Vystoupil jsem z autobusu. Přímo za zastávkou se skvěl honosný nápis Kedluben 2015 napsaný fixkou na kartonu. Pod ní stál mladík s jointem, co právě dosnídal svoje holuby z nosu.
Jo, tahle akce vejde do dějin lidstva. U vchodu jsem se měl sejít s fotografem, kterého jsem ještě osobně neviděl. Myslím, že podle popisu „takovej týpek s vlasama v keckách“ ho tady bezpečně najdu.
Hlavně ať to není ten hulič s holubama.
Po deseti minutách čekání u brány se samozřejmě ukázalo, že můj fotograf JE ten hulič s holubama.
„Skoba.“ Podal mi ruku.
„Eeee… Michal. Skoba je tvý jméno?“
„Jo.“ Zahodil jointa, poškrábal se v rozkroku a vyndal foťák. To bylo naposledy, co jsem ho ten den viděl.
Dobře, Michale, soustřeď se. Buď trochu investigativní. Vytáhni z těch lidí všechno. Jejich nejniternější tužby. Strachy. Hluboké lidské příběhy. Buď Pepa Klíma zeleninových výstav. Nakonec jsem se vyhecoval k oslovení jedné dredaté osoby stojící u bedýnek s mrkví.
„Promiňte, slečno. Jsem reportér z časopisu GRAW. Věnovala byste mi chvilku?“ Osoba se na mě otočila. „Aaaah, promiňte. Já myslel, že jste žena,“ vyhrknul jsem omluvně, když jsem si prohlédl obličej toho člověka.
„Ale já jsem žena!“
Může se někdo živit jako reportér, když ani nepozná, jakého pohlaví je jeho spoluobčan?!
„Michale, tady, heeeeej!“ Otočil jsem se. Mezi bedničkami s kedlubnami stál Pixel a chroupal mrkev. „Tak co, jak se ti tady líbí? Nátěr, co? Hele, tahleta mrkev je fakt vostrá, vochutnej. Zemitá, pěstovaná na balkoně. Úlet, co?!“
Spolknul jsem poznámku o tom, co v normálním světě pro lidi znamená slovo úlet a ochutnal mrkev. „Je fakt… mrkvovitá.“
„Přesně!!“ Pixel natáhnul ruku, abychom si tento gurmánský zážitek stvrdili plácnutím.
„Hele, neporadíš mi, koho tady oslovit, abych měl co napsat?“
„Jasně, támhleto je Salát, organizátor toho všeho. Běž za nim, poví ti.“
Salát byl padesátiletý vychrtlý vousatý hippík zabalený v prostěradle. Na nohou měl kristusky.
„Dobrý den, jsem z časopisu GRAW a rád bych se s vámi pobavil o této akci.“
„Von nemluví, dneska medituje,“ odpověděla mi za něj jeho matka. Nebo dcera. Nebo babička. Věk je u těhle lidí velkou neznámou.
„Aaaaha. A nedala byste mi na něj číslo, že bych mu třeba zavolal zítra a sešli bychom se k rozhovoru?“
„On nemá telefon.“
Stál jsem uprostřed hradeb bedýnek zeleniny a zoufale se rozhlížel okolo sebe. Moje kariéra zeleninového Pepy Klímy šla do kytek. V kapse mi zavibroval telefon. Byla to SMSka od Půlnoční bouře. AHOJ, TAK JAK TO JDE? NECHCES PO VYSTAVE SKOCIT DO CAJOVNY?
Možná nakonec tenhle den nebude úplně na prd.
