„Odešels z kanclu, abys mohl… být veverka?“ rozpixelovaný Pixel na CRT monitoru potáhl z jointa a zapil to dvěma loky mladého ječmene. „Neříkals, že chceš být spíš spisovatel?“
Seděl jsem ve svém dětském pokojíku na gymnastickém míči s tykadly a chroupal čokoládové kuličky s mlékem.
„Vypadals tak sebevědomě, kdyžs dával tu výpověď! Myslel jsem, že máš něco v rukávu. Ale tys byl jenom na koksu nebo nevim.“
„Na kok– Nebyl,“ zamračil jsem se. „Měl jsem prostě jenom… pocit, že… mám druhou šanci. Že žiju jenom jednou. Nechal jsem se unést okamžikem.“
„Ty vole, vy jste všichni zblblí tím skřítkem Tollem.“ Pixel se na 30 vteřin odmlčel a jen se připitoměle usmíval. „Hh. Plné vědomí. Hhh-hh.“ Další půl minuta ticha a culení. „Jakym okamžikem?! Přítomnost ani neexistuje. Než ji zavnímáme, už je 80 milisekund po ní. Technicky vzato existuje jenom minulost. A té nezbývá než litovat.“
Stmívalo se. Rozsvítil jsem plastový glóbus. A pohladil Pacifik. „Jak se má Sylva?“
„Veverka,“ zavrtěl Pixel nechápavě hlavou a evidentně mě přeslechl. „Tomu nerozumim.“ Zarazil se. „Jo… ledaže bys chtěl sbalit Gadgetku. To pak jo.“
„Už za mě máte v práci náhradu?“
„Gadgetka je kusanec. Naplácal bych jí tím jejím francouzským klíčem. Pak bych jí sundal montérky, popadnul šroubovák a rukojetí…“
„Pixele!“
„Promiiiň! Nejsem zvyklej si na videochatu povídat. Jestli mi rozumíš,“ spiklenecky na mě mrknul. „Touhle dobou už sprintuju za třetím orgasmem. Popravdě už mě vzrušuje jenom ta skypová ikonka. Všim’ sis, že má bradavky?“ vypoulil oči a nadšeně pokýval.
„Tvoje ruce,“ přikázal jsem. „Chci na ně vidět.“
Pixel dal ruce před sebe, pak za hlavu a začal vsedě tančit Makarenu. „Ne fakt, kámo. Jsi v rejži. Jsi veverka, kempíš u mámy a dlabeš kuličky Nesquik. Tohle je nejsmutnější vykročení za svým snem, jaký jsem kdy viděl.“
Vyměnil jsem si rozpačitý pohled se svým plyšovým krokodýlem.
„Já vim, že všechny ty self-help knížky a semináře říkaj: ‚Sekněte s prací, která vás nenaplňuje.‘“ Pixel si zapálil další brko. „Ale neříkaj: ‚A pak se nechte zapnout do kostýmu hlodavce.‘ Než dáš vale korporaci, musíš mít rozmyšlený, co chceš dělat. V čem jsi dobrej.“
„Chci se živit psaním.“ Uvědomil jsem si, že se poprvé slyším říct to nahlas. A bylo to vzrušující i hrozivé zároveň. „Ale ne o dildech a masturbačních vajíčcích. Chci psát něco zábavnýho. Nebo aspoň užitečnýho. Něco, při čem bude… lidem… líp.“ Zadíval jsem se z okna na starou lípu na zahradě, na kterou jsme s rodiči vždycky na silvestra házeli zapálené prskavky a doufali, že zůstanou viset v koruně. „Na chvíli… líp.“
„Jakože beletrii,“ ušklíbl se Pixel. „A třeba poezii bys ještě nechtěl?“
„Hmm… tak…“ začal jsem o tom uvažovat.
„Tím se NEDÁ živit, ty vole!“ vykřikl mi Pixel do headsetu, až se mi roztočily kovadlinky. „Leda bys psal porno pro submisivní maminy nebo o tom, jak vyrobit sushi z okurky a toastovýho chleba. Prober se.“
Každý spisovatel by měl mít svého Pixela. Hemingway by se zastřelil už na základce. A Kafka by psal romány rovnou na PEPO.
„Ale hele…“ ukázal na mě významně zeleninových chipsem, „ta jedna moje buchta dělá redaktorku v ňákejch raw novinách. Nebo… serveru. Nebo časopise. Nebo… možná jenom prodává na farmářskym trhu,“ podrbal se zmateně na týle. „Vyprávěla mi to při kunilingu. Moc si toho nepamatuju. Každopádně říkala, že tam pořád někoho hledaj. Navíc je to prakticky přes ulici. Mohli bysme chodit na obědy. Ha. Hele. Je on-line! Přizvu jí.“
Z repráčků se ozvalo skajpí tůtání. Voláte uživateli midnight_storm.
Po minutě už to vypadalo beznadějně, když vtom na mě z obrazovky vybafl uslintaný Usáma bin Ládin. „Hah!“ Trhl jsem sebou a polil se zbytkem polotučného mléka.
Trvalo asi půl vteřiny, než jsem si uvědomil, že se nedívám do tváře zesnulého teroristy, ale do nesmlouvavě přírodního ženského klína.
„Eeh… bobulko?“ odkašlal si Pixel. „Prosím tě, nejsme tu sami.“
„Dobrý večer,“ zamával jsem.
Genitálie vystřídal zmatený pihovatý obličej dredaté brunetky s ostny v kořeni nosu. „Co to má bejt?“ rozladěně a hbitě vklouzla do kraťásků. „Swingers videokonference?“
„Neboj, všechno bude,“ usadil ji Pixel. „Prosím tě, tys říkala, že píšeš o jídle do…“
„Časopisu.“
„Jak se jmenuje?“
„Graw.“
„Nepotřebujete posilu?“ pokynul hlavou směrem, kde se na obrazovce nacházelo moje video. „Má bohaté zkušenosti s rostlinnou stravou. Je veverka.“
„No já nevim,“ změřila si mě přezíravým pohledem. „Budu ho muset pozvat do assessment centra. Zavřít ho do místnosti s dvaceti dalšíma, dát termostat na 40 stupňů a nechat na stole jenom jednu sklenici s vodou.“
„No… dobře. To už si pak nějak vyřešte…“ Pixel si začal netrpělivě rozepínat pásek.
„Dělám si srandu. Blahopřeju, šmoulo. Ta práce je tvoje!“ poslala mi vzdušný polibek. „Tak… můžeme postoupit k dalšímu programu?“ naštelovala si webkameru zpátky na kraťásky. „Chceš se dívat?“ mrkla na mě ještě.
„Nechce,“ rozhodl za mě Pixel.
„Tak dobrou, šmoulo.“
Zavěsili mě.
Rozhlédl jsem se po pokojíku a podrbal se na nose.
Taky máte někdy pocit, že se vám život jenom tak… děje?
