si lidi budou myslet?“
„No určitě hned všechny napadne, hmm, oni vešli najednou do dveří, to spolu určitě čekaj dítě!!“
Změřila mě takovým nabroušeným těhotenským pohledem a vešla do dveří.
Dneska jsem bůh humoru.
Sylvě jsem to sice nepřiznal, ale fotka fazole uprostřed šedé mlhy mě dojala. Je fascinující, že člověk má tu moc vyrobit si dalšího člověka.
Je to můj výrobek a můžu si s ním dělat, co chci. Rozhodně nebude pracovat v korporaci. Bude to prezident. Prezident Zeměkoule. Chytrý po otci a krásný po matce. Nebo tatramatce. Hahaha.
„Co to prohlížíš, čulibrku?“
Šéf se mi vynořil za zády, zrovna když jsem se dojatě chystal políbit fazoli na čelíčko.
„To je tvůj parchant? Notyvole!!“
„Né, to jsem našel! Leželo to na zemi. Našel jsem to na zemi u kopírky. Chci říct, v úplně jiné firmě. Ne tady. Tak si to prohlížím. Co to vlastně je?! Hm hm hm, asi fazole!“
„Je to ultrazvuk, je to tam napsaný.“
„Aha, no vida, to jsem si ani… nevšimnul.“
„Hele, a proč u toho bulíš, když to neni tvoje?“
„No, mně je líto člověka, co to ztratil…“
„Aha. Tak to píchni na nástěnku s tim, že to bylo nalezeno v jídelně. Lidi to vyděsí. Tady kámen šuká cihlu, nikdo si nebude jistej sám sebou!“
Šéf se zasmál a odkráčel.
„Pojď se mnou na chodbu!“ syknul jsem o deset minut později na Sylvu.
„Michale, jestli jsi zas vymyslel nějakej fór na téma fazole v mlze, tak už mě to nezajímá.“
„Ne, nevymyslel, tohle je vážný. Ačkoliv, napadlo mě, že za stvoření našeho dítěte může otec, matka a tatramatka!“
Sylva se nezasmála. Vyšla na chodbu.
„Tak co se děje?“
„Šéf mě viděl s ultrazvukem. Já nevim, jestli to ututláme. Ale musíme to ututlat.“
„A proč? Tak to prostě řeknem. Na mně to stejně začne za chvíli bejt vidět.“
„To nevadí, tak řekneš, že seš prostě jen tlustá!“
„A nebude jim trochu divný, že budu čím dál tlustší a najednou ze dne na den prostě přestanu bejt tlustá a objeví se dítě?!“
„Ne…“ vyhrknul jsem. „Dyť takovej Pixel si třeba dodneška nevšim’, že nám zrušili píchačky a dvakrát denně přikládá kartičku k zásuvce.
Bylo ticho.
„Dobře, řeknem jim to. Ale teď ještě ne.“ Vrátil jsem se ke stolu, vyndal ultrazvukovou fotku zpod klávesnice a šoupnul ji do zadní kapsy kalhot.
Zazvonil telefon.
„Michale, máš tady na recepci návštěvu, nějaká slečna.“
Slečna? To mi tak scházelo.
Na recepci stála Hanka.
„Ahoj, šla jsem tady kolem, a tak mě napadlo se na chvilku stavit na kafe. Jak se máš? Po tom divným telefonátu nedávno jsem se cejtila blbě.“
„Ahoj, do-dobrý, ta-tak pojď, dáme si kafe. Přivezli nám teď do kávovaru nový fazole, totiž chci říct zrna. Bude ti chutnat.“
„Promiňte, slečno, ještě se mi tu zapište do knihy návštěv,“ křikla recepční a podávala Hance propisku. Hance propiska vyklouzla z ruky na zem.
Automaticky a zbrkle jsem se pro ni ohnul a podával Hance zpátky.
„Co ti to vypadlo z kapsy? To je fotka z ultrazvuku??“
„No, asi jo, čoveče. To je divný, jak se to tam vzalo?“
„Michale, to je tvoje?“
„Ne, to jsem jen našel!“
„A proč je na zadní straně tužkou tvym rukopisem napsáno Majer Junior?“
„No, víš, já jsem tu fotku našel na zemi a pak jsem si ji prohlížel u stolu a zřejmě jsem upadnul do nějakýho zvláštního spánku a v náměsíčným stavu tam prostě tohle napsal a… z toho se asi nevykecám, viď.“
„Hm. Ne. Tak ahoj.“
