Vstoupil jsem do oprýskané šedivé budovy, která na jinak malebném náměstí mého rodného města působila jako nádor.
V přízemí se linul smrad přepáleného oleje, piva, cigaret a měsíce nepraných riflí. ZÁCHODY POUZE PRO ZÁKAZNÍKY HOSPODY U FRANTY! stálo na ceduli. Svět je jeden velkej pisoár! dopsal pod to kdosi propiskou.
Existence vlhké skvrny v rohu byla náhle jasnější. Hned pod výhružným nápisem se skvěla další informační tabulka. ÚŘAD PR CE – 1.patro.
Vzhledem k tomu, že jsem si za několik let života v Praze nebyl schopen převést trvalý bydliště, registrace na pracáku pro mě znamenala výlet domů.
„Já věděla, že tě do tý Prahy nemám pouštět!“
„Mami, je mi třicet.“
„No právě! Seš dospělej, a nic nemáš! Seš jak Forrest Gump!“ vykřikla a začala se jí klepat brada. „Začíná to tímhle, za chvíli nebudeš mít na nájem, začneš přespávat na lavičce, píchat si marihuanu a nakonec mě zavraždíš kvůli dvacetikoruně!“
„Neměla bys tolik koukat na ty americký seriály,“ snažil jsem se ji uklidnit, ale uvnitř se mě zmocňovala panika.
Teď sedím před dveřmi v nádoru a čekám, že mě nějaká úřednice s trvalou a nulovým zájmem o okolní svět kromě dění v seriálu Ulice, spasí.
„Dobrý den. Michal Majer. Já se jdu zaregistrovat kvůli podpoře.“ Baba si na chvilku přestala zaškrtávat v televizním programu.
„Majer.“ Hlemýždím tempem ťukala asi deset minut do počítače. „Jak se to píše?“
„Majer. M-A-J-E-R. Tak, jak to slyšíte. Foneticky,“ snažil jsem se zamachrovat cizím slovem, jako by mi to snad pomohlo dostat lepší pracovní nabídku v místě, kde jeden můj spolužák ze základky dělá OVB poradce a zbytek třídy na srazu na něj obdivně hledí, protože MÁ VIZITKY.
„Vy ste ňákej chytrej,“ změřila si mě baba skrz jogurtová skla svých brýlí. „Majer, už to mám. Tak mladej pane, na vás tady mám udání, že pracujete načerno pro… nějakou pornografickou společnost, a tudíž nemáte na podporu nárok.“
„Ale já… Počkejte, a máte tam napsáno, kdo mě udal?“
„To vám říct nemůžu. Ale pokud točíte porno za peníze, tak vám nedáme podporu.“
Při slovech točíte porno za peníze se dokonce na chvíli utišil i hádající se pár romských spoluobčanů sedící u vedlejší přepážky.
„Já– já netočim porno. Já jsem pouze překládal texty pro…“
„Mě nezajímá, jak jste to točil. Je mi líto, my vám nepomůžeme.“
„Aha, díky, tak nashledanou.“
Je to v hajzlu. Buď hned teď nastoupim do McDonalds a smyslem mého života bude nezapomenout na okurku, anebo začnu spát pod mostem a pak zavraždim mámu kvůli dvacetikoruně.
Z přemýšlení nad krutým osudem nezaměstnaného mě vytrhnul inzerát na prosklených dveřích nádoru:
HLEDÁME SPOLEHLIVÉHO BRIGÁDNÍKA DO KOSTÝMU VEVERKY. PENÍZE IHNED.
Utrhnul jsem si lísteček s telefonním číslem a vydal se vstříc kariéře hlodavce.
